Dítě potracené.
Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené,
Leží zakopáno dítě potracené.
Vlastní rukou je tam matka zakopala,
Tajně o půlnoci, ani nezplakala.
Ani roveček mu nikdo nepřipravil,
Ani křížeček mu nikdo nepostavil.
Teskno je tam, pusto – jenom v noční době
Něco se tam ozve v tom zakletém hrobě.
Něco podobného ku dětskému pláči,
Bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí.
Oči má zapadlé od samé žalosti,
A v tvářích má vrásky od samé starosti.
93
Jen když mu měsíček květinku ozáří,
Tu probleskne radost jeho smutnou tváří.
S potěšením se hned ku květince kloní,
Však sotva k ní sáhne, už je taky po ní.
Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne,
Ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné!
Kde pak by se taky pro něj štěstí vzalo,
Když proň žádné oko nikdy neplakalo?
Když ho nikdy žádná matka nelíbala,
Kde pak by se pro něj jaká láska vzala?
Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade,
A když se vytrápí, tu se k spaní klade.
A pak se mu snívá, že nevadne kvítí,
Že ho matka líbá – chtěl by věčně sníti!
M. Brodský.