Odchod.

Odchod. (Dle Uhlanda.)
Opouštím staré sídlo svoje, Kde jsem tak mnohá léta žil; Nesledí žádný kroky moje, Není kdo by mne sprovodil. Žádný nekous mne srdečností, Neroztrh žádný na mně šat Při loučení velkou lítostí; Byloťby škoda o kabát! – Pouť má neruší v městě spáče, Ať si nechají lítost svou; Ale ta jedna že nepláče, Ach to kormoutí duši mou. J. V. F.
218 Plháč. Povídka z XVII. století.
1.
Asi půl druhé hodiny severně od Jičína pozvedá se Tábor, hora pro svůj druhdy divotvorný obraz Krista, jenž se posud v kostele na temenu jejím nalezá, daleko široko známá, a posud od zbožných poutníků hojně navštěvovaná. Něco dále k západu, a téměř kolmo se hřbetem Tábora táhne se jiný vrch, nemnoho nižší – vrch Košov; tak že stojíšli na tomto, oba vrchy zbytkům velikanských hradeb velice se podobají. Jsou oba hustým lesem porostlé, a mezi nimi vine se jičínská silnice k Lomnici a dále do hor; za oněch však dob, o nichž vypravovati hodlám, zastupovala tuto silnici pouhá příliš sjízdná cesta. – Byla jasná letní noc; veškerá příroda pohroužena byla v hluboký spánek, ani šelest lístků nerušil všeobecný poklid; toliko měsíc, jasný jak rybí oko, bděl nad přírodou, osvětlujíc stříbrnou září svou vrch i dolinu. Na ozářeném vrcholku Košova stál muž vysokého zrostu, tvář maje zakrytou širokým, hluboko do očí staženým kloboukem, na němž v smělém oblouku se vypínalo péro vo- 219 lavčí. Z pod širokého pasu vybíhaly úzce k tělu přilehající jelenice až přes kolena, kdež se ztrácely v širokých botách s obrnkami. Dlouho stál tam nepohnutě s rukama založenýma jako zkamenělá stráž; toliko volavčí péro za kloboukem se chvilkami zachvívalo, snad následkem okamžitého svraštění čela. A před zrakem jeho ležela krajina magicky osvětlená, jako rozkošný obraz, v popředí ourodné role, vesnice, města, v nichž sem tam jako bdící oko zářilo osvětlené okno; dále zvedaly se vrchy, hory vždy výš a výše až k velebné Sněžce, jež v mlhách mizeti se zdála. Po pravé straně vystupoval z lesního stínu Tábor, a dále za ním zříceniny Bradlce a Kumburku; po levé táhlo se údolí až k Troskám, jež jako kamenné dva prsty ze země vystupovaly. Onen muž však byl slepý pro všecky tyto krásy; něco jiného muselo zajímati mysl jeho. Náhle však sebou trhl, hlava jeho naklonila se ku předu, jakoby něčemu naslouchal. A skutečně bylo slyšeti temný koně dusot, jenž se stával vždy znatelnějším. A když konečně původce jeho i s jezdcem na cestě od Lomnice se objevil, zmizela tajemná ona postava v blízkém houští, vyplašivši spícího tam ptáka, jenž s děsným skřehotem k Táboru se vznášel. Jezdec však ubíral se zvolna cestou dále, až se po nějaké chvíli zastavil. „Stůj!“ hovořil k svému koni. „Aj zde svatá vodička, jak ji ta pověrčivá luza jmenuje. Pomaháli ona křesťanům od neduhů a nemocí, nebude snad na škodu koni opovrženého potomka Israelova.“
220 Při těchto slovích zahnul jezdec k pramenu, jenž se po pravé straně cesty prýští a skutečně až posud od lidu „svatou vodičkou“ nazýván bývá, an prý se prýští ze svatého Tábora, ačkoliv soudný pozorovatel by tvrdil, že béře původ svůj v nitru Košova. Žížnivý kůň se nahnul a hltavě vodu do sebe srkal. V tom však byl neznámou rukou mocně ku předu stržen a sklesl na kolena tak rychle, že se jezdec přes hlavu jeho do strouhy svalil, již odtékající voda tvořila. „Hoj! kdož jsi ty, že necháváš zprzňovat posvátnou vodu němým zvířetem?“ zazněl hřmotný hlas před poděšeným židem, jenž vstávaje, s tváří a s šedivé brady bláto a vodu rukávem kaftanu stíral. Protřev oči spatřil před sebou hrozebnou postavu onoho muže, jejž jsme již na Košově viděli, a který posud uzdu vstávajícího koně v rukou držel. Za pasem skvěla se mu hlaveň bambitky. „Jsem chudý žid, pane, a nevím, co pravíte,“ odpovídal jezdec, jenž tak nepohodlným způsobem a zcela proti pravidlům jezdeckým na zemi se byl octnul. „Není také třeba, abys mi rozuměl, však my se domluvíme. Co se však tvé chudoby týče, jak pravíš, hned uhlídáme. Čil snad zde svou chudobu skrýváš?“ ptal se na to onen, zvedaje nevelikou skříni, jež byla i s židem do strouhy slítla. „Jeť to jediný můj majetek, pane,“ odpovídal žid, obratem tímto poněkud pomatený. Nešetrný vyzvědač nedal se však řečí jeho másti, a pustiv koňovi uzdu, skříni mocí otevřel. Oči jeho se zajiskřily; bylať skříně plna zlatých a stříbrných prstenů, ná- 221 ušnic, jehlic a jiných ozdob, v nichž si paprsky měsíce mile pohrávaly. „Jak vysoko ceníš tyto věci?“ „Falešné to jenom zboží, kdybych je kupoval, nedal bych za ně ani padesát dukátů,“ odpověděl tázaný směle. „Já nejsem sice žádný kramář, ale podal bych čtyřikrát tolik,“ pravil pohrdlivě lupič. „Mášli tolik při sobě, můžeš si chudobu svou zase odkoupit; hotový peníz je mi milejší.“ „Pane, nečiňte mne nešťastným, jsem –“ „Mášli dvě stě dukátů, pravím!“ přetrhl nezvaný prodavač řeč židovu, dodávaje slovům svým nataženou bambitkou většího důrazu. Žid váhal s odpovědí. „Musíš je míti, aneb! –“ opakoval první. Místo odpovědi vytáhl žid zpod řasnatého kaftanu plný měšec a podal jej lupiči, jenž pokojně zbraň svou za pas zastrčil. Volněji si oddychnuv počal žid: „Je to právě co žádáte, víc nemám, jsem zničen já nešťastný –“ „Drž za zuby Zde máš své zboží. Měšec rozdělíme na dvě polovice.“ „Ach, díky vám, pane; vy jste milosrdný!“ zvolal žid pln naděje. „Jedno sto mi dáš za své klenoty, – a druhé – to si vezmu za křest, právě na tobě vykonaný. Věř, ani jičínský farář by to pevněji neučinil takovému rouhači, jakos ty, a beze vší přípravy. Teď se ale kliď svou cestou. Chlubit se křtem svým nemusíš – sice bych tě pokřtil znovu vlastní krví tvou!“
222 Žid se nedal pobízeti, a v okamžiku seděl na koni. „Jedešli do Jičína –“ „Jedu, jsemť žid Zlatník –“ „Pozdrav tam tedy pana primátora Bůtu ode mne, Jana Plháče.“ „Učiním jak si přejete,“ pravil žid, a bodnuv koně ujížděl z tak nebezpečné společnosti. Náhle však trhl koněm a několika skoky stál u studánky před Plháčem. „Tys nepřítel Bůtův, Plháči?“ zvolal. „Kdybych i byl, co žádáš?“ ptal se tázaný s podivením „Společné ti nabízím jednání; jeť i můj nepřítel.“ „S židy nevcházím nikdy ve spolek,“ odpověděl Plháč s opovržením. „Jak ti libo. Nebyl bych však nevděčným – zde tento měšec –“ při těch slovích podával Plháčovi plný měšec. „Podrž si své peníze jen pro sebe. Pomsta má bude sama sobě odměnou!“ „Blázen kdo dává, a ještě větší kdo nebere,“ zamumlal žid a obrátiv koně rychle odjížděl. Plháč s podivením se za ním díval pokud nezajel, pak ale zmizel i on v hustém lese.
