Věčnost.

Věčnost.
Co je věčnost? Ptej se háje! Nepoví, an opadává. – Co je věčnost? Ptej se růže! Nepoví, an odkvetává. – Co je věčnost? Ptej se zdroje! Nepoví, an vysychává. Co je věčnost? Ptej se hvězdy! Nepoví, an zhasínává. – Co je věčnost? Ptej se ctnosti, Dcery její překrásné, Neopadá – neodkvétá, Nevysýchá – nezhasne. Miloslav Straka.
100 Život sváteční.
I. Eště to ráz poviem: škoda tě, škodíčka, Že já neboskávám tvoje bielé líčka.
Zašustilo listí jasminového loubí, a z něho vyskočil asi šestiletý kudrnatý klučík; ustavičně hopkuje a ručkama tleskaje pospíchal pěkně uhlazenou stezkou k vrcholku stráně, kteráž v utěšenou zahradu upravena poskytovala naprotějšímu domku pokojnou vyhlídku i chládek. Hned za hošíkem vyhrnulo se asi o rok mladší děvčátko s roztomilým věnečkem v hedvábných kadeřích a s utěšenou kytkou v levé ručce, pravou pohrožovalo rozpustilému bratříkovi, který navzdor matčinu rozkazu, aby šli oba hezky polehoučku a ruku v ruce tatínkovi vstříc, přece se byl sestřičce vyškubnul a navzdor volání a pokřikování se zastaviti nechtěl, ustavičně svévolně svými kudrnami potřásaje. Teprv když sama matka, která s nemluvňátkem na rukou za dítkami z loubí vykročila, jej okřikla, zůstal hošík státi a dupal tak dlouho netrpělivě nohou, ani se neohlédna, až jej sestřička dohonila. Již se chtěl k vrcholku rozběhnouti, již 101 i děvče povykročilo, jsouc o ruku pana bratra zavěšeno jako nějaká dáma, když se najednou náš svéhlavý klučík opět jinak rozmyslil: pevně svou pravicí netrpělivou slečnu přitisknuv, vztýčil se, napnul uši, a poslouchaje chvílku zavrtěl na to velevážně hlavou. „To není klus našeho vraníka,“ ozval se, ustavičně hlavou vrtě. Sestra naň s podivením vyjevila své černé očka, a pohlédla smutně na spanilou kytku, kterou byla sama pro tatínka uvila. Zamyslila se na chvílku, pak se ale jaksi zpytavě na bratříka podívala, a stála tak okamžik dech v sobě utajujíc, až se najednou dala do hlasitého smíchu. „Tys hloupý Fricku! tatínek má jenom našeho vraníka, a maminka sama řekla, abysme šli tatínkovi naproti.“ „Ach oni jsou chytrá, milostpaní Toninko! můj kompliment jim skládám; a nevědí že jsem byl sám u kováře, když našeho vraníka včera koval, a nejel jsem na něm domů, a neměli sama radost, jak mu ty nové podkovky cvrnkaly, a neslyšejí, jak tam ten koník kulhá, a nejede náš tatínek vždycky kalupem domů?“ Děvče ale stálo na svém, že ji maminka poslala tatínkovi naproti, a tedy že je to jejich vraník, a na něm nikdo jiný než ten, kterému kytka náleží. Hošík, tou nedůvěrčivostí v jeho zkušenost poněkud netrpěliv, byl několika skoky na vršku, a sotva se tam byl po blížícím se jezdci podíval, obrátil se s triumfem a začal sestřičce strouhat mrkvičku. Marně se nebohá po matce poohlížela; tato byla se vrátila do loubí, aby nemluvně tam ukojila, ježto náhle se bylo dalo do pronikavého pláče. Dusot koňský se ustavičně blížil, a stával se vždy 102 volnější, často přervaný klopýtáním koně, který nezdál se býti nerovné a kamenité dráhy příliš povědom. S vršku stráně již bylo možná rozeznati jezdce; teď právě vybočil do ouvozu, který se vinul podél protějšího srázu stráně, odkud ho naše dítky pilně pozorovaly. Roztomilá to byla scéna; párek náš byl ozářen posledním zplanutím hasnoucích červánků, v ouvoze byly se již uhostily temnější stíny, tak sice, že jezdec mohl ovšem pozorovat dítky, od nich ale – an se brzy temnem, brzy houštinou, brzy stromovím ubíral a províjel – dobře rozeznán býti nemohl, dopřávaje tím děvčeti sladkou naději, a hošíkovi dostatečnou příčinu k dětinské hádce. „Je to přece tatínek Fricku!“ zvolalo děvče vroucně ručky sepnouc, které byly před chvilkou kytičku do výšky pozvedaly, příchozímu vroucí pozdravení kynouce. „A není to tatínek,“ zkřikl Fricek, nevrle nohou dupaje. „A zrovna to není tatínek, proto že to paní Toninka chce, a zrovna ne.“ Jezdec náhle se zastavil, a pozoroval dlouhou chvíli nepohnutě k němu obrácený párek, zodpovídaje pozornost jeho přívětivým pokynutím ruky; trhna pak koněm spěchal rychleji ku patě vršku, na kterém dítky stály. „To je nějaký pán z města,“ zvolal Fricek vážně, vytáhl svou čapku z kapsy, posadil si ji na hlavu, a dal se do ustavičného řezání elegantních komplimentů. Děvče si vzdychlo a schoulilo se k zemi. „Dobré dítky,“ oslovil jich jezdec z ouvozu, „jsem zde dobře na Libíně?“ Děti se daly do smíchu. „Pán z města,“ pravil Fricek pohrdavě k sestře, „a neví ani kde je Libín.“ – „Je- 103 dete k nám?“ zeptal se cizince, „tatínek není doma, odejel včera večer k strýčkovi Dubskému do Vodolky, a ještě se nevrátil.“ Jezdec pohlédnul s větší jakousi napnutostí na dítky, vzdychnul si pak z hluboka, a ptal se teprv po dlouhé chvíli s jaksi nejistým a chvějícím se hlasem: „A maminka?“ „Celý večer čekala tatínka, a je teď dole v zahradě, mám ji zavolat?“ Jezdec stál v rozpacích; Fricek ale nevyčkaje odpovědi, vzal Toninku za ruku a ubíhal s ní k loubí, v brzku pak zmizel cizinci z očí. Tento slyše hošíkovo volání: „Maminko, je tu jeden pán a ptá se po vás,“ pobodnul koně a objel rychle stráň, aby se druhou stranou dostal k vratům osaměle ležícího dvorce. Tam naň čekal již Fricek s jedním sluhou, který ujetého koně v péči svou převzal, hošík ale vzal cizího pána familiárně za ruku a vedl ho do zahrady k matce. „Alberte!“ zvolala bledá žena v největším rozčilení, když onino vstoupili do jasminového loubí, a sklesla přemožena citem bolestně radostným na drnové sedátko, křečovitě stisknouc k sobě nemluvně, které již na polo ukojené se znova dalo do trpkého pláče. Albert stál tu jako přikován, a pohlížel mlčky, ale s takým oučastenstvím na chvějící se ženu, jakoby jí zaslzeným okem svým chtěl až na dno duše prohlédnouti. Děti bázlivě na sebe pohlížely. „Já slyšel, že jsi šťastna, Anno, přišel jsem přesvědčit se o tvém štěstí.“ Se vší mírností byla ta slova prone- 104 šena, a přece leželo cosi trpkého v tom dušeném, třesoucím se hlase. „Alberte – pro Bůh, žádné výčitky! – já se nejednou těšila na opětné s tebou shledání – okamžik ten přišel – je jiný než jsem ho snila – buď mi vítán, stonásobně vítán – ale běda mi, že vidím tě jinak, než jsem od tebe co muže očekávala – Alberte, já nemyslila, že se trápíš!“ „Ne – já to slíbil, že nebudu tesknit, ty-li budeš šťastna, a ty jsi – jsi matkou tak utěšených dítek.“ – Vášnivě schýlil se k nim a políbil hošíka, a políbil ručku jeho sestřičce, a vida kytku v její ručce, vytrhnul a přitisknul ji k prsoum. „S Bohem, s Bohem Anno – tys šťastna – buď navždy blažena – buď navždy zdráva!“ – Obrátil se a odkvapil k zahradním dvírkám; než jich ale rozevřel, stál již za ním Fricek a díval se na něj s podivením, pevně ho drže za kabát. „Pane Alberte, kam to běžíte?“ ptal se ho inkvisitorským tónem. Albert se naň podíval s bolným úsměvem, podal mu ještě jednou ruku, pohladil mu hlávku, a dal mu smutné s Bohem. „Chcete odjeti – to nemůže být, koník se ještě nenavečeřel – a pak snad přijde ještě dnes tatínek – a pak zde musíte kytku Toninčinu nechat, neslyšíte jak pro ni pláče, proto že ji uvila pro tatínka?“ Albert pohlédnul k loubí a zhlédnul tam Annu, která volným krokem k němu se blížila. „Neopouštěj nás,“ prosila ho vezmouc jej za ruku, „neopouštěj nás tak záhy, tak rozčilen – slíbil jsi, že nás 105 po letech navštívíš, ale slíbil jsi být pokojným – ztiš se Alberte, tys již tolik s takou mužností přestál, zmuž se i teď a zůstaň u nás! co by řekl můj manžel, kdyby o tvé návštěvě a o tvém náhlém odkvapení zaslechnul, tak žes ho ani nepozdravil! – on tě tak ctí, a nikdy mi nevytýkal moje drahé uspomínky na tebe! – nepustím tě jinak než s úplným přesvědčením, že tě klidného a upokojeného propouštím!“ – „Tu máš Fricku, vrať tu kytku Tonince, já zůstanu tady – ale ať mi jinou uvije.“ Fricek odběhl s kytkou – Albert stál před Annou samoten. – Nekojila více nemluvňátko, toto spalo klidně v její náruči. „Devět dlouhých – trapných – a přece vášnivých, jako blesk minulých roků – oko tvoje ještě tak čisté, tak chlácholící – tak lásky a míru plné – Anno – zdá se mi, jakobych ta léta byl po tvém boku prožil – ne, jakobych před krátkým teprv časem byl se stal tvým – jakoby to nemluvňátko –“ Sklonil se k dřímajecímu děcku a zronil je slzami – blouznivec! on snil, že je zronil z radosti – z otcovské radosti! Bolně dotknutá žena sebrala všecku sílu svou a ustoupla nazpět, – černé zakalené oko své upřela s přísným výrazem na vášnivého – cizince! Albert pocítil tu výčitku do nejhlubších slabin svého srdce, usmál se, kousnul se do rtů, a poklonil se s celou tou ceremonielní chladností, jakou si byl na dlouhých cestách svých, v nejrozmanitějších příhodách a okolnostech přivlastnil. „Ne tak Alberte – nemám-li myslit, že jsi přišel zrušit poklid můj – nermuť mne svými vášnivými sny; – 106 jestli jsi nepřišel pomstit se na nevinné ženě, neznič mne tím smíchem – já vím, tys přišel co přítel, vezmi podíl na mém blahu – nermuť mne, já jsem tak šťastna v dítkách svých – zpomínky na tebe je vychovaly – mou denní modlitbou je přání, aby na nich spočinulo požehnání šlechetného ducha tvého.“ Albert zkrotnul; zkušenost jeho ve vírech světa pokorně se sklonila před statnou a velebnou cností této jednoduché ženy. Staré známé tóny ho ovanuly, on cítil, že je v otčině, že je v klíně domácího kruhu, že v blízkosti jeho to staré srdce tluče, které mu tak jasně rozumívalo; hlučné sny bouřlivého světa, v němžto byl po tolik let bloudil, najednou ho minuly – on se cítil tak mladým, tak silným, tak schopným ku každé oběti lásky, ku každému zápalu cnosti! Jako poslušné děcko následoval svou bývalou milenku, která jej uvedla do lůna rodinného blaha svého. S jakousi hrdostí poohlédnul se na vůkol, – on byl tvůrcem toho blaha, šlechetnou resignací svou, která je tak cizí, tak nepochopitelná obyčejným srdcím; byl snad jediný z tolika tisíců, který s plným přesvědčením byl zvolal: „Ty buď aspoň šťastna!“ – jediný snad, který z lásky byl i lásku svou obětoval! – V této myšlénce byl žil, ona mu byla nejkrásnější odměnou. – Vy, kteří jste již pocítili v životě svém kouzelně tajné blaho šlechetného, obětovného činu, vy srozumíte, co cítil! – A krom toho – kdyby byl poslechl vášně své, své žížně po nejkrásnějším požehnání, jaké se kryje v životě lidském, kdyby byl své lásce její poklid obětoval – bída, pronásledování, zoufalost, a kletba matčina byla by souložnicí jeho lásky bývala! – Vidíte tam v koutku, tam za kolovrátkem tu stařenu – 107 jak se zvedá, jak spěchá třesoucím se chvatem Albertovi vstříc, jak mu ruce líbá, jak je vděčnou kropí slzou? Tuto ženu byl obětí svou zachoval před zármutkem, ji byl uchránil před osamělou, bídnou, zoufalou smrtí; jestli teď zhasnou její hasnoucí zraky, budou zatlačeny vděčnou rukou vnuků – jestli se zavrou její neustále za Alberta se modlící ústa, budou ještě zsinalé zlíbány od milované dcery, kdyby jí byl však odňal dceru, marně by se byla v smrtelné chvíli své po ní ohlížela, byla by snad vydechla utrápenou duši svou s hroznou kletbou v sténajících ústech! – A přece – zarděl se Albert, když se naň řinulo steré požehnání a blahoslavení stařeny – s tlukoucím srdcem, s rozpačitým okem, s nejistým vzdechem pohlédnul k nebesům. Brzy sklopil zrak, jakoby se chtěl ptát vlastního nitra, zdali je hoden takého zbožňování, zdali neklame sám sebe – a tu se zarděl sám před sebou. „Nejšlechetnější, nejčiřejší předložte mi čin, a věru zle by se mi dařilo, kdybych jemu na padesáte pravdě zcela podobných, buď nešlechetných, buď ne zcela ryzích pohnútek podvrhnouti nedovedl,“ praví bystroduchý Montaigne. Na to si zpomněl Albert, a zamlčel se.
