Lada-Nióla.
Tam v říš těch nezrozených, zažehnaných světů S třesoucí nohou, s plachým srdcem stoupám, Na půvabu těch nepojmutých květů S šílenou rozkoší dětinskou duši houpám. Teď snivou labutí v tužných se slzách koupám, Teď vzletím smělým orlem k světel pramenům, A zkouším v nedozornost pronikavých letů. Nevolno však mi vznést se k věčným plamenům, I vracím se a zalkám – ale ach, jen pouhým kamenům! [1] Však viz, jaký to význam berou rysy skal, Jaké to podoby? – toť snové zkamenění, Toť bohové, jichž jímal věkodlouhý žal, A teď mým lkáním jakby na mžik probuzení. Jaká to hudba! jaké zlaté chvění! Tu praská mohyla, z níž stoupá bůh a rek, Tam Rusalečky ples, tu Víly jasně pění – Zde nebešťanky pláč – tam hrdých blesků vděk – A v samém lůně hrobů – ha již klesám, již jsem v prach svůj klek. Nezjařte se vy drazí, dávno skrytí bozi, Že vnikám v poslední to vaše outočiště; Vámť horuje můj cit, ač se vás duch můj hrozí. Však co to zřím tam v středu pohřebiště – Ustaňte – z ňader mých nečiňte spáleniště! Nepojme prachu syn tu krásu nehalenou, Již v pustém popeli ukrývá žaroviště, Nepojme to svou písní snivě rozžalenou, Čím rozbouřil ten zjev tu jeho mysl nezkalenou. Posvátně drahé čaropůvabu ty dítě! Ach odvrať ode mne svých pronikavých zraků; Bez mroucích tlukotů všech tužeb nevidí tě Smrtelné oko mé v tom lůně věčných mraků. Jak divě spanilá jsi! v čarovné ty sítě Porýváš duši mou. Jak mámící tvůj dech! Všebožstvo v líci tvém pozůstavilo znaků Své padlé velebnosti, i Morány vzdech Tisíce perel vdech v tvé hrobky svatotajný mech. 2 Zavítej k nám božská ty Lado-Niólo, Ty písni vtělená, ty dcerko luzných snů; Zachvěj nám zpěv svých nocí půvabná ty viólo, Jich odlesk bude nám co zoře jasných dnů. Jedinká slza jen ať skropí zpěv ten můj, Jiskerka jen ať skane k ňader snivých dnů; Požárem zpěvů pak dokáže ctitel tvůj, Žes úsměvem všech mroucích bohů zlíbaná, Žes v rumech našich světů šťastně vykolíbaná. 3 Marie.
Ach! jen pohledněte naší Marii do očí! Podívali jste se hluboko? – tak hluboko, že vám přešel zrak, že vám hlava kolovala, že se vám chvěly práhnoucí rty? – Nezměnil se vám lehounký letní klobouk v svatou zář? – Nezdálo se vám, že se na vás usmívá jarní slunce? – Jaký to vroucí úsměv na ústech; ale zas jaká hluboká touha, jaký snivý smutek v tom žhavém temnu těch kouzelných zraků! Avšak, co vám to pravím! – Vy se usmíváte, probíhajíce chladně soudným okem podobiznu její, a nepochopujete snad, co mne tak do ohně přivádí; protože na ni nehledíte okem žasnoucím, okem nadchnutým tou nejnebezpečnější zpomínkou svého života! Víte co to znamená, cítit se povolaným k lásce, a nalézti opravdu duši sobě rovnou, ale panenstvím nekonečně světější, a splanout s ní v jeden plamen, a snít v tisícerých snách, že vám nastává život jaký nikdo nežil, jaký nikdo vůkol ani tušit ani pochopit nedovedl; a vžít se v tento nejspanilejší triumf lidského života, a potom náhle být vyrušen a skácen – a tam na dně zoufalé propasti 4 octnouti se s neocháblým sebevědomím, ouplně zachován, bez nejmenší možnosti zapomenout a zhynout na věky? – Víte co to znamená, pochovat konečně tu zpomínku nesmrtelnou, s tisícerou bolestí, u vlastní živý hrob svých vřelých ňader, a nikomu nemluvit – a nikomu nezalkat – a smát se, ne vztekle ale vesele v společnosti bláznů, aby se oni nevysmáli vašim nedotknutelným snům – aneb aby se nepolekali poznáním, že mezi nimi dlí putující mohyla? A konečně, když se ubytuje mohyla mezi hrobami, když zaroste mechem a travou, když na ni celý svět a ona sama na sebe zapomene – tu když náhle ji rozrazí blesk, a z hrobu zakletého se vykotálí živý starý sen? – Ovšem, to jste vy nepocítili při pohledu na obraz ten, ale nyní snad v soucitu svém porozumíte, jak asi může býti člověku, jenž potkav tuto čarodějku, ne v odlesku, ale živou, ale ducha i lásky plnou na cestách svého života, náhle ji zase, tu dávno pohrobenou, tu dávno oplakanou, zachytí v slze zřetelnice své, a překvapen přeludem tímto kouzelným ji zplašenou duší svou obejme, a znova žhoucími rty svými zulíbá! Ty dvě perle v náušnicích, zdálo se mi, že to jsou ty dvě nejsvětější slze, jež jsem zaplakal pro ni. Ta růže, zdálo se mi, že to novozkvětlá krvavá láska má, kterou si teď připnula k ňádrům, aby ji nikdy více nesňala a nevrhla mi k nohoum. Ano, tu růži vrhla mi jednou před nohy, ale to právě ten okamžik, jenž byl středištěm nebezpečné upomínky mé!
5 1. Mezi mladými Poláky, do jejichž středu mne v Paříži roku 184* podivný osud byl uvrhl, nalezl jsem málo jinochů, ku kterým by mne harmonie citu i ducha byla blíže připoutala. Jejich bol byl jiný, oni chorovali duchem, já však celou bytostí svou, nemocí mnohem nepatrnější, ale přece daleko nebezpečnější. Oni oplakávali větší ztrátu než lásku milenky, ale jejich naděje byla živá; já za to choroval pouze srdcem, a to bez naděje. Mezi malou hrstkou přátel, dosti ke mně chladných, bylo mi šťastnou náhodou potkati se s mladým Stanislavem. Rod ani rodiště jeho jsem neznal, přece však jej soudruhové jeho, ač byl právě takým žebrákem jak oni, vždy jaksi vyznamenávali, mluvíce s ním i o něm se zvláštní úctou; a věru, nemohl jsem se jakéhosi úsměvu zdržeti, když mi jeden z nich jednou pod velkým „sekretem“ sdělil, že jest můj přítel hrabětem, a že býval jednou bohatým. Prozatím byl malířem, a chudým, ano skoro chatrným, an bez ohledu na sebe, jak mile mu něco franků do ruky vklouzlo, všecko se svými bratry buď rozdělil, buď, co bylo mnohem lehkovážnější, prohejřil. Jedna noc „za rogatkami“ v Chaumiérě (študentské hospůdce) s grisetkou protancovaná strávila příjmy skoro celého měsíce, a i ten případ byl řídký, neboť nejčastěji pan Stanislav ani deset minut se s měsíční almužnou svou nepotěšil. Na prefektúře totiž vyplácelo se jim z dobrovolných sbírek měsíčně 20–25 franků, věřitelové však často zkla- 6 maní čekávali v taký den výplaty již u vchodu, a odebírali svým dlužníkům dosti lehounké břímě. Stanislavovi tedy nezbývalo než to, co si malbou svou dosti krvavě vydobyl. Ale i toto zřídlo bylo najednou zakaleno a dílem zastaveno, an se jeden z nejnemilosrdnějších věřitelů i tohoto pramene důchodů byl dopátral, a u principála Stanislavova na polovici příjmů zákaz položil. Byl to jeho domácí pán, který jej krom toho ještě na místě z bytu vypověděl. Důtklivá to byla pro nebohého rána. S odvážnou zoufalostí vběhl do kavárny, přisednul ku kartám a prohrál i poslední sou. Třetí, čtvrtou, pátou sklenici punše popíjel, a když se chtěl odebrati domů, t. j. na nocleh k nějakému příteli aneb snad do boulogneského lesíka pod širé nebe, tu nemohl odejíti ze dvou příčin; za jedno nemohl na nohou státi, za druhé nechtěl ho kavárník pustiti, leda by dříve zaplatil. V této kritické situaci poznal jsem ho ponejprv. Pohled na něho mne divně polekal, zdálo se mi najednou, jakobych jej byl spatřil již kdesi, jakobych se ho ze staré známosti ujmouti musel. Ač mi nebylo lze upamatovati se ani dost málo, ač jsem sám své lehkověrnosti se musel pousmáti, že mi považovati bylo pud přirozeného slitování za povinnost starého přátelství, přece vstoupil jsem co prostředník mezi kavárníka i Stanislava, a zapraviv pětifrankami, řídkou náhodou mi v kapse vězícími, co byl dlužen, odvlekl jsem bezvolného pomocí jednoho člověka před svůj hotel, a vytáhl jej doslovně řečeno až do šestého poschodí do svého obydlíčka pod střechou. Vítr, vlaským komínem jak v průjezdu skučící, zahučel nám oboum smrtelnou takřka kolebavku, a ochladil horečnou palčivost Stanislavovu až příliš důkladně.
7 „Garçone!“ zvolal z rána již vystřízlivělý, ještě ale rozespalý se zamknutýma očima, „přineste mi sklenku limonády!“ S úsměvem přistoupil jsem k jeho lůžku, a podal mu sklenku nejčerstvější vody. „Ah! pardonnez moi! co tu chcete? kde jsem?“ V ne příliš ryzí polštině vypravoval jsem mu, jak se do mého bytu dostal. Stanislav si promnul oči, dlouho se na mne pronikavě díval, podal mi ruku s panským díkem, a pohodiv hlavou a zrak se mne nespouštěje zvolal: „Vy nejste Polák?!“ „To nejsem, ale Slovan přece. Znáte to město zde?“ ptal jsem se poukázav na obraz Prahy, visící nad mým a toho času jeho lůžkem. „Ah to Praha, to Praha; vy jste tedy Čech – a z Prahy.“ – Neviděl jsem ještě Poláka, na kterého by jméno naší matičky bylo taký dojem učinilo, ač se obraz její každému líbil; chtěje mu dáti ouplnou zprávu, kdo jsem, přisvědčil jsem mu, že jsem Pražákem, on mně ale křečovitě zachytil ruku, a nechtě o mých okolnostech nic více věděti, vyskočil z lůžka a sevřel mne v náruč. Tu mně bylo, jakobych znovu si měl zpomenouti na význam té tváře, na plamen toho oka, na vášnivost těch zvratů – ale nevím co to bylo, zdali půvab tajemství, zdali šetrnost, probuditi v těchto okolnostech příliš pěkné ale bolné upomínky – já mlčel, a po celý čas našeho spolubytí, a to trvalo několik měsíců, nikdo z nás nedozvěděl se o druhém, kdo jest a jaká byla jeho minulost.
8 To jsme ale brzy oba poznali, že trpíme jako nikdo z nás vůkol netrpěl, že nás obou stíhá stín beznadějné lásky; a konečně, jak divný to řetěz vzájemné sympathie, nám oboum bylo nebezpečné to hrozné sladké jméno: Marie. Nikdo z nás by se byl snad ani k jménu tomu nepřiznal, ale nad skromným stolkem mým byl zavěšen rámec bez obrazu; mezi svadlým květem, černou kadeří a věncem z trní, bylo tam lze vypátrati poloskryté jméno Marie. Dávno jsem byl zpozoroval, že Stanislav se zvláštní pietou chová u sebe exemplář Malčevského „Marje,“ že jej čítá ve dne v noci, že jej líbá, že tisíckráte po sobě sladce a vášnivě to jméno vyslovuje. Ale totéž činil jsem já s Máchovou Jarmilou. Právě jak on Marji, tak jsem já měl Máj, skvostně zavázaný, i předčítali jsme si a vykládali jeden druhému tyto první výkvěty romantického básnictví českého i polského. Kdož by se byl nadál, jak osudné nám bude ne jen to jedno jméno ale i to jedno srdce. – A však nesmím předbíhati svému vypravování. Dávno již zvědavý Stanislav stál jednou velmi pozorně před obrazem, pro cizince nic dojemného do sebe nemajícím. Co je kus vlasů, něco svadlé trávy a suchých větviček člověku nezasvěcenému? Ale Stanislav počal se mnou sympathisovat, a věnoval mé relikvii více pozornosti než kdo jiný, a vypátral konečně skryté tahy onoho nade vše mi drahého jména. „Tedy také Marie?“ zvolal konečně silně pohnutým hlasem, a v tom okamžiku zaleskla se slza v jeho ohnivě černém oku. „Tedy také Marie?“ opakoval jsem s planoucí tváří, přistoupiv k němu a zachytiv ho za obě ruce.
9 Padli jsme si okolo krku, v divném rozčilení. „Příroda naladila nám duše i srdce podle jednoho tónu,“ odvětil po chvíli s poloúsměvem, „i moje Marja má černé kadeře.“ „A kde je? zůstala ti věrna?“ ptal jsem se s dušeným hlasem. „Je v kraji....., šťastna, bohata, zůstala dosud i věrna – ale což já! – a pak má matku, a tu nikdy neopustí, a já se již i rozloučil!“ I skryl si ušlechtilou rukou své palčivé líce a zamlčel se. Najednou jakby jej okamžitá myšlénka byla vyděsila, vztýčil hlavu, podíval se mi takřka až ke dnu duše, a předhodil mi krátkou otázku: „A kde je tvá Marie?“ „Tu jsem již dávno pochoval!“ odvětil jsem v básnickém smyslu, ale s takovou opravdivostí bolu, že se můj přítel zase utišil, a mne vřelým zrakem svým jakby za odpuštění prosil, že mně byl v myšlénkách svých ublížil; to vše jsem tehdy ještě ovšem nepochopil.
2.
Neděle byla jediným dnem, kde jsme pospolu pařížského života trochu užiti mohli. I vedl mne přítel můj obyčejně do gallerie Louxembourku i Louvru, a pak jsme k polednímu kdesi skromně posnídavše (ač v našem smyslu poobědvavše) pustili se tuillerijskou zahradou, přes place de la concorde, polem elysejským, nejživější to promenadou až k bráně triumfální hvězdy Napoleonovy. Jaké to hemžení lidstva nejrozmanitějšího! zde intelligentní tvář francouzského pracovníka v blouse, vedoucího po jednom boku 10 milenku, po druhém matku svou; tam zase rodina pařížského měšťana, která s ohromným parapletem očekávala tatíka, z revue národní gardy v potu tváře se vracejícího; tam hromada dospělých lidí, prohnaného kartáře a hadače obklopující; tu zas kopa dítek před marionetním divadlem shluknutá; zde vsedalo pět, šest nadějných baroňátek, v kalhotkách a dílem i sukénkách, do vozíka bílými kozly taženého; v prostřed silnice zase ujíždělo na sta bohatých karos a kabrioletů, buď k boulogneskému lesíku, buď nazpět na slavnou mši svatou do chrámu sv. Magdaleny. Jsouce oba krátkozrací, pomáhali jsme si na takýchto procházkách střídavě jediným sklíčkem, zachovaným u mých dosti zkřivených a ve dne ve futerálu vězících okulárech. Večer sázel jsem je někdy před oči, tu nebyla licha tak pozorována; ve dne ale to nešlo, Stanislav mi to zakázal, a já sám, ač někdy smělejší, po každé tak dlouho jsem se červenal, ustavičně mysle, že mě vypadlé sklo každý pozorovati musí, že jsem raději tento nedokonalý luxus, jenž mi ale jinak byl skutečnou potřebou, hnedle zase uschoval. Jedenkráte, zvyklým spůsobem konajíce svou procházku, spatřili jsme z daleka tlupu jezdců, v jejichž čele jela štíhlá dáma na bujném broni s tak odhodlanou smělostí a jarostí, že se všichni chodci na polích elysejských s podivením zastavovali, obdivujíce tento dojemný jinak tam dosti obyčejný zjev. I my zůstali stát a dívali se s zatajeným dechem, jak se důstojná jezdkyně vždy více a více nám blížila; s polootevřenými rty jsme tu stáli, jakobysme ten okamžik, v kterém by nás pominula jak šipka, pohltit chtěli. S křečovitou rukou povytahoval jsem své okuláry, závistně na mne 11 pohlédnul Stanislav, ale tu byla hranice mého kommunismu; ten okamžitý pohled mohl jen jednomu náležeti; buďto byl mým, aneb na věky byl pro mne ztracen. Tedy rychle s mým jedině spasitelným sklíčkem před oko – a již tu byla dáma – a již – ach mně vypadly okuláry z rukou – dáma byla zpozorovala můj chvat ji spatřiti, a byla se usmála dílem čtveračivě dílem koketně – a když mi to proklaté sklo s tím drátem na trottoir padlo a tam se na tisíc střípků rozstřiklo, dala se i do hlasitého smíchu ani trochu v svém letu se nezastavíc – ale to vše nebylo příčinou mého rozpaku, co pravím! mého leknutí. „Oh můj Bože – to je ona – to je má Marie!“ zvolal jsem celý bez sebe a pohlédnul na Stanislava. Ale ten tu stál jako socha, mezi leknutím a nejistotou pohroužen, až tu najednou mým zkříknutím vyburácen poskočil ke mně, pohlédl za Marií a zkřikl pološílený, popadnuv mne za prsa a mrštiv mnou k sloupu, za kterým jsme stáli: „Co že? tvá Marie? tvá?“ I zasmál se divoce, a v okamžení proklestiv si cestu obklopujícím nás davem, uháněl za krásnou jezdkyní, doprovázen tisícerým křikem hulákajících houfů: „chyťte ho! zloděj! vražedník!“ Veškerý ten křik změnil se mi najednou v pravý chaos tak hlomozných, tak divoce rozsápaných hlasů, že se mi zdálo že se v tartar propadám; i musel jsem násilně rozevírati oči, abych jen viděl kde jsem, brzy ale přešel mi jarní den v elysejských zahradách v tmavou noc, a já pozbyl smyslů. Jako ve snách pamatuji se pouze ještě, když jsem padal k zemi, že jsem vyklouznul v krvi.
12 Byla to má krev; Stanislav byl mnou náhodně mrštil o hranu, a však ne tak nebezpečně, že bych se nebyl zase zpamatoval. Stalo se to však na prefektúře; po krátkých vyptavkách, kterýmiž se na Stanislava ničeho nedověděli, byl jsem ve drošce dovezen domů. – Bylo to však již k večeru. Vstoupnuv do pokojíka svého spatřil jsem hned ohromnou spoustu. Všecko co Stanislavovi patřilo, bylo jako chvatem pobráno, a na stolku mém ležel lístek. Popadnu jej, byl ale posetý skelními střípky; nebyly to mé okuláry – bylo to sklo s obrázce, který nebyv nikoli náhodně roztlučen, byl zbaven svých květů i vlasů a v žasné samotě okazoval jedině jméno, podpis to vlastnoruční mé a jeho Marie! – Obsah lístku byl tento: „Ničemný pse! Konečně tedy poznal jsem toho odvážlivce, který zasnoubené mi sestřenici mé hlavu spletl. Prozatím vale. Ale my se ještě jednou sejdem, jakože jsme se již v Praze před jedenácti roky viděli. Pak se ale poznáme; to jest, ty poznáš mne!“ Pochopí teď laskavý čtenář, že jsem okamžitě zase vyběhl z pokoje, že jsem se ptal u domácích, že jsem pátral celou noc, nalézti stopu jeho a příležitost k pomstě; že jsem konečně bez prospěchu domů se vrátiv, vržen byl rozčilením a krutou horečkou na lože, z něhož jsem teprvé po třech nedělích zase povstal – ale jen abych znova, s tím větší netrpělivostí, s tím větší vášní se vrhnul na pátrání po něm, a také po ní! – Ach snad to jediné setkání s ní bylo by postačilo, vrhnouti mne na lože a rozehřát moje zažehnané boly. Ale teď, když osud tolikerým 13 rázem do mých ňader byl pozahřměl, měl jsem jinou touhu, jinou vášeň. „Já ji musím vidět, já ho musím zničit,“ bylo mým jediným heslem; a když jsem dostatečně nabyl jistoty, že ani jí ani jeho více v Paříži nebylo, vrhl jsem se za ním a pronásledoval ho v Anglicku, ve Švejcařích, a slovem, aby mne konečně laskaví čtenáři snad příliš přísně nestíhali, po celém světě, až jsem dopadnuv ho konečně – zase však jen stín jeho zachytil. Avšak tu zabíhám trochu dále, než mi kdo bez lepší známosti s minulým osudem mým stačiti může; pročež vysvětlím co v něm temného, a sdělím co potřebí v tom ohledu věděti.
3.
Čtvero úryvků z mého starého denníka vysvětlí všecko: „Je první máj, to lásky čas.“ „Ona mne miluje! – celý firmament naplňuje v dnešní noci tisícero sluncí, a srdce mé je tím firmamentem! a duše těch radostných shvězdění, páska těch nebeských snů, mléční dráha těch nadzemských sfér, jest ona! – Oh! já to věděl, že se sejdem! – Dlouho bylo tak mrtvo vůkol nás, jen čas po čase trhlo to ledovou korou našeho přátelství, ale dnes – zahřímalo to v nedostupném klínu našeho mlčení, přervalo se ticho, z hlubokosti dlouhotajené vášně vybuchla konečně ta Hekla mé lásky – a v jejím oku, v tomto oceánu tužeb mých, zabřeskla záře tak spanilá, že se jí nejluznějším červánkem ztopilo líce.“ –
* 14 „Nastala nám doba loučení, a v té právě zrodí se jiskra našeho věčného sloučení. Dlouho mlčela, ale teď nemůže více. Zítra odejde, ale zanechá mi co mi nejdražšího: srdce své. Jediné jen ještě mi skrývá tajemství, zítra prý vypoví mi všecko. Ach já je znám to tajemství, oko její dávno mi je vyzradilo, ač je rty její nevyslovily ještě. Zítra – ach jistě – já se zblázním radostí. – Dnes ještě nemluvila, ona si nebyla jista lásky mé, ale zítra – zítra se rozpomene, proč jsem jí při rozchodu tak vášnivě ruku políbil. Ach můj ret mne dosud pálí.“ – – –
*
(Několik týdnů později.) „Než denník svůj uzavru, abych ho nikdy více nerozevřel, jen těch několik slov, jen těch několik náhrobních kamenů na lásku mou. Od těch dob, co jsem denník svůj zanedbal, nepoznávám sebe více! Mezi nynějškem a minulostí leží propast, kterou protrhlo to tajemství z jejích úst, ježto jsem s takou radostí byl očekával. Oh! těch bláznů, kteří tvrdí, že člověk v rozhodných okamžikách tušívá osud svůj. – Šel jsem se s ní rozloučit s hříšným takřka triumfem, plný jsa naděje. – Kdo asi vymyslil hrozný ten nos, za který tahá osud člověka, kdo ji kul, tu kotvici naděje? Oh té ironie! té zaslepenosti! – Proč mi teď padá bělmo s očí, proč teď teprv zřím v té kotvi tu trojnásobnou udici, do kteréž zakouslo srdce mé!“ – – –
* 15 „Dosti té deklamace! já ji nenávidím! – Již mám spakováno, a to buď koncem té smutné historie, která v nahé próse zní takto: Ona mne miluje, ale – ne to mi neřekla – ale náleží jinému – ano, to mi řekla. To jest: Marie O***, dcera štolbovního mistra u knížete S*** v Slezsku, od kolébky zasnoubená sestřenci svému, polskému hraběti K***, přijela s tímto před lety do Prahy na vychování. Milý sestřenec ale nezůstal v Praze, nýbrž odjel s hofmistrem do Vídně, a já na něj zapomněl jako na smrt, ačkoli jsem s ním tehdy klučíkem Šárku a Vyšehrad, Krč i matku Prahu důkladně prorejdil. – Na slečnu jsem nemohl zapomenouti, ta vyrůstala přede mnou a rozvinula se tak spanile, že – ne já se odřekl deklamace! Sestřenec mi ale zůstal hošíkem a zmizel mi docela, až se tu najednou vyskytl v ústech Marie; a tu to máme – denník je u konce. Před několika týdny odjela domů k rodičům za sestřencem, zapakovavši srdce mé. A já teď pakuji též, ale bez srdce – ale nepůjdu hledat světem široširým, o čem dobře vím kde to hledati, nýbrž půjdu pouze, abych šel – kam, to nedbám!“ – – –
4.
Velmi drahými přátely po dlouhý čas v klín jejich klidné domácnosti zván, octnul jsem se jakby mžikem fantasie na horách krkonošských, kromě zvyku svého přivtěliv se k společnosti, kteráž i průvodčího měla.
16 Musím se vyznati, že jsem po delší své honbě za panem Stanislavem poněkud zkrotnul, daleko méně vyhýbaje se lidem, a již mi ani tak za těžko nepřišlo, vrátit se do starých poměrů svých. Pročež, milý čtenáři, jen chutě za mnou. Nejsem více ten Ahasver po celé Europě vraha štěstí svého stíhající, ale v Praze usedlý, potřebnými papíry opatřený, pokojný človíček, jenž znovu na Stanislava zapomenul jak na hrob, a do nových osidel upadnuv naslouchal trochu více, než radno bylo, jistému sladkému pozvání ještě sladších úst, ježto pronesly jednoduše: „Přijďte k nám do hor! tam bývá v létě veselo, a v zimě –“ V tom se ty rtíky trochu zachvěly, a já pozvedna k nim oči opakoval jsem trochu ouzkostlivě: „A v zimě? –“ „Přijdu zase k vám!“ byla resolutní odpověď té vroucí duše. – A vida, již jsem na cestě do hor, již jsem v středu jich, a žádný v celé společnosti nechápe, proč se tak snažně našeho průvodčího po jisté nepatrné vísce doptávám, kterou on mi každým krokem výše dojista ukázati slibuje. Již jsme na výšině, již se tu rozevírá pohled na jih i sever, do samého klínu českých hor a slezských luhů – již mne bere průvodčí za ruku, a ukazuje mi k vysokému chlumu, a míří prstem k rozkošnému oudolí, a zastaví prst u bílých dvorů, kterých srdce moje na první pohled bylo vyvolilo – tam se valí dým z domácího krbu, v pohostinství mne zovoucí. Již nedbám o společnost, nedbám o průvodčího, nic nevidím, jen ten bílý dvůr jako horní Víla 17 mi kynoucí – ach tam dlí ta čarodějka, jejímžto zrakem ponejprv zase rozesmálo se v hrob svůj zaryté srdce mé! – Jednozvučně bije mi o sluch křiklavě opisování vnadného Slezska – já zřím jen do nitra českých hor. Dlouhotažené „ahá!“ od vydivené společnosti stokráte opakované je mi pouze vítaným větrem, který ukryté vzdechy mě zanáší tam v ten český dvůr! – Najednou projelo mi divné jméno polekaný sluch. „Weiter links, wo Sie mit überraschtem Auge eine Thurmspitze, quasi einen Thurm glitzern sehen, ist der herrliche Sommeraufenthalt des Fürsten S***, mit einem wunderschönen Parke, einem unvergleichlichen Gestütte, einer – einem –“ „Ahá!“ ozvala se v chóru celá společnost, a já se obrátil. Opravdu! tam se lesknula ta letní residence knížete S***! Mému zraku ale byl to blesk, který mne oslepil, a to lahodné jméno rozkošného parku bylo mi hromem, jenž náhle vyděsil dávno utuchlé zpomínky jakoby k soudnému dnu. „Tedy nikde klidu! – Já blázen již jsem zase byl zasnul, již jsem zase byl jedním krokem v chrámu blaha, a tu mne náhle probudíš, ty hrozný stíne! Zde na vysokých horách mne dostihneš a hlásíš se k právu svému, a to ústy tak nevědomého, tak odporného člověka! – Ale já tě zaslech a půjdu za tebou! jen mi dovol, ať okem zaslzeným jen jednou ještě pohlédnu k místu, kde mi tak poklidné kynulo blaho. –“ I chtěl jsem se obrátit k bílému dvorci, k vystupují- 18 címu dýmu pohostinského krbu – jen jednou ještě – naposled – ale nemohl, nesměl jsem. Jak náhle tam slunce zablesklo v dálném knížecím parku, tak náhle mi ho zastřel hněvivý mrak, že jsem utkvěl zrakem svým v kouzelném kruhu slezské dědiny, jakoby tajemným stínem přimrazen. – I sklesl jsem k zemi na severní stráni našich hor, hodiv průvodčímu něco peněz, a pokynul jsem společnosti s Bohem, která myslila, že tu počnu tu ahá-krajinu kresliti; na kterýž výkres že se náramně těší mne ujišťovala, s doloženým vybídnutím, jen abych neopominul k polednímu sestoupiti k nim do blízké hostinské boudy, kde mi pravoslavné knedlíky objednati nezameškají. Jak mi tu bylo okolo srdce, jak jsem byl šťasten, vida že v brzku budu zbaven té strašlivé společnosti! – Ale jak mi zase počalo býti, když jsem byl konečně sám! – Dlouho jsem tam seděl, pohroužený v nejhlubší hoře; až jsem pak náhle vyskočil, vymrštěn přeludem přepodivným. Zdálo se mi totiž, jakoby mi duch mé lásky kynul, jakobych Marii musel nalézti v starém rodišti jejím. Jako náměsíčník za lunou, tak jsem se ubíral doslovně řečeno přes hory a doly, přes role a rokle, rovnou cestou za blýskající se věží, až jsem náhle stál před hřbitovem knížecího sídla. Tam kdosi vzkřikl jméno mé, a já procitl a zkameněl. Byla to ona. Na sta květin vypadlo jí z klína na jeden z hrobů, u kterého právě se byla zastavila; byl to hrob její matky, jediný přítel již zcela osiřelé děvy.
19 „Pro věčného Boha!“ zkřikla nebohá, sepnouc polorozpřažené ruce a tisknouc je k mocně pracujícím ňádrům, „to není, to nemůže být náhoda, že právě teď po tolika letech se potkáváme. Pro Bůh, rcete co vás to sem přivádí, co chcete ode mne!“ „Nepřišel jsem znepokojiti vás,“ odvětil jsem tiše, „naopak. Bůh mi svědek, že se to stalo nejméně vůlí mou, že tu stojím před vámi. Myslím, že to osudů řízením. Půldruhého roku již tomu, co jsem přestal pronásledovati vás!“ „Jakže? pronásledovati – nás?!“ zvolala Marie celá vyděšená. „Tedy v pravdě,“ zvolal jsem já teď celý zlekaný tímto mimovolným přiznáním, „tedy v skutku vy jste s ním prchla, vy jste v jeho společnosti projela celou západní Europu –“ „Mluvte jasněji, o kom to mluvíte?“ tázala se přísným hlasem. „O kom to mluvím? a kdo vám byl od mládí zasnouben? kdo se vetřel mezi vás a mne, než jsme se poznati mohli? kdo vás to potkal v champes elysées? kdo to prchnul v Paříži před hroznou pomstou mou? kdo –“ „Ustaňte! ani slova více – vy jste to tedy! Ha! u stínu té, která tu spočívá – nedotýkejte se ho – on trpěl více než vy, a já trpěla s ním; – ach vy mi oba nerozumíte!“ zasténala tiše, náhle se naříkání v temný smutek proměnivši. „Jinak – nemyslete si pane,“ pravila po chvíli s náramnou hrdostí, „že to byl Stanislav, který prchal před vámi, byla to láska má, kteráž prchala, aby tomu jedinému muži, kterému přináležeti budu, nebylo 20 ublíženo od neznámého pronásledovníka. Skoro jsem tušila, že vy jste to, ale věru že s nechutí a smutkem, neboť jste mně byl slíbil nemstíti se na něm!“ „Pro Bůh – což pak nevíte, co se znovu přihodilo mezi námi?“ „Nic nechci vědět – já jen vím, že se pronásledujete, jen to vím, že kdyby vás tu Stanislav uzřel – on hoří mstou – ó prchněte!“ „On je zde?!“ zkřikl jsem okamžikem polekán i rozjařen, ale jeden pohled její opět mne zkrotil. „Vy nechcete ničeho vědět o našem poměru, vy se bojíte o mou bezpečnost – ale zdá se mi, že já to jsem, kterému se mnohá věc skrývá, který by mnohému snad pomoci mohl! Co já vím, je Stanislav vyhnancem. –“ „Vy to tedy víte, jak je nešťastným, a přece pro něho pomstu chováte? –“ Již jsem se více nemohl zdržeti, abych jí vzdor jejímu zpírání naše setkání v Paříži nesdělil. Dojem vypravování mého byl veliký, upnutě naslouchajíc klonila se vždy více a více ke mně – až mi sklesla takřka na prsa, a já cítě tu sladkou tíži, dosti malým a rychlým stisknutím rtů jsem se dotknul těch havranových vlasů. – V tom okamžiku ale vztýčila zase hlavu, plna smutku a hrdosti. Jediná slza, ale velká jak bohatý hrách, vyskočila jí z oka, když na mne pohlédla; tato slza vyzradila mi vše – navzdor tomu, že rychlostí žhavé krůpěje zapadla i zanikla. „O, mějte outrpnost alespoň se mnou! Vyhýbejte se nám, vyhýbejte se jemu k vůli mně! – Rozumíte mi? ano, vy porozumíte i tomu, že je osud můj navždy již sloučen s osudem jeho.“
21 „A já vám oboum nemohu ničím prospěti?“ „Ničím!“ vzdechla Marie nad míru zničená. „Od té co tu leží, jsem mu přikleta – u této kletby ale zapřisáhám vás, nemstěte se nikdy, on je nešťastným – nemstěte se nikdy, třeba mne i zničil! –“ Rychle se odvrátila, ale než odkvapila delší řadou pustých hrobů, ohlédla se ještě jednou, vyňala růži z ňader, a vrhla mi ji přes hroby k nohoum: „Než svadne, polibte ji ještě jednou!“ zašeptala bez hlásku, ale tak vášnivě, tak pronikavě, že to přece došlo k sluchu mému. Sehnul jsem se pro ten vzácný dárek, a než jsem zase pozvedl zrak, byla Marie v temnu již dosti pošmourných houštin se ztratila. Nastávala noc, a než jsem se z hlubokých a dlouhých myšlének probrati dovedl, byla již vyplula luna nad tichým hřbitovem. Divná, nikdy nepocítěná hrůza obešla mne najednou v středu těch tajemných spáčů – rychlým krokem obrátil jsem se ku vchodu a vyšel na silnici. Právě jsem ještě přizavíral skřípající veřeje hřbitovních vrat, an tu přede mnou mihnul se jezdec, který vzdor tomu, že léto bylo, v plášť jako na cestu zahalen byl, a kromě svého koně ještě jiného, ženským sedlem opatřeného, za uzdu vedl. Zdálo se mi, jakoby po mně byl mrštil okem, měl ale na kvap i nezastavil se. Divné chování Marie, ten tajný nepokoj její, a zase ta zoufalá odhodlanost nevyhnouti se osudu svému, přivedly mne na podivné myšlénky. Z dálky, aby nepozorován, stopoval jsem jezdce až k samému parku.
22 Před ohradou byl za mříže uvázal koně, a než jsem se tu v místnosti mi zcela nepovědomé trochu orientoval, vystouply dvě postavy ze zadních zahradních vrátek, a ledva že jsem času měl uhnouti se do stínu, již se vyšinuly na koně. Jedna z postav byla dáma, a sklonila se k ňádrům jezdce s hlasitým vzdechem, než sedla na kůň. „Rychle, nemařme času – každou minutou mohu být ztracen, a ty se mnou.“ Již se pustili v cval a blížili se ke mně. Pro mne nebylo více pochybnosti, že to Stanislav s Marií. Na vše zapomenuv, vyskočil jsem pološílený ze svých stínů, a zkřiknuv hrozně vztekle: „Stůj!“ padnul jsem koni, na kterém dáma seděla, vší mocí v uzdy. Jezdec zdál se na takovou příhodu připraveným, a vypálil po mně bambitku. Osudná ta kule však nepotkala mne, nýbrž na neštěstí přetrhla pouze uzdu – tak že se kůň zplašil a pustil se tryskem po nedohledně protáhlé silnici, poraziv mne náhlým skokem svým k samé zemi. Neslyšel jsem nic více, než hrozně zkřiknutí povědomého mi hlasu. Neviděl jsem nic více, než ouprkem za zplašeným koněm uhánějícího jezdce. Když jsem se zase vztýčil, zdálo se mi vše býti pouhým snem; zachvěl jsem se jako člověk, který všemožně z příliš děsícího snění probudit se usiluje, ale marně; temný pud hnal mne jako letem dlouhou alejí, aniž jsem věděl proč a kam. Najednou mne z polobdění vyrušilo bolestné zařičení jakby hynoucího koně, které se tak pronikavě rozlehlo noční krajinou, že se každý lístek zachvěl jako zděšená duše má. Všecko jsem najednou pochopil – zdálo se mi, 23 že si celý kraj na vůkol zavzdechl, jakoby jediným byl hrobem. Jen zběsilý kročej můj, jenž těkal na všechny strany, aby se dopátral stopy již tušeného divadla, přerýval ten smrtelný klid strašného vůkolí. Byl jsem u konce alejí – tam leželo cosi černavého; byl to ženský klobouk s závojem. A několik kroků dále byl můstek, přes vyschlý potok vedoucí, zábradlí bylo jako hromem roztříštěno – pod můstkem pak – Jeden skok, a byl jsem dole u skonávajícího koně; a pod ním – – – – – – – – – – – – – – Po druhém jezdci s koněm ani památky! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Když jsem byl mrtvolu její zpod koně povytáhl, vložil jsem ji na skaliska zkrvaveného potočiště a sklesl jsem na ni, zoufalostí zmámen a zničen. Jaký to osud! jaká to budoucnost! –
*** Od těch dob nežil jsem skoro více. Drahou mi lhostejného povolání dostal jsem se před nedávnem do Krakova. Tamější gazetta seznámila mne s žalostnou zprávou, že jest co želeti ztrátu nejnadějnějšího malíře polského Stanislava K., který zahynul, jak se mi oustně dodalo, v souboji, od něho samého nad míru vyzývajícím spůsobem takřka vynuceném. Dosti četné obrazy a kartóny byly vystaveny v obydlí zesnulého, k tomu cíli, aby se u veřejné licitací v prospěch věřitelů prodaly.
24 Odhodlal jsem se prohlédnouti tu smutnou výstavu, a tam zůstal jsem před jednou podobiznou jako omráčený stát. Byla to její podobizna! Právě tak vyhlížela, když jsem ji poslední den uzřel u hrobu matky, pokojně truchlící, a do dálky po neznámém jí ještě příchozím pátrající. Oh! pohlédněte naší Marii do těch snivětemných očí! –
M. Brodský.
25

Alexandra Puškina
Bachčiserajský fontán.
Chán Girej sedí skloniv zrak, Dým z jantaru se valem rojí, Sbor sluhův, jakby halen v mrak, Kol chána zasmušile stojí. – Ve dvorci vše tak ticho bylo, S pokornou úctou každý pohlížel, Jak v pánu válčí vztek a žel, Jak na tvář se mu mračno rozložilo. Leč hrdý vládce pokynul, Netrpělivě rukou zamáchnul, A hle, hned otroci hrnou se ven. V svých komnatách dlí samoten. A prsa dmou se volněji, A přísné čelo živěji Vytýká zlobu vroucí hlubiny, Jak bouřné vichry srážejí Zálivu linoucí se hladiny. – Což hrdou jeho duší zachvívá? Jaká myšlénka hlavou provívá? 26 Chce válku s Rusií snad vést? Či Polsce kázat zhoubnou zvěst? Snad po mstě hoří krvavé, Či u vojště se zrada strojí, Neb horských národův se bojí, Či Janov kuje pikle své? Ach, vždyť ho nudí hluky bojové, Hrozných se ruka šavlí leká, A válka – ta mu předaleká. – A snad se do harému chána Po stezkách tajných zrada dostala, Snad otrokyně rozhárána Své srdce gjauru oddala? – Ne – krásné Girejovy ženy Ni myslit ani toužit nemohou, A kvetou v ticho zahaleny, Pod chladnou, přísnou ostrahou Bez lásky v prázdném míru vadnou, Majíce pouze nudnosť chladnou. Vždy v tomtéž rozmařilém vězení Jich lesk je ukryt pro vše světy, Jak ve skleníku dusné koření, Jak Arabie mdlobonosné květy. – Unyle pro ně vezdy dál a dále Dni, měsíce a léta uplývají, Co tichý zdroj znenáhla, stále, Jich mladosť a s ní lásku urývají. – 27 A jednostejný každý den, Vše hodiny tak líně plynou; V harému lenosť vládne jen, A zřídka ženám slasti kynou. Mladistvé děvy v touze zňaté Své prázdné srdce samy klamají. Tu mění šaty přebohaté, Tu v hrách se, v rozhovorech kochají, Neb poslouchají šum vod živoucích, V průzračné vlnky pohlížejí, A při tom v stínu stromů chladících Se nožkou lehkou procházejí. – Však mezi nimi chodí zlý eunuch, Jejž marná, marná práce unikat. Zrak řevný jeho, bystrý sluch Ten věčně bdí a nejde spat. – Staráním bdivým uchystal Řád věčný. Co se líbí chánu, Toť svatý zákon proň se stal, Ba, nejhlavnější čásť koránu Tak horlivě a přísně nechová. O lásku duše jeho nestojí; Jak socha chladná, kovová, Se výsměchu a nenávisti nebojí, Urážky naň když děvy vyrojí; Vše oslyší, i zraky jemné, I tichý vzdech i šepty temné.; Onť zná již dobře ženský mrav, Vyskoumal lsti těch krásných hlav I v svobodě i v nevoli. 28 Zrak něžný, líce uslzené Nepohne srdce otupené, Žal jejich, ten ho nebolí. Spustivše lehké bujné vlasy, Když spěší jaté děvice Se koupat v horké parné časy, A lijou vlnky chladné vodice Na svoje čarovabné krásy: Tuť strážce zábav nevinných Již zde! On zírá lhostejně Roj obnažených vnad těch rozkošných, On po harému v noční tmě Neslyšným kročejem se brodě Potajmu hledí na děvice mladé, A k poslušným se dvéřím krade, Od lože k loži tiše chodě. V starosti věčné chanských žen Střežívá i jich klidný sen. Poslouchá každé noční šeptnutí, Dychání, vzdech i tiché pohnutí, Vše slídí mocen, ukruten. A běda té, jejížto v snění ret Snad jméno cizí šepotal, Neb jížby sladkých ústek med Své družce hříšné city zpovídal. – Proč Girejův se v smutek noří duch? Čibuk již nevysýlá dýmu roje, A tiše, ba i dýchati se boje, 29 U dveří na znamení ždá eunuch. A vstává zasmušilý pán, V dumání, mrak a ticho pohřížen, Jde zvolna ve rozkošný stan Nedávno ještě milých žen. Již čekajíce chána svého Kol vodotrysku veselého, Zde na kobercích hedbávných Ve tlupě rozpustilé seděly, A s dětským radováním hleděly, Jak ryby v jasné hlubině Na mramorovém plují dně, A pak jim do vod průzračných Prsténky, náušnice házely. A při tom vezdy nevolnice Vkol vonný šerbet podávaly, A zvučnou píseň zpívajíce Ves harém v rozkoš rozháraly. Tatarská píseň.
Dobré nebe kyne člověku Náhradu za slzy, strasť, Blažen Fakir *), uzřevší Mekku, Nebeskou tam uživ slasť. Blažen, slavně břehy Dunaje Smrtí svou kdo osvětí, *) Fakir, vlastně chudák, u Muhamedánů žebravý mnich. 30 Jemu v náruč děvice ráje S usmíváním poletí. Blaženější však, kdo Zarému, Mír a něhu miluje, Kdo jak růži v stínu harému Tebe, drahá, celuje! – Tak pějí! – Nevidět však Zarému! Kde hvězda lásky, krása harému?..... Ach, bleda, zarmoucena, Neslouchá chválu milostnou; Jak palma, bouří zachvácena, Hlavinku sklání spanilou. Nad ničím již se neraduje, Girej Zarému nemiluje!..... Již změněn!.... Leč, kdo zná tu lest? Gruzinko, kdo ti krásou roven jest? Ty kolem liljového čela Jsi kosu dvakrát zatáčela, Tvých čarovabných očí moc Dne jasnější jest, černější než noc. Čí hlahol jeví bouřněji Tu vášeň sladkých želání? Čí horké políbení vroucněji Nad tvoje rozohněné líbání? Zdaž srdce, tebou ozářené Tě pro jinou kdy zapomene?.... Však lhostejně a ukruten Girej přezřel tvé vábné krásy, 31 A tráví noční chladné časy Tak zamračen a samoten, Odtud, co polská kněžna lapena, V harému jeho pláče zamčena.... Nedávno teprv Marje krásná Cizinské nebe spatřila, Nedávno jako hvězda jasná V otcovském zámku ještě zářila; Stařičký otec ní se pyšníval, Svým nebem vždy ji nazýval, A nač jen ladná děva choutku měla, Již láska jeho splniti to spěla. Jen jednu starosť, péči měl, By osud drahé dcerušky se skvěl Vždy jasně jako jarní den; By ani okamžitý smutný sen Se v krásnou duši její nevnímal, By její duch si vezdy zpomínal S rozkošným blahem onen čas, Kdy laskavě ji poutal otcův hlas, Dni zábav, zniknuvší co větru vání. Vše vábilo k ní: tiché počínání, To hnutí harmonické, bodré, I očka, chrpy temnomodré. A přírody ty dary milé Spanilým vkusem vabně krášlila, V slavnostní vezdy chvíle Při hodech harfou rozkoš kouzlila; – Však též i tlupy velmožův 32 Po srdci krásné Marje toužily, A celé roje švarných jinochův Jen o ní v tajném bolu blouznily. Leč v mírném tichu duše své Kochání ona ještě nepoznala, Za sladké doby mladistvé V otcovském sídle, v kruhu družek svých Jen zábavám se věnovala. V tom houfy Tatařínů hubivých Na Polsku hrnou se co řeka, Ni s takým proudem ohňů divokých Po žatvě hrozný požár těká. A vojnou, rukou vrahů cizinských Kvetoucí kraj ten spustošen, Ztad vyhynuly klidné zábavy, I truchlí vísky, doubravy, A pyšný zámek opuštěn!... Utichla Marinčina komnata; V domácí kapli, v nížto při svíci Ostatky předkův odpočívají, Se znakem a s korunou knížecí Nového hosta mrtví vítají. Ach, otec v hrobě, dcerka zajata, Zlý dědic v krásném zámku velí, A rodná země, ve jho upiata Nad svojí spoustou truchlí, želí..... A v Bachčiserajské ty dvory Chán mladou kněžnu zahaluje, 33 V otroctví, nezříc známé hory, Marie pláče, hořekuje. Girej však vele cení ji a ošetřuje; Unytí její, slzy, sten Pobouří chánův krátký sen, Ba k vůli ní i přísnému Ulehčil mravu v harému. Ukrutný strážce chánských žen K ní ve dne ani v noci nechodí, Dech její nestřeží, ni její sen, Kolem jejího lůžka nebrodí; Ba nesmí urážlivé oko své Na čaropůvab její utkati, – Smíť sama jenom v lázni tajemné Se s otrokyní koupati. Sám chán se bojí, děvy uchvácené Mír tichý, smutný kaliti; V harému části ustraněné Můž’ ona pro se tráviti, A v komnatce té zahalené Duch vyšší zdá se sídliti. Tam ve dne v noci lampa hoří, Záříc na obraz svaté Panny, Jíž v žalu svém se Marje koří; V budoucnosť smutný zrak svůj noří, A víra pokorná v ní bytuje; Že v krátce půjde v lepší stany, Tajemné tušení jí zvěstuje. – Tam děva slzy prolívá Dál závistivých družek svých, 34 A vše když blahem, slastí oplývá, A hárá v něhách vášnivých: Jak svatyni tu ona ukrývá Ten osamělý koutek svůj. – Tak srdce, žertvu zablouzení, U víru hříšných opojení Chránívá jedna svatá záloha, Cit jeden, bohem vdechnutý. ...... ...... Noc vzešla. – V tmavý stín se halí Tauridské role rozkošné, Ve tichém stínu laurů zdáli Slavíka slyšet pění půvabné. Za sborem hvězd se luna ukazuje, A s bezoblačné čisté říše Na lesy, doliny a výše Svit temný lejíc zvolna pluje. V bílé se roucho zahalíce, Co lehké stíny jen se míhajíce, Po městě rozesáhlém za šera Se Tatařínův ženy scházejí, A jedna k druhé hbitě spíšejí, Tam zažit příjemného večera. Spí Bachčiseraj, spí harém, A sladká něha vládne v něm. Vše ticho jest, aniž co kalí mír 35 Té mrtvé noci. – Plíživ se jak štír Již vykonal svou stráž eunuch. Teď spí; – však přece vždy se lekaje, Děsí se spící jeho duch, Strach budí v něm i nejlehčí ves ruch, Před zradou pokoje mu nedaje. Tu kvapný šepot, šum a sten, Tu křik zas slyší jeho sen; A nevěrným byv sklamán sluchem, Se budí, chvěje, strachuje, Napiatým proniká vše uchem – Leč – vůkol svatě ticho panuje; Jen vodomety sladkozvučné Z žalářův mramorových trýskají, A s milou růží nerozlučné Slavíkův písně rozkoš dýchají; Eunuch pak dlouho napíná svůj sluch, Až v sen zas padá mdlý ten jeho duch.... Jak vábny jsou ty krásy temné Přeladných nocí východních, Jak sladko uplývají časy jemné Koránu přitulenců rozkošných. Jaká to něha v domech jich, V těch sadech čaropůvabných, V harému slasť kde tichá vládne, Kde pode pláštěm luny ladné Vše plno tajemství a ticha, Kde se tak sladce žárem dýchá. ...... 36 Vše ženy spí – jen jedna bdí. – Ta jedva dýše – vstane – Jde; ruka se jí chví, v ní oheň plane; Ve noční tmě otvírá dvéře, Jde, stane, dál se zvolna béře.... V dřímání lehkém, jež ves bouří ruch, Před ní tu leží stráživý eunuch. Ach, srdce jeho nelze uplakat, Leč pokoj sna, ten možná oklamat.... Zaréma proklouzla co duch. ...... Tu dvéře jsou; ve bázni tonoucí Se ruka její chvějící Věrného zámku dotknula – Již vešla.... duše její ztrnula. Zář lampy opuštěná, A schránka, smutně ozářená, Přečisté panny obraz mírný, A kříž, ten obraz lásky smírný.... Gruzinko! vše to roje snů V tvé duši zprudka probudilo, Vše zvukem dávno prchlých dnů Najednou mocně hovořilo. Před ní se kněžny vnady skvějí, A žárem panenského snění Se tváře její mile rdějí, Jevíce slzí svěží sled. – Tak ozářuje luny rdění Předlouhým déštěm skleslý květ. – 37 Sletěvší s nebe syn zde Edemu Se zdálo Anjel strážíval, A vroucí slzy prolíval Nad jatou děvou v harému. – Zarémo, proč se chvěješ v dobu osudnou? Prsa se ouzkostlivě stísnila, Bezvolně kolena svá sklonila, A praví: „Smiluj se ach nade mnou, O vyslyš, vyslyš prosbu mou!..“ A slova její, těžký sten Přetrhly děvy tichý sen; Strachem se juná kněžna chvěje, Neznámou děvici an zří, V ouzkosti rukou hebkou spěje Ji zdvihnout – a pak hovoří: „Kdož jsi? mluv, co se v noci děje? Proč’s přišla?...“ „„Slyš, já k tobě jdu! Ty spasiž mě! v mém osudu Jen naděje mi zůstala, A dlouho jsem ve štěstí hárala, Jsouc jistější den ode dne.... Leč, tys mě z ráje vyrvala, Já hynu tebou – vyslyš mne! – Zdeť nejsem zrozena – tam daleko, Ach daleko.... památka zašlých dnův Přec vždy jest vidinou mých snův, A mladosť má tkví v srdci hluboko. Spomínám často na ty hory, 38 Na zdroje, z nich se hrnoucí, Na husté, neprůchodné bory, Na jiný mrav, tam vládnoucí. Však proč a jakým osudem Jsem opustila rodnou zem, Nevím – jen pamatuji moře, A člověka, jehož jsem zírala Nad plachtami.... A strach a hoře Jsem posud ještě neznala; Ve pokojné jsem tichosti V harému stínu zkvítala, Na první vnady milosti S pokorným srdcem čekala. Již nejtajnější tužbu svou Jsem doždala. Chán Girej pro něhu Zapomněl válku krvavou, Nečinil krutých náběhů, V harému dlel zas dobou rozkošnou.... Před chánem smutně čekajíce Jsme stály. On svůj jasný zrak. Tu vnořil v moje oko, líce, A miloval mě.... odtud pak My v nezetlelém roztoužení Jsme blahem, slastí dýchali, Ni pomluvy, ni podezření, Ni zlobné řevnosti jsme v snění Té blahé lásky neznali. 39 V tom ty ses Marje před ním objevila, Ach, od těch dob to jeho duše není, Ta v dumu zlou se ponořila. Girej teď podlou zradou dýše, Mým výčitkám se směje v pýše, Necítí srdce mého ston; Rozhovor, jímž se kochal spíše, Již více nenachází on. – Leč, tys co anjel čistá, jasná, Já vím, tys dobrá, nevinná.... Ach, slyš mě, slyš – jsem krásná, V celém harému ty jen jediná Bys mohla svrhnout blahost mou; Mněť bujná vášeň souzena, Ne tobě taká láska vrozena, Proč v strasť mě vrháš krásou svou? Již slabé srdce moje nestrachuj, Gireje zůstav mně – onť můj; Vždyť na mně hoří jeho líbání, Mně svatě, strašně přisahal, Vši lásku již, vše želání On se mnou sdílel, se mnou užíval; Mne v zkázu vrhne jeho proměna.... Já pláču; patř, já kolena Tak lkavě skláním před tebou, Ret s prosbou ku tobě se chvěje, Vrať pokoj, vrať mi rozkoš mou, Vrať bývalého mi Gireje..... Netrap mě, neodmlouvej, nežaluj; Onť můj, on šílen tvými vnadami. 40 Lstí, pohrdáním, prosbami, Čím chceš, jej od se oddaluj. Přisáhni (ač pro alkorán U otrokyň, jež chová chán, Jsem zapomněla víru svou, Anť víra matky tvé též byla mou) PrisáhniPřisáhni mi té víry slovy, Zarému vrátit Girejovi. Leč slyš, zda budu nucena Tě.... dýkou máchati jsem učena, Věz, jáť jsem na Kavkazu zrozena.““ – – Co stín tak rychle zmizela, A sledovat ji kněžna nesměla, A nerozumí tomu zjevu, Pohádkou řeč ta pro nevinnou děvu – Však cítí hlas ten přesmutný, Tak zvláštní a tak úžasný. Jakéto slzy, jaká lest Ji vymknout hanbě v stavu jest? Co osud její? – snad již ostatní Věk hořkých, mladistvých všech dní Má žít co souložnice v zhrzení? O, Bože! kdyby Girej chán – Od komnaty té vzdalován Nešťastnou na věky tu zapomněl, Neb smrtí urychliti chtěl, By přišla z žalu v lepší stan! S jakouby Marje radostí Zlý, bídný svět ten zůstavila, 41 Anť doba sladké blahosti Prchnuvši v bol se proměnila! – Co má si počít v světa víru? – Čas přišel, Marji čekají Již v nebesa, do lůna míru Jí slastným usmíváním kývají. – *****
A dnové mijí. – Marje tu již není! Šla ubožátko v stálé snění! Ráj, po němž dávno zatoužila, Jak nový anjel ozářila. – Však – co as v hrob ji přivedlo? Snad tesknosť v beznadějné nevoli? Snad nemoc, aneb jiné zlo?... Kdož ví! – Však Marji nic již nebolí! – ...... ...... Nesmírné pusto lehlo na seraj, Girej svůj dvorec zůstavil, S tatarskou tlupou v cizí kraj Zlé útoky již opět připravil; Již opět v bouřích válečných On hárá, bují krvolačen. Leč v srdci chána citů rozličných Co roj tkví plamenů a mračen. Přečasto on, když zuří krutá seč, V ohni se blýská šavle, meč, 42 V dumání se tu náhle pohříží, Co šílený se vůkol ohlíží, A bledne, jakby slyšel zkázy hlas, A šeptá cos; a opět jindy zas Horoucích slzí valně prolívá. Zapomnut, v bídném zhrzení Harém teď líce jeho nezřívá, Kdež odsouzeny k trapnu mučení, Anť vždy je chladný eunuch střežívá, Již stárnou ženy. Mezi nimi Gruzinka dávno nedlí zhrzená: Harému strážemi němými Do víru vod jest vržena. V tu noc, kdy kněžna skonala, Též její žal a muka přestala, A nechť i vina její velká jest, Přec ukrutný byl její trest. – Pobourav, spáliv s vojíny Kavkazu ladné krajiny, A vísky tiché Rusie, V Tauridu chán se vrátil zpět, A na památku drahé Marie Vystavěl mramorový vodomet, Jenž v osamělém uhlu dvorce zděn. Nad ním pak křížem zastíněn Se Muhamedův měsíc stkví, A nadepsáno: Léty dlouhými Vždy ještě v srdci věrném tkví. 43 Stenáním, šepty smutnými V mramoru stále voda řine, A kape jako slzy chladné, Jichž tok snad nikdy nedopadne. Tak pláče máť, když slasť jí zhyne, Když dobrý syn jí padl na vojně..... A mladé děvy v zdejší krajině Tu smutnou pověsť slýchaly, Na pomník smutný často zíraly, A zdrojem slzí pak jej nazvaly. Opustiv sever, obyt bývalý, Na dlouho hody zapomínaje, Já přišel jsem do Bachčiseraje, Kde dvůr zapomnut v spaní dlí. U prostřed zmlklých průchodů Jsem toulal se, kde metla národů, Prv Tatar bujný hodoval, Kde po vítězstvích v pýše V rozkošné lenosti si liboval. A posud ještě něha dýše V těch spustlých sadech, komnatách, Rdějí se růže, vody hrají, Ještě se révy vypínají, A zlato stkví se na stěnách. Spatřil jsem starých, vetchých mříží, Za nimiž ženy krásné, svíží, Věnečky jantarové probíraly, A v tajném bolu vzdychávaly. Viděl jsem chánů místo pohřební, 44 Vladyků mocných sídlo poslední. Nadhrobní sloupy porouchané, Jež mramorové čalmy věnčily, Mně zdály se, že osud na nich plane, Neb ke mně jasnou řečí mluvily. Kdež chánové se skryli? kdež harém? Kolem vše ticho, unylo, Vše jinaké! – Leč v srdci mém Se hejno jiných citů rojilo. Dýchání růží, vodometů šum Bezděky zanášely v zapomnění, Bezvolna oddával se um Mně neznámému rozechvění. – – Po dvorci co stín v letném zjevu Jsem spatřil mihnuvší se děvu. ...... ...... Čí stín to zřel jsem, drazí moji? O rcete mi, čí obraz něžný Mne rozohnil tou krásou svojí, Tak spanilý, tak neúběžný? Snad Marje, s nebes říše sstupujíc Se zjevila mi, či snad Zarému, Jež mřela, žárlivostí dýchaje, Jsem viděl u spustlého harému? Jáť pamatuji vždy ten milý zjev, Vždy ještě onu krásu spanilou. ...... 45 Milostník Muz a přítel míru, Zapomněv slávu, lásky čas, Již opět v krátce uzřím vás, Vy břehy veselé Salgiru! Zas přijdu v kraj přímorských hor, Zpomínek sladkotajných pln, A opět vid Tauridských vln Rozohní žádoucný můj zor. Překrásný kraj! to rajské plesy! Vše živo tam: i chlum i lesy, A révy, jak safírů blýštění, Převabné po dolinách zhlížení, Chlad topolů a zdrojů hrčení. Ves cit se budí, chví se duše, Když poutník rána spanilého V horách, po břehu velebném Přijíždí sem a komoň ruče kluše; A zelenající se vláha Před ním tu šumí v lesku malebném, Kol příkrých srázů Aju-dáha. – Vácslav Č. Bendl.
46 Osud pěvce Bachčiserajského Fontánu a jiných básníků rusských.
Nehodlám psáti životopis nejslavnějšího pěvce národu rusského, nechci nuditi milostné čtenářky a laskavé čtenáře suchopárnými dáty; podalť jsem stručný životopis Puškina v letošním časopise Českého Musea. Chci toliko podotknouti, jak v literatuře russké smrt krutě a zhoubně zuřila; jak mohútná říše Russká velmocných porodila pěvců, již metali blesky a zářili sluncem, mluvili hromem a stenali pláčem holubiným – a jak nejslavnější ti věštcové v přečasný klesali hrob, stavše se z větší části v cizině a to násilně obětmi smrti, jakoby zlý anjel nepřál jim velikých ducha útvorů. Nebudu vypočítávati všechny, nechť se každý spokojí s nejznamenitějšími. Gribojedov, spisovatel to nejslavnější takřka veselohry russké: Gorě ot uma (Hoře z rozumu). Co mladík stal se úřadníkem v ministerstvu. Leč záhy bdělo nad ním neštěstí, osud již tehdáže krutě jím zahrál; – musel unikati rodný kraj a spěchal do Georgěvska. Nezapomněl však na hoře, utrpené v rodišti svém, Moskvě; vždy tanuly mu 47 na mysli ty tragické obrazy, zkalivší mu mladistvý věk. A tam, za prvního pobytu svého v orientu, pln hněvu a vášně započal veselohru, tak věrně maloval osoby ze skutečného života, jich pošetilost a hanebnost, s tak pichlavou satyrou a ironií vystavil na odiv společnost, na niž zanevřel, že vrátiv se do Moskvy a shledav své kopie docela věrny originálům, ani se neosmělil své dílo censuře podati. A devět let to dítko zloby, rozhorčenosti a vášně spočívalo skryto, a teprv po smrti jeho byl kus ten dáván na výslovný rozkaz cárův. Znalť Gribojedov orientálské řeči, byl i výborný diplomat. – Poslán do Teheránu co vyslanec. Šel tam s předtuchou smrti. „Známť perský národ,“ opětně říkával, „budeme přinuceni, nožemi hráti.“ – A nedlouho na to (1829) splnila se neblahá věštba ta; vypuklo zbouření a všichni Rusové, kupci, kozáci jsou pobiti a vyslanec Gribojedov sám zavražděn, mrtvola jeho k ohonu konskému připevněna a městem metána. Kusy těla jeho byly později nalezeny a na Rus přivezeny, i vnuk šacha perského nastoupil cestu do Petrohradu, by počínání to omluvil; však co platno, když padl slavný básník, sotva 35 roků stár; kdož vrátí ty bohorodé plody, jež u vnitru jeho spočívaly?... Znalť německou, franzouzskou i anglickou literaturu, prakticky se naučil více orientalských řečí, v perštině dokonce básnil. Neznámá jedna lyrická truchlohra jeho: „Georgěvská noc“ ztratila se v Teheránu. – Baron Delvig tvořil písně v pravém duchu národním. Bylť velmi pohodlí milovný a vlastnosť ta jevila se i v písních jeho. Národní jakési thema roznítí v něm jiskru a již improvizuje dva neb tři krátké verše; potom dlouho 48 je nosí v hlavě i v srdci, až konečně buď přítelem některým neb výjevem jakýmsi povzbuzen a rozohněn improvizuje dále. Na malé básničce pracoval mnohdy několik měsíců; leč co vyvedl, to bylo v skutku zdařilé, zralá to perla, dražší nad celou hromadu sprostého kovu. Měv ale co redaktor literárního listu jednoho mnohých mrzutostí, skonal – raněn mrtvicí – asi 30 roků stár. – Venevitinov, ten mladistvý básník, jenž by se byl stal zajisté skvělou hvězdou mezi básníky slovanskými, jen krátký čas mohl ploditi přespanilé zpěvy své. Kdo ho osobně znal aneb jeho básně si zamiloval, nemůže bez hlubokého žalostného dojmu naň zpomínati. Až do dvacátého roku obíral se v Moskvě, jsa ustavičně u rodičů, pouze filosofií. Teprv když v 21 roku svém opustiv rodný dům odebral se do Petrohradu, a počal toužiti po rodičích a teskniti po své zvláštní platonické lásce, jakou zahořel k dámě, jež ale mnohem starší než on byla a v Moskvě zůstala: tu vyprýštil se teprv ten milostný zdroj poetický, rozvinul se jako ona převábná, přerozkošná květina, která jen jedinou teplou hodinu ranní kvete. „Jak málo žil, jak dobře pojal život,“ mohl směle říci o sobě, skončiv tak jednu ze svých nejkrásnějších básní. – A však, slabé jeho tělo nesneslo napiatého namahání duševního; on skonal po roce, sotva 22 roky stár. Přátelé jeho vydali potom dosti silný svazek pozůstalých básní jeho, za krátký ten čas zhotovených, v nichž se těch nejkvětnatějších a nejskvělejších stránek života, lásky, přátelství, umění, fantasie, slávy dotýká. – Kolcov umřel v mladistvém věku, v bídě a nouzi. A Gogol, jehož Taras Bulba, Mrtvé duše, Kyjevští 49 študenti a j. takřka všemu vzdělanému světu známy jsou – ten ještě v bujné síle, prv pozbyv smyslů, skonal. Tak Marliňský – tak Lermontov! Kdož nezná smutný osud Lermontova, jenž tak spanile kráčel na dráze básnické, jehož poetické obrazy z Kavkazu a z Bessarabie tak vábné a milostné, o němž národ russký právem doufal, že nahradí ztrátu Puškina? – Leč, ne docela 35 let stár, jsa u vyhnanství na Kavkazu, padl v souboji r. 1841 – A co teprv mám říci o Puškinu, o tom pěvci rusském katexochen, o tom, jenž nejvonnější květy poezie russké rodil? O tom pěvci, jehož básní hrdinové, Eugen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Kavkazský pleník, Georgěvka Zaréma s Polkou Marií, Boris Godunov, Mazepa a j. věčně budou žíti netoliko u národa rusského, ale u veškerém široširém Slovanstvu. – – Hrabě Alexander Puškin se narodil 26 května 1799. Stařičký básník Děržavin, kteréhožto přespanilé ódy takové platnosti nalezly, že sám čínský císař si dal jeho ódu „Bůh“ do jazyka čínského přeložiti a ve své komnatě zavěsiti, jedenkrát při zkoušce v Carském Sele dal si mladého Puškina představiti a položil ruce své na hlavu jeho, jakoby posvětit ho chtěl, kterážto doba posvátná nikdy mladistvému básníku z paměti nevyhynula. – Z lycea vstoupil Puškin do státní služby, básnil a tři léta strávil v lesku a slávě petrohradského velkého světa; byl ale potom pro několik básní, jež v mladistvém zápalu nerozvážně utvořil, do Bessarabie poslán, kdež zůstal, až mu J. V. cár Mikuláš milost udělil a k dvoru svému jej povolal. Tu žil nyní opět úplně blažen.
50 Puškin vášnivě miloval svou manželku, kterou vždy jen svojí černou madonnou nazýval. Přišel do Petrohradu D’Anthès, Francouz, jejž baron Heekeren adoptoval. D’Anthès seznámil se v domě hraběte Puškina a častěji jej navštěvoval. Chronique scandaleuse petrohradská vymýšlela si rozličných pomluv, velký svět povídal si o tom, že D’Anthès vlastně jen hraběnku navštěvuje. V krátce na to pojal sestru její za manželku. Barona Heekerena netěšilo příliš toto spojení a vyjádřil se, kdyby hraběnka každému milovníku svému chtěla dáti sestru, žeby jí sester nestačilo. To dozvěděl se Puškin, a k tomu ještě ponoukání lidí, kteří jej z dosavádního blaha, jež se naň beztoho ještě tak dlouho neusmívalo, vyburcovati chtěli, anonymní listy, jež jeden za druhým naň docházely a o nevěrnosti ženy jej přesvědčiti se snažily, lidé, jak již jsou, že nepřejí druhému člověku, zvlášť když je miláčkem lidu, ani stín blaha a nad bolestí jeho jásají a rozkoš cítí: chopili se nejútlejšího citu jeho, chtíce mu upírati lásku ženy, již tak vroucně a vášnivě miloval, až konečně, chtě býti sám soudcem své a ženiny cti, vyzval švakra svého na souboj. A miláček národu rusského padl! on padl v květu bujné své síly, 37 roků stár, a poslední zpěvy dokazují, že mohútný genius jeho ještě nedokonal, ba že perutě jeho vždy ještě mocněji a bujněji zapoletaly k nebesům. – Puškin byl raněn a těžce stonal k smrti; a v dobách těch byl dům jeho od rána až do noci ustavičně obklopen nepřehledným davem lidstva, starostlivého o život jeho. – Pro něj truchlila celá nesmírná Rusie. Lid ukázal, že porozuměl básníku svému, že jej zná ceniti, že dobře cítí, 51 jak celý chrám zpěvu úmrtím jeho je zbourán, a že jak on pěl, nezapěje brzo druhý. Lermontov na smrt jeho udělal báseň, plnou citu a ráznosti. Podávám tuto úryvek, jejž p. Dr. Koubek přeložil: Ten pěvec, jehož nikdo u nás nepřevýšil, Teď mrtev, mezi mrtvými se náhle ztišil. On, jenžto věrným slovem pravdy živé Hloub srdcí lidských skreslil tajemnou, Pad zrádou z ruky větroplacha lstivé, Jemuž on ruku podal důvěrnou! Slavíka lehce kočka ostřím drápů svých, Plazivě vražednických, rozedrati může, Leč jeho hrdla zvuků, sladce milostných, Nám její hebká nenahradí kůže! Jest jeden soudce, věčný, spravedlivý, On, nepomstíme-li té ohavnosti, Nám spějícím odpoví ve své zlosti: „Ať vyschne písní vašich pramen živý! Vyť jste si neuměli vážit věštce svého, Po druhé nepošlu vám věštce pražádného.“
Rusie jest mnohým ještě báječnou zemí. Jedni ji líčí co propasť barbarství a zkaženosti, olepenou pozlátkem evropské vzdělanosti, druzí vynášejí patriarchálnosť říše russké až k nebesům. Jisto jest, že národ, jenž dosti mocen byl, z vlastní síly a beze vší cizí pomoci dvoustoleté jarmo mongolské svrhnouti; kde panuje čistý duch národní a kde i půda veleplodná jest: že národ takový slavnou budoucnosť míti bude.
52 Nyní se Rusové skvějí na dráze poetické a zvláštní úkaz jest, že i Puškin i Lermontov, v jichž básních dosáhla poesie russká vrchole svého, teprv u vyhnanství, na Kavkazu a v Bessarabii, kde volnější věje vzduch než ve vlastní Rusi, úplné rozvinutí svého genia a látku k svým básním nalezali, a že hrdinové jich z většího dílu nejsou Rusové. Jsou to obrazy, v nichž protivníci národu rusského první role hrají, objektivnosť to, jaké válečné zpěvy jiných národů neznají. Zvláště Lermontov nemůže ve svých poetických obrazích bojů mezi národy horskými a Rusy živou sympathii s oněmi zapříti. – Ovšem že poetické krásy Kavkazu musí nadchnouti básníky, jako byli Lermontov a Puškin. Puškin básnil z počátku v tónu Byronském, později však stal se docela samostatným, neboť byl ve svých básních tělem duší Slovanem, kdežto byl Byron tělem duší geniem západním. Když vydal Puškin „Bachčiserajský Fontán,“ byl již vele oblíbeným a dostal za báseň tu 3000 rublů (skoro 5000 zl. stř.). Látka ta východní jest velmi vděčná; jednáť o časích, kdy Krim náležela Tatarům a chánové svá sídla měli v Bachčiseraji. Někteří tomu chtějí, že zajatá Marie byla z rodu Poňatovských, kteréžto slečny vše krásou slynuly, a to vším právem, jak to též i dokazují na příklad překrásné portrety kněžen Poňatovských v zámku roudnickém.
V. Č. Bendl.
53

