Z MELODIÍ SMUTKU
I.
I.
Ticho bylo ve vsi, ještě bylo ráno,
na viole snů mých bylo odehráno –
bože můj, to ráno!
A já volal marně do zašlého léta,
hlas můj letěl dutě do prázdného světa.
Mlha jenom v kraji, mlha jenom všude –
a ty tóny v duši, poslední a chudé,
proč tam znějí všude!?
Marno jest už všecko; strhali jsme struny
v poslední té noci za výsměchu luny.
39
Strhali jsme struny, divě jsme se smáli,
pálila nás bolest – přece jen jsme lhali,
přece jsme se smáli.
Pak mou duši vezli někam do vězení,
po létě jsem volal, ale léta není.
Všude hrozné ticho, vzduch byl leskně chladný,
o mříže jsem tloukl, neslyšel mne žádný,
kraj byl prázdný, chladný.
40
II.
II.
Spálili Ilion, potom se smáli,
ve stanech výskali nocí i dnem...
Teď už si do oči nepohlédnem.
Štěstí nám odvezli za moře v dálku;
mlhavé pruhy jen, kde tě chci zřít –
a my jsme s Iliem nesměli mřít!
Viděla’s káně? Ty nad stany kroužily,
cítily dobře už, že bude po všem –
jak bylo po hodech, byly tu ovšem.
Však to víš také už, co je to vzpomínat
na troskách kouřících minulé slávy.
Chápeš, že lidé si rozbíjí hlavy?!
41