*** Poďže sem, poďže sem, volačo ti poviem, Z toho povedania bude milovania.
Již byli povečeřeli, a dítky dostaly dovolení, – proto že tu otce, který byl s jistotou očekáván, ještě nebylo, – zůstati vzhůru; mezi tím co matka nemluvňátko ukládala, 108 přiblížilo se i děvče k Albertovi a schýlilo svou hlavinku na jeho klín, kdežto Fricek již dávno koňmo seděl. Toninka byla mocně své matce podobna, a tak důvěrně na něj pohlížela, a přece plálo v tom očku cosi tak nevinně potutelného, jakoby něco očekávala, jakoby něco skrývati a přece zase vysloviti zamýšlela. „Toninka má cosi za lubem, pane Alberte,“ pošeptal mu Fricek. „Pfuj Fricku, nezvi mne pánem, odvykni si to.“ „A jak? – jen tatínek není pán, a náš kočí není pán, ale pan strýček Dubský je pán, a pan páter je pán, a ostatní jsou všickni páni.“ Albert se smál, ale byl v rozpacích. Toninka se rozběhla do vedlejší komnaty, a přinesla s sebou kytku: „Tu máš nový tatínku; až přijde starý tatínek, taky jednu dostane,“ pošeptala s roztomilým uzarděním. Milý host přitisknul děvče i kytičku vášnivě k sobě, a zlíbal, schýliv svou hlavu k její hlavince, hedvábně zlaté vlásky, a čistě hladké čílko, a jasně žhoucí očka přítulně vroucí Toninky. „Ona má ještě něco za lubem,“ šeptal zase Fricek. Děti se s rozpakem na sebe dívaly. Oba chtěly něco říci, ale zajikly se; marně hošík svou sestru poškuboval, tato se jen vždy více červenala, pohlížejíc s rozpačitým úsměvem a k mluvení polootevřenými rtíky na nového tatínka; konečně si dodal Fricek smělosti a započal velmi umělou předmluvu. „Babička nám vždycky vypravuje pohádky – ale babička už dnes šla spat, a já je už umím všecky nazpaměť.“
109 „A vy očekáváte od nového tatínka novou pohádku?“ Toninka sepiala ručky. „Ale ne o červené karkulce, jako nám starý tatínek vždycky vypravuje, on neumí leč tu.“ „Tedy o čem? – o perníkové chaloupce?“ „Tu nám už babička stotisíc – a stotisíc – a tisíc millionů – a millionkrát vypravovala.“ „Tedy o kohoutku a o slepičce?“ „Eh! tu už umím ze předu, ze zadu, z prostředku a zase ze předu.“ Albert stal se děckem; – každé slovíčko těch dítek upomínalo ho na dražené časy vlastního dětství. Přes dvacet let nebyl zaslechnul více o perníkové chaloupce, ale červená karkulka byla mu najednou dala nitku do ruky, na kteréžto dávno zapomenuté hravé perly bájek a povídek dětských navléknuty byly. Červenou karkulkou počínají škádliti se dítky, než se jim rozevrou ty báječné světy našich tisíc a jedné noci; jsouť ony chudší a jednodušší než spanilé perle Šehezerady, ale což dětskou obrazotvornost nevzbudí, což dětinnou mysl neokouzlí! – Příštím generacím budou se snad podávat skvělejší, půvabnější, z rumu slovanského bájesloví duchaplně vyžehnané věsti a báje – sotva ale našim dítkám dražší budou, než nám naše jednoduché berušky, naše mlsné kozičky a pečlivé kohoutky; tak mocně i celou budoucnost ovládají nevinné hračky, ježto nezkalené dosud obrazotvornosti propůjčeny byly. Albert, řadou těchto myšlének proveden, pocítil se najednou zase jaksi starým; Fricek již nebyl spokojen s „milli-milli-millionkrátým“ vypravováním jedné a té samé 110 povídky, jak mladý Albertík bývával – ale tato reflexe měla pro Alberta více potěšného než elegického do sebe. Na všechen pád byl to úkaz pokroku, který byl od něho s radostí uvítán, tak že se v okamžiku pohroužil do proudu své báječní zkušenosti, aby tam shledal a vybral několik pěkných kamínků, jimiž by dětskou dychtivost po hříčce ukojiti mohl. Pochlubiv se vstupující matce darovanou kytkou, vzal děvčátko na svůj klín, s kterého byl Fricek galantně seskočil, aby si přišoupnul stoličku k samým nohoum vypravovatele; – tento pak počal následovně: Bylo jednou jedno osiřelé děvčátko, které mělo tuze zlou macechu, a ta macecha měla berušku, kterou vždycky s Boženkou – tak se jmenovala ta holčička – posýlala na pastvu. Každý den ve čtyry hodiny z rána, když se Božence právě nejkrásněji zdávalo o matince, která jí před rokem umřela, přicházela ta zlá macecha k její postélce, která byla tvrdá jako kámen a beze všech peřinek, a vyškubovala jí tak dlouho jeden vlásek po druhém, až se Boženka probudila. Dávno by už Boženka žádný vlásek na hlavě byla neměla, ale její mrtvá maminka ji vždycky v noci navštěvovala, a líbala ji tak dlouho, až jí za každý vytrhnutý vlásek narostlo deset, vždycky ještě krásnějších a hedvábnějších vlásků; když jí pak ty vlásky vyrostly, pokropovala je dobrá maminka svými slzami, které voněly jak svatojanská rosa, a učesala svou Boženku tak krásně, že se vždycky macecha ráno ani dost vynadivit nemohla. Krom toho přinášela maminka své Božence vždycky med a koláčky a zlatá jablíčka, a když se najedla, koupávala ji vždycky v mlíčku, a když ji pak hezky ustrojila, brávala 111 ji na svůj klín a zpívala jí ty nejkrásnější písničky, vypravovala ty nejutěšenější pohádky tak dlouho, až Boženka usnula; ale sotva se jí zaklížily očka, obyčejně tu stála už zase macecha, a burácela holčičku na pastvu. Někdy se Božence zdálo, jakoby slyšela svou maminku ještě naříkati, ale nic platno; sotva se probudila, byla maminka pryč, a macecha tu stála před postelí s okoralým krajíčkem v ruce, a hněvala se tuze na Boženku, že je tak líná, tak ospalá – a tak hezká. Často Boženka v noci svou maminku prosila, aby ji ve dne neopouštěla, nadarmo, ona vždycky smutně zavrtěla hlavou. Darmo si jí děvčátko stěžovalo, jak s ní macecha nakládá; maminka se dávala do hořkého pláče, a konejšívala Boženku takto: „Upokoj se milé dítě, vždyť já ti všecko trápení stonásobně v noci nahražuji, ale ve dne nemám žádnou moc nad tvou macechou, protože leží tvému tatínkovi na srdci; až mu jednou od srdce odpadne, pak budeš má, a tatínek pak taky bude můj, protože si vás od pánbíčka vyžádám; pak si tě vezmu s sebou, daleko odtud, až do samého ráje, a tam se budem spolu tuze dobře mít.“ Sotva maminka domluvila, zmizela, a venku zabečela beruška, a macecha už zase stála u postélky. Boženka pak vstala se zaslzenýma očkama, a macecha se radostně usmála, protože Boženka už byla bledší a smutnější, a už tak nevyhlížela jako andílek, ale jako růžička, když počíná hlavu klonit. Co ještě Boženku trochu těšilo, byla beruška; ta jí vždycky ležela u nohou, a dívala se jí do očí tak důvěrně, že se Božence nikdy ve dne nezastesklo, a že byla ráda 112 když vyšla z domu, a když byla sama s beruškou někde v chládku, kde si pak spolu hrávaly. Beruška jí vždycky snášela ty nejpěknější kytičky, a nechávala si pak za to od Boženky povídat všecky pohádky, co jí maminka v noci vypravovala; a když je dobře uměla, kývala beruška hlavou, jakoby jí rozuměla, a když Boženka něco zapomněla, vrtěla hlavou zase tak dlouho, až si lépe zpomněla. Nikdy ale beruška nebyla radši, než když jí Boženka svým stříbrným hláskem zazpívala nějakou z matčiných zamilovaných písniček, tu se jí vždycky očka jiskřily, a ona vložila svou hlavinku do Boženčina klínu a poslouchala tak dlouho, až jim oboum přišly slze do očí. Co bylo ale to nejdivnější, že se beruška nikdy nepásla, a přece když přišla na večer domů, a když se jí macecha ptala: „Beruško, jsi dobře napasena?“ kývala vždycky radostně hlavou, a přitulila se k Božence, jakoby jí velkou chtěla vzdávati chválu. Často chtěla Boženka říci pravdu, ale beruška jí vždycky šlápla na nožku a mrkla na ni očkem, tak že se holčička obrátila a šla spat, nic neřeknouc. Jednou večer, když se Boženka s beruškou vracely, zaslechly v světnici veliký křik. Boženka chtěla jít zrovna k chlívku, ale beruška ji cupla nožkou a zatavila se. „A já ti povídám, že je to žebrota,“ křičela se macecha s Boženčiným tatínkem, „nevídáno, o kousek toho loje, hoří to bez toho jako v božím hrobě.“ „Moje nebožka nebyla žádná žebračka, proto ale přece dávala poslední kousek svíčky na hospodáříček, a ty to zbytečně zahazuješ.“ „A já jsem taky dobrá hospodyně, snad lepší než tvoje nebožka, která ti dosavad tak na srdci leží – ale 113 hospodáříčka netrpím.“ A macecha hodila hospodáříčka do kouta do komory. „A abych ti ukázala nevěřící Tomáši, jak s těmi kouskami hospodařím, zde se podívej; tady je připravena pro tu žábu večeře, a protože suchou kaši nechce jídat, tedy –“ a macecha hodila kousek lojového zbytku do rendlíčka, kde se připalovala Boženčina chudá večeře. Tatínek se na macechu podíval – zpomněl si ponejprv zase na zanedbané dítě své nebožky s bolestnou srdečností – a macecha mu v tu chvíli odpadla od srdce. Beruška zabečela a odběhla do chlívka, Boženka ale vkradla se rychle a nezpozorována do komůrky, a usnula celá zamyšlená. Marně v té noci maminku očekávala, všecko zůstalo v komůrce tiché a temné. Právě odbíjela na kostelní věži dvanáctá hodina – „Tak? měli tam hodiny? na Vodolce taky mají, ale u nás je jen ponocný –“ „Nu dobře,“ zasmál se Albert, „já již nevím. Tedy sotva zatroubil ponocný půlnoc –“ „U nás netroubí, u nás jen píská!“ ozval se zase Fricek. „Ale mlč pak Fricku, vždyť to náš nový tatínek ví lépe než ty – povídej dál nový tatínku, a nech Fricka být,“ ozvala se zase Toninka, která dosud byla tichá jako pěna, a se zatajeným dechem poslouchala; vroucně teď sepiala ručky, a vložila svou hlavinku na Alberta. Tento pak pokračoval: Sotva tedy byla půlnoc, začalo něco pod postelí Boženčinou chrastit; protože ale Boženka byla pobožná a poslušná holčička, tedy se pranic nebála, ale podívala se po- 114 kojně co to je, a vida – na postélku její dobýval se asi na píď vysoký mužíček, který měl místo čapky malý plamínek na hlavě; ačkoli měl dva dlouhé kníry jako kocour, přece z něho nešel žádný strach, protože se velmi přívětivě usmíval, ano někdy tak směšně uškleboval, že bylo samé Božence opravdu do smíchu. „Neboj se mne pranic dobrá Boženko, já jsem se dlouho z koutku na tebe díval, a když jsem viděl, že se ti stýská po mamince, přicházím tě potěšit. Napřed ti povídám, že dnes maminka tvá nepřijde, protože odejela daleko, až za všecky hory, za všecky lesy a za všecky moře, a to k vůli tobě Boženko, protože by si tě ráda už vzala k sobě. Můj bratr Madlafousek, který zůstává v chlívku, mi to vyřídil od berušky, a ona ti taky skazuje, abys jen pokojně spala, zítra že půjde s tebou za maminkou, a pak už nikdy tě více neopustí!“ Boženka si zpomněla na dávný slib maminčin, a zaradovala se; jen že se dost vynadivit nemohla, odkud se ten mužíček tu najednou vzal; a když jí pořád kolem hlavinky poskakoval, a dělal všelijaké šprýmy, aby Boženku vyrážel, rozveselila se taky a ptala se ho, kdo vlastně je. „Inu milá Boženko, já jsem Hospodáříček – plných sedm let sloužil jsem tvé mamince, a k vůli tvému tatínkovi taky tvé maceše; teď mě ale ta bezbožná žena rozhněvala, hodila ti mnou včera do kouta, málem by mně byla nožky polámala; já jsem tedy běžel k bratříkovi Madlafouskovi si postesknout, a podlé toho, co jsem od něho zaslech, ustanovil jsem se, že tu déle sloužit nebudu. A poněvadž nás beruška poprosila, abysme ti byli nápomocni, tedy jsem k tobě přišel, ale spolu tě taky hezky 115 prosím, abys mne a Madlafouska vynesla zítra v zástěrce ven; a když jednou budeme venku, více si tam povíme. A teď, milá Boženko, pověz mi co je ti k líbosti, a čím ti můžeme sloužit; jsi snad hladova?