Nevěsta. Romantická báseň z národní pověry.
I.
Půlnoci dutý zvuk v noc temnou smutně zní, a bouří duchův pluk, jenž na svých hrobech spí; a luna jako stráž nad městem tiše pluje, a bledá její tvář tam v okna pokukuje. Poslední zvonu ráz tak dlouho pozazněl, tak dlouho umíral, vždy letě dál a dál – až v dálce oněměl; i bylo ticho zas. Aj prchl sladký sen, tím zvukem zděšený, od lůžka Heleny; 54 tak náhle probuzen, jak snivý milenec, jejž stíhá války ryk, jako ten šílenec, jenž v duchů pádí šik. A Helena se budí, zvony zaslechnuvši. – „Ach či to den, či světlo?“ bolně zavzdechnuvši; „aj či to k svatbě zvoní!?“ – Tímto procitne, a nežli zvon odumře, z lože vylítne. A v tom na blízkém stolku lampičky hasne kmit; tak smutně dohořívá, jak choré hvězdy třpyt; jak rajských růží vděk, motýlka krátký věk! – Vnadná však ještě Helena napolo v sen je schýlena, tak jako čistá lilie, než z poupěte se rozvije; jako to děcko růžené, větérkem z rána zbuzené. Jakým to snem je dojmuta, jakoužto zvěstí dotknuta? 55 „Ha či to pravda, či to sen, můj ženich že mi jede již, svých hostů davem obklopen?“ I stiskne žhavý ret na obraz ženicha, až vroucí amulet líbáním zadýchá. „Ha či to pravda, či to sen, že mi to k svatbě zvonil zvon, že to již ráno, že to den?“ „Aj bude svatba dnes, a bude kvas a ples, již to zní v kostele tak divě vesele.“– II.
Jen v noční krásu oděna, povstala z lůžka Helena, jak zora v horách zrozena, stříbrnou mlhou zastřena. A rychle před zrcadlo kročí, ztopivši v ně ty žhoucí oči; i zří tu bledou líc, ty černělesklé vlasy, ten kyprý nahý prs, ty nedotknuté krásy. 56 I stojí dlouho nepohnuta, svou vlastní vnadou uhranuta, jako ta laňka srnooká, když se tam zhlíží u potoka. I dlí tam před zrcadlem s duší divně jatou, a skoro před svým stínem kleká jak před svatou! – Však náhle se tu zase zvedne, a v komnatě se poohledne: „Rychle šaty, drahý skvost, jede ženich, jede host – rychle zlata, perlí lesk, rychle diamantův blesk; pojedeme v davu hostí, při hudbě a veselosti, kam nás volal zvonu hlas; kde nám věčně svážou ruce, svážou ruce, spojí srdce, by nás nerozdvojil čas.“ I stiskne žhavý ret na obraz ženicha, až vroucí amulet líbáním zadýchá. – A znova před zrcadlem šat drahý obléká, 57 ty nejdražší rubíny na prsty navléká; i klade na šiji předrahých perlí lesk, a diamantův blesk do vlasův zavijí; panenským věnečkem si hlavu přepíná, a jehlou s kyticí si ňádra zapíná. Věnečkem z lilijí, kytičkou z růží; z strojených lilijí, z dělaných růží! – A před zrcadlem dlí, kde krása její tlí; hle v oku touhy zář, a v lících hravý smích, na těle bílý šat, jako ten padlý sníh, a jako duhy lesk demantův, perlí blesk. Ve vlasech z lilijí věneček bílý, jakby jej andělé z hvězdiček vili. 58 III.
A ještě před zrcadlem stojí, pohlíží v bledou krásu svoji, a ještě se ji zvýšit strojí. I sáhne pro lahvičku čarovně zažehnanou, i vykropí vodičku, a hned jí růže zplanou; na lících krásné růže, s nimiž se kouzlit může. Již se v to kouzlo noří, již jako slunko hoří: v tom žhavé oko pozvedne, v tom obraz matky zahledne. „Ty dobrá matko, matičko, jak jsi mne milovala, an jsi své dítě outlounké před zlým už varovala. Však jedno bylo slovíčko nad jiné důraznější – ty milá matko, matičko, nehroz mi v čas nynější!“ „„Nekoukej do zrcadla v noční, večerní době, 59 sic by se ukázala pekelná stvůra tobě.““ „Proč mne ta báj tak děsí, vždyť ani nejsou běsi; proč mne ta báj tak lekla, vždyť nejsou stvůry pekla!? –“ A v hrdém lásky přepychu dá se konečně do smíchu, však nový zas ji porve žas, když pohledne tam na obraz; jak na matičku pohledne, tu jako stěna přebledne. Materské oko pohrožuje, a dcery bledost postupuje. „Což pak mne mámil svůdný sen, což by to bílý nebyl den?“ I poskočí jak zděšená, a najde okna zastřená; roztrhne rudou záclonu, a najde město v tichém snu; úžasně z okna ven pozírá – ach ani jiskra! tma tam čírá! Lunu tam dávno zastřel černý mrak, jako ten příkrov tuhou mrtvolu, aby snad nevypátral její zrak, co se to díti má teď v oudolu: 60 Vítr se vznese, příroda zdme se, vody se šíří, vlny se víří, vichřice skučí, zdaleka hučí strašlivá bouř. Blesky ty lítají, rachotí hrom, skály ty pukají, kotí se strom: jakoby nebe zbouřilo sebe, v zápasu vzteklém válčiti s peklem. Klikatý blesk, andělů meč, hromový třesk, satanů seč; kříž na kříž blesky, zařve hrom, jakby se kácel nebes dóm, jakby mu ďábel podrazil sloupy. – Ha v tom před dívku zděšenou stoupí! – 61 IV.
„Kdo to? co se to se mnou děje?“ Helena vyjeví zžasnutý zrak – a než se potopí v mrazivý mrak, jak stín se k blízkým dveřím chvěje; však marně, již tam nedospěje. Pekelná moc na mysl dolehá, jak věčná noc jí duši zalehá, a jako žravý jed jí hrůzu v mroucí ňádra leje. Trhá se její zhled; – vždy blíž a blíž se hrůza za ní honí, vždy níž a níž se ku Heleně kloní, až se k ní schýlí jak její milý. Však nežli ještě k zemi dopadá, s šíleným chvatem zvonek popadá, a zvonek ten tak hrozně zní, jak umíráčka temný zvuk, jenž by vyzýval duši z ní v neblahých duchů děsný pluk. 62 Nastojte – je to Heleny, ubohé děvy vlastní stín, jenž z mraků svých vyděšený, ji porval v černé smrti klín! Udeří jeden ráz na věži kostelní, a dlouho smutně zní, až v dáli umře zas. Veškerý noční duch již hledá svůj si hrob, a klesá v náruč mdlob; i mlkne, ztichne ruch. Když němota zas panuje tam na kostelní věži, tu se čeládka zbuzuje, a k Heleně hned běží. Ach, ona tu leží jak svlečený šat, kterýž tu nechal duch, uletěv na pochvat; jak luny zhaslá zář na denním blankytu, jak sněhobílý alp na lučin prokvitu. Rozpustil se jí vlas, vyhasla oka zář, odumřel na rtech hlas, 63 a zbledla krásná tvář; na tváři ještě nach, a v oku ještě žas, a na rtech ještě strach – jakby ji líbal – ďas! – I chví se ještě ret, jak v sněhu růže květ, až zhasne celá tvář, jak v ledu slunce zář, jak na hřbitově ples, – jak v letu – dálný běs. – V.
I zmizí strašná noc, a vzejde bílý den, i zmizí pekla moc jen jako strašný sen. – Však děvy mrtvol svědčí tu pravdu hrozných řečí, kterou si šeptají zjevně i potají: „Že prý se lekla příšery pekla!“ Co vlastně viděla, zda pomsty anděla, 64 čili jen stín ztajených vin – to nikdy nezjeví duch její ztracený, to nikdy nepoví ret její stažený. Lidé však šeptají zjevně i potají: „Že prý ji běs ku sňatku nes; v půlnoční čas prý odbyl kvas, před ránem dnes byl duchův ples, a hromu huk a blesků svit, byl hudby zvuk a světel kmit; i řítil se s ní do mraků ven, sám jako noc, ona co den; ona co luna, on jako mrak, (sotva že stihnul jich smrtelný zrak,) tančili stále vždy dál a dále, přes hory doly, 65 přes pláně stráně, při zvuku hromu, při svitu blesku, v divokém ruchu ve sboru duchů. On pak již hasne co pouhý stín, splývaje v dáli v noci klín. – Ještě jen ji tam na vodách zřít, v něžto potápí svůj sinný svit, jakby se chtěla v zrcadle zřít. Jos. Kolář.
66 O dvanácti měsíčkách. Pohádka slovenská z okolí trenčínského.
Byla jedna matka, a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji milovala velmi, na pastorkyni ani hledět nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější, než její Holena. – Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomyslit, kterak to je, že se matera tak velmi na ni jeduje, kdykolvěk na ni pohlédne. Všecku práci sama podělat musela: poklízela v chýži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinka obstarati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc lání, hřešení sestřino i matčino jako ten beránek. – – Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, to jedině proto, že se stávala Maruška čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslila matka: „K čemu by to bylo, abych si nechávala pěknú pastorkyni v domě, když není moje dcera taká. Prijdú chlapci na ohledy, zamilujú si Marušu, nebude se jim Holena líbiť.“ Od toho okamžení hleděly, jakby se ubohé Marušky sprostily, mořily ji hladem, bily, ale ona trpěla, a stávala se den ode 67 dne krásnější. Takových trápení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. – Jednoho dne, bylo to v polovici velkého sečena (ledna), zachtělo se Holeně vůně fialek. „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory (lesa) kytici fialek, dám si je za pas, budu k nim čichať “ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, cože ti to prišlo na um; neslyšela jsem, aby rostly pod sněhem fialky!“ pravila ubohá dívka. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Hned půjdeš do hory, a jak nedoneseš fialek, zabiju tě!“ zahrozila Holena. – Macecha chopila Marušku, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla, prosila Pánaboha, aby ji raději vzal z tohoto světa. Tu vidí z povzdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory. Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň), okolo ní leží dvanácte kamenů, na těch kamenech sedí dvanácte mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nic nemluvili, jen tak tiše do ohně pohlíželi. – Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Velký sečen (leden) seděl hor; ten měl vlasy i vousy bílé jak sněh. V ruce držel patyk (kyj). Maruška se ulekla, zůstala chvíli v udivení stát, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese.“ – Velký sečen pokývnuv hlavou, táže se: „K čemu jsi prišlo děvče sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase, chodiť na fialky, když je sněh,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruša, „ale 68 sestra Holena i macecha prikázaly, donésť fialek s hory; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíčku, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku brezne, posedni hor!“ – Měsíček březen sedl hor na kámen, a máchl patykem nad vatrou. V tom okamžení zahořela vatra výše, sněh začal roztávat, stromky začaly pučet, pod búčkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka, chudobky a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvétaly fialky, a než se Maruše nadála, bylo jich, jakby modrou plenu prostřel. „Chytro (rychle) sběraj Maruša, chytro!“ rozkázal březen. Maruša radující se sbírala, až měla velikou kytici fialek. Pak měsíčkům pěkně zaděkovala, a pospíchala vesele domů. – Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, kterak nese kytici fialek; šly jí dvéře otevřít, a vůně fialek po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, tam rostú pod kríčkami, dost jich tam,“ pravila Maruša. – Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, i matce dala přivonět, sestře neřekla ani: „privoň si.“ – Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. – „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory jahod!“ rozkázala Holena sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže najdu jahod. Neslyšela jsem, aby pod sněhem rostly jahody,“ pravila Maruša. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Chytro jdi do hory, jak nedoneseš jahod, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha chopila Marušu, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo 69 vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla. Tu vidí z povzdálí to samé světlo, co před tím dnem. S radostí se k němu pustila. Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků. Velký sečen seděl hor. „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila Maruška. – Veliký sečen pokývna hlavou táže se: „K čemu jsi opět prišla sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na jahody,“ odpoví Maruša. – „Není na čase, chodiť na jahody, když je sněh,“ praví velký sečen. – „Vím to, vím“, smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena i macecha prikázaly donésť jahod; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Zdvihl se velký sečen, popošel k měsíčku, který mu seděl naproti, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku červne, posedni hor!“ – Měsíček, krásný červen sedl hor na kámen, máchnul patykem nad vatrou. V tom okamžení vyšlehla vatra vysoko; žárem jejím roztál sněh ve chvílce, země se zazelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovat, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo a bylo léto. Pod búčkami bílých hvězdiček, jakby nasil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahodky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich v zeleném pažitu, jakby krve rozlil. – „Chytro sběraj Maruša, chytro!“ rozkazoval červen měsíček. Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěrku. Pak pěkně měsíčkům zaděkovala a pospíchala vesele domů. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruša v skutku jahody, plnou zástěrku. Běžely jí dvéře otevřít, a vůně jahod po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich 70 nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, dost jich tam roste pod búčkami,“ pravila Maruša. – Holena vzala jahody, najedla se do syta, i macecha se do syta najedla, Marušce neřekly ani: „vezmi si jedinú.“ – Zmlsala se Holena na jahodách, zachtělo se jí třetího dne červených jablek. „Jdi Marušo, jdi do hory, dones mi červených jablek!“ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Chytro pospěš do hory, jak nedoneseš červených jablek, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha uchopila Marušku, vystrčila ze dveří, dvéře pak pevně zavřela. Děvče pospíchalo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale nebloudilo, šlo zpříma na vrch hory, kde hořela veliká vatra, kde sedělo dvanácte měsíčků. – Seděli tam, seděli, velký sečen seděl hor. – „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila přistoupíc k ohni. – Velký sečen, pokývna hlavou, táže se: „K čemu jsi opět prišla, čeho tu hledáš?“ – „Jdu pro červená jablka,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruška, ale sestra Holena i macecha prikázaly donésť s hory červených jablek; jak nedonesu, věru mne zabijú. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mi, kdeže jich mám hledať?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu patyk do ruky řka: „Bratčeku zárí, posedni hor!“ – Měsíček září sedl hor na kámen, i máchnul patykem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sněh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden 71 lísteček po druhém opadával, a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky (karafiatky), v údolích jesenka, pod búčkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. – Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí v skutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka. – „Chytro Maruško zatres, chytro!“ rozkázal měsíček září. Maruška radující se zatřásla jabloní; spadlo jedno. – Zatřásla ještě jednou; spadlo druhé. „Chytro spěchaj domů Maruška, chytro!“ rozkázal měsíček. Maruška poslechla, vzala dvě jablka, zaděkovala pěkně měsíčkům a pospíchala vesele domů. – Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruška jablka. Šly jí otevřít. – Maruška jim podala dvě jablka. „Kde že jsi jich natrhala?“ – „Vysoko v hore, rostú tam, a dost jich tam ještě,“ pravila Maruška. „Proč jsi jich více nedonesla? Či jsi je po cestě snědla?“ osopila se na ni Holena. – „Jaj sestro milená, nesnědla jsem ani kouštíček; zatrásla jsem stromem, spadlo jedno, zatrásla jsem podruhé, spadlo druhé, více mi trásť nedali. Volali abych šla domů!“ pravila Maruša. – „Bodaj tě Parom ubil!“ – hřešila Holena, a chtěla Marušku bít. Maruška se pustila do hořkého pláče, prosíc Pánaboha, aby ji raději vzal k sobě, aby ji nenechal od zlé sestry a macechy ubit. – Utekla se do kuchyně. Holena mlsná nechala hřešení, začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že jistila, jaktěživa takovou dobrotu že neokusila. I maceše zachutnalo. Snědly, i zachtělo se jim víc. – „Daj mi mámo kožíšek, půjdu sama do hory,“ řekla Holena, „ta švandra 72 by nám je zase po cestě snědla. Však já najdu to místo, a všecky je sklátím, ať si kdo volá nevolá.“ – Darmo matka odmlouvala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu, a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. – Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ji poháněl dál a dále. – Tu viděla z povzdálí světlo. Pustí se k němu. Přijde na samý vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech dvanácte měsíčků sedí. Holena se zalekne; hned se ale zpamatuje, přistoupí blíže k vatře, a vztáhne ruce, ohřát se. Neptá se měsíčků: smím se ohriať, či nesmím, ani na ně nepromluví. – „Čeho tu hledáš, k čemu jsi sem prišla?“ ptá se mrzutě veliký sečen. – „Co se ptáš, ty starý blázne, ty; není ti treba věděť, kam jdu,“ odsekne urputně Holena, obrátíc se od vatry do hory. Velký sečen stáhne čelo, i máchne patykem nad hlavou. V tom okamžení zachmuří se nebe, vatra nízko plane, sněh začne sypat se, jakby cejchu rozsypal, ledový vítr duje po hoře. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, oudy jí slábnou, křehnou. – Ustavičně sněh se sype, ledový vítr duje, Holena hřeší na Marušu, hřeší na Pánaboha. Oudy jí v teplém kožichu mrznou. – Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží ze dveří, nemůže se dcery dočekat. Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. „Snad jí tuze jablka chutnajú, a nechce se jí od nich,“ pomyslí macecha, „musím se za ní podívať.“ – Vezme kožíšek, vezme plenu na hlavu, pustí se za Holenou. Sněhu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se neozýval. Bloudila, bloudila dlouho; sněh se sypal, ledový vítr dul po hoře. Maruška uvařila oběd, spravila kravičku, 73 Holena ani macecha nepřicházely. „Kdeže tak dlúho se zabávajú,“ povídá si Maruška sedajíc k přeslici. – Už je vřeténko plné, už se v izbě setmělo, a Holena ani macecha se nevrací. „Jaj Bože, cože se jim prihodilo!“ stýská si dobré děvče, dívajíc se okénkem ven. Nebe se třpytí, zem se svítí, člověka nevidí; smutně zavírá okénko, udělá kříž, a modlí se otčenášek za sestru i matku. Ráno čeká se snídaní, čeká i s obědem, ale nedočeká se ani Holeny ani macechy. Obě zmrzly v hoře. Zůstala dobré Marušce i chýže, i kravička i kousek pole, našel se i hospodář k tomu, a dobře bylo jim žít v pokoji.
Božena Němcová.
74 Básně.

Slavíček.
Slavíčku milený, Proč jsi zarmoucený? Bolí tě srdíčko, Má zlatá hlavičko? Snad se tu soužíš, V háji být toužíš, V háječku zeleném, Vám ptáčkům mileném? „Ach ne, ty paní má, Mne tvůj bol dojímá, Jak hledím na tebe, Žaluji pro tebe, Nelze mi jásati, Písničky hlásati, Jen kloním hlavičku, A truchlím v srdíčku. 75 Do háje netoužím, Vždyť tobě rád sloužím, A tebe miluji, A rád tě celuji, Jen ty buď šťastnější, A mysli jasnější, Budu tvým zpěváčkem – Smiř se jen – s miláčkem.“ Anna S.

Bílá růže.
Děva líbá bílou růži, Z růže perla vykanula, Z očka děvy slza padla, V růži s perlou rozplynula. Smutně podívá se růže, Ptá se drahé děvy krásné: „Kamž tvé růže z tváří prchly, Kam jsi dala očko jasné?“ Odpovídá děva růži: „Viz tam výš se hvězdu skvíti! – Já k ní toužím, po ní dychtím – Nadarmo však pro mne svítí! 76 V jednom krásném údolíčku Sázava se tiše vine, Tam chodívám, tamo blouzním, Když mi hvězda s výše kyne. Oko své v ní často nořím, Dlí však pro mne převysoko, Neví, co já pro ni cítím, Bol jak trápí přehluboko. Skví se – její lesk mě vábí, Aniž mou kdy býti může, Proto prchá květ z mých lící, Proto pláču, drahá růže!“ Anna S.

***
Luzným leskem jezera tichého, Luzným leskem jezera tichého,
Plachá dívko, svábiti nedej se; Jsili krásy chtivá, pak i zbouřeného Jezera v své hrůze nelekej se: Jeholi tě však jen vábí hladiny, Tedy prchni, dokud hlubiny Jezerní nebezpečný duch nezakochá se V tobě. Veta bude po tvé zemské kráse, Veta po tvém míru; v hloubku svou tě stáhne, – 77 Nenajdeli tam na tobě, po čem práhne, Nebudeli tebe vábit hlubin krása, Najdeli na tobě pouhou pozemčanku, Kde byl hledal smělou, hrdou nebešťanku, Pak jen v hrozné smrti bude tvoje spása. Jsili ale schopna tajemným srozumět Velkolepým krásám hlubin nebezpečných, Rozumíšli bouři, budešli ty umět Kolíbat se s ním na vlnách tužeb věčných: Pak se ponoř v lůno jeho nepoznané, Kletbou svatých bolů požehnané, On tě svůj co idól duchem svým obejme, Kalné roucho prachu s tebe sejme, Vděčnou slzou srdce šlechetné ti skropí, A pak v tajemné se s tebou světy stopí. St.

Klubíčko.
Seděli jsme s Jitkou U malého stolu – Hezký stoleček! Já jsem si hrál s nitkou, Strh jsem klubko dolů – Chytrý holeček! 78 Hnali jsme se oba Stejně po klubíčku V závod, který dřív. Přivedla ta doba Jitku o hubičku – Inu, žádný div. Nyní klubko milé. Často dolů spadne, Plní vůli mou. Zdviháme je čile, Hubička tu padne Jedna za druhou. Rašin.

Žebrák.
Já zočil svět – a matka moje skonala, A otec můj se v nový sňatek uvázal; Štván macechou mým otčímem se z otce stal, A dopustil, že ta mne z domu vyhnala. Po světě bloudě živil jsem se žebrotou, A nadávek mi s láním přines každý den, A žádný lásky zhled mi nebyl udělen; Mne málo kde jen podíleli dobrotou. 79 V pozdějším věku dívčinu jsem zakochal – Já bláhovec jsem o rozkoších lásky snil! A když jsem vroucnost lásky své jí vyjevil, Za odměnu své lásky potupu jsem vzal. Já našel přítele, jenž stejný osud měl, Jsa taky z domu otce vyhnán sirotek; Však záhy přátelství on klamné roucho svlék, A štěstí dosáhnuv, na druha zapomněl. Bez lásky otce má se léta vinula, Bez lásky milenky – bez lásky přítele; Ó kéžby mně, až smrt mi lůžko ustele, Alespoň na hrob slza lásky splynula. *** Tak lkal jun sirý – umřel – a byl zahrabán, Anižby slza lásky splynula mu v hrob; Za jasné noci však zalesk se nebe strop, A hvězda – slza matky – spadla v jeho stan. Jan Gros.

Můj návrat.
Rád bych do vlasti se vrátil, Kdež jsem jednou šťastně žil, Kdež jsem léta dětství svého V nejkrásnějším květu snil. – 80 Tak jsem toužil ve dne – v noci Po té tiché vlasti své, Blouzníval jsem, že mi štěstí Tam zas jednou pokyne. Z ciziny se zase vracím, Dlím již v starém ráji svém, A jak děcko matku líbá, Líbám já tu chladnou zem. Divné mi to vše přichází, Toť je táž vždy krajina, Jenom chladně háj mě vítá, Není v něm však dívčina. Kaplička teď opuštěna, Kdež jsem se vždy modlíval, Kolem níž jsem s drahou milkou V svaté lásce bloudíval. Tamto stará jabloň stojí, Nyní ale holý peň, Vůkolí tak teskně dřímá! Kam pohlídnu, smutek jen. Slavíčkové, jenž mou lásku Večerem opěvali, Ulítli před tváří bledou, Jakby víc ji neznali. Mil. Sojka.
81

Oblak.
Obláčku můj, co tak spěcháš, Zděšen vlastní temností? Unášíš snad z mého srdce Poslední sen milosti? Ne – v mé duši ještě žije Ta, co lásku kalila, Jenž mých luzných snů tak zradně Dlouhým smutkem halila. Obláčku můj, pusť se rychle, Kde mě milky blahý stan, Rci jí, nejdražší že sen můj Mi byl v květu rozerván. Spusť se dolů jako chmúra, Trapný žal můj nesoucí, Rozpomeň ji na tu zradu Lásky mé tak horoucí. Spusť se dolů jako liják, Vykonávej službu svou, Vyplaš z ní tu lásku lživou, Jenž otrula duši mou. 82 Bij tam v okna, upomínej Zklamaný co věřící, Že jí vydal všechen poklad Muž ten, věčně bloudící. Mil. Sojka.

Heine-ho Herbstmond.
Podzimně-bledé pololuní Vyzírá z mraků ven, V osamělém pohřebišti Dům farní postaven. Matka tam pilně do bible, Do světla pozírá syn, Mladší teď dcerka se ozve, An starší zívá v klín: Ach Bože! zdlouhavě dnové Nás tu pomíjejí, Pohřební průvody pouze Nás časem bavějí. Máť přestane číst a zašeptá: Čtvrtému byl pohřeb jen dán Od chvíle, co podle vrat chrámu Byl otec pochován. Starší dcera ospale vece: Hladem se mi nechce tu mřít; Pan hrabě bohat je a laskav, Chci zejtra k němu jít. 83 Syn s divým zvolá smíchem: Tři lovci v hvězdě pijou, Jsou zlatodělci a rádi Své čáry mi odkryjou. V osmáhlé líce mu matka Vrhnouc bibli začne lkát: Což chceš se zatracenče Zákeřným vrahem stát? – V tom ruka hrozící zabouchla Na okně venkovském – Mrtvý jejich otec tam stojí V taláru pastorském!– J. V. F.
84 Růže v údolí. Smyšlenka.
I. Víla a večerní mráček.
Večerní červánky půvabně polévaly růžovým leskem svým divoká skaliska pustiny; třpytily se tisícerými barvami na špičkách lupenů a na vrcholkách lesů, jež táhly se daleko široko co obruba těch skal, a na bujné trávě, která co hebounké sametové koberce pokrývala pestré luhy, třpytily a chvěly se jako démant v slunka záři. Stříbrné závoje vznášely se jako sbory jasných duchů nad vodami a zemí, a v křovinách a hájích a na vrších rozplývaly se lahodné zpěvy slavíků. Tu a tam vyhlížela milostná hvězdička, předstihnuvši ostatní své sestry, aby již jen kochati se mohla v pohledu krásné, skvostně vystrojené země. V tom spouštěl se jasný, stříbroleskem protkaný obláček podle příkrých skal zlehounka na kypré, květinové lože. Potom se náhle rozdělil a utvořil stan, třpytící se 85 leskem démantovým. A vůkol celá krajina, skály i lesy i lučiny, vše jasno bylo, jakoby z každé hvězdičky byl se jasný měsíc stal. Ale z oblačného stanu vznesla se jako vzduch divně krásná Víla, rozkošná, plna líbeznosti v tváři usmívavé, s očkama tak touhyplnýma, tak vábnělaškovnýma a jako charpa modrýma. I obrátila zrak svůj po nachové večerní zoři a v roztoužení rozevřela náručí své, jakoby poslední dech skonávajícího slunka obejmouti chtěla. Tu se lehounký růžový lístek oddělil od ohnivé záplavy, jež na západě zemi obepínala, vznesl se a letěl a připlýval vždy blíže a blíže dalekým nebes prostorem. Každá hvězda jej mile pozdravovala, leč on pravil: „Přespanilá jsi, sestřinko drahá, však spanilejší mě očekává.“ – Mhla, ten stříbrný závoj, obejmula jej do svých útlých sítí, on ale jí uklouzl a šeptal: „Jsi krásná, leč krásnější mě očekává.“ – A zbledly již červánky a nesmírná tma letěla za lístkem růžovým, jenž ouskostlivě rychle uháněl. Když nad lesinou se kmital, toužebně tato zachvívala černým klínem a zvala jej toužebně k sobě; a lučiny u potoka květnatými očkami naň se usmívaly a šeptaly: „pojď k nám!“ – Leč nezastavil se a smutně dívaly se za ním; on však přilétal blíže a blíže ku Víle. Poznávalať ona již vnady rozkošných hebkých údečků chlapcových, již hedbávné prsténce překrásných vlasů – již byl zde – a již se objímalo spanilo-milostné dítě s Vílou, oba blahem a slastí rozháráni. To byli dva milenci: nejmladší synek Zoře večerní a krásná Víla, jejímžto pokynutím rosa své krůpěje perlí 86 zemi uděluje; oba milenci každovečerně tam slavili blahé, sladké, nejsvětější doby ve divěkrásném údolí skalním. Tu pravila dívka: „Chvíle ubíhají, čas prchá jako dech a s ním vše, co v něm zrozeno – a přece bych ráda zůstavila na líbezném místečku tomto trvanlivý památník naší lásky, těch dob, jež jsme tu blaženě prosnili; – kdož ví, jak dlouho se nesejdeme v blaženém údolí tomto k sladkému pocelování!“ A sklopila zarmouceně očko k zemi. Pak pozdvihnouc je pohlížela v oči jeho a v obou zalesklo se – blesk to shodnutí se dvou sobě rozumějících duší. Jinoch vyňav krásnou uzardělou růži z kadeří jejích, pravil ku Víle řka: „Cožby mohlo jemněji a vroucněji jeviti lásku naši? což skvostněji údolí toto zdobiti a jemu světější upomínkou býti?“ I ponořily, usmívajíce se, útlou růžinu stopku do libě páchnoucího mechu; tu keř hbitě a mohútně vyrůstal a rozestíral útlé větvičky kolem sebe, a u prostřed zardívala se nebeská růže jako klenot, ostříhána jsouc od té chvíle dobrými Vílami. –
II. Růžina krása.
Uplynulo mnoho času; rozkošné jaro znenáhla přešlo v palčivé léto, a po létě nastoupil vlídný podzimek, a potom počínala zlá, krutá zima. Jasno bylo v lesích, svrhnuvších červené a žluté lupeny; květin barvitost již dávno zavály bouře, ostře svištěl vichr, perlolesklá rosa umrzala v jíní, 87 a mhly, druhdy tak průzračné a lehkokřídlé, shrotily se v hrozivé mraky a spadaly na lesy, skaliska, nivy a lučiny, nedávno ještě tak krásné a milostné. Ale růžinka vzdor vichru a bouře zářila vždy jasně – vždyť ji střežili duchové dobří. Slunce mdlá jen vysýlalo políbení skřehlé zemi; ale jakž jich mohla tato ucítiti, když ji tlačila náramná vrstva sněhu a ledu? Ztuhlá, studená, tichá jako hrob, jako pěna ležela země navzdor třpytu a kmitu, panovalo tu mrtvé ticho jako v krásné hrobce; – vždyť odstěhovali se ptáčkové, zamrzly vody, opadalo lupení – což tu mělo zpívat, hrčet nebo šumět? Dravcův jen úžasné vytí a havrana krákot pronikavě časem zazníval – strašná to, pohřební píseň. Smutno, mrtvo v přírodě. Jediná jen růže v údolí se usmívala krásným životem, kouzlíc vůkol sebe lahodnou vůni a spanilou krásu a lásky teplounký vánek. Však přišel opět milý máj; hlasitým plesem zachvívala se ptáčat hrdélka v jarním, vůní naplněném vzduchu, a zeleno bylo na všech lukách i haluzkách; ozdobena nevěstiným rouchem a květnatými věnci v uzardění tu stála procitlá země, usmívajíc se blaženě na skvělého ženicha, to jaré jarní slunce. Leč nade vše květy krásněji skvěla se růže, přezařujíc líbezností svou vše ostatní dítky Vesny. I událo se, že jednoho dne žena s roztomilým pacholetem přeploula v lehounkém člunku poklidné jezero, by v rozkošném údolí se potěšila. Žena odpočívala na břehu jezerním, chlapec však dále poskakoval do údolí a s dětinnou radostí všechno prohlížel, všechno pozdravoval. Prohoniv 88 a udychtiv se do vůle lehl si malý třeštílek do chladícího mechu u lesního kraje; jemné ručky jeho pohrávaly si natrhanými květy, kteréž si byl vsypal do klína, chtě uvíti je v kytku, až mu sklesla víčka; spustil ručky a v sladký upadl spánek a položil kadeřnatou hlavičku v kyprý mech, tam kde čarovná růže se houpala. Tu přišla žena, chlapcova opatrovkyně, vzala jej zlehounka v náručí a unášela jej ku břehu, a složivši sladké břímě do loďky veslovala přes temnomodré jezero. Poroseným zrakem pohlížela za nimi růže a sklonila s bolestnou toužebností kalíšek ku chladnému mechu, na kterémž hošík byl odpočíval.
III. Chlapcova touha.
Zatím jezero houpalo chlapce na druhý břeh ku skaliskám, jichž stověká prsa líbaly hravé vlnky a v jichž středu vypínal se šedý zámek, milého chlapce to rodiště. Až do bílého dne dřímalo unavené dítě, kteréž byla pečlivá opatrovkyně uložila na lůžko. I přišla je nyní budit a volá: „Aj, mladý panáčku, dlouholiž budete spáti? Bílý den vám již do postýlky kouká, vzhůru, probuďte se, nechť vás políbím v krásná očka.“ A zdvihl se chlapec a mnul si očka, usmíval se, vztáhl ručky a zvolal: „Růži, růži chci! vždyť mně se tak líbí, je tak hezounká! Ach Vílo, podej mi tu krásnou růži!“ Žena však chlácholíc ho pravila: „Což vám se to zdá o růžích, zlatý panáčku? Jen pak se podívejte, jste ve své 89 komnatce!“ A tu se dal chlapeček do pláče a neustále volal: „Chci růži, dejte mi tu krásnou růži!“ – A jestli se ho kdo tázal, jakou to růži (neboť mu byl zahradník přinesl plný košík růží přelíbezné vůně) odpovídal vždy, že po jediné touží růžince a tu že, zdá se mu, viděl v jezeře nebo za vodou v údolí; až mu konečně slíbili, že brzy ho povezou do krásného údolí za modrým jezerem. Tu umlklo dítě, však bledlo a bledlo, s líček jeho prchaly růže a tílko chřadlo – až zase ho přeplouli do údolí. Tam se růže již z daleka naň usmívala, a hoch neviděl ani údolí ani kvítků barvitost, proň zmizel ráj, on toliko k růži své pohlížel a znova pohlížel – a hle, kouzelnou mocí zardívaly se jeho tváře a bujné zdraví prochvělo jeho údečky – tam sklesl, blažeností opojen, ve kyprý mech; tam pod skalou, kdež čarovná růže se houpala. – A když ho odnesli a vložili do loďky, tu růže s porosenou korunkou pohlížela za ním, až člunek zmizel – a růže sklesla, umírajíc, ve chladný mech, na němž hošík byl odpočíval.
IV. Odčarování.
Když po dlouhém, dlouhém rozloučení opět se sešli syn Večerní zoře a milená jeho Víla, tu hledali zaštěpenou růži; ale ach! nalezli zelené její přístřeší zrušené, mdlé, usvadlé viselo jeho lupení – růžičky samé ale nespatřovali. A tiše naříkajíce hledali všude vůkol, až konečně nalezli ji na břehu jezera, bledou a lesku zbavenou, a kalíšek její ve vlnách se topil. Plačíc poklekla Víla k růži své: 90 „Ubohá ty růžinko! kdož tebe urval tak ukrutně? kdož vlnám nevěrným tě zradil? kdož se odvážil, uzmout tě hlídačům tvým?“ Ale růže byla již umřela! – Tu přiletěl ptáček slavíček a zpíval žalostným hláskem o růžině lásce, bolu a smrti. Žalostně pohledli na se Zoře syn a Víla, a krásný syn večerních červánků pravil: „Láska tě, milé srdéčko, usmrtila, nechť ti láska zase nový život vdechne!“ A hle, pěkně vydutá lastura vyploula z tichého jezera. Do té vložila děvice růžinu mrtvolu a vřelé políbení vtiskla na ni. Lastura však plynula, zlehounka se houpajíc, přes jezero k skaliskám, na nichž se šedý zámek vznášel. I vypukla bouře z černých skalin a vyzdvihnouc růži z lasturové loďky, vznesla ji přes úskalí a srázy hluboko až do černého lesa, kamž ji do kvítí položila. Ale div divoucí! sotva že mrtvá růžička dotkla se země, bylo z ní malé hezounké děvčátko, kteréž vykasavši se pro hojnou rosu s blaženým úsměchem pospíchalo k šedému hradu.
V. Radost.
A děvčátko šlo ku hradu a pohlíželo vzhůru a volalo jasným hláskem: „Otevřte, Růženka volá!“ I spuštěn byl most a vrata otevřena. Krásná Růženka kráčela po schodech nahoru, až octla se u pacholíkovy komnatky. Tu se rozlítly dvéře dokořán a děti se líbaly, srdečně se usmívajíce. Chůva stíží očím uvěřila, tak byla radostí polekána a slzy prolívajíc volala: „Růženko, tys to?! Tedy tě zase 91 máme? A tys v jezeře neutonula? A my tě již tři léta oplakáváme! Zajisté některá Víla tě potopila a nyní opět pustila! Ach, můj zlatý panáčku, patřte jen, vždy to vaše sestřinka a neutopila se a není ztracena!“ – Vyběhnouc volala po celém zámku a zavolavši otce plesala: „Již nebudu plakat, že mou vinou se Růženka utopila, jest zde – znova nalezena!“ A přinesla dítě a podala je rytíři, jenž svou dcerku líbal a k srdci tisknul: „Má Růženko, volal, mé dítě, ty líbezný obraze drahé manželky mé – nyní nás již neopustíš?“ A dítě objímalo něžnýma ručinkama otce, s dětinnou vroucností v oči jeho pohlížejíc a pravilo: „Chceš mým otcem býti?“ I přitisknul ji rozkoší znova k prsoum svým, a spěchal dolů a svolal čeleď a rozkázal, aby slaven byl tento den hody a veselením. Dítky však pokojně a sladce spolu zahrávaly a se objímaly. Kdykoliv ale někdo, přistoupiv s radostnou tváří k pacholeti, blahořečil jemu za nalezenou sestřičku, dával hošík za odpověď; „To zde sestra Růženka není – onať v jezeře spí – ta zde jest Růžinka ze skalního údolí.“
Johanna Marie.
92 Básně.

Dítě potracené.
Pod jilmou na stráni, v zemi nesvěcené, Leží zakopáno dítě potracené. Vlastní rukou je tam matka zakopala, Tajně o půlnoci, ani nezplakala. Ani roveček mu nikdo nepřipravil, Ani křížeček mu nikdo nepostavil. Teskno je tam, pusto – jenom v noční době Něco se tam ozve v tom zakletém hrobě. Něco podobného ku dětskému pláči, Bílé dítě tam po svadlé trávě kráčí. Oči má zapadlé od samé žalosti, A v tvářích má vrásky od samé starosti. 93 Jen když mu měsíček květinku ozáří, Tu probleskne radost jeho smutnou tváří. S potěšením se hned ku květince kloní, Však sotva k ní sáhne, už je taky po ní. Sotva se jí dotkne, uvadne, opadne, Ach, nekvete jemu v světě štěstí žádné! Kde pak by se taky pro něj štěstí vzalo, Když proň žádné oko nikdy neplakalo? Když ho nikdy žádná matka nelíbala, Kde pak by se pro něj jaká láska vzala? Proto se vždy zase nazpět k hrobu krade, A když se vytrápí, tu se k spaní klade. A pak se mu snívá, že nevadne kvítí, Že ho matka líbá – chtěl by věčně sníti! M. Brodský.

