Alexandra Puškina Bachčiserajský fontán. Chán Girej sedí skloniv zrak,Dým z jantaru se valem rojí,Sbor sluhův, jakby halen v mrak,Kol chána zasmušile stojí. –Ve dvorci vše tak ticho bylo,S pokornou úctou každý pohlížel,Jak v pánu válčí vztek a žel,Jak na tvář se mu mračno rozložilo.Leč hrdý vládce pokynul,Netrpělivě rukou zamáchnul,A hle, hned otroci hrnou se ven.V svých komnatách dlí samoten.A prsa dmou se volněji,A přísné čelo živějiVytýká zlobu vroucí hlubiny,Jak bouřné vichry srážejíZálivu linoucí se hladiny. –Což hrdou jeho duší zachvívá?Jaká myšlénka hlavou provívá?26Chce válku s Rusií snad vést?Či Polsce kázat zhoubnou zvěst?Snad po mstě hoří krvavé,Či u vojště se zrada strojí,Neb horských národův se bojí,Či Janov kuje pikle své?Ach, vždyť ho nudí hluky bojové,Hrozných se ruka šavlí leká,A válka – ta mu předaleká. –A snad se do harému chánaPo stezkách tajných zrada dostala,Snad otrokyně rozháránaSvé srdce gjauru oddala? –Ne – krásné Girejovy ženyNi myslit ani toužit nemohou,A kvetou v ticho zahaleny,Pod chladnou, přísnou ostrahouBez lásky v prázdném míru vadnou,Majíce pouze nudnosť chladnou.Vždy v tomtéž rozmařilém vězeníJich lesk je ukryt pro vše světy,Jak ve skleníku dusné koření,Jak Arabie mdlobonosné květy. –Unyle pro ně vezdy dál a dáleDni, měsíce a léta uplývají,Co tichý zdroj znenáhla, stále,Jich mladosť a s ní lásku urývají. –27A jednostejný každý den,Vše hodiny tak líně plynou;V harému lenosť vládne jen,A zřídka ženám slasti kynou.Mladistvé děvy v touze zňatéSvé prázdné srdce samy klamají.Tu mění šaty přebohaté,Tu v hrách se, v rozhovorech kochají,Neb poslouchají šum vod živoucích,V průzračné vlnky pohlížejí,A při tom v stínu stromů chladícíchSe nožkou lehkou procházejí. –Však mezi nimi chodí zlý eunuch,Jejž marná, marná práce unikat.Zrak řevný jeho, bystrý sluchTen věčně bdí a nejde spat. –Staráním bdivým uchystalŘád věčný. Co se líbí chánu,Toť svatý zákon proň se stal,Ba, nejhlavnější čásť koránuTak horlivě a přísně nechová.O lásku duše jeho nestojí;Jak socha chladná, kovová,Se výsměchu a nenávisti nebojí,Urážky naň když děvy vyrojí;Vše oslyší, i zraky jemné,I tichý vzdech i šepty temné.;Onť zná již dobře ženský mrav,Vyskoumal lsti těch krásných hlavI v svobodě i v nevoli.28Zrak něžný, líce uslzenéNepohne srdce otupené,Žal jejich, ten ho nebolí.Spustivše lehké bujné vlasy,Když spěší jaté děviceSe koupat v horké parné časy,A lijou vlnky chladné vodiceNa svoje čarovabné krásy:Tuť strážce zábav nevinnýchJiž zde! On zírá lhostejněRoj obnažených vnad těch rozkošných,On po harému v noční tměNeslyšným kročejem se broděPotajmu hledí na děvice mladé,A k poslušným se dvéřím krade,Od lože k loži tiše chodě.V starosti věčné chanských ženStřežívá i jich klidný sen.Poslouchá každé noční šeptnutí,Dychání, vzdech i tiché pohnutí,Vše slídí mocen, ukruten.A běda té, jejížto v snění retSnad jméno cizí šepotal,Neb jížby sladkých ústek medSvé družce hříšné city zpovídal. –Proč Girejův se v smutek noří duch?