BALLADA,
která může i nemusí být politická.
Polem i lesem cesta zlá,
krajem se mlha rozlezla,
a kde je bídy nejvíce,
bezzubá kráčí babice.
„Bože, jak čas ten utíká“
– k sobě tak sama naříká –
„Člověk je stále konci blíž,
co bylo, pravdou není již.
Byla jsem mladá, jarní květ,
dovedla tančit, hrát a pět,
oheň plál z hrudi do oka,
touha mě hnala divoká
ku předu, stále dál a dál,
a vlas mi plál, a ret se smál,
26
a co kde bylo mladé jen
za mnou se hnalo v noc i den.
Pro smích mi byl, kdo byl už stár,
pro smích mi byl i svatý car,
byla jsem mladá, jarní květ,
– ach, že jsem začla šedivět!
Přišlo to, ach, tak najednou,
jako když hvězdy poblednou,
jako když květy porubá, –
byla jsem babka bezzubá.
A teď se belhám, belhám jen,
zapadlý včera hledám den,
hledám i lásku, bůh ví kde –
do tmy kams moje cesta jde.
Do tmy se zrak můj upírá,
můj milý náruč rozvírá,
můj milý, dlouhá mátoha
– ach, já jsem babka ubohá.
Po mladých přišel starý host,
a mně dnes milá každá kost;
co bylo, pryč je dávno už –
já jsem jen baba, a ne muž...“
Vkročila v tmu, nepřišla víc,
dnes o ní nikdo neví nic.
27