2.
Uprostřed židovské ulice v Jičíně stál nepatrný dřevěný domek o jednom poschodí, obydlí to žida Barucha, pro jeho obchod vůbec Zlatník jmenovaného.
223 Právě v tu dobu, když jsme jej s Plháčem v košovském lese poznali, byly v hořením patru tohoto domku dvě okna posud osvětleny. Byloť to v komnatě skvostně po orientalsku ozdobené, v nížto na bujném divanu spočívala dívka neobyčejné lepoty. Rysy její skvěly se krásou neobyčejnou, kterouž havraní, až na poloobnaženou šíji splývající kadeře, a černé obočí, jehož poněkud smělejší oblouky téměř do sebe splývaly, dodávalo černým ohnivým očím zvláštního výrazu. Řasnatý šat světločervené barvy vkusně odíval štíhlou její postavu. Myslil bys, že to dívka z haremu východního velmože. O, jakou rozkoší jiskřily se černé ty oči, jak vášnivě vlnila se bujná její ňádra. Klečelť před ní muž as 30letý a toužebně k ní pohlížel. „Nepohrdej vroucí láskou mojí, dívko z luhů nebeských! Aj, důstojnost svou a veškeré blaho své kladu s radostí k nohoum tvým! Přijmiž je laskavě! Zapomeň na zdánlivou toliko propast, již pošetilé předsudky vykopaly mezi námi, a oblaž otroka svého jedinkým toliko dárkem milosti své!“ Tak mluvil muž tento, tiskna ruku její ohnivě ke rtům. „Miláčku můj!“ vzdechla dívka s tváří planoucí, a nakloníc se k němu objala bělostnýma rukama šíji jeho, a husté kadeře její zakryly ohnivé políbení. Muž vstal a přisedl k ní na divan, a dlouho tak seděli podle sebe, milostná slova vyměňujíce. Lampa na blízkém stolku ozářovala dvé blaženců; až se konečně snad náhodným, snad i úmyslným hnutím ruky jeho náhle převrhla.
224 Dívka vzkřikla, a však nové políbení zavřelo ústa její. Bylo tma a ticho vůkol... .
*** Neznámou bázní štván, již snad rozmluva s Plháčem v něm byla vzbudila, pobádal Zlatník vždy častěji koně svého k rychlejšímu běhu. Nakloněn ku předu, tak že šedivá brada jeho se hřivou koňovou téměř v jedno splývaly, pádil jako přízrak jasnou nocí. Již mohl rozeznati městské věže, již se blížil k městu, a však uhnaný kůň nemohl déle běžeti o závod s myšlénkami jezdce svého; dech jeho se krátil, on klopýtal, až konečně u rybníka před městem mrtev sklesl. Vzkočiv s mrtvého koně pospíchal žid do města, a však čím více s blížil oné části spoluvěrcům jeho vykázané, tím volnější byly i kročeje jeho, až se, přišed do židovské ulice, náhle zastavil. Vrzly dvéře u domku jeho a v nich objevila se hlava, po ulici pozorně se ohlížejíc. Žid se přitiskl k domu, v jehož stínu byl státi zůstal, a mohl tak, nebyv zpozorován, sám všecko dobře přehlídnouti. Za hlavou vystoupil ze dveří muž v široký plášť zahalený, a dušeným krokem se ubíral přes ulici na polo osvětlenou. Ubohý Zlatník musel se o zeď opírati, aby divokému pohnutí, jež výjev tento v něm způsobil, nepodlehl. Vyvalenýma očima hleděl na nočního chodce, jenž k němu se blížil. „Ha bídníku! dobrou noc! Plháč ti vzkazuje své po- 225 zdravení!“ zvolal náhle, a návalem citu v něm burácejícího skles. Muž takto oslovený se zarazil a pohledl v onu stranu, odkud známý tento hlas přicházel; rychle se však zpamatovav zahnul do blízké ulice, a ztratil se před zrakem skleslého žida. –
3.
„Jsem již stár a sláb, Rachel, pravil druhého dne ráno žid Zlatník, jehož zsinalá tvář slovům jeho přisvědčovala, k dceři své. „Je čas, abychom na tvé zaopatření myslili. Jak se ti líbí mladý Beni?“ Rachel stála před otcem co zlomená lilie s hlavou sklopenou, nemohouc mu ani odpovědíti, ba ani do očí se podívati. „Nuže, co máš proti mladému Beni?“ opakoval Zlatník přísným hlasem. „On je muž lásky hodný; avšak já – já jej milovati nemohu, nesmím!“ pravila Rachel pološeptem. „Nesmíš? Tedy jsi už volila muže dle srdce svého?“ „Ano, srdce mé již volilo, otče!“ odpovídala Rachel a hlas její se chvěl. „A kdož je onen šťastník? Snad sousedův Salomon?“ „Nikoliv, otče. Není to nikdo z našich!“ zvolala dívka s pohnutím a sklesla na blízké sedadlo. „Křesťan tedy! vrah víry naší!“ vzkřikl Zlatník téměř v zoufání. „Mluv! Jmenem mrtvé matky tvé, dcero nevěrná; zapřisahám tebe, mluv, kdo jest ten bídník?“
226 „Pamatuješ se, otče, na onen den, když mne polomrtvou přinesli do tvého náručí? Vysvoboditel můj zpod zplašených koní –“ „Ha! rozumím ti – Bůta! O proč tě tenkráte neroznesli koně na kopytech svých, odrodilá dcero Israelova! Prokleta budiž chvíle, v níž tě počala matka tvá!“ křičel žid, a suché prsty jeho rvaly křečovitě šedivou jeho bradu. „Otče! smilování! Neklej matce pro dceru svou; byť bych i chtěla jinak jednati, již nemohu!“ zaplakala ubohá dívka a sklesla zuřícímu otci k nohoum. On ji však odkopnul a roztrhnuv šat svůj řasnatý až po pás pravil: „Zmije ty, jenžs mohla zapomenout na víru předků svých, a metat hanu na šedivou hlavu otce svého, plaz se ode mne k svůdníku svému! Mne však nejmenuj více otcem; já tě neznám! –“ V tom bylo silně udeřeno na dvéře a hned na to vstoupili do světnice dva drábové. „Ve jmenu práva a opatrné rady, žide Zlatníku, aneb jak se jinak jmenuješ, pojď s námi!“ pravil první z nich, hranatý to chlap, jemuž pro vousy z obličeje nebylo než nos viděti. Žid se při těchto slovích zarazil; po krátkém ale rozmýšlení vstal z křesla a učiniv několik kroků proti drábům, ptal se pevným hlasem: „A kam mne povede?“ „Nedaleko!“ odpověděl mu druhý dráb s ušklibnutím; „šatlava je na blízku.“ „To je skutek tvého miláčka!“ pravil na to trpce Zlatník, obrátiv se k dceři posud u nohou jeho ležící.
