Nevěsta.Romantická báseň z národní pověry. I. Půlnoci dutý zvukv noc temnou smutně zní,a bouří duchův pluk,jenž na svých hrobech spí;a luna jako strážnad městem tiše pluje,a bledá její tvářtam v okna pokukuje.Poslední zvonu ráztak dlouho pozazněl,tak dlouho umíral,vždy letě dál a dál –až v dálce oněměl;i bylo ticho zas.Aj prchl sladký sen,tím zvukem zděšený,od lůžka Heleny;54tak náhle probuzen,jak snivý milenec,jejž stíhá války ryk,jako ten šílenec,jenž v duchů pádí šik.A Helena se budí,zvony zaslechnuvši. –„Ach či to den, či světlo?“bolně zavzdechnuvši;„aj či to k svatbě zvoní!?“ –Tímto procitne,a nežli zvon odumře,z lože vylítne.A v tom na blízkém stolkulampičky hasne kmit;tak smutně dohořívá,jak choré hvězdy třpyt;jak rajských růží vděk,motýlka krátký věk! –Vnadná však ještě Helenanapolo v sen je schýlena,tak jako čistá lilie,než z poupěte se rozvije;jako to děcko růžené,větérkem z rána zbuzené.Jakým to snem je dojmuta,jakoužto zvěstí dotknuta?55„Ha či to pravda, či to sen,můj ženich že mi jede již,svých hostů davem obklopen?“I stiskne žhavý retna obraz ženicha,až vroucí amuletlíbáním zadýchá.„Ha či to pravda, či to sen,že mi to k svatbě zvonil zvon,že to již ráno, že to den?“„Aj bude svatba dnes,a bude kvas a ples,již to zní v kosteletak divě vesele.“–II. Jen v noční krásu oděna,povstala z lůžka Helena,jak zora v horách zrozena,stříbrnou mlhou zastřena.A rychle před zrcadlo kročí,ztopivši v ně ty žhoucí oči;i zří tu bledou líc,ty černělesklé vlasy,ten kyprý nahý prs,ty nedotknuté krásy.56I stojí dlouho nepohnuta,svou vlastní vnadou uhranuta,jako ta laňka srnooká,když se tam zhlíží u potoka.I dlí tam před zrcadlems duší divně jatou,a skoro před svým stínemkleká jak před svatou! –Však náhle se tu zase zvedne,a v komnatě se poohledne:„Rychle šaty, drahý skvost,jede ženich, jede host –rychle zlata, perlí lesk,rychle diamantův blesk;pojedeme v davu hostí,při hudbě a veselosti,kam nás volal zvonu hlas;kde nám věčně svážou ruce,svážou ruce, spojí srdce,by nás nerozdvojil čas.“I stiskne žhavý retna obraz ženicha,až vroucí amuletlíbáním zadýchá. –A znova před zrcadlemšat drahý obléká,57ty nejdražší rubínyna prsty navléká;i klade na šijipředrahých perlí lesk,a diamantův bleskdo vlasův zavijí;panenským věnečkemsi hlavu přepíná,a jehlou s kyticísi ňádra zapíná.Věnečkem z lilijí,kytičkou z růží;z strojených lilijí,z dělaných růží! –A před zrcadlem dlí,kde krása její tlí;hle v oku touhy zář,a v lících hravý smích,na těle bílý šat,jako ten padlý sníh,a jako duhy leskdemantův, perlí blesk.Ve vlasech z lilijívěneček bílý,jakby jej anděléz hvězdiček vili.58III. A ještě před zrcadlem stojí,pohlíží v bledou krásu svoji,a ještě se ji zvýšit strojí.I sáhne pro lahvičkučarovně zažehnanou,i vykropí vodičku,a hned jí růže zplanou;na lících krásné růže,s nimiž se kouzlit může.Již se v to kouzlo noří,již jako slunko hoří:v tom žhavé oko pozvedne,v tom obraz matky zahledne.„Ty dobrá matko, matičko,jak jsi mne milovala,an jsi své dítě outlounképřed zlým už varovala.Však jedno bylo slovíčkonad jiné důraznější –ty milá matko, matičko,nehroz mi v čas nynější!“„„Nekoukej do zrcadlav noční, večerní době,59sic by se ukázalapekelná stvůra tobě.““„Proč mne ta báj tak děsí,vždyť ani nejsou běsi;proč mne ta báj tak lekla,vždyť nejsou stvůry pekla!? –“A v hrdém lásky přepychudá se konečně do smíchu,však nový zas ji porve žas,když pohledne tam na obraz;jak na matičku pohledne,tu jako stěna přebledne.Materské oko pohrožuje,a dcery bledost postupuje.„Což pak mne mámil svůdný sen,což by to bílý nebyl den?