Měj se blaze!

Měj se blaze!
Měj se blaze! slovo to jak lehko splyne, Když se tací loučí s poklon lahodou, Jenž se sejdou a rozchází náhodou, Z nichž zná každý jiný bol a slasti jiné. Hořem ale slovo také v prsou hyne, Udušeno slzou z srdce roněnou, Když se duše loučí s duší spřízněnou, Naposled když přítel k příteli se vine. 177 Nepodaří se však vypsat žádné snaze, Ten co cítí, jemuž na vždy den zachází, Neb kdo na hrob štěstí svého hlínu hází! Zví to jen, kdo ústy šepce: Měj se blaze! Jehož srdce hluboko však slova cítí: Já bez tebe nebudu se nikdy blaze míti! A. Strauch.
178 Dlouhý den. Humoreska o dvou hlavách.
Hlava první.
Za onoho starošedého či šedostarého věku, kdyžto čaroději a čarodějky, hadači, obrové a šetkové, Víly, pravnoučata předpotopních šelem, rozprávějící papouškové a kanci, divocí honci, dobří i zlí duchové, krom jiných tvorů nepřirozené tehdáž ještě přírody, stany svého blahobytu na zemi rozkládali – za onoho romantického času, v němžto podle Hájka pravdomluvné paměti, (bychom určitěji mluvili) v Čechách po slavnosti velikonoční, mnoho narodilo se housenek, kobylek a bílých motýlů, – za onoho zázračného, nad míru panenského času, přihodila se v naší Praze, kteráž ovšem tehdáž teprv vousy dostávala, – přepodivná událost. – Jednoho rána totiž nechtělo se nikterak rozedníti, čirá tma panovala po všech ulicích, ryncích a placech. – Kominíci vylízali každou chvíli z komínů a vystrkovali nosy do výše, vyzvídajíce, zdali by nikde nezpozorovali paprsku slunečního, jehož by rádi svými košťaty byli do města smetli; – uzenáři as dvacetkrát rozbednili své budky, chtíce vyvěsiti svá jelita, jitrnice, uzené kejty a jazyky; – sej- 179 ráři nadarmo ohlíželi se po teplém slunéčku, chtíce mladé syrečky na něm omrviti; – prodavači duší každou chvíli otvírali okenice svých krámů, chtíce dušičky vyvěsiti na výsluní k prodeji, poněvadž v slunečním lesku krásněji svítí a zpívají: „Procitni dušičko má a zpívej!“ – čím obyčejně kupovače vábí a jim do koupi chuti dodávají. – Pohříchu ale tma bylo, tma zůstalo na všech ulicích, ryncích a placech a nikdo nevěděl, jak a co o tom pomysliti. – I stalo se podivným řízením času, že připadal v ten samý tmavý den modrý pondělek, – nedělin to bratr, jak říkají zaháleči, jimž se v pondělí od korbele neb procházek do práce ještě nechce, – a krejčím obzvláštně zasvěcený pro kratochvílnost, kteráž jim obyčejně v ten den u větší prudkosti do kotníku zajížděla. – Ale nastojte! – Jitro nechtělo se nikterak zamodrati, a ušlechtilí krejčovští tovaryši na překot vystrkovali své hlavy z vykýřů takřka všech domů, zdali by nechtěl na nebi zabřesknouti se milý modrý pondělek. – Se všech věží ozývala se již jedenáctá polední hodina, ale tma bylo, tma na všech ulicích, ryncích a placech. – I nastala po celém městě psotná ouzkostlivost a hrůza, – tak že lidé počali poděšením třeštiti a bouřiti. – Běhali po ulicích jak šílenci, a pro tmu jeden druhého nevidouce, bili a trkali do sebe hlavami, až z toho lítaly jiskry. – Na hvězdárně panovala dokonce babylonská pomatenost. – Téměř všichni oudové učené společnosti byli se nahoře pod krovem sešli, zavěsili se na dlouhé vousy hvězdáře mudrce, kterýž jim potmě dokazoval, že slunce přece svítí, že svítiti musí, aniž kdy svítiti přestane. Z toho však povstala šeredná hádka a posléze i rvačka. Prozřetelnější 180 učenci ukazovali ousměšně k tmavému zánebí, méně vyzralí mudrcové dokazovali, že celá astronomie jest pouhý klam a mam, jak druhdy astrologie. Z toho se hvězdář mudrc rozhněval, uchopil maně logarithmy, a hodil je pánům na hlavy, ti zas sbírali, kde a jak co po koutech pohozeno aneb postaveno, – drobno- a dalekohledy, kvadranty, nebeské koule, a počali do hvězdáře tepati, a pro tmu i jeden do druhého. – Tu se stalo, že několik kvadrantů a nebeských koulí vyletělo z věže ven a zrovna dolů na hlavy před hvězdárnou shromážděné literatury. – I roznítila se v útrobách literátů ošemetná zuřivost. – Očekávaliť laskavějšího ponaučení od pánů, na hlídce hvězdářské postavených, nikoliv ale potupení, jaké na jich hlavy sprchalo. – Kritikáři vycenili zuřivě zuby a počali bez ladu a skladu štěkati, – lyrikové nadmuli plíce a kašlali unisono, dle vzoru v Pánu zesnulého lyrika Ondřeje Bradavičky, as následující daktyly:
Budeli předrčené třesení země, Rozmetá, rozkotá veškeré plémě, Vody vše zmizejí, propadne vrch, Skály rozpukají, přibyde mrch. Vzhůru mně na hlavě vstávají vlasy, Když vidím poslední života časy; Oči se strhují – tratí se sluch, Jazyk mně dřevění – krátí se duch. Uvidím, uhod-li Horác, an slavil Muže udatného, takto když pravil: Spravedliv, stálý v předsevzetí muž, Byťby se rozpadal svět, stojí tuž. 181 Uvidím, zdaliž on hlavu svou opře, Až příval skalnatý o ni se otře, Uvidím, zdaliž svůj nastaví krk, Až se naň povalí kamení hrk.