Sen.
Snil jsem, že svět ustal ve svém ruchu, Poslední že slunce dohořelo, A krok smrti v těsném duněl vzduchu – Jen mé srdce dosud bouří vřelo. 94 Všudy zhouba, kam se oko hnulo, Všudy tvorstva pozůstatky tlící, Ze srdce se žití mi řinulo – Jenom bol v něm ostával zuřící. Smrtný spánek opoutával směle Oudy mé, tep odumíral žíly – – Smrti známka na zsinalém čele, A ve srdci boly nové síly. Vzpíral jsem se smrti, klnul mdlobě – Marně, srdce ustalo již bíti, A já v hrůzném cítil světa hrobě Bol své lásky v mrtvém srdci vříti.

Kmit.
Temně půlnoc zahučela, Zachvělo se srdce mé, Dlouho, dlouho v dálce mřela, Jak to srdce v strasti své. – Pohlédnul jsem k oknu tvému, Zdaž obdržím jakou skázku: Plamének tam dokmitával – Zpomněl jsem si na svou lásku.

Kdyby.
Kdyby člověk při všem činu Zjevným krokem směl se bráti, 95 Povždy světla, nikdy stínu Na svých cestách sobě přáti; Kdyby, čeho srdce plné, Zjevně mohlo tomu pláti, A čím zhrdá, čemu klne, Zjevně smělo světu znáti: Snad by po milostném zjevu Ráje nikdy netoužilo, Snad by v zbožném, tichém zpěvu Sbory nebes převýšilo.

J... vi.
Nabízel ses k mé ochraně, Slibovals mi přízně věnce – Díky tobě, díky za ně! Ochraňovals opuštěnce, Obletovals moje skráně, Jako havran oběšence.

Vnada tvá.
Aj ty šperky, jež tě zdobit mají, Odlož je – nač krásu zahalovat? Vnady tvé se šperku vyrovnají, Či je míníš úmyslně schovat? 96 Odlož je a přej mi pocelovat Místa ta, jež ony krýti mají, Steré šperky mohu obdivovat, Krásy tvé jen jedny v širém kraji. Když se jevíš v nejskvělejším jase, Srdce moje odcizeno tvému – A jen tehdy v plné lásce zase, Když jsi prosta šperků, lne se k němu.

Dnešní resultát.
Mizerné to přelévání! V duchu stvořím Boha, Chtivostí celý se třesu; Když pak na papír to snesu, Trpaslíka vidím, Jemuž schází noha. Muzo, já se stydím! –

Osud.
Mnoho puků zemře na keři, Dřív než hodina jich udeří. Mnoho pocitů se v duchu pohrobí, Dřív než roucho slov je ozdobí. B. Janda.
97

Matce.
I.
Jsem zvyklý, hrdě pnout se v lidstva davu, Mám tvrdý leb a mysl nezlomnou; Byť páni světů stáli přede mnou, Já nesklopil bych oči, neshnul hlavu. – Však tobě, matko! pravdu lkát jsem v stavu: Nechť hrdostí se prsa moje pnou, Když blažen zírám v tvář tvou upřímnou, Pokorně chvím se, zapomínám slávu. To snad tvůj duch mě tajně pokořuje, Duch, vše jenž proniká a prochvívá, A leskem k světlu nebes poletuje? Snad trapná upomínka se to ozývá, Jak mnohá vina má ti srdce rozrývala, An tys mě tak nesmírně milovala? II.
Opustil jsem tě ve šíleném zblouzení, Bych světem od konce do konce bloudil, Zda lásku možná nalezti bych soudil, Zda vřelou lásku mou kdo láskou odmění. 98 A lásku hledal jsem v bláznovském domnění, U každých dvéří jsem tak snažně loudil, Lkal, žebral – však jen vztek se v lidech proudil, A místo lásky podali mi zhrzení. A dlouho, dlouho jsem se světem ploužil Pro lásku – marně však po lásce toužil, A s tichým bolem v otčinu jsem přišel zpět. V tom tys mě, matko, k srdci přitulila, Ach, a ta slza, již jsi vyronila, To byla láska, jakou neměl celý svět! – Z Heine-ho Bendl.

Bouře.
Ladným luhem bouře táhne, Černé mračno nebe kryje; Zvonů srdce teskně bije – Ha! tím spíš je blesk zasáhne. Nebem mým hněv boží táhne, Vášeň kypí – vzdej se zmije! Nevzdám! srdce s touhou bije, Vždyť po božím hněvu práhne. M. Brodský.
99