“I poskočí jak zděšená,a najde okna zastřená;roztrhne rudou záclonu,a najde město v tichém snu;úžasně z okna ven pozírá –ach ani jiskra! tma tam čírá!Lunu tam dávno zastřel černý mrak,jako ten příkrov tuhou mrtvolu,aby snad nevypátral její zrak,co se to díti má teď v oudolu:60Vítr se vznese,příroda zdme se,vody se šíří,vlny se víří,vichřice skučí,zdaleka hučístrašlivá bouř.Blesky ty lítají,rachotí hrom,skály ty pukají,kotí se strom:jakoby nebezbouřilo sebe,v zápasu vzteklémválčiti s peklem.Klikatý blesk,andělů meč,hromový třesk,satanů seč;kříž na kříž blesky,zařve hrom,jakby se kácelnebes dóm,jakby mu ďábelpodrazil sloupy. –Ha v tom před dívkuzděšenou stoupí! –61IV. „Kdo to? co se to se mnou děje?“Helena vyjevízžasnutý zrak –a než se potopív mrazivý mrak,jak stín se k blízkým dveřím chvěje;však marně, již tam nedospěje.Pekelná mocna mysl dolehá,jak věčná nocjí duši zalehá,a jako žravý jedjí hrůzu v mroucí ňádra leje.Trhá se její zhled; –vždy blíž a blížse hrůza za ní honí,vždy níž a nížse ku Heleně kloní,až se k ní schýlíjak její milý.Však nežli ještě k zemi dopadá,s šíleným chvatem zvonek popadá,a zvonek ten tak hrozně zní,jak umíráčka temný zvuk,jenž by vyzýval duši z nív neblahých duchů děsný pluk.62Nastojte – je to Heleny,ubohé děvy vlastní stín,jenž z mraků svých vyděšený,ji porval v černé smrti klín!Udeří jeden rázna věži kostelní,a dlouho smutně zní,až v dáli umře zas.Veškerý noční duchjiž hledá svůj si hrob,a klesá v náruč mdlob;i mlkne, ztichne ruch.Když němota zas panujetam na kostelní věži,tu se čeládka zbuzuje,a k Heleně hned běží.Ach, ona tu ležíjak svlečený šat,kterýž tu nechal duch,uletěv na pochvat;jak luny zhaslá zářna denním blankytu,jak sněhobílý alpna lučin prokvitu.Rozpustil se jí vlas,vyhasla oka zář,odumřel na rtech hlas,63a zbledla krásná tvář;na tváři ještě nach,a v oku ještě žas,a na rtech ještě strach –jakby ji líbal – ďas! –I chví se ještě ret,jak v sněhu růže květ,až zhasne celá tvář,jak v ledu slunce zář,jak na hřbitově ples, –jak v letu – dálný běs. –V. I zmizí strašná noc,a vzejde bílý den,i zmizí pekla mocjen jako strašný sen. –Však děvy mrtvol svědčítu pravdu hrozných řečí,kterou si šeptajízjevně i potají:„Že prý se leklapříšery pekla!“Co vlastně viděla,zda pomsty anděla,64čili jen stínztajených vin –to nikdy nezjevíduch její ztracený,to nikdy nepovíret její stažený.Lidé však šeptajízjevně i potají:„Že prý ji běsku sňatku nes;v půlnoční časprý odbyl kvas,před ránem dnesbyl duchův ples,a hromu huka blesků svit,byl hudby zvuka světel kmit;i řítil se s nído mraků ven,sám jako noc,ona co den;ona co luna,on jako mrak,(sotva že stihnul jichsmrtelný zrak,)tančili stálevždy dál a dále,přes hory doly,65přes pláně stráně,při zvuku hromu,při svitu blesku,v divokém ruchuve sboru duchů.On pak již hasneco pouhý stín,splývaje v dáliv noci klín. –Ještě jen ji tamna vodách zřít,v něžto potápísvůj sinný svit,jakby se chtělav zrcadle zřít.Jos. Kolář. 66O dvanácti měsíčkách.Pohádka slovenská z okolí trenčínského. Byla jedna matka, a měla dvě dcery; jedna byla vlastní, druhá pastorkyně. Svoji milovala velmi, na pastorkyni ani hledět nemohla, jedině proto, že byla Maruška krásnější, než její Holena. – Dobrá Maruška neznala svoji krásu, nemohla si pomyslit, kterak to je, že se matera tak velmi na ni jeduje, kdykolvěk na ni pohlédne. Všecku práci sama podělat musela: poklízela v chýži, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila i kravičku samotinka obstarati musela. Holena se jen strojila a na zasíní si hověla. Než Maruška všecko ráda pracovala, byla trpělivá, snášíc lání, hřešení sestřino i matčino jako ten beránek. – – Nebylo to však nic platno, ony byly den ode dne horší, to jedině proto, že se stávala Maruška čím dále tím krásnější a Holena škaredější. I pomyslila matka: „K čemu by to bylo, abych si nechávala pěknú pastorkyni v domě, když není moje dcera taká. Prijdú chlapci na ohledy, zamilujú si Marušu, nebude se jim Holena líbiť.