Čibuk již nevysýlá dýmu roje,A tiše, ba i dýchati se boje,29U dveří na znamení ždá eunuch.A vstává zasmušilý pán,V dumání, mrak a ticho pohřížen,Jde zvolna ve rozkošný stanNedávno ještě milých žen.Již čekajíce chána svéhoKol vodotrysku veselého,Zde na kobercích hedbávnýchVe tlupě rozpustilé seděly,A s dětským radováním hleděly,Jak ryby v jasné hlubiněNa mramorovém plují dně,A pak jim do vod průzračnýchPrsténky, náušnice házely.A při tom vezdy nevolniceVkol vonný šerbet podávaly,A zvučnou píseň zpívajíceVes harém v rozkoš rozháraly.Tatarská píseň. Dobré nebe kyne člověkuNáhradu za slzy, strasť,Blažen Fakir *), uzřevší Mekku,Nebeskou tam uživ slasť.Blažen, slavně břehy DunajeSmrtí svou kdo osvětí,*) Fakir, vlastně chudák, u Muhamedánů žebravý mnich.30Jemu v náruč děvice rájeS usmíváním poletí.Blaženější však, kdo Zarému,Mír a něhu miluje,Kdo jak růži v stínu harémuTebe, drahá, celuje! –Tak pějí! – Nevidět však Zarému!Kde hvězda lásky, krása harému?.....Ach, bleda, zarmoucena,Neslouchá chválu milostnou;Jak palma, bouří zachvácena,Hlavinku sklání spanilou.Nad ničím již se neraduje,Girej Zarému nemiluje!.....Již změněn!.... Leč, kdo zná tu lest?Gruzinko, kdo ti krásou roven jest?Ty kolem liljového čelaJsi kosu dvakrát zatáčela,Tvých čarovabných očí mocDne jasnější jest, černější než noc.Čí hlahol jeví bouřnějiTu vášeň sladkých želání?Čí horké políbení vroucnějiNad tvoje rozohněné líbání?Zdaž srdce, tebou ozářenéTě pro jinou kdy zapomene?....Však lhostejně a ukrutenGirej přezřel tvé vábné krásy,31A tráví noční chladné časyTak zamračen a samoten,Odtud, co polská kněžna lapena,V harému jeho pláče zamčena....Nedávno teprv Marje krásnáCizinské nebe spatřila,Nedávno jako hvězda jasnáV otcovském zámku ještě zářila;Stařičký otec ní se pyšníval,Svým nebem vždy ji nazýval,A nač jen ladná děva choutku měla,Již láska jeho splniti to spěla.Jen jednu starosť, péči měl,By osud drahé dcerušky se skvělVždy jasně jako jarní den;By ani okamžitý smutný senSe v krásnou duši její nevnímal,By její duch si vezdy zpomínalS rozkošným blahem onen čas,Kdy laskavě ji poutal otcův hlas,Dni zábav, zniknuvší co větru vání.Vše vábilo k ní: tiché počínání,To hnutí harmonické, bodré,I očka, chrpy temnomodré.A přírody ty dary miléSpanilým vkusem vabně krášlila,V slavnostní vezdy chvílePři hodech harfou rozkoš kouzlila; –Však též i tlupy velmožův32Po srdci krásné Marje toužily,A celé roje švarných jinochůvJen o ní v tajném bolu blouznily.Leč v mírném tichu duše svéKochání ona ještě nepoznala,Za sladké doby mladistvéV otcovském sídle, v kruhu družek svýchJen zábavám se věnovala.V tom houfy Tatařínů hubivýchNa Polsku hrnou se co řeka,Ni s takým proudem ohňů divokýchPo žatvě hrozný požár těká.A vojnou, rukou vrahů cizinskýchKvetoucí kraj ten spustošen,Ztad vyhynuly klidné zábavy,I truchlí vísky, doubravy,A pyšný zámek opuštěn!...Utichla Marinčina komnata;V domácí kapli, v nížto při svíciOstatky předkův odpočívají,Se znakem a s korunou knížecíNového hosta mrtví vítají.Ach, otec v hrobě, dcerka zajata,Zlý dědic v krásném zámku velí,A rodná země, ve jho upiataNad svojí spoustou truchlí, želí.....A v Bachčiserajské ty dvoryChán mladou kněžnu zahaluje,33V otroctví, nezříc známé hory,Marie pláče, hořekuje.Girej však vele cení ji a ošetřuje;Unytí její, slzy, stenPobouří chánův krátký sen,Ba k vůli ní i přísnémuUlehčil mravu v harému.Ukrutný strážce chánských ženK ní ve dne ani v noci nechodí,Dech její nestřeží, ni její sen,Kolem jejího lůžka nebrodí;Ba nesmí urážlivé oko svéNa čaropůvab její utkati, –Smíť sama jenom v lázni tajemnéSe s otrokyní koupati.Sám chán se bojí, děvy uchvácenéMír