Ano i epičtí básníci nezůstali pozadu, hřímajíce z klenutých prsou homerické zlomky o záhubě Sassanidů a jich pivoněk, pěvci rozervaných srdcí vytasili se s dlouhými svazy rozličného osrdí, a neostýchali se metati je do věže, překladatelové cizokrajných románů a dramatických paběrků srazili se v jediný pluk, a jali se pak jako krtkové podkopávati základy mudrlantské věže. – Práce jich, provázena jásáním ostatních Muzagetů, chýlila se již k svému konci, – věž začala se právě viklati, jediné jen ještě udeření, a celý areopag na věži se rvoucí, byl by se sřítil do dvora, – v tomto rozhodném okamžení však obrátila se pozornost všech k jinému divadlu. – Žilť tehdáž v městě veleproslulý zubař a řezač kuřích řítů, jmenem Kapradí. – Z velkého shromáždění lidstva na ulicích obmyslil si čerpati hojného zisku. – I zapřáhlť ku svému vozíku svého bělouše, zavěsil naň po stranách několik luceren, rozložil před sebe své zubařské a řezačské náčiní, a harcoval s veškerým svým hospodářstvím upřímo k vaječnému trhu mezi zoufající lid. – Musel okolo hvězdárny, a jeho lucernami ozářený povoz, Apollinově spřeži se podobající, přivábil do své koleje všechnu čeládku, jež o to usilovala Samsonovým způsobem, zahynouti pod zříceninami padající učeně společnosti. – Zubař jel dále, Musageti za ním, a věž byla zachráněna. Taktéž učinili i prodavači duší. Otevřeli své krámy 182 a vyvěsili duše na hřeby ven, postavili okolo nich lucerny, a tak se jim podařilo, že leckterou duši, která již byla obnošená, aneb ušpiněná, aneb děravá, prodali za dobrou, čistou, poctivou duši. Jiní však prodavači duší za dobré uznali kupovati potmě. Vyběhli na trh a vyvolávali: „Duše! duše! – Prodejte duše! – S chutí! s chutí! – Vesele! vesele! – Kdo se ještě chce naposledy veselit, ten prodej svou duši za několik halířů a odejdiž do hospody a napij se tam kuráže, neboť svět pomine co nevidět! – Slunce se odstěhovalo a nepřijde více. Vesele! vesele! – Prodávejte duše, dokud ještě kupců, každou hodinou stanou se lacinější, a jelikož svět brzo se rozpadne, přijdou docela k zmaření a mnozí pak budou chtít zadarmo od sebe je dáti, ale nebude nikoho, kdož by je chtěl! –“ Vyzáblý zubař zas do toho křičel: „Hejsa, pánové a paničky! – Mládenci a panny! – Kdož se chce zbaviti bolení zubů aneb kuřích řítů, přistup ke mně! – Kus po kusu za trojník! – Svět se co nevidět zboří a pak nastane zoufanlivý pláč a jektání zubů a k tomu bude dobrých zubů potřeba! – Hejsa! Juchhejsa! Přistupte vesele sem! – Za půl hodiny odjedu, svět se bude poroučeti, a všichni zavřeme pak krámy a boudy! –“ Křikem prodavačů duší a zubaře zmáhalo se poděšení lidu v přehrozné míře. – Někteří dali si štěrbivé zuby vylámati a na jich místo zasaditi jiné, velká část lidí prodala chatrné své duše, jsouc té naděje, že dostane v krámech lepší, po hříchu ale tam se jim dostalo mnohem horších, než co jsou byli prodali. – Kvílení, nářek, všeliké výbuchy zoufanlivosti ozývaly se po všech ulicích, ryncích a placech.
183 I vyjeli konečně páni konšelové a primátor starého města Prahy na rozličných koncích na trh, aby se přesvědčili o pravém stavu truchlivých těch věcí! – Při světle luceren přesvědčili se. I vydali hned na to rozkaz, aby z každé duše, která se prodává, odveden byl halíř pro dům chudých a dům bláznů, a připojili k tomu následující vyzvání: „Velectění, předobří měšťané starého, veleslavného města Prahy! Byliť jsme právě v židovském městě a nařídili jsme tam, aby pro všeobecné dobro a na zničení o šest hodin déle již trvající noci, našemu dobrému městu Praze jich dlouhý den darem poskytnouti neotáleli, – proti tomu že jim chcem dovoliti, aby směli vycházeti z jich města do měst našich, ano i jíti okolo naší radnice. – Však tento lid vzdor tomu laskavému návrhu nikterak nechce k tomu svoliti, a u vlastním městě svém, za příčinou meškajícího tam dlouhého dne, v hojném světle nyje a tyje, s opovržením hledě na naši tmu. I ustanovili jsme se tedy na tom, k jadrnějším sáhnouti prostředkům, a dlouhý den brannou odejmouti rukou. Obracíme se za tou příčinou k veleznámé udatnosti a chrabrosti našeho milého měšťanstva spolu žádajíce, aby hned ze svého středu, jádra a kmene rekovný sestavilo pluk, kterýž by bez prodlení do židovského města táhnouti, dlouhý den kvaltem uchopiti, a v triumfu k nám na radnici uvésti nikterak obtěžovati si neráčil. Datum et signatum, Anno isto. –“ Sotva byli velemocní konšelové toto provolání učinili, – osedlal si krejčovský mistr jmenem Branibor Lokýtek zvíře, z onoho pokolení ssavců přežvykujících, kteří se rohama, bradou, a krátkou, tvrdou srstí, od ovcí rozeznávají, posadil se na ně, a vjel pln hrdinského nadšení 184 zrovna do nejhustší tlupy shromážděného lidu. Klarinovým zvolal tu hlasem: „Vzhůru bratří! vzhůru! – Ven, ven, šlechetní rytíři z Jehly a Náprstku! Osedlejte své vousaté komoně! – Potáhneme na židy – pro vlast a modrý pondělek! –“ Na jeho zavolání povstal po celém městě nesmírný šramot, se všech stran ozývalo se šimání jehel, zvonění náprstků, břinčení nůžek, praštění navoskovaných nití a chrabré přizvukování: „Do boje! Do boje!