227 „Otče, otče!“ štkala zničená Rachel a znovu kolena jeho objímala. „Jsem hotov!“ pravil žid obrátiv se opět k drábům a nedbaje na zoufalé počínání dceřino, která jej zdržovati chtěla. „Bartoši!“ pravil polohlasitě dráb k vousatému druhovi. „Je to kůstka, he? Nevezmem ji také s sebou?“ „Drž hubu Bradáči!“ zabručel Bartoš; „o tu se postará pan primátor sám.“ „Primátor? – Na mou jízvu! nemá špatné oko pan primátor!“ „Hni se, žide! – a ty nás holubičko svým teskným vrkáním nezdržuj!“ pravil Bartoš k ubohé Rachel. „Dobře tak!“ dodal druhý, když byl Zlatník dceru svou mocně odstrčil. „V pochod!“ – Oběma dráby doprovázen kráčel Zlatník volným krolem ze dveří, ani se na omdlelou dceru neohlídnuv. –
4.
„Výborně, tak se nám to nejlíp podaří!“ pravil několik dní na to primátor Bůta, přecházeje po pokoji. Před ním stál známý již dráb Bartoš. „A odměna?“ tázal se tento. „Za tu ti ručím já. Dřív mi jej však živého neb mrtvého dostavíš.“ „Buďte o tom ubezpečen, opatrný pane, byť bych i tuto hlavu měl nasadit,“ pravil Bartoš.
228 „Nuže, já a celá rada spolehá se na tebe, jakož i ty se na mne spolehni. Již však nemeškej s přípravami, a zítra uhlídáme, zdalis nepřislíbil mnoho.“ S opětným ubezpečováním odhodlanosti své opustil Bartoš komnatu, nechaje primátora samotného. Bylť Ignác Bůta, jehož jsme již jednou viděli, muž as 30 letý, postava byla štíhlá, prostřední velikosti, bledá tvář jeho zářila se mužskou krásou; a nebylo věru ani toho třeba, aby dívku, mělali zadati mu srdce své, dříve byl vysvobodil ze životního nebezpečí, jako dceru Zlatníkovu. Jedinký pohled jeho očí byl by postačil k obměkčení srdce sebe tvrdšího. Dnes však pokrývaly tvář jeho chmury msty a nenávisti; oko jeho plálo zhoubným ohněm. Po odchodu drába pustil úplně uzdu myšlénkám a vášni své. „Tedy je zde opět, ten bídník krvolačný! A čímž jsem popudil mstu jeho proti sobě? Dědictví jeho že zůstalo z části v rukou mých? To byla příčina onoho zneuctění; však mne tvář posud pálí, když jen na tu ránu pomyslím. – Uprchnuv jako vrah, přichází nyní opět, a znovu vztahuje ruku svou proti mně snad k ráně krvavé. – Dej však pozor Plháči! ruka má je mnohem těžší, a mohla by ti jejím udeřením hlava ulítnout! – A žid je v spolku s ním, ač všecko upírá! – Uhlídáme, kdo z nás zvítězí! Zlatník, ten ať pyká v okovech – a Plháč? Dnešní noc snad rozhodne!“
229 5.
Až posud je vidět na temeně Košova lesem obklopené, ovšem nepatrné již zbytky bývalého hradu. Příkopy jsou již téměř celé zasypány rumem, a po zdích ještě zůstalých plouží se břečťan co znak nesmrtelnosti na obraze spousty. Vůkolní lid jmenuje zříceniny tyto všeobecně „hrádek“, o pravém jmenu a pánech jeho nikdo ti však nepoví; vymřeli i z paměti pověsti. O otvoru toliko, jenž se uprostřed skalného hradiště nalezá, budou ti podivné věci vypravovati. Kdo ze zvědavosti do otvoru tohoto, ovšem po kolenou, byl vnikl, shledá, že se čím dál tím více šíří a zvýšuje, tak že v jeskyni této člověk i státi může. Odvážíli se pak ještě několik kroků dále, octne se náhle na pokraji propasti, jejíhožto dna však, jak se praví, při slabém světle smrkového oharku dopatřiti se nelze. Jeskyně a propast tato – a však nepředbíhejme svému vypravování. Byla opět jasná noc. Měsíc jsa v ouplňku houpal se nad Táborem jako noční lampa bdící nad zemí, aneb jako lampa v kobce nad rakví. Cestou od Lomnice loudal se plachtou zakrytý vůz. Nad vojí seděl muž, z jehož prvního ohledu bys byl soudil, že nemusil v umění vozkovském příliš dlouho praktikovati. Místo na koně a cestu ohlížel se kolem po lese, nedbaje na to, aby nepřišli koně snad k ourazu. Když minul „svatou vodičku“, obrátil se na zad do vozu a pozvednuv plachtu pravil, jakoby s někým mluvil, pološeptem: „Ptáček náš se nedává vidět, sedí snad kdesi 230 v hnízdě, jakoby tušil nastřeženou klec. Myslím, že jsme se marně vystrojili. Prokletá to cesta! Co dělat?“ „Stůj!“ zahřměl v tom silný hlas u prostřed cesty, a před překvapeným vozkou objevila se mohútná a hrozebná postava Plháče, jenž byl koním do uzdy vpadl. „Na mou jízvu, to on! Vzhůru hoši!“ zvolal za vozku přestrojený dráb Bradáč. Na slova jeho odlítla plachta s vozu, a v něm objevili se tři dobře ozbrojení mužové. Padla rána, jedna, druhá. Obě byly určeny Plháčovi, první mu však zafičela toliko kolem hlavy, a druhá zasáhla místo něho hlavu náručního koně, tak že zařičev se svalil. Druhý kůň počal se vzpínati. Plháč odskočil. „Hoho! Vyšli jste si čtyři na jednoho?“ zvolal a vypálil z bambitky. Bradáč se svalil pod vůz, s nímž poplašený kůň do skoku se dal, vláčeje s sebou i ubitého druha. V okamžiku vyskákali oni tři mužové z vozu, a opět se rozlehlo po lese několik ran. Plháč zavýsknul divou radostí, ačkoliv sám byl do ramena raněn; neboť z odpůrců jeho opět jeden sklesl, byv střelen do nohy. Nyní však nebylo čau na zmar; jedním skokem octnul se v houšti lesa. „Za ním, za ním!“ zvolal Bartoš, jenž výpravu tuto vedl, a jal se s druhem svým Plháče pronásledovati; třetí pokulhával za nimi. – Nedlouho na to objevil se Plháč u příkopu svrchu popsaných zřícenin. Ohlednul se za svými pronásledovníky, a nespatřiv nikoho přeskočil příkop a octnul se uprostřed hradiště. Zde se ohledl ještě jedenkráte, bylo již slyšeti 231 hřmotné proklínání Bartošovo. Rychle odvalil Plháč veliký kámen, a před ním černal se úzký otvor, vedoucí dovnitř skály. Jako had zmizel pronásledovaný ve své skrýši. Chtěl ještě kámen k díře přivaliti, a však bylo již pozdě, blízké kročeje mu v tom překazily. „Zde zmizel!“ ozval se Bartoš, jenž byl v předu za Plháčem pospíchal. „Ano, zde musí být; viděl jsem jej jak příkop přeskakoval,“ dosvědčoval druhý dráb, a všickni počali hledati. „Pojď sem Bartoši, není to krev zde na kamenu?“ zvolal třetí. „Hurá! Liška vklouzla do své brlohy. Tu jeho krvavá stopa!“ zvolal radostně Bartoš, roztíraje červené skvrny na kameně, jejž byl Plháč odvalil. „Lišku máme; a však jak ji vypudíme?“ Počalo tiché rokování. „Dobře tedy!“ pravil konečně Bartoš. „Ty, Hloušku pospěš do nejbližší vsi, a přiveď několik sedláků na pomoc.“ A obrátiv se k poraněnému, dodal: „A ty zde počkáš před dírou, aby neupláchl, kdyby se mně v jeho hnízdě něco přihodilo.“ Po těchto slovích nabil znovu pušku a přikleknuv k otvoru vstřelil do něho. U vnitř ozvalo se temné vykřiknutí. „Dostal!“ zvolal Bartoš, a ubezpečen, že Plháče poranil, vtlačil silné tělo své pracně do díry. Raněný dráb zůstal samoten před dírou, a usednuv na kámen počal si poraněnou nohu obvazovati. Zklamal se však Bartoš; vykřiknutí Plháčovo byla toliko lest.