tichý, smutný kaliti;V harému části ustraněnéMůž’ ona pro se tráviti,A v komnatce té zahalenéDuch vyšší zdá se sídliti.Tam ve dne v noci lampa hoří,Záříc na obraz svaté Panny,Jíž v žalu svém se Marje koří;V budoucnosť smutný zrak svůj noří,A víra pokorná v ní bytuje;Že v krátce půjde v lepší stany,Tajemné tušení jí zvěstuje. –Tam děva slzy prolíváDál závistivých družek svých,34A vše když blahem, slastí oplývá,A hárá v něhách vášnivých:Jak svatyni tu ona ukrýváTen osamělý koutek svůj. –Tak srdce, žertvu zablouzení,U víru hříšných opojeníChránívá jedna svatá záloha,Cit jeden, bohem vdechnutý.............Noc vzešla. – V tmavý stín se halíTauridské role rozkošné,Ve tichém stínu laurů zdáliSlavíka slyšet pění půvabné.Za sborem hvězd se luna ukazuje,A s bezoblačné čisté říšeNa lesy, doliny a výšeSvit temný lejíc zvolna pluje.V bílé se roucho zahalíce,Co lehké stíny jen se míhajíce,Po městě rozesáhlém za šeraSe Tatařínův ženy scházejí,A jedna k druhé hbitě spíšejí,Tam zažit příjemného večera.Spí Bachčiseraj, spí harém,A sladká něha vládne v něm.Vše ticho jest, aniž co kalí mír35Té mrtvé noci. – Plíživ se jak štírJiž vykonal svou stráž eunuch.Teď spí; – však přece vždy se lekaje,Děsí se spící jeho duch,Strach budí v něm i nejlehčí ves ruch,Před zradou pokoje mu nedaje.Tu kvapný šepot, šum a sten,Tu křik zas slyší jeho sen;A nevěrným byv sklamán sluchem,Se budí, chvěje, strachuje,Napiatým proniká vše uchem –Leč – vůkol svatě ticho panuje;Jen vodomety sladkozvučnéZ žalářův mramorových trýskají,A s milou růží nerozlučnéSlavíkův písně rozkoš dýchají;Eunuch pak dlouho napíná svůj sluch,Až v sen zas padá mdlý ten jeho duch....Jak vábny jsou ty krásy temnéPřeladných nocí východních,Jak sladko uplývají časy jemnéKoránu přitulenců rozkošných.Jaká to něha v domech jich,V těch sadech čaropůvabných,V harému slasť kde tichá vládne,Kde pode pláštěm luny ladnéVše plno tajemství a ticha,Kde se tak sladce žárem dýchá.......36Vše ženy spí – jen jedna bdí. –Ta jedva dýše – vstane –Jde; ruka se jí chví, v ní oheň plane;Ve noční tmě otvírá dvéře,Jde, stane, dál se zvolna béře....V dřímání lehkém, jež ves bouří ruch,Před ní tu leží stráživý eunuch.Ach, srdce jeho nelze uplakat,Leč pokoj sna, ten možná oklamat....Zaréma proklouzla co duch.......Tu dvéře jsou; ve bázni tonoucíSe ruka její chvějícíVěrného zámku dotknula –Již vešla.... duše její ztrnula.Zář lampy opuštěná,A schránka, smutně ozářená,Přečisté panny obraz mírný,A kříž, ten obraz lásky smírný....Gruzinko! vše to roje snůV tvé duši zprudka probudilo,Vše zvukem dávno prchlých dnůNajednou mocně hovořilo.Před ní se kněžny vnady skvějí,A žárem panenského sněníSe tváře její mile rdějí,Jevíce slzí svěží sled. –Tak ozářuje luny rděníPředlouhým déštěm skleslý květ. –37Sletěvší s nebe syn zde EdemuSe zdálo Anjel strážíval,A vroucí slzy prolívalNad jatou děvou v harému. –Zarémo, proč se chvěješ v dobu osudnou?Prsa se ouzkostlivě stísnila,Bezvolně kolena svá sklonila,A praví: „Smiluj se ach nade mnou,O vyslyš, vyslyš prosbu mou!..“A slova její, těžký stenPřetrhly děvy tichý sen;Strachem se juná kněžna chvěje,Neznámou děvici an zří,V ouzkosti rukou hebkou spějeJi zdvihnout – a pak hovoří:„Kdož jsi? mluv, co se v noci děje?Proč’s přišla?...