“ – Ze všech ulic přijížděli krejčovští mistři a jich panoši na vousatých kozách, až se dlažba jiskřila, klapali k tomu nůžkami, a kozlíci bečeli až bylo milo poslouchati. Ze všech oken a dveří vyskakovali; jich množství rostlo napořád, a zdálo se jakoby krejčí pršeli z oblak. Když pak nabyli vědomosti, že mají se obořiti na židovské město pro vydobývání dlouhého dne, zarazili se všichni postrachem a nedůvěrou, a počali mezi sebou rokovati, odkud by nabrali kuráže. I vystoupil rekovný mistr Lokýtek a učinil jim návrh, aby si nakoupili lepších duší. Nejbojácnějších duší as k devíti stům sebráno, na jednu hromadu složeno a odvezeno k prodavačům duší. – Prodavač duší položil je na váhu a naproti tomu jim odvážil srdnatých vojenských duší jen malou část, a dostali za devětkrát devět a devadesát duší toliko devadesát. Chytrý však mistr Lokýtek dal prázdné duše v zadu srdnatými barvami ulíčiti, a tak je natáhl a tak prozřetelně rozestavil, že byli s to, celý první šik pod levým knoflíkem udatenstvím zaopatřiti. Mistr Lokýtek postavil se nyní v čelo krejčovského jádra a vedl je upřímo proti židovskému městu. Byliť to 185 takřka samí svobodníci. Přilepili na lokte voskové sloupky a klapali nůžkami na znamení, že chtějí židům ustříhati vousy. Židé naproti tomu zatarasili ulice lecjakým chatrným nářadím a hamparátím, starým cínem, rezavým železem a děravou mědí, a když pak se dozvěděli, že jsou to krejčí co proti nim táhnou, vyvedli velikého, stářím již ošedivělého kozla, a postavili jej s posměchem za záseku starého hamparátí, sami však odešli všichni do školy, kam byli zavřeli dlouhý den. S obzvláštním udatenstvím vrhli se šlechetní hrdinové v nebezpečenství, a protrhli židovskou záseku. Zde však je přivítal necitelný kozel, a jelikož toliko po jednom přelízali, sporážel svýma rohama jednoho po druhém. Tím spůsobem přišlo mnoho krejčovských hrdin o živobytí, a když posléze kozel v zuřivosti své záseku přeskočil a s vyježenými vousy na celý voj se rozběhl, vzali krejčí nohy na ramena, a utíkali napořád a dřív se nezastavili, až doběhli do jich hospody, kde se za plné džbánky posadili a opět zotavili. – Zde však si vymyslil mistr Lokýtek váleční podskok. Kozel stál posud zuřiv přede dveřmi a pral do nich rohami, až bylo hrozné na to podívání. Lokýtek dal padací dvéře u sklepa otevříti, a na to hned i dvéře od domu, kozel, kterýž právě na dvéře nerozumně se tlačil, při jich otevření klopejtnul do domu, a jedním rázem spadl po schodech dolů do sklepa, kterýžto mistr Lokýtek za ním pevně zavřel. Jásání shromážděných rytířů z Jehly bylo všeobecné, mistr Lokýtek však jal se mluviti následovně: „Tvrdý kozel židů padl nyní dle starého přísloví v studnu, aneb per euphemismum do hory nohami; za tou příčinou nemusíme se ho více báti a pustíme se opět na židy. Pro větší 186 však jistotu, kdyby nás snad opět chtěli přivítati podobnými rarachy, poženem na ně onu němou tvář, která tak ráda, jak vůbec známo, na žaludy chodí a je polyká.“ I nařídil hned Lokýtek sbírati po celém městě, kde jen jaké bylo, selata a podsvinčata všelikého druhu a velikosti, a když jich měl velký houf pohromadě, hnal s nimi opět na židovské město. Židé, ukonejšeni potěšitelným vědomím jistého vítězství, byli zas venku a hemžili se jak mravenci mezi starým hamparátím, vyhledávaje jeden každý svůj kus, kterýž byl do záseky strčil, s velkým hlukem a vádou. V tom se nenadále ozval z daleka kvikot selat a podsvinčat, jež vrazily z popichování krejčovských jehel do židovské ulice a bez milosrdenství sporážely všecko, co se jim do cesty nachomítlo. – Míra krejčovské pomsty byla úplně dovršena; židé museli opustit bojiště a v zachvácení nemalého postrachu utekli se na hřbitov a tam se dobře zavřeli. – Krejčí vypáčili nyní slavnou školu byzantinského slohu, – a nastojte! – panovalať v ní taková jasnost, jakby byli vstoupili do měsíce, když září plnou tváří. – Nebylo se také co diviti, neboť tam seděl celý dlouhý den podél své celé délky. Tvář jeho leskla se jak kočičí stříbro, jeho vlasy z ocasu nějaké vlasatice vyčesané čněly mu okolo čela a skrání, oběma rukama držel koláč mandlemi a rozinkami pěkně vykládaný, na tělo mu přilehal modrojasný fráček krajkami premovaný, a místo telecích střevíců měl na nohou dvě lastury z chvalinského moře vydobyté. Zpívalť v své samotnosti jak slavík následující píseň:
187 Ach kde jsi noci, Mne žes bez moci Nechala ležet! – Muselas běžet Za jinou láskou! Lásky pomláskou, Pásky posázkou, Dala ses chytit, Líbáním sytit, A nejdeš už více, Abys mi píce Sladké tisíce Dala na plíce! – Ach kde jsi noci, Mne žes bez moci Nechala ležet! – Nyní znáš světe, Co mě tak hněte. –