Věčnost.
Co je věčnost? Ptej se háje! Nepoví, an opadává. – Co je věčnost? Ptej se růže! Nepoví, an odkvetává. – Co je věčnost? Ptej se zdroje! Nepoví, an vysychává. Co je věčnost? Ptej se hvězdy! Nepoví, an zhasínává. – Co je věčnost? Ptej se ctnosti, Dcery její překrásné, Neopadá – neodkvétá, Nevysýchá – nezhasne. Miloslav Straka.
100 Život sváteční.
I. Eště to ráz poviem: škoda tě, škodíčka, Že já neboskávám tvoje bielé líčka.
Zašustilo listí jasminového loubí, a z něho vyskočil asi šestiletý kudrnatý klučík; ustavičně hopkuje a ručkama tleskaje pospíchal pěkně uhlazenou stezkou k vrcholku stráně, kteráž v utěšenou zahradu upravena poskytovala naprotějšímu domku pokojnou vyhlídku i chládek. Hned za hošíkem vyhrnulo se asi o rok mladší děvčátko s roztomilým věnečkem v hedvábných kadeřích a s utěšenou kytkou v levé ručce, pravou pohrožovalo rozpustilému bratříkovi, který navzdor matčinu rozkazu, aby šli oba hezky polehoučku a ruku v ruce tatínkovi vstříc, přece se byl sestřičce vyškubnul a navzdor volání a pokřikování se zastaviti nechtěl, ustavičně svévolně svými kudrnami potřásaje. Teprv když sama matka, která s nemluvňátkem na rukou za dítkami z loubí vykročila, jej okřikla, zůstal hošík státi a dupal tak dlouho netrpělivě nohou, ani se neohlédna, až jej sestřička dohonila. Již se chtěl k vrcholku rozběhnouti, již 101 i děvče povykročilo, jsouc o ruku pana bratra zavěšeno jako nějaká dáma, když se najednou náš svéhlavý klučík opět jinak rozmyslil: pevně svou pravicí netrpělivou slečnu přitisknuv, vztýčil se, napnul uši, a poslouchaje chvílku zavrtěl na to velevážně hlavou. „To není klus našeho vraníka,“ ozval se, ustavičně hlavou vrtě. Sestra naň s podivením vyjevila své černé očka, a pohlédla smutně na spanilou kytku, kterou byla sama pro tatínka uvila. Zamyslila se na chvílku, pak se ale jaksi zpytavě na bratříka podívala, a stála tak okamžik dech v sobě utajujíc, až se najednou dala do hlasitého smíchu. „Tys hloupý Fricku! tatínek má jenom našeho vraníka, a maminka sama řekla, abysme šli tatínkovi naproti.“ „Ach oni jsou chytrá, milostpaní Toninko! můj kompliment jim skládám; a nevědí že jsem byl sám u kováře, když našeho vraníka včera koval, a nejel jsem na něm domů, a neměli sama radost, jak mu ty nové podkovky cvrnkaly, a neslyšejí, jak tam ten koník kulhá, a nejede náš tatínek vždycky kalupem domů?“ Děvče ale stálo na svém, že ji maminka poslala tatínkovi naproti, a tedy že je to jejich vraník, a na něm nikdo jiný než ten, kterému kytka náleží. Hošík, tou nedůvěrčivostí v jeho zkušenost poněkud netrpěliv, byl několika skoky na vršku, a sotva se tam byl po blížícím se jezdci podíval, obrátil se s triumfem a začal sestřičce strouhat mrkvičku. Marně se nebohá po matce poohlížela; tato byla se vrátila do loubí, aby nemluvně tam ukojila, ježto náhle se bylo dalo do pronikavého pláče. Dusot koňský se ustavičně blížil, a stával se vždy 102 volnější, často přervaný klopýtáním koně, který nezdál se býti nerovné a kamenité dráhy příliš povědom. S vršku stráně již bylo možná rozeznati jezdce; teď právě vybočil do ouvozu, který se vinul podél protějšího srázu stráně, odkud ho naše dítky pilně pozorovaly. Roztomilá to byla scéna; párek náš byl ozářen posledním zplanutím hasnoucích červánků, v ouvoze byly se již uhostily temnější stíny, tak sice, že jezdec mohl ovšem pozorovat dítky, od nich ale – an se brzy temnem, brzy houštinou, brzy stromovím ubíral a províjel – dobře rozeznán býti nemohl, dopřávaje tím děvčeti sladkou naději, a hošíkovi dostatečnou příčinu k dětinské hádce. „Je to přece tatínek Fricku!“ zvolalo děvče vroucně ručky sepnouc, které byly před chvilkou kytičku do výšky pozvedaly, příchozímu vroucí pozdravení kynouce. „A není to tatínek,“ zkřikl Fricek, nevrle nohou dupaje. „A zrovna to není tatínek, proto že to paní Toninka chce, a zrovna ne.“ Jezdec náhle se zastavil, a pozoroval dlouhou chvíli nepohnutě k němu obrácený párek, zodpovídaje pozornost jeho přívětivým pokynutím ruky; trhna pak koněm spěchal rychleji ku patě vršku, na kterém dítky stály. „To je nějaký pán z města,“ zvolal Fricek vážně, vytáhl svou čapku z kapsy, posadil si ji na hlavu, a dal se do ustavičného řezání elegantních komplimentů. Děvče si vzdychlo a schoulilo se k zemi. „Dobré dítky,“ oslovil jich jezdec z ouvozu, „jsem zde dobře na Libíně?“ Děti se daly do smíchu. „Pán z města,“ pravil Fricek pohrdavě k sestře, „a neví ani kde je Libín.“ – „Je- 103 dete k nám?“ zeptal se cizince, „tatínek není doma, odejel včera večer k strýčkovi Dubskému do Vodolky, a ještě se nevrátil.“ Jezdec pohlédnul s větší jakousi napnutostí na dítky, vzdychnul si pak z hluboka, a ptal se teprv po dlouhé chvíli s jaksi nejistým a chvějícím se hlasem: „A maminka?“ „Celý večer čekala tatínka, a je teď dole v zahradě, mám ji zavolat?“ Jezdec stál v rozpacích; Fricek ale nevyčkaje odpovědi, vzal Toninku za ruku a ubíhal s ní k loubí, v brzku pak zmizel cizinci z očí. Tento slyše hošíkovo volání: „Maminko, je tu jeden pán a ptá se po vás,“ pobodnul koně a objel rychle stráň, aby se druhou stranou dostal k vratům osaměle ležícího dvorce. Tam naň čekal již Fricek s jedním sluhou, který ujetého koně v péči svou převzal, hošík ale vzal cizího pána familiárně za ruku a vedl ho do zahrady k matce. „Alberte!“ zvolala bledá žena v největším rozčilení, když onino vstoupili do jasminového loubí, a sklesla přemožena citem bolestně radostným na drnové sedátko, křečovitě stisknouc k sobě nemluvně, které již na polo ukojené se znova dalo do trpkého pláče. Albert stál tu jako přikován, a pohlížel mlčky, ale s takým oučastenstvím na chvějící se ženu, jakoby jí zaslzeným okem svým chtěl až na dno duše prohlédnouti. Děti bázlivě na sebe pohlížely. „Já slyšel, že jsi šťastna, Anno, přišel jsem přesvědčit se o tvém štěstí.“ Se vší mírností byla ta slova prone- 104 šena, a přece leželo cosi trpkého v tom dušeném, třesoucím se hlase. „Alberte – pro Bůh, žádné výčitky! – já se nejednou těšila na opětné s tebou shledání – okamžik ten přišel – je jiný než jsem ho snila – buď mi vítán, stonásobně vítán – ale běda mi, že vidím tě jinak, než jsem od tebe co muže očekávala – Alberte, já nemyslila, že se trápíš!“ „Ne – já to slíbil, že nebudu tesknit, ty-li budeš šťastna, a ty jsi – jsi matkou tak utěšených dítek.“ – Vášnivě schýlil se k nim a políbil hošíka, a políbil ručku jeho sestřičce, a vida kytku v její ručce, vytrhnul a přitisknul ji k prsoum. „S Bohem, s Bohem Anno – tys šťastna – buď navždy blažena – buď navždy zdráva!“ – Obrátil se a odkvapil k zahradním dvírkám; než jich ale rozevřel, stál již za ním Fricek a díval se na něj s podivením, pevně ho drže za kabát. „Pane Alberte, kam to běžíte?“ ptal se ho inkvisitorským tónem. Albert se naň podíval s bolným úsměvem, podal mu ještě jednou ruku, pohladil mu hlávku, a dal mu smutné s Bohem. „Chcete odjeti – to nemůže být, koník se ještě nenavečeřel – a pak snad přijde ještě dnes tatínek – a pak zde musíte kytku Toninčinu nechat, neslyšíte jak pro ni pláče, proto že ji uvila pro tatínka?“ Albert pohlédnul k loubí a zhlédnul tam Annu, která volným krokem k němu se blížila. „Neopouštěj nás,“ prosila ho vezmouc jej za ruku, „neopouštěj nás tak záhy, tak rozčilen – slíbil jsi, že nás 105 po letech navštívíš, ale slíbil jsi být pokojným – ztiš se Alberte, tys již tolik s takou mužností přestál, zmuž se i teď a zůstaň u nás! co by řekl můj manžel, kdyby o tvé návštěvě a o tvém náhlém odkvapení zaslechnul, tak žes ho ani nepozdravil! – on tě tak ctí, a nikdy mi nevytýkal moje drahé uspomínky na tebe! – nepustím tě jinak než s úplným přesvědčením, že tě klidného a upokojeného propouštím!“ – „Tu máš Fricku, vrať tu kytku Tonince, já zůstanu tady – ale ať mi jinou uvije.“ Fricek odběhl s kytkou – Albert stál před Annou samoten. – Nekojila více nemluvňátko, toto spalo klidně v její náruči. „Devět dlouhých – trapných – a přece vášnivých, jako blesk minulých roků – oko tvoje ještě tak čisté, tak chlácholící – tak lásky a míru plné – Anno – zdá se mi, jakobych ta léta byl po tvém boku prožil – ne, jakobych před krátkým teprv časem byl se stal tvým – jakoby to nemluvňátko –“ Sklonil se k dřímajecímu děcku a zronil je slzami – blouznivec! on snil, že je zronil z radosti – z otcovské radosti! Bolně dotknutá žena sebrala všecku sílu svou a ustoupla nazpět, – černé zakalené oko své upřela s přísným výrazem na vášnivého – cizince! Albert pocítil tu výčitku do nejhlubších slabin svého srdce, usmál se, kousnul se do rtů, a poklonil se s celou tou ceremonielní chladností, jakou si byl na dlouhých cestách svých, v nejrozmanitějších příhodách a okolnostech přivlastnil. „Ne tak Alberte – nemám-li myslit, že jsi přišel zrušit poklid můj – nermuť mne svými vášnivými sny; – 106 jestli jsi nepřišel pomstit se na nevinné ženě, neznič mne tím smíchem – já vím, tys přišel co přítel, vezmi podíl na mém blahu – nermuť mne, já jsem tak šťastna v dítkách svých – zpomínky na tebe je vychovaly – mou denní modlitbou je přání, aby na nich spočinulo požehnání šlechetného ducha tvého.“ Albert zkrotnul; zkušenost jeho ve vírech světa pokorně se sklonila před statnou a velebnou cností této jednoduché ženy. Staré známé tóny ho ovanuly, on cítil, že je v otčině, že je v klíně domácího kruhu, že v blízkosti jeho to staré srdce tluče, které mu tak jasně rozumívalo; hlučné sny bouřlivého světa, v němžto byl po tolik let bloudil, najednou ho minuly – on se cítil tak mladým, tak silným, tak schopným ku každé oběti lásky, ku každému zápalu cnosti! Jako poslušné děcko následoval svou bývalou milenku, která jej uvedla do lůna rodinného blaha svého. S jakousi hrdostí poohlédnul se na vůkol, – on byl tvůrcem toho blaha, šlechetnou resignací svou, která je tak cizí, tak nepochopitelná obyčejným srdcím; byl snad jediný z tolika tisíců, který s plným přesvědčením byl zvolal: „Ty buď aspoň šťastna!“ – jediný snad, který z lásky byl i lásku svou obětoval! – V této myšlénce byl žil, ona mu byla nejkrásnější odměnou. – Vy, kteří jste již pocítili v životě svém kouzelně tajné blaho šlechetného, obětovného činu, vy srozumíte, co cítil! – A krom toho – kdyby byl poslechl vášně své, své žížně po nejkrásnějším požehnání, jaké se kryje v životě lidském, kdyby byl své lásce její poklid obětoval – bída, pronásledování, zoufalost, a kletba matčina byla by souložnicí jeho lásky bývala! – Vidíte tam v koutku, tam za kolovrátkem tu stařenu – 107 jak se zvedá, jak spěchá třesoucím se chvatem Albertovi vstříc, jak mu ruce líbá, jak je vděčnou kropí slzou? Tuto ženu byl obětí svou zachoval před zármutkem, ji byl uchránil před osamělou, bídnou, zoufalou smrtí; jestli teď zhasnou její hasnoucí zraky, budou zatlačeny vděčnou rukou vnuků – jestli se zavrou její neustále za Alberta se modlící ústa, budou ještě zsinalé zlíbány od milované dcery, kdyby jí byl však odňal dceru, marně by se byla v smrtelné chvíli své po ní ohlížela, byla by snad vydechla utrápenou duši svou s hroznou kletbou v sténajících ústech! – A přece – zarděl se Albert, když se naň řinulo steré požehnání a blahoslavení stařeny – s tlukoucím srdcem, s rozpačitým okem, s nejistým vzdechem pohlédnul k nebesům. Brzy sklopil zrak, jakoby se chtěl ptát vlastního nitra, zdali je hoden takého zbožňování, zdali neklame sám sebe – a tu se zarděl sám před sebou. „Nejšlechetnější, nejčiřejší předložte mi čin, a věru zle by se mi dařilo, kdybych jemu na padesáte pravdě zcela podobných, buď nešlechetných, buď ne zcela ryzích pohnútek podvrhnouti nedovedl,“ praví bystroduchý Montaigne. Na to si zpomněl Albert, a zamlčel se.
*** Poďže sem, poďže sem, volačo ti poviem, Z toho povedania bude milovania.
Již byli povečeřeli, a dítky dostaly dovolení, – proto že tu otce, který byl s jistotou očekáván, ještě nebylo, – zůstati vzhůru; mezi tím co matka nemluvňátko ukládala, 108 přiblížilo se i děvče k Albertovi a schýlilo svou hlavinku na jeho klín, kdežto Fricek již dávno koňmo seděl. Toninka byla mocně své matce podobna, a tak důvěrně na něj pohlížela, a přece plálo v tom očku cosi tak nevinně potutelného, jakoby něco očekávala, jakoby něco skrývati a přece zase vysloviti zamýšlela. „Toninka má cosi za lubem, pane Alberte,“ pošeptal mu Fricek. „Pfuj Fricku, nezvi mne pánem, odvykni si to.“ „A jak? – jen tatínek není pán, a náš kočí není pán, ale pan strýček Dubský je pán, a pan páter je pán, a ostatní jsou všickni páni.“ Albert se smál, ale byl v rozpacích. Toninka se rozběhla do vedlejší komnaty, a přinesla s sebou kytku: „Tu máš nový tatínku; až přijde starý tatínek, taky jednu dostane,“ pošeptala s roztomilým uzarděním. Milý host přitisknul děvče i kytičku vášnivě k sobě, a zlíbal, schýliv svou hlavu k její hlavince, hedvábně zlaté vlásky, a čistě hladké čílko, a jasně žhoucí očka přítulně vroucí Toninky. „Ona má ještě něco za lubem,“ šeptal zase Fricek. Děti se s rozpakem na sebe dívaly. Oba chtěly něco říci, ale zajikly se; marně hošík svou sestru poškuboval, tato se jen vždy více červenala, pohlížejíc s rozpačitým úsměvem a k mluvení polootevřenými rtíky na nového tatínka; konečně si dodal Fricek smělosti a započal velmi umělou předmluvu. „Babička nám vždycky vypravuje pohádky – ale babička už dnes šla spat, a já je už umím všecky nazpaměť.“
109 „A vy očekáváte od nového tatínka novou pohádku?“ Toninka sepiala ručky. „Ale ne o červené karkulce, jako nám starý tatínek vždycky vypravuje, on neumí leč tu.“ „Tedy o čem? – o perníkové chaloupce?“ „Tu nám už babička stotisíc – a stotisíc – a tisíc millionů – a millionkrát vypravovala.“ „Tedy o kohoutku a o slepičce?“ „Eh! tu už umím ze předu, ze zadu, z prostředku a zase ze předu.“ Albert stal se děckem; – každé slovíčko těch dítek upomínalo ho na dražené časy vlastního dětství. Přes dvacet let nebyl zaslechnul více o perníkové chaloupce, ale červená karkulka byla mu najednou dala nitku do ruky, na kteréžto dávno zapomenuté hravé perly bájek a povídek dětských navléknuty byly. Červenou karkulkou počínají škádliti se dítky, než se jim rozevrou ty báječné světy našich tisíc a jedné noci; jsouť ony chudší a jednodušší než spanilé perle Šehezerady, ale což dětskou obrazotvornost nevzbudí, což dětinnou mysl neokouzlí! – Příštím generacím budou se snad podávat skvělejší, půvabnější, z rumu slovanského bájesloví duchaplně vyžehnané věsti a báje – sotva ale našim dítkám dražší budou, než nám naše jednoduché berušky, naše mlsné kozičky a pečlivé kohoutky; tak mocně i celou budoucnost ovládají nevinné hračky, ježto nezkalené dosud obrazotvornosti propůjčeny byly. Albert, řadou těchto myšlének proveden, pocítil se najednou zase jaksi starým; Fricek již nebyl spokojen s „milli-milli-millionkrátým“ vypravováním jedné a té samé 110 povídky, jak mladý Albertík bývával – ale tato reflexe měla pro Alberta více potěšného než elegického do sebe. Na všechen pád byl to úkaz pokroku, který byl od něho s radostí uvítán, tak že se v okamžiku pohroužil do proudu své báječní zkušenosti, aby tam shledal a vybral několik pěkných kamínků, jimiž by dětskou dychtivost po hříčce ukojiti mohl. Pochlubiv se vstupující matce darovanou kytkou, vzal děvčátko na svůj klín, s kterého byl Fricek galantně seskočil, aby si přišoupnul stoličku k samým nohoum vypravovatele; – tento pak počal následovně: Bylo jednou jedno osiřelé děvčátko, které mělo tuze zlou macechu, a ta macecha měla berušku, kterou vždycky s Boženkou – tak se jmenovala ta holčička – posýlala na pastvu. Každý den ve čtyry hodiny z rána, když se Božence právě nejkrásněji zdávalo o matince, která jí před rokem umřela, přicházela ta zlá macecha k její postélce, která byla tvrdá jako kámen a beze všech peřinek, a vyškubovala jí tak dlouho jeden vlásek po druhém, až se Boženka probudila. Dávno by už Boženka žádný vlásek na hlavě byla neměla, ale její mrtvá maminka ji vždycky v noci navštěvovala, a líbala ji tak dlouho, až jí za každý vytrhnutý vlásek narostlo deset, vždycky ještě krásnějších a hedvábnějších vlásků; když jí pak ty vlásky vyrostly, pokropovala je dobrá maminka svými slzami, které voněly jak svatojanská rosa, a učesala svou Boženku tak krásně, že se vždycky macecha ráno ani dost vynadivit nemohla. Krom toho přinášela maminka své Božence vždycky med a koláčky a zlatá jablíčka, a když se najedla, koupávala ji vždycky v mlíčku, a když ji pak hezky ustrojila, brávala 111 ji na svůj klín a zpívala jí ty nejkrásnější písničky, vypravovala ty nejutěšenější pohádky tak dlouho, až Boženka usnula; ale sotva se jí zaklížily očka, obyčejně tu stála už zase macecha, a burácela holčičku na pastvu. Někdy se Božence zdálo, jakoby slyšela svou maminku ještě naříkati, ale nic platno; sotva se probudila, byla maminka pryč, a macecha tu stála před postelí s okoralým krajíčkem v ruce, a hněvala se tuze na Boženku, že je tak líná, tak ospalá – a tak hezká. Často Boženka v noci svou maminku prosila, aby ji ve dne neopouštěla, nadarmo, ona vždycky smutně zavrtěla hlavou. Darmo si jí děvčátko stěžovalo, jak s ní macecha nakládá; maminka se dávala do hořkého pláče, a konejšívala Boženku takto: „Upokoj se milé dítě, vždyť já ti všecko trápení stonásobně v noci nahražuji, ale ve dne nemám žádnou moc nad tvou macechou, protože leží tvému tatínkovi na srdci; až mu jednou od srdce odpadne, pak budeš má, a tatínek pak taky bude můj, protože si vás od pánbíčka vyžádám; pak si tě vezmu s sebou, daleko odtud, až do samého ráje, a tam se budem spolu tuze dobře mít.“ Sotva maminka domluvila, zmizela, a venku zabečela beruška, a macecha už zase stála u postélky. Boženka pak vstala se zaslzenýma očkama, a macecha se radostně usmála, protože Boženka už byla bledší a smutnější, a už tak nevyhlížela jako andílek, ale jako růžička, když počíná hlavu klonit. Co ještě Boženku trochu těšilo, byla beruška; ta jí vždycky ležela u nohou, a dívala se jí do očí tak důvěrně, že se Božence nikdy ve dne nezastesklo, a že byla ráda 112 když vyšla z domu, a když byla sama s beruškou někde v chládku, kde si pak spolu hrávaly. Beruška jí vždycky snášela ty nejpěknější kytičky, a nechávala si pak za to od Boženky povídat všecky pohádky, co jí maminka v noci vypravovala; a když je dobře uměla, kývala beruška hlavou, jakoby jí rozuměla, a když Boženka něco zapomněla, vrtěla hlavou zase tak dlouho, až si lépe zpomněla. Nikdy ale beruška nebyla radši, než když jí Boženka svým stříbrným hláskem zazpívala nějakou z matčiných zamilovaných písniček, tu se jí vždycky očka jiskřily, a ona vložila svou hlavinku do Boženčina klínu a poslouchala tak dlouho, až jim oboum přišly slze do očí. Co bylo ale to nejdivnější, že se beruška nikdy nepásla, a přece když přišla na večer domů, a když se jí macecha ptala: „Beruško, jsi dobře napasena?“ kývala vždycky radostně hlavou, a přitulila se k Božence, jakoby jí velkou chtěla vzdávati chválu. Často chtěla Boženka říci pravdu, ale beruška jí vždycky šlápla na nožku a mrkla na ni očkem, tak že se holčička obrátila a šla spat, nic neřeknouc. Jednou večer, když se Boženka s beruškou vracely, zaslechly v světnici veliký křik. Boženka chtěla jít zrovna k chlívku, ale beruška ji cupla nožkou a zatavila se. „A já ti povídám, že je to žebrota,“ křičela se macecha s Boženčiným tatínkem, „nevídáno, o kousek toho loje, hoří to bez toho jako v božím hrobě.“ „Moje nebožka nebyla žádná žebračka, proto ale přece dávala poslední kousek svíčky na hospodáříček, a ty to zbytečně zahazuješ.“ „A já jsem taky dobrá hospodyně, snad lepší než tvoje nebožka, která ti dosavad tak na srdci leží – ale 113 hospodáříčka netrpím.“ A macecha hodila hospodáříčka do kouta do komory. „A abych ti ukázala nevěřící Tomáši, jak s těmi kouskami hospodařím, zde se podívej; tady je připravena pro tu žábu večeře, a protože suchou kaši nechce jídat, tedy –“ a macecha hodila kousek lojového zbytku do rendlíčka, kde se připalovala Boženčina chudá večeře. Tatínek se na macechu podíval – zpomněl si ponejprv zase na zanedbané dítě své nebožky s bolestnou srdečností – a macecha mu v tu chvíli odpadla od srdce. Beruška zabečela a odběhla do chlívka, Boženka ale vkradla se rychle a nezpozorována do komůrky, a usnula celá zamyšlená. Marně v té noci maminku očekávala, všecko zůstalo v komůrce tiché a temné. Právě odbíjela na kostelní věži dvanáctá hodina – „Tak? měli tam hodiny? na Vodolce taky mají, ale u nás je jen ponocný –“ „Nu dobře,“ zasmál se Albert, „já již nevím. Tedy sotva zatroubil ponocný půlnoc –“ „U nás netroubí, u nás jen píská!“ ozval se zase Fricek. „Ale mlč pak Fricku, vždyť to náš nový tatínek ví lépe než ty – povídej dál nový tatínku, a nech Fricka být,“ ozvala se zase Toninka, která dosud byla tichá jako pěna, a se zatajeným dechem poslouchala; vroucně teď sepiala ručky, a vložila svou hlavinku na Alberta. Tento pak pokračoval: Sotva tedy byla půlnoc, začalo něco pod postelí Boženčinou chrastit; protože ale Boženka byla pobožná a poslušná holčička, tedy se pranic nebála, ale podívala se po- 114 kojně co to je, a vida – na postélku její dobýval se asi na píď vysoký mužíček, který měl místo čapky malý plamínek na hlavě; ačkoli měl dva dlouhé kníry jako kocour, přece z něho nešel žádný strach, protože se velmi přívětivě usmíval, ano někdy tak směšně uškleboval, že bylo samé Božence opravdu do smíchu. „Neboj se mne pranic dobrá Boženko, já jsem se dlouho z koutku na tebe díval, a když jsem viděl, že se ti stýská po mamince, přicházím tě potěšit. Napřed ti povídám, že dnes maminka tvá nepřijde, protože odejela daleko, až za všecky hory, za všecky lesy a za všecky moře, a to k vůli tobě Boženko, protože by si tě ráda už vzala k sobě. Můj bratr Madlafousek, který zůstává v chlívku, mi to vyřídil od berušky, a ona ti taky skazuje, abys jen pokojně spala, zítra že půjde s tebou za maminkou, a pak už nikdy tě více neopustí!“ Boženka si zpomněla na dávný slib maminčin, a zaradovala se; jen že se dost vynadivit nemohla, odkud se ten mužíček tu najednou vzal; a když jí pořád kolem hlavinky poskakoval, a dělal všelijaké šprýmy, aby Boženku vyrážel, rozveselila se taky a ptala se ho, kdo vlastně je. „Inu milá Boženko, já jsem Hospodáříček – plných sedm let sloužil jsem tvé mamince, a k vůli tvému tatínkovi taky tvé maceše; teď mě ale ta bezbožná žena rozhněvala, hodila ti mnou včera do kouta, málem by mně byla nožky polámala; já jsem tedy běžel k bratříkovi Madlafouskovi si postesknout, a podlé toho, co jsem od něho zaslech, ustanovil jsem se, že tu déle sloužit nebudu. A poněvadž nás beruška poprosila, abysme ti byli nápomocni, tedy jsem k tobě přišel, ale spolu tě taky hezky 115 prosím, abys mne a Madlafouska vynesla zítra v zástěrce ven; a když jednou budeme venku, více si tam povíme. A teď, milá Boženko, pověz mi co je ti k líbosti, a čím ti můžeme sloužit; jsi snad hladova?“ Boženka pokynula hlavou. „To je lehká pomoc, my jsme tu hezkých pár let s bratrem Madlafouskem hospodařili, a já hned k němu doběhnu, a přinesu, cokoli ti bude po vůli. Taky jsem slyšel, že tě maminka vždycky česávala, a to Madlafousek dobře umí, po sedm let tady hříbátkům frisiroval a zaplítal hřívy, a dělal ovečkám kudrlinky, a teď poslouží i tobě podle líbosti.“ Hospodáříček zmizel, a přišel brzy s pytlíčkem na zádech plným oříšků, mandlí a rozinek. Za ním pak vykračoval si pan Madlafousek, měl kulatý klobouček na hlavě, zelenou kamizolku, červené kalhotky a safiánové botičky; nebyl ani o coul větší než jeho bratříček, ale když smekl klobouček před Boženkou, viděla že má hlavu celou holou; za to ale měl takové velké vousy, že až je vlékl na zemi, a že by si je byl zajisté po každém kroku vyškubal, kdyby je nebyl měl všecky do jednoho copu zapleteny, a na konci jejich kočárek s mašličkami, který mu k tomu sloužil, že na svých vlastních vousech jezdil jako na koni. Krom toho zdál se být hrozně mlsný; neboť když podával Božence mandle a rozinky, vždycky kousek ukous a pak mlaskal a oblizoval se tak, že se dala Boženka do hlasitého smíchu. Hospodáříček ale ji napomenul, vlože svůj prstík na ústa, a skočil s postélky a sbíral všecky skořápky s oříšků do kapsy, čemu se Boženka nemálo divila; když jich dost nasbíral, utek s nimi pryč a přišel za 116 chvílku s jednou polovičkou, která byla plna nejsladší a nejlepší smetánky, a sotva ji Boženka vyzunkla, byl už zas pryč a přines jí skořápku medu, a hned zas odběhnul a zas přines jednu se smetánkou; a tak se chudáček naběhal sem tam, ale s takovou rychlostí a ochotou, že se Boženka jen z toho těšila a dřív jíst a pít nepřestala, až byla syta. Madlafousek zatím byl povytáhl z kapsičky hřebínek, a česal Boženčiny vlásky tak jemně, že to ani nepocítila, a upletl je skoro ještě hezčeji, než sama maminka to dělávala; neboť ji propletl vlásky hedvábnými pentličkami, a kvítím rozmanitým a rosmarinou. Když byli hotovi, sedli si oba pídimužíkové každý na jednu stranu polštáře Boženčina, a kolíbali jím tak dlouho, až Boženka usnula. Nato slezli potichounku dolů, a schovali se každý do jedné kapsy Boženčiny zástěrky, a usnuli taky. Dobré děvčátko spalo dlouho, až daleko do rána, a vida – žádný ji nezbudil. Když se samo probudilo, bylo sluníčko už vysoko na nebi, ale macechy tu dosud nebylo. Boženka skoro ustrašená vyskočila rychle z postélky, ustrojila se, a když brala zástěrku, zpomněla si na pídimužíky, volala na ně, hledala je všade, ale kde nic tu nic; až pak sáhla do kapsiček, a vida, měla v každé z nich jeden vlaský oříšek, a když jich k uchu pozdvihla a jimi zatřepala, nechrastilo tam, ale chrupalo to v obou pokojně, jakoby v každém kocourek spal. Boženka tedy oříšky rychle zase schovala, a vyběhla na dvorek. Tam už stála beruška a přiběhla jí vstříc, a lízala jí ručky, Boženka ji pohladila, a beruška radostně zabečíc běžela 117 honem k vrátkům; právě když je otvírala, vystoupil najednou tatínek z chaloupky. „Moje drahé dítě, což tak časně ženeš na pastvu, a nedáš mi ani dobrýtro, a odcházíš bez snídaně?“ Boženka se obrátila, běžela k tatínkovi, políbila mu ruku, a dala se do hořkého pláče. Už přes půl léta si jí byl tatínek ani nevšimnul, a dnes byl najednou tak dobrý a tak laskavý. „Ty jsi tak bledá, moje drahé dítě; schází ti něco?“ Boženka zavrtěla hlavou. „Jakž pak ale vydržíš celý den na pastvě, bez snídaně a bez oběda, a tak samotna?“ „I já nejsem samotna, beruška je tam se mnou, já jsem tam ve dne radši než doma; ale v noci, to se o mne stará maminka, a přináší mi jablíčka.“ „Maminka?“ „Ano, a pozdravuje tě srdečně; bylo jí tuze líto, že jsi na ni a na mne tak zapomněl, ale já jí to povím, jak jsi byl dnes dobrý na mne, a ona tě jistě taky navštíví.“ „Pro Boha dítě, co to mluvíš!“ zavolal tatínek, a vzal Boženku ouzkostlivě za ručky, a díval se jí upřeně do očiček. „A co že je to za způsob!“ zkřikla najednou macecha a vylítla z domu; „tak ty tak lehkomyslná žábo? ještě mi nejsi pryč?“ Chtěla se rozběhnout na Boženku, ale beruška zabečela a vyběhla z vrátek, a za ní Boženka, a tatínek zavřel vrátka.
118 „Neměj o mne žádnou starost tatínku,“ volala ještě Boženka, „maminka mi ublížit nedá!“ „Jen počkej zatrolené cikáně, až mi přijdeš domů!“ hrozila jí macecha, ale Boženka už byla ta tam. – „Zaplať ti to Pánbůh Boženko!“ zvolali pídimužíkové, když si ona sedla s beruškou do chládku, a vyskočili z kapsiček, a dělali stojíce jí na klíně uctivé a pitvorné komplimenty. Hospodáříček jí políbil ručku, a Madlafousek, který skočil na zem, pravý palec u nožky. „Milá dceruško,“ ozval se Hospodáříček, „my se tu teď zatím poohlédneme, zdali nám tu v širém poli nějaký krtek někde pohodlný palác nepřipravil; najdemeli po vůkolních stráních nějaké doupě jezevce, tím lépe; vybudujem si tam stánek a budem pokojně živi. Dnes ale Boženko budeme ti ještě k službám, protož, kdybys nás potřebovala, jen nás zavolej, hned tu budem.“ Boženka se těm přívětivým panáčkům hezky poděkovala, a oba zmizeli v prohlubině blízkého doupnivého pařezu. Když byla samotna, obrátila se k berušce, ale ta ležela u jejích nohou tak tichá jako nikdy; darmo ji hladila, ona se ani nepohnula, ač se na Boženku s velikou srdečností podívala; Boženka začala zpívat tu nejkrásnější písničku co jen uměla, nic na plat, beruška pořád ležela v trávě, jakoby nic. „Co pak jsi dnes tak zamyšlena, milá beruško!“ ptala se konečně, utrhnouc na blízku nejkrásnější mateřídoušku, „přičuchni si jak krásně voní. –“ Beruška si přičuchla a vzala kvítek do huby, pevně jej držíc a vroucně za to očkama děkujíc, ale nehnula 119 se s místa, nýbrž sklonila hlavinku jsouc tuze smutna a zamyšlena. Boženka si vzdychla a sedla si do trávy, nespouštějíc s truchlivé berušky ani očka, až konečně sama hlavinku sklonila a usnula. – – Musela dlouho dřímat, neboť sluníčko už bylo tuze, tuze vysoko, když se probudila, první co svýma očkama hledala, byla beruška; – jak se ale ulekla, když se všade a všade na vůkol ohlížela, a po milé berušce ani památka! Celá vyděšená vyskočila, běhala sem tam, volala a volala, a nic platno! Už se chtěla dát do pláče, když si zpomněla na pídimužíky. „Moji zlatí mužíčkové, kde pak jste, pojďte mi na pomoc!“ „Tady jsme!“ zavolaly dvě hlavičky, zrovna před nohama Boženčinýma z myší dírky vylézající. Hospodáříček byl první venku, vysoukal se rychle na lískovou větvičku, která byla nad samou hlávkou Boženčinou, a ptal se jí, ustavičně čtveračivě se houpaje, zdali snad chce oříšky. „Ach ne, milý Hospodáříčku! ale považ moje neštěstí, beruška se mi ztratila! – ach Bože! to zlaté rozmilé zvířátko, kdo ví co se mu přihodilo – ach Božínku můj, co řekne macecha!“ Madlafousek, jenž byl zatím nasbíral plný klobouček jahod, a právě s nimi k Božence poskakoval, jednu z nejkrásnějších jahůdek nakusuje, leknutím upustil klobouček na zem, a zakuckal se chudáček. Hospodáříček se zamyslil, zavrtěl hlavou, a pak se podíval na sluníčko.
120 „Dobrá, už je poledne! nic se nestarej Boženko, a pojď se mnou, já tu mám v lesku švakra Poledníčka, a ten sedává vždycky o poledni na dychánku; ten můj švakr je tuze chytrý, a ví všecko; a co neví, to mu povědí hadi, kterých je soudcem, a ti vědí ještě mnohem víc než všecko!“ Pídimužíkové pustili se do lesíka, a skákali před Boženkou tak dlouho, až doskákali k jedné pasece, kde v prostředku stál keřík. Hospodáříček tam vklouzl, a Boženka slyšela radostné zkřiknutí a notné plácnutí ručky. „I pozdrav tě Pánbůh, švakříčku Hospodáříčku,“ ozval se tenounký hlásek. Víc Boženka nerozuměla, neboť Madlafousek taky tam vklouzl, a nic více nebylo slyšeti, než jedno štěbetání přes druhé třech křiklavých hlásků, v podivné nesrozumitelné řeči. Když to tak dosti dlouho trvalo, rozevřel se najednou keřík, a vida – v prostředku seděl, na kamínku asi jako dětská pěsť velikém, mužíček v žlutých brslenkách a červené kamizolce, na hlavě měl místo kloboučku květ slunečnice, a byl navzdor tomu, že seděl pod malou besídkou z hustého kapradí, tuze opálený; v ručce držel slaměnou píšťalku. „Hezká holčičko, můj švakříček a kmotr Madlafousek mi povídali, co se ti přihodilo,“ oslovil milý Poledníček Boženku; „protože jsi tak hodna, a protože tě dobře znám, rád ti posloužím, jen měj malé strpení. Já sám, ačkoli všecko vím, o tvé berušce nic nevím, ale doufám že mi vševědoucí hadi povědí, kam se poděla; zajisté ale mi povědí, jakým spůsobem bude možná, přijíti jí na stopu.“ Poledníček zapísknul, a to jste měli vidět! hned to začalo se všech stran šustit a chřestit, a hned se na všech stra- 121 nách hemžilo hadů taková síla, že by i Boženka byla na místě utekla, kdyby ji Hospodáříček nebyl ubezpečil, že pranic jí neublíží. K vůli berušce – a co by byla pro ni neudělala – zůstala tedy stát a pranic se nebála. Za malou chvílku shromáždili se všickni hadi okolo toho kamínku, na kterém seděl Poledníček, a začali na něj se všech stran dýchat. To prý byla jejich řeč mezi sebou, povídal Madlafousek Božence, a proto prý se ten kamínek jmenoval dychánek. Najednou hadi ztichli, a Poledníček k nim něco mluvil, ale tak pošeptmo, že Boženka ani slůvko nezaslechla. Na to se zvedl jeden had s korunkou a vysoukal se až k samému uchu Poledníčka, a začal něco syčet. Poledníček zakýval hlavičkou, zavolal Hospodáříčka a pošeptal mu něco do ucha, Hospodáříček se dal do smíchu a povídal Božence: „Saprlotské hadí plemeno, nechtějí nic říci, dokud prý jim neuděláme traktací.“ Madlafousek a Hospodáříček hned se rozběhli, a nanesli jahod, oříšků, březinek a malin celé hromady; když se už hadi těchto namlsali, sáhnul milý Hospodáříček do kapsy a vyndal pár oříškových skořápek, slepených voskem v celé oříšky, z kterých každý měl jako soudek dvě dírky; pár jich dal Madlafouskovi, a ten s nimi hned odběhl a začal honit medáky, a jak mile jednoho omráčil, hned mu rozpáral bříško, vzal mu pytlíček s medem a vytlačil ho do soudku; za pár minut tu byl asi s dvanácti plnými skořápkami. Chytrý Hospodáříček najednou teď soudky svoje, v kterých byla smetánka, a soudky s medem natočil a dal hadům pít, až se skoro všickni opili. Jedinký král, ten had s korunkou, mohl stát ještě na nohou, stal se ale náramně žvatlavým, a zjevil Pole- 122 dníčkovi všecko. Milou berušku byla ukradla jedna Rusalka, a ta prý taky ví kde je Boženčina maminka; dříve ale, nežli se Boženka s maminkou sejde, musí prý rozluštit tři hádanky; jestli se jí to nepodaří, neuhlídá prý maminku do smrti; jestli ale Boženka svou maminku opravdu a tuze milovala, zajisté prý je uhodne, jinak ale ne; kde prý je Rusalka, to že ví pouze večernice, a tu že musí Boženka na místě, kde berušku pásla, očekávat. – Více král hadů ani sám nevěděl, sice by to byl jistotně problept. Když to nebohá holčička zaslechla, tuze se zarmoutila; neboť kdyby nepřišla domů, zajisté by pro ni macecha přiběhla, a pak by se jí ptala na berušku, a pak by ji odvlékla – ach Božence šla hlava kolem, když si na to zpomněla. Poledníček ale, když víděl Boženku tak uleknutou a truchlivou, ptal se Hospodáříčka, co to znamená; když mu ten všecko hezky vysvětlil, zamyslil se Poledníček a doptával se zase krále hadů. „Jedinký je prostředek,“ oslovil za chvíli Boženku, „kterého se můžeme uchopit; kamínek, na kterém sedím, má tu moc, že učiní každého člověka neviditelným; ale král hadů ho nechce dát, jen jestli mu dáš jednu kadeř svých zlatých vlásků, aby si ji mohl zavléci do hnízda a klást pod hlavu, když spí.“ Hospodáříček sprásk ruce a zblednul náramně. „Čeho pak se tak hrozíš mužíčku?“ ptala se ho Boženka. „Ach Boženko, celá naše práce byla marná, nebo věz, které holčičky kadeř zavleče král hadů do hnízda, ta musí jít se světa než vyjde druhé slunce!“ –
123 Boženka se na chvílku zamyslila. „Svou maminku mám tuze, tuze ráda, tedy ty hádanky rozluštím; k Rusalce dostanu se jen skrze večernici, a abych s ní mluvit mohla, potřebuji dychánek. Dobře! co škodí, že půjdu se světa, jen když s maminkou se sejdu!“ – A vida, nežli ji mohl Hospodáříček okřiknout, vyškubla si Boženka chumáč vlásků, dala ho Poledníčkovi, ten ho odevzdal králi hadů – král hadů zasyčel a zmizel. Poledníček vstal s kamínka, Boženka se pro něj shýbla, a byla na místě, jak ho vzala do ruky, neviditelna. „Boženko! Boženko!“ křičeli Hospodáříček a Madlafousek jeden přes druhého; „kde pak jsi? my tě nevidíme! Vem nás s sebou dobrá dušičko, budeš nás ještě snad potřebovat, vem nás do zástěrky, my tě nevidíme!“ Boženka vzala oba pídimužíčky za kabátky, a šups je do kapsiček; pak vyšla z lesíka a sedla si pokojně na místo, kde vždycky ovečku pásala. Jak mile se sluníčko sklánělo, zjeví se tu najednou macecha, a chodí sem tam celá rozhněvána po poli, a začne volat Boženku. Už se chtěla nebohá ozvat, když ji Madlafousek okřik: „Pro Pána Boha, ani nemukni, sice bude zle!“ Boženka se zpamatovala, a koukala se ani neceknouc na macechu, jak ji sem tam hledala, jak se durdila, jak volala a lála – ale nic platno, Boženky tu nebylo. Božence ale přece bylo volněji, když macecha od hledání upustila a domů se vrátila. Slunéčko již zapadalo za hory, když se tu najednou spanilá večernice na nebi zabřeskla. Boženka sepiala ručičky a oslovila ji takto: „Hvězdičko, večerničko, – Díváš se do dálky, – 124 Ukaž mi rychličko – Sídlo té Rusalky, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“ Večernice tiše svítila do Boženčina klína, ale pranic neodpovídala. Hospodáříček ale nastavoval ouško, kýval chvílku na holčičku aby byla tichá, a řekl za chvílku smutně: „Ach milá Boženko, Pánbíček tě tuze zkouší, zdali svou maminku opravdu miluješ, ale jen vytrvej, já to vím že se s ní sejdeš. Večernice mi šeptala paprskami do ucha, že prý o té Rusalce nic neví, že by ji ale hledala a taky našla, kdyby měla čas, musí ale prý pospíšit udělat slunéčkovi postélku; máme prý mít strpení až vyjde měsíc, ten že nám to poví.poví.“ Boženka si vzdychla, proto že ale byla trpěliva, čekala až vyšel měsíček. Když se na nebi ukázal, sepiala zase ručičky a prosila ho: „Měsíčku, poutníčku, – Zdrž se tu chvílčičku, – Prohlídni tu dálku, – Ukaž mi Rusalku, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“ Měsíček byl docela tenounký a svítil tuze slabě do Boženčina klína. Čiperný Madlafousek ale nastrčil své jemné ouško a pochytil všecky slovíčka, které mu měsíček pošeptal; za chvílku zavrtěl smutně hlavičkou a řekl: „Ach Boženko, měsíček je nemocný, Pánbíček ho rozťal a on má vlhké oči; dokud prý nenaroste, nic nalézt nemůže. Máš ale pevně doufat, jitřenka prý docela jistě najde tu Rusalku, protože se prý všecky k ránu v potoce koupají.“ Boženka si opět vzdychla, protože ale měláměla berušku tuze ráda, čekala až do rána. Sotva jitřenka zasvitla, zdvihla k ní ručinky a zvolala: „Jitřenko, panenko, – Ukaž mi místenko, – Ukaž mi do dálky – Na koupel Rusalky, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“
125 Najednou se zatřpytila pod mlhou těkavá bludička, a zvolala na Boženku: „Jitřenka mě posýlá, abych tě vedla k té Rusalce, po které ses ptala; vedla by tě sice sama, ale musí pospíchat naproti sluníčku a rozsvítit mu oči; vstaň tedy rychle a pojď za mnou.“ – Jak mile Boženka vstala, vyskočili jí pídimužíkové z klína a začali se s ní loučit. „Pánbůh tě zachovej Boženko,“ ozvali se, „my víme že tě neopustí; je nám ale líto, že dále s tebou jíti nesmíme, nebo to pole je náš celý svět, a dále my nemůžem. Až se sejdeš s tvou maminkou, pověz jí že jí vroucně ruce líbáme, a ustavičně na ni zpomínáme. Měj se dobře drahá Boženko!“ – Boženka byla tuze smutna, protože ale milovala svou maminku, tedy neváhala jít za bludičkou. Rozloučila se s očkama zaslzenýma s pídimužíky; ti jí políbili nožky, a byli najednou ti tam. Dlouho musela Boženka běžeti za světélkem, než se konečně zastavilo před hustou křovinou, která se skláněla nad bystrým stříbrným potokem. Uprostřed houštiny trčela košatá vrba, a na ní houpala se roztomilá Rusalka. Měla na sobě dlouhé bílé šaty, a její zlaté vlasy splývaly jí po šíji až k samé vodě. Vroucně přivítala Boženku svýma modrýma očkama, pokynula jí, aby se bez bázně přiblížila, a pohladila jí hlavinku. „Ty jsi mnoho vytrpěla, moje dobré děťátko, a dnes jsi k vůli matince a tvé berušce celou noc probděla; nehněvej se na mne, že jsem ti berušku vzala, bez toho bysi se byla nikdy ke mně nedostala, a já jsem ta jediná, která tě k tvé mamince přivést může. – Jen ještě jedna zkouška ti pozůstává, a já tě budu moci uvést 126 do těch pěkných zahrad, co tady v hlubinách vody zkvétají; u prostřed nich je skleněný palác, a tam tě tvá maminka očekává. Já vím tuze dobře jak ji miluješ, a tedy ti bude lehko ty tři oříšky rozlousknout, které na vrátkách do našich rájů vedoucích visí, bez čehož ale přece žádný smrtelník do nich vejíti nemůže.“ – Rusalka vzala Boženku za ruku a vedla ji do houštiny k zlatým dvířkám, od kterých vedly schůdky zrovna do těch podzemských zahrad, místo zámečků pak na nich visely tři stříbrné oříšky. Rusalka ukázala na jeden a řekla: „Tedy dej dobrý pozor milá Boženko; kdo chce tenhle oříšek rozlousknout, musí odpovědít na otázku: Co roste bez kořínka?“ – „Nu Toninko,“ ozval se Albert, „pomysli si, že jsi Boženkou; co asi roste bez kořínka?“ Toninka skryla svou hlavu stydlivě na prsa Albertova, a šeptala mile uzarděna že neví. „Hloupá!“ ozval se Fricek, „co roste bez kořínka? – Já!“ Albert nebyl na takovou odpověď připraven: a rychle zabočil zase do své povídky s výmluvou co možná nejchatrnější: „Boženka ale Fricka neznala, a odpověděla tedy po krátkém přemýšlení, že kamínek.“ Fricek zavrtěl hlavou, Albert pak si pevně předevzal, že se více ptát nebude, a pokračoval takto: Sotva to Boženka vyřkla, prasknul ten jeden oříšek, a z něho vypadly pěkně zlatem a perlami vyšívané střevíčky, které Rusalka Božence na místě obula. Druhá otázka byla: „Co květe bez květu?“ „Kapradí,“ odpověděla rychle Boženka; prostřední oříšek se na místě rozevřel a z něho vyplynuly stříbrné, 127 ještě tenší šaty, než sama Rusalka měla. Na místě byla Boženka do nich oblečena. „Nyní Boženko zvláště pozor, tedy ten poslední oříšek ať ještě rozlousknem. – Co utíká, ačkoli to žádný nehoní?“ Dlouho se Boženka zamlčela a třásla se strachy aby nepochybila, neboť na tom posledním oříšku teď záleželo celé její štěstí; podívala se před se na vlny stříbrného potůčku, který před ní všecky ty ráje ukrýval, uchytla se té myšlénky, a řekla bez rozpaků: „Vodička.“ Rusalka zatleskala rukama, zvedla zlatý věnec, který se z třetího rozlousknutého oříšku vykutálel, a posadila ho Božence na hlavu; v té chvíli zazněla líbezná rajská hudba, pod vodičkou zazněly slavné zvony, krásná loďka se zapřáhnutýma labutěma najednou připlula, Rusalka si do ní s Boženkou vsedla, a v tu chvíli byly obě před krásným skleněným palácem – a koho tam Boženka nejdříve viděla? komu letěla s rozpřáhnutýma ručkama vstříc? – Byla to její drahá maminka, která měla na prsou, místo vší ozdoby, krásnou, voňavou, nikdy nevadnoucí mateřídoušku. Boženčina plesu nebylo konce, a dosavad se ještě se svou maminkou v ráji raduje, a vždycky až na věky se bude s ní radovati. – Právě když se Boženka s Rusalkou do vody pohružovala, stál na břehu její tatínek, a protože Boženka měla ještě pořád dychánek v ruce, tedy ji neviděl. Jak se ale pod vodu potopila, vypadnul jí dychánek z ručky a padnul hned až ke dnu. V tom okamžiku právě zhlídnul tatínek s břehu ještě cíp Boženčina roucha, a hned mu cosi řeklo že je to jeho dítě; rychle tedy skočil za ní, ale proud ho s sebou strhl, a on se dostal do jiných podzemských kra- 128 jin; protože ale maminku Boženčinu tuze milovával, tedy se konečně po dlouhém bloudění dopátral i toho místa, kde se Boženka s maminkou nachází, a nyní se tam raduje s nimi. – Milé maceše ale vedlo se zle; celou noc hledala berušku a Boženku a nenašla je; a druhý den taky tatínka Boženčina pohřešovala, na něm jí ale tolik nezáleželo, jako na tom, aby nemusela nic dělat, a přec aby mohla dobře jíst a pít; to ale dlouho nešlo. Hospodáříčka tu nebylo, v hospodářství se tedy všecko kazilo, Madlafousek už neošetřoval chlívky, a vida – kravičky a koníkové se pomalu rozstonávali a poumírali. Za rok byla macecha žebračkou, a musela bývat pořáde v kostele, aby jí Pánbůh odpustil, co na Božence provinila!....
*** Zanechaj šuhajko, zabývajme my sa; Kde ludia nevidia, oplakávajme sa.
Druhý den vyprovázel Annin manžel Alberta zahradou až k silnici. – Bylo již pozdě, když byl předešlého dne domů dorazil, a zůstal, ačkoli unaven, celou noc s Albertem vzhůru, ve vroucí s ním pohroužen rozmluvě. Žádnému nebylo tedy druhého rána divno, že byl Albert nad míru bledý, s Annou se ani nerozloučil, aniž se po ní poptával – a nač také? vždyť se byl dostatečně přesvědčil, že je šťastna! – Panu manželi se jeho chování v tom ohledu zdálo zcela přirozené; byl také tak delikátní, že ani slůvkem se nezmínil. Jediná Toninka, vyprovázejíc 129 jej s tatínkem, ptala se ustavičně, kdy zase přijede, až ji tatínek pro nespůsobnost okřikl. Fricek, ten snad spal – ne, činíme mu křivdu, neboť sotva došli zahradou k vrcholku stráně, bylo ho viděti na silnici sedícího na Albertově koníku, jehož tam vozka uchystaného držel. „Nezůstaňte nám cizím,“ pravil Annin manžel loučícímu se hostovi, a podal mu ruku. Tento se bolestně usmál. „Vy jste šlechetný muž,“ vypravil s nuceností ze sebe – a stiskl mu ruku. „Anna vás pozdravuje – byla by sama – máte však odpustit. –“ „Rozumím! – Buďte šťastni! –“ Obapolné komplimenty, obapolná nadlidská šlechetnost – a obapolné horoucí přání, obrátit si záda a nespatřit se více! – a co bylo to nejpodivnější, oba přelhávali sami sebe, oba měli slze velkomyslného přátelství v očích, jeden považoval druhého za většího velikána – a rovněž zase za většího pokrytce, a přece si oba konečně výborně porozuměli. „To je nadobyčejně šlechetný člověk, jak ho lituji, že je tak nešťastný!“ pomyslil si pan manžel, a sňal jednu housenku se stromu, u něhož stáli, a rozšlápl ji, náhodou mrštiv okem po domku, zdali Anna nikde nevykukuje. „Jak šťastna musí být Anna s tak šlechetným mužem; jak nešťastna by byla se mnou bývala!“ pomyslil si Albert, sundav Fricka s koníka, a pohlédnuv při rozloučení s ním pokradmo k domku, zdali nikde ani dost malého znamení na rozloučení nepochytí. Zaskřipnul zubami. „Dosyta už té komedie,“ pomyslili si oba.
130 „Na shledanou!“ vyřkli oba jedním okamžikem, a jakživi se nespatřili více. Již Albert vsedal na koně, v tom se přitočila Toninka a pošeptala mu ještě do ucha: „Nový tatínku, já jsem se včera s maminkou za tebe modlila!“ Nebohá holčina až zkřikla, jak vášnivě ji Albert k sobě přitisknul; než se ale tatínek ohlédnul, uháněl již Albert horem pádem ku Praze. „Modlila se za mne! – modlila se za mne!! –“
131 II. Keď sa my stretneme, cože si riekneme? Dobrý deň si dáme, že sa viac neznáme.
Salon paní B*** právě hlučná společnost opouští, aby sešla dolů v rozkošnou zahradu, kde každému možno svobodněji se pohybovat, a vybrat si společnost podle líbosti. Sem tam tratí se, jakoby maně, v zábavnou lekturu Lenaua nebo Hebbela pohroužený párek pobočním stromořadím, vedoucím v nějaké vzdálenější oddělení parku. Tamto zasedají pánové u hlučné kaskády, horlivě rozmlouvajíce o novomodní hudbě. Jeden přísahá v největší zanícenosti, že jest Berlioz pravým malířem, a druhý právě to mu vytýká co velikou vadu; hudba zdá se mu že nemá malovat slunce, pouště a popraviště, ale že střežit se má všech nepravých souzvuků a vší přemrštěnosti, a přede vším že nikdy nemá vybíhat z taktu a ze starých pravidel. Třetí pán vypustí náramný kotouč kouře svého cigara z úst, a podotkne pouze, že jest Berlioz neznaboh; a tím jest hádka u konce. V sousední besídce mají dva malíři jednoho milovníka malby v prádle, kterému se oškliví nizozemská škola, a jenž nade všecko velebí práce Quidóna Reniho a kaceřuje nepřirozenou tělamalbu praotce Rubensa. V blízké grotě před skupením Laokoóna nepochopuje starý 132 pensionovaný rada se zlatými okuláry, proč se nehodí frak a kastor pro plastická díla, a hrozí se výkladů mladého sochaře, jenž mu dovozuje, že nahé formy jsou ideálem lidské krásy, žádným kostumem nenahraditelné. Když si mu ale konečně mladík počal stěžovat, že nestává v našem světě více těch tisícerých příležitostí k studiím nahého těla ve všech obratech a vášních, jako v starém světě na cirku a v athénských divadlech: tu se ouzkodušnému mravokárci zježily vlasy, a on rychle se otočiv pospíchal vinním listím zastíněnou chodbou k oné kaskádě, kde mu v společnosti nadzmíněných tří učeníků nejpanenštějšího umění kynula parthie whistu, k níž i na místě usedl. V prázdném saloně zůstala pouze domácí paní, která jsouc duší spanilomyslných těchto kruhů, právě byla podnět dala k těmto rozmanitým rozmluvám a hádkám. Krom obyčeje nepospíšila dnes první v ty besedy na dole, ve kterých se jindy tak hlučně bavívala, nýbrž zůstala samotna seděti v své lenošce, nepovšimnouc si ani svého kavalíra, jenž ji před vchodem marně očekával. Sklonivši krásnou hlavu v sametovou ruku, zamyslila se, a za chvíli z celé hloubky svých kypících ňader zavzdychla. K netrpělivě divícímu se čekateli přistoupil najednou nevítaný hejsek, jenž svého přítele za ruku pochytiv, darmo se zpouzejícího do zahrady táhnul. „Marně tu stojíš, marně se k duchaplným řečem připravuješ; škoda dnes každého slova, nech si to na čas příhodnější; paní B*** teď ani nebožtíka Cervantesa nevyslechne, i kdyby nový plán k ženskému Don-Quixotovi chtěl jí předložiti.“ „Žádné urážky, to si vyprosím!“
133 „Ani mi za mák na mysl nepřišlo; jen opakuji svou upřímnou radu, dnes ji nech, ztratíš den.“ „Třeba týden, třeba dva, třeba věčnost, jen když –“ „Ahá! jen když! ale právě o to se tu jedná; chceš ji rozmrzet, chceš se jí stát odporným, nesnesitelným?“ „Právě naopak, a proto právě musím na místě k ní; teď mne pusť!“ „Právě naopak, ty k ní nesmíš, a já tě nepustím!“ Kavalír paní B*** nevrle sebou trhl, nato se přísně podíval na dotíravého přítele, a zašeptal s nelíčeným vztekem: „Z toho se mi zodpovídáte!“ Dotíravý přítel dal se do smíchu. „Nejponíženější!“ ozval se mimojdoucí pan manžel paní B***, „zajisté jsou pánové pohříženi v učené hádce, nebudu vytrhovat.“ – Byl to bohatý particulier, jenž, aby též něčím byl uznán za hodna, patřiti k duchaplné společnosti, na sbírání brouků a motýlů se byl vrhnul, a opatřen svou ohromnou sítí právě pronásledoval párek lehkovážných motýlů, kteří se po květnaté honili louce. Sotva domluvil, zmizel již za křovinou, nepovšímnuv si více nebezpečnějších motýlů, kteří obletovali nade vše milovanou choť jeho. Oba přátelé se ousměšně za panem B*** ušklebili, než se ale odhodlali k pokračování ve svém podivném sporu, již zaslechli vítězné zkřiknutí šťastného broukolovce, jenž křečovitě svíraje osudnou síť, radostně s ní pospíchal do letohrádku, v němž své apparáty k usmrcení a napichování motýlů uchystány měl. „Toť dva exempláry nevídané krásy! Jednoho z nich napíchnu a nechám pro museum, 134 a druhého obětuji vám pánové; dám ho pod mikroskop, abyste seznali pravdivost Goethovy theorie o harmonii barev. Věřte mi, já jí přijdu ještě blíže na stopu, a jestli mi vzácná paní choť pomůže, přivedem to tak daleko, že z barevních not budem quadrilly a romance skládat. Oh, moje vzácná paní choť mívá nebeské nápady; onehdy prohodila, že snad andílkové v ráji na svých plecích mají věkověčné harmonie vdechnuty, a jeden andílek prý z křidel druhého tam odehrává sférní melodie, které prý i v duších lidských zaklety spočívají, až je probudí seraf lásky – mně to sic není zcela jasné, ale já se uchopil té myšlénky zuby nehty, a doufám ty harmonie nalézti na křidlech motýlů – pospěšme si pánové! – A však – co mi napadá – prosím vás, pokuste se raději, povyjasnit svou přítomností zakalenou mysl mé vzácné paní – mne vyhnala ze sálu, když jsem se o to pokoušel, doufám že se vám lépe povede – to je hrůza s tou starou reminiscencí!“ Pan B*** zavzdechnul a zaběhl rychle do letohrádku. „Nuže, opovážíš se mne déle zdržovat?“ zahoukl náš kavalír na svého přítele. „Opovážím, ale jen k tvému prospěchu pošetilče, jak hnedle sám nahlédneš. Pro dnešek žije paní B*** jen v jedné myšlénce, an kohosi očekává.“ „A koho, smímli prosit?“ „Tu starou, ale živě zachovanou reminiscenci.“ „A ta záleží – ?“ „Což pak jsi neslyšel, že se náš kollega Albert navrátil? –“
135 „A co dál? – toť vím, pan B*** jej sám paní své ohlásil.“ „Nečetl jsi jeho nejnovější román? –“ „Předčítal jsem jej sám paní B***.“ „A nezpozoroval jsi nic? –“ „Jen tolik, že je naše bohyně cituplná, duchem nadšená žena.“ „Nic více? – Jak se ti líbila v tom románu Sylvie? –“ „Poznal jsem, že je naše bohyně daleko interessantnější.“ „Zcela s právem, jako se přisluší originálu být spanilejším nad kopii. Sylvia jest kopie paní B*** až do všech podrobností děje, jen že se náš originál nezbláznil, ale šlechetně s nynějším chotěm svým zasnoubil!“ „Co to pravíš? až do všech podrobností děje? a rek toho románu že je Albert?“ „Ano, tak jest, a nešťastná Anna je paní Dubská z Libína. Vždyť znáš Albertův charakter, že je romantický a přepiatý až k nevystání; teď se vrátil a navštěvuje své staré lásky jednu po druhé. V takých napnutých situacích se ti kochá, nedbaje na to, jak všude překáží. Před několika dny byl na Libíně, dnes jej tady čekají, a on ani neví, že se to nesluší.“ „Kdybych byl domácím pánem, zajisté bych to netrpěl.“ „Ale já tebe taky ne, kavalíre, a duchaplné schůzky bych taky nedržel; – a však nikdo neopře se světu, jen tolik pro dnešek nahlédneš, že jsi tam v saloně zbytečným. Že tu Albert nezůstane déle, to je jisto, on tu vůbec ne- 136 vydrží, a pak – vždyť ho znám, on má zpropadené, ale nám teď velevítané skrupule stranu vdaných dám.“ „Prožluklá reminiscence! nač ji ohřívat?!“ zvolal náš kavalír netrpěliv, „já jí ale přece předejdu!“ I vyškubnul se příteli svému z ruky a pospíchal nahoru do salonu, a však nalezl jej prázdný; a když zaklepal u boudoiru paní B***, nebylo mu otevřeno.
*** V pohodlné lenošce, s hlavou snivě skloněnou, sedí paní B*** ve svém boudoiru, na klíně držíc otevřenou knihu; je to román Albertův. Jen do dvou stránek lze nám nahlédnouti, a ty zde též sdělíme, an vrhají dostatečného světla na minulost reka našeho: „Znáte ten hřích můj, ten hřích váš? – oh běda mi, běda vám Sylvio – já vás miluji! –“ „Nahlédnete již, že musím a proč musím odtud? –“ „Od oné strašlivé chvíle, co jsem odkryl tuto novou vášeň v srdci svém, nemám stání; kdykoli pohlédnu do věrného oka jejího, které na mne hledí s tak nevýslovně blaženou láskou, myslím že se musím zbláznit. Ona je tak jista mé lásky! – Vždyť jsem jí dal tolik důkazů o ní; tolikráte mluvil jsem o té skromné, ale přespanilé budoucnosti naší, až konečně v ni uvěřila! – Tolikráte jsem ji o věčnosti své lásky ujišťoval, a ona ví že jsem šlechetný, ona ani myšlenečkou nepochybuje! – A já! – Bůh mne trestej, nemohu jí říci: „Já tě nemiluji více!“ – 137 kdybych i nezničil ji na místě tímto vyznáním, vždyť by to ani pravdou nebylo!“ „Ach já tě nemiluji Sylvio! ale – já tě zbožňuji! – Vždyť nedoufám kdy s tebou šťastným býti, ale vášeň má tak hoří v srdci mém, že spálila tam všecky ty klidné sny o dětinné domácnosti, o skromném štěstí. Zdá se mi, že bych se uspokojil s osudem, být hrozně a věčně nešťastným, jen kdybych tu lásku svou se vším ohněm, beze vší výčitky, směl nositi v srdci svém!“ „Příteli můj, jak nevýslovně šťastni budeme spolu! – pravila mi dnes, vroucně mi ruku stiskajíc.“ „Ponejprv ve svém životě zhrozil jsem se těch slov, a přec byly pouhým ohlasem tužeb mých – ale minulých.“ „Jsem žebrákem!“ odpověděl jsem trpce. Ona ustoupila na několik kroků, a pronikla mi svým zrakem až k srdci; zlekal jsem se, že tam bude číst, co se dělo ve mně. Za chvíli vrhla se mi okolo šije, a já byl najednou bohat! –“ „Již nevím co vám píši Sylvio! –“ „Po celý život nosil jsem v srdci svém obraz ženy ideální, kterou jsem vášnivě miloval, kterou jsem hledal na všech cestách svých s neunavnou pílí. Nic se mne netklo, žádná krása, žádné vnady, jen ideál můj byl s to vyplniti to prázdno, a já jsem jej hledal, až tu najednou ukrutná mne pojmula slabost, tak že jsem umdlen sklesl u prostřed cesty, přemožen srdeční mdlobou. Tu se mne dotkla jemná ruka ženská, jež mne vzkřísila; tisícerou páskou vděčnosti připoutala mne k místu, kde jsem byl znova životu vrácen. Zapomenul jsem na velebný hon svůj, až jsem náhle potkal tebe! – vás to Sylvio! –“
138 „Vidíte že musím prchnout! – Dívku mou nutí matka její k sňatku – když mne tu více nebude, nebudu na překážku jejímu štěstí. Snad mne zapomene.“ „A vás Sylvio, vás já nemohu zapomenout, ale vidět vás, podati vám věrolomnou lásku, a shořet hanbou – ne to nemohu! – S Bohem. Ne Sylvio – ten list nikdy tě nedojde, bude to ale nejkrvavější lístek mého denníka! –“ „Odjíždím na vždy –“ Další text byl zakryt chvějící se rukou spanilé dámy. „Oh já nešťastná! a nemít ani tušení o té tak nesmírné lásce!“ To bylo vše, co vzácná trpitelka zašeptala. Klonilo se již k večeru – hosté chystali se k odchodu – domácí paní ještě čekala ve svém boudoiru. „Ach on nejde!“ Ale v tom se rozevřely dvéře a pan B*** vstoupil do pokoje, jednou rukou drže skřínku s napíchnutým motýlem, a druhou rukou s nelíčenou vřelostí stiskaje pravici příchozího, hluboce ukloňujícího se Alberta. První tato schůzka uplynula jim k obapolnému uspokojení v přítomnosti velepotěšeného pana B***, jenž ustavičně klada otázky, sám tolik o svých cestách a reminiscencích vypravoval, že měli oba dosti lehkou úlohu, svou rozpačitost a nepokoj svůj ukrýti, a spolu též dosti příležitosti, pohroužit se v celé to vlnobití znovu rozkvašených citů a upomínek. Nastala doba rozchodu a pan manžel byl v tak dobrém humóru, že své paní políbil se značnou vřelostí ruku, když byla Alberta se vší vroucností požádala, aby je co nejdříve zase navštívil.
139 „Ach, Anna mne nikdy snad ani nemilovala!“ vzdechl si přítel náš, „ona se skryla, když jsem odcházel, a ničím, ani slůvkem mi neřekla, že by mne ráda zase jednou viděla!“ Paní B*** hleděla dlouho za Albertem, a kynula mu bílým šátkem dokud nezmizel z obzoru; nato se obrátila k vzácnému choti svému, a pozvala ho s nejčarovnějším úsměvem svým k společné večeři.
140 III. Už som ťa bou zabou, frajerečko moja – Zasi mi je lúto, že si bez pokoja. Už som ťa bou zabou, ani nespomenuv, A tá tvoja krása uvádzá me zasa.
Drahá čtenářko, očekáváte z mého péra román? Albert jej byl psal, ale jen proto, aby své tísni odpomohl, i přioděl své vlastní zkušenosti do cizího roucha, jen aby mu lze bylo, vysvětlit se těm dvoum tak rozdílným, a jemu tak nade vše drahým ženám. Román ale jeho života proto přece nebyl u konce, ba dosavad není ukončen, a mně tedy nelze toto vypravování násilně dotrhnouti. Ale já doufám, že vás zajímá postava Albertova, i sdělím o jeho vnitřním životě, cokoli a pokud to vím. S pevným předsevzetím, co nejdříve zase vkročiti do salonu paní B***, nešel tam přece několik týdnů. Kdykoli vykročil z bytu svého s tímto úmyslem, povždy mu skleslo srdce. Opět nějaký čas uplynul v tomto nerozhodném boji, až konečně minulo léto, a paní B*** již zase v Praze ubytována potkala Alberta, vroucně jej k sobě vyzývajíc. Albert ji doprovodil domů, a nalezl ducha jejího tak svůdně rozvinutého, že zapomněl svou minulost, a v nových 141 daleko blouznivějších snách se pohrouživ, stal se denním hostem své duchaplné přítelkyně. Nové, nad míru ideální, jak se mu zdálo vší nižší vášně prosté přátelství připoutalo jej k této paní. Básnická jeho duše nabývala denně vždy více pružnosti. Nebezpečnou obrazotvorností unešen započal doufati, že se stane, pomocí těch nadšených prsou ženy, tvůrcem nových, od něho samého sotva tušených, ale nade vše čarovných světů. Předčítaje a vykládaje své bohyni plody nejslovútnějších básníků francouzských, anglických i německých, žil ten pravý život sváteční, ustavičně v nadzemském se houpaje étheru, až konečně zcela zapomenuv na život opravdivý, očekával od snivě jej provázející Pythie, že se ozve v horoucích ňadrech jejích slovo věštné, báječné světy a spásu ducha mu prorokující. – A přece bylo vše, co jej tak mámilo a oslepovalo, co mu tak neomylnou zvěstovalo budoucnost, pouhým ohlasem jeho vlastních tužeb, ozývajícím se v roztopených prsou vášnivé ženy! Jednou právě mluvilo se živěji než obyčejně o romantice, a k nemilému překvapení Albertovu odsoudil vnadný ret naší dámy, více dle doslechu nežli z vlastního přesvědčení, horečnou duši zachvívající básněmi Heineho. Albert sepnul ruce. „Prosím vás vroucně, neubližujte příliš tomuto rozpustilému miláčkovi Muz; právě od ženského srdce, právě od vás mohu si vyprositi něco shovívavosti, trochu milosrdenství pro něj. Co provinil, za to trpí! – On jest chorým, an příliš nemírně popijel z rozkošného poháru života, ale z choroby své vyvinul perly jasné a nezkalené, a čím více byl časem uvržen do kalu vášní, tím odhodlaněji z něho 142 vybředl zase, a vznesl se co spanilý meteór z močálu jej obklopujícího a kazícího světa. Možná že jsem stranným, jelikož tisíce mých sladkých upomínek přílišně jsou spleteny s jeho výtvory; ale věru že mu přemnoho blahých, krásných dob děkuji, a i ten vzteklý, časem urážející humór měl pro nejednu mou chorobu duševní překvapujícího léku v sobě. Zvláště já, který jsem nepřítelem vší choré, nijak s reálním světem se neshodující, zcela bezcílné romantiky, já, jenž jsem proniknut přesvědčením, že se romantika přežila a že nová veleskvělá, všeho skepticismu prázdná, nastane poezii éra, mám snad aspoň u vás to právo orodovati za muže, který jen proto není v celé své ceně uznán, protože ještě žije, protože pomluva, jako nerozumná kritika, právě jen v stínech života jeho dosud se probírá, an ještě svou smrtí nepodal tu žertvu, usmiřující svět i potomstvo. – Co se jeho skepticismu, materialismu a rozervanosti dotýče, v tom jest representantem věku svého; celý svět vůkol něho choroval, aneb zdál se aspoň chorovati. To jisto jest, že on, co psal, všechno sám pocítil a že to nečinil z módy. Z druhé strany jeť to spíše zásluhou než vadou velkého básníka, býti věrným zrcadlem toho, co za jeho času pracovalo a vřelo v lidstvu; náhodou jen bývá Heine vřaděn v romantickou školu, pod níž se vyrozumívá bezcharakterní, rozběhlá poezie pánů Schleglů a Wernerů. Pravda, že jej tato škola vychovala, právě on to ale, jenž ji úplně zničil, proklestiv si samostatnou dráhu. V nedbalosti a rozmarnosti jeho slohu leží více umělosti, než v nevím kterých tak zvaných klassických dílech. – A konečně byl dílem i tím vinen zbožněný pan Goethe, jenž první začal opěvovati: „des Künstlers Fug und Recht.“ –
143 Co se romantice nejvíce vytýká, že staví umění nad opravdivý život, toho byl právě klassický pan Goethe dosud nedostihlým vzorem. Ale Heine nikdy se neobléká v tu urážlivou netečnost na lidských osudech, nikdy necpe světu, jak mnoho práce a pilnosti ho stála ta okrouhlost a nedosáhlost jeho děl, nýbrž praví zřejmě:
Kvapným skokem nebo letem, Podle vlastní bujné chuti, Rejdí v bájných světů říši Milený můj Pegasus.
Ale ta bujná chuť jen se tak tváří, jakoby nikam necílila, a právě že jen jako hravě, jakby pro zábavu, rozhazuje ty boží jiskry: v tom leží více víry a genia, než v tisíci chladně a rozvážně odměřených dílech klassického směru. – Ovšem, romantika Heineho není nikde tak praktická jako klassicismus, ona nikde nepočítá schody a prášníky, aniž učí mák sít, parky zakládat a roje včel chytat do pytlů; za to ale probouzí ducha drahou citu, aby se vypracoval z kalu všedního života a sledoval stopy nesmrtelné krásy. Jestliže kdy, zajisté jen postupně uchvátí lidský duch vlastní bytost poezie v celé spanilosti. – Klassický směr hřeší v své objektivnosti náramně, že své formy za dokonalé a ouplně okrouhlé prohlašuje, a při tom lidské fantasii, která tak ráda všude sama pracuje a tvoří, neponechává nic více k samovolnému rozvinování. – V symbolickém básnictví východu ležela poezie jako zakletá, lehko utonula v nekonečnosti obrazů svých. Romantika jest mu příbuzná, jen že nehalí více myšlénky své v ohromná roucha, 144 nýbrž utvoří z obrazů svých spíše podnožky myšlénky své, na kterouž takřka s velebným pohrdáním tato vstupuje, aby s citu a obrazotvornosti jen jako mžikem ohlásila, vystoupíc hned napotom do oblak a zanechajíc v srdci lidském úrodnou k činům pobádající touhu, stopovati sledy věkověčné krásy. Právě tedy tím, že jaksi neuspokojuje a znepokojuje, působí tak náramně. A tím právě jest lidem, jenž raději spějí než aby duševně sami s sebou bojovali, nepohodlna. – Romantika Heineho nejskvěleji se koncentrovala v básni „Atta Troll,“ o které jaksi prorockým duchem zatoužil:
Ach, snad poslední to volná píseň V drahé romantiky truchloháji! –
V základě svém jest to literární satyra, ale též parodie, elegie ano i epos; v ní též své básnictví nejlépe vylíčil slovy:
Neníliž to pobožné klekání Kaple v kletém háji zmizelé, Necinká v ty zvonky čtveračivě Povědomá čapka s rolníčkem?
Jasným sborem slavíků proniká Medvědího basu bručení, Hněvivě a temně, jenž se střídá S tajným bludných duchů šepotem.
Šílenost, jenž v moudrost odívá se, Moudrost, jíž se strunka přetrhá, 145 Smutné vzdechy, jenž se blesku mžikem Proměňují v potutelný smích.
Jest v tom opravdu cosi divoce zoufalého, nám Slovanům ne tak jasně přístupného. Plni naděje v budoucnost naší poezie, nerozumíme těm křečovitým zvratům. S pevnou vírou stojíme na kypré půdě naší národní poezie, a hledíme s hrdým očekáváním k obloze, na které již nejednu jasnou hvězdku počítáme. – Německému básníkovi jest ale tato budoucnost zcela neznáma, a to ne jeho vinou, jako více nevyvinutostí našeho dosavádního světa. Slovanský svět ale nikdo z nich ani v dějepisu, ani v literatuře, ani ve filozofii tak nepotká, žeby mu podal zřejmezřejmé rukojemství důstojnější budoucnosti. – Věda tedy básnický svět svůj u jistého sklonu, drží noční hlídku nad minulostí, a tu mu v divoké honbě klassická Diana, romantická Víla Abunda, i východní symbol Herodias projede myslí; Dianu pozdraví s chladným smutkem, Abundu s okem zaslzeným, Herodias ale překvapí ho svým oslepujícím zjevem – oh, kdyby nebyla mrtva, kdyby byla živou budoucností, snad by pak padl na kolena svá a uvěřil by. Přece však ho zmámí ten její zjev a on zvolá k ní:
Na mou víru paní má! nenajdeš Vhodnějšího panoše nade mne; Málo dbám, žes prokleta i mrtva, Dávno jsem se předsudků těch odřek, Vždyť i s vlastní duší mou to jaksi Vázne! –
146 I v život stínů rád se v její službu uváže:
Každou nocí po tvém boku Pojedu s tou divou honbou, V objímání smát se budem Pak mým řečem pomateným, Výborně se bavit budem Celou nocí – ale ve dne Zmizí ples – jen s trpkým pláčem Zasednu pak na tvém hrobě. –“
S větší trpělivostí, než snad mnohý z našich čtenářů, vyslechla paní B*** tuto nadšenou apologii německého pěvce. Ale co ji více překvapilo, byla ta pevná víra Albertova v nový, a jak ujišťoval, nade vše spanilejší výkvět poezie slovanské. „Odkud ta vaše víra, příteli? já dosud nikde nic tak spanilého nezaslechla, z čeho bych tak směle mohla prorokovat, jako vy?“ „Ptejte se milence, proč doufá při návratu po třeba dlouhé své pouti, nalézti rodinu a milenku svou, jak je byl opustil, a třeba v šťastnějším, zdravějším stavu. V tomť skoro celá omluva mých smělých snů. Heine jest mroucí labutí německé poezie, on pěje, proto že to cítí, že umírá. – My ale bohy, báje a písně své příliš dávno jsme již pochovali a oplakali, než abysme při nejslabším zavznění v svých mohylách mohli pochybovati, že to co jiného, než z mrtvých vstání a velebnější vzkříšení dávno zpráchnivělých a drahých nám bytostí. A protož nám nejskromnější 147 kvítek zvěstuje jaro, kdež naproti tomu nejspanilejší zpěv německého pěvce jest pouhé a lightning before death!“ „A což, kdyby i naše zoře byla pouhým zabřesknutím před jistou – aneb vlastně v středu jisté smrti? I v nejtemnějších nocích se někdy mžikem zabřeskne, ale jen aby tím hroznější zase temno celou oblohu zajmulo.“ „Pak jsem pouze snil, ale ujišťuji vás, drahá přítelkyně, že krásně a blaženě; pak bude sen mým životem a ta noc mým dnem! – Slyšte, i já měl jednou takovou noční schůzku s Herodií svou:
A zjevila se mi, ten boží znak na čele, Snů mých noční dítě, dcera srdce mého, Svatý zápal v duši, vášeň v luzném těle, Život, ráj a peklo pěvce blouznivého.
A když jsem se jí dotknul, byla chladna, mrtva; já jí ale přece klesl k nohoum a zvolal jsem:
Herodio moje! dovol mi sdělívat Osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit; Dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat, Já z těch ledů živé blesky budu loudit.
Blesky, že se den těm nocím musí kořit, V kterých budu svaté stopy tvoje líbat, Že se bude mrtvé velebnosti dvořit, Kterou budu v hrdém srdci svém kolíbat! –“
Albert se tak nadšeně vdeklamoval v báječný svět svůj, že se mu v tom okamžení zdálo, jakoby vtělená Sláva, 148 nesmrtelná Herodias opravdu stála před ním u velebném zjevení svém, ale s planoucím okem a vlhkou tváří, s živědmoucím se prsem, již chtěl pokleknouti – Herodias ale usmála se, vzdechla si a sedla zase na kanapé. – „Znáte Kollárovy zpěvanky?“ zeptal se náhle ochlazený Albert. Paní Exherodias poukázala s ironickym úsměvem do bibliothéky. „Tam stojí, nedotknuty takřka – hrozný chaos – strašlivý tisk –“ „Rád věřím – a přece jsou to slovenské písně!“ „Pro Boha, co tím teď chcete?“ „Tolik, že i v nich jest Heine.“ „Jakže? – rozervanost a Weltschmerz – v slovenské čubě?“ „Ne tak doslovně rozervanost; ale za to ryzí mluva nejčarovnější lásky, naivní vroucnost a snivá touha nevýslovně hlubokého citu.“ „Jakže?“ zvolala paní B***, „tady v tomto páru nevýslovných koženek také snad kousek vaší bohyně?“ – I vyňala jeden svazek z bibliothéky; ale sotva jej rozevřela, vrhla se s dušeným smíchem a tváříc se, jakoby do mdloby klesala, nazpět do lehátka, zkřiknouc: „Ha, to aesthetika!“ Svazek s vyobrazením krásné Slovenky padl Albertovi k nohoum, jenž jej s polousmáním pozvednuv, pravil: „Neračte se probůh nad formou příliš zdržovati; s aesthetickým jemnocitem to u nás ještě nikdo daleko nepřivedl; – a však ne, nutit vás nebudu a nesmím, abyste čtla; mnohá stránka, mnohý arch byly by vám nesnesi- 149 telny; ale o laskavé poslechnutí vás přece požádám. Což medle řeknete k této národní písni?
Ej ty hora, horička zelená, Cože to duše má, cože to znamená? To znamená jistě, že som velmi těžce, Prijď že ma lutovať moje serce ještě; Ne tak lutovati, jako navštíviti, Na naše okénko ručku položiti, Ne tak na okénko, jako na srdénko, Prijďže ma potěšiť, milý holubenko!
A což následující – není to Heine?
V zeleném hájíčku seděli dva v chládku, Oni sa lubili láskú príliš sladkú; Zelený hájíček pre nich bou radosný, Pokud jich nepotkau pád v ňom přežalosný. Do toho hájíčku sami sa scházali, O svojem neštěstí ništ neznamenali; V najprvšej lúbosti lipka na nich spadla, Hned boli zabiti, a krev jejich zchladla.
A není to hluboký žal osamělého srdce?
Travička zelená, kadě já chodívám, Lebo hu já často slzami zalívám. Ústa mi zpěvajú, oči sa mi smejú, Ale od srdéčka slzy sa mi lejú. Nie preto si zpievám, bych vesola bola,
150 Ale preto zpievám, bych žiale zabola. Žiale moje, žiale, smutné osiralé, Ako ta rosička na zelenej tráve. Ještě tu rosičku vetríček oduje, A mna zarmúcenú nikt nepolutuje. Bože muoj, Bože muoj, zarmúcený svet muoj, Každej je veselý, mně je zarmúcený.
A není to naivnost?
Oči moje, oči, ver sa to očičky, Veru jich namočím na noc do vodičky. –“
Pronikavý pohled mile překvapené paní B***, kteráž s rostoucím vždy účastenstvím vroucí a elegantní přednes Albertův byla takřka do sebe vsála, rozohnil blouznivého básníka v té míře, že nadšenějším vždy zápalem v pravdě zahořela jindy tak bledá jeho líc. V tom rozčilení pokračoval dále: „Oh, proč mi nelze, jedním okamžikem uvésti vás do těch kouzelných krajů, kterých jsem s tlukoucím srdcem, plným radosti a bázně proputoval, cítě při každém kroku nevyčerpatelnou úrodnost těch nedotknutých krás, a spolu i nemožnost, proniknout v krátkém čase až k samému srdci slovenského lidu, aby možná bylo sebrati v líbeznou kytici třeba jen několik těch nejvýtečnějších květů, a vsaditi je v kyprou půdu budoucnosti. Přijměte za vděk malým obrázkem, jenž bude pouhým odleskem několika jisker; snad probudí ve vás touhu, sama se pohroužiti v tento zlatodol nepokažených citů, a jestli zahoříte přáním, navštíviti 151 – třeba se mnou – požehnané lůno nebetyčných Tater, snad vám bude dopřáno, obdivovati nejeden snivý žár sivých zraků, a setříti nejednu slzu s roztoužených černých očí.“ Paní B*** pokynula milostně hlavinkou a sklonila ji, nepohnutě k Albertovi obrácena, v sametový polštář lehátka, aby upnutou pozorností poslechla slíbený obrázek ze slovenského světa, který on započal předčítati.
*** Šuhajko kalinka, lubí tě krajinka, Lubí tě muoj otec i celá rodinka.
„Hej rychle, Janko, přistup blíže, vítej ze salaše,“ ozval se starý báťa, slovenský pastýř, k osmnáctiletému jinochovi, jenž sestupoval s hor, provázen Zahrajem, ovčáckým psem. „Kázal jste mi baťko, abych sestoupil s hor, aj tu jsem, chci vám být po vůli.“ „Nekázal jsem ti, synu,“ usmál se stařec, „ale Anička si tě vyprosila; je v tarčanské dědině malé rozveselení, bude se tam snoubit Láclavkova Marina, i pozvala si svou dobrou přítelkyni k tomu radostníku. – Nuž, a to víš, jak to má být všecko veselé v také době. A tu si Anička pomyslila: Aj věru, není v celé Oravě švarnějšího hocha nad našeho Jeníka; požádám ho, aby se tam šel se mnou zatočit, k pravému podivení a rozveselení všech dobrých lidí.“ V Jeníkových zracích zajiskřilo se. Poněkud překvapen, zamyslil se; pak si ale náhle projel rukou vlasy, aby si je s čela shrnul, a pohodil hrdě hlavou.
152 „Nu, co tu budeme dlouho čas mařiti?“ namítnul báťa, „k čemu ten obušek není na místě hozen do kúta? – Vezmeš dnes naši sekeřičku k tanci, a to ti povídám, nečiň nám s ní hanbu.“ „Však víte baťko,“ odvětil radostně překvapený mladík, „že mi lítává obušek dobré půl hodinky při tanci, aniž se dotkne země – což pak sekeřička, a k tomu vaše sekeřička, nuž ta bude lítat do soudného dne.“ „Ale já jsem ti ní stínal vrcholky nejštíhlejších búčků, a můj otec, slavné paměti, při své svatbě ní dobrou hodinu nad hlavou mé matky pohazoval, a ona se jen smála a točila se jako hrdina.“ „To bych pro živý svět neudělal, baťko, nad hlavou tak drahé duše svévolně neštěstím pohrávat – oj, radši bych mrštil svým obuškem, žeby se na měsíčku zatnul, než bych jen jedenkrát nad zlatou Aničkou –“ ale v tom se zajiknul a zapýřil. „Já toho již také nedovedl,“ namítnul báťa, „nevím, čím to je, a zda má to naše pokolení méně ducha či lepší srdce – tolik ale vím, že můj praděd, když si děda mého nejlépe vychoval a vycvičil, tomuto vlastní rukou, a sice tou naší sekeřičkou na dvacet kroků vlasy setnul, a děd můj stál prý vedle stromu jako sedmý bůh a radoval se z toho. – Ale co tu stojíme Janko! Anička je už připravena, ubrala se v sváteční letničku, sepiala se už v zlatý živůtek mé nebožky, a do vlasů si zapletla stužku od tebe darovanou; vidíš, Jeníku, to se musíš taky ušvarnit, zahoď tu halenočku, nová košelka, to se rozumí, široké nohavice, k tomu ten hezky vyšívaný kožíšek a klobúk s tím perem 153 od Aničky, o to tě sama prosí, – rozumíš? – a teď rychle se Zahrajem na řetěz.“ Báťa vešel do domku pro dcerku a rodinnou sekeřičku, a když Jeník jako bleskem byl umyt a ušvarněn, vystoupil s Aničkou, kterou požehnal otcovským políbením, Jeníkovi vstříc, a dal mu dědičnou sekerku s významným pokynutím do pravice, kterou vřele stisknul. Mladík ji políbil a převzal tím tu nejsvětější povinnost, svým životem stříci před jakoukoli nehodou jediný poklad starého báti. Mlčky, ale nad míru blažen, ubíral se náš pár s hory dolinou do tarčanské dědiny, kde je zdaleka vítaly veselé gajdy.
*** Bože muoj, diovčence, cožeby z nás bolo, Keby tych pesniček na svetě nebolo?
Byla vám to děvuška, ta Anička! Černé očko „jako ta trnuočka“, tvářičky jako jahody, hybká jako šípka, a v tanci jako jiskerečka. Pěkných zajisté bylo děvčátek v kole; v letničkách a kasaničkách se vám točily s šuhajci tak švarnými, jakoby všecky v mladém měsíci byli narozeni; kdež pak ale bylo páru na světě rovného Jeníkovi s Aničkou. Hemžily se děvčátka jako bílé labuti, ano jako Víly usmívaly se a ukazovaly své milostné řídké zoubky, ale můj Bože, všecky znaly jen milovat, „ako ten svet beží,“ Anička ale, vždyť jí to v očkách vidíte, že dovede milovat „ak sa prináleží!“
154 Odveďte jinému z těch děvčátek milého, ona vám ho „zabudne tak lehúčko, jakoby hodil do vody jablúčko,“ ale až Anička zahoří láskou – však vidíte, jak věrně se jí líčka zapalují – té se uzamkne srdéčko na věky a nikoho tam více nevpustí, i bude tam zahrabán ten šťastný šuhaj, tak vroucně střežen jako klenot, a kdyby se mocí chtěl vyprostiti, shasne jí lásku i život jedním okamžikem. Zdali však tu i nad Jeníka švarnějšího? – Marně se kolem ohlížeti. Jen novomanžel zdá se být rovněž tak dobrý; poslyšte jak své choti prozpěvuje:
Zpievaj si ženička, ako si zpievala, Bývaj mi veselá, ako si bývala, Bývaj mi veselá, ako si bývala, Keď si někdys za mnú dvere zatvárala.
Taký manžel jistě své vyvolené nechystá jarmo, a ona již prozpěvuje jako slavíček a probíhá všecky své milené písně, a těší se štěstím, jakého se jí dostalo. Aj, bude z ní lepší manželka, nežli ta, o které její nešťastný soused improvizuje:
Keby mi zomrela moja stará žena, Dauby jej do hrobu celý bochník chleba!
Dobře chudáku, že tě tvá neblahá polovice neslyší, která se otáčí s jiným šuhajem, jenž se jí právě dal do hlasitého smíchu, an si mu ztěžovala, že již počíná šedivět. Nač se jen ubohá mezi tu rozpustilou mládež zapletla! Již si přikazuje tanečník její všeobecné ticho, a zpívá u všeobecném smíchu:
155 Bola jedna stará baba, Mala ona sedmdesát, osmdesát, Devetdesát devet let, Počala jej už hlavička šedivět.
Babička zmizí z kola, šuhaj pak všeobecnou pochvalou a též trochu vínem povzbuzen, dodá ještě:
Jakože tym starým babám Na súdný den bude, Která nemá žiádné zuby, Jakže škripeť bude? –
Děvčátka se dají lehkomyslně do smíchu, a geniální improvizátor, nadšen potutelnými, milostně naň se všech stran se usmívajícími zoubkami, skončí skromným přáním:
Ku mojemu štěsťú ne mnoho potreba, Poctivé diovčátko a vlastní kus chleba.
A věru, rozesmálo se naň teď i líčko, jež mu dosud vzdorovalo, a jedno z nejpoctivějších děvčátek mimo Aničku na milostném plesu skočilo skromnému milenci do náruči, a pustilo se s ním v utěšený tanec, potutelně prozpěvujíc:
Kebysi ty Janík len troška vetší bou, Verubys mojemu srdíčku milší bou, Ale si ty, Jančo, velmi maličičký, Nemuožeš dočiáhnúť na moje tváričky.
156 Ve všeobecnou veselost vmísí se najednou truchlivější tón, rozkošnou hudbou však provázen, změní se rovněž s ostatními v šprým a lehkovážnost. Žebrák totiž skočí najednou do kola a zažaluje s komickým výrazem:
Bože muoj, Bože muoj, s vysokého neba, Keď si mi dau zuby, daj že mi aj chleba!
Se všech stran potlesk a smích, odevšad hrnou se mu běluše, pirohy a halušky do mošny, tak že si nebožák ulehčen poskočí, aby svým potrhlým posuňkem taky přispěl k rozmanitému veselí. Dostatečným přípitkem posilněn brzy na to vyhopkuje z kola, zpívaje si cestou, v pravém smyslu slova přes hory doly vedoucí:
Já biedný žebráčík, Múoj priátel mesiáčík, Priatelka palička, Stodola kapsička, Práhy, mosty, stromy, To sú moje domy, Smrti se nebojím, O pohreb nestojím.
V tom ale skočí Jeník do kola, a tu ku všeobecnému podivení pohazuje baťkovou sekeřičkou do povětří na počestnost a chválu Aničky, až nebohá někdy ouzkostí očka zamhuřuje. Mrštný hoch ale dokazuje takové divy a tančí s takou lehkostí, ano se zápalem, že Aničku jednohlasně prohlašují za královnu dnešního plesu, pro její poctivost a krásu. –
*
157 Milá, milá, nic nemáme, Len si v očka pozerám; Lepšié naše dva pozory, Jako jiným zlaté dvory.
„A proč jsi tak smutný Jeníku,“ ptá se tiše Anička, když se při měsíčku vraceli domů, důvěrně tisknouc provázející ji ruku. „A to vy se ptáte, jarní vlašťovičko? – divně to zní mému uchu. Bože můj, na mých vysokých horách nikdo se neptá: Šuhaju, co ti je?“ Jakoby ve snách, zamyslila se Anička a zanútila, pohlížejíc do měsíčka, kratičkou písničku, jež náhle netušeným blahem Jeníka potěšila:
Prijďže Janko do nás, na potěšenie ráz, Zavesel, rozvesel smutné kúty u nás!
„Jitřenko má, tak mladá jste, a byla byste smutna!“ Ale Anička zpívala dále:
Bars som mladá, už ma bolí to srdíčko, Lebo som ťa zalúbila, šuhajíčko!
I dala se do pláče, tísní a leknutím nad bezvolným vyznáním přemožena. Jeníkovi se zdálo, že se mu mění svět a že se měsíc proměňuje v slunko! – Sklonil se k Aničce a dotknul se jejích hebounkých vlásků, a zašeptal jí: „Duše drahá, jste mi opravdu dobrá? ach, toho štěstí jsem se nenadál.“
158 „Jakže by ťa v srdci mojim nemala?“ odvětila Anička, usmívajíc se co nejmilostněji vzdor vlhké rosy, jež jí zahalila líčko, „vždyť som s tebou od malička bývala.“ Jeník přitiskl svou přítelkyni a děkoval nebesům, že mu posledních pět let, co vzdálen od baťky na horách strávil, dávnou sestřičku jeho pacholetských let neodcizilo. Tato však příliš novou jí přítulností najednou jakby překvapena, vymkla se mu z roztouženého lokte a poskočila cestou ku předu, zpívajíc písenku ostatních děvčátek jejího stáří, jež dychtí svobody a mladých let bez jarma užíti:
Ne, ještě se nevydám, ještě trocha počkám, Urobím po vuoli mojim černým očkám.
Rozlehlo se to až v dálné dolině; o žádnou skálu ale slavičí ten hlásek tak neudeřil, jako o srdce zlekaného Jeníka! Netrvalo to však dlouho, dohonil Aničku, a pohledl jí do čtveračivých oček, jež okamžikem na se vzaly jiný vroucí výraz; nejlíbeznější zpěv byl i teď nejvěrnějším jí tlumočníkem, an stisknouc Jeníkovi chvějící se ruku, jedním pohledem zcela i navždy se mu odevzdávajíc zapěla:
Smutno je diovčátku bez toho Jeníčka, Vezmi si ma šuhaj, ak ti je vuolička.
Tak si tam písní vyznali lásku, a on jí v písni dal:
Dobrú noc! Má milá, spi zdráva do rána, A ve tvých sladkých snách, zpomeň si i na mňa. –
159 Druhý den přišel Jeník již na zálety; postavil se pod oblúček (okénko) a poprosil o první hubičku:
Já som složil tú pěsničku, Milá daj mi hubičku.
Anička pak schytrale odpověděla: Najprú pieseň zazpievaj, Potom diovča boskavaj.
A vida rozradovaný Jeník nedal se pobízeti a přednesl písničku, kterouž byl včera na své cestě do salaše vymyslil:
Má milá premilá, však peknié oči máš, Šťastný je to člověk, čo zaňho pozeráš. Má milá premilá, však peknié líčka máš, Šťastný je to člověk, čo mu ich boskať dáš. Má milá premilá, však bielú ručku máš, Šťastný to člověk, kterému jú tam dáš.
A ten šťastný člověk nebyl nikdo jiný než Jeník; hravá ústka Aničky přestaly hovořit, a chvěly se pod prvním políbením. I ona překvapila blaženého šuhaje vlastní zpěvankou:
Mám já jednu vlašťovičku, ona ráno zpívá: Vstaň hore, vstaň hore, má milá premilá. Mám já jednu prepeličku, ona ve dne volá: Pojď pojď žáť, pojď pojď žáť, diovčátko do pola. 160 Mám já jednu holubičku, ona večer kvílí: Choď domov, choď domov, prijde k tebe milý.
Jeník byl tak unešen přítulně vroucí touto popěvkou, že poprosil pozdviženýma rukama o další zpěv:
Zazpievaj eště ráz, zazpievaj uprimně, A keď zemrem, tvuoj hlas nech zní na mém hrobě.
„Neděs mě hrobem, Jeníku!“ zvolala Anička a vypnula se z oblúčku, aby sevřela tu kadeřavou jeho hlavičku a k sobě ji přitiskla. „Neboj se, Aničko, nebudu věř ani tak rychle zahrabán, ale:
Keď umrem, ležať budem, Proto si já zpievať budem.“
I pohodil bezstarostnou hlavou a prosil děvčátko tak dlouho, až k němu ze sedničky vyšla, kdež sedla na lavičku, na které se dlouho večerem při měsíčku milovali, jako dva holubi. A jestli kdy měsíček za mráčky se uschoval, zajisté neměl se co na ně hněvati; oni pak to věru ani nezpozorovali, protože si jasně svítili žhoucíma očima. – „Urobím své Anušce milé potěšení,“ pomyslil si Jeník, vraceje se domů; i vybočil z cesty a zašel do hájíku, aby přes noc, posekaje dvě jedlice, jim až k vrcholku oloupal kůru, a spolu s voňavými smrčky je postavil, než by vyskočilo sluníčko z hor, Aničce před chaloupku, právě naproti oblúčku její komůrky.
161 Starý báťa z rána ty máje zočí a buď je zkácí, buď jim dá své požehnání. Takým lidem není třeba mnoha slov; zvláště v choulostivých záležitostech nemusí se červenat a do rozpaků přicházet, majíť své znamení a dovtípí se, anižby srdci svému násilí činiti museli.
* Žiáden človek nevie, ani nedosvedčí, za kým pozerajú moje sivé oči – Žiáden človek nevie ani vediet bude, za kým zahorelo moje líčko bledé.
Byl to smělý krok od Jeníka; a však Aničky byl jist jako sebe samého, jednalo se tu o starého otce, jehož vůle jedinou mu byla dosud nejistotou. I zakročil tedy srdnatě k poslednímu rozhodnutí. – Dávno si byl stromky k tomuto překvapení vyhledal, a kráčel směle hustým stínem šumných jindy borů, jež rozčilenému Jeníkovi dnes tak tajemně tichými zdály se býti; ani svých kročejů neslyšel, nikdy nepocítěná čarovná vůně objala ho, neviditelná mocnost poháněla jej dále vždy hustším, vždy vábnějším stínem; až tu náhle před jeho nohama, jakby mu byl kouzelník přetnul další cestu, vyvalila se voda, jež v pasece, do které právě zabíhal, počala kola kroužiti vždy větší a větší, až se ustála v okrouhlou, mořskému oku podobnou hladinu, v jejímž středu jediná lípa vyčnívala, kolem které zase vždy více a více země vystupovalo, až se utvořil kouzelný ostrůvek, jenž náhle na svých pokrajích 162 tisícerými bludičkami osvětlen, zplanul i s lipou v jediný takřka plamen, který ničeho nesžíraje vydával pouze tu nejlahodnější záři. Jeník celý zděšený tolikerým leskem, hnal se po něm jak zmámený motýl po planoucí svíci; a hle, kam vstoupnul, tam nebylo hluboko a mizela voda, tak že pěti kroky byl na břehu ostrůvka u samé lípy, v samém lůně nežhoucích ohňů – ale jakmile tam vstoupil, uhasla rudá zář, byltě bílý den – na ostrůvku zůstal jen mech posetý kvítím, na všecky strany rozšířily se vody a pohltily háj a hory a všecko na vůkol, i nebylo tu ničeho pro Jeníka než lípa, drn a dalekoširoké, nepřehledné, s nebem splývající moře! Divná to věc, Jeníka přece nepošla hrůza; bylo a zůstalo mu divně blaze! Aj v tom zhlídl na pokraji nepřehledné vody něco tmavého, zdálo se mu z počátku, že to větvička zatopeného háje, an to ale příliš rychle a jedním směrem v skoro tiché vodě připlývalo, poznal brzy, že to cosi samovolně se pohybujícího – za nedlouho neměl více pochybnosti, že to jelen rovnou cestou k ostrůvku směřující. Jeník měl dobré srdce a pomohl mu na břeh, jelen se naň vděčně podíval, setřepal se sebe stříbrnou vodu, poskočil k lípě a vztáhl své táhlé hrdlo k jedné z větviček, načež tam v lípě najednou cosi zazvonilo jakoby v zakleté kapli. Mžikem padalo na sta květů na parohy krotkého jelena, jenž jich posbírav počal se pokojně vedle Jeníka pásti. Najednou zavzněl v lupenech lípy čarovný zpěv; lůno pně počalo se rozšiřovat – Jeník sotva dechu popadal, bylo mu ale tak horoucně blaze, jakby jej netušená 163 rozkoš očekávala. Jelen poskočil a poklekl před samým otvorem lípy, z kteréž s nebeskou lehkostí vyklouzla spanilá Víla, paní hor. Bělorouchá, zlatovlasá, temně modrých zraků, milostně žhoucích lící – –“ Albert vypadl z role a klečel na místě Jeníka před rajskou Vílou. – Mile překvapena pozvedla jej paní B***, ano přitiskla ho k sobě; přece však jí zvědavost nedovolila, nedoptati se na konec povídky: „A což Anička?“ Divně pohnut odpověděl Albert: „Neměla druhý den máje postaveny; starý báťa je byl očekával a zakroutiv hlavou přistoupil k loži svého děvčete. „Buď statna, Aničko moje!“ pravil tiše místo zvykle veselého dobrého rána, „a nezahleď se mi do žádných oček tak hluboko, že bysi s nima i utonouti musela.“ – Báťa jinak nemyslil, než že se Jeníkovi cosi přihodilo; když se ale sám pustil do vysokých hor k ostatním ovčářům na salaše, aby se tam poptal po Jeníkovi, potkal ho s hlavou skloněnou, s překrásným perem za kloboučkem, jakých jen bohaté nevěsty svým šuhajům udělovati mohou. S rozpačitostí přistoupil k němu Jeník, báťa ho pozdravil s výčitkou v zaslzeném oku. Pohrozil mu s otcovskou v pravdě péčí:
Nerubej šuhajko z vysoka do búčku, Neberže si neber bohatú děvečku – Aleže si otni od země jedličku, Vezmiže si radčej chudobnú děvčičku. Chudobná děvečka bude ti poslušná, Ale ta bohatá veru bude pyšná.
164 Jeník jako z divného sna vyrušen, pohlédl na starého pastýře s vydiveným okem; pohrouživ se ale znovu v minulý svůj sen, zavřel oči, odvrátil se a pošel v jinou stranu, ani nepozdraviv, ani se neohlédnuv.
* Keby sa rozlúčiú na týdeň lebo dva, Ach ale, keď povie: už neprijdem nikda!
Báťa na to celý týden ani slova nepromluvil. Anička vstala z lože, smutna jako temný háječek, truchlivé písničky přicházely jí na mysl; přišel večer, nebylo tu Jeníka – nebylo tu nikoho, jenž by „holubenku byl potěšil slovenkom.“ „Druhý den rozbolela ji hlavička, a třetí den srdce polovička.“ – Den se chýlil k večeru, Jeníka tu ještě nebylo. – Musela pro vodu, vzala nádobu a zpívala si trpkou cestičkou:
Žialičku, žialičku na mojom srdíčku, Prenes mi ho milý aspoň polovičku!
Malá nadějka prochvěla jí duši; rozpomenuvši se na ty příliš sladké doby, skoro zadoufala „svému slunéčku, že jí ještě jednou zasvítí k srdéčku.“ Ach, kdyby jí byl Jeník spatřil tak unylou hořem a láskou, jistě by ji byl tak nezanechal „v žali postavenou.“ Vždyť se byli sešli jako holubice, měli se teď rozprchnouti jako vlašťovice? I stála tam Anička nad oudolím, kde byla studánka, samotna:
165 Ako ta jedlička v hore okresaná, Eště tu jedličku vetríček preveje, Však ji smutnú, truchlú nikdo nerozsmeje.
Sestoupila k studánce, v polonaději prozpěvujíc:
Keby mi šuhaj muoj dneska večer prišol, Jakoby sa mesiac so slnéčkom zišol; Ale mi milý muoj dnes večer neprijde, Veru se mesiačik so slncem nězijde.
Anička, náš smutný měsíček, stála před studánkou; nádoba na vodu se jí smekla a zakalila křišťálový pramen, a nebohá si zatoužila:
Ztratilať jsom poklad od srdéčka mého, Ako ta hrdlička, čo ztratí milého; Keď sa jej chce píti, letí na studničku, Strepoce krídlami, zamútí vodičku.
Za studánkou se najednou cosi pohnulo – bylo to neočekávané slunéčko, byl to Jeník! – Anička zkřikla překvapením, slunéčko však bylo takými chmurami zahaleno, že na duši její padla černá noc. Jeník přistoupil a vzal ji za ruku. „Aničko, probůh, neptej se mne proč – ale již tě zanechávám, loučím se s tebou, poroučeje tě do vůle boží, ty sivá holubičko!“ „Mluv, čím ti ublížila Anička? Zhasínáš mi ty slunko moje, uletuješ mi jasný sokole můj, a já nevím sirotina, co jsem provinila.“
166 Tak se ptala zničená děvice, a pozvedla svých zraků ještě jednou k slunci svému; zablesklo se v těch očích, a nebohá děva vrhla se mu plna zoufalosti kolem šije:
Anděli uprímný, nenechaj ma na raz, Ver budem za tebú nariekati nahlas! Ale že ma nechaj len tak pomaličky, Že ti nezarastú docela chodníčky.
Jeník nemoha promluviti vlastním pohnutím, aniž udati dost malé příčiny své nadlidské zatvrzelosti, přitiskl Aničku ještě jednou k srdci, pak se ale vytrhl z jejího náručí a zmizel v blízkém háji, neslyše ani více poslední prosbu na věky opuštěné:
Eště ťa muoj milý len to prosím, Co já ve svém srdci skrytě nosím, Abys pri mej smrti sám pri mne stál, Abys mé očenky zatlačil sám! –
A mezi tím, co ty černé očka div se nerozplakaly, vítala Jeníka v háji krásná Víla, i objala jej za jeho statečnost – ale on se nikdy více nevrátil! A však i ta Anička nevrátila se více do otcovského dvora. Celé týdny sedával starý báťa před domkem a čekal na návrat své Aničky – ale marně. V žal pohroužen odlevoval své tísni, dokud sám neumlkl na věky; pěl svou žalost celý den s takou bolestí, div že se i ty skály nerozplakaly:
167 Ty moje Aničko, Jarní vlašťovičko, Kam jsi se poděla? Hájík zelená se, Slunko usmívá se – Tys však zaletěla.
Již aj slunko jasné Zapadá i hasne, Anička mi nejde – Nevrací se více, Třeba na tisíce Zatím hvězdek vzejde.
Mlha bory šatí, Háj svou vůni tratí, Čirá tma se plouží – Slyšte aspoň skály Kruté moje žaly, Jak se otec souží.
Dceruško má milá, Kýžby ses vrátila – Otec dokonává; – Varovával tebe, Nyní však ať nebe Dál tě zachovává!
A tak tedy zahasla hvězdička naší Aničky, kteráž sama nikomu se více neukázala, tak že sám pánbůh ví, kam se poděla.“.....
168 „A vaše Anička?“ ptala se náhle paní B***, nemálo překvapíc hluboce zamyšleného Alberta, kterému ale teď vstoupily slze do očí. Dlouhým zpytavým zrakem doprovázela vzácná paní tyto slzy – ji znepokující upomínky. „A vaše Anička?“ ptala se po chvíli s významnějším ale i pohnutějším hlasem, an Albert ničeho neodpovídal. „To je žárlivost!“ zkřiklo to v Albertových prsou. Křečovitě sebou trhl, vyskočil z pohovky, sáhl po klobouku a zmizel. – Paní B*** stiskla své horečné líce v sametovou ruku a zronila hořkými slzami svůj batistový šátek. – Odkvapující však Albert opakoval si až k samému domovu neustále tu sloku, která mu ze všech slovenských písní nejdéle, spíše v srdci než v hlavě, vězeti zůstala:
„Já taky jednu růžičku „Měl jsem v mojem srdéčku, „Až pak jsem ji přece ztratil „Tu mou drahou perličku!
J. V. Frič.
169 Básně.