232 Sotva že Bartoš něco málo v jeskyni popolezl, kolem sebe po Plháčovi hmataje, byl pevně za hrdlo uchopen. Vztekle vyskočil a objal Plháče kolem pasu. „Vzdej se!“ zachrčel; Plháč mu však místo odpovědi jen těsněji ještě hrdlo sevřel. Nastal krutý zápas, ticho a potmě hleděl se druh druha zmocniti. Netrvalo to však dlouho, Plháč, jsa s místností dobře obeznámen – vždyť to byla skrýš jeho – zavlekl Bartoše několik kroků hlouběji do jeskyně. Vymknuv se hbitě z jeho objetí, strčil Bartošem náhle ku předu. Hluboko pod nohama Plháčovýma těžkého cosi padlo, slabý chropot ozval se v hlubině a všecko utichlo. Plháč stál na kraji oné propasti, o níž jsme již slyšeli, a v ní byl Bradáč pochován. Po děsném tomto výjevu přiblížil se Plháč opatrně k otvoru své skrýše, očekávaje nového protivníka, aby i jemu zjednal podobný hrob. Avšak před jeskyní bylo hrobové ticho, ani jedinkého pohnutí nezaslechl, jakkoliv, sluch svůj napínal, Dlouhou chvíli ležel u otvoru, nemoha si ticho toto nikterak vysvětliti, až konečně osmělen hlavu povystrčil, aby se venku poohledl, nemáli se již čeho báti. Nedaleko otvoru podle kamenu ležel raněný dráb, snad omdlelý, snad i mrtev; vůkol nebylo ničeho vidět ani slyšet. Ticho opustil jeskyni, a vběhl do lesa. – Nedlouho na to přikvapil vyslaný Hloušek s několika sedláky, kteří cepami se byli ozbrojili. Když jim na opětné voláni Bartoše nikdo v jeskyni neodpovídal, domyslili se, co se bylo stalo. Roznítili tedy smrkovou větev a vnikli do jeskyně. Byla prázdna, toliko v jednom koutě spatřili lože z mechu, a v propasti krvavé tělo Bartošovo. –
233 6.
Dni a měsíce plynuly, aniž by kdo Plháče byl viděl aneb jen o něm slyšel; zmizel zcela z okolí, kdežto domnělý společník jeho, žid Zlatník posud v šatlavě seděl, ačkoliv nevinnost svou již tím byl dokázal, že oloupení své pod Košovem věrně vyjevil, navzdor zákazu Plháčovu. A co se dálo s nešťastnou Rachel? Láska její hanebně zrazená, a vědomí, že snad pro ni úpí šedý otec v žaláři, že ji proklíná – to vše si představte, a nejlépe pak pocítíte bolest, zuřící v prsou krásné Rachelky. Ach, nebyla to již ona Rachel, jak jsme ji poprvé spatřili! Nevýslovné duševní utrpení drze setřelo ruměnec s tváře její, oheň oka vyhasl denně prolívanými slzami. Nebyla to již ona sličná Rachel! Na milostné přemlouvání primátorovo, byla ve vášnivé lásce své před několika měsíci toho pevného úmyslu, vstoupiti do lůna církve katolické, nyní jí tatáž láska, to zapovídala; nemohla, nesměla opustiti víru otce svého, jenž z rozkazu milence jejího, jak se jí zdálo, pro ni trpěl; neboť nemohla uvěřiti, že by otec její ve spolku býval s lupičem. Chtěla sice několikráte utéci se k primátoru, a u nohou jeho žádati o propuštění otce svého; a však pokaždé jí v tom hrdost její zabránila. Ano když Bůta o přístup k ní, dle svého mínění zatčením Zlatníka uvolněný, se pokoušel, byl povždy s opovržením odmrštěn. Nevycházejíc z domu, nikoho také k sobě nepřipouštěla, trávíc dlouhé dny žalu s Annou, slepou svojí služkou. A právě tato 234 křesťanská služba byla to, jenž z Rachelčina a z vlastního popudu primátorovi cestu zastupovala, ačkoliv dříve toliko jejím prostřednictvím oba milencové se scházeli. –
7.
Žádné snad město ve vlasti naší neutrpělo poměrně tak mnoho a tak často ohněm jako Jičín. Z úcty však k člověčenstvu doufáme, že byl původ tolikerých požárů jiný, nežli onoho, o němž tuto vypravovati musíme. Bylo to – jak památní kniha tohoto města vypravuje – odpoledne, dne 10. máje léta páně 1681, na den svatého Stanislava, když se pocestný jakýs voják v židovské ulici ptal na dům Zlatníka. Muž, jehož se tázal, podivně na vojáka pohledl, pak ale ochotně odpověděl. „Zlatník však není doma,“ pravil. „Děkuju vám; na tom mi však nezáleží,“ odpověděl voják, obrátiv se docela v jinou stranu, než kde domek Zlatníkův stál. „Však on i tak pomstu za zradu svou ucítí. Jestli on slib svůj zapomněl, a vyžvatlal, co neměl, mám já paměť lepší.“ A pod širokým kloboukem zajiskřilo jeho oko, a ústa zkřivila se v jizlivém usmání. – O páté hodině, tedy asi hodinu na to, vyšel oheň od žida Zlatníka, nedaleko šatlavy. V několika okamženích stál dům v jednom plamenu a za krátký čas hořela již celá ulice. V praskot ohně mísil se zoufalý křik pohořelých a hasícího lidu. 235 „Mé dítě, mé dítě!“ ozval se náhle prostřed davu pronikavý hlas ženský. „Spaste mé dítě!“ „Její dítě? Totě Zlatníkova dcera Rachel.“ „Ubohá, pozbyla smyslu. Jaké neštěstí!“ „Anno! kde je dítě mé?“ volala dívka. Toliko útrpné litování jejího rozumu bylo jí odpovědí. „Mé dítě!“ vzkřikla Rachel ještě jedenkráte, a jako šílená vrhla se do hořícího domu. Sotva v něm však zmizela před podiveným davem – sřítil se dům, a vyhrnuvší se dým ze ssutin naplnil celou ulici. „Ubohé děvče! Zahynula!“ pravili někteří a ubírali se dále, aby zachránili co se ještě zachránit dalo. Zhoubný oheň však šířil se víc a více, tak že ve třech hodinách celé, z větší části dřevěné město obráceno bylo v plamenné moře. Ubozí obyvatelé, nemohouce dále odolati zuřícímu živlu, shlukli se na náměstí a s úpěnlivým nářkem hleděli na hrůzokrásné to divadlo. Toliko primátor a radní pánové podrželi ve všeobecném zmatku obyčejnou vážnost svou, a chodíce davem lidstva těšili kde a jak mohli. Tu se náhle za primátorem objevil onen voják, jejž jsme v židovské ulici viděli, a nahnuv se k uchu jeho pravil: „Lupiči mého statku! hleď pak, jakou jsem ti roznítil pohřební pochodeň!“ Bůta poděšen odskočil; v tom však pocítil v prsou bodnutí dýky, a zavrávorav zkřikl: „Vrah! chopte vraha!“ „Žhář! To on! Viděl jsem ho, když se ptal po domu Zlatníkovu, kde oheň vypukl!“ volal jiný. „Hoďte ho do ohně! – Zabte žháře!“ zavznělo se všech stran, a množství lidí hrnulo se za utíkajícím Plháčem.