Krejčí však mu nedopřáli aby dozpíval, anobrž hbitě přiskočivše obklopili jej, sešili mu nohy a ruce, a zapřáhnuvše se do koláče, na němž dlouhý den s obzvláštní pochoutkou visel, vlekli jej za sebou do jich hospody. – A když tak ulicemi pražskými modrojasného dlouhožila přivláčeli, rozednilo se, a polední slunce vystoupilo zrovna nad radnicí z kolomazných mraků. Plesání veškerého lidu bylo veliké. – Uličníci dělali po osvětlených opět ulicích v rozpustilé radosti staré kotrmelce, panny počaly se zas na bíledni zardívati, netopýři utíkali do svých pelechů, skřivani prozpěvovali, a kohouti na smetištích kokrhajíce provolávali vesele objevení se omeškaného dne. –
188 Toliko páni konšelové s primátorem v čele zasmušili se a zakabonili čela svá, zle to nesouce, že krejčí nebyli dlouhý den přivedli na radnici, nýbrž do jich hospody. I přiklusali téměř všickni na svých ořích před hospodu, a požadovali od krejčích, aby jim dlouhý den byl vydán k všeobecnému prospěchu obce. Krejčí ale odpověděli: „Nám bylo nebezpečenství, nám budiž také požitek!“ – Po dlouhém rokování páni konšelové konečně k tomu svolili, aby krejčím dlouhý den byl ponechán, a však toliko na čas. – Nyní se těch devětkrát devadesát devět krejčích přepychem a udatenstvím rozčepejřilo až hrozno. I počali dlouhý den šperkovati tisícerými pestrými mašlemi a stužkami, obkládali jej portičkami, flindrlaty a zalesklými knoflíčkami, pošili jej klíženým plátnem a srstí velbloudí; na to udělali velkou síť, a nalíčili ji u sklepa. – Otevřeli padací dvéře a kozel vraziv vztekle nahoru, zaplet se do ní, a ležel na zádech břichem přikrytý. Krejčí si pospíšili zašíti mu všecky průduchy těla, tak že s tíží mohl dýchati, a postavili ho zas na nohy. Přivázali ho na provaz, posadili naň vyfintěný dlouhý den a vodili jej v triumfu po všech ulicích, ryncích a placech s hlučným plesáním rozčileného lidu. Na neštěstí veselé té kavalkady začal padati sníh. Krejčí, jelikož se byli notně v hospodě napili, počali po skluzké cestě vrávorati a káceti se na zem, – kozel nabyl z jedné strany volnosti, zatrknul v pravo a v levo, vytrh se, a urychleným skokem utíkal k židovskému městu. Celá dlouhá řada krejčích, ježto se nechtěla provazu spustit, byla smutně vláčena za ním, mistr Lokýtek ale, jenžto byl 189 cíp sukna na ocas toho zvířete uvázal, nechtěl svůj podíl nikterak z rukou pustiti. – Vytáhl rychle z kapsy nůžky, a poněvadž již kozel předními nohami v branku židovského města zarejdil, – ustříhl mu šťastně ocas a mocně jej uchvátil, ačkoliv při tom notně na bobek upad. Pohříchu ale, dlouhý den byl ztracen. Kozel nemoha jej se sebe střásti, poněvadž krejčí jej pevně byli naň uvázali, tak jej sebou unesl. – Vzdor té nehodě však zůstalo přec jasno, a poněvadž po celém městě nikde nic tmavého nebylo nalezeno, upustili hrdinní krejčíkové od každého předsevzetí dobývati opět dlouhého dne, ano i odebrali se do jich hospody, nemálo posměváni od nevděčných Pražanů. Aby se nikomu nezdálo, že jich ta nepatrná nehoda s tím kozlem snad dobré mysli pozbavila, vystrojili si veselou a tučnou hostinu a na to pak sanici, kteráž však měla ten zlý následek, že větší část těchto šlechetných hrdin bídným způsobem zahynula. Roku tisícího a tolikátého, při stavění jistého domu, jehožto číslo během času z pořadí ostatních domovních čísel vypadlo, byl pod gruntami mezi starým krejčovským náčiním, totiž mezi jehlami již zrezavělými, lokty všeliké délky a šířky, při směsici rozličných nůžek, cihliček, měr a klubek, nalezen pergamentový list, na němžto se nacházela červeným inkoustem psaná hrdinská báseň, ježto jadrností kralodvorského rukopisu líčí nadřečenou truchlivou událost krejčovské hostiny a sanice, a od nejvýtečnějších mužů takřka všech učených společností uznána za plod básnické žíly mistra Lokýtka. Obsah její jest následující:
190 Ach nastojte! – Zavřen herberg Krejčím, jdoucím na švandu. Tu jich vlezlo devadesát, Devětkráte devadesát, Klíční dírkou v šalandu.
A když byli pohromadě, Rokovali celý den, Tu jich sedlo devadesát, Devětkráte devadesát, Na jedinou mísu jen.
A že měli velké hlady, Pustili se v hody již, Tu jich snědlo devadesát, Devětkráte devadesát, Jednu omaštěnou myš.
A že měli velkou žížeň, Zmužili se na hrstku, Tu jich pilo devadesát, Devětkráte devadesát, Z jediného náprstku.
A že bylo mnoho sněhu, Pustili se v sanici, Tu jich jelo devadesát, Devětkráte devadesát, Na jediné čepici.
191 A když přišli zase v herberg, Měli tanec do času, Tančilo jich devadesát, Devětkráte devadesát, Na kozelčím ocasu.
A když všichni mucu měli, Necítili vlastní pot, Tu jich vlezlo devadesát, Devětkráte devadesát, V jediný jen tratiknot.