“„„Slyš, já k tobě jdu!Ty spasiž mě! v mém osuduJen naděje mi zůstala,A dlouho jsem ve štěstí hárala,Jsouc jistější den ode dne....Leč, tys mě z ráje vyrvala,Já hynu tebou – vyslyš mne! –Zdeť nejsem zrozena – tam daleko,Ach daleko.... památka zašlých dnůvPřec vždy jest vidinou mých snův,A mladosť má tkví v srdci hluboko.Spomínám často na ty hory,38Na zdroje, z nich se hrnoucí,Na husté, neprůchodné bory,Na jiný mrav, tam vládnoucí.Však proč a jakým osudemJsem opustila rodnou zem,Nevím – jen pamatuji moře,A člověka, jehož jsem zíralaNad plachtami....A strach a hořeJsem posud ještě neznala;Ve pokojné jsem tichostiV harému stínu zkvítala,Na první vnady milostiS pokorným srdcem čekala.Již nejtajnější tužbu svouJsem doždala. Chán Girej pro něhuZapomněl válku krvavou,Nečinil krutých náběhů,V harému dlel zas dobou rozkošnou....Před chánem smutně čekajíceJsme stály. On svůj jasný zrak.Tu vnořil v moje oko, líce,A miloval mě.... odtud pakMy v nezetlelém roztouženíJsme blahem, slastí dýchali,Ni pomluvy, ni podezření,Ni zlobné řevnosti jsme v sněníTé blahé lásky neznali.39V tom ty ses Marje před ním objevila,Ach, od těch dob to jeho duše není,Ta v dumu zlou se ponořila.Girej teď podlou zradou dýše,Mým výčitkám se směje v pýše,Necítí srdce mého ston;Rozhovor, jímž se kochal spíše,Již více nenachází on. –Leč, tys co anjel čistá, jasná,Já vím, tys dobrá, nevinná....Ach, slyš mě, slyš – jsem krásná,V celém harému ty jen jedináBys mohla svrhnout blahost mou;Mněť bujná vášeň souzena,Ne tobě taká láska vrozena,Proč v strasť mě vrháš krásou svou?Již slabé srdce moje nestrachuj,Gireje zůstav mně – onť můj;Vždyť na mně hoří jeho líbání,Mně svatě, strašně přisahal,Vši lásku již, vše želáníOn se mnou sdílel, se mnou užíval;Mne v zkázu vrhne jeho proměna....Já pláču; patř, já kolenaTak lkavě skláním před tebou,Ret s prosbou ku tobě se chvěje,Vrať pokoj, vrať mi rozkoš mou,Vrať bývalého mi Gireje.....Netrap mě, neodmlouvej, nežaluj;Onť můj, on šílen tvými vnadami.40Lstí, pohrdáním, prosbami,Čím chceš, jej od se oddaluj.Přisáhni (ač pro alkoránU otrokyň, jež chová chán,Jsem zapomněla víru svou,Anť víra matky tvé též byla mou)PrisáhniPřisáhni mi té víry slovy,Zarému vrátit Girejovi.Leč slyš, zda budu nucenaTě.... dýkou máchati jsem učena,Věz, jáť jsem na Kavkazu zrozena.““ – –Co stín tak rychle zmizela,A sledovat ji kněžna nesměla,A nerozumí tomu zjevu,Pohádkou řeč ta pro nevinnou děvu –Však cítí hlas ten přesmutný,Tak zvláštní a tak úžasný.Jakéto slzy, jaká lestJi vymknout hanbě v stavu jest?Co osud její? – snad již ostatníVěk hořkých, mladistvých všech dníMá žít co souložnice v zhrzení?O, Bože! kdyby Girej chán –Od komnaty té vzdalovánNešťastnou na věky tu zapomněl,Neb smrtí urychliti chtěl,By přišla z žalu v lepší stan!S jakouby Marje radostíZlý, bídný svět ten zůstavila,41Anť doba sladké blahostiPrchnuvši v bol se proměnila! –Co má si počít v světa víru? –Čas přišel, Marji čekajíJiž v nebesa, do lůna míruJí slastným usmíváním kývají. –***** A dnové mijí. – Marje tu již není!