“ Od toho okamžení hleděly, jakby se ubohé Marušky sprostily, mořily ji hladem, bily, ale ona trpěla, a stávala se den ode67dne krásnější. Takových trápení si na ni vymyslily, že by statečnému člověku ani na um nepřišly. – Jednoho dne, bylo to v polovici velkého sečena (ledna), zachtělo se Holeně vůně fialek. „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory (lesa) kytici fialek, dám si je za pas, budu k nim čichať “ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, cože ti to prišlo na um; neslyšela jsem, aby rostly pod sněhem fialky!“ pravila ubohá dívka. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Hned půjdeš do hory, a jak nedoneseš fialek, zabiju tě!“ zahrozila Holena. – Macecha chopila Marušku, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. – Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nikde nebylo stopy. Děvče bloudilo, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla, prosila Pánaboha, aby ji raději vzal z tohoto světa. Tu vidí z povzdálí světlo. Jde po záři, i přijde až na vrch hory. Na vrchu hory hoří veliká vatra (oheň), okolo ní leží dvanácte kamenů, na těch kamenech sedí dvanácte mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší jich, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nic nemluvili, jen tak tiše do ohně pohlíželi. – Těch dvanácte mužů bylo dvanácte měsíců. Velký sečen (leden) seděl hor; ten měl vlasy i vousy bílé jak sněh. V ruce držel patyk (kyj). Maruška se ulekla, zůstala chvíli v udivení stát, pak ale osmělivši se přistoupila blíže, prosíc: „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese.“ – Velký sečen pokývnuv hlavou, táže se: „K čemu jsi prišlo děvče sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na fialky,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase, chodiť na fialky, když je sněh,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruša, „ale68sestra Holena i macecha prikázaly, donésť fialek s hory; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k nejmladšímu měsíčku, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku brezne, posedni hor!“ – Měsíček březen sedl hor na kámen, a máchl patykem nad vatrou. V tom okamžení zahořela vatra výše, sněh začal roztávat, stromky začaly pučet, pod búčkami zelenala se travička, v travičce růžověly se poupátka, chudobky a bylo jaro. Pod křovím uschovány pod lístkami rozkvétaly fialky, a než se Maruše nadála, bylo jich, jakby modrou plenu prostřel. „Chytro (rychle) sběraj Maruša, chytro!“ rozkázal březen. Maruša radující se sbírala, až měla velikou kytici fialek. Pak měsíčkům pěkně zaděkovala, a pospíchala vesele domů. – Divila se Holena, divila se macecha, vidouce Marušu, kterak nese kytici fialek; šly jí dvéře otevřít, a vůně fialek po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, tam rostú pod kríčkami, dost jich tam,“ pravila Maruša. – Holena vzala fialky, dala si je za pas, voněla k nim sama, i matce dala přivonět, sestře neřekla ani: „privoň si.“ – Druhý den hověla si Holena u pece, i zachtělo se jí jahod. – „Jdi mi Marušo, jdi mi donésť s hory jahod!“ rozkázala Holena sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže najdu jahod. Neslyšela jsem, aby pod sněhem rostly jahody,“ pravila Maruša. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Chytro jdi do hory, jak nedoneseš jahod, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha chopila Marušu, vystrčila ze dveří, pak dvéře pevně zavřela. Děvče šlo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo69vysoko, nikde stopy nebylo. Bloudilo děvče, bloudilo dlouho; hlad ji mořil, zima ní třásla. Tu vidí z povzdálí to samé světlo, co před tím dnem. S radostí se k němu pustila. Přišla zase k té veliké vatře, okolo níž sedělo dvanácte měsíčků. Velký sečen seděl hor. „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila Maruška. – Veliký sečen pokývna hlavou táže se: „K čemu jsi opět prišla sem, čeho tu hledáš?“ – „Jdu na jahody,“ odpoví Maruša. – „Není na čase, chodiť na jahody, když je sněh,“ praví velký sečen. – „Vím to, vím“, smutně povídá Maruša, „ale sestra Holena i macecha prikázaly donésť jahod; jak nedonesu, zabijú mne. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mně, kdeže jich najdu?“ – Zdvihl se velký sečen, popošel k měsíčku, který mu seděl naproti, dal mu patyk do ruky, řka: „Bratčeku červne, posedni hor!“ – Měsíček, krásný červen sedl hor na kámen, máchnul patykem nad vatrou. V tom okamžení vyšlehla vatra vysoko; žárem jejím roztál sněh ve chvílce, země se zazelenala, stromy obalily se listem, ptáčkové začali prozpěvovat, rozmanitých kvítků po lese rozkvétalo a bylo léto. Pod búčkami bílých hvězdiček, jakby nasil. Vůčihledě se ale měnily ty bílé hvězdičky v jahodky, skokem zrály a zrály, a než se Maruška nadála, bylo jich v zeleném pažitu, jakby krve rozlil. – „Chytro sběraj Maruša, chytro!“ rozkazoval červen měsíček. Maruša radující se sbírala, až měla plnou zástěrku. Pak pěkně měsíčkům zaděkovala a pospíchala vesele domů. Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruša v skutku jahody, plnou zástěrku. Běžely jí dvéře otevřít, a vůně jahod po celé chýži zavanula. – „Kdeže jsi jich70nasbírala?“ ptala se urputně Holena. – „Vysoko v hore, dost jich tam roste pod búčkami,“ pravila Maruša. – Holena vzala jahody, najedla se do syta, i macecha se do syta najedla, Marušce neřekly ani: „vezmi si jedinú.“ – Zmlsala se Holena na jahodách, zachtělo se jí třetího dne červených jablek. „Jdi Marušo, jdi do hory, dones mi červených jablek!“ rozkázala sestře. – „Jaj Bože, sestro milená, kdeže by se v zimě jablka vzala?“ namítala ubohá Maruška. – „Ty švandro, ty gryňo, ty budeš odmlúvať, když ti já rozkážu? Chytro pospěš do hory, jak nedoneseš červených jablek, věru že tě zabiju!“ zahrozila zlá Holena. – Macecha uchopila Marušku, vystrčila ze dveří, dvéře pak pevně zavřela. Děvče pospíchalo hořce plačíc do hory. Sněhu leželo vysoko, nebylo stopy. Děvče ale nebloudilo, šlo zpříma na vrch hory, kde hořela veliká vatra, kde sedělo dvanácte měsíčků. – Seděli tam, seděli, velký sečen seděl hor. – „Dobrí ludi boží, nechte mne ohriať se pri vatre, zima mnú trese,“ prosila přistoupíc k ohni. – Velký sečen, pokývna hlavou, táže se: „K čemu jsi opět prišla, čeho tu hledáš?“ – „Jdu pro červená jablka,“ odpověděla Maruška. – „Není na čase,“ řekl velký sečen. – „Vím to, vím,“ pravila smutně Maruška, ale sestra Holena i macecha prikázaly donésť s hory červených jablek; jak nedonesu, věru mne zabijú. Prosím vás pěkně bačíkové, povězte mi, kdeže jich mám hledať?“ – Tu se zdvihl velký sečen, popošel k jednomu ze starších měsíčků, dal mu patyk do ruky řka: „Bratčeku zárí, posedni hor!“ – Měsíček září sedl hor na kámen, i máchnul patykem nad vatrou. Vatra rudě zahořela, sněh se ztrácel, ale stromy neobalovaly se listem; jeden71lísteček po druhém opadával, a chladný větřík je roznášel po zažloutlém pažitu, jeden sem, druhý tam. Neviděla Maruška tolik rozmanitých kvítků. Po stráni kvetla turanka, červenaly se klinčoky (karafiatky), v údolích jesenka, pod búčkami rostlo vysoké kapradí a hustý zimozeleň. – Maruška se dívala jen po červených jablkách, a tu vidí v skutku jabloň a na ní vysoko mezi ratolestmi červená jablka. – „Chytro Maruško zatres, chytro!