Zasvěcení.
Ó, kdybych ty můj Jeníčku Mohla chvílku s tebou být; Jen dost malinkou chvíličku – V níž bych mohla vyjevit: Jak mi smutno je po tobě, Jak tě líbám v duchu svém, A jak blouzním v každé době O tvém srdci rozmilém! Nevídáš mne podle sebe V každé chvíli, minutě? Necítíš jak hladím tebe, A že k srdci vinu tě? – Jeníčku můj, co as děláš V žalostné své samotnosti? Viď, že bez mé lásky neznáš Žádných v světě blažeností!? – 170 Kdybych mohla lístek psáti, Vdechnout v něj ty city své, Buďto luně pošeptati, Co má sdělit duši tvé; Napsala bych všecko, všecko – Poslala bych kytičku: Že se těším jako děcko Na tvůj návrat – Jeníčku! Sni o lásce mojí k tobě, Že té tvojí rovná jest, V jednu sloučíce ty obě, Vše pak budem spolu nést! Co nás potká, co nás ztíží, Nezlekáme my se tím, Nechť se nám i zkáza blíží, Ničeho se nezděsím! – Nikdy neopustím tebe, Vždy tě budu milovat, Za tvým krokem chci to nebe V zemském ráji stopovat. Tyli umřeš, umru sebou, Jak ta duše s bohem svým – Všude budu, všude s tebou – Vždyťs mým blahem jediným! – Anna S.
171

Vítek.
Ovečky se dávno pasou, Vítek dřímá někde v stínu; Ovečky, vy pozor dejte, Vítku, hov si v spánku klínu. – Slunéčko již brzy zajde, Pak se sladce pokochám, Víteček mě potom najde, Hubinku mu za to dám. Kdyby jen ta skvělá řeka Se tak bouřně neproudila, Kdyby jedna vlna s druhou Tak ukrutně neválčila! – Mě ty vlny děsně ouží, Mě pak srdce po něm touží! Ach kde dlí jen Vítek můj? Ztiš se vlno, – tiše pluj! Ty však valným proudem hučíš, A mé srdce strachy mučíš. – Ha co tam se v řece míhá? Co to padá, co se zdvíhá? – Koho ztrhla řeka dravá? Ruka – kadeřavá hlava – Vítku, hochu můj, kde dlíš? Což svou děvu neslyšíš? Běda mně – to on tam pluje – Dravá vlna se ho chopila. Již se nad ním převaluje – 172 Již ho v hrozné tůni stopila! – „Slyš mne Vítku – půjdu za tebou!“.... Děva plná zoufalosti V dravou řeku skočila, Ta ji strhla až tam k tůni, Kde ji věčně s Vítkem sloučila. Ovečky se pasou dále, Pak se domů ubírají, Vítek ale se svou děvou V řece mrtví uplývají. – Anna S.

Sebevědomí.
Nechtějtež mne chladným zváti, Činíť mi to příkoří, Stéblo, co se bleskem znítí, Příliš brzy vyhoří. V mnohé skále se praménky Čerstvě bujné skrývají, A kde kyprá pro ně země, Na světlo vyplývají. Neslušíť každému všecko, Za motýlky pídí děcko; Cit však mužný setrvá, V skále kořeny své má. L. Čelakovský.
173

Píseň rostlinníka.
Po vršcích, v lesích, na polích Za kvítím běhávám, Kdy zraje klas, kdy taje sníh, Nic na čas nedávám. Mně slavík v báji klokotá, Měšťákům flétna zní, Jich krok po prknech dupotá, Můj v mechu si hoví. Mně šumí potok, šumí les, Břeh dýše květinný, V květinstvu jarní slýchám ples, Zdobí se křoviny. Na hor utuhlém temeni Mne pojí rajský vzduch, Kde vášní proud se nemění, Kde míru není ruch. Tu tává všecken srdce led, Nejistou touhu zvím, Všech vzdálena se cítím běd, Sblížena s bohem svým. 174 Tu obraz tvůj mne oblétá Má děvo, duhový, V tvé tváři něžnost rozsetá Mé touze odpoví. Na mne se skláníš, světy mrou, A nevím víc, kde jsem, Mně mizí mraky nad hlavou, A pod nohama zem. L. Čelakovský.

Dítě lásky.
Vedle bílé růžičky červená se kvítko – vedle bledé matičky rostlo hezké dítko – a když rozum chápalo, plakalo to dítko. „Ach já nevím, co to je? – když si s dětmi hraji, nedají mi pokoje, smějí se a lají – ach já nevímnevím, co to je, že mi všichni lají?“ 175 „A má matka rozmilá zarmoucena sedí, sedí celá unylá, smutně na mne hledí – ach já nevím, co to je, že vždy smutně hledí?“ „Jiní mají tatínka – mně prý dávno umřel, tak mi říká maminka, aniž jsem ho uzřel – ach já nevím, co to je, že by byl už umřel?“ „Umřel – a proč nechodí matka v svatou dobu, proč mne nikdy nevodí k tatínkovu hrobu? – ach já nevím, co to je, že my nejdem k hrobu?“ „Když se večer modlívám, k nebi upna zraky, za dědečka prosívám, za babičku taky – ach já nevím, co to je, proč ne za něj taky?“ „Lidé si cos šeptají – když si s dětmi hraji, 176 smějí se mi potají, smějí se a lají – ach já nevím, co to je, že mi všichni lají? Jos. Kolář.

Při rozchodu.
Když se mnou ses loučit chtěla, Abych nikdy víc tě neviděl: Ruka tvá se v ruce mojí chvěla, Slzu jsem na bledé tváři zřel – A tys loučit přec se chtěla! Rázem šťasten a zas bídný zcela Jásal jsem, an plakati jsem měl, Že se mnou ses loučit chtěla, Abych nikdy víc tě neviděl.

Měj se blaze!
Měj se blaze! slovo to jak lehko splyne, Když se tací loučí s poklon lahodou, Jenž se sejdou a rozchází náhodou, Z nichž zná každý jiný bol a slasti jiné. Hořem ale slovo také v prsou hyne, Udušeno slzou z srdce roněnou, Když se duše loučí s duší spřízněnou, Naposled když přítel k příteli se vine. 177 Nepodaří se však vypsat žádné snaze, Ten co cítí, jemuž na vždy den zachází, Neb kdo na hrob štěstí svého hlínu hází! Zví to jen, kdo ústy šepce: Měj se blaze! Jehož srdce hluboko však slova cítí: Já bez tebe nebudu se nikdy blaze míti! A. Strauch.
178 Dlouhý den. Humoreska o dvou hlavách.
Hlava první.
Za onoho starošedého či šedostarého věku, kdyžto čaroději a čarodějky, hadači, obrové a šetkové, Víly, pravnoučata předpotopních šelem, rozprávějící papouškové a kanci, divocí honci, dobří i zlí duchové, krom jiných tvorů nepřirozené tehdáž ještě přírody, stany svého blahobytu na zemi rozkládali – za onoho romantického času, v němžto podle Hájka pravdomluvné paměti, (bychom určitěji mluvili) v Čechách po slavnosti velikonoční, mnoho narodilo se housenek, kobylek a bílých motýlů, – za onoho zázračného, nad míru panenského času, přihodila se v naší Praze, kteráž ovšem tehdáž teprv vousy dostávala, – přepodivná událost. – Jednoho rána totiž nechtělo se nikterak rozedníti, čirá tma panovala po všech ulicích, ryncích a placech. – Kominíci vylízali každou chvíli z komínů a vystrkovali nosy do výše, vyzvídajíce, zdali by nikde nezpozorovali paprsku slunečního, jehož by rádi svými košťaty byli do města smetli; – uzenáři as dvacetkrát rozbednili své budky, chtíce vyvěsiti svá jelita, jitrnice, uzené kejty a jazyky; – sej- 179 ráři nadarmo ohlíželi se po teplém slunéčku, chtíce mladé syrečky na něm omrviti; – prodavači duší každou chvíli otvírali okenice svých krámů, chtíce dušičky vyvěsiti na výsluní k prodeji, poněvadž v slunečním lesku krásněji svítí a zpívají: „Procitni dušičko má a zpívej!“ – čím obyčejně kupovače vábí a jim do koupi chuti dodávají. – Pohříchu ale tma bylo, tma zůstalo na všech ulicích, ryncích a placech a nikdo nevěděl, jak a co o tom pomysliti. – I stalo se podivným řízením času, že připadal v ten samý tmavý den modrý pondělek, – nedělin to bratr, jak říkají zaháleči, jimž se v pondělí od korbele neb procházek do práce ještě nechce, – a krejčím obzvláštně zasvěcený pro kratochvílnost, kteráž jim obyčejně v ten den u větší prudkosti do kotníku zajížděla. – Ale nastojte! – Jitro nechtělo se nikterak zamodrati, a ušlechtilí krejčovští tovaryši na překot vystrkovali své hlavy z vykýřů takřka všech domů, zdali by nechtěl na nebi zabřesknouti se milý modrý pondělek. – Se všech věží ozývala se již jedenáctá polední hodina, ale tma bylo, tma na všech ulicích, ryncích a placech. – I nastala po celém městě psotná ouzkostlivost a hrůza, – tak že lidé počali poděšením třeštiti a bouřiti. – Běhali po ulicích jak šílenci, a pro tmu jeden druhého nevidouce, bili a trkali do sebe hlavami, až z toho lítaly jiskry. – Na hvězdárně panovala dokonce babylonská pomatenost. – Téměř všichni oudové učené společnosti byli se nahoře pod krovem sešli, zavěsili se na dlouhé vousy hvězdáře mudrce, kterýž jim potmě dokazoval, že slunce přece svítí, že svítiti musí, aniž kdy svítiti přestane. Z toho však povstala šeredná hádka a posléze i rvačka. Prozřetelnější 180 učenci ukazovali ousměšně k tmavému zánebí, méně vyzralí mudrcové dokazovali, že celá astronomie jest pouhý klam a mam, jak druhdy astrologie. Z toho se hvězdář mudrc rozhněval, uchopil maně logarithmy, a hodil je pánům na hlavy, ti zas sbírali, kde a jak co po koutech pohozeno aneb postaveno, – drobno- a dalekohledy, kvadranty, nebeské koule, a počali do hvězdáře tepati, a pro tmu i jeden do druhého. – Tu se stalo, že několik kvadrantů a nebeských koulí vyletělo z věže ven a zrovna dolů na hlavy před hvězdárnou shromážděné literatury. – I roznítila se v útrobách literátů ošemetná zuřivost. – Očekávaliť laskavějšího ponaučení od pánů, na hlídce hvězdářské postavených, nikoliv ale potupení, jaké na jich hlavy sprchalo. – Kritikáři vycenili zuřivě zuby a počali bez ladu a skladu štěkati, – lyrikové nadmuli plíce a kašlali unisono, dle vzoru v Pánu zesnulého lyrika Ondřeje Bradavičky, as následující daktyly:
Budeli předrčené třesení země, Rozmetá, rozkotá veškeré plémě, Vody vše zmizejí, propadne vrch, Skály rozpukají, přibyde mrch. Vzhůru mně na hlavě vstávají vlasy, Když vidím poslední života časy; Oči se strhují – tratí se sluch, Jazyk mně dřevění – krátí se duch. Uvidím, uhod-li Horác, an slavil Muže udatného, takto když pravil: Spravedliv, stálý v předsevzetí muž, Byťby se rozpadal svět, stojí tuž. 181 Uvidím, zdaliž on hlavu svou opře, Až příval skalnatý o ni se otře, Uvidím, zdaliž svůj nastaví krk, Až se naň povalí kamení hrk.
Ano i epičtí básníci nezůstali pozadu, hřímajíce z klenutých prsou homerické zlomky o záhubě Sassanidů a jich pivoněk, pěvci rozervaných srdcí vytasili se s dlouhými svazy rozličného osrdí, a neostýchali se metati je do věže, překladatelové cizokrajných románů a dramatických paběrků srazili se v jediný pluk, a jali se pak jako krtkové podkopávati základy mudrlantské věže. – Práce jich, provázena jásáním ostatních Muzagetů, chýlila se již k svému konci, – věž začala se právě viklati, jediné jen ještě udeření, a celý areopag na věži se rvoucí, byl by se sřítil do dvora, – v tomto rozhodném okamžení však obrátila se pozornost všech k jinému divadlu. – Žilť tehdáž v městě veleproslulý zubař a řezač kuřích řítů, jmenem Kapradí. – Z velkého shromáždění lidstva na ulicích obmyslil si čerpati hojného zisku. – I zapřáhlť ku svému vozíku svého bělouše, zavěsil naň po stranách několik luceren, rozložil před sebe své zubařské a řezačské náčiní, a harcoval s veškerým svým hospodářstvím upřímo k vaječnému trhu mezi zoufající lid. – Musel okolo hvězdárny, a jeho lucernami ozářený povoz, Apollinově spřeži se podobající, přivábil do své koleje všechnu čeládku, jež o to usilovala Samsonovým způsobem, zahynouti pod zříceninami padající učeně společnosti. – Zubař jel dále, Musageti za ním, a věž byla zachráněna. Taktéž učinili i prodavači duší. Otevřeli své krámy 182 a vyvěsili duše na hřeby ven, postavili okolo nich lucerny, a tak se jim podařilo, že leckterou duši, která již byla obnošená, aneb ušpiněná, aneb děravá, prodali za dobrou, čistou, poctivou duši. Jiní však prodavači duší za dobré uznali kupovati potmě. Vyběhli na trh a vyvolávali: „Duše! duše! – Prodejte duše! – S chutí! s chutí! – Vesele! vesele! – Kdo se ještě chce naposledy veselit, ten prodej svou duši za několik halířů a odejdiž do hospody a napij se tam kuráže, neboť svět pomine co nevidět! – Slunce se odstěhovalo a nepřijde více. Vesele! vesele! – Prodávejte duše, dokud ještě kupců, každou hodinou stanou se lacinější, a jelikož svět brzo se rozpadne, přijdou docela k zmaření a mnozí pak budou chtít zadarmo od sebe je dáti, ale nebude nikoho, kdož by je chtěl! –“ Vyzáblý zubař zas do toho křičel: „Hejsa, pánové a paničky! – Mládenci a panny! – Kdož se chce zbaviti bolení zubů aneb kuřích řítů, přistup ke mně! – Kus po kusu za trojník! – Svět se co nevidět zboří a pak nastane zoufanlivý pláč a jektání zubů a k tomu bude dobrých zubů potřeba! – Hejsa! Juchhejsa! Přistupte vesele sem! – Za půl hodiny odjedu, svět se bude poroučeti, a všichni zavřeme pak krámy a boudy! –“ Křikem prodavačů duší a zubaře zmáhalo se poděšení lidu v přehrozné míře. – Někteří dali si štěrbivé zuby vylámati a na jich místo zasaditi jiné, velká část lidí prodala chatrné své duše, jsouc té naděje, že dostane v krámech lepší, po hříchu ale tam se jim dostalo mnohem horších, než co jsou byli prodali. – Kvílení, nářek, všeliké výbuchy zoufanlivosti ozývaly se po všech ulicích, ryncích a placech.
183 I vyjeli konečně páni konšelové a primátor starého města Prahy na rozličných koncích na trh, aby se přesvědčili o pravém stavu truchlivých těch věcí! – Při světle luceren přesvědčili se. I vydali hned na to rozkaz, aby z každé duše, která se prodává, odveden byl halíř pro dům chudých a dům bláznů, a připojili k tomu následující vyzvání: „Velectění, předobří měšťané starého, veleslavného města Prahy! Byliť jsme právě v židovském městě a nařídili jsme tam, aby pro všeobecné dobro a na zničení o šest hodin déle již trvající noci, našemu dobrému městu Praze jich dlouhý den darem poskytnouti neotáleli, – proti tomu že jim chcem dovoliti, aby směli vycházeti z jich města do měst našich, ano i jíti okolo naší radnice. – Však tento lid vzdor tomu laskavému návrhu nikterak nechce k tomu svoliti, a u vlastním městě svém, za příčinou meškajícího tam dlouhého dne, v hojném světle nyje a tyje, s opovržením hledě na naši tmu. I ustanovili jsme se tedy na tom, k jadrnějším sáhnouti prostředkům, a dlouhý den brannou odejmouti rukou. Obracíme se za tou příčinou k veleznámé udatnosti a chrabrosti našeho milého měšťanstva spolu žádajíce, aby hned ze svého středu, jádra a kmene rekovný sestavilo pluk, kterýž by bez prodlení do židovského města táhnouti, dlouhý den kvaltem uchopiti, a v triumfu k nám na radnici uvésti nikterak obtěžovati si neráčil. Datum et signatum, Anno isto. –“ Sotva byli velemocní konšelové toto provolání učinili, – osedlal si krejčovský mistr jmenem Branibor Lokýtek zvíře, z onoho pokolení ssavců přežvykujících, kteří se rohama, bradou, a krátkou, tvrdou srstí, od ovcí rozeznávají, posadil se na ně, a vjel pln hrdinského nadšení 184 zrovna do nejhustší tlupy shromážděného lidu. Klarinovým zvolal tu hlasem: „Vzhůru bratří! vzhůru! – Ven, ven, šlechetní rytíři z Jehly a Náprstku! Osedlejte své vousaté komoně! – Potáhneme na židy – pro vlast a modrý pondělek! –“ Na jeho zavolání povstal po celém městě nesmírný šramot, se všech stran ozývalo se šimání jehel, zvonění náprstků, břinčení nůžek, praštění navoskovaných nití a chrabré přizvukování: „Do boje! Do boje!“ – Ze všech ulic přijížděli krejčovští mistři a jich panoši na vousatých kozách, až se dlažba jiskřila, klapali k tomu nůžkami, a kozlíci bečeli až bylo milo poslouchati. Ze všech oken a dveří vyskakovali; jich množství rostlo napořád, a zdálo se jakoby krejčí pršeli z oblak. Když pak nabyli vědomosti, že mají se obořiti na židovské město pro vydobývání dlouhého dne, zarazili se všichni postrachem a nedůvěrou, a počali mezi sebou rokovati, odkud by nabrali kuráže. I vystoupil rekovný mistr Lokýtek a učinil jim návrh, aby si nakoupili lepších duší. Nejbojácnějších duší as k devíti stům sebráno, na jednu hromadu složeno a odvezeno k prodavačům duší. – Prodavač duší položil je na váhu a naproti tomu jim odvážil srdnatých vojenských duší jen malou část, a dostali za devětkrát devět a devadesát duší toliko devadesát. Chytrý však mistr Lokýtek dal prázdné duše v zadu srdnatými barvami ulíčiti, a tak je natáhl a tak prozřetelně rozestavil, že byli s to, celý první šik pod levým knoflíkem udatenstvím zaopatřiti. Mistr Lokýtek postavil se nyní v čelo krejčovského jádra a vedl je upřímo proti židovskému městu. Byliť to 185 takřka samí svobodníci. Přilepili na lokte voskové sloupky a klapali nůžkami na znamení, že chtějí židům ustříhati vousy. Židé naproti tomu zatarasili ulice lecjakým chatrným nářadím a hamparátím, starým cínem, rezavým železem a děravou mědí, a když pak se dozvěděli, že jsou to krejčí co proti nim táhnou, vyvedli velikého, stářím již ošedivělého kozla, a postavili jej s posměchem za záseku starého hamparátí, sami však odešli všichni do školy, kam byli zavřeli dlouhý den. S obzvláštním udatenstvím vrhli se šlechetní hrdinové v nebezpečenství, a protrhli židovskou záseku. Zde však je přivítal necitelný kozel, a jelikož toliko po jednom přelízali, sporážel svýma rohama jednoho po druhém. Tím spůsobem přišlo mnoho krejčovských hrdin o živobytí, a když posléze kozel v zuřivosti své záseku přeskočil a s vyježenými vousy na celý voj se rozběhl, vzali krejčí nohy na ramena, a utíkali napořád a dřív se nezastavili, až doběhli do jich hospody, kde se za plné džbánky posadili a opět zotavili. – Zde však si vymyslil mistr Lokýtek váleční podskok. Kozel stál posud zuřiv přede dveřmi a pral do nich rohami, až bylo hrozné na to podívání. Lokýtek dal padací dvéře u sklepa otevříti, a na to hned i dvéře od domu, kozel, kterýž právě na dvéře nerozumně se tlačil, při jich otevření klopejtnul do domu, a jedním rázem spadl po schodech dolů do sklepa, kterýžto mistr Lokýtek za ním pevně zavřel. Jásání shromážděných rytířů z Jehly bylo všeobecné, mistr Lokýtek však jal se mluviti následovně: „Tvrdý kozel židů padl nyní dle starého přísloví v studnu, aneb per euphemismum do hory nohami; za tou příčinou nemusíme se ho více báti a pustíme se opět na židy. Pro větší 186 však jistotu, kdyby nás snad opět chtěli přivítati podobnými rarachy, poženem na ně onu němou tvář, která tak ráda, jak vůbec známo, na žaludy chodí a je polyká.“ I nařídil hned Lokýtek sbírati po celém městě, kde jen jaké bylo, selata a podsvinčata všelikého druhu a velikosti, a když jich měl velký houf pohromadě, hnal s nimi opět na židovské město. Židé, ukonejšeni potěšitelným vědomím jistého vítězství, byli zas venku a hemžili se jak mravenci mezi starým hamparátím, vyhledávaje jeden každý svůj kus, kterýž byl do záseky strčil, s velkým hlukem a vádou. V tom se nenadále ozval z daleka kvikot selat a podsvinčat, jež vrazily z popichování krejčovských jehel do židovské ulice a bez milosrdenství sporážely všecko, co se jim do cesty nachomítlo. – Míra krejčovské pomsty byla úplně dovršena; židé museli opustit bojiště a v zachvácení nemalého postrachu utekli se na hřbitov a tam se dobře zavřeli. – Krejčí vypáčili nyní slavnou školu byzantinského slohu, – a nastojte! – panovalať v ní taková jasnost, jakby byli vstoupili do měsíce, když září plnou tváří. – Nebylo se také co diviti, neboť tam seděl celý dlouhý den podél své celé délky. Tvář jeho leskla se jak kočičí stříbro, jeho vlasy z ocasu nějaké vlasatice vyčesané čněly mu okolo čela a skrání, oběma rukama držel koláč mandlemi a rozinkami pěkně vykládaný, na tělo mu přilehal modrojasný fráček krajkami premovaný, a místo telecích střevíců měl na nohou dvě lastury z chvalinského moře vydobyté. Zpívalť v své samotnosti jak slavík následující píseň:
187 Ach kde jsi noci, Mne žes bez moci Nechala ležet! – Muselas běžet Za jinou láskou! Lásky pomláskou, Pásky posázkou, Dala ses chytit, Líbáním sytit, A nejdeš už více, Abys mi píce Sladké tisíce Dala na plíce! – Ach kde jsi noci, Mne žes bez moci Nechala ležet! – Nyní znáš světe, Co mě tak hněte. –
Krejčí však mu nedopřáli aby dozpíval, anobrž hbitě přiskočivše obklopili jej, sešili mu nohy a ruce, a zapřáhnuvše se do koláče, na němž dlouhý den s obzvláštní pochoutkou visel, vlekli jej za sebou do jich hospody. – A když tak ulicemi pražskými modrojasného dlouhožila přivláčeli, rozednilo se, a polední slunce vystoupilo zrovna nad radnicí z kolomazných mraků. Plesání veškerého lidu bylo veliké. – Uličníci dělali po osvětlených opět ulicích v rozpustilé radosti staré kotrmelce, panny počaly se zas na bíledni zardívati, netopýři utíkali do svých pelechů, skřivani prozpěvovali, a kohouti na smetištích kokrhajíce provolávali vesele objevení se omeškaného dne. –
188 Toliko páni konšelové s primátorem v čele zasmušili se a zakabonili čela svá, zle to nesouce, že krejčí nebyli dlouhý den přivedli na radnici, nýbrž do jich hospody. I přiklusali téměř všickni na svých ořích před hospodu, a požadovali od krejčích, aby jim dlouhý den byl vydán k všeobecnému prospěchu obce. Krejčí ale odpověděli: „Nám bylo nebezpečenství, nám budiž také požitek!“ – Po dlouhém rokování páni konšelové konečně k tomu svolili, aby krejčím dlouhý den byl ponechán, a však toliko na čas. – Nyní se těch devětkrát devadesát devět krejčích přepychem a udatenstvím rozčepejřilo až hrozno. I počali dlouhý den šperkovati tisícerými pestrými mašlemi a stužkami, obkládali jej portičkami, flindrlaty a zalesklými knoflíčkami, pošili jej klíženým plátnem a srstí velbloudí; na to udělali velkou síť, a nalíčili ji u sklepa. – Otevřeli padací dvéře a kozel vraziv vztekle nahoru, zaplet se do ní, a ležel na zádech břichem přikrytý. Krejčí si pospíšili zašíti mu všecky průduchy těla, tak že s tíží mohl dýchati, a postavili ho zas na nohy. Přivázali ho na provaz, posadili naň vyfintěný dlouhý den a vodili jej v triumfu po všech ulicích, ryncích a placech s hlučným plesáním rozčileného lidu. Na neštěstí veselé té kavalkady začal padati sníh. Krejčí, jelikož se byli notně v hospodě napili, počali po skluzké cestě vrávorati a káceti se na zem, – kozel nabyl z jedné strany volnosti, zatrknul v pravo a v levo, vytrh se, a urychleným skokem utíkal k židovskému městu. Celá dlouhá řada krejčích, ježto se nechtěla provazu spustit, byla smutně vláčena za ním, mistr Lokýtek ale, jenžto byl 189 cíp sukna na ocas toho zvířete uvázal, nechtěl svůj podíl nikterak z rukou pustiti. – Vytáhl rychle z kapsy nůžky, a poněvadž již kozel předními nohami v branku židovského města zarejdil, – ustříhl mu šťastně ocas a mocně jej uchvátil, ačkoliv při tom notně na bobek upad. Pohříchu ale, dlouhý den byl ztracen. Kozel nemoha jej se sebe střásti, poněvadž krejčí jej pevně byli naň uvázali, tak jej sebou unesl. – Vzdor té nehodě však zůstalo přec jasno, a poněvadž po celém městě nikde nic tmavého nebylo nalezeno, upustili hrdinní krejčíkové od každého předsevzetí dobývati opět dlouhého dne, ano i odebrali se do jich hospody, nemálo posměváni od nevděčných Pražanů. Aby se nikomu nezdálo, že jich ta nepatrná nehoda s tím kozlem snad dobré mysli pozbavila, vystrojili si veselou a tučnou hostinu a na to pak sanici, kteráž však měla ten zlý následek, že větší část těchto šlechetných hrdin bídným způsobem zahynula. Roku tisícího a tolikátého, při stavění jistého domu, jehožto číslo během času z pořadí ostatních domovních čísel vypadlo, byl pod gruntami mezi starým krejčovským náčiním, totiž mezi jehlami již zrezavělými, lokty všeliké délky a šířky, při směsici rozličných nůžek, cihliček, měr a klubek, nalezen pergamentový list, na němžto se nacházela červeným inkoustem psaná hrdinská báseň, ježto jadrností kralodvorského rukopisu líčí nadřečenou truchlivou událost krejčovské hostiny a sanice, a od nejvýtečnějších mužů takřka všech učených společností uznána za plod básnické žíly mistra Lokýtka. Obsah její jest následující:
190 Ach nastojte! – Zavřen herberg Krejčím, jdoucím na švandu. Tu jich vlezlo devadesát, Devětkráte devadesát, Klíční dírkou v šalandu.
A když byli pohromadě, Rokovali celý den, Tu jich sedlo devadesát, Devětkráte devadesát, Na jedinou mísu jen.
A že měli velké hlady, Pustili se v hody již, Tu jich snědlo devadesát, Devětkráte devadesát, Jednu omaštěnou myš.
A že měli velkou žížeň, Zmužili se na hrstku, Tu jich pilo devadesát, Devětkráte devadesát, Z jediného náprstku.
A že bylo mnoho sněhu, Pustili se v sanici, Tu jich jelo devadesát, Devětkráte devadesát, Na jediné čepici.
191 A když přišli zase v herberg, Měli tanec do času, Tančilo jich devadesát, Devětkráte devadesát, Na kozelčím ocasu.
A když všichni mucu měli, Necítili vlastní pot, Tu jich vlezlo devadesát, Devětkráte devadesát, V jediný jen tratiknot.
A když zas vystřízlivěli, Nevěděli kudy pryč, Hospodář všech devadesát, Devětkráte devadesát, Vyvrh oknem jako míč.
A když padli na ulici, Sněhu moc rozplynulo, Tu jich všechněch devadesát, Devětkráte devadesát, V jedné louži zhynulo.
Takový konec vzalo těch devětkrát devět a devadesáte hrdin. Muži přeudatní, jichžto nemohl přemoci kozel, byli přemoženi hříchem vlastního mladistvého přepychu, jenžto již mnohému vychloubajícímu se rekovi zlomil na přilbě chochol, – muži, jenžto dříve překonali dlouhý den v mládenecké bujarosti, byli krátkým dnem rozkoše pošlapáni, 192 a nespatřili nikdy více onoho světla, ježto jim tratiknotem bylo vyhasíno. – Toliko mistr Lokýtek, poněvadž byl nejprvnější do tratiknotu vlezl, padl, – když je hospodský na ulici vysypal, – na ostatní, a zůstal živ a vesel, a odešel hned domů, aby ten přesmutný příběh, jak již nahoře podotknuto, klassickým veršem zvěčnil, a na výstrahu bludnému zůstavil potomstvu. –
193 Hlava druhá.
A však, když jedenkráte neštěstí člověka navštíví, nechodívá, jak vůbec známo, samo, nýbrž v průvodu mnohých jiných potměšilých škůdců, jenžto obyčejně nahražují, co ono opominulo. – Sotva se bylo slunce nad věžemi starověké Prahy ukázalo, nastala nad včerejší mnohem strašlivější bída. – Všecky studně a kašny totiž náhle se vyprázdnily a vyschly, v celém městě nebylo ani jediné kapky vody k dostání; za příčinou toho nedostatku nemohl nikdo thé a kávu vařiti, pradleny nemohly špinavé Pražany a jich košile do prádla vzíti, a horliví milovníci studených a parních lázní museli se do písku položiti. – Vltava zmizela, její řečiště bylo prázdné na prach vyschlé, až k Mělníku nebylo ani vlnky, ani jediné bublinky k spatření, ježto by svědčila o přítomnosti nějakého, třeba i nejnepatrnějšího proudění či víření či pěnění se bublavého potůčku. – Toliko na dně bahnaté brázdy, ježto druhdy Vltavou slula, hemžila se všeliká pokolení ošklivých ještěrů, kuněk a ropuch, červů, vylízajících z ocasů leklých ryb a raků i pijavek rozličné velikosti. Všecky koráby, pramice a čluny seděly na dně, kormidelníci seděli na palubách vyhazujíce kotvice do povětří a kouřili tabák, – 194 numismatikové brodili se až po kolena v bahně hledajíce penízky, ježto během času a neprozřetelností lidskou druhdy do vody byly padly, a uličnící na břehu prozpěvovali:
Aj pohroma na vodníka, Vody ani u kotníka, Vánoce a velké pátky, Bez ryb slavené to svátky! –
Že nebylo nikde vody, došlo na sládky. Dokud zásoba piva v sklepích stačovala, vařily se pivní polívky, čistotu milující lidé koupali se v ležáku, zápach chmele a ječmena ozýval se z košil, punčoch, z naškrobených límců a panenských fěrtoušků. – Když pak vyšel všechen mok v pivovárech, přišlo to na vinárny. – Když i posléze na té straně všecko ku všelikým potřebám vyčerpáno, – zmocnila se všech Pražanů bolestná žížeň – tož muka až posud u nich neznaná. – A však jelikož na světě nic tajného nezůstává, přišla i příčina této psoty na světlo. Přihodilo se totiž, že přiběhl na herberg krejčích cestující krejčovský tovaryš, všechen na těle bledý a třesoucí se jak novorozený rosol. Přítomní tovaryši, jichžto po záhubě těch devětkrát devět a devadesáte hrdin ještě pěkná hrst zbyla, jali se laskavě pozdvihovati kleslou jeho odvahu, vyprávějíce mu jich slavné boje s kozlem. On však jim odvětil: „Vámť je lehko žvástati. Já však jsem zkusil, z čehož by všichni krejčí světa psotník byli dostali, kdyby je to bylo potkalo jak mne. – Dvě míle před městem viděl jsem včera chlapa velikána, většího nežli ten největší vrch, a házel po celém kraji stín černější než 195 nejčernější smůla. Strachem jsem zalez na pole mezi lusky, bych nebyl od něho pozorován, boje se zlých následků. – Hle medle, kdož by tu pokojně odpočinul! – Přehrozné zemětřesení vyplašilo mě z mé skrýše, a tu jsem spatřil zrovna pod Libní, – nastojte! – spatřil jsem toho nesmírného obra sehnutého, – tuším že klečel, – a pil z Vltavy, a při tom dělal jazykem takový chlamot, jakby měl posoukati celý svět, a pomyslete jen, celý obilní koráb s plachtami, s korouhvemi, s provazy a s veškerou čeládkou na něm se pohybující, spolk do sebe a oblíz bradu jakby nic. – Tu mě obešla taková hrůza, že jsem zas utek mezi lusky. Po chvíli však opět jsem vystrčil hlavu, abych viděl co dělá, – a tu jsem zpozoroval, že se položil na zem a že jeho hlava odpočívá nedaleko mne. Ze strachu hodil jsem od sebe vak a cihličku, abych mohl lehčeji utíkati. Když však jsem právě okolo jeho nosu běžel, a on v tom samém okamžení z chřípí vypustil dech, uchvátil mě ten jeho vítr jak vichrovice a zavál sem před brány města. – A tak milí přátelé, Bůh zachrániž každého člověka před takovým nebezpečím! –“ Na to ubohý krejčík umlk, – zatočil se jak čamrda, padl a bylo po něm. – Krejčí nad míru poděšeni z této zprávy, sebrali se hned na místě, a běželi s těmi strašlivými novinami na radnici k pánům konšelům, jenžto zrovna v plném shromáždění o smutném nedůstatku vody rokovali. Z vypravování krejčích hned zpozorovali, kolik vlastně uhodilo. I nahlídliť bez velkého namáhání, že to minulé zatmění města nebylo nic jiného nežli stín toho nerozumného obra, kterýž se někde byl mezi slunce a Prahu postavil, – a že příčina nedů- 196 statku vody nemůže býti jiná, nežli toho kolohnáta nemoudré popíjení řeky Vltavy. „Není času k zmaření,“ – zvolal primátor v pocitu své přehluboké moudrosti, – „nyní co obr odpočívá, dá se nejlépe přemoci. Seberte se, zmocněte se, shlukněte se, a táhněte naň, abyste jej množstvím překonali. – Šlechetní krejčí, jenžto v boji s kozlem tolik bobků si vydobyli, nezůstanou zajisté pozadu, a přičiní se k zachránění našeho milého města. –“ Na to zvolali krejčí u velkém nadšení: „Ano, chceme bojovati až do posledního, ale mistr Lokýtek, slavný vítěz nad kozlem, musí býti naším vůdcem!“ – „Lokýtek budiž vůdcem! –“ volalo celé shromážděni a páni konšelové dali hned zapřáhnouti do radního vozu se žlutými kolami, a poslali v příbytek Lokýtkův, kterýž právě na svých již vydobytých bobkách odpočíval, obíraje ocas poslední štiky. – Hrdinná mysl slavného vítěze Lokýtka nedala se dlouho pobízeti, natáhnouti rámě k ratolestem znovu kynoucích bobků, – a to tím méně, že se nahodila doba příznivá! Obr právě spal, a jeho chrupot byl tak silný, že z toho všechny věže počaly se třásti a všechny zvony od sebe zvoniti. Co nejrychleji odebral se Lokýtek v hospodu, shromáždil všechny krejčí a kázal jim, přisahati udatenství a vytrvalost až do poslední jiskry života. Pak spořádal svůj voj následovně: V čele celého tažení vznášel se co polní prápor Lokýtkem vydobytý kozlův ocas, upevněný na vídeňském dlouhém lokti, za ním kráčeli prakovníci, voskové kuličky a knoflíky v soukených nesouce pracích, za těmi šli lehčí bojovníci s jehlami a nůžkami, posléze v třetím šiku harcovala těžká garda s napnutými lokty 197 a cihličkami. – Polní vůdce Lokýtek na koze sedě, byl vidín na všech stranách, brzo v předu, brzo zas v zadu, brzo na pravém, brzo na levém křídle, bystrým sbíhaje zrakem hrůzám smrti obětující se zástup. – Pražané je provázeli až za bránu, – konšelové, měšťané všelikého druhu a povolání, nevěsty a panny s věncemi, učenci a žáci zpívajíce: „Laus deo soli atque sartori, gloria, victoria sartoria! –“ Za branou bylo loučení a krejčí táhli pak dále. – Když přitáhl celý voj k Žižkovu, ozýval se už chrupot spícího obra jak hřmění vzdálené bouře. Lokýtek se s celým vojem zastavil, a svolal vojenskou radu, v kteréžto jednohlasně uzavříno, že celý voj zacpati si má bavlnou uši pro zachování kuráže, a pak že chtějí spícímu obru zašíti hubu a chřípí u nosu, k tomu cíli a konci, aby se bídně zardousil. Pohříchu ale člověk míní a pán Bůh mění. – Nevěrní židé v zálusku, pomstiti se za minulou porážku od krejčích jim učiněnou, poslali obrovi na pomoc šeredného známého již kozla. – Šelma ta vstoupila nyní krejčím s přehrozným bečením do cesty, a spatřivši ocas svůj na žerdi prvního šiku, postavila se na zadní nohy, naklonila rohy a vyzdvihla zadní kopyta. – Voj krejčích obešla hrůza, rozhrkli se z pevného spojení a utíkali na překot do jeskyně, ježto na štěstí právě vedle cesty k milému jim kynula outočišti. – Toliko v hrdinnosti své neústupný Lokýtek postavil se nepříteli na odpor, – ten však do něho trk ponejprv, po druhé, – vzal ho na rohy a vyhodil ho do povětří tak vysoko, že pozbyl vidu i sluchu. – Šťastnou náhodou nezůstal nahoře, nýbrž spadl dolů do vousů obra, a nepřišel na těle nikdež k ourazu. – Když však začal ve vousech se probírati, aby z nich vyvázl, procitl 198 velikán, vztýčil se na polo a vzal svůj meč, jenžto z lesknavého ocele vedle něho na trávníku ležel jak stříbroskvělá řeka, popadl i z druhé strany pochvu a vrazil meč do ní, čímž se dalo slyšeti jakési skřípění. – Obr to zpozorovav zvolal: „Kýho výra! – Tu mně nějaká hlína do pochvy přišla, –“ a vytáhl meč zase ven. Ale nastojte! – Strastiplné podívání! – Po obou stranách toho proklatého meče tekla krev a visely rozmačkané mrtvoly. Pochva byla ona neblahá jeskyně, do kteréž udatný voj krejčích se byl utekl. „Hm, –“ jal se mluviti obr dále, – „toť je podivná omáčka! –“ a že kozel vedle něho stál, naklonil mu meč, aby to všecko oblízal. – Z tak pohnutlivého pohledu poděsil se v útrobách žalostného soucitu i ubohý Lokýtek a vykřik dosti zřetelně: „O všemohoucí nebesa, jaké to strašlivé divadlo! –“ Obr obrátil se v tu stranu, odkud se byl ozval Lokýtkův hlas, dlouho jej hledal svýma očima, a když ho konečně uzřel ve svém vousu, jal se jím pohrdati zrovna tak, jak druhdy filištinský Goliáš Davidem, a řekl: „Aj ty malý podivný caparte, kterak ses dostal do mého vousu?“ Lokýtek ale velmi přítulně zalez do jeho ucha, pokorně tam poklekl a všecko mu vyprávěl, co se bylo v Praze za příčinou zatmění slunce s dlouhým dnem a s kozlem přihodilo, a kterak nepřemožitelný voj krejčovský po druhé v osudné pochvě zahynul. – Hle o zázraku! – Sotva obr zaslechl vypravování o dlouhém dni, vypukl v ukrutný pláč, a kdyby nebyl Lokýtek seděl v jeho uchu, bídně by byl zahynul, neboť slze tekly obru z očí jak dva přehrozné vodospády. I proudily se tyto niagarské slzotoky dále a dále, naplnily opět opuštěné hřečiště Vltavy a v Praze nastala na všech ulicích, ryncích 199 a placech utěšitelná spokojenost a veselost, neboť ve všech studních a kašnách objevila ze zase voda. Obr ale pravil se škytáním: „Ach díky tobě osude! – Konečně nalezen ten můj předrahý klenot, mého jáství polovice, ten můj ženich, jehož tak dlouho hledám ve všech končinách známého i neznámého světa! – Poraď mi nyní ty malý, rozmilý příteli, kterak bych se nejrychleji zmocnila dlouhého dne, toho ode dávna mi ustanoveného ženicha, – kterak ho dostanu, abych nemusela již déle prolévati lidské krve, neb se to mému citelnému srdci velmi protiví, – kterak dokáži, abych ho vysvobodila z rukou židů a přitulila na prsa svá? – Věz jen přítelinku, že jsem panna, cudná, nevinná, sladce milující panna, kteráž v mužském přestrojení svého ženicha hledá, – jsem totiž dlouhá noc, kteréžto dlouhý den, můj ženich zrovna v okamžení svatebním, od jistého čaroděje, jménem Rabbi-Löv-Maier-Šnapper-Pašeles, z náruče byl vyrván pouhými čarodějnickými pletichami, a jen z té příčiny, poněvadž ve hvězdách četl, že z manželství dlouhé noci s dlouhým dnem naroditi se má soudný den. Ponořilť mě nadřečený čaroděj v tisíciletý spánek, z kteréhož jsem teprv před sto lety procitla, a od toho času také svého ženicha hledám. O já neblahá, všeho politování hodná panna, že ho židé mají uvězněného! – Od dávna byli a jsou až posud nepříznivi mé rodině! – Oni zahubili mé bratry Goliáše a Holoferna, a chtějí nyní i mne zahubiti. –“ Lokýtek byl z toho všeho tak velice pohnut, že by se byl málem také do pláče dal, pomysliv však na své vlastní i na blaho města, brzo se zpamatoval a pannu oslovil následovně: „Velectěná panno a nevěsto in spe! –
200 Podati vám chci pěknou radu, krásnější rad Šalamounových, ačkoliv jsem toliko sprostý krejčovský mistr. – Zadržte zde u sebe toho zlého kozla. Mne pusťte nazpátek do města, jakožto vyslance s úplným plnomocenstvím, a tam se o to pokusím, aby vám židé vydali dlouhý den proti tomu kozlu, kterýž jim tak milý. –“ Rada ta se panně velmi zalíbila, i uchopilať kozla a zastrčila si ho za ňádra, Lokýtka ale posadila si na nehet malíku levé ruky a zafoukla ho s ouplným plnomocenstvím do Prahy, kdežto zrovna před radnicí spad do vozu naloženého senem. – Sotva byli lidé Lokýtka spatřili, div že ho neroztrhali chtivostí, dopíditi se novin od armády. On ale beze slova promluvení skočil s vozu dolů, a pospíchal po schodech nahoru ve shromáždění konšelů, aby vyřídil své poselství. – Při jeho zprávě velký zármutek zmocnil se otcův města nad strašlivou záhubou tolika hrdin, ale mnohem větší zmocnila se jich hněvu jizlivost k židům, jenžto zadržením dlouhého dne citelnou jeho nevěstu do vlasti přilákali a svým kozlem celé krejčovské pokolení, až na jediného Lokýtka vyhubili. Po dlouhém rokování, usnesla se konečně veleslavná rada na tom: „Obryni musí se co nejrychleji zadost učiniti, aby se ze země vystěhovala. Za tou příčinou musí se židé na překot k tomu přiměti, aby dlouhý den bez otálení, a to krásně oblečený a vyšperkovaný propusstili; proti tomu má se jim odevzdati kozel až na další příhodnější vyšetřování. Obryni ale nemá ženich dříve býti odevzdán, pokud se nebyla svatosvatě zapřisáhla, že chce s ním hned na místě pražské vůkolí a Čechy opustiti, 101201 a svatbu svou teprv někde za hranicemi, kdekoliv jí libo, slaviti, poněvadž jest se co obávati, žeby z takového svatebního veselí, snadno země i Praha k ourazu přijíti mohly, jak to již ukazovala figura s vodou a sluncem.“ – S tímto přednešením byl Lokýtek k dlouhé noci poslán nazpátek. Náš hrdina, věhlásný netoliko v poli nýbrž i v radě, počínal si docela diplomaticky. Onť obryni přednesl žádosti pražské obce přízvukem francouzským, totiž více nosem nežli ústy, a ona, jakožto dobrá osoba svolila ke všemu, a zafoukla ho s tím svolením opět do města. – Mezi tím stalo se v Praze, že konečně židé na důtklivé hrozby konšelů dlouhý den vydali, a krásně jej vyšňořivše posadili na koráb, věncemi a korouhvemi ozdobený, aby byl vezen k Libni, kde jej očekávala v rozháranosti lásky roztoužená nevěsta. Pražané odcházejícího provázeli na nesčíslných člunech, vesele pokřikujíce, na vlnách z novu přitékající Vltavy. – Jak mile dlouhá noc svého ženicha jen z daleka spatřila, nadmula se jí radostí prsa tak mocně, že kozel z té tísně bolestně brečeti počal, i hodila ho obryně na zem a on utekl do Prahy zrovna do židovského města. Svědomitá ale obryně zachovala se dokonale podle žádosti Pražanů. – I plavila se po Vltavě s ženichem svým dále a dále, u Mělníka zatočily do Labe a odtud spádným tokem řeky opět dále a dále k Hamburku, k Altoně a pak upřímo do moře. – Pražané na člunech za nimi, zvědaví viděti jich svatbu. V severním moři noví snoubenci přistáli ku břehu pevné zemské oužiny, kterážto ještě tehdáž Anglicko s Francouzskem spojovala. – Tam 202 však se jim objevilo divadlo podivu hodné. – Dvě podivná zvířata v tuhém rvala se zápasu – anglický jednorožec a francouzský kohout. Jak mile obryně, dlouhá noc, mezi ně vstoupila, zanechali pranice, a dvorně ji obskakovali, chtíce jí sloužiti. Kohout okolo ní běhal jak posedlý a hýbaje křídlama, kokrhal a všemožně koketoval. Anglický jednorožec ale položil jí svou hlavu i s rohem zrovna na klín a zamilovaně vyvaloval oči. – Když pak i ženich, dlouhý den, vstoupil na břeh, velice byl potěšen z toho pohledu; poněvadž dobře mu bylo známo, že jednorožec v obyčeji má, toliko před cnostnými kořiti se pannami. Před zraky veškerého českého loďstva, jehožto pražské čluny jak škořepiny na vlnách mořských odpočívaly, obejmul svou nevěstu poprvé, a oba pak pozvali kohouta a jednorožce k svatebnímu veselí za svědky. – I počaly na zemi všecky zvonky a kalíšky zvoniti, světlušky lítaly jak potrousené hvězdičky v povětří, slavíci, stehlíci a jiná větrná opeřeňátka prozpěvovali u výši v rozkošném chóru, – i mořští obyvatelé jali se projevovati radost, žraloci vystrkovali okolo korábů a člunů ošklivé hlavy své, u veselém smíchu ceníce pohyblivé zuby, tresky zívaly, prskavci vystřikovali ze sebe vodu jak nejpěknější orientální vodomety, velryby bručely: „God save the king,“ a slanečky či sledové hvízdali „Allelujah!“ – Konečně přišlo k tanci. – Kohout kokrhal na jedné straně menuette, a jednorožec na druhé straně zpíval anglaisu. – Tu se přihodilo to neštěstí, že dupotem tancujících snoubenců, totiž dlouhého dne a dlouhé noci, pod nohama roztrhla se zemská oužina, moře se ouprkem přivalilo, oddělilo Anglicko od Francouzska, a spolu i ko- 203 houta od jednorožce na věčné časy. – Při této příležitosti byla by nevěsta hnedle přišla k ztracení, – neboť odtrhující se země anglická byla by ji unesla s sebou; na štěstí ale ještě v čas chytil ji ženich za rameno, a ačkoliv jí při tom vytrhl rukáv, šťastně ji zachránil a přitulil na srdce. – – Od toho času jmenuje se i severní průliv mezi Anglickem a Francií „Canal de la Manche“ – t. j. kanál rukávu. – Noví snoubenci na kvap opustili to nebezpečně místo a odešli do Ruska, kdežto se usadili a domácnost svou zařídili v ledovém moři, a sice zrovna pod Špicbergami na ostrově „Novaja zemlja,“ – kdežto panují podle zásad manželských zákonů, totiž dlouhý den toliko tři měsíce, dlouhá noc však jakožto pravá paní devět měsíců. – Pražané na člunech, byli tím proudem rozvířeného moře zanešeni nazpátek do Labe, a odtud prudkostí tisknoucích se vod pořád dále a dále až do Vltavy a konečně octnuli se v Praze zrovna pod jezem staropražských mlýnů. – Když pak pánům konšelům pěknou podali zprávu o všem, co se bylo na severu s dlouhým dnem a s dlouhou nocí přihodilo, – děkovali všichni obyvatelé měst pražských Pánu Bohu, že nebyla svatba v Čechách slavena, jinak že by byla země zajisté přišla k nějakému ourazu. Páni konšelové ale předsevzali si pevně, židy za jich svéhlavost potrestati. Jak se tito podivili a poděsili, když za hodinu na to přišel pražský kat se svým trakařem, a ve jmenu městských pánů násilím kozla zabil, urval a odvezl. Židé byli v zoufalství i zaplatili hned velkou summu peněz, aby zas kozla dostali nazpět, a čestně jej pochovali. – Ale na tom nebylo dost. – Konšelové se dozvěděli, že židé 204 dlouhému dni, než ho vydali a k nevěstě dovezli, kousek byli uřízli a co svůj dlouhý den za sebou podrželi. I nedostali kozla dříve, až i ten kousek dlouhého dne na radnici odvedli, kterýž byl krejčím na herberg odevzdán a tam na věčnou památku jich rekovnosti a zásluhy o město pověšen. K žádosti tolikerých pozůstalých krejčovských vdov obarvili ten kousek dlouhého dne na modro, a byl zván modrým pondělkem, věčný to krejčích svátek zahálky a veselosti. – Den ten byl pak po celém světě prohlášen co čestný den krejčích, a to přilákalo velké množství krejčovských tovaryšů do Prahy, kteří zasnoubíce se s pozůstalými vdovami stali se mistry, a tu velkou mezeru, kterouž byl zlý kozel v krejčovském pořádku učinil, hojným potomstvem opět zasypali. – Mistr Lokýtek ale, proslulý to hrdina, byl za staršího celého cechu provolán, pro jeho hrdinskou báseň bobkem ověnčen, ano i co vážený kmet za primátora města Prahy vyvolen.
Jos. Jiří Kolár.
205 Básně.

Velikáni.
Potkali jsme se, dva velikáni – Jedna touha nás tím světem štvala, Jedna myšlénka nás orkánami hnala, Jedno v ňadrech skrytě potýkání. Oba jsme tak bledi, udycháni byli, Oba děsným hrobem ustrašeni, Oba zemskou slávou nezkojeni – Byli bysme rádi věčně žili! – Jeden pal těch očí povysmáhlých, Jeden žár těch vášní smělenáhlých, Jedny žhavě nepokojné tahy, Jedny vroucí nedobytné snahy: I šlehli jsme si do těch temných zraků šera, Jakoby bludný Kain byl potkal Ahasvera. „Ha! kdo se to odvážil,“ tak šeptali jsme oba – „Mých kroků sledovat v ty liduprázdné říše? 206 „V mé duši nezkvétá ti milosti cypřiše, „Buď jist, že místo lásky jen má tě zchvátí zloba.“ S hrůzou jsme pak četli, s pýchou, s pohrdáním V oku svém jedinký velký cíl – A v tom zašlehly blesky z našich zraků šera: Zděsivše se těch sobě rovných sil, Rozešli jsme se s potutelným pousmáním, Jako ten pyšný Kain, když potká Ahasvera. St.