“ Boženka pokynula hlavou. „To je lehká pomoc, my jsme tu hezkých pár let s bratrem Madlafouskem hospodařili, a já hned k němu doběhnu, a přinesu, cokoli ti bude po vůli. Taky jsem slyšel, že tě maminka vždycky česávala, a to Madlafousek dobře umí, po sedm let tady hříbátkům frisiroval a zaplítal hřívy, a dělal ovečkám kudrlinky, a teď poslouží i tobě podle líbosti.“ Hospodáříček zmizel, a přišel brzy s pytlíčkem na zádech plným oříšků, mandlí a rozinek. Za ním pak vykračoval si pan Madlafousek, měl kulatý klobouček na hlavě, zelenou kamizolku, červené kalhotky a safiánové botičky; nebyl ani o coul větší než jeho bratříček, ale když smekl klobouček před Boženkou, viděla že má hlavu celou holou; za to ale měl takové velké vousy, že až je vlékl na zemi, a že by si je byl zajisté po každém kroku vyškubal, kdyby je nebyl měl všecky do jednoho copu zapleteny, a na konci jejich kočárek s mašličkami, který mu k tomu sloužil, že na svých vlastních vousech jezdil jako na koni. Krom toho zdál se být hrozně mlsný; neboť když podával Božence mandle a rozinky, vždycky kousek ukous a pak mlaskal a oblizoval se tak, že se dala Boženka do hlasitého smíchu. Hospodáříček ale ji napomenul, vlože svůj prstík na ústa, a skočil s postélky a sbíral všecky skořápky s oříšků do kapsy, čemu se Boženka nemálo divila; když jich dost nasbíral, utek s nimi pryč a přišel za 116 chvílku s jednou polovičkou, která byla plna nejsladší a nejlepší smetánky, a sotva ji Boženka vyzunkla, byl už zas pryč a přines jí skořápku medu, a hned zas odběhnul a zas přines jednu se smetánkou; a tak se chudáček naběhal sem tam, ale s takovou rychlostí a ochotou, že se Boženka jen z toho těšila a dřív jíst a pít nepřestala, až byla syta. Madlafousek zatím byl povytáhl z kapsičky hřebínek, a česal Boženčiny vlásky tak jemně, že to ani nepocítila, a upletl je skoro ještě hezčeji, než sama maminka to dělávala; neboť ji propletl vlásky hedvábnými pentličkami, a kvítím rozmanitým a rosmarinou. Když byli hotovi, sedli si oba pídimužíkové každý na jednu stranu polštáře Boženčina, a kolíbali jím tak dlouho, až Boženka usnula. Nato slezli potichounku dolů, a schovali se každý do jedné kapsy Boženčiny zástěrky, a usnuli taky. Dobré děvčátko spalo dlouho, až daleko do rána, a vida – žádný ji nezbudil. Když se samo probudilo, bylo sluníčko už vysoko na nebi, ale macechy tu dosud nebylo. Boženka skoro ustrašená vyskočila rychle z postélky, ustrojila se, a když brala zástěrku, zpomněla si na pídimužíky, volala na ně, hledala je všade, ale kde nic tu nic; až pak sáhla do kapsiček, a vida, měla v každé z nich jeden vlaský oříšek, a když jich k uchu pozdvihla a jimi zatřepala, nechrastilo tam, ale chrupalo to v obou pokojně, jakoby v každém kocourek spal. Boženka tedy oříšky rychle zase schovala, a vyběhla na dvorek. Tam už stála beruška a přiběhla jí vstříc, a lízala jí ručky, Boženka ji pohladila, a beruška radostně zabečíc běžela 117 honem k vrátkům; právě když je otvírala, vystoupil najednou tatínek z chaloupky. „Moje drahé dítě, což tak časně ženeš na pastvu, a nedáš mi ani dobrýtro, a odcházíš bez snídaně?“ Boženka se obrátila, běžela k tatínkovi, políbila mu ruku, a dala se do hořkého pláče. Už přes půl léta si jí byl tatínek ani nevšimnul, a dnes byl najednou tak dobrý a tak laskavý. „Ty jsi tak bledá, moje drahé dítě; schází ti něco?“ Boženka zavrtěla hlavou. „Jakž pak ale vydržíš celý den na pastvě, bez snídaně a bez oběda, a tak samotna?“ „I já nejsem samotna, beruška je tam se mnou, já jsem tam ve dne radši než doma; ale v noci, to se o mne stará maminka, a přináší mi jablíčka.“ „Maminka?“ „Ano, a pozdravuje tě srdečně; bylo jí tuze líto, že jsi na ni a na mne tak zapomněl, ale já jí to povím, jak jsi byl dnes dobrý na mne, a ona tě jistě taky navštíví.“ „Pro Boha dítě, co to mluvíš!“ zavolal tatínek, a vzal Boženku ouzkostlivě za ručky, a díval se jí upřeně do očiček. „A co že je to za způsob!“ zkřikla najednou macecha a vylítla z domu; „tak ty tak lehkomyslná žábo? ještě mi nejsi pryč?“ Chtěla se rozběhnout na Boženku, ale beruška zabečela a vyběhla z vrátek, a za ní Boženka, a tatínek zavřel vrátka.
118 „Neměj o mne žádnou starost tatínku,“ volala ještě Boženka, „maminka mi ublížit nedá!“ „Jen počkej zatrolené cikáně, až mi přijdeš domů!“ hrozila jí macecha, ale Boženka už byla ta tam. – „Zaplať ti to Pánbůh Boženko!“ zvolali pídimužíkové, když si ona sedla s beruškou do chládku, a vyskočili z kapsiček, a dělali stojíce jí na klíně uctivé a pitvorné komplimenty. Hospodáříček jí políbil ručku, a Madlafousek, který skočil na zem, pravý palec u nožky. „Milá dceruško,“ ozval se Hospodáříček, „my se tu teď zatím poohlédneme, zdali nám tu v širém poli nějaký krtek někde pohodlný palác nepřipravil; najdemeli po vůkolních stráních nějaké doupě jezevce, tím lépe; vybudujem si tam stánek a budem pokojně živi. Dnes ale Boženko budeme ti ještě k službám, protož, kdybys nás potřebovala, jen nás zavolej, hned tu budem.“ Boženka se těm přívětivým panáčkům hezky poděkovala, a oba zmizeli v prohlubině blízkého doupnivého pařezu. Když byla samotna, obrátila se k berušce, ale ta ležela u jejích nohou tak tichá jako nikdy; darmo ji hladila, ona se ani nepohnula, ač se na Boženku s velikou srdečností podívala; Boženka začala zpívat tu nejkrásnější písničku co jen uměla, nic na plat, beruška pořád ležela v trávě, jakoby nic. „Co pak jsi dnes tak zamyšlena, milá beruško!“ ptala se konečně, utrhnouc na blízku nejkrásnější mateřídoušku, „přičuchni si jak krásně voní. –“ Beruška si přičuchla a vzala kvítek do huby, pevně jej držíc a vroucně za to očkama děkujíc, ale nehnula 119 se s místa, nýbrž sklonila hlavinku jsouc tuze smutna a zamyšlena. Boženka si vzdychla a sedla si do trávy, nespouštějíc s truchlivé berušky ani očka, až konečně sama hlavinku sklonila a usnula. – – Musela dlouho dřímat, neboť sluníčko už bylo tuze, tuze vysoko, když se probudila, první co svýma očkama hledala, byla beruška; – jak se ale ulekla, když se všade a všade na vůkol ohlížela, a po milé berušce ani památka! Celá vyděšená vyskočila, běhala sem tam, volala a volala, a nic platno! Už se chtěla dát do pláče, když si zpomněla na pídimužíky. „Moji zlatí mužíčkové, kde pak jste, pojďte mi na pomoc!“ „Tady jsme!“ zavolaly dvě hlavičky, zrovna před nohama Boženčinýma z myší dírky vylézající. Hospodáříček byl první venku, vysoukal se rychle na lískovou větvičku, která byla nad samou hlávkou Boženčinou, a ptal se jí, ustavičně čtveračivě se houpaje, zdali snad chce oříšky. „Ach ne, milý Hospodáříčku! ale považ moje neštěstí, beruška se mi ztratila! – ach Bože! to zlaté rozmilé zvířátko, kdo ví co se mu přihodilo – ach Božínku můj, co řekne macecha!“ Madlafousek, jenž byl zatím nasbíral plný klobouček jahod, a právě s nimi k Božence poskakoval, jednu z nejkrásnějších jahůdek nakusuje, leknutím upustil klobouček na zem, a zakuckal se chudáček. Hospodáříček se zamyslil, zavrtěl hlavou, a pak se podíval na sluníčko.
120 „Dobrá, už je poledne! nic se nestarej Boženko, a pojď se mnou, já tu mám v lesku švakra Poledníčka, a ten sedává vždycky o poledni na dychánku; ten můj švakr je tuze chytrý, a ví všecko; a co neví, to mu povědí hadi, kterých je soudcem, a ti vědí ještě mnohem víc než všecko!“ Pídimužíkové pustili se do lesíka, a skákali před Boženkou tak dlouho, až doskákali k jedné pasece, kde v prostředku stál keřík. Hospodáříček tam vklouzl, a Boženka slyšela radostné zkřiknutí a notné plácnutí ručky. „I pozdrav tě Pánbůh, švakříčku Hospodáříčku,“ ozval se tenounký hlásek. Víc Boženka nerozuměla, neboť Madlafousek taky tam vklouzl, a nic více nebylo slyšeti, než jedno štěbetání přes druhé třech křiklavých hlásků, v podivné nesrozumitelné řeči. Když to tak dosti dlouho trvalo, rozevřel se najednou keřík, a vida – v prostředku seděl, na kamínku asi jako dětská pěsť velikém, mužíček v žlutých brslenkách a červené kamizolce, na hlavě měl místo kloboučku květ slunečnice, a byl navzdor tomu, že seděl pod malou besídkou z hustého kapradí, tuze opálený; v ručce držel slaměnou píšťalku. „Hezká holčičko, můj švakříček a kmotr Madlafousek mi povídali, co se ti přihodilo,“ oslovil milý Poledníček Boženku; „protože jsi tak hodna, a protože tě dobře znám, rád ti posloužím, jen měj malé strpení. Já sám, ačkoli všecko vím, o tvé berušce nic nevím, ale doufám že mi vševědoucí hadi povědí, kam se poděla; zajisté ale mi povědí, jakým spůsobem bude možná, přijíti jí na stopu.“ Poledníček zapísknul, a to jste měli vidět! hned to začalo se všech stran šustit a chřestit, a hned se na všech stra- 121 nách hemžilo hadů taková síla, že by i Boženka byla na místě utekla, kdyby ji Hospodáříček nebyl ubezpečil, že pranic jí neublíží. K vůli berušce – a co by byla pro ni neudělala – zůstala tedy stát a pranic se nebála. Za malou chvílku shromáždili se všickni hadi okolo toho kamínku, na kterém seděl Poledníček, a začali na něj se všech stran dýchat. To prý byla jejich řeč mezi sebou, povídal Madlafousek Božence, a proto prý se ten kamínek jmenoval dychánek. Najednou hadi ztichli, a Poledníček k nim něco mluvil, ale tak pošeptmo, že Boženka ani slůvko nezaslechla. Na to se zvedl jeden had s korunkou a vysoukal se až k samému uchu Poledníčka, a začal něco syčet. Poledníček zakýval hlavičkou, zavolal Hospodáříčka a pošeptal mu něco do ucha, Hospodáříček se dal do smíchu a povídal Božence: „Saprlotské hadí plemeno, nechtějí nic říci, dokud prý jim neuděláme traktací.“ Madlafousek a Hospodáříček hned se rozběhli, a nanesli jahod, oříšků, březinek a malin celé hromady; když se už hadi těchto namlsali, sáhnul milý Hospodáříček do kapsy a vyndal pár oříškových skořápek, slepených voskem v celé oříšky, z kterých každý měl jako soudek dvě dírky; pár jich dal Madlafouskovi, a ten s nimi hned odběhl a začal honit medáky, a jak mile jednoho omráčil, hned mu rozpáral bříško, vzal mu pytlíček s medem a vytlačil ho do soudku; za pár minut tu byl asi s dvanácti plnými skořápkami. Chytrý Hospodáříček najednou teď soudky svoje, v kterých byla smetánka, a soudky s medem natočil a dal hadům pít, až se skoro všickni opili. Jedinký král, ten had s korunkou, mohl stát ještě na nohou, stal se ale náramně žvatlavým, a zjevil Pole- 122 dníčkovi všecko. Milou berušku byla ukradla jedna Rusalka, a ta prý taky ví kde je Boženčina maminka; dříve ale, nežli se Boženka s maminkou sejde, musí prý rozluštit tři hádanky; jestli se jí to nepodaří, neuhlídá prý maminku do smrti; jestli ale Boženka svou maminku opravdu a tuze milovala, zajisté prý je uhodne, jinak ale ne; kde prý je Rusalka, to že ví pouze večernice, a tu že musí Boženka na místě, kde berušku pásla, očekávat. – Více král hadů ani sám nevěděl, sice by to byl jistotně problept. Když to nebohá holčička zaslechla, tuze se zarmoutila; neboť kdyby nepřišla domů, zajisté by pro ni macecha přiběhla, a pak by se jí ptala na berušku, a pak by ji odvlékla – ach Božence šla hlava kolem, když si na to zpomněla. Poledníček ale, když víděl Boženku tak uleknutou a truchlivou, ptal se Hospodáříčka, co to znamená; když mu ten všecko hezky vysvětlil, zamyslil se Poledníček a doptával se zase krále hadů. „Jedinký je prostředek,“ oslovil za chvíli Boženku, „kterého se můžeme uchopit; kamínek, na kterém sedím, má tu moc, že učiní každého člověka neviditelným; ale král hadů ho nechce dát, jen jestli mu dáš jednu kadeř svých zlatých vlásků, aby si ji mohl zavléci do hnízda a klást pod hlavu, když spí.“ Hospodáříček sprásk ruce a zblednul náramně. „Čeho pak se tak hrozíš mužíčku?“ ptala se ho Boženka. „Ach Boženko, celá naše práce byla marná, nebo věz, které holčičky kadeř zavleče král hadů do hnízda, ta musí jít se světa než vyjde druhé slunce!“ –