A když zas vystřízlivěli, Nevěděli kudy pryč, Hospodář všech devadesát, Devětkráte devadesát, Vyvrh oknem jako míč.
A když padli na ulici, Sněhu moc rozplynulo, Tu jich všechněch devadesát, Devětkráte devadesát, V jedné louži zhynulo.
Takový konec vzalo těch devětkrát devět a devadesáte hrdin. Muži přeudatní, jichžto nemohl přemoci kozel, byli přemoženi hříchem vlastního mladistvého přepychu, jenžto již mnohému vychloubajícímu se rekovi zlomil na přilbě chochol, – muži, jenžto dříve překonali dlouhý den v mládenecké bujarosti, byli krátkým dnem rozkoše pošlapáni, 192 a nespatřili nikdy více onoho světla, ježto jim tratiknotem bylo vyhasíno. – Toliko mistr Lokýtek, poněvadž byl nejprvnější do tratiknotu vlezl, padl, – když je hospodský na ulici vysypal, – na ostatní, a zůstal živ a vesel, a odešel hned domů, aby ten přesmutný příběh, jak již nahoře podotknuto, klassickým veršem zvěčnil, a na výstrahu bludnému zůstavil potomstvu. –
193 Hlava druhá.
A však, když jedenkráte neštěstí člověka navštíví, nechodívá, jak vůbec známo, samo, nýbrž v průvodu mnohých jiných potměšilých škůdců, jenžto obyčejně nahražují, co ono opominulo. – Sotva se bylo slunce nad věžemi starověké Prahy ukázalo, nastala nad včerejší mnohem strašlivější bída. – Všecky studně a kašny totiž náhle se vyprázdnily a vyschly, v celém městě nebylo ani jediné kapky vody k dostání; za příčinou toho nedostatku nemohl nikdo thé a kávu vařiti, pradleny nemohly špinavé Pražany a jich košile do prádla vzíti, a horliví milovníci studených a parních lázní museli se do písku položiti. – Vltava zmizela, její řečiště bylo prázdné na prach vyschlé, až k Mělníku nebylo ani vlnky, ani jediné bublinky k spatření, ježto by svědčila o přítomnosti nějakého, třeba i nejnepatrnějšího proudění či víření či pěnění se bublavého potůčku. – Toliko na dně bahnaté brázdy, ježto druhdy Vltavou slula, hemžila se všeliká pokolení ošklivých ještěrů, kuněk a ropuch, červů, vylízajících z ocasů leklých ryb a raků i pijavek rozličné velikosti. Všecky koráby, pramice a čluny seděly na dně, kormidelníci seděli na palubách vyhazujíce kotvice do povětří a kouřili tabák, – 194 numismatikové brodili se až po kolena v bahně hledajíce penízky, ježto během času a neprozřetelností lidskou druhdy do vody byly padly, a uličnící na břehu prozpěvovali:
Aj pohroma na vodníka, Vody ani u kotníka, Vánoce a velké pátky, Bez ryb slavené to svátky! –
Že nebylo nikde vody, došlo na sládky. Dokud zásoba piva v sklepích stačovala, vařily se pivní polívky, čistotu milující lidé koupali se v ležáku, zápach chmele a ječmena ozýval se z košil, punčoch, z naškrobených límců a panenských fěrtoušků. – Když pak vyšel všechen mok v pivovárech, přišlo to na vinárny. – Když i posléze na té straně všecko ku všelikým potřebám vyčerpáno, – zmocnila se všech Pražanů bolestná žížeň – tož muka až posud u nich neznaná. – A však jelikož na světě nic tajného nezůstává, přišla i příčina této psoty na světlo. Přihodilo se totiž, že přiběhl na herberg krejčích cestující krejčovský tovaryš, všechen na těle bledý a třesoucí se jak novorozený rosol. Přítomní tovaryši, jichžto po záhubě těch devětkrát devět a devadesáte hrdin ještě pěkná hrst zbyla, jali se laskavě pozdvihovati kleslou jeho odvahu, vyprávějíce mu jich slavné boje s kozlem. On však jim odvětil: „Vámť je lehko žvástati. Já však jsem zkusil, z čehož by všichni krejčí světa psotník byli dostali, kdyby je to bylo potkalo jak mne. – Dvě míle před městem viděl jsem včera chlapa velikána, většího nežli ten největší vrch, a házel po celém kraji stín černější než 195 nejčernější smůla. Strachem jsem zalez na pole mezi lusky, bych nebyl od něho pozorován, boje se zlých následků. – Hle medle, kdož by tu pokojně odpočinul! – Přehrozné zemětřesení vyplašilo mě z mé skrýše, a tu jsem spatřil zrovna pod Libní, – nastojte! – spatřil jsem toho nesmírného obra sehnutého, – tuším že klečel, – a pil z Vltavy, a při tom dělal jazykem takový chlamot, jakby měl posoukati celý svět, a pomyslete jen, celý obilní koráb s plachtami, s korouhvemi, s provazy a s veškerou čeládkou na něm se pohybující, spolk do sebe a oblíz bradu jakby nic. – Tu mě obešla taková hrůza, že jsem zas utek mezi lusky. Po chvíli však opět jsem vystrčil hlavu, abych viděl co dělá, – a tu jsem zpozoroval, že se položil na zem a že jeho hlava odpočívá nedaleko mne. Ze strachu hodil jsem od sebe vak a cihličku, abych mohl lehčeji utíkati. Když však jsem právě okolo jeho nosu běžel, a on v tom samém okamžení z chřípí vypustil dech, uchvátil mě ten jeho vítr jak vichrovice a zavál sem před brány města. – A tak milí přátelé, Bůh zachrániž každého člověka před takovým nebezpečím! –“ Na to ubohý krejčík umlk, – zatočil se jak čamrda, padl a bylo po něm. – Krejčí nad míru poděšeni z této zprávy, sebrali se hned