236 Utíkal přímo k pražské bráně, tasenou dýkou zuřivě kolem sebe máchaje, tak že nikdo z pronásledujících se k němu přiblížiti neodvážil. V krátce však ustali všickni od jeho pronásledování; padalyť, kdy běžel, ohnivé trámy a oharky na ulici, tak že bylo nebezpečno, žháře dále stíhati. Podivná však náhoda převzala na sebe úlohu mstitele. Právě se Plháč obrátil a vítězně na protivníky své pohledl, an v tom s domu obecního, jenž toho času nedaleko pražské brány naproti Jezovitům stával, makovice spadla, a jej do smrti zabila, rozdrtivši hlavu jeho. – Druhého dne vytáhli z pod rumu Zlatníkova domu tři mrtvoly. Jedna z nich celá jsouc popálena, křečovitě tiskla k prsoum dítko asi měsíc staré – byla to Rachel; nedaleko obou leželo tělo slepé služky Anny Bradské. Když primátor města, Ignác Bůta, jenž slabě toliko byv Plháčem poraněn v brzce se uzdravil, po uvězněném Zlatníku pátral, nevěděl nikdo kam se žid byl poděl. Nepochybně použil všeobecného zmatku, a vyváznuv z vězení uprchl. –
A. Strauch.
237 Z Venecie.
V týnském kostele bylo Te deum laudamus odzpíváno, a davy lidstva hrnuly se z kostela, by skončily v přátelské zábavě starý rok. Bylať to snad slabost – ale slavíval jsem vždycky v duchu svém poslední noc starého roku, a tak byla i dnes duše má podivnými myšlénkami naladěna. S nábožnou vroucností pomodlil jsem se za duši Johanny – a snad nikdy jsem se nemodlil tak zkroušeně jako dnes. Ona tak těžce byla nemocna! – Já vstoupil do předního pokoje, an lékař z komnaty, kdež Johanna ležela, po tichu vyšel, řka ke mně hlasem ouzkostlivým: „Buďtež tichý – ona je umdlena – bude snad dřímat.“ „Je naděje? –“ „Není!“ pravil dojemným pološeptem a odkvapil. Otevřel jsem komnatu Johanny z ticha, že dvéře ani nezavrzly. Na stolku hořela skleněná lampa, a vůkol bylo rozlito magické temno. Johanna nespala. „Jste vy to Karle?“ pravila jako ve snách pohroužena slabým hlasem, „již dlouho jsem vás 238 čekala. Je mi dnes tak lehko.... chtěla jsem se vám zpovídat. Máte zde svůj denník?“ „Ano, onen starý, vlastní mou krví psaný denník,“ pravil jsem bolestně, uchopiv se její alabastrové ruky, a přivinuv ji k svým horoucím rtům; „onen denník, jenž do dneška ležel takořka pochován. Ach, nepoznal jsem dosud utěšené chvíle, bych vyvolal a zkřísil ty bloudící sny svého mládí, složené v této knize. – Ano, jen v mladistvém srdci probudí se ty horoucí city, vzniknou ty divě rozhárané vášně, jenž nikdy nehynouce, vždy v jasném se vznášejí plápolu.“ „Neníli pravda, měl jste také dosti truchlivých dob, v dlouhém jste trval zápasu, a bývalo by puklo srdce vaše, kdybyste v staré ty zpomínky, v staré ty žaly byl ponořil snivou duši svou! Vím to – což jste ale učinil, čím jste nabyl pomoci a útěchy?“ „Jak jistý spanilomyslný básník s němou sochou, obrazem Venuše Milonské, v pařížském Louvru snad navždy se loučil, vřelými slzami líbaje krásnou její nožku, jíž často v sladkých večerech veškeré sny a boly byl zpovídal: tak jsem i já často zulíbal křečovitým rtem tuto knihu, hrobku to svých zažehnaných tužeb. A když pak někdy hlava má se zase rozpálila, když jsem neměl nikde vroucí duše, jež by se mnou podobně cítila: ze chladných společností domů se vraceje, modlil jsem se v duchu svém ukolíbavou modlitbu jisté duchaplné ženy: „Řídcí jsou lidé nyní, jenž sobě nelibují ve vystrojené tabuli, v skvostném šatu a v zábavách civilisace; my jimi opovrháme co šílenými, vyháníme je ze sociálního života – nazýváme je básníky.“ I byl jsem ukojen; jakýsi pyšný sen nadchnul duši mou, a blou- 239 znivě oko mé v tichém spánku se zavřelo. Na cestách pak ještě více se pozdravilo srdce mé, a když nyní lehké vánky milé jeseni mou tichou komnatu provívají, když se růže rozkvetlé houpají v bolnosladkém zachvění co krásné duše ve snách ztopené, když v líbezném šepotu mroucího listí staré zase slyším zpěvy tajemných poezií: tu se probouzí i duše má, a já objímám ty zakleté světy, ty stíny svatých postav, jenž tichého snáře na poutích jeho stále provázely.“ Johanna neslyšela více posledních slov, ona tiše spala. Krásné tílko její spočívalo na pohovce, sněhobílé ručinky byly křížem na prsou složeny, zlaťounké vlasy splývaly po alabastrové šiji, a bledá tvář byla polita září dokmitávající lampy. V tom okamžení zdálo se mi, že to zjev jakýsi z cizích, zažehnaných světů, že to ta hvězda mi někdy kynoucí, a tisícero různých myšlének projelo duši mou. Viděl jsem svou bývalou lásku, i zdálo se mi že volá svého Karla za sebou, v tu říš nepojmutých zde ideálů, že mi ještě ve snu nekonečnou přisahá lásku. A již jsem chtěl za tuto bílou ručku ji pojmout, již jsem se nad touto vzduchovou postavou sklonil v svaté přítulnosti, již jsem se chtěl svým chvějícím rtem dotknouti jejích rtů – an se tu Johanna náhle pozvedla; oko její se zajiskřilo co poslední pablesk hasnoucí hvězdy, a vidouc mne v naznačeném postavení, pravila více ve snu: „Nedotýkej se. . těchto rtů, běda tobě –“ Po chvíli se však zpamatovala, a hledíc na mne zrakem pátravým, ptala se náhle: „Karle, nač jste nyní myslil?“
240 „Na mou a vaši přítelkyni; v tu chvíli jsem bloudil po Venecii.“ „Ano, máte pravdu; a Venecie – povídejte, čtěte dnes tedy o Venecii, zapějte mi pohřební můj zpěv!“ Pokynula mi, abych započal předčítat, pozorujíc ale, že jaksi jsem v rozpaku, že se jaksi vzpírám jejímu vášnivému přání, šlehla po mně svým planoucím okem, tak že jsem nemohl vzdorovati déle. Jediným tím pyšným pohledem zdálo se mi, že přehledla celý svůj traplivý život, celou svou neblahou minulost; zdálo se mi, jakby chtěla říci: „Otruli mi život můj, nejsvětější hodiny mého mládí – vím to, a ty bídníku se zdráháš nyní, v poslední mé době podati mi pohár s pelyňkem, abych se jím schladila?!“ A já vždy jsa jejím otrokem, četl tedy:
V Benátkách, 15 srpna 184*.
V gondoli černým smutkem pokryté dohoupal jsem se včera z Maestre, v 8 hodin z večera, na lehkých vlnkách do Venecie. Přede mnou se rozlívalo moře, ozářené žhoucím pableskem zapadajícího slunce, u velebném půvabu, an tu z těchto proudících se vod šedá kuple sv. Marka – a veškeré město se objevilo. Veškeré zvony zavzněly v klekání, splynouce v božskou harmonii, a tyto majestátní zvuky tak vroucně líbaly nepřehlednou hladinu, že každá vlnka se probudila ze svého snění, a jedna druhé šepotala ty svaté melodie.
