Štěstí naše – pták jest zpívající,
posloucháš a cítíš slzy v líci,
posloucháš a cítíš v srdce ruchu
tajemnou a sladkou táhnout tuchu,
jako v chóru andělé.
Zpívá! Ani nevíš, a v tom zpěvu
do jásotu je ti, do úsměvu,
a zář zlata, která prší s nebe
po nivách a stráních kolem tebe,
hoří tobě na čele.
Zpívá! Podle rhythmu v tichém letu
laškujíce, vznášejí se s květu
na květ, s jabloňové vonné větve
snové tvoji, mladé naděje tvé,
zlatokřídlí motýli.
Vůně, plná kouzla, plná taje
z modré dálky, zblízka, zevšad vlaje,
vstoupá z hlubin duše tvojí skrytě,
až se pod ní kloní rozpačitě
obličej tvůj unylý.
Věříš? – díváš se tak bez pohnutí,
spínáš ručky své, jak cit tě nutí;
ráj to! co se spřádá v tvojí duši;
tiše, tiše, ať se nevyruší
sladce zpívající pták!
Věř jen! Nač tě rušit nyní ze sna,
kolem kvete luzná, sladká vesna;
a pták zpívá stále dojemněji,
až se nitro, celé srdce chvějí
velkým štěstím – ale pak!
Doba přijde, kdy se k letu zvedne,
zmizí navždy v dálce nedohledné;
marně vztáhneš, dítě, ruce za ním,
prchne s tvojím dětským usmíváním,
nevrátí se nikdy víc!
Juž sstoupáš zvolna v život – údolí
a snivě zíráš v dálku mlhavou,
zář úsměvu ti v tváři chvěje se,
zář slunce zlatem plá ti nad hlavou.
Za tebou ještě hoří oblaky,
to pod šarlatem ranních červánků;
pod nohou tvojí růže rdějí se,
a strom ti hází květy do spánků.
Dech vůně z polí, luk a se strání
tvou duši tklivou plní pomalu,
jež z oka tvého plaše dívá se
jak poupě z rozpuklého obalu.
Jen sstoupej dál! tak vždycky nebude,
kraj kolem tebe zvolna uvadne,
zář jara k západu se nakloní
a zcela v dálce kdesi zapadne.
A kolem mráz – ó, jaká proměna!
a jíní na stromu a na keři,
a v luhy padne sníh a na stráně,
snad zachytne se i v tvé kadeři.
Pak jestli obrátíš se v stesku zpět,
zkad vyšla’s šťastné dítě poprvé,
zas uzříš v dálce jako dříve kdys
červánky pozdní hořet do krve.
A úsměv zase zbloudí na tvůj ret,
snad ne tak šťastný více – smutnější,
a vzpomínka, jež kmitne duší tvou,
tu bolesť v resignaci skonejší.
Pak známé tváře v mysli oživnou,
snad mezi nimi – kdo ví – moje též,
jež v hrobě bude juž se rozpadat –
zda v modlitbách nás slzíc vzpomeneš?!
Snad zadíváš se smutná také sem,
co vepsal jsem zde dávno na ten list;
však nepřečteš to písmo vybledlé –
jen srdce po paměti bude číst!