na místě, a běželi s těmi strašlivými novinami na radnici k pánům konšelům, jenžto zrovna v plném shromáždění o smutném nedůstatku vody rokovali. Z vypravování krejčích hned zpozorovali, kolik vlastně uhodilo. I nahlídliť bez velkého namáhání, že to minulé zatmění města nebylo nic jiného nežli stín toho nerozumného obra, kterýž se někde byl mezi slunce a Prahu postavil, – a že příčina nedů- 196 statku vody nemůže býti jiná, nežli toho kolohnáta nemoudré popíjení řeky Vltavy. „Není času k zmaření,“ – zvolal primátor v pocitu své přehluboké moudrosti, – „nyní co obr odpočívá, dá se nejlépe přemoci. Seberte se, zmocněte se, shlukněte se, a táhněte naň, abyste jej množstvím překonali. – Šlechetní krejčí, jenžto v boji s kozlem tolik bobků si vydobyli, nezůstanou zajisté pozadu, a přičiní se k zachránění našeho milého města. –“ Na to zvolali krejčí u velkém nadšení: „Ano, chceme bojovati až do posledního, ale mistr Lokýtek, slavný vítěz nad kozlem, musí býti naším vůdcem!“ – „Lokýtek budiž vůdcem! –“ volalo celé shromážděni a páni konšelové dali hned zapřáhnouti do radního vozu se žlutými kolami, a poslali v příbytek Lokýtkův, kterýž právě na svých již vydobytých bobkách odpočíval, obíraje ocas poslední štiky. – Hrdinná mysl slavného vítěze Lokýtka nedala se dlouho pobízeti, natáhnouti rámě k ratolestem znovu kynoucích bobků, – a to tím méně, že se nahodila doba příznivá! Obr právě spal, a jeho chrupot byl tak silný, že z toho všechny věže počaly se třásti a všechny zvony od sebe zvoniti. Co nejrychleji odebral se Lokýtek v hospodu, shromáždil všechny krejčí a kázal jim, přisahati udatenství a vytrvalost až do poslední jiskry života. Pak spořádal svůj voj následovně: V čele celého tažení vznášel se co polní prápor Lokýtkem vydobytý kozlův ocas, upevněný na vídeňském dlouhém lokti, za ním kráčeli prakovníci, voskové kuličky a knoflíky v soukených nesouce pracích, za těmi šli lehčí bojovníci s jehlami a nůžkami, posléze v třetím šiku harcovala těžká garda s napnutými lokty 197 a cihličkami. – Polní vůdce Lokýtek na koze sedě, byl vidín na všech stranách, brzo v předu, brzo zas v zadu, brzo na pravém, brzo na levém křídle, bystrým sbíhaje zrakem hrůzám smrti obětující se zástup. – Pražané je provázeli až za bránu, – konšelové, měšťané všelikého druhu a povolání, nevěsty a panny s věncemi, učenci a žáci zpívajíce: „Laus deo soli atque sartori, gloria, victoria sartoria! –“ Za branou bylo loučení a krejčí táhli pak dále. – Když přitáhl celý voj k Žižkovu, ozýval se už chrupot spícího obra jak hřmění vzdálené bouře. Lokýtek se s celým vojem zastavil, a svolal vojenskou radu, v kteréžto jednohlasně uzavříno, že celý voj zacpati si má bavlnou uši pro zachování kuráže, a pak že chtějí spícímu obru zašíti hubu a chřípí u nosu, k tomu cíli a konci, aby se bídně zardousil. Pohříchu ale člověk míní a pán Bůh mění. – Nevěrní židé v zálusku, pomstiti se za minulou porážku od krejčích jim učiněnou, poslali obrovi na pomoc šeredného známého již kozla. – Šelma ta vstoupila nyní krejčím s přehrozným bečením do cesty, a spatřivši ocas svůj na žerdi prvního šiku, postavila se na zadní nohy, naklonila rohy a vyzdvihla zadní kopyta. – Voj krejčích obešla hrůza, rozhrkli se z pevného spojení a utíkali na překot do jeskyně, ježto na štěstí právě vedle cesty k milému jim kynula outočišti. – Toliko v hrdinnosti své neústupný Lokýtek postavil se nepříteli na odpor, – ten však do něho trk ponejprv, po druhé, – vzal ho na rohy a vyhodil ho do povětří tak vysoko, že pozbyl vidu i sluchu. – Šťastnou náhodou nezůstal nahoře, nýbrž spadl dolů do vousů obra, a nepřišel na těle nikdež k ourazu. – Když však začal ve vousech se probírati, aby z nich vyvázl, procitl 198 velikán, vztýčil se na polo a vzal svůj meč, jenžto z lesknavého ocele vedle něho na trávníku ležel jak stříbroskvělá řeka, popadl i z druhé strany pochvu a vrazil meč do ní, čímž se dalo slyšeti jakési skřípění. – Obr to zpozorovav zvolal: „Kýho výra! – Tu mně nějaká hlína do pochvy přišla, –“ a vytáhl meč zase ven. Ale nastojte! – Strastiplné podívání! – Po obou stranách toho proklatého meče tekla krev a visely rozmačkané mrtvoly. Pochva byla ona neblahá jeskyně, do kteréž udatný voj krejčích se byl utekl. „Hm, –“ jal se mluviti obr dále, – „toť je podivná omáčka! –“ a že kozel vedle něho stál, naklonil mu meč, aby to všecko oblízal. – Z tak pohnutlivého pohledu poděsil se v útrobách žalostného soucitu i ubohý Lokýtek a vykřik dosti zřetelně: „O všemohoucí nebesa, jaké to strašlivé divadlo! –“ Obr obrátil se v tu stranu, odkud se byl ozval Lokýtkův hlas, dlouho jej hledal svýma očima, a když ho konečně uzřel ve svém vousu, jal se jím pohrdati zrovna tak, jak druhdy filištinský Goliáš Davidem, a řekl: „Aj ty malý podivný caparte, kterak ses dostal do mého vousu?