Šla ubožátko v stálé snění!Ráj, po němž dávno zatoužila,Jak nový anjel ozářila. –Však – co as v hrob ji přivedlo?Snad tesknosť v beznadějné nevoli?Snad nemoc, aneb jiné zlo?...Kdož ví! – Však Marji nic již nebolí! –............Nesmírné pusto lehlo na seraj,Girej svůj dvorec zůstavil,S tatarskou tlupou v cizí krajZlé útoky již opět připravil;Již opět v bouřích válečnýchOn hárá, bují krvolačen.Leč v srdci chána citů rozličnýchCo roj tkví plamenů a mračen.Přečasto on, když zuří krutá seč,V ohni se blýská šavle, meč,42V dumání se tu náhle pohříží,Co šílený se vůkol ohlíží,A bledne, jakby slyšel zkázy hlas,A šeptá cos; a opět jindy zasHoroucích slzí valně prolívá.Zapomnut, v bídném zhrzeníHarém teď líce jeho nezřívá,Kdež odsouzeny k trapnu mučení,Anť vždy je chladný eunuch střežívá,Již stárnou ženy. Mezi nimiGruzinka dávno nedlí zhrzená:Harému strážemi němýmiDo víru vod jest vržena.V tu noc, kdy kněžna skonala,Též její žal a muka přestala,A nechť i vina její velká jest,Přec ukrutný byl její trest. –Pobourav, spáliv s vojínyKavkazu ladné krajiny,A vísky tiché Rusie,V Tauridu chán se vrátil zpět,A na památku drahé MarieVystavěl mramorový vodomet,Jenž v osamělém uhlu dvorce zděn.Nad ním pak křížem zastíněnSe Muhamedův měsíc stkví,A nadepsáno: Léty dlouhýmiVždy ještě v srdci věrném tkví.43Stenáním, šepty smutnýmiV mramoru stále voda řine,A kape jako slzy chladné,Jichž tok snad nikdy nedopadne.Tak pláče máť, když slasť jí zhyne,Když dobrý syn jí padl na vojně.....A mladé děvy v zdejší krajiněTu smutnou pověsť slýchaly,Na pomník smutný často zíraly,A zdrojem slzí pak jej nazvaly.Opustiv sever, obyt bývalý,Na dlouho hody zapomínaje,Já přišel jsem do Bachčiseraje,Kde dvůr zapomnut v spaní dlí.U prostřed zmlklých průchodůJsem toulal se, kde metla národů,Prv Tatar bujný hodoval,Kde po vítězstvích v pýšeV rozkošné lenosti si liboval.A posud ještě něha dýšeV těch spustlých sadech, komnatách,Rdějí se růže, vody hrají,Ještě se révy vypínají,A zlato stkví se na stěnách.Spatřil jsem starých, vetchých mříží,Za nimiž ženy krásné, svíží,Věnečky jantarové probíraly,A v tajném bolu vzdychávaly.Viděl jsem chánů místo pohřební,44Vladyků mocných sídlo poslední.Nadhrobní sloupy porouchané,Jež mramorové čalmy věnčily,Mně zdály se, že osud na nich plane,Neb ke mně jasnou řečí mluvily.Kdež chánové se skryli? kdež harém?Kolem vše ticho, unylo,Vše jinaké! – Leč v srdci mémSe hejno jiných citů rojilo.Dýchání růží, vodometů šumBezděky zanášely v zapomnění,Bezvolna oddával se umMně neznámému rozechvění. – –Po dvorci co stín v letném zjevuJsem spatřil mihnuvší se děvu.............Čí stín to zřel jsem, drazí moji?O rcete mi, čí obraz něžnýMne rozohnil tou krásou svojí,Tak spanilý, tak neúběžný?Snad Marje, s nebes říše sstupujícSe zjevila mi, či snad Zarému,Jež mřela, žárlivostí dýchaje,Jsem viděl u spustlého harému?Jáť pamatuji vždy ten milý zjev,Vždy ještě onu krásu spanilou.......45Milostník Muz a přítel míru,Zapomněv slávu, lásky čas,Již opět v krátce uzřím vás,Vy břehy veselé Salgiru!Zas přijdu v kraj přímorských hor,Zpomínek sladkotajných pln,A opět vid Tauridských vlnRozohní žádoucný můj zor.Překrásný kraj! to rajské plesy!Vše živo tam: i chlum i lesy,A révy, jak safírů blýštění,Převabné po dolinách zhlížení,Chlad topolů a zdrojů hrčení.Ves cit se budí, chví se duše,Když poutník rána spaniléhoV horách, po břehu velebnémPřijíždí sem a komoň ruče kluše;A zelenající se vláhaPřed ním tu šumí v lesku malebném,Kol příkrých srázů Aju-dáha. –Vácslav Č. Bendl. 