“ rozkázal měsíček září. Maruška radující se zatřásla jabloní; spadlo jedno. – Zatřásla ještě jednou; spadlo druhé. „Chytro spěchaj domů Maruška, chytro!“ rozkázal měsíček. Maruška poslechla, vzala dvě jablka, zaděkovala pěkně měsíčkům a pospíchala vesele domů. – Podivila se Holena, podivila se macecha, vidouce, kterak nese Maruška jablka. Šly jí otevřít. – Maruška jim podala dvě jablka. „Kde že jsi jich natrhala?“ – „Vysoko v hore, rostú tam, a dost jich tam ještě,“ pravila Maruška. „Proč jsi jich více nedonesla? Či jsi je po cestě snědla?“ osopila se na ni Holena. – „Jaj sestro milená, nesnědla jsem ani kouštíček; zatrásla jsem stromem, spadlo jedno, zatrásla jsem podruhé, spadlo druhé, více mi trásť nedali. Volali abych šla domů!“ pravila Maruša. – „Bodaj tě Parom ubil!“ – hřešila Holena, a chtěla Marušku bít. Maruška se pustila do hořkého pláče, prosíc Pánaboha, aby ji raději vzal k sobě, aby ji nenechal od zlé sestry a macechy ubit. – Utekla se do kuchyně. Holena mlsná nechala hřešení, začala jíst jablko. Jablko zdálo se jí tak lahodné, že jistila, jaktěživa takovou dobrotu že neokusila. I maceše zachutnalo. Snědly, i zachtělo se jim víc. – „Daj mi mámo kožíšek, půjdu sama do hory,“ řekla Holena, „ta švandra72by nám je zase po cestě snědla. Však já najdu to místo, a všecky je sklátím, ať si kdo volá nevolá.“ – Darmo matka odmlouvala, Holena vzala kožíšek, plenu na hlavu, a pustila se do hory. Matka stála na prahu, pohlížejíc za Holenou, jak se jí to jde. – Sněhu plno, nikde stopy; Holena bloudila, bloudila dlouho, mls ji poháněl dál a dále. – Tu viděla z povzdálí světlo. Pustí se k němu. Přijde na samý vrch, kde hoří veliká vatra, okolo vatry na dvanácti kamenech dvanácte měsíčků sedí. Holena se zalekne; hned se ale zpamatuje, přistoupí blíže k vatře, a vztáhne ruce, ohřát se. Neptá se měsíčků: smím se ohriať, či nesmím, ani na ně nepromluví. – „Čeho tu hledáš, k čemu jsi sem prišla?“ ptá se mrzutě veliký sečen. – „Co se ptáš, ty starý blázne, ty; není ti treba věděť, kam jdu,“ odsekne urputně Holena, obrátíc se od vatry do hory. Velký sečen stáhne čelo, i máchne patykem nad hlavou. V tom okamžení zachmuří se nebe, vatra nízko plane, sněh začne sypat se, jakby cejchu rozsypal, ledový vítr duje po hoře. Holena nevidí na krok před sebe; bloudí, bloudí, padá do závějí, oudy jí slábnou, křehnou. – Ustavičně sněh se sype, ledový vítr duje, Holena hřeší na Marušu, hřeší na Pánaboha. Oudy jí v teplém kožichu mrznou. – Čeká matka Holenu, vyhlíží z okénka, vyhlíží ze dveří, nemůže se dcery dočekat. Ubíhá hodina za hodinou, Holena nepřichází. „Snad jí tuze jablka chutnajú, a nechce se jí od nich,“ pomyslí macecha, „musím se za ní podívať.“ – Vezme kožíšek, vezme plenu na hlavu, pustí se za Holenou. Sněhu plno, nikde stopy. Volala Holenu, nikdo se neozýval. Bloudila, bloudila dlouho; sněh se sypal, ledový vítr dul po hoře. Maruška uvařila oběd, spravila kravičku,73Holena ani macecha nepřicházely. „Kdeže tak dlúho se zabávajú,“ povídá si Maruška sedajíc k přeslici. – Už je vřeténko plné, už se v izbě setmělo, a Holena ani macecha se nevrací. „Jaj Bože, cože se jim prihodilo!“ stýská si dobré děvče, dívajíc se okénkem ven. Nebe se třpytí, zem se svítí, člověka nevidí; smutně zavírá okénko, udělá kříž, a modlí se otčenášek za sestru i matku. Ráno čeká se snídaní, čeká i s obědem, ale nedočeká se ani Holeny ani macechy. Obě zmrzly v hoře. Zůstala dobré Marušce i chýže, i kravička i kousek pole, našel se i hospodář k tomu, a dobře bylo jim žít v pokoji. Božena Němcová. 74Básně.