“ Lokýtek ale velmi přítulně zalez do jeho ucha, pokorně tam poklekl a všecko mu vyprávěl, co se bylo v Praze za příčinou zatmění slunce s dlouhým dnem a s kozlem přihodilo, a kterak nepřemožitelný voj krejčovský po druhé v osudné pochvě zahynul. – Hle o zázraku! – Sotva obr zaslechl vypravování o dlouhém dni, vypukl v ukrutný pláč, a kdyby nebyl Lokýtek seděl v jeho uchu, bídně by byl zahynul, neboť slze tekly obru z očí jak dva přehrozné vodospády. I proudily se tyto niagarské slzotoky dále a dále, naplnily opět opuštěné hřečiště Vltavy a v Praze nastala na všech ulicích, ryncích 199 a placech utěšitelná spokojenost a veselost, neboť ve všech studních a kašnách objevila ze zase voda. Obr ale pravil se škytáním: „Ach díky tobě osude! – Konečně nalezen ten můj předrahý klenot, mého jáství polovice, ten můj ženich, jehož tak dlouho hledám ve všech končinách známého i neznámého světa! – Poraď mi nyní ty malý, rozmilý příteli, kterak bych se nejrychleji zmocnila dlouhého dne, toho ode dávna mi ustanoveného ženicha, – kterak ho dostanu, abych nemusela již déle prolévati lidské krve, neb se to mému citelnému srdci velmi protiví, – kterak dokáži, abych ho vysvobodila z rukou židů a přitulila na prsa svá? – Věz jen přítelinku, že jsem panna, cudná, nevinná, sladce milující panna, kteráž v mužském přestrojení svého ženicha hledá, – jsem totiž dlouhá noc, kteréžto dlouhý den, můj ženich zrovna v okamžení svatebním, od jistého čaroděje, jménem Rabbi-Löv-Maier-Šnapper-Pašeles, z náruče byl vyrván pouhými čarodějnickými pletichami, a jen z té příčiny, poněvadž ve hvězdách četl, že z manželství dlouhé noci s dlouhým dnem naroditi se má soudný den. Ponořilť mě nadřečený čaroděj v tisíciletý spánek, z kteréhož jsem teprv před sto lety procitla, a od toho času také svého ženicha hledám. O já neblahá, všeho politování hodná panna, že ho židé mají uvězněného! – Od dávna byli a jsou až posud nepříznivi mé rodině! – Oni zahubili mé bratry Goliáše a Holoferna, a chtějí nyní i mne zahubiti. –“ Lokýtek byl z toho všeho tak velice pohnut, že by se byl málem také do pláče dal, pomysliv však na své vlastní i na blaho města, brzo se zpamatoval a pannu oslovil následovně: „Velectěná panno a nevěsto in spe! –
200 Podati vám chci pěknou radu, krásnější rad Šalamounových, ačkoliv jsem toliko sprostý krejčovský mistr. – Zadržte zde u sebe toho zlého kozla. Mne pusťte nazpátek do města, jakožto vyslance s úplným plnomocenstvím, a tam se o to pokusím, aby vám židé vydali dlouhý den proti tomu kozlu, kterýž jim tak milý. –“ Rada ta se panně velmi zalíbila, i uchopilať kozla a zastrčila si ho za ňádra, Lokýtka ale posadila si na nehet malíku levé ruky a zafoukla ho s ouplným plnomocenstvím do Prahy, kdežto zrovna před radnicí spad do vozu naloženého senem. – Sotva byli lidé Lokýtka spatřili, div že ho neroztrhali chtivostí, dopíditi se novin od armády. On ale beze slova promluvení skočil s vozu dolů, a pospíchal po schodech nahoru ve shromáždění konšelů, aby vyřídil své poselství. – Při jeho zprávě velký zármutek zmocnil se otcův města nad strašlivou záhubou tolika hrdin, ale mnohem větší zmocnila se jich hněvu jizlivost k židům, jenžto zadržením dlouhého dne citelnou jeho nevěstu do vlasti přilákali a svým kozlem celé krejčovské pokolení, až na jediného Lokýtka vyhubili. Po dlouhém rokování, usnesla se konečně veleslavná rada na tom: „Obryni musí se co nejrychleji zadost učiniti, aby se ze země vystěhovala. Za tou příčinou musí se židé na překot k tomu přiměti, aby dlouhý den bez otálení, a to krásně oblečený a vyšperkovaný propusstili; proti tomu má se jim odevzdati kozel až na další příhodnější vyšetřování. Obryni ale nemá ženich dříve býti odevzdán, pokud se nebyla svatosvatě zapřisáhla, že chce s ním hned na místě pražské vůkolí a Čechy opustiti, 101201 a svatbu svou teprv někde za hranicemi, kdekoliv jí libo, slaviti, poněvadž jest se co obávati, žeby z takového svatebního veselí, snadno země i Praha k ourazu přijíti mohly, jak to již ukazovala figura s vodou a sluncem.“ – S tímto přednešením byl Lokýtek k dlouhé noci poslán nazpátek. Náš hrdina, věhlásný netoliko v poli nýbrž i v radě, počínal si docela diplomaticky. Onť obryni přednesl žádosti pražské obce přízvukem francouzským, totiž více nosem nežli ústy, a ona, jakožto dobrá osoba svolila ke všemu, a zafoukla ho s tím svolením opět do města. – Mezi tím stalo se v Praze, že konečně židé na důtklivé hrozby konšelů dlouhý den vydali, a krásně jej vyšňořivše posadili na koráb, věncemi a korouhvemi ozdobený, aby byl vezen k Libni, kde jej očekávala v rozháranosti lásky roztoužená nevěsta. Pražané odcházejícího provázeli na nesčíslných člunech, vesele pokřikujíce, na vlnách z novu přitékající Vltavy. – Jak mile dlouhá noc svého ženicha jen z daleka spatřila, nadmula se jí radostí prsa tak