Po letech.
Bylť to děsné bouřky den, Do vichru tmavých jeků Padaly deště slzavé, Krůpěje marných vzteků. A v duši bleskem zakmitly Myšlénky hrdé, mstivé, Vši lásku mi z ní zplašily Ti hadi škodychtivé. Hnaly mne bičem nezbytí Do neštěstí a hrůzy, Však – co jsem tobě učinil, To na mně pomstí druzí. 207 Až ale hrobopustých let Nad loučením nám splyne, Až vzteklých snů poslední kmit V sestárlé lehce zhyne: Jen jednou pak ať poblednu V tvé líce bez jásání; A němé blaho mé ti sděl Jen slabě usmívání. Pak poprosím, by konec byl Učiněn žití mému, Než aby starý žal mne hnal K životu prokletému. Smil.

Soucit.
Za mráčkem stříbrorouchým Měsíček se skryl, By tajné celování Milenců nezradil. Vlny luzné, jež mi tichý Úsměv v duši lejí, Jako něžně outlá ňádra Milostí se chvějí! – 208 Černé, dalné bory jen Zavzdechnou někdy skrytě, Jakoby smutek nosily Za bludné – mrtvé dítě! – Smil.

Labutí zpěv. (Úryvek.)
Noc již rozestřela čirá Perutě své divoké, Země, co nevěsta sirá, Lká své boly hluboké. Že prý zašel ženich její, Blažit milku vzdálenou, Že se jí teď v dáli smějí, Bez něho žeť mrtvolou. Ba, on své družstvo valné K ochraně jí nenechal, Vzal je vše k své pouti dalné, Svit jen jeden v stráž jí dal. Sluhu zanechal zde svého, By jej zase ohlásil, Až se vrátí ze cizého Lože, zem by odprosil. 209 Strážce ten se hrdě vztýčil, Vyváznout chtě z poroby, Zemi celou září líčil, Smířil její žaloby. – Zotavena vzhůru vstane, Stráž k své službě vyzývá, Líce její zase plane, Jak ji ženich vidívá. Strážník pochodeň svou metá V uhly země nejzazší, A již rudé světlo letá V hory, doly nejdálší. Lesklý svit vše tvorstvo šálí, Všechno vstane k veselí, Lid se sbíhá z blízka, z dáli, Celé houfy přispěly. Však – jen labuť pluje bílá Po jezeře zvlněném, A své zraky na stráž sýlá, Želí, pláče v bolu zlém. Ze světa již má teď jíti, Smutno jest jí v samotě, Někoho chce s sebou vzíti Tam k té věčné temnotě. 210 Pro soudruha dalné pouti Vyhledala rosmarín, A pak počne kolem plouti Bělistý ten její stín. Všechen tvor tu strachem bledne, By mu věnec nedala, By ho ku nevěstě ladné V lože s sebou nevzala. „Bohyně – vládkyně! Koho, koho Mám ti v oběť dát, V lůno bohův odevzdat?“ Tak se labuť v kolo táže Ve posledním zpěvu svém, A hlas děsný zdola káže Bujným touhy plápolem: „Toho – toho Nejbledšího, Nejmladšího, Bych jej mohla líbati, Ve své rámě jímati.“ Znova labuť v kol se plaví, Vše se nutí k ruměnu, Všechen tvor se starším staví, Nechtě světa výměnu. 211 V strachu opodál já stojím, Jakby socha kamenná, Stráže té se jaksi bojím, Hrozíť zář mi plamenná... . Ach... a ke mně plují stíny, Jáť jsem tady nejmladší, U mne stanou rosmaríny, Žeť jsem ach ten nejbledší!... Což mi nikde spásu zříti? Což mi nikde naděje? Mám snad zapomenut žíti, Což mě svět již zakleje?... Mně ta labuť zpěv loudí, Smrti anděl pokynul, Bledá kostra kolem bloudí, Žití proud mi vyřinul. Na jelenu letí ladná Víla, Mně svůj bujný věštec podává, Mne však opouští již síla, Morana se na mne usmívá. – V. Č. Stránický.
212

Z mrtvých vstání. (Úryvek.)
–––––– Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou, Čí to dech tam rozdmul struny truchlolyry, Že se chví v akkordech harfy aeolovy, Jako mrtvé děcko v utěšeném zdání, Máť když o blizounkém pěje mu shledání? Že se chví jak žena pouhaslé víry, Když jí, stopené v horečném objímání, Náhle perutě dotknou se andělovy, Jež jí otevrou té věčné lásky říše!? – Tak zní lyra má, z počátku temně, tiše, Jakby probuzena líbáním, až zahřmí Jasnou bouřkou v píseň: „Z mrtvých vstání!“ Jež se divým plesem rozutíká kobkou.... Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku Své slavné hry provádí po nebesku, Vybuchla z rakve pohřbené milosti; Jak nové slunce z hrobu svého stoupá, Zjev rajský ideálné velebnosti: Zbožněné toužení a vášní zdmutý duch Vtělené blouznění a nepojmutý Bůh – Jak Víla na vlnách se rodných tónů houpá. 213 Ach dítě prachorodé, dítě vítězné, Nepozná tebe ani vlastní otec více, Ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné, To nejsou ty tvé bledé usoužené líce. – To oko blankytné a přec tak věrně temné, Ten pal v něm planouc, to snění milojemné, To není hrobu plod, ač dítě rakve těsné, Jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné! – Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá, A krásný den mu v mroucí duši vlívá: „Lem roucha tvého zlíbat“ – blouzní ve mdlobách Pohroužený. – „Jen jeden vzhled! – Již umru rád!“ Zjev nemizí! – „Pro Bůh! netop se ve slzách, Jsem prach a neodolám!“ Již jí k nohoum pad V zoufalé blaženosti; klesl bezbranný – – A sní a sní, co pojmouti nemůže! Nebeskou perlou zničen – znova vyštvaný Do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže.... To nebyl sen; tak přespanilý zjev On nebyl v smrti spánku očekával. – Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv, Jenž neznal ráje, které oplakával! Jen prasknout umí struny blažeností, Jen puknout umí srdce spanilostí, Jakouž nepojme; slza radostná Je blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! – 214 On ale – žije; a velebný zjev, Kterého dotknout se mu svatý úžas brání, Se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání, A náruč, náruč jemu vstříc otvírá – – A kyne mu – a pěvec neumírá! On žije, ona hladí pěvce čelo!... A líbá! – V jeho duši stoupá krev, A jeho duch objímá rozvášněně tělo!... Co zažil v tom nesmírném okamžení, To nezjeví ti hudby souzvuk chladný, To Indů nesnil mythus čarovnadný, Jen lotos o tom snil, když v jeho lůně Se náhle duše lásky probudila! – Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá, Tak božské dítě na svých bedrách nesa; Viz duši mou! šetř její luzné snění, Šetř její lásky tajnosnubné bdění. Kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila, Zšílel bys! – Touha tvá ta bledá stůně; Vždyť omdlévá již z pouhé spásozvěstné vůně, Kterouž blankytný pel na vůkol rozesýlá; Pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín Oblétá svou kolébku, požehnaný klín! – ––––– J. V. F.
215

Vlast děvy.
Hledáš děvu, Vlastimile! která lásku k vlasti cítí? – Přesvědčíš se, že takovou můžeš velmi snadno míti: Starej se dřív, aby děva milovala jenom tebe; aby spatřovala mile, ty kde meškáš, svoje nebe. Místo, ty kde dlíváš, bude jejím rájem, její slastí; zem ta, v níž ty žiješ, bude její drahou, milou vlastí. Bol. Vltavský.

Marii.
Bez naděje, beze přání Vážil jsem v tvé strany kroků, Bych jen vřelé lásky plání Ve žhoucím tvém stopil oku. 216 Žel – vždyť svět ten závistivý Vezdy mezi nás se vtírá, A co Argus podezřivý Na mou lásku hled svůj zpírá: Tu bdí strýc, tam střeže teta, Tu zas bledá sestřenice, Onde bídný, vilný sketa Tobě cpe své žvástanice. Stero tet a strejců stero Ať si nás od sebe plaší, Někdy lest a někdy šero Zastíní hubinku naši. – B. Janda.

Lásky lístek.
Jediný jsem přál si lístek S čarovného lásky stromu; Chci jej urvat – ach ulítnul, A já smuten bral se domů. Pak jsem doma ve dne v noci Drahý lístek oplakával, A své srdce roztoužené Pomalounku pouspával. 217 Když jsem srdce ukolíbal, Chodíval jsem k stromku tomu, Tu se všecky zlaté lístky Hrnout chtěly na má ňádra, Já však sám a smuten – utek domů. M. Brodský.