46Osud pěvce Bachčiserajského Fontánu a jiných básníků rusských. Nehodlám psáti životopis nejslavnějšího pěvce národu rusského, nechci nuditi milostné čtenářky a laskavé čtenáře suchopárnými dáty; podalť jsem stručný životopis Puškina v letošním časopise Českého Musea. Chci toliko podotknouti, jak v literatuře russké smrt krutě a zhoubně zuřila; jak mohútná říše Russká velmocných porodila pěvců, již metali blesky a zářili sluncem, mluvili hromem a stenali pláčem holubiným – a jak nejslavnější ti věštcové v přečasný klesali hrob, stavše se z větší části v cizině a to násilně obětmi smrti, jakoby zlý anjel nepřál jim velikých ducha útvorů.Nebudu vypočítávati všechny, nechť se každý spokojí s nejznamenitějšími.Gribojedov, spisovatel to nejslavnější takřka veselohry russké: Gorě ot uma (Hoře z rozumu). Co mladík stal se úřadníkem v ministerstvu. Leč záhy bdělo nad ním neštěstí, osud již tehdáže krutě jím zahrál; – musel unikati rodný kraj a spěchal do Georgěvska. Nezapomněl však na hoře, utrpené v rodišti svém, Moskvě; vždy tanuly mu47na mysli ty tragické obrazy, zkalivší mu mladistvý věk. A tam, za prvního pobytu svého v orientu, pln hněvu a vášně započal veselohru, tak věrně maloval osoby ze skutečného života, jich pošetilost a hanebnost, s tak pichlavou satyrou a ironií vystavil na odiv společnost, na niž zanevřel, že vrátiv se do Moskvy a shledav své kopie docela věrny originálům, ani se neosmělil své dílo censuře podati. A devět let to dítko zloby, rozhorčenosti a vášně spočívalo skryto, a teprv po smrti jeho byl kus ten dáván na výslovný rozkaz cárův.Znalť Gribojedov orientálské řeči, byl i výborný diplomat. – Poslán do Teheránu co vyslanec. Šel tam s předtuchou smrti. „Známť perský národ,“ opětně říkával, „budeme přinuceni, nožemi hráti.“ – A nedlouho na to (1829) splnila se neblahá věštba ta; vypuklo zbouření a všichni Rusové, kupci, kozáci jsou pobiti a vyslanec Gribojedov sám zavražděn, mrtvola jeho k ohonu konskému připevněna a městem metána. Kusy těla jeho byly později nalezeny a na Rus přivezeny, i vnuk šacha perského nastoupil cestu do Petrohradu, by počínání to omluvil; však co platno, když padl slavný básník, sotva 35 roků stár; kdož vrátí ty bohorodé plody, jež u vnitru jeho spočívaly?... Znalť německou, franzouzskou i anglickou literaturu, prakticky se naučil více orientalských řečí, v perštině dokonce básnil. Neznámá jedna lyrická truchlohra jeho: „Georgěvská noc“ ztratila se v Teheránu. –Baron Delvig tvořil písně v pravém duchu národním. Bylť velmi pohodlí milovný a vlastnosť ta jevila se i v písních jeho. Národní jakési thema roznítí v něm jiskru a již improvizuje dva neb tři krátké verše; potom dlouho48je nosí v hlavě i v srdci, až konečně buď přítelem některým neb výjevem jakýmsi povzbuzen a rozohněn improvizuje dále. Na malé básničce pracoval mnohdy několik měsíců; leč co vyvedl, to bylo v skutku zdařilé, zralá to perla, dražší nad celou hromadu sprostého kovu. Měv ale co redaktor literárního listu jednoho mnohých mrzutostí, skonal – raněn mrtvicí – asi 30 roků stár. –Venevitinov, ten mladistvý básník, jenž by se byl stal zajisté skvělou hvězdou mezi básníky slovanskými, jen krátký čas mohl ploditi přespanilé zpěvy své. Kdo ho osobně znal aneb jeho básně si zamiloval, nemůže bez hlubokého žalostného dojmu naň zpomínati. Až do dvacátého roku obíral se v Moskvě, jsa ustavičně u rodičů, pouze filosofií. Teprv když v 21 roku svém opustiv