mocně, že kozel z té tísně bolestně brečeti počal, i hodila ho obryně na zem a on utekl do Prahy zrovna do židovského města. Svědomitá ale obryně zachovala se dokonale podle žádosti Pražanů. – I plavila se po Vltavě s ženichem svým dále a dále, u Mělníka zatočily do Labe a odtud spádným tokem řeky opět dále a dále k Hamburku, k Altoně a pak upřímo do moře. – Pražané na člunech za nimi, zvědaví viděti jich svatbu. V severním moři noví snoubenci přistáli ku břehu pevné zemské oužiny, kterážto ještě tehdáž Anglicko s Francouzskem spojovala. – Tam 202 však se jim objevilo divadlo podivu hodné. – Dvě podivná zvířata v tuhém rvala se zápasu – anglický jednorožec a francouzský kohout. Jak mile obryně, dlouhá noc, mezi ně vstoupila, zanechali pranice, a dvorně ji obskakovali, chtíce jí sloužiti. Kohout okolo ní běhal jak posedlý a hýbaje křídlama, kokrhal a všemožně koketoval. Anglický jednorožec ale položil jí svou hlavu i s rohem zrovna na klín a zamilovaně vyvaloval oči. – Když pak i ženich, dlouhý den, vstoupil na břeh, velice byl potěšen z toho pohledu; poněvadž dobře mu bylo známo, že jednorožec v obyčeji má, toliko před cnostnými kořiti se pannami. Před zraky veškerého českého loďstva, jehožto pražské čluny jak škořepiny na vlnách mořských odpočívaly, obejmul svou nevěstu poprvé, a oba pak pozvali kohouta a jednorožce k svatebnímu veselí za svědky. – I počaly na zemi všecky zvonky a kalíšky zvoniti, světlušky lítaly jak potrousené hvězdičky v povětří, slavíci, stehlíci a jiná větrná opeřeňátka prozpěvovali u výši v rozkošném chóru, – i mořští obyvatelé jali se projevovati radost, žraloci vystrkovali okolo korábů a člunů ošklivé hlavy své, u veselém smíchu ceníce pohyblivé zuby, tresky zívaly, prskavci vystřikovali ze sebe vodu jak nejpěknější orientální vodomety, velryby bručely: „God save the king,“ a slanečky či sledové hvízdali „Allelujah!“ – Konečně přišlo k tanci. – Kohout kokrhal na jedné straně menuette, a jednorožec na druhé straně zpíval anglaisu. – Tu se přihodilo to neštěstí, že dupotem tancujících snoubenců, totiž dlouhého dne a dlouhé noci, pod nohama roztrhla se zemská oužina, moře se ouprkem přivalilo, oddělilo Anglicko od Francouzska, a spolu i ko- 203 houta od jednorožce na věčné časy. – Při této příležitosti byla by nevěsta hnedle přišla k ztracení, – neboť odtrhující se země anglická byla by ji unesla s sebou; na štěstí ale ještě v čas chytil ji ženich za rameno, a ačkoliv jí při tom vytrhl rukáv, šťastně ji zachránil a přitulil na srdce. – – Od toho času jmenuje se i severní průliv mezi Anglickem a Francií „Canal de la Manche“ – t. j. kanál rukávu. – Noví snoubenci na kvap opustili to nebezpečně místo a odešli do Ruska, kdežto se usadili a domácnost svou zařídili v ledovém moři, a sice zrovna pod Špicbergami na ostrově „Novaja zemlja,“ – kdežto panují podle zásad manželských zákonů, totiž dlouhý den toliko tři měsíce, dlouhá noc však jakožto pravá paní devět měsíců. – Pražané na člunech, byli tím proudem rozvířeného moře zanešeni nazpátek do Labe, a odtud prudkostí tisknoucích se vod pořád dále a dále až do Vltavy a konečně octnuli se v Praze zrovna pod jezem staropražských mlýnů. – Když pak pánům konšelům pěknou podali zprávu o všem, co se bylo na severu s dlouhým dnem a s dlouhou nocí přihodilo, – děkovali všichni obyvatelé měst pražských Pánu Bohu, že nebyla svatba v Čechách slavena, jinak že by byla země zajisté přišla k nějakému ourazu. Páni konšelové ale předsevzali si pevně, židy za jich svéhlavost potrestati. Jak se tito podivili a poděsili, když za hodinu na to přišel pražský kat se svým trakařem, a ve jmenu městských pánů násilím kozla zabil, urval a odvezl. Židé byli v zoufalství i zaplatili hned velkou summu peněz, aby zas kozla dostali nazpět, a čestně jej pochovali. – Ale na tom nebylo dost. – Konšelové se dozvěděli, že židé 204 dlouhému dni, než ho vydali a k nevěstě dovezli, kousek byli uřízli a co svůj dlouhý den za sebou podrželi. I nedostali kozla dříve, až i ten kousek dlouhého dne na radnici odvedli, kterýž byl krejčím na herberg odevzdán a tam na věčnou památku jich rekovnosti a zásluhy o město pověšen. K žádosti tolikerých pozůstalých krejčovských vdov obarvili ten kousek dlouhého dne na modro, a byl zván modrým pondělkem, věčný to krejčích svátek zahálky a veselosti. – Den ten byl pak po celém světě prohlášen co čestný den krejčích, a to přilákalo velké množství krejčovských tovaryšů do Prahy, kteří zasnoubíce se s pozůstalými vdovami stali se mistry, a tu velkou mezeru, kterouž byl zlý kozel v krejčovském pořádku učinil, hojným potomstvem opět zasypali. – Mistr Lokýtek ale, proslulý to hrdina, byl za staršího celého cechu provolán, pro jeho hrdinskou báseň bobkem ověnčen, ano i co vážený kmet za primátora města Prahy vyvolen.
Jos. Jiří Kolár.
205 Básně.