Odchod. (Dle Uhlanda.)
Opouštím staré sídlo svoje, Kde jsem tak mnohá léta žil; Nesledí žádný kroky moje, Není kdo by mne sprovodil. Žádný nekous mne srdečností, Neroztrh žádný na mně šat Při loučení velkou lítostí; Byloťby škoda o kabát! – Pouť má neruší v městě spáče, Ať si nechají lítost svou; Ale ta jedna že nepláče, Ach to kormoutí duši mou. J. V. F.
218 Plháč. Povídka z XVII. století.
1.
Asi půl druhé hodiny severně od Jičína pozvedá se Tábor, hora pro svůj druhdy divotvorný obraz Krista, jenž se posud v kostele na temenu jejím nalezá, daleko široko známá, a posud od zbožných poutníků hojně navštěvovaná. Něco dále k západu, a téměř kolmo se hřbetem Tábora táhne se jiný vrch, nemnoho nižší – vrch Košov; tak že stojíšli na tomto, oba vrchy zbytkům velikanských hradeb velice se podobají. Jsou oba hustým lesem porostlé, a mezi nimi vine se jičínská silnice k Lomnici a dále do hor; za oněch však dob, o nichž vypravovati hodlám, zastupovala tuto silnici pouhá příliš sjízdná cesta. – Byla jasná letní noc; veškerá příroda pohroužena byla v hluboký spánek, ani šelest lístků nerušil všeobecný poklid; toliko měsíc, jasný jak rybí oko, bděl nad přírodou, osvětlujíc stříbrnou září svou vrch i dolinu. Na ozářeném vrcholku Košova stál muž vysokého zrostu, tvář maje zakrytou širokým, hluboko do očí staženým kloboukem, na němž v smělém oblouku se vypínalo péro vo- 219 lavčí. Z pod širokého pasu vybíhaly úzce k tělu přilehající jelenice až přes kolena, kdež se ztrácely v širokých botách s obrnkami. Dlouho stál tam nepohnutě s rukama založenýma jako zkamenělá stráž; toliko volavčí péro za kloboukem se chvilkami zachvívalo, snad následkem okamžitého svraštění čela. A před zrakem jeho ležela krajina magicky osvětlená, jako rozkošný obraz, v popředí ourodné role, vesnice, města, v nichž sem tam jako bdící oko zářilo osvětlené okno; dále zvedaly se vrchy, hory vždy výš a výše až k velebné Sněžce, jež v mlhách mizeti se zdála. Po pravé straně vystupoval z lesního stínu Tábor, a dále za ním zříceniny Bradlce a Kumburku; po levé táhlo se údolí až k Troskám, jež jako kamenné dva prsty ze země vystupovaly. Onen muž však byl slepý pro všecky tyto krásy; něco jiného muselo zajímati mysl jeho. Náhle však sebou trhl, hlava jeho naklonila se ku předu, jakoby něčemu naslouchal. A skutečně bylo slyšeti temný koně dusot, jenž se stával vždy znatelnějším. A když konečně původce jeho i s jezdcem na cestě od Lomnice se objevil, zmizela tajemná ona postava v blízkém houští, vyplašivši spícího tam ptáka, jenž s děsným skřehotem k Táboru se vznášel. Jezdec však ubíral se zvolna cestou dále, až se po nějaké chvíli zastavil. „Stůj!“ hovořil k svému koni. „Aj zde svatá vodička, jak ji ta pověrčivá luza jmenuje. Pomaháli ona křesťanům od neduhů a nemocí, nebude snad na škodu koni opovrženého potomka Israelova.“
220 Při těchto slovích zahnul jezdec k pramenu, jenž se po pravé straně cesty prýští a skutečně až posud od lidu „svatou vodičkou“ nazýván bývá, an prý se prýští ze svatého Tábora, ačkoliv soudný pozorovatel by tvrdil, že béře původ svůj v nitru Košova. Žížnivý kůň se nahnul a hltavě vodu do sebe srkal. V tom však byl neznámou rukou mocně ku předu stržen a sklesl na kolena tak rychle, že se jezdec přes hlavu jeho do strouhy svalil, již odtékající voda tvořila. „Hoj! kdož jsi ty, že necháváš zprzňovat posvátnou vodu němým zvířetem?“ zazněl hřmotný hlas před poděšeným židem, jenž vstávaje, s tváří a s šedivé brady bláto a vodu rukávem kaftanu stíral. Protřev oči spatřil před sebou hrozebnou postavu onoho muže, jejž jsme již na Košově viděli, a který posud uzdu vstávajícího koně v rukou držel. Za pasem skvěla se mu hlaveň bambitky. „Jsem chudý žid, pane, a nevím, co pravíte,“ odpovídal jezdec, jenž tak nepohodlným způsobem a zcela proti pravidlům jezdeckým na zemi se byl octnul. „Není také třeba, abys mi rozuměl, však my se domluvíme. Co se však tvé chudoby týče, jak pravíš, hned uhlídáme. Čil snad zde svou chudobu skrýváš?“ ptal se na to onen, zvedaje nevelikou skříni, jež byla i s židem do strouhy slítla. „Jeť to jediný můj majetek, pane,“ odpovídal žid, obratem tímto poněkud pomatený. Nešetrný vyzvědač nedal se však řečí jeho másti, a pustiv koňovi uzdu, skříni mocí otevřel. Oči jeho se zajiskřily; bylať skříně plna zlatých a stříbrných prstenů, ná- 221 ušnic, jehlic a jiných ozdob, v nichž si paprsky měsíce mile pohrávaly. „Jak vysoko ceníš tyto věci?“ „Falešné to jenom zboží, kdybych je kupoval, nedal bych za ně ani padesát dukátů,“ odpověděl tázaný směle. „Já nejsem sice žádný kramář, ale podal bych čtyřikrát tolik,“ pravil pohrdlivě lupič. „Mášli tolik při sobě, můžeš si chudobu svou zase odkoupit; hotový peníz je mi milejší.“ „Pane, nečiňte mne nešťastným, jsem –“ „Mášli dvě stě dukátů, pravím!“ přetrhl nezvaný prodavač řeč židovu, dodávaje slovům svým nataženou bambitkou většího důrazu. Žid váhal s odpovědí. „Musíš je míti, aneb! –“ opakoval první. Místo odpovědi vytáhl žid zpod řasnatého kaftanu plný měšec a podal jej lupiči, jenž pokojně zbraň svou za pas zastrčil. Volněji si oddychnuv počal žid: „Je to právě co žádáte, víc nemám, jsem zničen já nešťastný –“ „Drž za zuby Zde máš své zboží. Měšec rozdělíme na dvě polovice.“ „Ach, díky vám, pane; vy jste milosrdný!“ zvolal žid pln naděje. „Jedno sto mi dáš za své klenoty, – a druhé – to si vezmu za křest, právě na tobě vykonaný. Věř, ani jičínský farář by to pevněji neučinil takovému rouhači, jakos ty, a beze vší přípravy. Teď se ale kliď svou cestou. Chlubit se křtem svým nemusíš – sice bych tě pokřtil znovu vlastní krví tvou!“
222 Žid se nedal pobízeti, a v okamžiku seděl na koni. „Jedešli do Jičína –“ „Jedu, jsemť žid Zlatník –“ „Pozdrav tam tedy pana primátora Bůtu ode mne, Jana Plháče.“ „Učiním jak si přejete,“ pravil žid, a bodnuv koně ujížděl z tak nebezpečné společnosti. Náhle však trhl koněm a několika skoky stál u studánky před Plháčem. „Tys nepřítel Bůtův, Plháči?“ zvolal. „Kdybych i byl, co žádáš?“ ptal se tázaný s podivením „Společné ti nabízím jednání; jeť i můj nepřítel.“ „S židy nevcházím nikdy ve spolek,“ odpověděl Plháč s opovržením. „Jak ti libo. Nebyl bych však nevděčným – zde tento měšec –“ při těch slovích podával Plháčovi plný měšec. „Podrž si své peníze jen pro sebe. Pomsta má bude sama sobě odměnou!“ „Blázen kdo dává, a ještě větší kdo nebere,“ zamumlal žid a obrátiv koně rychle odjížděl. Plháč s podivením se za ním díval pokud nezajel, pak ale zmizel i on v hustém lese.
2.
Uprostřed židovské ulice v Jičíně stál nepatrný dřevěný domek o jednom poschodí, obydlí to žida Barucha, pro jeho obchod vůbec Zlatník jmenovaného.
223 Právě v tu dobu, když jsme jej s Plháčem v košovském lese poznali, byly v hořením patru tohoto domku dvě okna posud osvětleny. Byloť to v komnatě skvostně po orientalsku ozdobené, v nížto na bujném divanu spočívala dívka neobyčejné lepoty. Rysy její skvěly se krásou neobyčejnou, kterouž havraní, až na poloobnaženou šíji splývající kadeře, a černé obočí, jehož poněkud smělejší oblouky téměř do sebe splývaly, dodávalo černým ohnivým očím zvláštního výrazu. Řasnatý šat světločervené barvy vkusně odíval štíhlou její postavu. Myslil bys, že to dívka z haremu východního velmože. O, jakou rozkoší jiskřily se černé ty oči, jak vášnivě vlnila se bujná její ňádra. Klečelť před ní muž as 30letý a toužebně k ní pohlížel. „Nepohrdej vroucí láskou mojí, dívko z luhů nebeských! Aj, důstojnost svou a veškeré blaho své kladu s radostí k nohoum tvým! Přijmiž je laskavě! Zapomeň na zdánlivou toliko propast, již pošetilé předsudky vykopaly mezi námi, a oblaž otroka svého jedinkým toliko dárkem milosti své!“ Tak mluvil muž tento, tiskna ruku její ohnivě ke rtům. „Miláčku můj!“ vzdechla dívka s tváří planoucí, a nakloníc se k němu objala bělostnýma rukama šíji jeho, a husté kadeře její zakryly ohnivé políbení. Muž vstal a přisedl k ní na divan, a dlouho tak seděli podle sebe, milostná slova vyměňujíce. Lampa na blízkém stolku ozářovala dvé blaženců; až se konečně snad náhodným, snad i úmyslným hnutím ruky jeho náhle převrhla.
224 Dívka vzkřikla, a však nové políbení zavřelo ústa její. Bylo tma a ticho vůkol... .
*** Neznámou bázní štván, již snad rozmluva s Plháčem v něm byla vzbudila, pobádal Zlatník vždy častěji koně svého k rychlejšímu běhu. Nakloněn ku předu, tak že šedivá brada jeho se hřivou koňovou téměř v jedno splývaly, pádil jako přízrak jasnou nocí. Již mohl rozeznati městské věže, již se blížil k městu, a však uhnaný kůň nemohl déle běžeti o závod s myšlénkami jezdce svého; dech jeho se krátil, on klopýtal, až konečně u rybníka před městem mrtev sklesl. Vzkočiv s mrtvého koně pospíchal žid do města, a však čím více s blížil oné části spoluvěrcům jeho vykázané, tím volnější byly i kročeje jeho, až se, přišed do židovské ulice, náhle zastavil. Vrzly dvéře u domku jeho a v nich objevila se hlava, po ulici pozorně se ohlížejíc. Žid se přitiskl k domu, v jehož stínu byl státi zůstal, a mohl tak, nebyv zpozorován, sám všecko dobře přehlídnouti. Za hlavou vystoupil ze dveří muž v široký plášť zahalený, a dušeným krokem se ubíral přes ulici na polo osvětlenou. Ubohý Zlatník musel se o zeď opírati, aby divokému pohnutí, jež výjev tento v něm způsobil, nepodlehl. Vyvalenýma očima hleděl na nočního chodce, jenž k němu se blížil. „Ha bídníku! dobrou noc! Plháč ti vzkazuje své po- 225 zdravení!“ zvolal náhle, a návalem citu v něm burácejícího skles. Muž takto oslovený se zarazil a pohledl v onu stranu, odkud známý tento hlas přicházel; rychle se však zpamatovav zahnul do blízké ulice, a ztratil se před zrakem skleslého žida. –
3.
„Jsem již stár a sláb, Rachel, pravil druhého dne ráno žid Zlatník, jehož zsinalá tvář slovům jeho přisvědčovala, k dceři své. „Je čas, abychom na tvé zaopatření myslili. Jak se ti líbí mladý Beni?“ Rachel stála před otcem co zlomená lilie s hlavou sklopenou, nemohouc mu ani odpovědíti, ba ani do očí se podívati. „Nuže, co máš proti mladému Beni?“ opakoval Zlatník přísným hlasem. „On je muž lásky hodný; avšak já – já jej milovati nemohu, nesmím!“ pravila Rachel pološeptem. „Nesmíš? Tedy jsi už volila muže dle srdce svého?“ „Ano, srdce mé již volilo, otče!“ odpovídala Rachel a hlas její se chvěl. „A kdož je onen šťastník? Snad sousedův Salomon?“ „Nikoliv, otče. Není to nikdo z našich!“ zvolala dívka s pohnutím a sklesla na blízké sedadlo. „Křesťan tedy! vrah víry naší!“ vzkřikl Zlatník téměř v zoufání. „Mluv! Jmenem mrtvé matky tvé, dcero nevěrná; zapřisahám tebe, mluv, kdo jest ten bídník?“
226 „Pamatuješ se, otče, na onen den, když mne polomrtvou přinesli do tvého náručí? Vysvoboditel můj zpod zplašených koní –“ „Ha! rozumím ti – Bůta! O proč tě tenkráte neroznesli koně na kopytech svých, odrodilá dcero Israelova! Prokleta budiž chvíle, v níž tě počala matka tvá!“ křičel žid, a suché prsty jeho rvaly křečovitě šedivou jeho bradu. „Otče! smilování! Neklej matce pro dceru svou; byť bych i chtěla jinak jednati, již nemohu!“ zaplakala ubohá dívka a sklesla zuřícímu otci k nohoum. On ji však odkopnul a roztrhnuv šat svůj řasnatý až po pás pravil: „Zmije ty, jenžs mohla zapomenout na víru předků svých, a metat hanu na šedivou hlavu otce svého, plaz se ode mne k svůdníku svému! Mne však nejmenuj více otcem; já tě neznám! –“ V tom bylo silně udeřeno na dvéře a hned na to vstoupili do světnice dva drábové. „Ve jmenu práva a opatrné rady, žide Zlatníku, aneb jak se jinak jmenuješ, pojď s námi!“ pravil první z nich, hranatý to chlap, jemuž pro vousy z obličeje nebylo než nos viděti. Žid se při těchto slovích zarazil; po krátkém ale rozmýšlení vstal z křesla a učiniv několik kroků proti drábům, ptal se pevným hlasem: „A kam mne povede?“ „Nedaleko!“ odpověděl mu druhý dráb s ušklibnutím; „šatlava je na blízku.“ „To je skutek tvého miláčka!“ pravil na to trpce Zlatník, obrátiv se k dceři posud u nohou jeho ležící.
227 „Otče, otče!“ štkala zničená Rachel a znovu kolena jeho objímala. „Jsem hotov!“ pravil žid obrátiv se opět k drábům a nedbaje na zoufalé počínání dceřino, která jej zdržovati chtěla. „Bartoši!“ pravil polohlasitě dráb k vousatému druhovi. „Je to kůstka, he? Nevezmem ji také s sebou?“ „Drž hubu Bradáči!“ zabručel Bartoš; „o tu se postará pan primátor sám.“ „Primátor? – Na mou jízvu! nemá špatné oko pan primátor!“ „Hni se, žide! – a ty nás holubičko svým teskným vrkáním nezdržuj!“ pravil Bartoš k ubohé Rachel. „Dobře tak!“ dodal druhý, když byl Zlatník dceru svou mocně odstrčil. „V pochod!“ – Oběma dráby doprovázen kráčel Zlatník volným krolem ze dveří, ani se na omdlelou dceru neohlídnuv. –
4.
„Výborně, tak se nám to nejlíp podaří!“ pravil několik dní na to primátor Bůta, přecházeje po pokoji. Před ním stál známý již dráb Bartoš. „A odměna?“ tázal se tento. „Za tu ti ručím já. Dřív mi jej však živého neb mrtvého dostavíš.“ „Buďte o tom ubezpečen, opatrný pane, byť bych i tuto hlavu měl nasadit,“ pravil Bartoš.
228 „Nuže, já a celá rada spolehá se na tebe, jakož i ty se na mne spolehni. Již však nemeškej s přípravami, a zítra uhlídáme, zdalis nepřislíbil mnoho.“ S opětným ubezpečováním odhodlanosti své opustil Bartoš komnatu, nechaje primátora samotného. Bylť Ignác Bůta, jehož jsme již jednou viděli, muž as 30 letý, postava byla štíhlá, prostřední velikosti, bledá tvář jeho zářila se mužskou krásou; a nebylo věru ani toho třeba, aby dívku, mělali zadati mu srdce své, dříve byl vysvobodil ze životního nebezpečí, jako dceru Zlatníkovu. Jedinký pohled jeho očí byl by postačil k obměkčení srdce sebe tvrdšího. Dnes však pokrývaly tvář jeho chmury msty a nenávisti; oko jeho plálo zhoubným ohněm. Po odchodu drába pustil úplně uzdu myšlénkám a vášni své. „Tedy je zde opět, ten bídník krvolačný! A čímž jsem popudil mstu jeho proti sobě? Dědictví jeho že zůstalo z části v rukou mých? To byla příčina onoho zneuctění; však mne tvář posud pálí, když jen na tu ránu pomyslím. – Uprchnuv jako vrah, přichází nyní opět, a znovu vztahuje ruku svou proti mně snad k ráně krvavé. – Dej však pozor Plháči! ruka má je mnohem těžší, a mohla by ti jejím udeřením hlava ulítnout! – A žid je v spolku s ním, ač všecko upírá! – Uhlídáme, kdo z nás zvítězí! Zlatník, ten ať pyká v okovech – a Plháč? Dnešní noc snad rozhodne!“
229 5.
Až posud je vidět na temeně Košova lesem obklopené, ovšem nepatrné již zbytky bývalého hradu. Příkopy jsou již téměř celé zasypány rumem, a po zdích ještě zůstalých plouží se břečťan co znak nesmrtelnosti na obraze spousty. Vůkolní lid jmenuje zříceniny tyto všeobecně „hrádek“, o pravém jmenu a pánech jeho nikdo ti však nepoví; vymřeli i z paměti pověsti. O otvoru toliko, jenž se uprostřed skalného hradiště nalezá, budou ti podivné věci vypravovati. Kdo ze zvědavosti do otvoru tohoto, ovšem po kolenou, byl vnikl, shledá, že se čím dál tím více šíří a zvýšuje, tak že v jeskyni této člověk i státi může. Odvážíli se pak ještě několik kroků dále, octne se náhle na pokraji propasti, jejíhožto dna však, jak se praví, při slabém světle smrkového oharku dopatřiti se nelze. Jeskyně a propast tato – a však nepředbíhejme svému vypravování. Byla opět jasná noc. Měsíc jsa v ouplňku houpal se nad Táborem jako noční lampa bdící nad zemí, aneb jako lampa v kobce nad rakví. Cestou od Lomnice loudal se plachtou zakrytý vůz. Nad vojí seděl muž, z jehož prvního ohledu bys byl soudil, že nemusil v umění vozkovském příliš dlouho praktikovati. Místo na koně a cestu ohlížel se kolem po lese, nedbaje na to, aby nepřišli koně snad k ourazu. Když minul „svatou vodičku“, obrátil se na zad do vozu a pozvednuv plachtu pravil, jakoby s někým mluvil, pološeptem: „Ptáček náš se nedává vidět, sedí snad kdesi 230 v hnízdě, jakoby tušil nastřeženou klec. Myslím, že jsme se marně vystrojili. Prokletá to cesta! Co dělat?“ „Stůj!“ zahřměl v tom silný hlas u prostřed cesty, a před překvapeným vozkou objevila se mohútná a hrozebná postava Plháče, jenž byl koním do uzdy vpadl. „Na mou jízvu, to on! Vzhůru hoši!“ zvolal za vozku přestrojený dráb Bradáč. Na slova jeho odlítla plachta s vozu, a v něm objevili se tři dobře ozbrojení mužové. Padla rána, jedna, druhá. Obě byly určeny Plháčovi, první mu však zafičela toliko kolem hlavy, a druhá zasáhla místo něho hlavu náručního koně, tak že zařičev se svalil. Druhý kůň počal se vzpínati. Plháč odskočil. „Hoho! Vyšli jste si čtyři na jednoho?“ zvolal a vypálil z bambitky. Bradáč se svalil pod vůz, s nímž poplašený kůň do skoku se dal, vláčeje s sebou i ubitého druha. V okamžiku vyskákali oni tři mužové z vozu, a opět se rozlehlo po lese několik ran. Plháč zavýsknul divou radostí, ačkoliv sám byl do ramena raněn; neboť z odpůrců jeho opět jeden sklesl, byv střelen do nohy. Nyní však nebylo čau na zmar; jedním skokem octnul se v houšti lesa. „Za ním, za ním!“ zvolal Bartoš, jenž výpravu tuto vedl, a jal se s druhem svým Plháče pronásledovati; třetí pokulhával za nimi. – Nedlouho na to objevil se Plháč u příkopu svrchu popsaných zřícenin. Ohlednul se za svými pronásledovníky, a nespatřiv nikoho přeskočil příkop a octnul se uprostřed hradiště. Zde se ohledl ještě jedenkráte, bylo již slyšeti 231 hřmotné proklínání Bartošovo. Rychle odvalil Plháč veliký kámen, a před ním černal se úzký otvor, vedoucí dovnitř skály. Jako had zmizel pronásledovaný ve své skrýši. Chtěl ještě kámen k díře přivaliti, a však bylo již pozdě, blízké kročeje mu v tom překazily. „Zde zmizel!“ ozval se Bartoš, jenž byl v předu za Plháčem pospíchal. „Ano, zde musí být; viděl jsem jej jak příkop přeskakoval,“ dosvědčoval druhý dráb, a všickni počali hledati. „Pojď sem Bartoši, není to krev zde na kamenu?“ zvolal třetí. „Hurá! Liška vklouzla do své brlohy. Tu jeho krvavá stopa!“ zvolal radostně Bartoš, roztíraje červené skvrny na kameně, jejž byl Plháč odvalil. „Lišku máme; a však jak ji vypudíme?“ Počalo tiché rokování. „Dobře tedy!“ pravil konečně Bartoš. „Ty, Hloušku pospěš do nejbližší vsi, a přiveď několik sedláků na pomoc.“ A obrátiv se k poraněnému, dodal: „A ty zde počkáš před dírou, aby neupláchl, kdyby se mně v jeho hnízdě něco přihodilo.“ Po těchto slovích nabil znovu pušku a přikleknuv k otvoru vstřelil do něho. U vnitř ozvalo se temné vykřiknutí. „Dostal!“ zvolal Bartoš, a ubezpečen, že Plháče poranil, vtlačil silné tělo své pracně do díry. Raněný dráb zůstal samoten před dírou, a usednuv na kámen počal si poraněnou nohu obvazovati. Zklamal se však Bartoš; vykřiknutí Plháčovo byla toliko lest.
232 Sotva že Bartoš něco málo v jeskyni popolezl, kolem sebe po Plháčovi hmataje, byl pevně za hrdlo uchopen. Vztekle vyskočil a objal Plháče kolem pasu. „Vzdej se!“ zachrčel; Plháč mu však místo odpovědi jen těsněji ještě hrdlo sevřel. Nastal krutý zápas, ticho a potmě hleděl se druh druha zmocniti. Netrvalo to však dlouho, Plháč, jsa s místností dobře obeznámen – vždyť to byla skrýš jeho – zavlekl Bartoše několik kroků hlouběji do jeskyně. Vymknuv se hbitě z jeho objetí, strčil Bartošem náhle ku předu. Hluboko pod nohama Plháčovýma těžkého cosi padlo, slabý chropot ozval se v hlubině a všecko utichlo. Plháč stál na kraji oné propasti, o níž jsme již slyšeli, a v ní byl Bradáč pochován. Po děsném tomto výjevu přiblížil se Plháč opatrně k otvoru své skrýše, očekávaje nového protivníka, aby i jemu zjednal podobný hrob. Avšak před jeskyní bylo hrobové ticho, ani jedinkého pohnutí nezaslechl, jakkoliv, sluch svůj napínal, Dlouhou chvíli ležel u otvoru, nemoha si ticho toto nikterak vysvětliti, až konečně osmělen hlavu povystrčil, aby se venku poohledl, nemáli se již čeho báti. Nedaleko otvoru podle kamenu ležel raněný dráb, snad omdlelý, snad i mrtev; vůkol nebylo ničeho vidět ani slyšet. Ticho opustil jeskyni, a vběhl do lesa. – Nedlouho na to přikvapil vyslaný Hloušek s několika sedláky, kteří cepami se byli ozbrojili. Když jim na opětné voláni Bartoše nikdo v jeskyni neodpovídal, domyslili se, co se bylo stalo. Roznítili tedy smrkovou větev a vnikli do jeskyně. Byla prázdna, toliko v jednom koutě spatřili lože z mechu, a v propasti krvavé tělo Bartošovo. –
233 6.
Dni a měsíce plynuly, aniž by kdo Plháče byl viděl aneb jen o něm slyšel; zmizel zcela z okolí, kdežto domnělý společník jeho, žid Zlatník posud v šatlavě seděl, ačkoliv nevinnost svou již tím byl dokázal, že oloupení své pod Košovem věrně vyjevil, navzdor zákazu Plháčovu. A co se dálo s nešťastnou Rachel? Láska její hanebně zrazená, a vědomí, že snad pro ni úpí šedý otec v žaláři, že ji proklíná – to vše si představte, a nejlépe pak pocítíte bolest, zuřící v prsou krásné Rachelky. Ach, nebyla to již ona Rachel, jak jsme ji poprvé spatřili! Nevýslovné duševní utrpení drze setřelo ruměnec s tváře její, oheň oka vyhasl denně prolívanými slzami. Nebyla to již ona sličná Rachel! Na milostné přemlouvání primátorovo, byla ve vášnivé lásce své před několika měsíci toho pevného úmyslu, vstoupiti do lůna církve katolické, nyní jí tatáž láska, to zapovídala; nemohla, nesměla opustiti víru otce svého, jenž z rozkazu milence jejího, jak se jí zdálo, pro ni trpěl; neboť nemohla uvěřiti, že by otec její ve spolku býval s lupičem. Chtěla sice několikráte utéci se k primátoru, a u nohou jeho žádati o propuštění otce svého; a však pokaždé jí v tom hrdost její zabránila. Ano když Bůta o přístup k ní, dle svého mínění zatčením Zlatníka uvolněný, se pokoušel, byl povždy s opovržením odmrštěn. Nevycházejíc z domu, nikoho také k sobě nepřipouštěla, trávíc dlouhé dny žalu s Annou, slepou svojí služkou. A právě tato 234 křesťanská služba byla to, jenž z Rachelčina a z vlastního popudu primátorovi cestu zastupovala, ačkoliv dříve toliko jejím prostřednictvím oba milencové se scházeli. –
7.
Žádné snad město ve vlasti naší neutrpělo poměrně tak mnoho a tak často ohněm jako Jičín. Z úcty však k člověčenstvu doufáme, že byl původ tolikerých požárů jiný, nežli onoho, o němž tuto vypravovati musíme. Bylo to – jak památní kniha tohoto města vypravuje – odpoledne, dne 10. máje léta páně 1681, na den svatého Stanislava, když se pocestný jakýs voják v židovské ulici ptal na dům Zlatníka. Muž, jehož se tázal, podivně na vojáka pohledl, pak ale ochotně odpověděl. „Zlatník však není doma,“ pravil. „Děkuju vám; na tom mi však nezáleží,“ odpověděl voják, obrátiv se docela v jinou stranu, než kde domek Zlatníkův stál. „Však on i tak pomstu za zradu svou ucítí. Jestli on slib svůj zapomněl, a vyžvatlal, co neměl, mám já paměť lepší.“ A pod širokým kloboukem zajiskřilo jeho oko, a ústa zkřivila se v jizlivém usmání. – O páté hodině, tedy asi hodinu na to, vyšel oheň od žida Zlatníka, nedaleko šatlavy. V několika okamženích stál dům v jednom plamenu a za krátký čas hořela již celá ulice. V praskot ohně mísil se zoufalý křik pohořelých a hasícího lidu. 235 „Mé dítě, mé dítě!“ ozval se náhle prostřed davu pronikavý hlas ženský. „Spaste mé dítě!“ „Její dítě? Totě Zlatníkova dcera Rachel.“ „Ubohá, pozbyla smyslu. Jaké neštěstí!“ „Anno! kde je dítě mé?“ volala dívka. Toliko útrpné litování jejího rozumu bylo jí odpovědí. „Mé dítě!“ vzkřikla Rachel ještě jedenkráte, a jako šílená vrhla se do hořícího domu. Sotva v něm však zmizela před podiveným davem – sřítil se dům, a vyhrnuvší se dým ze ssutin naplnil celou ulici. „Ubohé děvče! Zahynula!“ pravili někteří a ubírali se dále, aby zachránili co se ještě zachránit dalo. Zhoubný oheň však šířil se víc a více, tak že ve třech hodinách celé, z větší části dřevěné město obráceno bylo v plamenné moře. Ubozí obyvatelé, nemohouce dále odolati zuřícímu živlu, shlukli se na náměstí a s úpěnlivým nářkem hleděli na hrůzokrásné to divadlo. Toliko primátor a radní pánové podrželi ve všeobecném zmatku obyčejnou vážnost svou, a chodíce davem lidstva těšili kde a jak mohli. Tu se náhle za primátorem objevil onen voják, jejž jsme v židovské ulici viděli, a nahnuv se k uchu jeho pravil: „Lupiči mého statku! hleď pak, jakou jsem ti roznítil pohřební pochodeň!“ Bůta poděšen odskočil; v tom však pocítil v prsou bodnutí dýky, a zavrávorav zkřikl: „Vrah! chopte vraha!“ „Žhář! To on! Viděl jsem ho, když se ptal po domu Zlatníkovu, kde oheň vypukl!“ volal jiný. „Hoďte ho do ohně! – Zabte žháře!“ zavznělo se všech stran, a množství lidí hrnulo se za utíkajícím Plháčem.
236 Utíkal přímo k pražské bráně, tasenou dýkou zuřivě kolem sebe máchaje, tak že nikdo z pronásledujících se k němu přiblížiti neodvážil. V krátce však ustali všickni od jeho pronásledování; padalyť, kdy běžel, ohnivé trámy a oharky na ulici, tak že bylo nebezpečno, žháře dále stíhati. Podivná však náhoda převzala na sebe úlohu mstitele. Právě se Plháč obrátil a vítězně na protivníky své pohledl, an v tom s domu obecního, jenž toho času nedaleko pražské brány naproti Jezovitům stával, makovice spadla, a jej do smrti zabila, rozdrtivši hlavu jeho. – Druhého dne vytáhli z pod rumu Zlatníkova domu tři mrtvoly. Jedna z nich celá jsouc popálena, křečovitě tiskla k prsoum dítko asi měsíc staré – byla to Rachel; nedaleko obou leželo tělo slepé služky Anny Bradské. Když primátor města, Ignác Bůta, jenž slabě toliko byv Plháčem poraněn v brzce se uzdravil, po uvězněném Zlatníku pátral, nevěděl nikdo kam se žid byl poděl. Nepochybně použil všeobecného zmatku, a vyváznuv z vězení uprchl. –
A. Strauch.
237 Z Venecie.
V týnském kostele bylo Te deum laudamus odzpíváno, a davy lidstva hrnuly se z kostela, by skončily v přátelské zábavě starý rok. Bylať to snad slabost – ale slavíval jsem vždycky v duchu svém poslední noc starého roku, a tak byla i dnes duše má podivnými myšlénkami naladěna. S nábožnou vroucností pomodlil jsem se za duši Johanny – a snad nikdy jsem se nemodlil tak zkroušeně jako dnes. Ona tak těžce byla nemocna! – Já vstoupil do předního pokoje, an lékař z komnaty, kdež Johanna ležela, po tichu vyšel, řka ke mně hlasem ouzkostlivým: „Buďtež tichý – ona je umdlena – bude snad dřímat.“ „Je naděje? –“ „Není!“ pravil dojemným pološeptem a odkvapil. Otevřel jsem komnatu Johanny z ticha, že dvéře ani nezavrzly. Na stolku hořela skleněná lampa, a vůkol bylo rozlito magické temno. Johanna nespala. „Jste vy to Karle?“ pravila jako ve snách pohroužena slabým hlasem, „již dlouho jsem vás 238 čekala. Je mi dnes tak lehko.... chtěla jsem se vám zpovídat. Máte zde svůj denník?“ „Ano, onen starý, vlastní mou krví psaný denník,“ pravil jsem bolestně, uchopiv se její alabastrové ruky, a přivinuv ji k svým horoucím rtům; „onen denník, jenž do dneška ležel takořka pochován. Ach, nepoznal jsem dosud utěšené chvíle, bych vyvolal a zkřísil ty bloudící sny svého mládí, složené v této knize. – Ano, jen v mladistvém srdci probudí se ty horoucí city, vzniknou ty divě rozhárané vášně, jenž nikdy nehynouce, vždy v jasném se vznášejí plápolu.“ „Neníli pravda, měl jste také dosti truchlivých dob, v dlouhém jste trval zápasu, a bývalo by puklo srdce vaše, kdybyste v staré ty zpomínky, v staré ty žaly byl ponořil snivou duši svou! Vím to – což jste ale učinil, čím jste nabyl pomoci a útěchy?“ „Jak jistý spanilomyslný básník s němou sochou, obrazem Venuše Milonské, v pařížském Louvru snad navždy se loučil, vřelými slzami líbaje krásnou její nožku, jíž často v sladkých večerech veškeré sny a boly byl zpovídal: tak jsem i já často zulíbal křečovitým rtem tuto knihu, hrobku to svých zažehnaných tužeb. A když pak někdy hlava má se zase rozpálila, když jsem neměl nikde vroucí duše, jež by se mnou podobně cítila: ze chladných společností domů se vraceje, modlil jsem se v duchu svém ukolíbavou modlitbu jisté duchaplné ženy: „Řídcí jsou lidé nyní, jenž sobě nelibují ve vystrojené tabuli, v skvostném šatu a v zábavách civilisace; my jimi opovrháme co šílenými, vyháníme je ze sociálního života – nazýváme je básníky.“ I byl jsem ukojen; jakýsi pyšný sen nadchnul duši mou, a blou- 239 znivě oko mé v tichém spánku se zavřelo. Na cestách pak ještě více se pozdravilo srdce mé, a když nyní lehké vánky milé jeseni mou tichou komnatu provívají, když se růže rozkvetlé houpají v bolnosladkém zachvění co krásné duše ve snách ztopené, když v líbezném šepotu mroucího listí staré zase slyším zpěvy tajemných poezií: tu se probouzí i duše má, a já objímám ty zakleté světy, ty stíny svatých postav, jenž tichého snáře na poutích jeho stále provázely.“ Johanna neslyšela více posledních slov, ona tiše spala. Krásné tílko její spočívalo na pohovce, sněhobílé ručinky byly křížem na prsou složeny, zlaťounké vlasy splývaly po alabastrové šiji, a bledá tvář byla polita září dokmitávající lampy. V tom okamžení zdálo se mi, že to zjev jakýsi z cizích, zažehnaných světů, že to ta hvězda mi někdy kynoucí, a tisícero různých myšlének projelo duši mou. Viděl jsem svou bývalou lásku, i zdálo se mi že volá svého Karla za sebou, v tu říš nepojmutých zde ideálů, že mi ještě ve snu nekonečnou přisahá lásku. A již jsem chtěl za tuto bílou ručku ji pojmout, již jsem se nad touto vzduchovou postavou sklonil v svaté přítulnosti, již jsem se chtěl svým chvějícím rtem dotknouti jejích rtů – an se tu Johanna náhle pozvedla; oko její se zajiskřilo co poslední pablesk hasnoucí hvězdy, a vidouc mne v naznačeném postavení, pravila více ve snu: „Nedotýkej se. . těchto rtů, běda tobě –“ Po chvíli se však zpamatovala, a hledíc na mne zrakem pátravým, ptala se náhle: „Karle, nač jste nyní myslil?“
240 „Na mou a vaši přítelkyni; v tu chvíli jsem bloudil po Venecii.“ „Ano, máte pravdu; a Venecie – povídejte, čtěte dnes tedy o Venecii, zapějte mi pohřební můj zpěv!“ Pokynula mi, abych započal předčítat, pozorujíc ale, že jaksi jsem v rozpaku, že se jaksi vzpírám jejímu vášnivému přání, šlehla po mně svým planoucím okem, tak že jsem nemohl vzdorovati déle. Jediným tím pyšným pohledem zdálo se mi, že přehledla celý svůj traplivý život, celou svou neblahou minulost; zdálo se mi, jakby chtěla říci: „Otruli mi život můj, nejsvětější hodiny mého mládí – vím to, a ty bídníku se zdráháš nyní, v poslední mé době podati mi pohár s pelyňkem, abych se jím schladila?!“ A já vždy jsa jejím otrokem, četl tedy:
V Benátkách, 15 srpna 184*.
V gondoli černým smutkem pokryté dohoupal jsem se včera z Maestre, v 8 hodin z večera, na lehkých vlnkách do Venecie. Přede mnou se rozlívalo moře, ozářené žhoucím pableskem zapadajícího slunce, u velebném půvabu, an tu z těchto proudících se vod šedá kuple sv. Marka – a veškeré město se objevilo. Veškeré zvony zavzněly v klekání, splynouce v božskou harmonii, a tyto majestátní zvuky tak vroucně líbaly nepřehlednou hladinu, že každá vlnka se probudila ze svého snění, a jedna druhé šepotala ty svaté melodie.
241 Zachvěla se duše má; procitnuv ze svého blouznění tímto mámivým čaropůvabem, nevěděl jsem v tuto chvíli, mámli se modlit, mámli zaplakat: bylť jsem překonán tímto velkolepým divadlem. V tichém udivení zakalilo se oko mé, a vřelá slza skanula po mých lících v chladné vody, jež čiperné vlnky v nesmírný unášely ocean. Toť byla žertva, již básník paní mořské podával. – Dospěl jsem tedy do lůna tvého, tajemná ty Venecie, ty čarovná Vílo, ty rozkošný sne mého života! Kochám se v nevýslovných, nesčíslných vnadách tvých, děckou jsa unešen blouznivostí. Tu zírám v tvou tužebnou tvář, tu líbám, drahá matko, co bídný poutník ten unylý ret tvůj; tu tě objímám u vášnivé přítulnosti horoucí duší svou, tu čítám na tvém zasmušilém čele staré sny tvé, slávu tvou a pád tvůj – a ty hledíš na mne tak milostně, co na syna – co na vyvolence! Ano, již se chvěje tvůj zpěvný ret, tvou tváří hraje melodický úsměv, v tvém oku zrcadlí se blankytné naše nebe: a já se kořím před tebou, ty velký stíne milované matky mé – v popeli svých otců... . Kamž měla zalítnouti duše má, kde hledati mateřského požehnání v sklíčenosti své, než ve tvém lůně, na tvých zvlněných ňadrech! – Nestává Arkony, nestává Vinety, nestává více Retry, zhynulých našich Jeruzalemů: – stává mi však Venecie, a tato velká dcera Slávy, probuzená lkáním vnuka svého, cítí na prsou svých duši obětovnou – a žehná ji!....
242 Dne 18. srpna.
Dopoledne běhám po městě se svým ciceronem po kostelích, obrazárnách, palácích a jiných podívání hodných pamětnostech, a když večer, totiž o devíti hodinách nejdu do divadla, běžím na piazzu sv. Marka, kdež nyní veselý počíná život. Ze všech končin zaznívá líbezný zpěv lepotvárných Vlašek u přízvuku kytary, v okolních kavárnách na piazzettě zvláště je živo, a milostné párky tu bloudí v sladkém roztoužení. Musím se upřímně vyznati, že noční tento život velice mne zajímá, ano že mi docela je po chuti, jelikož v bujných jeho vírech veškeré síly své probuzeny cítím, tak že skoro blažen, v průvodu rozehrané fantasie, vcházím v ty jantarové brány svých velkolepých, nebetyčných hradů. – Jindy za rozkošného večera objednám si svého gondoliera, jenž mne na chvíli baví svými Petrarkovými sonety a Tassovými stanicemi. Hlas jeho dosti je líbezný, a rozechvívá se v líbezném ohlasu po tichém nočním moři. Vypravuje mi též rozličné avantury z benátského života. Vždy dál a dále kolíbá se čilá bárka, sáhové veslo stápí se v zvučném akkordu, a spanilá luna, ta čarovná duše mých poetických nocí, koupá se v rozhalené kráse v nedohledném moři, a každé stopení se vesla tisíce vyvodí hvězdek zářících. Ó noci luzná, noci spanilá ve Venecii! – Kdo není okouzlen tvými čarovnými vnadami, když ty naň pozíráš svým bohozjevným okem! – Ach komu by dáno bylo, zhynouti nyní... . Nech mne dlouho, dlouho bloudit za tvým svatým stínem, abych v tajemných krásách tvých stopil duši svou, abych přitisknouti mohl unylé líce k tváři 243 tvé tak spanilé, a v svaté šílenosti abych sklonil se na ukolébavém lůně tvém, a jen na okamžik... . Zapomněl jsem bolnou minulost svou, veškerý trapný sen ulítl z rozjařených prsou mých, a zdálo se mi, že jsem daleký těch světů věčných bojů a žalů. V těchto rozsáhlých vodách, odbíjejících světlo měsíce, viděl jsem bledou tvář své mrtvé nevěsty, a ona mne vítala v rozčilené rozkoši, a roztouženým loktem svým mne vybízela k sladkému přilnutí. Modravá její očka se jiskřily, jak za časů minulých, alabastrová její ňádra se dmuly, jakby nejsvětější láska má je byla rozehřála, a ten krásný ret zase ke mně promluvil, jako tenkráte, když jsem ji ponejprv na své roztoužené srdce přitiskl; zašeptala mi líbezným hlasem: „Pojmula jsem blouznivou duši tvou, nahlédla jsem do útrob vášnivého srdce tvého, jež tak svatě milovalo: ano, já se nelekala budoucnosti tvé – já ti rozuměla. Dvě léta toliko – ano jen rok přála jsem sobě, žíti s tím mileným mužem, jehož dobré duši se koří láska má; ale nyní pojď, nyní navždy tě přivinu na svá horoucí ňádra, navždy zhojím ty rány osudu, věčně budu nyní naslouchat tvým milostným zpěvům, věčně s tebou na rozhoupaných vlnkách se kolíbat, a celovat tě věčně!“ Byl jsem překonán, a již jsem se tulil k této drahé tváři své mrtvé nevěsty – an šedý mrak zahalil lunu i přízračný obraz; a v mé duši bylo zase tak smutno, tak pusto, a přede mnou se rozlívalo rozsáhlé moře jako tok nevypráhlých slzí. – –
244 Dne 20 srpna.
Včera jsem bloudil po rivě al Zattare, v tom pořadí, kde stojí hospitál vojenský dei incurabili. Vody se tady stáčejí v divém proudění; vlny bijí o slabou hráz, kdež chudinké stromořadí stojí a několik bídných domků. Již se setmívalo – vůkolí bylo pusté. Podivno! onen den byl právě den mého narození, a téhož dne zemřela matka má, první žena, jenž mne tulila k prsoum, jenž mne učila lásce k ženě a vlasti. A onen osudný den viděl mne též co obžalovaného před svými soudci, jenž nade mnou a nevěstou mou ortel měli vynésti. Oni ji zabili, a já trvám u vyhnanství! – Dnes rok, pravil jsem sobě semo tamo přecházeje, ploužil jsem se dosti bídně ku svým domácím luhům, v ten rozkošný kraj, kdež bydlela ona – jenž vyplňovala polovici mých nejsladších snů, ale „pln touhy, pln naděje“ zkřikl jsem zoufale do hukotu vln. Jak se chvělo srdce mé, každá žilka pohrávala u vzpomínce toliko, že ji zase obejmu, že ji unesu, by se mnou sdílela trpký osud vyhnanství, proviněný tím, že jsem ji tak nesmírně miloval, že jsem se v souboji pomstil nad bídníkem, jenž mi pokalil můj nejhrdější sen. Nežila více. Tři noci jsem vyslzel nad jejím hrobem – a pak jsem se rozloučil na věky... . Bylo tma. Na chmurném nebi se objevila jasná hvězda, kynoucí mi: „Nezoufej!“ V tom zaslechnu při zvuku kytary tak milostný, tak ukolíbavý zpěv, – a dlouho, dlouho jsem poslouchal, jakby to hlas rajského anděla!
245 Ó hudbo rozkošná – půvabe nadzemský! Jak se kloní tobě mysl má, čarovným zvukem tvým opojená! Každým tónem unášíš mne v božské roztoužení, a já cítím, že veškerý můj život v nekonečné horuje lásce. Pojímám tyto melodie – a žasnu. Odkud tento zvuk, tenť hlas duchů nadzemských? – Z těch říší velkých ideálů mých? – To jsou mířící ti duchové, na rozhoupaném moři vysokých poezií bloudící, a oni se objímají, oni se líbají, jich hnutí je svaté zachvění. Nevidíme je, cítíme je toliko, kloníce se božským jejich stínům. Probudím se ze svého snění, a krásná tvář hledí na mne – zoufalce! A ona viděla mne v hnutí bolestném – a já jí povídal tak krásné báje, tak utěšené povídky o bloudícím rytíři milosti, o rytíři hvězdy zahaslé – a ona plakala. Ó Bůh ti splatiž tuto krásnou slzu, již jsi za mne prolila; neb já jsem onen rytíř, jehož oplakáváš – – tak pravil jistý básník, a tak pravím i já!... .
Dne 24 srpna. Píšu a tím zase okřívám. Hlavní má zábava je divadlo, – divadlo spolu krásných žen – padlých to andělů. Neviděl jsem nikde tak bujných odcloněných krás, tak vášnivých očí jako zde. Byl jsem v paláci dóžů, v starých vězeních, kdež jsem s duchem Byronským trochu déle postál než Kollár. O střechách olověných nevěděl mi cicerone nic jiného povídat, než jak odtud pověstný Casanova utekl. Historie ta jest 246 veškeré Venecii známa, a cicerone upřeným zrakem na mne hleděl, jaký zádiv ve mně zbudí tento odvážlivý čin. Snad chtěl ještě dále povídati, ale jméno Casanova urazilo ucho mé, já si zpomněl na onoho bídníka, jenž po celý život svůj veškeré ženskosti se rouhal, jenž ty nejluznější květy ženských krás v blátě pošlapal, jenž nejbujnější růže svým jedovatým prstem rozerval, a ďábelským chechtem zničený lupen světu okazuje vyřkl: Hle, vy sentimentalisté, vy poetové – toť vaše ideály! – Učte se ode mne lásce, úklonnosti – vidíte mé rekovné činy? – Chcete se dále klonit modlám svým, chcete dále vzdychat u nohou madon svých? – Vidíte, já nevzdychal, a tisíce jsem dobyl ženských srdcí! – Celé davy zoufajících žen viděl jsem s rozháraným vlasem přede mnou utíkati, slyšel jsem ono přebolestné stenání puklých srdcí dívek – šílené jejich postavy těkaly přede mnou ve své nahotě, a za nimi se honilo ono hádě, jenž k smrti chtělo uštknouti každé ženské srdce, a sykotem svým přehlušilo veškerý pláč pohaněné ženskosti. Okem planoucím ve hněvu a opovržení mrštil jsem po svém ciceronu, a on mne doprovázel dále. – U obdivování hojných pamětností, jež se nacházejí v sálech paláce dóžů, postál jsem před obrazem Tintoretta, představujícím nebe a peklo, a musel jsem se usmáti. Povídá se, že byl Tintoretto, když maloval nebe, zamilován, a tu postavil svou půvabnou dívku v triumfu do nebe. Sotva byl hotov s nebem, stalo se mu děvče nevěrným, a tu ji rozezlen vsadil do věčného plápolu. A tak tkví tato kráska v nebi a v pekle, – tvář ta samá. Trefný toť tedy 247 obraz na slova Börneho, jenž praví: „Nikdež se tak dobře nesrovnávají andělové a ďasi, jako v srdci ženském.“ –
Dne 28 srpna.
Kamkoli kročí noha má, kamkoli se ohlédnu, všady mne stíhá Byron. Před dvěma dny navštívil jsem také starý palác Mocenigův, kdež anglický tento genius roku 1819 přebýval. Byl jsem hostem u jisté rodiny benátské, a s jakousi uměleckou hrdostí byla mi obrazárna ukázána, kdež mnohé krásné dílo cizinci bylo ukryto. Mezi jinými obrazy viděl jsem tu i obraz hraběnky Gambové, provdané Guiccioli, oné ženy, již Byron svou básnickou duší tak nesmírně miloval, jež mu nahradila jeho zničený ideál ženy – nerozumnou, srdce prázdnou manželku. Guiccioli svým čaromocným loktem jej ukolíbala, onať sypala v tu tůni chorého srdce jeho léčící byliny, ty nejvonnější, ty nejdražší. Jak často sníval v jejím lůně o štěstí domácím, ale marně! jeho nepokojná duše nikde neměla poklidu, a jen obětovná tato žena byla s to, alespoň na čas ukonejšiti jeho boly. Jen tak světem štvaný básník mohl zploditi Child-Harolda, a právě zas jen tento básník mohl nám svou Medoru, Gulnaru, Zulejku, Julii a Haidu – ženy plné útulnosti a vznešených citů, plné odhodlanosti, nehynoucích vášní a lásky nekonečné – v trefném obrazu podati, an sám je byl miloval. A hraběnka Gambová, tato krásná duše, byla zcela pro něho stvořena, a ona zůstala jeho andělem na veškerých jeho pozdějších poutích. –
248 Jednoho večera jsem utekl ze shromážděné společnosti do obrazárny. Slunce již dávno se sklonilo do moře, v pokoji bylo šero – ale mně bylo tak milo, a zdálo se mi, že se na této stěně každý ten obraz hýbe, že oživuje, a že ke mně mluví hlasem duchovým. Já se postavil před podobiznu Gambové, vyčítaje z její tváře její celou vášnivou duši; a ona byla tak krásná, tak
Spanilá jak ta, co první klesla z žen; – Mámící, jako ach! to přeblouznivé zdání, Kvetoucí v snách, jež snívá srdce ztrápené, Jenž kouzlí srdcí dvou se opětné shledání, A v ráji snoubí duše sobě ztracené; Tak jemná, jak památka lásky pohrobené.
A já se stopil v té postavě andělské, já před ní klekl na kolena svá, a dal se do usedavého pláče. Vždy více a více se stmívalo, obraz mi zmizel před očima, a jiné a jiné postavy a tváře se míhaly mou duší. Tu jsem se rozpomenul na matku svou, kterouž jsem tak záhy již ztratil; a co trápilo ji? – Já ji miloval dětinnou láskou, a ona mi prorokovala co děcku, že budu ženami – že budu láskou svou nešťasten! Nebylaliž i ona žena, již jsem prvně miloval, již jsem velebil – a já pak miloval ženy, taktéž krásné, outlocitné a obětovné, a ony byly všechny tak nešťastné! – – Jasná luna se probrala hustými mraky, a co přičarována připlula k oknu mému. Mžikem se zablesklo přede mnou, obraz zase zplanul v bledě záři – a mně se objevila žena budoucnosti, ideál můj, žena nejdokonalejší 249 s tváří andělskou; objímajíc mne pravila: Spasím tebe a svět tvůj – – a já jí svatě přisahal nekonečnou lásku, já jí přisahal, že v jejím oku zapomenu svou minulost na vždy. Nebude tedy více ten červ nenasytný hlodat srdce mé, nebudou se více každým jarem ty rány otvírat?....
Dne 8 září.
Venecie, s Bohem! – snad zase přijdu jednou, snad mne osud jednou ověnčí věncem z kvítků nebolných, a pak pospíším rychloletým orlem – holubicí, jež tě obletává co spanilý sen z dávné minulosti, do touživých tvých loktů, a políbím tvé skráně rozkoší vítěznou... . Takto s Venecií v poslední večer se rozloučiv, čilou bárkou jsem se kolíbal nočním temnem k ostrovu Lido, kdež Byron často na oři svém bloudíval, kdež si jednou také pochován býti přál, kdež hřbitov židovský a hřbitov nešťastníků – zoufalců; a můj švitorný gondolier mne zabavoval po cestě rozličnými příhodami, jichžto prý očitým byl svědkem. „Věřte mi,“ pravil ke mně hrubým sice, a přec jaksi sentimentálním hlasem, „že jsem nyní již dosti chladnokrevným, u nás ve Venecii není to nic nového více, nalézti z rána mrtvolu štiletem zbodanou, ale tenkráte –“ „Nuž, a tenkráte?“ „Poslyšte. Byla světlá, lunojasná noc, jakáž, dle tvrzení mnohých cizinců, na celém světě sotva kde jinde k nalezení; mořem nezahrával ni jediný větérek, a svaté ticho panovalo po vůkolí, an dva mužové, zahalení v černé pláště, mne najali, abych je převezl na ostrov Lido.
250 Jakési smutné tušení sevřelo mé srdce, an jsem je viděl v můj člun stoupati; jejich postavy zdály se tak neúprosné – tak tvrdé jako skály, a jejich hled byl mi žhoucím bleskem, jímž jeden druhého jediným chtěl zničit mrsknutím. A však věřte mi pane, zloba a lítost háraly v mé duši, an jsem pohledl na tuto krásnou, tak spanilou tvář mladíka, již dlouhé lemovaly kadeře, an jsem zřel v jeho oko, plné tklivosti a senlivé lásky, z něhož blízká smrt chladně vyzírala. Ó kdyby mi býval toliko pokynul, já bych jej byl sprostil nenáviděného soka – toho bídníka, já bych mu byl na věky ustlal v tůni mořské. Doplul jsem k ostrovu Lido, oba vystoupli a onen mladík mi stiskl přátelsky ruku, měšec svůj v ní zanechav. Neuplynulo více jak několik minut – já zaslechnu bolestné zkřiknutí, aniž bych pro vzdálenost slova rozeznati s to byl – an tu již dotčený bídník, s vykasanými rukávy, s pláštěm přes rameno hozeným, v pravé ruce meč, na němž se čistá krev mladíkova v záři bledé luny třpytila, s divokým hledem do mého člunu vstoupí. Já odstrčil, ale nemohl jsem déle ubrániti se návalu zlosti své – již jsme se houpali nad hlubinou, tu jsem jej uchopil křečovitou rukou svou – a...“ My dopluli k ostrovu, a starý gondolier mne pojal za ruku a vedl mne k holému náspu, naházenému z písku, beze kvítka... „Vidíte,“ pravil dále, „toť hrob onoho krásného mladíka, jenž tak záhy se světa sešel, toť ten samý ještě kříž, jejž jsem před třemi roky u hlavy jeho z vděčnosti postavil, ač divou bouří často vyvrácen a porouchán. –“
251 Zde tedy odpočívá, pomyslil jsem si v duchu; vlny mořské mu zpívají žalozpěvy, luna bloudí každým večerem kolem hrobu věrného milence, a myriady hvězd se chvějí co děcké sny nad hrobem osamělým, a vichr tu hučí v divém stenání. – I položil jsem tu na znamení mého účastenství bílý kámen, jejž jsem, stejným hnán snad osudem, vřelými slzami posvětil. „Ó plačte,“ pravil starý gondolier, „nejsou to první slze, které zde byly prolity. Vloni sem přeplula mladá dáma bez průvodčího, byla noc tak jasná jako tenkráte, jemné vály větérky, a nebe bylo třpytícími se hvězdami poseto. Ona poklekla u tohoto hrobu a plakala hořce, jakby chtěla pláčem svým onen pískový násyp zaplavit, a tu horoucí duši, jež na věky tu leží pohřbena, nesmírnou vykoupit milostí svou. Ale marně s topila její tvář v slzách prolitých, marně křečovitou rukou svou objímala chladnou zem: vždyť nelze mrtvých vyžehnati ze hrobu, a památka milosti s puklým toliko zhyne srdcem!“ – – „A onano dáma – –“ pravil jsem vrhna se v pološílení do náručí soucitného gondoliera. – „Johanna z....“
*** Hluboko jsem byl zabrán v tyto nástiny mé minulosti, vnitřního i vnějšího života mého, přec však pozornosti mé neušlo jakési dlouhé vzdechnutí, kteréž právě nyní po tiché komnatě se rozlehlo.
252 I přistoupil jsem blíže k lůžku Johanny, a zdálo se mi, že spí; po bližším však ohledání zpozoroval jsem, že již spala – sen věčný. Ono vzdechnutí tedy, jímžto jsem byl vyrušen ze svého čtení, bylo vzdechnutí její poslední. Na staroměstské věži dobíjelo právě dvanácte hodin s půlnoci, zvukem tak melancholickým, jakoby to umíráček byl za krásnou trpitelku. Taká byla pro mne Sylvestrova noc, taký konec starého a počátek nového roku.
Mil. Sojka.
253 Sestry.
Láska velkých pánů lehčí jest, než mech. (Národní přísloví polská.)
Večer je na sklonku, krásný večer červnový. Od vesnice, nedaleko břehu Bobry ležící, pospíchá děvče přes vřesoviště k nedalekému lesíku. V lese, u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu jakby schválně nastlal, děvče ustane. Plaše naslouchá na vše strany; neslyší však leč zpěv vznášejícího se nad vřesovištěm skřivánka, a štěbetání kosa, který sedě na vrcholi stromu, sám s sebou hovoří Bůh ví o čem. I sedne děvče do mechu, položí hlavu v dlaň a zamyslí se. Skrze stromoví zažehne poslední paprsek slunce, a osvěcuje hlavu děvčete, na polo pokrytou zlatým čepečkem. Je to krásné děvče, hodno malování! – Dle kroje znát, že patří k stavu selskému, dlaň její tvrdá od práce, ale pleť bílá, jako květ vodní růže, vidět skrze ni tkaninu modrých žilek. Barva lící jejích, jako nádech na zralých broskvích, ústa pak, jak purpur květu granátového. Nos rovný od čela, pěkný, foremný. Oči hnědé, dlouhoobrvené, podobají se očím gazely; nad nimi obočí táhne se, jak oblouček, černidlem nakreslený. Podél 254 jasného čela, splývají v plných vlnách zlaté vlasy. Na malé nožce má černý, nízký střevíc s mašlí, modré punčochy s červenými cviklemi; červenou sukni ne tuze dlouhou, modrou pentlí obšitou. Zpod sukně vykukují lemovky zpodniček, každá jiné barvy. Zástěrku bílou, šněrovačku černou aksamitovou, se stříbrným premováním. Kabátek též černý aksamitový, napřed otevřený. Bělounká košile, v záhybky složená, je u krku lesklým spínadlem spiata. Na hlavě malý zlatý čepeček kulatý, s bílou krajkou kolem, v zadu s dlouhým červeným fáborem, znakem to panenského jejího stavu. Tak sedí děvče v mechu jako kytice. Slunce již zašlo za šírou nížinu, zanechávajíc panování bratru měsíci, který z druhé strany pomalu vychází, přiváděje s sebou nesčíslný počet jasných sester. Skřivánek nad vřesovištěm už nelítá, děvče sedí ještě pod dubem zamyšlené. Na její půvabné tváři vidět odlesk nějaké blažené myšlénky. Kolem úst pohrává jí chvílemi milostný úsměv, a ruku má položenou na očích, jakoby zabraňovat chtěla vtírání se zevnějších obrazů do říše krásných snů. Tu náhle ozve se štěkot psa z lesa. „To je on!“ zaraduje se děvče. V malé chvílí obskakuje ji krásný honicí pes, za ním pak přichází myslivec. „Tak dlouho, dlouho nejdeš Roberte!“ předhazuje děvče příchozímu, objímajíc jeho rámě. „Dlouho? – Jáť vzkázal, že přijdu soumrakem, a teprv slunce zašlo,“ omlouval se Robert, líbaje děvče v líce. „Pravda; ale nediv se Roberte, že mi čekání dlouhé bylo, vždyť jsem čekala na tebe, tu mi bývá okamžení hodinou, a hodina dnem,“ usmálo se děvče, a zrak její s vý- 255 razem nejvyšší milosti utkvěl na tváři Robertově. – Je to tvář duchaplná, ušlechtilých tahů; pleť velmi snědá, jakoby jižní slunce ji bylo opálilo. Oči velké, černé, bystré jsou jako oči sokolovy; nad nimi klenou se obočí jako dva široké černé oblouky. Na horním pysku černé kníry, pod dolením kozí bradu má. Nad vysokým klenutým čelem točí se v kroužkách, jako háďata, havraní vlasy, a zakrývají na polo jízvu, která se táhne po levé straně čela až k uchu. Malou nohu, malou též má ruku. Zdá se, že mu něco přes třicet let. V tom okamžení, když sedá k děvčeti do mechu, hoří v oku jeho jen plamen vášnivé milosti. „Brilliante pozor!“ rozkazuje psovi, který chce ulehnout k jeho nohoum; pes poslušen rozkazu, zvedá se, a počne zvolným krokem kolem do kola obcházet, maje uši pozdviženy, by mu ani to nejmenší hnutí v lese neušlo. „Krásná jsi Hedviko, velmi krásná!“ praví polotajeným hlasem myslivec, objímaje jednou rukou útlé tělo děvčete, druhou hladě zlaté její vlasy. „Opravdu Roberte?“ ptá se děvče, pozdvihnouc k milenci dobré, nevinné oko. „Viděl jsem krasavice italské i španělské, ale krásnější než tys, neviděl jsem –“ ujišťoval Robert. „O jak mne to těší! Budu Boha denně prosit o milost, by mi krásu, kterou mne obdařil, zachoval k tvému potěšení!“ „Vlasy tvoje měkké jsou, jak vlna ovcí kašmirských, bujného zrostu; proč skrýváš je pod ten čepec?“ „Jak pak bych mohla chodit bez čepečku, vždyť by na mne děvčata prstem ukazovaly, a řekly by: vidíte hrdou, ona si vyvádí jako nějaká městská slečna! To ne- 256 umím udělat. Ale až budu tvá žena Roberte, až budeme zůstávat v lese o samotě, pak se budu strojit, jak ty budeš chtít; jen když sestru navštívit půjdem, pak si vezmu čepeček, ale ne s červenou, to už budu nosit modrou pentli. – Ach Roberte, ani věřit to nemohu, že ty, člověk cvičený, kterého všickni lidé milujou – jsi mne, nepatrné děvče, za ženu si vyvolil. A přece tomu tak – vždyť jsi přisahal před živým Bohem, že mne miluješ, že mne za ženu pojmeš, jak by to nemohlo být pravda!“ tiše praví děvče, skloníc hlavu s úplnou důvěrou na Robertovo rámě. On pak sevřel ji v náruč, líbaje ústa i čelo její. „Nikdo tě neviděl, když jsi šla sem?“ ptal se náhle, jakoby na něco byl zpomněl. „Nikdo Roberte; chasa tancuje na dolení louce, staří u rychtáře besedují. Dbám jajá o to, by mne nikdo s tebou neviděl, neušlať bych posměchu celé vsi a ty neušel bys pronásledování; nemají to rádi, když se děvče z vesnice vyvdá. A co by sestra řekla, kdyby od jiného o naší lásce se dověděla? –“ „A kde je dnes sestra tvoje i švakr, žes mohla odejít?“ ptal se Robert. „Sestra i švakr jeli přes pole do Nimbše, malého chlapečka vzali s sebou. Ach Roberte kýž bys již jistotu slíbené ti od pána služby v rukou měl, bych mohla sestře Johanně o lásce naší povědít. Tak mi to svědomí tíží jako kámen, že jí nemohu říci, když se mne mnohdy starostlivě ptá: ale Hedvičko, co pak jsi tak zamyšlena? Pánbůh chraň, aby ti bylo zle? – přišlo ti snad z očí? – a již mi shání léky, obkládá hlavu chladícími lupeny, a já nesmím říci: vždyť mi je dobře Johanko, já jsem šťastna, a 257 přišloli z očí, přišlo jen milo, ne zle!“ – Při tom podívala se Hedvika šelmovsky do očí milencových, hned ale pokračovala v důvěrné své rozmluvě dále. „Jáť netajila až posud před sestrou ani myšlénky. Čtyry roky bylo mi, když nám matka a brzy po ní i otec zemřel. Johanna, ačkoliv jen o několik let starší než já, převzala starost za obě, odchovala mne, starala se o mne, že by matka sama více nemohla. Když Burkhard za ženu ji požádal, musel dříve svatosvatě slíbit, že mne co bratr vždy milovat bude. Dostál slibu. Neméně než sestra Johanna miluje mne i on; nedopustí, by mi kdo na kříž stéblo v cestu vložil. Lidé po vesnici mluví: Burkhardovic pyšní se Hedvou, žádný ženich není jim dost dobrý, budou si chtít ženicha objednat Bůh ví odkud.“ „Jáť ale slyšel, že tys jako zaslíbena již jakémus Bohumilu; o tom se nezmiňuješ?“ vskočil jí do řeči Robert. „Bohumil z Nimbše byl jednou u nás; otec jeho známý je Burkhardův. Svěřila mi později sestra, že si mne Bohumil zamiloval. Byla bych snad svolila, kdybych tebe v tom týhodni nebyla na suchopáru potkala. Od té doby nejsem svá. Tebe budu milovat do nejdelší smrti, nikoho jiného.“ To dopověděvši objala Hedvika s vroucností šiji milencovu, a ráda trpěla horoucí jeho líbání. – Pozdě bylo již, když Robert doprovodiv Hedviku na kraj lesa, nazpět pospíchal. U východu z lesa přivázán čeká naň kůň; nedočkavě pohazuje hlavou, kopyto rozrývá kyprou zem. Tu se ozve štěkot psa, kůň roztáhne nozdry a divoce zarže, cítě svého pána. „Jen se neraduj tak hlasitě Vulkáne,“ domlouvá mu Robert, veda ho z lesa, „byť tu na nás i nečíhali banditové najatí od žárlivých soků, 258 je se co bát nepovolaných očí. Krásné je to stvoření,“ šeptal dále jako v zamyšlení – „nebyl bych myslil, že v té stepi taková růže rozkvetá. Štěstí samo přivedlo mne k ní. – Škoda, kdyby jiný byl utrhl květ její, neznaje ani krásu jeho ocenit. – Ale co tu slibů, přísah u těch děvčat, hned aby se jim na věky zadal. Blázínkové! –“ S lehkomyslným tímto úsměškem vymrštil se Robert na koně, a jedním letem uhání po rovině ku předu. Víc než hodinu cesty vzdálenosti od lesa, u samého města rozkládá se velký anglický park, u prostřed něho stojí nádherný zámek. U zadních vrat parku stojí premovaný vrátný, vedle něho podkoní též v livraji. „Kde zase vězí!“ bručí nevrle poslední. „Snad jel na lov? –“ povídá vrátný. „Ach na lov – leda povídali – známe ty lovy. – To je všude tak. – Divím se jen tomu, že ho ještě nezabili – ale on má z pekla štěstí, a kdyby mu hlavu ještě jednou rozštípli, on přece do ohně poleze.“ „Kde pak přišel k té čáře, toť musela být notná rána? –“ ptal se vrátný. „Komorník mi povídal, že tu ránu dostal v bitvě ve Španělích, ale ať mi to nemaluje – to je taky takový – proto nic nepoví. –“ „Tys s ním ve Španělích nebyl, ani ve Vlaších?“ ptal se zase vrátný. „I Bůh chraň. – Mám toho dost, co jsem viděl po Francouzsku a Německu. Člověku jde hlava kolem, když si to rozváží. –“ V tom slyšet z pozdálí rychlý cval koně, a v malém okamžení zastaví se u vrat uřičený Vulkán. Robert skočí 259 s něho, hodí uzdu nevrlému podkonímu, koně ale jako za pochvalu pohladí po hlavě. – „Paní kněžna již doma?“ krátce ptá se vrátného. – „Ano, Osvícenosti!“ – pokorně odpovídá vrátný. Robert rychle pospíchá k osvětlenému zámku, a za ním pes, sotva dechu popadaje. A Hedvika klečí ve své komůrce, modlí se za svého miláčka, prosí o požehnání nebes pro svoji lásku. Ubohá, ubohá Hedviko!
*** Odkud jsem se nadál, že mne slunce ohřeje, odtud na mne mrazy bijí. (Nár. russké přísl.)
K čemu pospíchá lid z celého okolí k městu do zámku knížecího? – Vždyť pak není neděle, ani svátek, ani ve městě jarmark; a přece jsou všickni svátečně přistrojeni. – Jdou k tanci a radovánkám. Kněžnin den narození je, slavný to den pro město i okolí. – Ten den zasedá nejvyšší honorace města s kněžnou i okolní šlechtou k jednomu stolu; – vesnický lid hoduje na zámeckém dvoře pod stromy, chudí žebráci nosí domů štědře nadělené porcí. – Ten den dovoleno každému, pěkně i nepěkně ošacenému, podívat se do parku zámeckého, do divokého, i do jelení obory, kde pod pěknými duby vysokoparohatí jelenové, daňci a srnci se procházejí. Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný, čili zámecký park, od řeky trochu do výše se táhne. U prostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. S jeho te- 260 rassy jde se po širokých mramorových stupních dolů k řece. Jakých to krás v tom parku nahromaděno! – Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách – jak krásných skupení sestavených z květin a záhonků! – Co tu arabesk, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okrajemi, skrze ně se proplétají. – Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn jako chlapec o školní visitací. – Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové i cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky – tu přiletují sem zpěvci z dálných krajů. Když pod večer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie! Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posýlá, by si nezasteskly! – Ale prchá máj, prchá léto, odletují zpěvci, a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš. – V skleníkách uzavřené odkvétají vzácné květiny, jako dívky v harému tureckém. – Orangerie tu, lesík smokvový, pavilliony v italianském, čínském, francouzském, i Bůh ví jakém ještě vkusu stavěné, a konečně i krásná zimní zahrada. Když šírá rovina sněhem se pokrývá, o zelenu památky není, leč v dáli tmavozelené jehliny smrčin a jedlin, tenkráte za těmi skleněnými stěnami vidět kousek jižního ráje. – V divokém parku rozkládají duby, jasany, jilmy a jiné pěkné stromoví, volně ratolestě do povětří. Mezi stromovím křižují se cesty na vše strany. Jedna vede k švýcarskému domku. Druhá do stínu lesního k poustevně, která je zevně korami, ale uvnitř měkkými čalouny vyložena. Třetí k ville na malém návrší, jejíž průčelí na do- 261 rickém sloupení spočívá. Čtvrtá do malého údolíčka k rybníku, u něhož rybářský domek, při domku pak skvostné loďky na vodě se houpají, a labutě plujou. Každá z cest přivede chodce k milému odpočinku. – Jedna pak z nich vede do březiny. Tam pospíchá v den narození vesnická mládež k tanečním radovánkám. Na prostranném mýtišti stojí okrášlený květinami a fábory strom, okolo něho udupaný mlat k tanci. Pod stromy stoly, na něž se chystá jídla i pití hojnost. Tam pospíchají děvčata v červených suknicích, zlatých čepečkách s červenými fábory. Tam junci, ve vyšívaných kamizolkách, ověnčených, širokých klouboucích. Tam ženou se široké panímámy, majíce přes rámě přehozené táčky, na rukou rukávníky z kožešiny, od zlatých čepečků vlající modré fábory. Mladý lid neotálí dlouho v květném parku, veselá hudba zve do háje. Jen u některého z těch krásných záhonků zastaví se děvčata, a nejedna projeví žádost: kýž by každou neděli byla kytice za šněrovačku! – Jedna z nich s chutí obrací oči po zelených trávníkách, řkouc: „Děvčata, jen se dívejte na tu travičku, to by se to žalo! –“ Z davu chlapců pak ozve se hlas: „Kdyby všude takové cesty byly, jezdilo by se, jak po stole! –“ Panímámy mají více času k dívání se. V těch stinných loubích zdá se jim, že by se hezky předlo, některá míní, že by do té zahrady také zelí a cibule patřila. Muži zase vypočítávají, mnoholi as ta zahrada stojí, myslíce že by líp bylo, nasít žita a pšenice; když pak ne to, alespoň na místo zbytečného stromoví nasázet ovocních stromků. – Okolo zimní zahrady prochází se mnoho městského lidu. Dívají se skrze sklo do galerií, naplněných vzácnými 262 květinami a stromovím; dívají se do kulatého salonu uprostřed, na mosaikovou podlahu, na fontán z bílého mramoru, jehož s výše padající proudy útlolisté kapradiny kolem stojící skrápějí, a teplé povětří v salonu ochlazují. Obdivují skupení soch z kararského mramoru, jež salonu za ozdobu slouží, a jež si prý kněžna přímo z Říma dovézt kázala. – „Takový domeček by mně neškodil v zimě,“ povídá si vyzáblý panáček v černém fraku a plstěných botách, když si byl odkašlal, „ta zima je mi zlý host! –“ „Já bych se také nezlobil, pane písaři,“ klepá mu na rameno tlustý měšťan v nankinkách a modrém fraku, „kdybych mohl jít z teplé světnice pod zelenem až do hospody a zase zpět; chutnalo by mi pivíčko dvojnásob i v zimě.“ „Ach herje, jaká to rozkoš; kdybychom tu mohli držet naše pikniky!“ přeje si rusovlasá panička, dívajíc se do salonu. Vedle ní okáže se hlava s zlatým čepečkem, a buclatá selka ptá se ukazujíc na sochu Apolovu: „Jaký je to svatý? –“ Rusovlasá panička se začervená, obrátíc oči jinam, tatík ale v dlouhém kabátu povídá: „To bude svatý Šebestian, toho dělají vždy nahého.“ Hrubý hlas vedle tatíka ozve se: „Ti páni mají nebe na světě, v zimě si koupí léto, v létě chlad, ale našinec musí v létě pražit se, v zimě mrznout. Proklatá zima, jen kdyby té nebylo.“ Vesele prohání se mladý lid okolo stromu; děvčatům hoří oči i líce, a jedna za druhou svlékají aksamitové kabátky, dávajíce je pod ochranu paním matkám. Ale i těm konečně nedá veselá hudba posedět, jeden pár za druhým spouští se do kola, a mezi těmi strakatě oděnými selkami 263 točí se i měšťanky v černých sukních a bílých batistových čepečkách. Vše je veselo, živo. – Jen v jedněch očích není zápalu rozhárané veselosti; – a právě po těch obrací se nejeden mládec toužebně! Ony patří děvčeti, ze všech nejkrásnějšímu! – Desatero žárlivých zraků sleduje ji v kole, čekajíce kdy noha její stane, by i jim přáno bylo s ní potančit si. – Ale šťastný tanečník neunaveně a pyšně kolem nich unáší královnu plesu! Lehká je mu v náručí, jak prkno, a noha její, jak noha lesní panny, pod níž se tráva nesklání. – I mezi ženami, ačkoliv v mnohém srdci závist a žárlivost boří, je slyšet hlasitou chválu, a nejedna z žen by se ráda matkou, z děvčat pak švekruší krásného děvčete zvala. A však žádné oko nespočívá na ni s tak vroucí láskou a pýchou, jako modré oko sličné ženy, sedící pod břízou s malým chlapečkem v klíně. Tahy v obličeji ženy podobají se zcela oněm v obličeji děvčete, i ty samé zlatobarevné vlasy splývají v plných vlnách podél čela jedné i druhé, ten jedině rozdíl je mezi nimi, jaký je mezi rozkvetajícím poupětem a růží v nejvyšším květu. Co zvláštního půvabu tváři děvčete dodává, je hnědé, dlouboobrvené oko, neobyčejné při zlatých vlasech. U nohou sličné ženy leží v trávě vysokorostlý muž, osmáhlých lící, jasného však pohledu. Nevšímá si velmi tancujících, všecku pozornost obrácenu maje na hezkého klučíka, který s lesklými, velikánskými knoflíkami na jeho kabátu hraje. „Ráda bych se mýlila, ale zdá se mi chvílemi, že Hedvika spíše smutná než veselá je,“ povídá žena muži. „Jistě se mýlíš Johanno,“ odpovídá muž, obrátě hlavu 264 k tancujícím, „Hedvika dávno již tak veselá nebyla jako dnes. Vždyť pak sama ti řekla, že se na dnešní den těší. –“ „Pravda; dnes ráno ještě, nežli jsme šli, povídala vesele: ty ani nevěříš Johanko, jak šťastná dnes jsem! – Když jsem se jí ale ptala, proč právě dnes – utekla ze dveří. Já nevím jaké to děvče nyní je, brzy veselá, dovádivá, hned zase zamyšlená, smutná. –“ „Buď že je sama nevědouc churavá, buď že je zamilovaná,“ řekl muž. „Churavá – to možná – zamilovaná, to ne,“ opakovala žena, kroutíc hlavou – „vždyť pak bych, i kdyby mi to nesvěřila, o tom vědět musela.“ „Vy ženy máte sice v tom pádu bystrý zrak, ale mohlo by přece být, že jsi nedopatřila,“ usmál se muž. „Ne, ne Burkharde, já vím, že se jí ze všech hochů nejvíc Bohumil z Nimbše líbí, ale ani toho si nežádala. Vždyť víš, že nás prosila, abychom ji k žádnému muži nenutili dříve, dokud ona sama by nám neřekla: toho bych si přála!“ „Snad již volila, ale chce zvolence svého dříve trochu poškádlit, i zkusit, jeli hoden její lásky, – jakos ty Johanko mne zkoušela,“ řekl Burkhard, pohlednuv laskavě na milovanou ženu. S lehkým usmáním sklonila se Johanna k děcku, políbíc je v čelo. – „Co pak ty Burkharde, nebudeš dnes tancovat?“ volá na ně zvučný hlas od stolu – „já pořád čekám, abych se s tvojí ženou trochu popyšnil, a ty s ní sedíš jako v líbánkách. Vzhůru, do kola, nedej se zahanbit ode mne staršího!“