123 Boženka se na chvílku zamyslila. „Svou maminku mám tuze, tuze ráda, tedy ty hádanky rozluštím; k Rusalce dostanu se jen skrze večernici, a abych s ní mluvit mohla, potřebuji dychánek. Dobře! co škodí, že půjdu se světa, jen když s maminkou se sejdu!“ – A vida, nežli ji mohl Hospodáříček okřiknout, vyškubla si Boženka chumáč vlásků, dala ho Poledníčkovi, ten ho odevzdal králi hadů – král hadů zasyčel a zmizel. Poledníček vstal s kamínka, Boženka se pro něj shýbla, a byla na místě, jak ho vzala do ruky, neviditelna. „Boženko! Boženko!“ křičeli Hospodáříček a Madlafousek jeden přes druhého; „kde pak jsi? my tě nevidíme! Vem nás s sebou dobrá dušičko, budeš nás ještě snad potřebovat, vem nás do zástěrky, my tě nevidíme!“ Boženka vzala oba pídimužíčky za kabátky, a šups je do kapsiček; pak vyšla z lesíka a sedla si pokojně na místo, kde vždycky ovečku pásala. Jak mile se sluníčko sklánělo, zjeví se tu najednou macecha, a chodí sem tam celá rozhněvána po poli, a začne volat Boženku. Už se chtěla nebohá ozvat, když ji Madlafousek okřik: „Pro Pána Boha, ani nemukni, sice bude zle!“ Boženka se zpamatovala, a koukala se ani neceknouc na macechu, jak ji sem tam hledala, jak se durdila, jak volala a lála – ale nic platno, Boženky tu nebylo. Božence ale přece bylo volněji, když macecha od hledání upustila a domů se vrátila. Slunéčko již zapadalo za hory, když se tu najednou spanilá večernice na nebi zabřeskla. Boženka sepiala ručičky a oslovila ji takto: „Hvězdičko, večerničko, – Díváš se do dálky, – 124 Ukaž mi rychličko – Sídlo té Rusalky, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“ Večernice tiše svítila do Boženčina klína, ale pranic neodpovídala. Hospodáříček ale nastavoval ouško, kýval chvílku na holčičku aby byla tichá, a řekl za chvílku smutně: „Ach milá Boženko, Pánbíček tě tuze zkouší, zdali svou maminku opravdu miluješ, ale jen vytrvej, já to vím že se s ní sejdeš. Večernice mi šeptala paprskami do ucha, že prý o té Rusalce nic neví, že by ji ale hledala a taky našla, kdyby měla čas, musí ale prý pospíšit udělat slunéčkovi postélku; máme prý mít strpení až vyjde měsíc, ten že nám to poví.poví.“ Boženka si vzdychla, proto že ale byla trpěliva, čekala až vyšel měsíček. Když se na nebi ukázal, sepiala zase ručičky a prosila ho: „Měsíčku, poutníčku, – Zdrž se tu chvílčičku, – Prohlídni tu dálku, – Ukaž mi Rusalku, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“ Měsíček byl docela tenounký a svítil tuze slabě do Boženčina klína. Čiperný Madlafousek ale nastrčil své jemné ouško a pochytil všecky slovíčka, které mu měsíček pošeptal; za chvílku zavrtěl smutně hlavičkou a řekl: „Ach Boženko, měsíček je nemocný, Pánbíček ho rozťal a on má vlhké oči; dokud prý nenaroste, nic nalézt nemůže. Máš ale pevně doufat, jitřenka prý docela jistě najde tu Rusalku, protože se prý všecky k ránu v potoce koupají.“ Boženka si opět vzdychla, protože ale měláměla berušku tuze ráda, čekala až do rána. Sotva jitřenka zasvitla, zdvihla k ní ručinky a zvolala: „Jitřenko, panenko, – Ukaž mi místenko, – Ukaž mi do dálky – Na koupel Rusalky, – Co mi mou zlatou – Zanesla berušku.“
125 Najednou se zatřpytila pod mlhou těkavá bludička, a zvolala na Boženku: „Jitřenka mě posýlá, abych tě vedla k té Rusalce, po které ses ptala; vedla by tě sice sama, ale musí pospíchat naproti sluníčku a rozsvítit mu oči; vstaň tedy rychle a pojď za mnou.“ – Jak mile Boženka vstala, vyskočili jí pídimužíkové z klína a začali se s ní loučit. „Pánbůh tě zachovej Boženko,“ ozvali se, „my víme že tě neopustí; je nám ale líto, že dále s tebou jíti nesmíme, nebo to pole je náš celý svět, a dále my nemůžem. Až se sejdeš s tvou maminkou, pověz jí že jí vroucně ruce líbáme, a ustavičně na ni zpomínáme. Měj se dobře drahá Boženko!“ – Boženka byla tuze smutna, protože ale milovala svou maminku, tedy neváhala jít za bludičkou. Rozloučila se s očkama zaslzenýma s pídimužíky; ti jí políbili nožky, a byli najednou ti tam. Dlouho musela Boženka běžeti za světélkem, než se konečně zastavilo před hustou křovinou, která se skláněla nad bystrým stříbrným potokem. Uprostřed houštiny trčela košatá vrba, a na ní houpala se roztomilá Rusalka. Měla na sobě dlouhé bílé šaty, a její zlaté vlasy splývaly jí po šíji až k samé vodě. Vroucně přivítala Boženku svýma modrýma očkama, pokynula jí, aby se bez bázně přiblížila, a pohladila jí hlavinku. „Ty jsi mnoho vytrpěla, moje dobré děťátko, a dnes jsi k vůli matince a tvé berušce celou noc probděla; nehněvej se na mne, že jsem ti berušku vzala, bez toho bysi se byla nikdy ke mně nedostala, a já jsem ta jediná, která tě k tvé mamince přivést může. – Jen ještě jedna zkouška ti pozůstává, a já tě budu moci uvést 126 do těch pěkných zahrad, co tady v hlubinách vody zkvétají; u prostřed nich je skleněný palác, a tam tě tvá maminka očekává. Já vím tuze dobře jak ji miluješ, a tedy ti bude lehko ty tři oříšky rozlousknout, které na vrátkách do našich rájů vedoucích visí, bez čehož ale přece žádný smrtelník do nich vejíti nemůže.“ – Rusalka vzala Boženku za ruku a vedla ji do houštiny k zlatým dvířkám, od kterých vedly schůdky zrovna do těch podzemských zahrad, místo zámečků pak na nich visely tři stříbrné oříšky. Rusalka ukázala na jeden a řekla: „Tedy dej dobrý pozor milá Boženko; kdo chce tenhle oříšek rozlousknout, musí odpovědít na otázku: Co roste bez kořínka?“ – „Nu Toninko,“ ozval se Albert, „pomysli si, že jsi Boženkou; co asi roste bez kořínka?“ Toninka skryla svou hlavu stydlivě na prsa Albertova, a šeptala mile uzarděna že neví. „Hloupá!“ ozval se Fricek, „co roste bez kořínka? – Já!“ Albert nebyl na takovou odpověď připraven: a rychle zabočil zase do své povídky s výmluvou co možná nejchatrnější: „Boženka ale Fricka neznala, a odpověděla tedy po krátkém přemýšlení, že kamínek.“ Fricek zavrtěl hlavou, Albert pak si pevně předevzal, že se více ptát nebude, a pokračoval takto: Sotva to Boženka vyřkla, prasknul ten jeden oříšek, a z něho vypadly pěkně zlatem a perlami vyšívané střevíčky, které Rusalka Božence na místě obula. Druhá otázka byla: „Co květe bez květu?“ „Kapradí,“ odpověděla rychle Boženka; prostřední oříšek se na místě rozevřel a z něho vyplynuly stříbrné, 127 ještě tenší šaty, než sama Rusalka měla. Na místě byla Boženka do nich oblečena. „Nyní Boženko zvláště pozor, tedy ten poslední oříšek ať ještě rozlousknem. – Co utíká, ačkoli to žádný nehoní?“ Dlouho se Boženka zamlčela a třásla se strachy aby nepochybila, neboť na tom posledním oříšku teď záleželo celé její štěstí; podívala se před se na vlny stříbrného potůčku, který před ní všecky ty ráje ukrýval, uchytla se té myšlénky, a řekla bez rozpaků: „Vodička.“ Rusalka zatleskala rukama, zvedla zlatý věnec, který se z třetího rozlousknutého oříšku vykutálel, a posadila ho Božence na hlavu; v té chvíli zazněla líbezná rajská hudba, pod vodičkou zazněly slavné zvony, krásná loďka se zapřáhnutýma labutěma najednou připlula, Rusalka si do ní s Boženkou vsedla, a v tu chvíli byly obě před krásným skleněným palácem – a koho tam Boženka nejdříve viděla? komu letěla s rozpřáhnutýma ručkama vstříc? – Byla to její drahá maminka, která měla na prsou, místo vší ozdoby, krásnou, voňavou, nikdy nevadnoucí mateřídoušku. Boženčina plesu nebylo konce, a dosavad se ještě se svou maminkou v ráji raduje, a vždycky až na věky se bude s ní radovati. – Právě když se Boženka s Rusalkou do vody pohružovala, stál na břehu její tatínek, a protože Boženka měla ještě pořád dychánek v ruce, tedy ji neviděl. Jak se ale pod vodu potopila, vypadnul jí dychánek z ručky a padnul hned až ke dnu. V tom okamžiku právě zhlídnul tatínek s břehu ještě cíp Boženčina roucha, a hned mu cosi řeklo že je to jeho dítě; rychle tedy skočil za ní, ale proud ho s sebou strhl, a on se dostal do jiných podzemských kra- 128 jin; protože ale maminku Boženčinu tuze milovával, tedy se konečně po dlouhém bloudění dopátral i toho místa, kde se Boženka s maminkou nachází, a nyní se tam raduje s nimi. – Milé maceše ale vedlo se zle; celou noc hledala berušku a Boženku a nenašla je; a druhý den taky tatínka Boženčina pohřešovala, na něm jí ale tolik nezáleželo, jako na tom, aby nemusela nic dělat, a přec aby mohla dobře jíst a pít; to ale dlouho nešlo. Hospodáříčka tu nebylo, v hospodářství se tedy všecko kazilo, Madlafousek už neošetřoval chlívky, a vida – kravičky a koníkové se pomalu rozstonávali a poumírali. Za rok byla macecha žebračkou, a musela bývat pořáde v kostele, aby jí Pánbůh odpustil, co na Božence provinila!....
*** Zanechaj šuhajko, zabývajme my sa; Kde ludia nevidia, oplakávajme sa.
Druhý den vyprovázel Annin manžel Alberta zahradou až k silnici. – Bylo již pozdě, když byl předešlého dne domů dorazil, a zůstal, ačkoli unaven, celou noc s Albertem vzhůru, ve vroucí s ním pohroužen rozmluvě. Žádnému nebylo tedy druhého rána divno, že byl Albert nad míru bledý, s Annou se ani nerozloučil, aniž se po ní poptával – a nač také? vždyť se byl dostatečně přesvědčil, že je šťastna! – Panu manželi se jeho chování v tom ohledu zdálo zcela přirozené; byl také tak delikátní, že ani slůvkem se nezmínil. Jediná Toninka, vyprovázejíc 129 jej s tatínkem, ptala se ustavičně, kdy zase přijede, až ji tatínek pro nespůsobnost okřikl. Fricek, ten snad spal – ne, činíme mu křivdu, neboť sotva došli zahradou k vrcholku stráně, bylo ho viděti na silnici sedícího na Albertově koníku, jehož tam vozka uchystaného držel. „Nezůstaňte nám cizím,“ pravil Annin manžel loučícímu se hostovi, a podal mu ruku. Tento se bolestně usmál. „Vy jste šlechetný muž,“ vypravil s nuceností ze sebe – a stiskl mu ruku. „Anna vás pozdravuje – byla by sama – máte však odpustit. –“ „Rozumím! – Buďte šťastni! –“ Obapolné komplimenty, obapolná nadlidská šlechetnost – a obapolné horoucí přání, obrátit si záda a nespatřit se více! – a co bylo to nejpodivnější, oba přelhávali sami sebe, oba měli slze velkomyslného přátelství v očích, jeden považoval druhého za většího velikána – a rovněž zase za většího pokrytce, a přece si oba konečně výborně porozuměli. „To je nadobyčejně šlechetný člověk, jak ho lituji, že je tak nešťastný!“ pomyslil si pan manžel, a sňal jednu housenku se stromu, u něhož stáli, a rozšlápl ji, náhodou mrštiv okem po domku, zdali Anna nikde nevykukuje. „Jak šťastna musí být Anna s tak šlechetným mužem; jak nešťastna by byla se mnou bývala!“ pomyslil si Albert, sundav Fricka s koníka, a pohlédnuv při rozloučení s ním pokradmo k domku, zdali nikde ani dost malého znamení na rozloučení nepochytí. Zaskřipnul zubami. „Dosyta už té komedie,“ pomyslili si oba.