241 Zachvěla se duše má; procitnuv ze svého blouznění tímto mámivým čaropůvabem, nevěděl jsem v tuto chvíli, mámli se modlit, mámli zaplakat: bylť jsem překonán tímto velkolepým divadlem. V tichém udivení zakalilo se oko mé, a vřelá slza skanula po mých lících v chladné vody, jež čiperné vlnky v nesmírný unášely ocean. Toť byla žertva, již básník paní mořské podával. – Dospěl jsem tedy do lůna tvého, tajemná ty Venecie, ty čarovná Vílo, ty rozkošný sne mého života! Kochám se v nevýslovných, nesčíslných vnadách tvých, děckou jsa unešen blouznivostí. Tu zírám v tvou tužebnou tvář, tu líbám, drahá matko, co bídný poutník ten unylý ret tvůj; tu tě objímám u vášnivé přítulnosti horoucí duší svou, tu čítám na tvém zasmušilém čele staré sny tvé, slávu tvou a pád tvůj – a ty hledíš na mne tak milostně, co na syna – co na vyvolence! Ano, již se chvěje tvůj zpěvný ret, tvou tváří hraje melodický úsměv, v tvém oku zrcadlí se blankytné naše nebe: a já se kořím před tebou, ty velký stíne milované matky mé – v popeli svých otců... . Kamž měla zalítnouti duše má, kde hledati mateřského požehnání v sklíčenosti své, než ve tvém lůně, na tvých zvlněných ňadrech! – Nestává Arkony, nestává Vinety, nestává více Retry, zhynulých našich Jeruzalemů: – stává mi však Venecie, a tato velká dcera Slávy, probuzená lkáním vnuka svého, cítí na prsou svých duši obětovnou – a žehná ji!....
242 Dne 18. srpna.
Dopoledne běhám po městě se svým ciceronem po kostelích, obrazárnách, palácích a jiných podívání hodných pamětnostech, a když večer, totiž o devíti hodinách nejdu do divadla, běžím na piazzu sv. Marka, kdež nyní veselý počíná život. Ze všech končin zaznívá líbezný zpěv lepotvárných Vlašek u přízvuku kytary, v okolních kavárnách na piazzettě zvláště je živo, a milostné párky tu bloudí v sladkém roztoužení. Musím se upřímně vyznati, že noční tento život velice mne zajímá, ano že mi docela je po chuti, jelikož v bujných jeho vírech veškeré síly své probuzeny cítím, tak že skoro blažen, v průvodu rozehrané fantasie, vcházím v ty jantarové brány svých velkolepých, nebetyčných hradů. – Jindy za rozkošného večera objednám si svého gondoliera, jenž mne na chvíli baví svými Petrarkovými sonety a Tassovými stanicemi. Hlas jeho dosti je líbezný, a rozechvívá se v líbezném ohlasu po tichém nočním moři. Vypravuje mi též rozličné avantury z benátského života. Vždy dál a dále kolíbá se čilá bárka, sáhové veslo stápí se v zvučném akkordu, a spanilá luna, ta čarovná duše mých poetických nocí, koupá se v rozhalené kráse v nedohledném moři, a každé stopení se vesla tisíce vyvodí hvězdek zářících. Ó noci luzná, noci spanilá ve Venecii! – Kdo není okouzlen tvými čarovnými vnadami, když ty naň pozíráš svým bohozjevným okem! – Ach komu by dáno bylo, zhynouti nyní... . Nech mne dlouho, dlouho bloudit za tvým svatým stínem, abych v tajemných krásách tvých stopil duši svou, abych přitisknouti mohl unylé líce k tváři 243 tvé tak spanilé, a v svaté šílenosti abych sklonil se na ukolébavém lůně tvém, a jen na okamžik... . Zapomněl jsem bolnou minulost svou, veškerý trapný sen ulítl z rozjařených prsou mých, a zdálo se mi, že jsem daleký těch světů věčných bojů a žalů. V těchto rozsáhlých vodách, odbíjejících světlo měsíce, viděl jsem bledou tvář své mrtvé nevěsty, a ona mne vítala v rozčilené rozkoši, a roztouženým loktem svým mne vybízela k sladkému přilnutí. Modravá její očka se jiskřily, jak za časů minulých, alabastrová její ňádra se dmuly, jakby nejsvětější láska má je byla rozehřála, a ten krásný ret zase ke mně promluvil, jako tenkráte, když jsem ji ponejprv na své roztoužené srdce přitiskl; zašeptala mi líbezným hlasem: „Pojmula jsem blouznivou duši tvou, nahlédla jsem do útrob vášnivého srdce tvého, jež tak svatě milovalo: ano, já se nelekala budoucnosti tvé – já ti rozuměla. Dvě léta toliko – ano jen rok přála jsem sobě, žíti s tím mileným mužem, jehož dobré duši se koří láska má; ale nyní pojď, nyní navždy tě přivinu na svá horoucí ňádra, navždy zhojím ty rány osudu, věčně budu nyní naslouchat tvým milostným zpěvům, věčně s tebou na rozhoupaných vlnkách se kolíbat, a celovat tě věčně!“ Byl jsem překonán, a již jsem se tulil k této drahé tváři své mrtvé nevěsty – an šedý mrak zahalil lunu i přízračný obraz; a v mé duši bylo zase tak smutno, tak pusto, a přede mnou se rozlívalo rozsáhlé moře jako tok nevypráhlých slzí. – –
244 Dne 20 srpna.
Včera jsem bloudil po rivě al Zattare, v tom pořadí, kde stojí hospitál vojenský dei incurabili. Vody se tady stáčejí v divém proudění; vlny bijí o slabou hráz, kdež chudinké stromořadí stojí a několik bídných domků. Již se setmívalo – vůkolí bylo pusté. Podivno! onen den byl právě den mého narození, a téhož dne zemřela matka má, první žena, jenž mne tulila k prsoum, jenž mne učila lásce k ženě a vlasti. A onen osudný den viděl mne též co obžalovaného před svými soudci, jenž nade mnou a nevěstou mou ortel měli vynésti. Oni ji zabili, a já trvám u vyhnanství! – Dnes rok, pravil jsem sobě semo tamo přecházeje, ploužil jsem se dosti bídně ku svým domácím luhům, v ten rozkošný kraj, kdež bydlela ona – jenž vyplňovala polovici mých nejsladších snů, ale „pln touhy, pln naděje“ zkřikl jsem zoufale do hukotu vln. Jak se chvělo srdce mé, každá žilka pohrávala u vzpomínce toliko, že ji zase obejmu, že ji unesu, by se mnou sdílela trpký osud vyhnanství, proviněný tím, že jsem ji tak nesmírně miloval, že jsem se v souboji pomstil nad bídníkem, jenž mi pokalil můj nejhrdější sen. Nežila více. Tři noci jsem vyslzel nad jejím hrobem – a pak jsem se rozloučil na věky... . Bylo tma. Na chmurném nebi se objevila jasná hvězda, kynoucí mi: „Nezoufej!“ V tom zaslechnu při zvuku kytary tak milostný, tak ukolíbavý zpěv, – a dlouho, dlouho jsem poslouchal, jakby to hlas rajského anděla!
245 Ó hudbo rozkošná – půvabe nadzemský! Jak se kloní tobě mysl má, čarovným zvukem tvým opojená! Každým tónem unášíš mne v božské roztoužení, a já cítím, že veškerý můj život v nekonečné horuje lásce. Pojímám tyto melodie – a žasnu. Odkud tento zvuk, tenť hlas duchů nadzemských? – Z těch říší velkých ideálů mých? – To jsou mířící ti duchové, na rozhoupaném moři vysokých poezií bloudící, a oni se objímají, oni se líbají, jich hnutí je svaté zachvění. Nevidíme je, cítíme je toliko, kloníce se božským jejich stínům. Probudím se ze svého snění, a krásná tvář hledí na mne – zoufalce! A ona viděla mne v hnutí bolestném – a já jí povídal tak krásné báje, tak utěšené povídky o bloudícím rytíři milosti, o rytíři hvězdy zahaslé – a ona plakala. Ó Bůh ti splatiž tuto krásnou slzu, již jsi za mne prolila; neb já jsem onen rytíř, jehož oplakáváš – – tak pravil jistý básník, a tak pravím i já!... .