rodný dům odebral se do Petrohradu, a počal toužiti po rodičích a teskniti po své zvláštní platonické lásce, jakou zahořel k dámě, jež ale mnohem starší než on byla a v Moskvě zůstala: tu vyprýštil se teprv ten milostný zdroj poetický, rozvinul se jako ona převábná, přerozkošná květina, která jen jedinou teplou hodinu ranní kvete. „Jak málo žil, jak dobře pojal život,“ mohl směle říci o sobě, skončiv tak jednu ze svých nejkrásnějších básní. – A však, slabé jeho tělo nesneslo napiatého namahání duševního; on skonal po roce, sotva 22 roky stár. Přátelé jeho vydali potom dosti silný svazek pozůstalých básní jeho, za krátký ten čas zhotovených, v nichž se těch nejkvětnatějších a nejskvělejších stránek života, lásky, přátelství, umění, fantasie, slávy dotýká. –Kolcov umřel v mladistvém věku, v bídě a nouzi.A Gogol, jehož Taras Bulba, Mrtvé duše, Kyjevští49študenti a j. takřka všemu vzdělanému světu známy jsou – ten ještě v bujné síle, prv pozbyv smyslů, skonal.Tak Marliňský – tak Lermontov! Kdož nezná smutný osud Lermontova, jenž tak spanile kráčel na dráze básnické, jehož poetické obrazy z Kavkazu a z Bessarabie tak vábné a milostné, o němž národ russký právem doufal, že nahradí ztrátu Puškina? – Leč, ne docela 35 let stár, jsa u vyhnanství na Kavkazu, padl v souboji r. 1841 –A co teprv mám říci o Puškinu, o tom pěvci rusském katexochen, o tom, jenž nejvonnější květy poezie russké rodil? O tom pěvci, jehož básní hrdinové, Eugen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Kavkazský pleník, Georgěvka Zaréma s Polkou Marií, Boris Godunov, Mazepa a j. věčně budou žíti netoliko u národa rusského, ale u veškerém široširém Slovanstvu. – –Hrabě Alexander Puškin se narodil 26 května 1799. Stařičký básník Děržavin, kteréhožto přespanilé ódy takové platnosti nalezly, že sám čínský císař si dal jeho ódu „Bůh“ do jazyka čínského přeložiti a ve své komnatě zavěsiti, jedenkrát při zkoušce v Carském Sele dal si mladého Puškina představiti a položil ruce své na hlavu jeho, jakoby posvětit ho chtěl, kterážto doba posvátná nikdy mladistvému básníku z paměti nevyhynula. – Z lycea vstoupil Puškin do státní služby, básnil a tři léta strávil v lesku a slávě petrohradského velkého světa; byl ale potom pro několik básní, jež v mladistvém zápalu nerozvážně utvořil, do Bessarabie poslán, kdež zůstal, až mu J. V. cár Mikuláš milost udělil a k dvoru svému jej povolal. Tu žil nyní opět úplně blažen. 50Puškin vášnivě miloval svou manželku, kterou vždy jen svojí černou madonnou nazýval.Přišel do Petrohradu D’Anthès, Francouz, jejž baron Heekeren adoptoval. D’Anthès seznámil se v domě hraběte Puškina a častěji jej navštěvoval. Chronique scandaleuse petrohradská vymýšlela si rozličných pomluv, velký svět povídal si o tom, že D’Anthès vlastně jen hraběnku navštěvuje. V krátce na to pojal sestru její za manželku. Barona Heekerena netěšilo příliš toto spojení a vyjádřil se, kdyby hraběnka každému milovníku svému chtěla dáti sestru, žeby jí sester nestačilo. To dozvěděl se Puškin, a k tomu ještě ponoukání lidí, kteří jej z dosavádního blaha, jež se naň beztoho ještě tak dlouho neusmívalo, vyburcovati chtěli, anonymní listy, jež jeden za druhým naň docházely a o nevěrnosti ženy jej přesvědčiti se snažily, lidé, jak již jsou, že nepřejí druhému