130 „Na shledanou!“ vyřkli oba jedním okamžikem, a jakživi se nespatřili více. Již Albert vsedal na koně, v tom se přitočila Toninka a pošeptala mu ještě do ucha: „Nový tatínku, já jsem se včera s maminkou za tebe modlila!“ Nebohá holčina až zkřikla, jak vášnivě ji Albert k sobě přitisknul; než se ale tatínek ohlédnul, uháněl již Albert horem pádem ku Praze. „Modlila se za mne! – modlila se za mne!! –“
131 II. Keď sa my stretneme, cože si riekneme? Dobrý deň si dáme, že sa viac neznáme.
Salon paní B*** právě hlučná společnost opouští, aby sešla dolů v rozkošnou zahradu, kde každému možno svobodněji se pohybovat, a vybrat si společnost podle líbosti. Sem tam tratí se, jakoby maně, v zábavnou lekturu Lenaua nebo Hebbela pohroužený párek pobočním stromořadím, vedoucím v nějaké vzdálenější oddělení parku. Tamto zasedají pánové u hlučné kaskády, horlivě rozmlouvajíce o novomodní hudbě. Jeden přísahá v největší zanícenosti, že jest Berlioz pravým malířem, a druhý právě to mu vytýká co velikou vadu; hudba zdá se mu že nemá malovat slunce, pouště a popraviště, ale že střežit se má všech nepravých souzvuků a vší přemrštěnosti, a přede vším že nikdy nemá vybíhat z taktu a ze starých pravidel. Třetí pán vypustí náramný kotouč kouře svého cigara z úst, a podotkne pouze, že jest Berlioz neznaboh; a tím jest hádka u konce. V sousední besídce mají dva malíři jednoho milovníka malby v prádle, kterému se oškliví nizozemská škola, a jenž nade všecko velebí práce Quidóna Reniho a kaceřuje nepřirozenou tělamalbu praotce Rubensa. V blízké grotě před skupením Laokoóna nepochopuje starý 132 pensionovaný rada se zlatými okuláry, proč se nehodí frak a kastor pro plastická díla, a hrozí se výkladů mladého sochaře, jenž mu dovozuje, že nahé formy jsou ideálem lidské krásy, žádným kostumem nenahraditelné. Když si mu ale konečně mladík počal stěžovat, že nestává v našem světě více těch tisícerých příležitostí k studiím nahého těla ve všech obratech a vášních, jako v starém světě na cirku a v athénských divadlech: tu se ouzkodušnému mravokárci zježily vlasy, a on rychle se otočiv pospíchal vinním listím zastíněnou chodbou k oné kaskádě, kde mu v společnosti nadzmíněných tří učeníků nejpanenštějšího umění kynula parthie whistu, k níž i na místě usedl. V prázdném saloně zůstala pouze domácí paní, která jsouc duší spanilomyslných těchto kruhů, právě byla podnět dala k těmto rozmanitým rozmluvám a hádkám. Krom obyčeje nepospíšila dnes první v ty besedy na dole, ve kterých se jindy tak hlučně bavívala, nýbrž zůstala samotna seděti v své lenošce, nepovšimnouc si ani svého kavalíra, jenž ji před vchodem marně očekával. Sklonivši krásnou hlavu v sametovou ruku, zamyslila se, a za chvíli z celé hloubky svých kypících ňader zavzdychla. K netrpělivě divícímu se čekateli přistoupil najednou nevítaný hejsek, jenž svého přítele za ruku pochytiv, darmo se zpouzejícího do zahrady táhnul. „Marně tu stojíš, marně se k duchaplným řečem připravuješ; škoda dnes každého slova, nech si to na čas příhodnější; paní B*** teď ani nebožtíka Cervantesa nevyslechne, i kdyby nový plán k ženskému Don-Quixotovi chtěl jí předložiti.“ „Žádné urážky, to si vyprosím!“
133 „Ani mi za mák na mysl nepřišlo; jen opakuji svou upřímnou radu, dnes ji nech, ztratíš den.“ „Třeba týden, třeba dva, třeba věčnost, jen když –“ „Ahá! jen když! ale právě o to se tu jedná; chceš ji rozmrzet, chceš se jí stát odporným, nesnesitelným?“ „Právě naopak, a proto právě musím na místě k ní; teď mne pusť!“ „Právě naopak, ty k ní nesmíš, a já tě nepustím!“ Kavalír paní B*** nevrle sebou trhl, nato se přísně podíval na dotíravého přítele, a zašeptal s nelíčeným vztekem: „Z toho se mi zodpovídáte!“ Dotíravý přítel dal se do smíchu. „Nejponíženější!“ ozval se mimojdoucí pan manžel paní B***, „zajisté jsou pánové pohříženi v učené hádce, nebudu vytrhovat.“ – Byl to bohatý particulier, jenž, aby též něčím byl uznán za hodna, patřiti k duchaplné společnosti, na sbírání brouků a motýlů se byl vrhnul, a opatřen svou ohromnou sítí právě pronásledoval párek lehkovážných motýlů, kteří se po květnaté honili louce. Sotva domluvil, zmizel již za křovinou, nepovšímnuv si více nebezpečnějších motýlů, kteří obletovali nade vše milovanou choť jeho. Oba přátelé se ousměšně za panem B*** ušklebili, než se ale odhodlali k pokračování ve svém podivném sporu, již zaslechli vítězné zkřiknutí šťastného broukolovce, jenž křečovitě svíraje osudnou síť, radostně s ní pospíchal do letohrádku, v němž své apparáty k usmrcení a napichování motýlů uchystány měl. „Toť dva exempláry nevídané krásy! Jednoho z nich napíchnu a nechám pro museum, 134 a druhého obětuji vám pánové; dám ho pod mikroskop, abyste seznali pravdivost Goethovy theorie o harmonii barev. Věřte mi, já jí přijdu ještě blíže na stopu, a jestli mi vzácná paní choť pomůže, přivedem to tak daleko, že z barevních not budem quadrilly a romance skládat. Oh, moje vzácná paní choť mívá nebeské nápady; onehdy prohodila, že snad andílkové v ráji na svých plecích mají věkověčné harmonie vdechnuty, a jeden andílek prý z křidel druhého tam odehrává sférní melodie, které prý i v duších lidských zaklety spočívají, až je probudí seraf lásky – mně to sic není zcela jasné, ale já se uchopil té myšlénky zuby nehty, a doufám ty harmonie nalézti na křidlech motýlů – pospěšme si pánové! – A však – co mi napadá – prosím vás, pokuste se raději, povyjasnit svou přítomností zakalenou mysl mé vzácné paní – mne vyhnala ze sálu, když jsem se o to pokoušel, doufám že se vám lépe povede – to je hrůza s tou starou reminiscencí!“ Pan B*** zavzdechnul a zaběhl rychle do letohrádku. „Nuže, opovážíš se mne déle zdržovat?“ zahoukl náš kavalír na svého přítele. „Opovážím, ale jen k tvému prospěchu pošetilče, jak hnedle sám nahlédneš. Pro dnešek žije paní B*** jen v jedné myšlénce, an kohosi očekává.“ „A koho, smímli prosit?“ „Tu starou, ale živě zachovanou reminiscenci.“ „A ta záleží – ?“ „Což pak jsi neslyšel, že se náš kollega Albert navrátil? –“
135 „A co dál? – toť vím, pan B*** jej sám paní své ohlásil.“ „Nečetl jsi jeho nejnovější román? –“ „Předčítal jsem jej sám paní B***.“ „A nezpozoroval jsi nic? –“ „Jen tolik, že je naše bohyně cituplná, duchem nadšená žena.“ „Nic více? – Jak se ti líbila v tom románu Sylvie? –“ „Poznal jsem, že je naše bohyně daleko interessantnější.“ „Zcela s právem, jako se přisluší originálu být spanilejším nad kopii. Sylvia jest kopie paní B*** až do všech podrobností děje, jen že se náš originál nezbláznil, ale šlechetně s nynějším chotěm svým zasnoubil!“ „Co to pravíš? až do všech podrobností děje? a rek toho románu že je Albert?“ „Ano, tak jest, a nešťastná Anna je paní Dubská z Libína. Vždyť znáš Albertův charakter, že je romantický a přepiatý až k nevystání; teď se vrátil a navštěvuje své staré lásky jednu po druhé. V takých napnutých situacích se ti kochá, nedbaje na to, jak všude překáží. Před několika dny byl na Libíně, dnes jej tady čekají, a on ani neví, že se to nesluší.“ „Kdybych byl domácím pánem, zajisté bych to netrpěl.“ „Ale já tebe taky ne, kavalíre, a duchaplné schůzky bych taky nedržel; – a však nikdo neopře se světu, jen tolik pro dnešek nahlédneš, že jsi tam v saloně zbytečným. Že tu Albert nezůstane déle, to je jisto, on tu vůbec ne- 136 vydrží, a pak – vždyť ho znám, on má zpropadené, ale nám teď velevítané skrupule stranu vdaných dám.“ „Prožluklá reminiscence! nač ji ohřívat?!“ zvolal náš kavalír netrpěliv, „já jí ale přece předejdu!“ I vyškubnul se příteli svému z ruky a pospíchal nahoru do salonu, a však nalezl jej prázdný; a když zaklepal u boudoiru paní B***, nebylo mu otevřeno.
*** V pohodlné lenošce, s hlavou snivě skloněnou, sedí paní B*** ve svém boudoiru, na klíně držíc otevřenou knihu; je to román Albertův. Jen do dvou stránek lze nám nahlédnouti, a ty zde též sdělíme, an vrhají dostatečného světla na minulost reka našeho: „Znáte ten hřích můj, ten hřích váš? – oh běda mi, běda vám Sylvio – já vás miluji! –“ „Nahlédnete již, že musím a proč musím odtud? –“ „Od oné strašlivé chvíle, co jsem odkryl tuto novou vášeň v srdci svém, nemám stání; kdykoli pohlédnu do věrného oka jejího, které na mne hledí s tak nevýslovně blaženou láskou, myslím že se musím zbláznit. Ona je tak jista mé lásky! – Vždyť jsem jí dal tolik důkazů o ní; tolikráte mluvil jsem o té skromné, ale přespanilé budoucnosti naší, až konečně v ni uvěřila! – Tolikráte jsem ji o věčnosti své lásky ujišťoval, a ona ví že jsem šlechetný, ona ani myšlenečkou nepochybuje! – A já! – Bůh mne trestej, nemohu jí říci: „Já tě nemiluji více!“ – 137 kdybych i nezničil ji na místě tímto vyznáním, vždyť by to ani pravdou nebylo!“ „Ach já tě nemiluji Sylvio! ale – já tě zbožňuji! – Vždyť nedoufám kdy s tebou šťastným býti, ale vášeň má tak hoří v srdci mém, že spálila tam všecky ty klidné sny o dětinné domácnosti, o skromném štěstí. Zdá se mi, že bych se uspokojil s osudem, být hrozně a věčně nešťastným, jen kdybych tu lásku svou se vším ohněm, beze vší výčitky, směl nositi v srdci svém!“ „Příteli můj, jak nevýslovně šťastni budeme spolu! – pravila mi dnes, vroucně mi ruku stiskajíc.“ „Ponejprv ve svém životě zhrozil jsem se těch slov, a přec byly pouhým ohlasem tužeb mých – ale minulých.“ „Jsem žebrákem!“ odpověděl jsem trpce. Ona ustoupila na několik kroků, a pronikla mi svým zrakem až k srdci; zlekal jsem se, že tam bude číst, co se dělo ve mně. Za chvíli vrhla se mi okolo šije, a já byl najednou bohat! –“ „Již nevím co vám píši Sylvio! –“ „Po celý život nosil jsem v srdci svém obraz ženy ideální, kterou jsem vášnivě miloval, kterou jsem hledal na všech cestách svých s neunavnou pílí. Nic se mne netklo, žádná krása, žádné vnady, jen ideál můj byl s to vyplniti to prázdno, a já jsem jej hledal, až tu najednou ukrutná mne pojmula slabost, tak že jsem umdlen sklesl u prostřed cesty, přemožen srdeční mdlobou. Tu se mne dotkla jemná ruka ženská, jež mne vzkřísila; tisícerou páskou vděčnosti připoutala mne k místu, kde jsem byl znova životu vrácen. Zapomenul jsem na velebný hon svůj, až jsem náhle potkal tebe! – vás to Sylvio! –“
138 „Vidíte že musím prchnout! – Dívku mou nutí matka její k sňatku – když mne tu více nebude, nebudu na překážku jejímu štěstí. Snad mne zapomene.“ „A vás Sylvio, vás já nemohu zapomenout, ale vidět vás, podati vám věrolomnou lásku, a shořet hanbou – ne to nemohu! – S Bohem. Ne Sylvio – ten list nikdy tě nedojde, bude to ale nejkrvavější lístek mého denníka! –“ „Odjíždím na vždy –“ Další text byl zakryt chvějící se rukou spanilé dámy. „Oh já nešťastná! a nemít ani tušení o té tak nesmírné lásce!“ To bylo vše, co vzácná trpitelka zašeptala. Klonilo se již k večeru – hosté chystali se k odchodu – domácí paní ještě čekala ve svém boudoiru. „Ach on nejde!“ Ale v tom se rozevřely dvéře a pan B*** vstoupil do pokoje, jednou rukou drže skřínku s napíchnutým motýlem, a druhou rukou s nelíčenou vřelostí stiskaje pravici příchozího, hluboce ukloňujícího se Alberta. První tato schůzka uplynula jim k obapolnému uspokojení v přítomnosti velepotěšeného pana B***, jenž ustavičně klada otázky, sám tolik o svých cestách a reminiscencích vypravoval, že měli oba dosti lehkou úlohu, svou rozpačitost a nepokoj svůj ukrýti, a spolu též dosti příležitosti, pohroužit se v celé to vlnobití znovu rozkvašených citů a upomínek. Nastala doba rozchodu a pan manžel byl v tak dobrém humóru, že své paní políbil se značnou vřelostí ruku, když byla Alberta se vší vroucností požádala, aby je co nejdříve zase navštívil.
139 „Ach, Anna mne nikdy snad ani nemilovala!“ vzdechl si přítel náš, „ona se skryla, když jsem odcházel, a ničím, ani slůvkem mi neřekla, že by mne ráda zase jednou viděla!“ Paní B*** hleděla dlouho za Albertem, a kynula mu bílým šátkem dokud nezmizel z obzoru; nato se obrátila k vzácnému choti svému, a pozvala ho s nejčarovnějším úsměvem svým k společné večeři.
140 III. Už som ťa bou zabou, frajerečko moja – Zasi mi je lúto, že si bez pokoja. Už som ťa bou zabou, ani nespomenuv, A tá tvoja krása uvádzá me zasa.