Dne 24 srpna. Píšu a tím zase okřívám. Hlavní má zábava je divadlo, – divadlo spolu krásných žen – padlých to andělů. Neviděl jsem nikde tak bujných odcloněných krás, tak vášnivých očí jako zde. Byl jsem v paláci dóžů, v starých vězeních, kdež jsem s duchem Byronským trochu déle postál než Kollár. O střechách olověných nevěděl mi cicerone nic jiného povídat, než jak odtud pověstný Casanova utekl. Historie ta jest 246 veškeré Venecii známa, a cicerone upřeným zrakem na mne hleděl, jaký zádiv ve mně zbudí tento odvážlivý čin. Snad chtěl ještě dále povídati, ale jméno Casanova urazilo ucho mé, já si zpomněl na onoho bídníka, jenž po celý život svůj veškeré ženskosti se rouhal, jenž ty nejluznější květy ženských krás v blátě pošlapal, jenž nejbujnější růže svým jedovatým prstem rozerval, a ďábelským chechtem zničený lupen světu okazuje vyřkl: Hle, vy sentimentalisté, vy poetové – toť vaše ideály! – Učte se ode mne lásce, úklonnosti – vidíte mé rekovné činy? – Chcete se dále klonit modlám svým, chcete dále vzdychat u nohou madon svých? – Vidíte, já nevzdychal, a tisíce jsem dobyl ženských srdcí! – Celé davy zoufajících žen viděl jsem s rozháraným vlasem přede mnou utíkati, slyšel jsem ono přebolestné stenání puklých srdcí dívek – šílené jejich postavy těkaly přede mnou ve své nahotě, a za nimi se honilo ono hádě, jenž k smrti chtělo uštknouti každé ženské srdce, a sykotem svým přehlušilo veškerý pláč pohaněné ženskosti. Okem planoucím ve hněvu a opovržení mrštil jsem po svém ciceronu, a on mne doprovázel dále. – U obdivování hojných pamětností, jež se nacházejí v sálech paláce dóžů, postál jsem před obrazem Tintoretta, představujícím nebe a peklo, a musel jsem se usmáti. Povídá se, že byl Tintoretto, když maloval nebe, zamilován, a tu postavil svou půvabnou dívku v triumfu do nebe. Sotva byl hotov s nebem, stalo se mu děvče nevěrným, a tu ji rozezlen vsadil do věčného plápolu. A tak tkví tato kráska v nebi a v pekle, – tvář ta samá. Trefný toť tedy 247 obraz na slova Börneho, jenž praví: „Nikdež se tak dobře nesrovnávají andělové a ďasi, jako v srdci ženském.“ –
Dne 28 srpna.
Kamkoli kročí noha má, kamkoli se ohlédnu, všady mne stíhá Byron. Před dvěma dny navštívil jsem také starý palác Mocenigův, kdež anglický tento genius roku 1819 přebýval. Byl jsem hostem u jisté rodiny benátské, a s jakousi uměleckou hrdostí byla mi obrazárna ukázána, kdež mnohé krásné dílo cizinci bylo ukryto. Mezi jinými obrazy viděl jsem tu i obraz hraběnky Gambové, provdané Guiccioli, oné ženy, již Byron svou básnickou duší tak nesmírně miloval, jež mu nahradila jeho zničený ideál ženy – nerozumnou, srdce prázdnou manželku. Guiccioli svým čaromocným loktem jej ukolíbala, onať sypala v tu tůni chorého srdce jeho léčící byliny, ty nejvonnější, ty nejdražší. Jak často sníval v jejím lůně o štěstí domácím, ale marně! jeho nepokojná duše nikde neměla poklidu, a jen obětovná tato žena byla s to, alespoň na čas ukonejšiti jeho boly. Jen tak světem štvaný básník mohl zploditi Child-Harolda, a právě zas jen tento básník mohl nám svou Medoru, Gulnaru, Zulejku, Julii a Haidu – ženy plné útulnosti a vznešených citů, plné odhodlanosti, nehynoucích vášní a lásky nekonečné – v trefném obrazu podati, an sám je byl miloval. A hraběnka Gambová, tato krásná duše, byla zcela pro něho stvořena, a ona zůstala jeho andělem na veškerých jeho pozdějších poutích. –
248 Jednoho večera jsem utekl ze shromážděné společnosti do obrazárny. Slunce již dávno se sklonilo do moře, v pokoji bylo šero – ale mně bylo tak milo, a zdálo se mi, že se na této stěně každý ten obraz hýbe, že oživuje, a že ke mně mluví hlasem duchovým. Já se postavil před podobiznu Gambové, vyčítaje z její tváře její celou vášnivou duši; a ona byla tak krásná, tak
Spanilá jak ta, co první klesla z žen; – Mámící, jako ach! to přeblouznivé zdání, Kvetoucí v snách, jež snívá srdce ztrápené, Jenž kouzlí srdcí dvou se opětné shledání, A v ráji snoubí duše sobě ztracené; Tak jemná, jak památka lásky pohrobené.
A já se stopil v té postavě andělské, já před ní klekl na kolena svá, a dal se do usedavého pláče. Vždy více a více se stmívalo, obraz mi zmizel před očima, a jiné a jiné postavy a tváře se míhaly mou duší. Tu jsem se rozpomenul na matku svou, kterouž jsem tak záhy již ztratil; a co trápilo ji? – Já ji miloval dětinnou láskou, a ona mi prorokovala co děcku, že budu ženami – že budu láskou svou nešťasten! Nebylaliž i ona žena, již jsem prvně miloval, již jsem velebil – a já pak miloval ženy, taktéž krásné, outlocitné a obětovné, a ony byly všechny tak nešťastné! – – Jasná luna se probrala hustými mraky, a co přičarována připlula k oknu mému. Mžikem se zablesklo přede mnou, obraz zase zplanul v bledě záři – a mně se objevila žena budoucnosti, ideál můj, žena nejdokonalejší 249 s tváří andělskou; objímajíc mne pravila: Spasím tebe a svět tvůj – – a já jí svatě přisahal nekonečnou lásku, já jí přisahal, že v jejím oku zapomenu svou minulost na vždy. Nebude tedy více ten červ nenasytný hlodat srdce mé, nebudou se více každým jarem ty rány otvírat?....
Dne 8 září.
Venecie, s Bohem! – snad zase přijdu jednou, snad mne osud jednou ověnčí věncem z kvítků nebolných, a pak pospíším rychloletým orlem – holubicí, jež tě obletává co spanilý sen z dávné minulosti, do touživých tvých loktů, a políbím tvé skráně rozkoší vítěznou... . Takto s Venecií v poslední večer se rozloučiv, čilou bárkou jsem se kolíbal nočním temnem k ostrovu Lido, kdež Byron často na oři svém bloudíval, kdež si jednou také pochován býti přál, kdež hřbitov židovský a hřbitov nešťastníků – zoufalců; a můj švitorný gondolier mne zabavoval po cestě rozličnými příhodami, jichžto prý očitým byl svědkem. „Věřte mi,“ pravil ke mně hrubým sice, a přec jaksi sentimentálním hlasem, „že jsem nyní již dosti chladnokrevným, u nás ve Venecii není to nic nového více, nalézti z rána mrtvolu štiletem zbodanou, ale tenkráte –“ „Nuž, a tenkráte?“ „Poslyšte. Byla světlá, lunojasná noc, jakáž, dle tvrzení mnohých cizinců, na celém světě sotva kde jinde k nalezení; mořem nezahrával ni jediný větérek, a svaté ticho panovalo po vůkolí, an dva mužové, zahalení v černé pláště, mne najali, abych je převezl na ostrov Lido.