265 „Ne já, Johanna nechce tančit,“ hlasitě odpovídá Burkhard. „Však ona si dá říci,“ míní veselý Záruba, a přicházeje s plným pohárem k Johanně, ptá se: „či bys mně chtěla paní Johanno odepřít sousedskou? –“ „Nechci tě urazit Zárubo,“ odpovídá Johanka, vstávajíc s chlapečkem se země. „A já zase tvoji ženu k tanci zaprosím,“ praví Burkhard, oblékaje kabát. „Páni muzikanti, oddechněte si! – Hoši odstupte!“ rozkazuje zvučným svým hlasem Záruba. „Stůjte hoši! nechte sólo rychtáři Zárubovi s Burkhardovou, a rychtářce s Burkhardem!“ povídá jeden z mladíků, rozháněje kolo. „Pojď, pojď Hedviko, a podrž mi Bohumilka, u jiné by nebyl pokojen. –“ S těmi slovy podává Johanna děcko přicházející sestře. Každý dával pozor jen na statné tanečníky, a nepozorována odešla Hedvika, děcko majíc v náručí, od ostatních. Pod bílou villou milý chlad, tam děvče ustane; sázejíc dítě do měkkého vřesu, kleká k němu. „Tak Mílku, zde si odpočinem; teta dá ti prouteček, dá ti kaménky, kvítky, budeš si hrát, pak vrátíme se zase k mamince.“ To pověděvši dítěti, políbí mu buclatou ručinku, a jde přinést slíbené mu věci. – Chlapeček vesele šlehá kole sebe proutkem, hrabe ručkou v kaménkách, děvče pak splítá mu z květin věneček na rusé kadeře, a slzí. Týden již uplynul, co neviděla svého miláčka, co o něm ani neslyšela! Proto se tak velice na slavnost tě- 266 šila, doufajíc že ho uvidí. „V zámku jeho pán, i on tam bude,“ mínila. Když podávala v skvostné síni, vyvolena jsouc ze všech děvčat, paní kněžně bílý koláč, a věnec spolu s přáním, jak to zvyk dávnoletý byl, ráda by se byla po síni ohledla, ale stud jí v tom překážel. „A mezi tou vrchností on bez toho by nebyl,“ myslila si. Věděla že slouží co myslivec; proto když na dvoře hodovali, začasté hodila očkem v tu stranu, kde služebnictvo se hemžilo. Kmitaly se tam zelené výložky s stříbrnými portami, ale Robertovu štíhlou postavu neviděla. Bylo po hodech, a neviděla ho ještě, a v zahradě nebylo také o něm památky. – „Snad přijde k muzice,“ doufala, když vstupovala do kola. Ona si od té muziky mnoho slibovala. „Když přijde, bude se mnou tančit,“ myslila si, – „sestra si nás všimne, bude se mne ptát, kterak já toho pána znám, a já jí řeknu: „Johanko, toho miluju, tomu mne dejte.“ – Seznámí se, řekne, že dostane na blízku službičku, bude mu dovoleno k nám přijít, a pak“ – ach při té blažené myšlénce, „že bude pak jeho, na vždy jeho“ – se děvče blahostí vždy zachvělo, oko se jí radostí zarosilo. – Důvěra její byla pevná, vždyť jí přisahal před živým Bohem – že si ji vezme za ženu! – Ani zdání neměla, že by člověka na světě bylo, který by ruku v rouhání k nebesům pozdvihnouti se odvážil! – Proto také žádná jiná myšlénka, ani bolest srdce její netísnila, ani když dne víc a víc ubývalo, a Robert k tanci nepřicházel, leč smutek sklamané radosti, a vědomí, že jest prodlouženo skrývání se před sestrou. „Ach, přetěžké bydlo panský dvůr!“ vzdychla si ko- 267 nečně, a oči osušivši usmála se na hrajícího si chlapce, ukončujíc pletení věnce. V tom slyšet z povzdálí hlasy, vždy víc a víc se blížící k místu, kde Hedvika seděla. – Děvče poslouchá, náhle ale sebou trhne, vyskočí, a oči radostí jí zahoří. – Nerozumí sice cizé té řeči, v které se hovor vede, ale zvučný, lahodný ten jeden hlas zná! Mezi tisíci hlasy by jej rozeznala. Ten samý zvuk zaujal nevinné srdce její hned na první doslech, ten slyšela ve vážné přísaze i v tichém šepotu vášnivé milosti. – „Ale s kým to přichází?“ ptá se děvče samo sebe – a srdce jí očekáváním prudčeji a prudčeji bije. Slyší šust hedbávného šatu, cítí vůni panskou, tu samou, jakou byl nadchnut šat kněžny, když ráno při slavnosti lem jeho políbit dovolení dostala. – Již se kmitá drahý šat mezi zelenem, a v okamžení stojí před Hedvikou krásná kněžna a Robert. Nemá myslivecký prostý šat – černě oděn je, na prsou řády, na bílé ruce třpytí se brilliant. Děvče s úžasem dívá se na ten šat, na paní zavěšenou v jeho rámě, trne, pozorujíc v jeho tváři, v níž před nedávnem s rozkoší se zhlížela, chladnost, pohrdlivost, v oku utajený hněv! – Myšlénka pravdy projede mysl její – hrozná to pro ni myšlénka. – Ale nemůže jí věřit, a přikročíc k Robertu, zoufale zvolá: „To není možná Roberte; tys přisahal!“ – Chladně ji kníže odstrčí. – Kněžna ale nedůvěrně jaksi pohlídnouc na knížete, útrpně pak na děvče, ptá se: „Co je to kníže, znáte to děvče? –“ „Viděl jsem ji dnes ponejprv kněžno u vás; – myslím že je buď opilá, buď že se zbláznila, aneb že se v osobě mýlí,“ odpovídá kníže zcela chladně a pokojně.
268 Hedvika rozumí těm slovům, ale ten chladný, bezsrdečný zvuk – ten již nezná! – Upřeně dívá se oko její na postavu před sebou, – zdá se ale, že jí cizá je. Barva s tváře jí uprchla, ruce bezvládně klesly, srdce necítilo ani radost ani žalost; – stuhlo. – Když na kněžnino zavolání lidé se sbíhali, a před všemi jinými Johanna, jako tušením hnána – ležela Hedvika v trávě, jako socha z mramoru, hromem s podstavce svržená. – Chlapeček ale hrál si s odhozeným věncem, a vesele pošlehoval proutkem. – „Co se stalo děvčeti?“ ptal se jeden druhého; ale ten jediný, který věděl, nepověděl, a nikdo jiný příčinu ani netušil.
*** Lépe se jednou zardíti, Nežli stokrát zblednouti. (Nár. přísl.)
Kdo v létě jde hlohovskou ulicí v městě Z... ., jakoby šel vinicí. Všecka průčelí čistých domků, jež z obou stran rovnou čarou se táhnou, zakryta jsou vinnou révou, sotva že okna vidět. V okénkách ukáže se leckdes mezi zeleným listím líbezný obrázek rusovlasého děvčete. Ze vrátek zeleně omalovaných vycházívají časně z rána hospodyňky v bílých čepečkách, černých sukních i kabátkách. Na krku má každá bílý šátek s krajkami, bílou též zástěrku, všecko bělounké, hladké jako led. Na noze černý pantoflíček. Přes rámě nese si každá pěkně pletený košík. Drobným krokem klapkají do města na koupi, každého ko- 269 ho potkají, přívětivě jménem božím pozdravují, a dojdouce jedna druhou, rády svěřují si domácí svoje křížky i novinky všeliké. „No paní teta, co dělá váš nový soused, vindický dlouhokabátník?“ ptala se jednoho dne hospodyňka hospodyňky. „Jak to bylo první den, tak to je i dnes; každé ráno v určitou hodinu jde z domu, za hodinu, někdy za dvě se vrátí, a není ho pak vidět až zase večer; to jde každodenně s mladým děvčetem pryč, ale nezůstávají dlouho. Tak to máte den jako den. –“ „Divná věc je to, že nevíme, kam chodí a proč se tu mezi námi usadil, a jsou tomu přece již dva týhodny. A což ta stará nebyla ještě u vás, ani vy u ní? –“ „Bože zachraň, ta nejde k nikomu; kouká jakby chtěla devět vsí vypálit, a sotva na pozdravení poděkuje. Nechci s ní nic mít. –“ „A což to děvče? –“ „S tím by se dalo promluvit, ale samo není nikdy doma, ani nevyjde samo na ulici. Je to věru divné hospodářství, člověk se ani vpravit nemůže do něho. Už jsem si všelicos o tom myslila. –“ „Kdo ví, jestli ten člověk je opravdovský sedlák? –“ „Kdyby to byl našinec, anebo sedlák opravdovský, nač toho skrývání před námi a odlučování? Toť nebylo nikdy a nebude, aby soused souseda neznal. –“ Silný krok mužský za nimi vytrhl je z rozmluvy, a když se obrátily, viděly toho, o kterém si právě povídaly. „My o vlku a vlk za humny,“ šeptala jedna druhé.
270 Sedlák jda okolo nich, pozdravil zdvořile, aniž by si jich byl více povšimnul. „Věřte paní teta, že to je přestrojený pán, jen se podívejte, jak se pyšně nese.“ „Ale což abychom za ním šly? – Času dost na trh. –“ „Inu, jsem při tom, jen aby nešel daleko, děti doma čekají. –“ „Uhlídáme; o chvilku nebude zle. Pospěšme, aby se nám s očí neztratil. –“ Zvědavě paní tety hnaly se za sousedem, sotva dechu popadaly. Přešly hlolovskou i panskou ulici, přešly i náměstí, za náměstím zámeckou ulici, pak se daly v pravo ke kostelu Augustinskému. Za kostelem na malém plácku stálo veliké stavení, u toho se sedlák zastavil, klepaje na těžké železem pobité vrata. Za chvílku byly mu dvéře otevřeny, a on vešel dovnitř. Paní tety plny podivení koukly na sebe, řkouce: „Tedy do trestnice! A musí tu být známý, že ho pustí! – Ale co tam chce? –“ „Inu, vždyť se to dovíme!“ mínila ta paní teta, co pospíchala, táhnouc druhou nazpátek do trhu. Sedlák, jehož tajemství paním tetám tolik hlavy lámání nadělalo, stojí smuten v chodbě velikého domu, do něhož byl vpuštěn, a jejž paní tety trestnicí nazvaly. Dům ten je do čtverhranu stavěn, ve dva dvory rozdělen. Chodby na dvůr otevřené vedou kolem do kola. Jeden z těch dvorů travou je porostlý, u protřed něho je kulatá kaple. V jednom z otevřených oblouků, kterými viděti do posledního dvoru, stojí sedlák.
271 Šestá odbije; zvuk zvonu zazní z výšky nad kaplí, a hned na to slyšet z protější chodby kroky, provázené chřestěním řetězů. Chodbou přichází vězník, veda za sebou řadu ženských naskrze stejně oděných, v režný, modropáskový kanafas. Některá má jen na jedné noze pouto, některá je má na obou nohách, spojené řetězem. Rozličné to tváře! Tu vidět stopy divokých vášní, z očí srší vztek a zloba; ta lhostejně dívá se na znamení potupy, které nese, jiná zase lehkomyslně se usmívá. Málo těch, kterým by se tvář barvou studu ještě polila. Sedlák nevšímá si žádné z těch nešťastnic, oko jeho staví se u posledních dvou postav ženských, zcela si podobných. Na trávníku před kaplí seřadí se vězné ve dvě řady; sestry stojí vedle sebe. – Kdož by poznal v těch utrápených postavách krásnou Johannu Burkhardovou, i krásnější sestru její Hedviku! Jaké to musely být muka, že udělaly z té květoucí růže tak záhy obraz beznadějného žalu, na nějž nemožno bez bolesti se podívat! – I postava Johanny je sešlá, tvář bledá, ale v modrém oku jejím jeví se mužná oddanost. Ona se nevzdala naděje. Mše svatá začala; ženy klekají. Johanna vroucně se modlí, prosí za dítko nevinné, za muže milovaného, jehož stesk srdce jí rozrývá, prosí o sílu v utrpení, o navrácení blaha vezdejšího. Hedvika prosí o smilování, o věčný pokoj. Sedlák Burkhard stojí v okně se srdcem plným zármutku; chce hledat i on potěchu v modlitbě, ale nemůže se modlit, v duši jeho ozývá se bezvolně tiché lání, an vidí pouto na noze Johanny, a vedle ní svadlou růži, druhdy 272 okrasu celého okolí, utrhnutou, v prach zašlapanou hanebným svůdníkem! – Je po mši. Vězník odvádí vězné po chodbě, kde Burkhard stojí. „Bůh vás pozdrav! Bohumil je zdráv! Mariana, Lény pozdravujou!“ hlasitě praví Burkhard, kdy Johanna s Hedvikou okolo něho jdou. Ony nesmí odpovědít; Johanna ale děkuje muži pohledem nejvroucnější lásky, pohledem jen zulíbá mu tvář. Hedvika se naň usměje, ale v úsměvu tom jeví se tak nevýslovná bolest, že se Burkhard pláče zdržet nemůže a rychle se odvracuje, by nezastihly ženy slzu, která se nedá déle utajit. Tu dobu, když vychází Burkhard z trestnice, vchází do jeho přívětivého domku vysoký, širokoplecí muž v modré bluse a letní čepičce. Tvář jeho zdravím prokvetá, jasné je oko, upřímný vzhled. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdraví příjemným hlasem starou Marianu, která právě domek zametá. „Až na věky!“ odpoví stará, obrátíc svou poďubanou tvář na příchozího. „Bydlí tu Jan Burkhard, co měl statek v Dětřichovicích? –“ „Bydlí.“ – „Najdu ho doma?“ – „Ne“ mrzutě zabručí Mariana. „Kde je?“ – „V městě.“ – „Kdy přijde?“ – Ještě mrzutěji odpoví stará: „Záhy.“ – „Mohu naň zde čekat?“ – ptá se cizí dále. „Jděte dál“ – pobízí Mariana, ukazujíc do síně. Host vešel, Mariana dále zamétala.
273 Když vešel cizí host do čisté sednice, zůstal překvapen u dveří stát. Sednička čistá jako sklo, v otevřených oknech plno slunečních paprsků a vinných listů, které se všetečně do sednice derou, a u prostřed sednice tancuje mladičké děvče selské s rusovlasým chlapečkem. Drobná její postavička pružná je jak proutek vrbový, a pohyblivá, jako motýlek. Černé pletence vlasů visí až po modrý lem červené suknice. Aby se lehčeji tančilo, byla se do bosa vyzula, a chlapeček stál u ní v bílé jen košilce. Když cizí vešel, zahořelo růžové líce děvčete výše, lehounká noha její ustala, a kulaté, čiperné její očko obrátilo se tázavě po něm. „Roztomilý to obrázek!“ zvolal host. „Pánbůh vás požehnej!“ „Dejž to Pánbůh!“ odpovědělo děvče. „Co byste rád?“ „Chci se dočkat hospodáře, a ta venku odkázala mne sem. Však jsem rád. Zde vidím jasné oči, ale ta venku vstala narub. Škaredila se na mne zle“ usmál se host, odkládaje čepičku. – Nenucenost a přívětivost hosta byly děvčeti po chuti, i hned začalo beze vší ostýchavosti: „Naše Mariana, že se na vás škaredila? Ach u ní je slovo drahé, kdybychom my s Bohumilem nežvatlali, bylo by tu jako v kryptě. Jan nemluví, Mariana nemluví, jenom my dva mluvíme, viď Bohumilku? –“ „A čí tys dítě?“ – zeptal se host, a oko jeho dlelo s vřelým účastenstvím na děvčeti. – „Já jsem Redvicovic z Nimbše, a říkají mi Léna, Burkhard je můj strýc. –“ „Tu to máme, tedy jsme příbuzní, zvolal radostně host, podávaje děvčeti svalovitou pravici.
274 „A odkud, a kdo jste vy?“ udiveno ptalo se děvče. „Já jsem Fricek Burkhard, vlastní bratranec Janův, svého řemesla kovář, rozený z města Berlína. Cestuju po světě, abych něco viděl a zkusil, a při té příležitosti umínil jsem si podívat se k příbuzným. Ale já se všecek s tebou zapomněl, ani jsem se ještě neptal, kde hospodyně je a kde švakrová? Psali mi naši, že Hedvika velmi krásna je? – Snad je již vdaná? –“ Při poslední Frickově řeči zasmútil se obličej děvčete a truchlivým hlasem pravila: „Což jsi neslyšel, kterak se s nimi dělo? –“ „Jakž bych věděl, má duše. Dvě léta vzdálen jsem již od domova, chodil jsem po cizích krajích. Nyní přicházím od hor Krkonošských sem k vám. Když mně prohlíželi zde na úřadě spisy, ptá se mne jeden z úředníků, vida jméno Burkhard, mámli tu v okolí příbuzné, já řku, mám v Dětřichovicích a v Nimbši. „I, povídá, ten Burkhard, co bydlel v Dětřichovicích, bydlí zde v městě v hlohovské ulici.“ – Poděkoval jsem mu za to návěští, více mně neříkal, já se více neptal. – Co se tedy stalo, rychle mi povídej! –“ „Však slyším už jít Jana, on ti to sám poví, já bez toho nevím jen konec. – Pojď honem Bohumilku, tatínek jde, povíme mu že je tu strýček!“ – a utrouc si zarosené oči, pospíchalo děvče s chlapcem ze dveří. Fricek ale v patách za ní; než slovo promluvit mohla, drželi se přátelé v objetí. „Sám anděl boží tě ke mně přivedl!“ řekl Burkhard, podávaje příteli ještě jednou ruku na přivítanou. –
275 „Nuž, to mne cesta dvojnásob těší, když ti přicházím vhod. Jen abych ti v skutku mohl něčím být platen. –“ „Můj hochu, pomoci mi nemůžeš, ale znáš přísloví: zlý rok ohlíží se po úrodě, a člověk po přátelích v nehodě. – Mněl jsem, že mám přátele, ale kdo si nohu vyvine, i nejmilejší ho pomine. –“ „Mluv tedy, co se stalo; a byť bych ani rady nevěděl ani pomoci nemohl, alespoň upřímné účastenství najdeš. Požaluj, odlehne ti od srdce. –“ Burkhard podepřel ruku o stůl, položil čelo v dlaň, a dlouhou chvíli mlče tak seděl. – Pak začal příteli vypravovati, jak šťasten před rokem byl ve své domácnosti. „Kdyby mně král celé své království byl podával, já bych s ním byl neměnil. A Hedvika; – to byla naše radost, naše pýcha. Směle mohu říci, že byla okrasou nejen naší dědiny ale i celého okolí. Každý z těch mladých synků šťasten byl, když se na něho usmála. – Mnoho se jich o ni hlásilo, ze vsi žádný však z nich se jí nelíbil. Nedomlouvali jsme jí k tomu ani onomu, rád bych to byl ale viděl, kdyby se jí byl Bohumil z Nimbše zalíbil. Navštívil nás, a s radostí jsme pozorovali, že se jeden druhému zalíbili, čehož Hedvika ani netajila. Brzy potom pozorovala Johanna, že bývá Hedvika často zamyšlena, že se v práci zapomíná, jakoby ve snách byla. Já mněl za to, že ji láska mate, a poněvadž jsme mimo Bohumila žádného neznali, kdo by se jí byl líbil, jistil jsem, jeho že zvolila. I Bohumilův otec, když jsme tam jednou, jsouce za kmotry zváni, byli, naříkal, že láska synovi zmátla kolečka, že by vždy, místo na pole, zavracel k Dětřichovicům. – Nechali jsme vše, až přišla u nás nešťastná slavnost. Hedvika kolik dní 276 o tom mluvila; bylo slyšet, že zvolena bude, podat naší vrchnosti věnec, koláč a přání, jak se to u nás slavívá, neboť to bývají spolu obžinky. – Johanna ale tvrdila, že se Hedvika těší jen na muziku. Veselí jsme byli; Hedvika tančila jako o závod. I já i Johanna do tance jsme se pustili. Hedvika vzala chlapce od Johanny a ztratila se do lesíku. Ještě jsme ani nedotancovali, strhl se hluk a šum, lokaj panský přiběhl mezi nás, že tam děvče selské v lesíku omdlelo. Johanna hned vykřikla: to je Hedvika! – Letěla přede všemi – sotva jsem jí stačil! – Ona předce jen měla pravdu! Jakoby ji z vosku ulil, tak tam děvče leželo, a památky života v ní nebylo. Bohumilek seděl blízko ní v trávě, okolo leželo plno květin, bylo vidět, že spolu hráli. Donesli jsme ji do blízkého letohrádku, paní kněžna sama poslala svého lékaře, a tomu se po dlouhém namáhání podařilo, vzkřísit ji k životu. Když přišla k sobě, jakoby nás neznala, a jen ustavičně opakovala: zima, zima. – Lékař radil, bychom s ní domů jeli, že nejspíš nějaká nemoc u ní vypukne. Skoumal nás, jestli jsme na ní něco pozorovali dříve, my ale že nic více, leda někdy zamyšlenost, co by se jí ale v zahradě bylo tak náhle stalo, že nevíme. – Panský lokaj stál u nás, a povídá: Chystal jsem v pavillonu lahůdky pro vrchnost; viděl jsem děvče sedět pod stromem tu s tím děckem, hrála s ním. Po nějaké chvíli přicházela paní kněžna a kníže po cestičce nahoru; když byli blízko děvčete, vyskočila, pak jsem viděl, že se až k samému knížeti přiblížila, a hned na to vidím ji padat, a paní kněžnu slyším o pomoc volat. Běžím tam, a kníže pán poslal mne hned svolat její přátele, víc nevím co říci.
277 My jeli domů, a lékaře z města na pomoc povolali. Ten jí žilou pustil, mnoho lektvarů předepsal, ale moc platno, děvče blábolilo až hrůza, mluvilo o samých prstenách, hvězdách, o myslivci, paních a často opakovalo: „Tys přisahal.“ – Nepřišla ani k paměti, a my byli už celí zoufalí. Konečně si pomohla nátura sama, a Pánbůh dal zdaru. Začínala pokojně spát, a jednoho dne, když se z dlouhého spaní probudila, ohlíží se okolo sebe, mne si čelo, a povídá: „Johanko, co se to dělo se mnou, mně se něco hrozného zdálo?“ – „Chvála Pánubohu sestro, že se pamatuješ,“ zvolala Johanna plna radosti, „teď už je vyhráno, duše drahá. Tři neděle tomu, co jsi omdlela v knížecí zahradě při té slavnosti; bylas v lesíku s Bohumilkem. šel okolo tebe kníže pán a kněžna a tys omdlela.“ Při těch slovech vytřeštila Hedvika na Johannu oči, a všecka vyděšena ptá se: „Co povídáš, kníže pán? S hvězdou na prsou, s prstenem na prstě? –“ „Ano Hedvičko; povídali že to kníže pán, že prý často bývá na návštěvě v zámku, co je ti, jen se zpamatuj!“ – prosila ji moje žena. Hedvika ale zůstala jako mrtvá, a šeptala si: „Tedy to nebyl sen!“ Bylo jí od té chvíle zase hůř, jen že to netrvalo již tak dlouho, jako před tím. Pomalu byla Hedvika tak dalece zdráva, že mohla z postele vstát. Ale nebyla to již Hedvika. Postava její vůčihledě se ztrácela, tváře měla jako lilie, veselost z očí zmizela, a stala se nemluvnou. Jestli se na chlapce, nebo na nás kdy usmála, jevila se taková bolest v tváři, jakoby jí srdce při tom plakalo. Plakat ji však nikdo neviděl; ale modlit se chodívala pod kříž k lesu. I když zima nastala, klekávala tam 278 dlouhé chvíle. Ve vesnici povídali si lidé, že přišla Hedvika o rozum; ba zase že si uhnala souchotě, jak to už bývá mezi lidem. Někteří nás ovšem přicházívali těšit z outrpnosti, ale někteří k nám chodili ze zvědavosti, a po straně nás pomluvili, vyčítajíce Johanně i Hedvice pýchu. Bohumil byl první, který přišel, slyše o Hedvičině nemoci. – Ale když jsem ho vzal stranou na paškál, aby mi řekl zdali mezi ním a Hedvikou bližší známost byla, dokládal se mi na svátost, že nebyla. Řekl prý sice Hedvice, když nás po druhé navštívil, směli by o ni prosit, ale ona že mu ruku odepřela, s upřímným vyznáním, že jinému již srdce zadala. Hoch se nad tím trápil a více nepřišel. – Jednou, když byly ženy samy doma, vzala Johanna Hedviku okolo krku, prosíc, by jí svěřila svoji bolest. Hedvika obejmula sestru, hluboce si vzdychla a po chvíli povídala: „Odpusť mi Johanko, že jsem se proti tvé lásce prohřešila. Doufalať jsem, že mi ráda odpustíš, když mne šťastnou uvidíš, že jsem ti lásku svoji tajila. – Čekala jsem jen na příhodnou chvíli, a ona nepřišla a nepřijde více. Zklamal mne: a co hůře, že se prohřešil i proti Pánubohu, zrušiv přísahu. –“ „A kdo je ten ničemník sestro?“ ptala se jí Johanka. Hedvika zavrtěla smutně hlavou: „Neptej se mne sestro, to jsem již zapomněla.“ „Nuž tedy nebudu se ptát na nic, ale pusť jen ty žalost po vodě, buď zase naše a zapomeň na minulé doby,“ prosila Johanna. „Kdybych já naň zapomenout měla, kdo by se za jeho duši modlil?“ – odpověděla jí Hedvika.
279 Nechali jsme ji žít, jak sama chtěla, a doufali, že snad přece časem hoře její se zmírní. Ach Bože! Nejhorší nikdo z nás netušil. – Bylo již po vánocích. Hedvika churavěla a stávala se den co den smutnější a nemluvnější. – Jednou z rána jde Johanna, jako vždy časně do komory kde Hedvika spala. Když za dlouhou chvíli se vrátila, byla velmi bledá. Já se ulekl, ptám se, co se stalo, a ona mi na to: „Lekla jsem se o Hedviku, přišlo jí zle.“ – „Pošlem pro lékaře?“ povídám. „Nač pak, ten jí beztoho málo byl platen. Já jí vařím koření, však ono jí bude líp. Jen tam žádný k ní nechoďte“ povídala. Já ji poslechl. Večer když mne k ní pustila, ani jsem se nepřiznal, jak jsem se jí sám ulekl; nebyla ani k sobě podobna. Za týden byla ale zase mezi námi v sednici. Johannu jsem však nemohl pochopit, bledá byla a tak chodila, jakby měla srdce pod povlakou. Minulo asi čtrnácte dní od toho rána, kde se Hedvika opět rozstonala, když k nám pod večer zavítal kmotr Záruba, rychtář. – Byl jakýsi jako poplašen. „Co je ti Zárubo?“ ptám se ho; „máš odvádět kontribucí? –“ „Ta by mi nenadělala tolik starostí, ale to je horší kousek. Dnes měli panští lov na zajíce; naši domkáři jak víte musí nahánět. Zatáhli od lesa až ke kříži. Psi při tom ustavičně kolem rejdili, ten jeden, ale začal u kříže čenichat, hrabat a pomyslete, co vyhrabal? Skřínku dřevěnou, a v ní novorozené dítě!“ – Mlčel a my všickni mlčeli. „Tak si jen považte! Znáte lidi, – můžete si mystilmyslit, co tu bylo hned řečí a důminek! – Hned to šli 280 udat k úřadu, a zítra budu mít komissí na krku. Šlakovitá věc! –“ „Která pak to asi nešťastnice byla?“ ptám se. „I někdy to udělá takové děvče, že by si člověk ani do smrti na ni nepomyslil. Zítra se to ukáže. – No dobrou noc, buďte tu s Pánembohem!“ – Odešel; tu jsem teprv pozoroval ženské. Mariana v sednici nebyla, jen Johanna a Hedvika. První se třásla jako osyka, druhá seděla jako z kamene vytesaná. Díval jsem se z jedné na druhou, a začalo mi být ouzko, aniž jsem vlastně věděl proč. Tu se najednou Johanna zvedne, kvapně vezme mne za ruku a povídá; „Viď, že mne miluješ Burkharde?“ – „Tyť to dobře víš, proč pak se ptáš?“ povídám jí. „A věříš mi, viď?“ dále se ptala. – „Důvěra a láska musí chodit pospolu; ostatně nezavdala jsi mi nikdy příčiny, abych nevěřil!“ – odpovím, ale bylo mi více a více ouzko. „Poslyš tedy a odpusť mně a jí, čeho jsme se dopustily. – Pamatuješ se na ono ráno, je tomu čtrnácte dní, když jsem všecka zlekaná z komory od Hedviky se vrátila? Nuž, když jsem tam vešla, ležela ve mdlobách na loži, a novorozeně držela v ruce – mrtvé! Já ztrnula! Že by matkou byla, zdání jsem neměla! – Zpamatovala jsem se ale hned, začnu ji křísit, což se mi i brzy podařilo. „Proč jsi mne nenechala umřít?“ povídá mi, když se zpamatovala, „a kde je moje dítě?“ – Tu jsem vzala dítě, zavážu, a chci i to přivést k životu; ale bylo už darmo, krev mu uběhla. Pokřtila jsem je svěcenou vodou, a schovala do skřínky.skřínky.“ Mně bylo ouzko! – „Proč jsi mi to neřekla Hedviko?“ ptám se jí. – „Proč? – Nechtěla jsem ti udělat 281 větší ještě žalost a hanbu. Doufala jsem že umru, však nepoštěstilo se mi. A napadl mi soud lidu, hanba, bála jsem se o pokoj domácí, o tvoje dobré jméno, a to přimělo mne k úmyslu, všecko skrýt a mlčet. – Sama jsem dítě pochovala, a nezůstalo stopy po všem, jen červ v mém svědomí. – Nyní víš všecko Burkharde. Odpusť! –“ Jakž bych nebyl odpustil, vždyť jsem znal svoji Johannu, a znaje pohnútky, které ubohou Hedviku k takovému kroku přivedly, nemohl jsem se na ni hněvat. – Ale soud je přísný. – Rozmyslil jsem vše, a uznal za nejlepší jeti hned do města, předejít komissí, a vše upřímně udat. „Pokorné hlavy ani meč neseče“ říkává se. – Sdělil jsem úmysl ten ženám, řka, aby se přichystaly na cestu. Sám hned jsem v domácnosti vše si zřídil. Po půl noci byli jsme na cestu hotoví. Johanna byla pokojná, milejší jí byla konečně ta zjevnost, než ten ustavičný strach, který v duši nosila. V městě šel jsem k soudci. Myslil jsem, že se není někdy tolik co bát soudu, jako soudce; ale což to bylo všecko platno! Vyšetřit se to muselo, a při vyšetřování vyznala Hedvika celou vinu, prosila ale za sestru, ta že za nic nemůže, že o ničem nevěděla, a jen z veliké lásky k ní a na snažnou prosbu že mlčela. – Však co platno. Obě byly odsouzeny, ale že se bral ohled na zmírňující okolnosti, byla Hedvika odsouzena na rok do trestnice k lehké práci, a Johanna na tři měsíce. Když jim soudce rozsudek četl, ozvala se Johanna: „I já chci pánové být odsouzena na rok, stejně s Hedvikou, učiňte mi tu milost. Nemohu a nesmím ji opustit, slíbila jsem to matce naší na smrtelné posteli.“ Soudcové ale na její prosbu málo dbali. –
282 „Jak mi bylo, když jsem rozsudek slyšel, a napotom je v řadě vězných v hrubém šatu, s poutem, a bez těch krásných vlasů viděl, to ti říci nemohu, dokončil svoje vypravování Burkhard, zakrývaje si uslzený obličej rukou. „Ubohý příteli!“ zvolal pohnutý Fricek, podávaje Burkhardovi ruku. „A jak dlouho již jsou v trestnici?“ „Teprv měsíc; mně ale zdá se to již věčností. Abych ulehčil jim i sobě, prodal jsem statek, a zakoupil zde ten domek. Tak mohu ráno je vidět i večer, mohu Johanně každý den chlapce poslat, aby se s ním trochu potěšila, mohu jim ve stravě přilepšit. – Těším se ještě tím, že Johanna utrpení svoje snáší jak muž, ale bojím se, by neklesla, až Hedvika se odebere.“ „Vždyť ale Johanna dříve svobodna bude? –“ „Ano: ale Hedviku smrt osvobodí.“ „Ubohá!“ vzdychl Fricek. „Ubohá je, dokud žije. Pro ni nemá svět jen trní; už přejme, ať se Bůh nad ní smiluje. –“ „A co ten hanebník? Nevíte kdo je? –“ „Ona jméno jeho nevyřkla. Tušení naše je ale neklamné. –“ „I já bych na jisto uhodl, a přál bych, aby mi někdy pod pěsť se dostal. –“ „Milý brachu, kdo nad sebou seká, třísky mu do očí letí,“ usmál se trpce Burkhard. „To máš pravdu; těšme se jen tedy tím, že na vysoké hory, domy – rády často bijou hromy“ – hodil hlavou smělý Fricek.
*** 283 Ani radost věčna, ani žalost bezkonečna. (Nár. přísl.)
Čas rychle uchází v žalosti i v radosti. Dva měsíce uplynuly od rozprávky Burkharda s Frickem. Vězník byl právě odvedl řadu svých svěřenců k práci, a sedl k snídani, když Burkhard k němu vešel. „Jak je nahoře?“ ptal se úzkostným hlasem. „Vězna v čísle třiatřicátém bude dnes propuštěna; včera vypršel její čas,“ odpověděl vězník s tváří nepohnutou, podávaje hostu těžkou dubovou židlici. „To já vím pane; ale ona nechce dříve odtud, dokud Hedvika nevyjde. Rád bych věděl, jak se té vede; řekl jste včera večer, že byla sproštěna práce pro slabost.“ „Ano, spoluvězná v čísle třiatřicátém byla včera od práce sproštěna, a dnes zase, poněvadž leží. V noci byl u ní kněz i lékař. Tuším že nebude dlouho dělat. – Škoda těch dvou; raději bych deset jiných ztratil. Ta rota nadělá člověku zlosti, aby vždy za ní s holí stál, ale ty byly vždy tiché a pracovité osoby.“ – Vězník myslil, že se muži s těmi slovy velice zavděčí, a Burkharda mráz pošel. Vzal ale z kapsy přichystané dva stříbrné tolary, a vtisknuv je vězníku do ruky, pravil: „Snad byste mohl pane dovolit, abych se do čísla třiatřicátého podíval? –“ „Teď ne pane, přijde tam lékař; ale zůstaňte tu u mne, a když uvidím příhodnou chvíli, zavolám vás,“ řekl vězník, a nepohnutá tvář se jak jí možno bylo vyjasnila. Burk- 284 hard byl spokojen. Vězník když se byl pohodlně nasnídal, vzal svazek klíčů a šel ven. V čísle třiatřicátém ležela na příčně Hedvika; hlava její spočívala na rameně sestry, v sepiatých přes prsa rukou držela druhou její ruku. Bledé jich tváře se dotýkaly. Teplá, horkými slzami polita byla tvář Johanny, tvář Hedviky jako z mramoru. Oko Johanny patřilo světu; v otevřeném krásném oku Hedviky jevila se duše, očistěná všeho kalu, prosta žalosti i radosti světa, to patřilo již nebi. Okolo úst rozpoložen byl mír. Těžké kroky se ozvaly v síni, klíče zarachotily, a do dveří vešel lékař a vězník. Oko Johanny radostně ho vítalo, mile mu přenechala ruku sestřinu; skoumala, zdali by v jeho tváři ještě doufání jaké bylo. Ale neviděla nic, než mezi špicemi naškrobeného límce vyšpulené pysky, nad nimi ušňupaný nos, na nose brejle, a za nimi dvě blýskavé očička. S té tváře nebylo se čeho doskoumat. Ale pan doktor píše ještě recept, udává jídlo; – topící chytá se stébla. On musí vědět, že bude ještě užívat lék i pokrm, tedy předce naděje. – Ubohá sestro, kdybys věděla! – Za dveřmi ptá se vězník: „Prosím, pane doktor, bude vězná živa?“ – „Jestli dnes neumře, bude živa,“ odpoví doktor vážně si šňupna. Pak se podívá na zlaté hodinky a vida že již přešla sekunda přes povinnou mu hodinu, pospíchá do svého kočáru. Hedvika ale dívala se dlouho – dlouho za odcházejícím lékařem, rozloučila se s ním i se starým vězníkem a oko její hledalo zase milý obličej sestry.
285 „Neplač Johanko, proč pláčeš?“ – šeptala tichým hlasem, „přej mi pokoj! Já řeknu matce, že jsi splnila slib.“ – Johanna tím více štkala. V tom se dvéře opět otevřely zpolehounka, a v nich se objevil smutkem zastřený obličej Burkhardův. Radost zableskla na obličeji Hedviky; byl to blesk posledního ještě pocitu, který duši k světu poutal. Odtáhla jednu ruku od ruky sestřiny a podajíc ji švakrovi, pravila slabým hlasem: „Přišels rozloučit se? Já si to přála. Bůh tě žehnej za tvoji lásku. Odpusť mně, a zpomínej s modlitbou!“ – Burkhard klekl k loži, a hlava jeho skleskla na ruku umírající. „Odpusť i jemu!“ prosila Hedvika, a oko její obrátilo se z jednoho na druhého. „Když ty odpouštíš, odpouštíme i my,“ odpověděli manželé jednohlasně. Úsměv uspokojující přelítne tvář Hedviky, oko její více ještě zaleskne se. Pak se obrátí po slunci, které skrze mříže otevřeného okna zasvítá, a lehounkým vzdechem – opouští svět..... V soumraku přivádí Burkhard zadními dvířkami zahradními Johannu domů. – Mariana neví, máli se ptát: „zdrávy?“ – nebo „co donést?“ splete si jedno s druhým, a pustí se do pláče. Lenča klade matce do náručí chlapce, hlava její také ale nachází místečka na prsou té, kterou spolu s chlapcem maminkou zove. I Fricek se blíží, by podal s rukou dáním spolu i přátelství těžce skoušené příbuzné! – Ale on první vidí smutek, jako povlak tváře manželů zastiňující.
286 „Zůstane Johanna již mezi námi, či se vrátí k sestře?“ – ptal se po tichu Burkharda. „Hedvika je v Pánu. Johanna přináší vám poslední její políbení!“ – řekl Burkhard hlasitě. Najednou zmizela všecka radost s tváří, oči zalily se slzami, a usedavý pláč rozlehl se v tiché sedničce. – Za městem táhne se šírá planina, pokrytá pískem a vřesem, mezi nímž leckdes několik stromků. uprostřed planiny vede hlavní silnice. – Šedá mračna po planině honí se pod oblohou, chvílemi zavěje vítr přes růžově květoucí vřes, do sypkého písku rozvlní ho, jako hladinu vody, odnášejíc na svých perutích celé kotouče v rozličné strany. Od města jde průvod, malý, smutný průvod. – Na místě kněze kráčí v čele žalářník s holí, na místě hudby ozývá se chřest řetězů. Za žalářníkem nese šest ženských na ramenou černou prostou rakev bez pokrovu. Za rakví jde Burkhard, Johanna a Fricek. Za nimi řada vězných, nejposlednější biřičové. Blíže silnice u malého hájku zastaví průvod. Jsou tam stopy hrobů, ale pískové jich rovy vítr dávno rozmetl. „Kde tedy máme kopat?“ ptají se čtyry z vězných, berouce od biřičů rejče a lopaty. „Zde ji položte,“ prosí Johanna, ukazujíc k osamělému keři šípkovému. Vězně kopají, Johanna a muži klekají u rakve k modlitbě; a mnohá z vězných kleká s nimi, pomodlíc se vroucí otčenáš za tu, která nikdy nesplácela trpké jich úštěpky. Hrob je hotov. Vězně chtějí spustit rakev dolů. Ale na dobré slovo Burkhardovo, přenechává poslední tu službu vězník příbuzným. –
287 Vězně odcházejí, přátelé klečí ještě u keře šípkového, jediného to pomníku na hrobě Hedviky. – Tu jede po silnici panský kočár, a v něm sedí v pocestném obleku krásná dáma a muž. Černé oko mužovo hoří, a vítr rozhazujíc havraní jeho kadeře, odkrývá jizvu, táhnoucí se po levé straně čela až k uchu. Burkhard vyskočí, bystře se podívá do kočáru, a uchopiv Frickovo rámě, zvolá: „To její vrah!“ Zasrší mladíkovo oko, svalovitá ruka jeho se zdvihne, ale dolů ji táhne slabá ruka Johanny, a jemný její hlas zašeptá: „Ona mu odpustila!“ „Bůh soudiž: On vidí, kdo koho šidí!“ pravil Burkhard, když opouštěli hrob na planině.
Ludmila z Hrádku.
288 List z české literatury. (Psán Žofii.)
František Jaromír Rubeš.
Kdykoli přemýšlím o naší nynější literatuře, zdá se mi, jakobych se rozhlížel po čarovábné krajině. Prostředkem valí se tu mohútný řeky proud, lemovaný pestrým kobercem květnatých lučin, něco výše vidím vlniti se lehkým vanotem mnohoslibnou úrodu polní, protkanou pilně střeženými štěpnicemi a vinohrady, ježto opírajíce se o pahorky, bujnou zelení křovin porostlé a rozsáhlou planinu tu mile přerývající, oku na krásách těch tkvějícímu delšího odpočinku poskytují. S druhé strany vynořují se před zrakem mým s povrchu skvělé krasosady, pyšnící se kvítím barev luzných; četné chodníky, vodotrysky, svěží loubí a stinné háje s celými sbory pějících opeřencův, vyzývají stejnými půvaby duši mou, aspoň na chvílku pozastaviti se a ssáti z nich kouzelné dojemy. Tehdáž myšlénka o krásné budoucnosti našeho literního života, jakkoli tento namnoze zdá se být posud idyllický, nabývá u mne výraznějšího tvaru. Či máme o této budoucnosti její pochybovati? Nikoli, sama minulost každou 289 zlověstnou námitku vyvracuje. Pohledněme jen o půl století zpět na onu krajinu, a co tam spatřujeme? Vyschlé bylo tenkráte řečiště jazyka českého, a někdejší plodné luhy byly zanešeny rumem a kamením, kyprá půda pole vědeckého z části zdupaná, z části jakoby na kopytech koní nepřátelských roznešená zírala do čiré tmy, kmeny někdejších štěpnic hnily pokáceny a rozmetány, ano i revonosný keř zdál se být v kořenu udušen, a nevypučel ani slabou ratolest o životě svědčící. Krasosady a háje, stánky to nebeské poezie, postlala byla povodeň časů nepříznivých ledovými krami, a jen holé větve k zemi skloněných kmenův, podobajících se rukoum žebráka o almužnu prosícího, zvěstovaly staré radostné doby. Zdá se nám nyní, že k odstranění tohoto dvoustoletého rumu obrovských sil bylo zapotřebí, ano bezděky ohlížíme se kolem po zástupech pracovníků, jižto se byli přičinili, rumiště v krajinu plnou nadějného života proměniti; než marně pátrá zvědavé oko po četných zástupech, marně vyhledává síly kromobyčejné: spatřujeme toliko jednotlivce, kteří celou tíž svého počínání ani nerozváživše, s horoucí láskou do spravování role dědičné se pustili. Činnost a působení jednotlivců, jižto byli na život literární a tím i národní vydatně působili, objevovati jest úloha krásná, ale u nás nesnadná ano i obtížná, jelikož tu i tradice ku pomoci bráti sluší; těžší ale jest zmocniti se veškerého materiálu, a utvořiti z něho pevný a nepřetržný řetěz. Já pak úplně spokojím se zde, povedeli se mně k tomuto řetězu byť i jediným upotřebitelným článkem přispěti. Přeběhněme nejprvé onu řadu let od počátku nynějšího století až do roku třicátého, a prohlížejme květy básnické 290 v čase tom se vyskytlé, a mnoholi shledáme takových, jež by s to byly strhnouti s sebou laika v národním uvědomění do proudu? Překládaltě tehdáž Jugmann výtečné básně cizojazyčné s neobyčejnou pilností a skvělým výsledkem, hlásalť po něm Kollár lásku svou k slovanské vlasti a Míně, i Čelakovský mnohou ratolest k budoucím věncům si byl ulomil, ano mimo ty celá ještě řada talentů básnických zkoušela síly své na kolbišti muz domácích: než plody ty staly se přístupnými nejvíce hlavám vytřelejším, u nichž jiskra uvědomění národního byla již doutnala; práce ty rozšiřovaly obvod citů pravých vlastimilů, ale aby myslemi dřímajících Čechův zatřásly, nemohlo se jim podařiti. Ony byly vyššího směru a proto nižším vrstvám nepřístupné, jim scházelo oné vyzývajičnosti, jaká neobeznalému tak velmi vhod přichází. Básníci tehdejší podobali se ptáčníkům, svolávajícím plaché bludné ptactvo, ale nemajícím oněch kouzelných sítí, jimiž by je mohli navždy na sebe upoutati. Časopisy zároveň anebo po sobě vycházející měly tentýž osud co básně; obsahovalyť namnoze dobré, užitečné ano i učené články, neboť se v nich zúčastňovali nejprvnější koryfeové literární: a však nescházelo též spisů takových, ku kterým mnoho vlastenecké lásky bylo zapotřebí, aby byly čítány, neřkuli aby se kdo po nich píditi mohl; spisovatelé zápasili velice s formou jazyka, a to hlavně v prácech prozaických. Připomínám tu jen Lindovu Záři nad pohanstvem. Později začaly se sem tam po časopisech potloukati medosladké idylly a mlékoplné selanky, v nich bydleli lidé z neznámých světů, utkaní z lehounkého vánku a umělého světla; panovalo tam ouzkostlivé ticho, které se každého 291 sebe menšího pošinutí lekalo, – byla to pláň toliko aksamitovou travinkou porostlá. První spis, jenž co okřívající blesk do této matné tichosti byl mrštěn, a vypravovatele oslavující radosti arkadické naprosto ohlušil, byl Klicperův Točník, historická to novella, z níž teprvé vysvítalo, že pilný tento pracovník na poli dramatickém i dále po zahraničné literatuře se byl podíval. Zůstal však nějaký čas Klicpera na půdě té samoten; tak jako před ním básníci s mluvou poetickou, tak on sám zápasiti musel s vypravovací prozou. Brzy na to uznána byla váha novellistiky, a mladí spisovatelé jali se překládati povídky z jiných nářečí slovanských. Osmercový Čechosláv byl prví časopis, jenž podával překlady z oblíbeného tehdáž u Polákův Jaszewského a u Rusův Bulgarina. V roce 1830 podal Klicpera druhou povídku historickou, nadepsanou Vítek Vítkovič, a od té doby nastal i v novellistice větší ruch. Poslední ročník časopisu Jindy a Nyní r. 1833 obstoupilo si několik mladíkův, kteří se snažili všemožně, list ten takřka dokonávající k novému životu probuditi; a rok na to vystoupily před veřejnost Květy České. První toho zásluha náleží Tylovi Horníkovi, jak se tehdáž podpisoval. Byltě Tyl v onom čase právě u věku jinošském, pln ohně a nadšení. Jeho přičiněním povstaly Květy, sklad to nejvíce prací původních, jež on a vrstevníci jeho s obětavostí sem podávali. Nebyloť tehdáž obratnějšího redaktora nad Tyla: v jedné ruce držel plápolající pochodeň, svolávaje hlasem plným jarosti a mladické síly milovníky národního snažení, v druhé ruce satyrický bičík, mrskaje všední pošetilce spůsobem rozmarným a veselým. Články 292 jeho byly co elektrické jiskry, všude probíhající a každého probuzující; kamkoli zalétly, nastalo jakési životné trnutí. V rozčilení básnickém uměl se dobře opírati na všecko, co jen u lidu bylo známé a od vzdělance obdivení zasluhovalo; dějiny domácí a vůbec celá minulost česká podávala mu k tomu znamenité látky. Tyl tehdáž pochopil ducha času, a výborný jeho talent vypravovatelský prospěl mu v tom nadobyčejně. On se podobal virtuosnímu pianistovi, jenž lahodnou hrou jako Syrena mysli posluchačův do kruhu svého zaváděl, aby je navždy na sebe upoutal; pěstovatelé filologie a klassicismu ale byli jako těžcí varhaníci, neustále mezi sebou o bytí neb nebytí jenerálbasu se hašteřící. Tyl byl mrštný houslista, a filologové stále štemujíce dávali jen časem koncerty na basy; není tedy divu, že si čtenářstvo libovalo příjemné vypravování, od sporů a hádek učených s nechutí se odvracujíc. Ovšem že Tyl i vrstevníci jeho znamenitě těžili z těchto hádek jazykových, avšak proto přec neubránili se štiplavým výčitkám, se strany starších v gramatice a staré literatuře obeznalých aristarchův činěným. Tito ale sami mezi sebou rozpadávali se na dvě strany: jedni chtěli mermomocí ponechati ypsilontu starého práva, nedovolujíce přitom nikterak významům v Čechách posud neznámým přístupu do slovníka; druzí ale odvolávajíce se na analogii jazyka vyháněli nebohé y z paragrafův pravopisných, a nedostatek českých terminův v různých odvětvích vědy nahražovali jmeny z jiných nářečí slovanských, což onino za zrádu na staré literatuře spáchanou považovali, pravíce že na tom, co v zlatém věku bylo, přestati sluší. V čele reformátorů stál Jungmann, a na druhé straně Jan Nejedlý, tehdejší 293 professor jazyka českého na universitě pražské. Starověrní ypsilonisté hrozili soupeřům svým kralickou biblí šestidílnou, odvolávali se na mohútné vousy Veleslavínovy, ano neomylnost svou i katedrou universitní podporovali; analogisté ale u větším počtu a veškerou mládež za sebou majíce, strkali do předu hrozebného ducha Dobrovského, jenž byl nejen výbornosti jazyka českého odhalil, ale i nevývratná pravidla jeho ustanovil. Stávalo se, že obě strany proti sobě velmi příkře vystupovaly. Úmrtí Jana Nejedlého v poslední den učinilo dalším hádkám konec. Mrtvola Nejedlého odvezena byla do Žebráka, a s ní odstěhovalo se ypsilon navždy z Prahy na venek, kdež ve školách pak necelých deset let ještě živořilo. Pro příliš vášnivé vystupování v posledních dnech svého života nebyl Nejedlý i mezi mladými literáty oblíben, a tudíž není divu, že celé půlletí minulo, aniž by byl kdo z nich památku zemřelého v novém orgánu zvěčnil. Teprvé dne 23. července ozval se elegický hlas pěvce nového, vyzývající strany odporné k smíření, čili spíše stranu zvítězivší k zapomenutí na přetrpěné nepříjemnosti. Pěvec ten, jenžto palmu míru položil na hrobku Nejedlého, byl František Jaromír Rubeš, s jehožto spisy nyní výhradně zanášeti se hodlám. Žalozpěv Rubšův, vytýkaje zásluhy, jaké si byl zemřelý v první době o literaturu domácí získal, rozmetal všecky hráze nechuti, jež během času kolem něho se nakupily. Mohlliž kdo takto smířlivému hlasu se opříti? Krásněji a zřetelněji nebylo lze v tehdejší době smýšlení své dáti najevo. Začátek zní:
294 Lidské mdloby Kryjí hroby, Umlkněte soudné hlasy; Hrobem vládnou hrobní časy! Valnost činů Zemských synů Dá na váhy zlaté Soudce lásky svaté.
Žalozpěvem tím obrátil na sebe Rubeš větší pozornost ostatních spisovatelův jakož i čtenářstva, ač byl již do předešlých čísel některé básnické drobnosti a zdařilé deklamovánky podal. Příznivé přijetí deklamovánek rozhodlo, že s větší pilností pracoval na tomto poli, před ním opět Klicperou toliko po dilettantsku pěstovaném. První svazeček vyšel r. 1837. Tak jako si byl Tyl utvořil čtenářstvo pro prozu, rovněž tak Rubeš naučil čísti lid básně. Básním jeho porozuměl sebe větší laik ve čtení, jeho humor každým hnul; kam nemohly básně vyššího druhu se prodrati, tam volný přístup nalezly deklamovánky. K prvnímu svazečku přidružily se v nedlouhém čase tři nové, a študující přátelé Rubšovi neopominuli pokaždé nový svazeček deklamovánek o prázdninách domů přinésti. Čtení jich a více ještě přednášení působilo ve všech vrstvách lidu velice. Uměltě Rubeš každého pohladiti, mile se dotknouti ano i lehounce rozdrážditi, o té a oné vadě panující se zmíniti, a při tom lahodně poškádliti; nikdy ale se nepohroužil do rozbírání některého společenského vředu tak, aby byl urážel. V deklamovánkách jeho jeví se dobrota srdce, ukojující melancholie rychlým obra- 295 tem přechází v kypící humor: vše to jeví ducha českého, jenž si nelibuje v chechtotu z plného hrdla, jako spíše v srdečném zasmání se. Kyselým satyrikem nebyl Rubeš nikdy; káralli někde pošetilosti lidské, podobalo se to bodnutí šípu, jenž koncem svým ránu hrotem učiněnou úplně hojí a zaceluje. V každém téměř řádku má vtip a svěží humor, ten jest ale tak neočekávaně a přitom tak jednoduše podán, že i čtenář kritičtější od proudu zachvácen bývá, a zapomínaje na přísnost v metrických pravidlech, v čemž Rubeš ovšem mistrem nebyl, stává se otrokem laškujícího humoru. Že i vážných předmětův Rubeš zmocniti se dovedl, dokázal v deklamovánce: Já jsem Čech! Tehdáž bylo by ovšem bývalo ku každému řádku této básně bohatého komentáru zapotřebí, jelikož historických vědomostí nevelmi mezi méně obeznalým čtenářstvem předpokládati se mohlo; a však uměl Rubeš báseň tu protkati kvítky známými tak čarodějsky, že po temnějších místech čtenáři neb posluchači ani se nezastesklo. Jaká něžnost citu v řádkách následujících, a jak výborně skreslený tu obraz vlasti naší:
Což není krásná naše vlast? Rcete, kdo ji hanět může? V srdci Evropy se skví co růže; Hledejte v světa vůkolí Tak utěšené oudolí, Které věnčí nebenosné hory, Jímž se táhnou požehnané dvory, Jehož háje Jsou jak ráje, 296 Jímž se vinou valné řeky a potůčky jemné – A to je ta krásná země, V níž se těší Čechů plémě, Země Česká – moje vlast! Patřte na ni, jaká slast! Každý strůmek má své dobré bůže, Každá chyžka vlastní pohádky, Každé místo svaté památky, Pěstitelku svoji každá růže; Každý pahorek má jméno svoje, Každá kaplička své ctitele, Každá studánka své přátele, Každá lípa včeliček svých roje; Každý háj má místa utěšená, Pěvce své a vánky jemné, Každý les své háje svatotemné, Každý rov svá kvítka poslzená, Každý kámen má své zvěsty dávné, Každá ves své muže veleslavné.
A neníliž charakteristika dějin našich těmito slovy vytknuta:
Čech povždy ctíval svatou ctnost, Jen dobrým bohům světil chrámy, Čech neznal ouskok ani zlost, Ni zášť, ni lest, ni klamy! On vždy ctil svatou zásadu: K zlým nikdy nechoď na radu; Své braň, 297 Opuštěné chraň, Cizí nech. Čech vlast a krále miloval, Pro obé statně bojoval, Pro obé rád svůj život dal; A tam, kde válčil český lev, Tam zkrotnul zhoubců krutý hněv, Tam Češi byli vítězi; A nepříteli, který klesl, Čech vstříc vždy palmu míru nesl, A ne otrocké řetězy; Čech válčil jen, když hájil své, On neved války z návodu, On nemá ruce krvavé, A nezná kletbu národů.
Jesti deklamovánka tato mezi ostatními jako perla v kruhu pestrých a jiskravými barvami laškujících drahokamův. Hádati se, které z deklamovánek Rubšových náleží přednost, není účelem přítomného článku, spíše by bylo na místě usouditi, která z nich nejvíce dřímajících Čechův probudila. Než i to pomineme, řkouce jen, že nestává zajisté ve sbírce jeho ani jediné, která by nebyla ve společnostech českých s vyjasněnými tvářemi přijata; byltě Rubeš sám svým přísným censorem, a cokoli shledal méně dokonalým, ze sbírky naprosto vymýtil. V písních Rubšových převládá elegický tón, provázen bolným pousmáním. Horování anebo činné vystupování tu docela pohřešujeme; k žáru jakési náruživosti písně jeho nikdy se nepovznesly; jsoutě to mírně idyly anebo elegie.
298 Také vládne mezi nimi velká příbuznost, anebo řekl bych spíše jednotvárnost, ano i přílišná délka jim bývá na škodu. Nač ale Rubeš veškeré poklady nadaného ducha svého byl vynaložil, jest delší travestie pode jmenem: Horymírův skok. On tu nejen předmět samý ale i všecky druhy básnictví travestuje, a to vtipně, škádlivě, a schválně při tom přehání; s jasným humorem vytasí se někdy sám, časem ale musí být humor od čtenáře nalezen. Že Rubeš nad míru byl skromný a plodům svým veliké ceny nepřipisoval, jeví se v básničce: Něco na cestu, ve čtvrtém svazečku obsažené. Jesti plna ostýchavosti a choulostivé obavy spolu s důvěrou, že dítka muzy jeho přec vlídně snad budou přijaty. Od jiného básníka vyhlíželo by to jako malicherné koketování se skromností, než při Rubšovi není ani možná přijíti na podobnou myšlénku. Zabrán do melancholického těšení se, že snad jeho „ubožátka“ přece skrovňounkého místa naleznou, praví:
Z pahorečků vzrostou Krkonoše, Zrnkoli se denně přiloží; Šíré moře krůpěj rozmnoží, Každý dlábek ducha přidá soše.
Ano měl dobře; zdá se mi, jakoby byl Rubeš v soše národnosti jemné vlnění se vlasů a půvabné řásnění roucha jejího uspůsobil, jakoby ji byl okrášlil lákavými barvami, které pozornost každého na sebe obrátily. On odstranil a vyrovnal, kde co v cestě stálo a se příčilo. Významně mluví dále v téže básničce:
299 Bratří! síly mé jsou mělké sklady; Již jen touze mé vstříc vejděte; Mouli vůlí za vděk vezmete – Jáť mám vůle za dvě Iliady. Až pak jednou vlasti květy nové Nad našemi hroby zavlají, Až se Češi k svému přiznají, V pravdu vzejdou naši krásní snové: Pak snad uznáte – o blahé zdání! Také mnou že zvuků přibylo, Když se z jitra hlučně zvonilo Na Slovanů slavné požehnání.
Tuť mluví z celé duše své v naději a s blahým tušením, že po čase i on zpomínán bude co probuzovatel k znovuzrození odumřelé slávy české. Co si byly deklamovánky po celých Čechách přívětivé stánky hledaly, přemýšlel původce jejich na nové cesty, jimiž by si ještě širší kruhy čtenářstva vzdělal. To se mu také poštěstilo vydáváním Palečka společně s Hajnišem a později s Filípkem. První svazeček vyšel r. 1841 Tak jako byl v deklamovánkách použil vždy humoru za prostředek k rozšiřování vlastenectví, taktéž i v Palečku upotřebil vhodně při příležitosti vlasteneckou tendenci. Povídka Pan Traube tvořila notnou satyru; byl to karabáč na pošetilé Čecháčky, kteří stydíce se za poctivá svá jména, na německá je překrucovali, než byla protkána tak zajímavými, tak věrně skreslenými situacemi ze života, že se každému líbila. Ona nerozdráždila, ale škádlením napravovala.
300 V krátkosti byl Paleček všude vítaným hostem, a kam tendenční jiskry jeho vtipu zalétly, zůstavily všude po sobě sledy nehynoucí. Sem ukládal Rubeš články pojednávající o poměrech každodenního života v rouše humoristickém, a nové deklamovánky. Než nepřestal i při Palečku oblíbený humorista podávati články vážnějšího druhu i do jiných časopisův, jako do Květů, Včely a Vlastimila. S nemalým jásotem uvítán byl v roce 1842 o sobě vyšlý Pan amanuensis na venku, novella humoristická. Byltě to první vyvedenější obraz ze života českého v literatuře naší: cokoli po onu dobu na obzoru písemnictví se bylo vyskytlo, podobalo se více méně mlhavým fantomům bez barvy a života. Spisovatelé obrazů ze života nevěděli ani, jaké charaktery mají si vybrati za předmět svého vypravování, a bojovali s obtížemi, které si byli látkami svými sami do cesty položili. Rubeš ale volil šťastně jako nikdo před ním: v jeho rukou nabyly jako hravě na živou půdu navržené figury jasného výrazu, barvy jeho hrály před očima pozorovatele příjemným leskem a zdravou teplotou; ony neoslňovaly sopečným ohněm, nerozdmychovaly vášně v mysli čtenářově, ale vzbuzovaly city, v nichž nám kochati se jest volno, v nichž i zapomínáme na tíseň dolehajících na nás okolností. Pan správec, písař pan Franc, vrátný Vomastek (nerozlučný to trojlístek na bývalých panstvích), dobrosrdečný mlynář, a v tom všem probíhající absolvovaný právník Antonín Prášil, jaké to roztomilé figury v rozmanitých skupeních rozestavené. I Amanuensis nečekal déle dvou let na druhé vydání. Brzy na to podal Rubeš čtenářstvu tklivou povídku: Harfenice. V té vládne naskrze vážná melancholie, pole 301 to, jemuž byl básník před lety v písních místa věnoval. V Harfenici ale sáhnul ponejprv hlouběji do rozžalostněných strun svého tklivého srdce, a vyjevil vícerými a rozmanitějšími akkordy vnímavost, jakou urputný osud nešťastných na ducha jeho mohl působiti. Bolem omžené řasy ubohé Lidunky zajisté vyluzují od nás soucit a ulitování. Později (v roce 1847) vydav nové dva svazečky porůznu tištěných deklamovánek, zamýšlel i práce prozaické v časopisech roztroušené ve zvláštním sebrání uveřejňovati, s připojením prací nových; a však vyšel toliko svazek první, další pokračování přetrhlo náhlé jeho oddálení se z Prahy k ouřadu na venek. Od té doby kronika literární o Rubšovi docela mlčí, jméno jeho zmizelo docela ze sloupců českých časopisův. Mám nyní odhaliti Rubeše i co člověka? Mám říci jak se odíval, co jedl a pil? Tuto stránku jeho života ponechávám důvěrným jeho přátelům, a omluvím se slovy velikého básníka: „Pátráme rádi po podrobnostech ze života básníkův. Zvědavost tato jest proto pošetilá, že znamenitost zevnějších událostí jejich života v nijakém nestojí poměru ku znamenitosti jejich výtvorův, které tím na světlo přišly. Ony události mohou velmi malé i nepatrné býti, ano bývají obyčejně takové, jako sám vůbec zevnější život básníka obyčejně velmi nepatrný jest. Pravím nepatrný, nechtěje tu truchlivějšího slova použiti. Básníci představují se světu v lesku svých plodův, a zvláště pozorujemeli je z dálky, tu žasne oko naše před leskem. O nechtějmež pozorovati z blízka spůsob jejich života! Jsoutě jako ona roztomilá světýlka, která za letního večera z trávníku a loubí tak jasně svítí, že 302 bychom uvěřili, že to jsou hvězdy země, že bychom uvěřili, že to jsou diamanty a smaragdy, drahocenné šperky, jež děti královské, v zahradě si hrající, na větvičkách rozvěšené zapomněly, že bychom uvěřili, že to jsou žhoucí kapky slunečné, jež se ve vysoké trávě byly ztratily a nyní v chladné noci se občerstvují a radostí lesknou, až ráno přijde a plamenně rudý východ je opět k sobě pojme. Ach nehledej ve dne stopu oněch hvězd, drahokamův a slunečných kapek! Místo nich nalezneš neouhledného broučka, který bídně po cestě se plíží.“ To platí i o našem básníkovi. Mně se zde hlavně jednalo, abych poněkud aspoň ocenil činnost jeho v literatuře naší vůbec, a poukázal na časy a okolnosti, v jakých muž ten mezi nejzasloužilejší spisovatele patřící na poli českého písemnictví zdárně pracoval. Větší část spisův Rubšových, jak již podotknuto, dočkala se v krátkém čase druhého vydání, věc to v literatuře naší nevšední. Rubeš narodil se r. 1814 dne 19. ledna v Čížkově, v někdejším Táborsku. V pacholetství uznán co čilá hlava, poslán byl na gymnasium do Německého Brodu odkud na studia filosofická do Prahy se odebral. Okolnosti jeho co absolvovaného filosofa nebyly valně skvělé; nemaje naděje, že by další světská studia beze vší podpory odbývati mohl odhodlal se vstoupiti do alumnátu. Než záhy poznav, že by povolání tomuto ve všem úplně dostáti nemohl, obrátil se na právní cestu, na kteréž až do konce vytrval, potřebnou výživu v prvních letech vyučováním dítek dobromyslného lidumila si zaopatřiv. I Rubše zmocnila se v první době vyvinování se ducha básnického znělková zimnice, druhým 303 vydáním Kollárovy Slávy Dcery mezi mladými básníky povstalá: co dvacetiletý jinoch vystoupil ponejprv ve Květech s Poutí života ve čtvero znělkách. Od tě doby jevil se v každém novém čísle plodův jeho duševní pokrok. Pilně se ohlížel v sousední literatuře po spisech do oboru jeho zasahujících, a použil vhodně co za dobré uznal, v čemž mu ovšem studie, v národním životě konané, byly dobrým vůdcem. * Takto jsem psal na počátku loňských prázdnin, posýlaje dívce, v literatuře naší nad mnohé družky své obeznalé, svázané deklamovánky Rubšovy. Několik dní na to četl jsem v českých listech truchlivou zprávu, že tento výtečný humorista národní více nežije. Já psal o něm, pokud známosti mé sahaly, pokud náležel literatuře. Z pozdějších dob jeho života bylo mi známo toliko, že Rubeš, odebrav se z Prahy (vlastně z Karlína, kdež co vrchnostenský úředník zaměstnán byl) do městyse Načeradce v někdejším Táborsku za syndika se dostal. Když byla v roce 1853 organisace c. k. úředníkův zavedena, připadlo Rubšovi místo c. k. assistenta v Hoře Kutné; něco později přesazen byl do Skuče s povýšením na c. k. adjunkta. Tuto ale stížen byv delší čas trvající chorobou, zemřel dne 10. srpna 1853. Nekrolog jeho zmiňuje se o pohřbu, kterýž dne 12. srpna 1853 se odbýval následovně: „Ku pohřbu shromáždilo se množství duchovních, úředníkův, měšťanův, studujících a lidu obecného z dalekého vůkolí. Průvod vedl důstojný skutečský děkan, p. Václav Bezděka, jemuž šest duchovních domácích i přespolních přisluhovalo. Se zvláštní ochotou spěchal každý bez rozdílu stavu, aby našemu rakve zvěč- 304 nělému poslední úctu prokázal; pročež častěji vystřídáno, tak že pp. c. k. úředníci, pp. měšťané, c. k. četnictvo a finanční stráž a studující ze Skuče a Chrasti pozůstatky jeho střídavě nesli.“ * Minul rok a já přišel náhodou na místo, kde se o druhém vydání 5. a 6. svazečku deklamovánek Rubšových vyjednávalo. Znaje obyčejný osud posmrtní básníkův našich, tázal jsem se, máli Rubeš již nějaký náhrobek: i odpovědíno mi, že nemá, a brzy na to Pražské Noviny v jednom dopise výrok ten stvrdily. Aby ale básníkovi aspoň v literatuře pomník byl postaven, ustanovil jsem podati tuto pojednávající o něm list své dívce psaný s některým změnami. Dostojnýli to pomník – rozhodniž laskavé čtenářstvo.
Fr. Lad. Vorlíček.
305 Z Bohdanče.
Což pak jste, vy páni v Praze, na nás již úplně zapomněli? Od těch dob, co u nás nebožtík pan Langer svůj rukopis vynalezl, a museum založil, uplynulo již hezkých pár let a nikdo si nás více nevšimnul. Můj bože! a jak obrovských jsme přece učinili kroků, jež naší Čechoslavii, dříve než tisíc let mine, zajisté z bláta pomohou. Mámeť tu již celou akademii, která se ve dne v noci schází, jedna sekce stíhá druhou; jeden vždycky přednáší a ostatní pilně spí. Z našich potoků jsme již všecky žáby, z domů všecky myši a krysy, ze střech všecky vrabce a z dvorů všecky psy a kohouty vychytali, vycpali a na věčnou památku v kabinetu na řádném místě vystavili. Toliko mouchy nemáme posud v úplném počtu. Lesy naše, – nevím kam se poděly – do musea jsou již ale dávno a zůstanou určeny. Kde se jaká shnilá vrba vyskytne, hned se porazí a vandruje do kabinetu, kdež i každá vyklepaná makovice své patřičné místo najde. Vůbec nic neujde našemu pozornému oku. Nedávno se nám na radnici rozbořily kamna – a považte jen, někteří chtěli mermomocí postaviti nové; – avšak náš opatrný konservátor opřel se této nesmyslné žádosti tak rázně, 306 že kamna z úcty k jich starobylosti nejen se nepostavily, ale na témž místě, kde se rozbořily, nedotknuty zůstaly; ačkoliv teď při poradách zimou zubami drkotáme; ano nedávno si jistý velmi výmluvný pán na ten způsob v nejlepším řeči toku jazyk překousl. Asi před týdnem jeden z nejdůmyslnějších archeologů našich vyhledal nedaleko hnojniště jistého domu porouchaný soudek, práce velmi starožitné, na němž se posud dosti zřejmě rok spatřuje. A když obsah jeho bedlivěji ohledával shledal k nesmírné radosti své, že v soudku tom uschována posud ona látka, jíž proti Karlštýnu téhož roku co střeliva bylo užíváno. Nebylo však výtečnému nálezci dlouho popřáno z nálezu svého se těšit; neboť náhle se vedle soudku mrtev svalil. I na něm dokázalo ono střelivo po tolika stoletích smrtelnou moc svou. A tak se stal ubohý nejlepším důkazem o autentičnosti nálezu svého starobylého.
307 Vy jste prý v Praze nalezli starobylou kuželku z časů Libušiných? My jsme byli mnohem šťastnější, přišedše vlídnou náhodou na kuli, ke kuželce této náležejí. Jeť dřevěná, a úplně okrouhlá, toliko na pravé straně je trochu otlučena, jak figura ukazuje, což mne přivedlo na tu myšlénku, že již za dob Libušiných musely být tak zvané pudly vynalezeny. Ano při této příležitosi dokázal výtečný linguista pan Našmatal, že slovo pudl je ryze českého původu, a pochází z oněch dob, když se ještě boh místo nynějšího bůh říkalo, zněloť to slovo vlastně a původně podle (že totiž nešla kule prostředkem hampejzu, nýbrž „podle“ prkna postranního). A však postupem času změnil genius řeči naší o v ů, a tak povstalo slovo půdle, z něhožto, poněvadž bylo na kraji, i písmeno e hojným slova užíváním se otřelo. Učiněn tedy návrh, a bylo jednohlasně přijato, aby se slovo pudl správněji a spolu i češtěji psalo s kolečkovaným u a s apostrofem, tedy: půdl'. Bude vám tuším z toho všeho patrna pravda slov mých svrchu uvedených. A však máme zde, bohužel, několik nedouků a laiků, již výsledky všech učených bádání u lehkověrného obecenstva v podezření přivésti se snaží. Tak vyoral nedaleko našeho města jistý sedlák hlíněnou nádobu. A učenci naši ihned dle run a mnohých jiných okolností, zvlášť ale podle jistých usazenin na dně jejím (snad aerugo nobilis) shodli se na tom, že musila nádoba tato stávati ve spací komnatě některého z knížat našich předkřesťanských. Tu 308 se ale hned několik z oněch nedouků vyskytlo, jež původ tohoto hrnce (jak se po sprostácku vyjadřovaly) kladly v časy moderní, ano tak velice se blamírovaly *), že chtěly i původ nad zmíněných run vysvětliti obrázkem, jejž vám tuto pro zvláštnost a k jich vlastní potupě in copia sděluji. Asi před měsícem učinil proslavený náš historik, pan Dloubal, ten nenedůležitý návrh, aby byla vypsána cena za nejlepší a novějším požadavkům přiměřený dějepis naší vlasti. Návrh byl jednohlasně přijat a ihned cena 1000 zl. obnášející, ustanovena. V nejbližším sezení, tedy asi týden na to, předložil tentýž pan Dloubal historické sekcí svůj dějepis, dílo asi 50 archů silné, jež bylo také ihned
*) Pozorujete zajisté, že v slovesech na tyto nedouky se potahujících píši místo měkkého i toliko y. Jsouť mrtvy pro vědu i budoucnost.
309 za nejlepší ze všech přijato, a panu Dloubalovi nejen oněch 1000 zl. co vysazená cena, nýbrž i jiných 500 zl. co odměna pilnosti jeho vyplaceno. Jeť to dílo nesmírně obšírné, důkladné a důmyslné, tak že zajisté novou učiní epochu v dějepisectví. Téměř na každé straně nalezáme v něm něco nového, neočekávaného. Takť zajisté dokazuje velevážený pan spisovatel mezi jinými i to, že milá naše vlast je vlastně zaslíbená druhdy země Israelitův, a že v ní tedy před Kelty mívali židé stálá sídla svá. Důkazy uvádějí se jenom dva, ale porážející. Předně, že musili v pradávných časech židé v Čechách bývati, dokazuje zajisté okolnost ta, že se posud v této zemi potomci jejich – ovšem rozptýleni – nalezají, jako Slované v Sasích a nynějším Prusku. Za druhé musili v Čechách židé stálá svá sídla mívati, poněvadž sem tam nalezávané, u obyčejných lidí Perun nazývané sošky, nejsou nic jiného nežli obrazy Mojžíše, což by ovšem i pro laika bylo tím pochopitelnější, kdyby u jmenovaných sošek nebyly nešťastnou náhodou oba růžky zuráženy. Kdo jen trochu bedlivěji podaný zde nákres prohlídne, musí s panem badatelem vyznati, že v napřažených rukou jejich nemohlo nic jiného bývati nežli ony desky zákonodárné. Přičemž pan Dloubal upozorňuje na takt a symbolickou dovednost umělce, jenž sošky jmenované zhotovil. Aby totiž onen veledůležitý moment naznačil, jak Mojžíš s hory Sinai sestupoval, zastrčil mu velmi důmyslně za pás kapesní šátek, jehož užitek zajisté Mojžíš dostatečně ocenil, když na horu Sinai a s hory stou- 310 pal a únavnou chůzí tou se potil, tak že si šátkem oním pot s očí utírat musil, aby jen na cestu viděl, a nemaje žádného průvodčího tak nezbloudil. Který vrch ve vlasti naší se tenkráte Sinai nazýval, nedá se ovšem na ten čas určitě udati. – Právě jsem chtěl dopis svůj skončiti, když mne došla veledůležitá zpráva z našeho zoologického kabinetu, kterou vám sděliti za povinnost svou pokládám. Jeden totiž exemplář vycpané slepice asi před hodinou snesl slepičí vejce, docela normální podoby a velikosti. Pražští učenci, kteří by je snad k svým učeným demonstracím potřebovali, nechť jen přijdou sami na ten div se podívati. – Se vší úctou je očekává jich strašlivý ctitel St.
311 Zesnulému Hynkovi Veselému
co zvláštní akt zbožné piety, skromný pomník zde postaviti, klademe za povinnost svou. Vydání českého almanachu bylo nejvřelejším přáním jeho, což pouze bolestnou smrtí od přátel hořce oplakaného, přerušeno bylo. Vyplňujeme vydáním naším takřka poslední a nejsvětější vůli zvěčnělého přítele. – Byloť naší snahou, podati krátkou biografii a charakteristiku tohoto velenadějného básníka i našince, než bohužel nebyl nám lze přístup k pramenům, při vší péči své dosáhnouti. Neochotnost a netečnost jistých lidí nám v tom zabránila. – Věnovali jsme však upřímnou slzu jeho památce, a provoláváme zde mír jeho popeli! Narozen 13. července 1825, zemřel 3. července 1853, po sedmé hodině večerní.
312 Přehled přispívatelů k tomuto almanachu:
Anna S.: Slavíček 75. Bílá růže 76. Zasvěcení 170. Vítek 172. Božena Němcová: Pohádku o dvanácti měsíčkách 67. Johanna Marie: smyšlenku Růže v údolí 85. Ludmila z Hrádku, povídku Sestry 254. Bendl Václav Čeněk: Puškina Bach. fontán 26. Matce I. II. 98.Osud pěvce Bach. fontánu a jiných básníků rusských 47. Brodský M.: Dítě potracené 93. Bouře 99. Lásky lístek 217. Novelu: Marie 4. Na památku H. Veselému 312. Čelakovský Ladislav: Sebevědomí 173. Píseň rostlinníka 174. Frič Jos. Václav: Lada-Nióla 1. Odchod dle Uhlanda 218. Z mrtvých vstání 213. Novelu: Život sváteční 101. Gros Jan: Žebrák 79. Janda Bohumil: Sen 94. Kmit 95. J...vi 96. Vnada tvá 96. Dnešní resultát 97. Osud 97. Marii 216. Kolár Jos. Jiří: Dlouhý den, humoreska dle Kl. Brentana! 179. Kolář Josef: Nevěsta, rom. báseň 54. Dítě lásky 173. Rašin: Klubíčko 78. Smil: Po letech 207. Soucit 208. Sojka Miloslav: Můj návrat 80. Oblak 82. Z Venecie 238. St. *** 77. Velikáni 206. – Z Bohdanče dopis 306. Straka Miloslav: Věčnost 100. Stránický V. Č.: Labutí zpěv 209. Šrauch Antonín: Při rozchodu 177. Měj se blaze 177. Povídku: Plháč 219. Vltavský Bolemír: Vlast děvy 216. Vorlíček Frant. Ladislav: List o Frant. Rubšovi 289.
313 Obsah.
Stránka Lada-Nióla1 Marie, povídka od M. Brodského4 Puškina Bachčiserajský fontán od V. Č. Bendla26 Osud pěvce Bach. fontánu a jiných básníků rusských, od téhož47 Nevěsta, rom. báseň od J. Koláře54 O dvanácti měsíčkách, pohádka od B. Němcové67 Básně: Slavíček od Anny S.75 Bílá růže od Anny S.76 *** od St.77 Klubíčko od Rašina78 Žebrák od Jana Grosa79 Můj návrat od M. Sojky80 Oblak od téhož82 Heine-ho Herbstmond od J. V. F.83 Růže v údolíúdolí. smyšlenkasmyšlenka od Johanny Marie85 Básně: Dítě potracené od M. Brodského93 od B Jandy Sen94 Kmit95 Kdyby95 J...vi96 Vnada tvá96 Dnešní resultát97 Osud97 Matce, dle Heine-ho od V. Č. Bendla98 Bouře od M. Brodského99 Věčnost od M. Straky100 Život sváteční, novela od J. V. Friče101 Básně: Zasvěcení od Anny S.170 Vítek od Anny S.172
314 Sebevědomí od L. Čelakovského173 Píseň rostlinníka od téhož174 Dítě lásky od J. Koláře175 Při rozchodu od A. Štraucha177 Měj se blaze od téhož177 Dlouhý den, humoreska o dvou hlavách od Josefa Jiřího Kolára dle Kl. Brentana179 Básně: Velikáni od St.206 Po letech od Smila207 Soucit od téhož208 Labutí zpěv od V. Čeňka Stránického209 Z mrtvých vstání od J. V. F.213 Vlast děvy od Bol. Vltavského216 Marii od B. Jandy216 Lásky lístek od M. Brodského217 Odchod dle Uhlanda od J. V. F218 Plháč, povídka z XVII. století od A. Štraucha219 Z Venecie od Mil. Sojky238 Sestry, novela od Ludmily z Hrádku254 List o Fr. Rubšovi od Fr. Lad. Vorlíčka289 Z Bohdanče dopis archeologický306 Na památku Hynka Veselého312 Přehled přispívatelů k tomuto almanachu313
Přidáno k tomuto almanachu: Obraz Marie z ryteckého ústavu Rak. Lloydu v Terstu. Titulní obraz kreslen od F. Krause, z lithografického ústavu J. Habela v Praze. Podobizna A. Puškina od F. Šíra v Praze.
Prodává se v kanceláři matice české na Jindřišské ulici č. 900–2. Skvostný exemplář v plátně na velíně za 3 zl. stř. V tuhých deskách...........................za 2 zl. stř.
E: dp + sf; 2002 315