Matce.

Anna S. Božena Němcová Johanna Marie Ludmila Hrádku Václav Čeněk Bendl M. Brodský Ladislav Čelakovský Josef Václav Frič Jan Gros Bohumil Janda Josef Jiří Kolár Josef Kolář Rašin Smil Miloslav Sojka St. Miloslav Straka V. Č. Stránický Antonín Štrauch Bolemír Vltavský František Ladislav Vorlíček

Matce.
I.
Jsem zvyklý, hrdě pnout se v lidstva davu, Mám tvrdý leb a mysl nezlomnou; Byť páni světů stáli přede mnou, Já nesklopil bych oči, neshnul hlavu. – Však tobě, matko! pravdu lkát jsem v stavu: Nechť hrdostí se prsa moje pnou, Když blažen zírám v tvář tvou upřímnou, Pokorně chvím se, zapomínám slávu. To snad tvůj duch mě tajně pokořuje, Duch, vše jenž proniká a prochvívá, A leskem k světlu nebes poletuje? Snad trapná upomínka se to ozývá, Jak mnohá vina má ti srdce rozrývala, An tys mě tak nesmírně milovala?
II.
Opustil jsem tě ve šíleném zblouzení, Bych světem od konce do konce bloudil, Zda lásku možná nalezti bych soudil, Zda vřelou lásku mou kdo láskou odmění. 98 A lásku hledal jsem v bláznovském domnění, U každých dvéří jsem tak snažně loudil, Lkal, žebral – však jen vztek se v lidech proudil, A místo lásky podali mi zhrzení. A dlouho, dlouho jsem se světem ploužil Pro lásku – marně však po lásce toužil, A s tichým bolem v otčinu jsem přišel zpět. V tom tys mě, matko, k srdci přitulila, Ach, a ta slza, již jsi vyronila, To byla láska, jakou neměl celý svět! – Z Heine-ho Bendl.