IMPROMPTU.
Vzduch pln je kouzla sladkých melodií,
zda slyšíš onu tichou sonatu?
Cos velkého nám nad hlavami míjí,
noc oknem se nám dívá v komnatu.
Noc pohádková tázavě se dívá –
ó chápeš, drahá, onu otázku?
Je jedna duše žhoucí, žádostivá,
ta k tobě přišla žebrat o lásku.
Proč natrhal jsem jabloně květ skvělý
a na tvé lože položil jej tich?
Když touhy moje nejvýš vyletěly,
přec bílý zůstal svatosti tvé sníh.
42
Nač všecka svatost, když je srdce vroucí,
a v těle hoří divý krve proud –
ó sestup dolů se své výše skvoucí,
a na trůn vyšší dej se pozvednout!
Ó dej, ať tebe k obloze až zvednu
v triumfu toho světa největším,
ať věčnost pozná dnešní noc tu jednu,
v níž spálen bude svatosti tvé Řím.
Vzduch pln je kouzla sladkých melodií,
a země dříme vůní uspána –
ó pojď, ať zlíbám bílou tvoji šíji,
ó pojď, ó pojď, je blízko do rána.
43