Drahá čtenářko, očekáváte z mého péra román? Albert jej byl psal, ale jen proto, aby své tísni odpomohl, i přioděl své vlastní zkušenosti do cizího roucha, jen aby mu lze bylo, vysvětlit se těm dvoum tak rozdílným, a jemu tak nade vše drahým ženám. Román ale jeho života proto přece nebyl u konce, ba dosavad není ukončen, a mně tedy nelze toto vypravování násilně dotrhnouti. Ale já doufám, že vás zajímá postava Albertova, i sdělím o jeho vnitřním životě, cokoli a pokud to vím. S pevným předsevzetím, co nejdříve zase vkročiti do salonu paní B***, nešel tam přece několik týdnů. Kdykoli vykročil z bytu svého s tímto úmyslem, povždy mu skleslo srdce. Opět nějaký čas uplynul v tomto nerozhodném boji, až konečně minulo léto, a paní B*** již zase v Praze ubytována potkala Alberta, vroucně jej k sobě vyzývajíc. Albert ji doprovodil domů, a nalezl ducha jejího tak svůdně rozvinutého, že zapomněl svou minulost, a v nových 141 daleko blouznivějších snách se pohrouživ, stal se denním hostem své duchaplné přítelkyně. Nové, nad míru ideální, jak se mu zdálo vší nižší vášně prosté přátelství připoutalo jej k této paní. Básnická jeho duše nabývala denně vždy více pružnosti. Nebezpečnou obrazotvorností unešen započal doufati, že se stane, pomocí těch nadšených prsou ženy, tvůrcem nových, od něho samého sotva tušených, ale nade vše čarovných světů. Předčítaje a vykládaje své bohyni plody nejslovútnějších básníků francouzských, anglických i německých, žil ten pravý život sváteční, ustavičně v nadzemském se houpaje étheru, až konečně zcela zapomenuv na život opravdivý, očekával od snivě jej provázející Pythie, že se ozve v horoucích ňadrech jejích slovo věštné, báječné světy a spásu ducha mu prorokující. – A přece bylo vše, co jej tak mámilo a oslepovalo, co mu tak neomylnou zvěstovalo budoucnost, pouhým ohlasem jeho vlastních tužeb, ozývajícím se v roztopených prsou vášnivé ženy! Jednou právě mluvilo se živěji než obyčejně o romantice, a k nemilému překvapení Albertovu odsoudil vnadný ret naší dámy, více dle doslechu nežli z vlastního přesvědčení, horečnou duši zachvívající básněmi Heineho. Albert sepnul ruce. „Prosím vás vroucně, neubližujte příliš tomuto rozpustilému miláčkovi Muz; právě od ženského srdce, právě od vás mohu si vyprositi něco shovívavosti, trochu milosrdenství pro něj. Co provinil, za to trpí! – On jest chorým, an příliš nemírně popijel z rozkošného poháru života, ale z choroby své vyvinul perly jasné a nezkalené, a čím více byl časem uvržen do kalu vášní, tím odhodlaněji z něho 142 vybředl zase, a vznesl se co spanilý meteór z močálu jej obklopujícího a kazícího světa. Možná že jsem stranným, jelikož tisíce mých sladkých upomínek přílišně jsou spleteny s jeho výtvory; ale věru že mu přemnoho blahých, krásných dob děkuji, a i ten vzteklý, časem urážející humór měl pro nejednu mou chorobu duševní překvapujícího léku v sobě. Zvláště já, který jsem nepřítelem vší choré, nijak s reálním světem se neshodující, zcela bezcílné romantiky, já, jenž jsem proniknut přesvědčením, že se romantika přežila a že nová veleskvělá, všeho skepticismu prázdná, nastane poezii éra, mám snad aspoň u vás to právo orodovati za muže, který jen proto není v celé své ceně uznán, protože ještě žije, protože pomluva, jako nerozumná kritika, právě jen v stínech života jeho dosud se probírá, an ještě svou smrtí nepodal tu žertvu, usmiřující svět i potomstvo. – Co se jeho skepticismu, materialismu a rozervanosti dotýče, v tom jest representantem věku svého; celý svět vůkol něho choroval, aneb zdál se aspoň chorovati. To jisto jest, že on, co psal, všechno sám pocítil a že to nečinil z módy. Z druhé strany jeť to spíše zásluhou než vadou velkého básníka, býti věrným zrcadlem toho, co za jeho času pracovalo a vřelo v lidstvu; náhodou jen bývá Heine vřaděn v romantickou školu, pod níž se vyrozumívá bezcharakterní, rozběhlá poezie pánů Schleglů a Wernerů. Pravda, že jej tato škola vychovala, právě on to ale, jenž ji úplně zničil, proklestiv si samostatnou dráhu. V nedbalosti a rozmarnosti jeho slohu leží více umělosti, než v nevím kterých tak zvaných klassických dílech. – A konečně byl dílem i tím vinen zbožněný pan Goethe, jenž první začal opěvovati: „des Künstlers Fug und Recht.“ –
143 Co se romantice nejvíce vytýká, že staví umění nad opravdivý život, toho byl právě klassický pan Goethe dosud nedostihlým vzorem. Ale Heine nikdy se neobléká v tu urážlivou netečnost na lidských osudech, nikdy necpe světu, jak mnoho práce a pilnosti ho stála ta okrouhlost a nedosáhlost jeho děl, nýbrž praví zřejmě:
Kvapným skokem nebo letem, Podle vlastní bujné chuti, Rejdí v bájných světů říši Milený můj Pegasus.
Ale ta bujná chuť jen se tak tváří, jakoby nikam necílila, a právě že jen jako hravě, jakby pro zábavu, rozhazuje ty boží jiskry: v tom leží více víry a genia, než v tisíci chladně a rozvážně odměřených dílech klassického směru. – Ovšem, romantika Heineho není nikde tak praktická jako klassicismus, ona nikde nepočítá schody a prášníky, aniž učí mák sít, parky zakládat a roje včel chytat do pytlů; za to ale probouzí ducha drahou citu, aby se vypracoval z kalu všedního života a sledoval stopy nesmrtelné krásy. Jestliže kdy, zajisté jen postupně uchvátí lidský duch vlastní bytost poezie v celé spanilosti. – Klassický směr hřeší v své objektivnosti náramně, že své formy za dokonalé a ouplně okrouhlé prohlašuje, a při tom lidské fantasii, která tak ráda všude sama pracuje a tvoří, neponechává nic více k samovolnému rozvinování. – V symbolickém básnictví východu ležela poezie jako zakletá, lehko utonula v nekonečnosti obrazů svých. Romantika jest mu příbuzná, jen že nehalí více myšlénky své v ohromná roucha, 144 nýbrž utvoří z obrazů svých spíše podnožky myšlénky své, na kterouž takřka s velebným pohrdáním tato vstupuje, aby s citu a obrazotvornosti jen jako mžikem ohlásila, vystoupíc hned napotom do oblak a zanechajíc v srdci lidském úrodnou k činům pobádající touhu, stopovati sledy věkověčné krásy. Právě tedy tím, že jaksi neuspokojuje a znepokojuje, působí tak náramně. A tím právě jest lidem, jenž raději spějí než aby duševně sami s sebou bojovali, nepohodlna. – Romantika Heineho nejskvěleji se koncentrovala v básni „Atta Troll,“ o které jaksi prorockým duchem zatoužil:
Ach, snad poslední to volná píseň V drahé romantiky truchloháji! –
V základě svém jest to literární satyra, ale též parodie, elegie ano i epos; v ní též své básnictví nejlépe vylíčil slovy:
Neníliž to pobožné klekání Kaple v kletém háji zmizelé, Necinká v ty zvonky čtveračivě Povědomá čapka s rolníčkem?
Jasným sborem slavíků proniká Medvědího basu bručení, Hněvivě a temně, jenž se střídá S tajným bludných duchů šepotem.
Šílenost, jenž v moudrost odívá se, Moudrost, jíž se strunka přetrhá, 145 Smutné vzdechy, jenž se blesku mžikem Proměňují v potutelný smích.
Jest v tom opravdu cosi divoce zoufalého, nám Slovanům ne tak jasně přístupného. Plni naděje v budoucnost naší poezie, nerozumíme těm křečovitým zvratům. S pevnou vírou stojíme na kypré půdě naší národní poezie, a hledíme s hrdým očekáváním k obloze, na které již nejednu jasnou hvězdku počítáme. – Německému básníkovi jest ale tato budoucnost zcela neznáma, a to ne jeho vinou, jako více nevyvinutostí našeho dosavádního světa. Slovanský svět ale nikdo z nich ani v dějepisu, ani v literatuře, ani ve filozofii tak nepotká, žeby mu podal zřejmezřejmé rukojemství důstojnější budoucnosti. – Věda tedy básnický svět svůj u jistého sklonu, drží noční hlídku nad minulostí, a tu mu v divoké honbě klassická Diana, romantická Víla Abunda, i východní symbol Herodias projede myslí; Dianu pozdraví s chladným smutkem, Abundu s okem zaslzeným, Herodias ale překvapí ho svým oslepujícím zjevem – oh, kdyby nebyla mrtva, kdyby byla živou budoucností, snad by pak padl na kolena svá a uvěřil by. Přece však ho zmámí ten její zjev a on zvolá k ní:
Na mou víru paní má! nenajdeš Vhodnějšího panoše nade mne; Málo dbám, žes prokleta i mrtva, Dávno jsem se předsudků těch odřek, Vždyť i s vlastní duší mou to jaksi Vázne! –
146 I v život stínů rád se v její službu uváže:
Každou nocí po tvém boku Pojedu s tou divou honbou, V objímání smát se budem Pak mým řečem pomateným, Výborně se bavit budem Celou nocí – ale ve dne Zmizí ples – jen s trpkým pláčem Zasednu pak na tvém hrobě. –“
S větší trpělivostí, než snad mnohý z našich čtenářů, vyslechla paní B*** tuto nadšenou apologii německého pěvce. Ale co ji více překvapilo, byla ta pevná víra Albertova v nový, a jak ujišťoval, nade vše spanilejší výkvět poezie slovanské. „Odkud ta vaše víra, příteli? já dosud nikde nic tak spanilého nezaslechla, z čeho bych tak směle mohla prorokovat, jako vy?“ „Ptejte se milence, proč doufá při návratu po třeba dlouhé své pouti, nalézti rodinu a milenku svou, jak je byl opustil, a třeba v šťastnějším, zdravějším stavu. V tomť skoro celá omluva mých smělých snů. Heine jest mroucí labutí německé poezie, on pěje, proto že to cítí, že umírá. – My ale bohy, báje a písně své příliš dávno jsme již pochovali a oplakali, než abysme při nejslabším zavznění v svých mohylách mohli pochybovati, že to co jiného, než z mrtvých vstání a velebnější vzkříšení dávno zpráchnivělých a drahých nám bytostí. A protož nám nejskromnější 147 kvítek zvěstuje jaro, kdež naproti tomu nejspanilejší zpěv německého pěvce jest pouhé a lightning before death!“ „A což, kdyby i naše zoře byla pouhým zabřesknutím před jistou – aneb vlastně v středu jisté smrti? I v nejtemnějších nocích se někdy mžikem zabřeskne, ale jen aby tím hroznější zase temno celou oblohu zajmulo.“ „Pak jsem pouze snil, ale ujišťuji vás, drahá přítelkyně, že krásně a blaženě; pak bude sen mým životem a ta noc mým dnem! – Slyšte, i já měl jednou takovou noční schůzku s Herodií svou:
A zjevila se mi, ten boží znak na čele, Snů mých noční dítě, dcera srdce mého, Svatý zápal v duši, vášeň v luzném těle, Život, ráj a peklo pěvce blouznivého.
A když jsem se jí dotknul, byla chladna, mrtva; já jí ale přece klesl k nohoum a zvolal jsem:
Herodio moje! dovol mi sdělívat Osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit; Dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat, Já z těch ledů živé blesky budu loudit.
Blesky, že se den těm nocím musí kořit, V kterých budu svaté stopy tvoje líbat, Že se bude mrtvé velebnosti dvořit, Kterou budu v hrdém srdci svém kolíbat! –“
Albert se tak nadšeně vdeklamoval v báječný svět svůj, že se mu v tom okamžení zdálo, jakoby vtělená Sláva, 148 nesmrtelná Herodias opravdu stála před ním u velebném zjevení svém, ale s planoucím okem a vlhkou tváří, s živědmoucím se prsem, již chtěl pokleknouti – Herodias ale usmála se, vzdechla si a sedla zase na kanapé. – „Znáte Kollárovy zpěvanky?“ zeptal se náhle ochlazený Albert. Paní Exherodias poukázala s ironickym úsměvem do bibliothéky. „Tam stojí, nedotknuty takřka – hrozný chaos – strašlivý tisk –“ „Rád věřím – a přece jsou to slovenské písně!“ „Pro Boha, co tím teď chcete?“ „Tolik, že i v nich jest Heine.“ „Jakže? – rozervanost a Weltschmerz – v slovenské čubě?“ „Ne tak doslovně rozervanost; ale za to ryzí mluva nejčarovnější lásky, naivní vroucnost a snivá touha nevýslovně hlubokého citu.“ „Jakže?“ zvolala paní B***, „tady v tomto páru nevýslovných koženek také snad kousek vaší bohyně?“ – I vyňala jeden svazek z bibliothéky; ale sotva jej rozevřela, vrhla se s dušeným smíchem a tváříc se, jakoby do mdloby klesala, nazpět do lehátka, zkřiknouc: „Ha, to aesthetika!“ Svazek s vyobrazením krásné Slovenky padl Albertovi k nohoum, jenž jej s polousmáním pozvednuv, pravil: „Neračte se probůh nad formou příliš zdržovati; s aesthetickým jemnocitem to u nás ještě nikdo daleko nepřivedl; – a však ne, nutit vás nebudu a nesmím, abyste čtla; mnohá stránka, mnohý arch byly by vám nesnesi- 149 telny; ale o laskavé poslechnutí vás přece požádám. Což medle řeknete k této národní písni?
Ej ty hora, horička zelená, Cože to duše má, cože to znamená? To znamená jistě, že som velmi těžce, Prijď že ma lutovať moje serce ještě; Ne tak lutovati, jako navštíviti, Na naše okénko ručku položiti, Ne tak na okénko, jako na srdénko, Prijďže ma potěšiť, milý holubenko!
A což následující – není to Heine?