člověku, zvlášť když je miláčkem lidu, ani stín blaha a nad bolestí jeho jásají a rozkoš cítí: chopili se nejútlejšího citu jeho, chtíce mu upírati lásku ženy, již tak vroucně a vášnivě miloval, až konečně, chtě býti sám soudcem své a ženiny cti, vyzval švakra svého na souboj.A miláček národu rusského padl! on padl v květu bujné své síly, 37 roků stár, a poslední zpěvy dokazují, že mohútný genius jeho ještě nedokonal, ba že perutě jeho vždy ještě mocněji a bujněji zapoletaly k nebesům. –Puškin byl raněn a těžce stonal k smrti; a v dobách těch byl dům jeho od rána až do noci ustavičně obklopen nepřehledným davem lidstva, starostlivého o život jeho. – Pro něj truchlila celá nesmírná Rusie. Lid ukázal, že porozuměl básníku svému, že jej zná ceniti, že dobře cítí,51jak celý chrám zpěvu úmrtím jeho je zbourán, a že jak on pěl, nezapěje brzo druhý.Lermontov na smrt jeho udělal báseň, plnou citu a ráznosti. Podávám tuto úryvek, jejž p. Dr. Koubek přeložil:Ten pěvec, jehož nikdo u nás nepřevýšil,Teď mrtev, mezi mrtvými se náhle ztišil.On, jenžto věrným slovem pravdy živéHloub srdcí lidských skreslil tajemnou,Pad zrádou z ruky větroplacha lstivé,Jemuž on ruku podal důvěrnou!Slavíka lehce kočka ostřím drápů svých,Plazivě vražednických, rozedrati může,Leč jeho hrdla zvuků, sladce milostných,Nám její hebká nenahradí kůže!Jest jeden soudce, věčný, spravedlivý,On, nepomstíme-li té ohavnosti,Nám spějícím odpoví ve své zlosti:„Ať vyschne písní vašich pramen živý!Vyť jste si neuměli vážit věštce svého,Po druhé nepošlu vám věštce pražádného.“ Rusie jest mnohým ještě báječnou zemí. Jedni ji líčí co propasť barbarství a zkaženosti, olepenou pozlátkem evropské vzdělanosti, druzí vynášejí patriarchálnosť říše russké až k nebesům. Jisto jest, že národ, jenž dosti mocen byl, z vlastní síly a beze vší cizí pomoci dvoustoleté jarmo mongolské svrhnouti; kde panuje čistý duch národní a kde i půda veleplodná jest: že národ takový slavnou budoucnosť míti bude. 52Nyní se Rusové skvějí na dráze poetické a zvláštní úkaz jest, že i Puškin i Lermontov, v jichž básních dosáhla poesie russká vrchole svého, teprv u vyhnanství, na Kavkazu a v Bessarabii, kde volnější věje vzduch než ve vlastní Rusi, úplné rozvinutí svého genia a látku k svým básním nalezali, a že hrdinové jich z většího dílu nejsou Rusové. Jsou to obrazy, v nichž protivníci národu rusského první role hrají, objektivnosť to, jaké válečné zpěvy jiných národů neznají. Zvláště Lermontov nemůže ve svých poetických obrazích bojů mezi národy horskými a Rusy živou sympathii s oněmi zapříti. – Ovšem že poetické krásy Kavkazu musí nadchnouti básníky, jako byli Lermontov a Puškin.Puškin básnil z počátku v tónu Byronském, později však stal se docela samostatným, neboť byl ve svých básních tělem duší Slovanem, kdežto byl Byron tělem duší geniem západním.Když vydal Puškin „Bachčiserajský Fontán,“ byl již vele oblíbeným a dostal za báseň tu 3000 rublů (skoro 5000 zl. stř.). Látka ta východní jest velmi vděčná; jednáť o časích, kdy Krim náležela Tatarům a chánové svá sídla měli v Bachčiseraji. Někteří tomu chtějí, že zajatá Marie byla z rodu Poňatovských, kteréžto slečny vše krásou slynuly, a to vším právem, jak to též i dokazují na příklad překrásné portrety kněžen Poňatovských v zámku roudnickém. V. Č. Bendl. 53