Tak první úspěch. Snad to málo značí,
leč tobě z něho život vyrůstá,
cos veliké a zářné světem kráčí
a vzníceně tě líbá na ústa.
Je Umění to, jež jsi v dálkách zřela,
a v modlitbách jež snivě vzývala’s,
a z něhož v šumu křídel archanděla
dnes bílý květ se prvně v klín ti střás.
Já poslední z těch, kdo ti ruku tiskli,
do květin tvých svůj drobný vplétám list;
zda přijmeš tak, jak z duše mojí tryskly,
ty prosté řádky, až je budeš číst?
Nač velká slova, když nám srdce zpívá,
a jeden pocel platí za sto vět –
dnes v tvoje nitro tolik krásy splývá,
že víc snad nikdy nedá ti jí svět.
Co je v tom štěstí, nechápeš snad ani,
smět v důvěře zrak zvednout k blankytu,
když ve květech spí ještě rosa ranní,
a dokud stín a všednost není tu.
A tak mi v duši bolest náhle vstala,
až do očí mi slzy vehnala:
nač asi naše matka vzpomínala,
když žehnajíc ti tiše plakala.
Zda z minulosti zavála k ní tiše
hra zvonů krásná, dávno doznělá,
kdy jako ty dnes křídla zvedla v pýše,
a prvně takhle vzhůru letěla?
Snad vzpomněla, jak tušila kdys v chvění,
že božství Krásy dny jí posvětí –
pak přišel otec, a všech duše snění
se oddaně mu vzdala v objetí.
A byla šťastna. Přec však někdy jistě
se do minula teskně zadívá;
my na tom bílém velkých vznětů listě
den za dnem psali slova ničivá.
Dnes je mi líto, líto bolestivě
těch květů, jež jsme takhle zdupali,
a zlíbat chtěl bych vášnivě a divě
ty ruce, jež ti prve žehnaly.
Viď, ty to cítíš jistě se mnou taky,
a u všednosti duch tvůj neprodlí;
ty zarosené láskyplné zraky
ti jistě štěstí v život vymodlí.
A Umění, jež bílé kolem kráčí,
a prvně tebe líbá na rety,
vždy tobě stačí v radostech i pláči,
jak naší matce ve snech před léty.