V zeleném hájíčku seděli dva v chládku, Oni sa lubili láskú príliš sladkú; Zelený hájíček pre nich bou radosný, Pokud jich nepotkau pád v ňom přežalosný. Do toho hájíčku sami sa scházali, O svojem neštěstí ništ neznamenali; V najprvšej lúbosti lipka na nich spadla, Hned boli zabiti, a krev jejich zchladla.
A není to hluboký žal osamělého srdce?
Travička zelená, kadě já chodívám, Lebo hu já často slzami zalívám. Ústa mi zpěvajú, oči sa mi smejú, Ale od srdéčka slzy sa mi lejú. Nie preto si zpievám, bych vesola bola,
150 Ale preto zpievám, bych žiale zabola. Žiale moje, žiale, smutné osiralé, Ako ta rosička na zelenej tráve. Ještě tu rosičku vetríček oduje, A mna zarmúcenú nikt nepolutuje. Bože muoj, Bože muoj, zarmúcený svet muoj, Každej je veselý, mně je zarmúcený.
A není to naivnost?
Oči moje, oči, ver sa to očičky, Veru jich namočím na noc do vodičky. –“
Pronikavý pohled mile překvapené paní B***, kteráž s rostoucím vždy účastenstvím vroucí a elegantní přednes Albertův byla takřka do sebe vsála, rozohnil blouznivého básníka v té míře, že nadšenějším vždy zápalem v pravdě zahořela jindy tak bledá jeho líc. V tom rozčilení pokračoval dále: „Oh, proč mi nelze, jedním okamžikem uvésti vás do těch kouzelných krajů, kterých jsem s tlukoucím srdcem, plným radosti a bázně proputoval, cítě při každém kroku nevyčerpatelnou úrodnost těch nedotknutých krás, a spolu i nemožnost, proniknout v krátkém čase až k samému srdci slovenského lidu, aby možná bylo sebrati v líbeznou kytici třeba jen několik těch nejvýtečnějších květů, a vsaditi je v kyprou půdu budoucnosti. Přijměte za vděk malým obrázkem, jenž bude pouhým odleskem několika jisker; snad probudí ve vás touhu, sama se pohroužiti v tento zlatodol nepokažených citů, a jestli zahoříte přáním, navštíviti 151 – třeba se mnou – požehnané lůno nebetyčných Tater, snad vám bude dopřáno, obdivovati nejeden snivý žár sivých zraků, a setříti nejednu slzu s roztoužených černých očí.“ Paní B*** pokynula milostně hlavinkou a sklonila ji, nepohnutě k Albertovi obrácena, v sametový polštář lehátka, aby upnutou pozorností poslechla slíbený obrázek ze slovenského světa, který on započal předčítati.
*** Šuhajko kalinka, lubí tě krajinka, Lubí tě muoj otec i celá rodinka.
„Hej rychle, Janko, přistup blíže, vítej ze salaše,“ ozval se starý báťa, slovenský pastýř, k osmnáctiletému jinochovi, jenž sestupoval s hor, provázen Zahrajem, ovčáckým psem. „Kázal jste mi baťko, abych sestoupil s hor, aj tu jsem, chci vám být po vůli.“ „Nekázal jsem ti, synu,“ usmál se stařec, „ale Anička si tě vyprosila; je v tarčanské dědině malé rozveselení, bude se tam snoubit Láclavkova Marina, i pozvala si svou dobrou přítelkyni k tomu radostníku. – Nuž, a to víš, jak to má být všecko veselé v také době. A tu si Anička pomyslila: Aj věru, není v celé Oravě švarnějšího hocha nad našeho Jeníka; požádám ho, aby se tam šel se mnou zatočit, k pravému podivení a rozveselení všech dobrých lidí.“ V Jeníkových zracích zajiskřilo se. Poněkud překvapen, zamyslil se; pak si ale náhle projel rukou vlasy, aby si je s čela shrnul, a pohodil hrdě hlavou.
152 „Nu, co tu budeme dlouho čas mařiti?“ namítnul báťa, „k čemu ten obušek není na místě hozen do kúta? – Vezmeš dnes naši sekeřičku k tanci, a to ti povídám, nečiň nám s ní hanbu.“ „Však víte baťko,“ odvětil radostně překvapený mladík, „že mi lítává obušek dobré půl hodinky při tanci, aniž se dotkne země – což pak sekeřička, a k tomu vaše sekeřička, nuž ta bude lítat do soudného dne.“ „Ale já jsem ti ní stínal vrcholky nejštíhlejších búčků, a můj otec, slavné paměti, při své svatbě ní dobrou hodinu nad hlavou mé matky pohazoval, a ona se jen smála a točila se jako hrdina.“ „To bych pro živý svět neudělal, baťko, nad hlavou tak drahé duše svévolně neštěstím pohrávat – oj, radši bych mrštil svým obuškem, žeby se na měsíčku zatnul, než bych jen jedenkrát nad zlatou Aničkou –“ ale v tom se zajiknul a zapýřil. „Já toho již také nedovedl,“ namítnul báťa, „nevím, čím to je, a zda má to naše pokolení méně ducha či lepší srdce – tolik ale vím, že můj praděd, když si děda mého nejlépe vychoval a vycvičil, tomuto vlastní rukou, a sice tou naší sekeřičkou na dvacet kroků vlasy setnul, a děd můj stál prý vedle stromu jako sedmý bůh a radoval se z toho. – Ale co tu stojíme Janko! Anička je už připravena, ubrala se v sváteční letničku, sepiala se už v zlatý živůtek mé nebožky, a do vlasů si zapletla stužku od tebe darovanou; vidíš, Jeníku, to se musíš taky ušvarnit, zahoď tu halenočku, nová košelka, to se rozumí, široké nohavice, k tomu ten hezky vyšívaný kožíšek a klobúk s tím perem 153 od Aničky, o to tě sama prosí, – rozumíš? – a teď rychle se Zahrajem na řetěz.“ Báťa vešel do domku pro dcerku a rodinnou sekeřičku, a když Jeník jako bleskem byl umyt a ušvarněn, vystoupil s Aničkou, kterou požehnal otcovským políbením, Jeníkovi vstříc, a dal mu dědičnou sekerku s významným pokynutím do pravice, kterou vřele stisknul. Mladík ji políbil a převzal tím tu nejsvětější povinnost, svým životem stříci před jakoukoli nehodou jediný poklad starého báti. Mlčky, ale nad míru blažen, ubíral se náš pár s hory dolinou do tarčanské dědiny, kde je zdaleka vítaly veselé gajdy.
*** Bože muoj, diovčence, cožeby z nás bolo, Keby tych pesniček na svetě nebolo?
Byla vám to děvuška, ta Anička! Černé očko „jako ta trnuočka“, tvářičky jako jahody, hybká jako šípka, a v tanci jako jiskerečka. Pěkných zajisté bylo děvčátek v kole; v letničkách a kasaničkách se vám točily s šuhajci tak švarnými, jakoby všecky v mladém měsíci byli narozeni; kdež pak ale bylo páru na světě rovného Jeníkovi s Aničkou. Hemžily se děvčátka jako bílé labuti, ano jako Víly usmívaly se a ukazovaly své milostné řídké zoubky, ale můj Bože, všecky znaly jen milovat, „ako ten svet beží,“ Anička ale, vždyť jí to v očkách vidíte, že dovede milovat „ak sa prináleží!“
154 Odveďte jinému z těch děvčátek milého, ona vám ho „zabudne tak lehúčko, jakoby hodil do vody jablúčko,“ ale až Anička zahoří láskou – však vidíte, jak věrně se jí líčka zapalují – té se uzamkne srdéčko na věky a nikoho tam více nevpustí, i bude tam zahrabán ten šťastný šuhaj, tak vroucně střežen jako klenot, a kdyby se mocí chtěl vyprostiti, shasne jí lásku i život jedním okamžikem. Zdali však tu i nad Jeníka švarnějšího? – Marně se kolem ohlížeti. Jen novomanžel zdá se být rovněž tak dobrý; poslyšte jak své choti prozpěvuje:
Zpievaj si ženička, ako si zpievala, Bývaj mi veselá, ako si bývala, Bývaj mi veselá, ako si bývala, Keď si někdys za mnú dvere zatvárala.
Taký manžel jistě své vyvolené nechystá jarmo, a ona již prozpěvuje jako slavíček a probíhá všecky své milené písně, a těší se štěstím, jakého se jí dostalo. Aj, bude z ní lepší manželka, nežli ta, o které její nešťastný soused improvizuje:
Keby mi zomrela moja stará žena, Dauby jej do hrobu celý bochník chleba!
Dobře chudáku, že tě tvá neblahá polovice neslyší, která se otáčí s jiným šuhajem, jenž se jí právě dal do hlasitého smíchu, an si mu ztěžovala, že již počíná šedivět. Nač se jen ubohá mezi tu rozpustilou mládež zapletla! Již si přikazuje tanečník její všeobecné ticho, a zpívá u všeobecném smíchu:
155 Bola jedna stará baba, Mala ona sedmdesát, osmdesát, Devetdesát devet let, Počala jej už hlavička šedivět.
Babička zmizí z kola, šuhaj pak všeobecnou pochvalou a též trochu vínem povzbuzen, dodá ještě:
Jakože tym starým babám Na súdný den bude, Která nemá žiádné zuby, Jakže škripeť bude? –
Děvčátka se dají lehkomyslně do smíchu, a geniální improvizátor, nadšen potutelnými, milostně naň se všech stran se usmívajícími zoubkami, skončí skromným přáním:
Ku mojemu štěsťú ne mnoho potreba, Poctivé diovčátko a vlastní kus chleba.
A věru, rozesmálo se naň teď i líčko, jež mu dosud vzdorovalo, a jedno z nejpoctivějších děvčátek mimo Aničku na milostném plesu skočilo skromnému milenci do náruči, a pustilo se s ním v utěšený tanec, potutelně prozpěvujíc:
Kebysi ty Janík len troška vetší bou, Verubys mojemu srdíčku milší bou, Ale si ty, Jančo, velmi maličičký, Nemuožeš dočiáhnúť na moje tváričky.
156 Ve všeobecnou veselost vmísí se najednou truchlivější tón, rozkošnou hudbou však provázen, změní se rovněž s ostatními v šprým a lehkovážnost. Žebrák totiž skočí najednou do kola a zažaluje s komickým výrazem:
Bože muoj, Bože muoj, s vysokého neba, Keď si mi dau zuby, daj že mi aj chleba!
Se všech stran potlesk a smích, odevšad hrnou se mu běluše, pirohy a halušky do mošny, tak že si nebožák ulehčen poskočí, aby svým potrhlým posuňkem taky přispěl k rozmanitému veselí. Dostatečným přípitkem posilněn brzy na to vyhopkuje z kola, zpívaje si cestou, v pravém smyslu slova přes hory doly vedoucí:
Já biedný žebráčík, Múoj priátel mesiáčík, Priatelka palička, Stodola kapsička, Práhy, mosty, stromy, To sú moje domy, Smrti se nebojím, O pohreb nestojím.
V tom ale skočí Jeník do kola, a tu ku všeobecnému podivení pohazuje baťkovou sekeřičkou do povětří na počestnost a chválu Aničky, až nebohá někdy ouzkostí očka zamhuřuje. Mrštný hoch ale dokazuje takové divy a tančí s takou lehkostí, ano se zápalem, že Aničku jednohlasně prohlašují za královnu dnešního plesu, pro její poctivost a krásu. –
*
157 Milá, milá, nic nemáme, Len si v očka pozerám; Lepšié naše dva pozory, Jako jiným zlaté dvory.
„A proč jsi tak smutný Jeníku,“ ptá se tiše Anička, když se při měsíčku vraceli domů, důvěrně tisknouc provázející ji ruku. „A to vy se ptáte, jarní vlašťovičko? – divně to zní mému uchu. Bože můj, na mých vysokých horách nikdo se neptá: Šuhaju, co ti je?“ Jakoby ve snách, zamyslila se Anička a zanútila, pohlížejíc do měsíčka, kratičkou písničku, jež náhle netušeným blahem Jeníka potěšila:
Prijďže Janko do nás, na potěšenie ráz, Zavesel, rozvesel smutné kúty u nás!
„Jitřenko má, tak mladá jste, a byla byste smutna!“ Ale Anička zpívala dále:
Bars som mladá, už ma bolí to srdíčko, Lebo som ťa zalúbila, šuhajíčko!
I dala se do pláče, tísní a leknutím nad bezvolným vyznáním přemožena. Jeníkovi se zdálo, že se mu mění svět a že se měsíc proměňuje v slunko! – Sklonil se k Aničce a dotknul se jejích hebounkých vlásků, a zašeptal jí: „Duše drahá, jste mi opravdu dobrá? ach, toho štěstí jsem se nenadál.“
158 „Jakže by ťa v srdci mojim nemala?“ odvětila Anička, usmívajíc se co nejmilostněji vzdor vlhké rosy, jež jí zahalila líčko, „vždyť som s tebou od malička bývala.“ Jeník přitiskl svou přítelkyni a děkoval nebesům, že mu posledních pět let, co vzdálen od baťky na horách strávil, dávnou sestřičku jeho pacholetských let neodcizilo. Tato však příliš novou jí přítulností najednou jakby překvapena, vymkla se mu z roztouženého lokte a poskočila cestou ku předu, zpívajíc písenku ostatních děvčátek jejího stáří, jež dychtí svobody a mladých let bez jarma užíti:
Ne, ještě se nevydám, ještě trocha počkám, Urobím po vuoli mojim černým očkám.
Rozlehlo se to až v dálné dolině; o žádnou skálu ale slavičí ten hlásek tak neudeřil, jako o srdce zlekaného Jeníka! Netrvalo to však dlouho, dohonil Aničku, a pohledl jí do čtveračivých oček, jež okamžikem na se vzaly jiný vroucí výraz; nejlíbeznější zpěv byl i teď nejvěrnějším jí tlumočníkem, an stisknouc Jeníkovi chvějící se ruku, jedním pohledem zcela i navždy se mu odevzdávajíc zapěla:
Smutno je diovčátku bez toho Jeníčka, Vezmi si ma šuhaj, ak ti je vuolička.
Tak si tam písní vyznali lásku, a on jí v písni dal:
Dobrú noc! Má milá, spi zdráva do rána, A ve tvých sladkých snách, zpomeň si i na mňa. –
159 Druhý den přišel Jeník již na zálety; postavil se pod oblúček (okénko) a poprosil o první hubičku:
Já som složil tú pěsničku, Milá daj mi hubičku.
Anička pak schytrale odpověděla: Najprú pieseň zazpievaj, Potom diovča boskavaj.
A vida rozradovaný Jeník nedal se pobízeti a přednesl písničku, kterouž byl včera na své cestě do salaše vymyslil:
Má milá premilá, však peknié oči máš, Šťastný je to člověk, čo zaňho pozeráš. Má milá premilá, však peknié líčka máš, Šťastný je to člověk, čo mu ich boskať dáš. Má milá premilá, však bielú ručku máš, Šťastný to člověk, kterému jú tam dáš.
A ten šťastný člověk nebyl nikdo jiný než Jeník; hravá ústka Aničky přestaly hovořit, a chvěly se pod prvním políbením. I ona překvapila blaženého šuhaje vlastní zpěvankou:
Mám já jednu vlašťovičku, ona ráno zpívá: Vstaň hore, vstaň hore, má milá premilá. Mám já jednu prepeličku, ona ve dne volá: Pojď pojď žáť, pojď pojď žáť, diovčátko do pola. 160 Mám já jednu holubičku, ona večer kvílí: Choď domov, choď domov, prijde k tebe milý.
Jeník byl tak unešen přítulně vroucí touto popěvkou, že poprosil pozdviženýma rukama o další zpěv:
Zazpievaj eště ráz, zazpievaj uprimně, A keď zemrem, tvuoj hlas nech zní na mém hrobě.
„Neděs mě hrobem, Jeníku!“ zvolala Anička a vypnula se z oblúčku, aby sevřela tu kadeřavou jeho hlavičku a k sobě ji přitiskla. „Neboj se, Aničko, nebudu věř ani tak rychle zahrabán, ale:
Keď umrem, ležať budem, Proto si já zpievať budem.“
I pohodil bezstarostnou hlavou a prosil děvčátko tak dlouho, až k němu ze sedničky vyšla, kdež sedla na lavičku, na které se dlouho večerem při měsíčku milovali, jako dva holubi. A jestli kdy měsíček za mráčky se uschoval, zajisté neměl se co na ně hněvati; oni pak to věru ani nezpozorovali, protože si jasně svítili žhoucíma očima. – „Urobím své Anušce milé potěšení,“ pomyslil si Jeník, vraceje se domů; i vybočil z cesty a zašel do hájíku, aby přes noc, posekaje dvě jedlice, jim až k vrcholku oloupal kůru, a spolu s voňavými smrčky je postavil, než by vyskočilo sluníčko z hor, Aničce před chaloupku, právě naproti oblúčku její komůrky.
161 Starý báťa z rána ty máje zočí a buď je zkácí, buď jim dá své požehnání. Takým lidem není třeba mnoha slov; zvláště v choulostivých záležitostech nemusí se červenat a do rozpaků přicházet, majíť své znamení a dovtípí se, anižby srdci svému násilí činiti museli.
* Žiáden človek nevie, ani nedosvedčí, za kým pozerajú moje sivé oči – Žiáden človek nevie ani vediet bude, za kým zahorelo moje líčko bledé.
Byl to smělý krok od Jeníka; a však Aničky byl jist jako sebe samého, jednalo se tu o starého otce, jehož vůle jedinou mu byla dosud nejistotou. I zakročil tedy srdnatě k poslednímu rozhodnutí. – Dávno si byl stromky k tomuto překvapení vyhledal, a kráčel směle hustým stínem šumných jindy borů, jež rozčilenému Jeníkovi dnes tak tajemně tichými zdály se býti; ani svých kročejů neslyšel, nikdy nepocítěná čarovná vůně objala ho, neviditelná mocnost poháněla jej dále vždy hustším, vždy vábnějším stínem; až tu náhle před jeho nohama, jakby mu byl kouzelník přetnul další cestu, vyvalila se voda, jež v pasece, do které právě zabíhal, počala kola kroužiti vždy větší a větší, až se ustála v okrouhlou, mořskému oku podobnou hladinu, v jejímž středu jediná lípa vyčnívala, kolem které zase vždy více a více země vystupovalo, až se utvořil kouzelný ostrůvek, jenž náhle na svých pokrajích 162 tisícerými bludičkami osvětlen, zplanul i s lipou v jediný takřka plamen, který ničeho nesžíraje vydával pouze tu nejlahodnější záři. Jeník celý zděšený tolikerým leskem, hnal se po něm jak zmámený motýl po planoucí svíci; a hle, kam vstoupnul, tam nebylo hluboko a mizela voda, tak že pěti kroky byl na břehu ostrůvka u samé lípy, v samém lůně nežhoucích ohňů – ale jakmile tam vstoupil, uhasla rudá zář, byltě bílý den – na ostrůvku zůstal jen mech posetý kvítím, na všecky strany rozšířily se vody a pohltily háj a hory a všecko na vůkol, i nebylo tu ničeho pro Jeníka než lípa, drn a dalekoširoké, nepřehledné, s nebem splývající moře! Divná to věc, Jeníka přece nepošla hrůza; bylo a zůstalo mu divně blaze! Aj v tom zhlídl na pokraji nepřehledné vody něco tmavého, zdálo se mu z počátku, že to větvička zatopeného háje, an to ale příliš rychle a jedním směrem v skoro tiché vodě připlývalo, poznal brzy, že to cosi samovolně se pohybujícího – za nedlouho neměl více pochybnosti, že to jelen rovnou cestou k ostrůvku směřující. Jeník měl dobré srdce a pomohl mu na břeh, jelen se naň vděčně podíval, setřepal se sebe stříbrnou vodu, poskočil k lípě a vztáhl své táhlé hrdlo k jedné z větviček, načež tam v lípě najednou cosi zazvonilo jakoby v zakleté kapli. Mžikem padalo na sta květů na parohy krotkého jelena, jenž jich posbírav počal se pokojně vedle Jeníka pásti. Najednou zavzněl v lupenech lípy čarovný zpěv; lůno pně počalo se rozšiřovat – Jeník sotva dechu popadal, bylo mu ale tak horoucně blaze, jakby jej netušená 163 rozkoš očekávala. Jelen poskočil a poklekl před samým otvorem lípy, z kteréž s nebeskou lehkostí vyklouzla spanilá Víla, paní hor. Bělorouchá, zlatovlasá, temně modrých zraků, milostně žhoucích lící – –“ Albert vypadl z role a klečel na místě Jeníka před rajskou Vílou. – Mile překvapena pozvedla jej paní B***, ano přitiskla ho k sobě; přece však jí zvědavost nedovolila, nedoptati se na konec povídky: „A což Anička?“ Divně pohnut odpověděl Albert: „Neměla druhý den máje postaveny; starý báťa je byl očekával a zakroutiv hlavou přistoupil k loži svého děvčete. „Buď statna, Aničko moje!“ pravil tiše místo zvykle veselého dobrého rána, „a nezahleď se mi do žádných oček tak hluboko, že bysi s nima i utonouti musela.“ – Báťa jinak nemyslil, než že se Jeníkovi cosi přihodilo; když se ale sám pustil do vysokých hor k ostatním ovčářům na salaše, aby se tam poptal po Jeníkovi, potkal ho s hlavou skloněnou, s překrásným perem za kloboučkem, jakých jen bohaté nevěsty svým šuhajům udělovati mohou. S rozpačitostí přistoupil k němu Jeník, báťa ho pozdravil s výčitkou v zaslzeném oku. Pohrozil mu s otcovskou v pravdě péčí:
Nerubej šuhajko z vysoka do búčku, Neberže si neber bohatú děvečku – Aleže si otni od země jedličku, Vezmiže si radčej chudobnú děvčičku. Chudobná děvečka bude ti poslušná, Ale ta bohatá veru bude pyšná.
164 Jeník jako z divného sna vyrušen, pohlédl na starého pastýře s vydiveným okem; pohrouživ se ale znovu v minulý svůj sen, zavřel oči, odvrátil se a pošel v jinou stranu, ani nepozdraviv, ani se neohlédnuv.
* Keby sa rozlúčiú na týdeň lebo dva, Ach ale, keď povie: už neprijdem nikda!
Báťa na to celý týden ani slova nepromluvil. Anička vstala z lože, smutna jako temný háječek, truchlivé písničky přicházely jí na mysl; přišel večer, nebylo tu Jeníka – nebylo tu nikoho, jenž by „holubenku byl potěšil slovenkom.“ „Druhý den rozbolela ji hlavička, a třetí den srdce polovička.“ – Den se chýlil k večeru, Jeníka tu ještě nebylo. – Musela pro vodu, vzala nádobu a zpívala si trpkou cestičkou:
Žialičku, žialičku na mojom srdíčku, Prenes mi ho milý aspoň polovičku!
Malá nadějka prochvěla jí duši; rozpomenuvši se na ty příliš sladké doby, skoro zadoufala „svému slunéčku, že jí ještě jednou zasvítí k srdéčku.“ Ach, kdyby jí byl Jeník spatřil tak unylou hořem a láskou, jistě by ji byl tak nezanechal „v žali postavenou.“ Vždyť se byli sešli jako holubice, měli se teď rozprchnouti jako vlašťovice? I stála tam Anička nad oudolím, kde byla studánka, samotna:
165 Ako ta jedlička v hore okresaná, Eště tu jedličku vetríček preveje, Však ji smutnú, truchlú nikdo nerozsmeje.
Sestoupila k studánce, v polonaději prozpěvujíc:
Keby mi šuhaj muoj dneska večer prišol, Jakoby sa mesiac so slnéčkom zišol; Ale mi milý muoj dnes večer neprijde, Veru se mesiačik so slncem nězijde.
Anička, náš smutný měsíček, stála před studánkou; nádoba na vodu se jí smekla a zakalila křišťálový pramen, a nebohá si zatoužila:
Ztratilať jsom poklad od srdéčka mého, Ako ta hrdlička, čo ztratí milého; Keď sa jej chce píti, letí na studničku, Strepoce krídlami, zamútí vodičku.
Za studánkou se najednou cosi pohnulo – bylo to neočekávané slunéčko, byl to Jeník! – Anička zkřikla překvapením, slunéčko však bylo takými chmurami zahaleno, že na duši její padla černá noc. Jeník přistoupil a vzal ji za ruku. „Aničko, probůh, neptej se mne proč – ale již tě zanechávám, loučím se s tebou, poroučeje tě do vůle boží, ty sivá holubičko!“ „Mluv, čím ti ublížila Anička? Zhasínáš mi ty slunko moje, uletuješ mi jasný sokole můj, a já nevím sirotina, co jsem provinila.“
166 Tak se ptala zničená děvice, a pozvedla svých zraků ještě jednou k slunci svému; zablesklo se v těch očích, a nebohá děva vrhla se mu plna zoufalosti kolem šije:
Anděli uprímný, nenechaj ma na raz, Ver budem za tebú nariekati nahlas! Ale že ma nechaj len tak pomaličky, Že ti nezarastú docela chodníčky.
Jeník nemoha promluviti vlastním pohnutím, aniž udati dost malé příčiny své nadlidské zatvrzelosti, přitiskl Aničku ještě jednou k srdci, pak se ale vytrhl z jejího náručí a zmizel v blízkém háji, neslyše ani více poslední prosbu na věky opuštěné:
Eště ťa muoj milý len to prosím, Co já ve svém srdci skrytě nosím, Abys pri mej smrti sám pri mne stál, Abys mé očenky zatlačil sám! –
A mezi tím, co ty černé očka div se nerozplakaly, vítala Jeníka v háji krásná Víla, i objala jej za jeho statečnost – ale on se nikdy více nevrátil! A však i ta Anička nevrátila se více do otcovského dvora. Celé týdny sedával starý báťa před domkem a čekal na návrat své Aničky – ale marně. V žal pohroužen odlevoval své tísni, dokud sám neumlkl na věky; pěl svou žalost celý den s takou bolestí, div že se i ty skály nerozplakaly:
167 Ty moje Aničko, Jarní vlašťovičko, Kam jsi se poděla? Hájík zelená se, Slunko usmívá se – Tys však zaletěla.
Již aj slunko jasné Zapadá i hasne, Anička mi nejde – Nevrací se více, Třeba na tisíce Zatím hvězdek vzejde.
Mlha bory šatí, Háj svou vůni tratí, Čirá tma se plouží – Slyšte aspoň skály Kruté moje žaly, Jak se otec souží.
Dceruško má milá, Kýžby ses vrátila – Otec dokonává; – Varovával tebe, Nyní však ať nebe Dál tě zachovává!
A tak tedy zahasla hvězdička naší Aničky, kteráž sama nikomu se více neukázala, tak že sám pánbůh ví, kam se poděla.“.....
168 „A vaše Anička?“ ptala se náhle paní B***, nemálo překvapíc hluboce zamyšleného Alberta, kterému ale teď vstoupily slze do očí. Dlouhým zpytavým zrakem doprovázela vzácná paní tyto slzy – ji znepokující upomínky. „A vaše Anička?“ ptala se po chvíli s významnějším ale i pohnutějším hlasem, an Albert ničeho neodpovídal. „To je žárlivost!“ zkřiklo to v Albertových prsou. Křečovitě sebou trhl, vyskočil z pohovky, sáhl po klobouku a zmizel. – Paní B*** stiskla své horečné líce v sametovou ruku a zronila hořkými slzami svůj batistový šátek. – Odkvapující však Albert opakoval si až k samému domovu neustále tu sloku, která mu ze všech slovenských písní nejdéle, spíše v srdci než v hlavě, vězeti zůstala:
„Já taky jednu růžičku „Měl jsem v mojem srdéčku, „Až pak jsem ji přece ztratil „Tu mou drahou perličku!
J. V. Frič.
169 Básně.