250 Jakési smutné tušení sevřelo mé srdce, an jsem je viděl v můj člun stoupati; jejich postavy zdály se tak neúprosné – tak tvrdé jako skály, a jejich hled byl mi žhoucím bleskem, jímž jeden druhého jediným chtěl zničit mrsknutím. A však věřte mi pane, zloba a lítost háraly v mé duši, an jsem pohledl na tuto krásnou, tak spanilou tvář mladíka, již dlouhé lemovaly kadeře, an jsem zřel v jeho oko, plné tklivosti a senlivé lásky, z něhož blízká smrt chladně vyzírala. Ó kdyby mi býval toliko pokynul, já bych jej byl sprostil nenáviděného soka – toho bídníka, já bych mu byl na věky ustlal v tůni mořské. Doplul jsem k ostrovu Lido, oba vystoupli a onen mladík mi stiskl přátelsky ruku, měšec svůj v ní zanechav. Neuplynulo více jak několik minut – já zaslechnu bolestné zkřiknutí, aniž bych pro vzdálenost slova rozeznati s to byl – an tu již dotčený bídník, s vykasanými rukávy, s pláštěm přes rameno hozeným, v pravé ruce meč, na němž se čistá krev mladíkova v záři bledé luny třpytila, s divokým hledem do mého člunu vstoupí. Já odstrčil, ale nemohl jsem déle ubrániti se návalu zlosti své – již jsme se houpali nad hlubinou, tu jsem jej uchopil křečovitou rukou svou – a...“ My dopluli k ostrovu, a starý gondolier mne pojal za ruku a vedl mne k holému náspu, naházenému z písku, beze kvítka... „Vidíte,“ pravil dále, „toť hrob onoho krásného mladíka, jenž tak záhy se světa sešel, toť ten samý ještě kříž, jejž jsem před třemi roky u hlavy jeho z vděčnosti postavil, ač divou bouří často vyvrácen a porouchán. –“
251 Zde tedy odpočívá, pomyslil jsem si v duchu; vlny mořské mu zpívají žalozpěvy, luna bloudí každým večerem kolem hrobu věrného milence, a myriady hvězd se chvějí co děcké sny nad hrobem osamělým, a vichr tu hučí v divém stenání. – I položil jsem tu na znamení mého účastenství bílý kámen, jejž jsem, stejným hnán snad osudem, vřelými slzami posvětil. „Ó plačte,“ pravil starý gondolier, „nejsou to první slze, které zde byly prolity. Vloni sem přeplula mladá dáma bez průvodčího, byla noc tak jasná jako tenkráte, jemné vály větérky, a nebe bylo třpytícími se hvězdami poseto. Ona poklekla u tohoto hrobu a plakala hořce, jakby chtěla pláčem svým onen pískový násyp zaplavit, a tu horoucí duši, jež na věky tu leží pohřbena, nesmírnou vykoupit milostí svou. Ale marně s topila její tvář v slzách prolitých, marně křečovitou rukou svou objímala chladnou zem: vždyť nelze mrtvých vyžehnati ze hrobu, a památka milosti s puklým toliko zhyne srdcem!“ – – „A onano dáma – –“ pravil jsem vrhna se v pološílení do náručí soucitného gondoliera. – „Johanna z....“
*** Hluboko jsem byl zabrán v tyto nástiny mé minulosti, vnitřního i vnějšího života mého, přec však pozornosti mé neušlo jakési dlouhé vzdechnutí, kteréž právě nyní po tiché komnatě se rozlehlo.
252 I přistoupil jsem blíže k lůžku Johanny, a zdálo se mi, že spí; po bližším však ohledání zpozoroval jsem, že již spala – sen věčný. Ono vzdechnutí tedy, jímžto jsem byl vyrušen ze svého čtení, bylo vzdechnutí její poslední. Na staroměstské věži dobíjelo právě dvanácte hodin s půlnoci, zvukem tak melancholickým, jakoby to umíráček byl za krásnou trpitelku. Taká byla pro mne Sylvestrova noc, taký konec starého a počátek nového roku.
Mil. Sojka.
253 Sestry.
Láska velkých pánů lehčí jest, než mech. (Národní přísloví polská.)
Večer je na sklonku, krásný večer červnový. Od vesnice, nedaleko břehu Bobry ležící, pospíchá děvče přes vřesoviště k nedalekému lesíku. V lese, u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu jakby schválně nastlal, děvče ustane. Plaše naslouchá na vše strany; neslyší však leč zpěv vznášejícího se nad vřesovištěm skřivánka, a štěbetání kosa, který sedě na vrcholi stromu, sám s sebou hovoří Bůh ví o čem. I sedne děvče do mechu, položí hlavu v dlaň a zamyslí se. Skrze stromoví zažehne poslední paprsek slunce, a osvěcuje hlavu děvčete, na polo pokrytou zlatým čepečkem. Je to krásné děvče, hodno malování! – Dle kroje znát, že patří k stavu selskému, dlaň její tvrdá od práce, ale pleť bílá, jako květ vodní růže, vidět skrze ni tkaninu modrých žilek. Barva lící jejích, jako nádech na zralých broskvích, ústa pak, jak purpur květu granátového. Nos rovný od čela, pěkný, foremný. Oči hnědé, dlouhoobrvené, podobají se očím gazely; nad nimi obočí táhne se, jak oblouček, černidlem nakreslený. Podél 254 jasného čela, splývají v plných vlnách zlaté vlasy. Na malé nožce má černý, nízký střevíc s mašlí, modré punčochy s červenými cviklemi; červenou sukni ne tuze dlouhou, modrou pentlí obšitou. Zpod sukně vykukují lemovky zpodniček, každá jiné barvy. Zástěrku bílou, šněrovačku černou aksamitovou, se stříbrným premováním. Kabátek též černý aksamitový, napřed otevřený. Bělounká košile, v záhybky složená, je u krku lesklým spínadlem spiata. Na hlavě malý zlatý čepeček kulatý, s bílou krajkou kolem, v zadu s dlouhým červeným fáborem, znakem to panenského jejího stavu. Tak sedí děvče v mechu jako kytice. Slunce již zašlo za šírou nížinu, zanechávajíc panování bratru měsíci, který z druhé strany pomalu vychází, přiváděje s sebou nesčíslný počet jasných sester. Skřivánek nad vřesovištěm už nelítá, děvče sedí ještě pod dubem zamyšlené. Na její půvabné tváři vidět odlesk nějaké blažené myšlénky. Kolem úst pohrává jí chvílemi milostný úsměv, a ruku má položenou na očích, jakoby zabraňovat chtěla vtírání se zevnějších obrazů do říše krásných snů. Tu náhle ozve se štěkot psa z lesa. „To je on!“ zaraduje se děvče. V malé chvílí obskakuje ji krásný honicí pes, za ním pak přichází myslivec. „Tak dlouho, dlouho nejdeš Roberte!“ předhazuje děvče příchozímu, objímajíc jeho rámě. „Dlouho? – Jáť vzkázal, že přijdu soumrakem, a teprv slunce zašlo,“ omlouval se Robert, líbaje děvče v líce. „Pravda; ale nediv se Roberte, že mi čekání dlouhé bylo, vždyť jsem čekala na tebe, tu mi bývá okamžení hodinou, a hodina dnem,“ usmálo se děvče, a zrak její s vý- 255 razem nejvyšší milosti utkvěl na tváři Robertově. – Je to tvář duchaplná, ušlechtilých tahů; pleť velmi snědá, jakoby jižní slunce ji bylo opálilo. Oči velké, černé, bystré jsou jako oči sokolovy; nad nimi klenou se obočí jako dva široké černé oblouky. Na horním pysku černé kníry, pod dolením kozí bradu má. Nad vysokým klenutým čelem točí se v kroužkách, jako háďata, havraní vlasy, a zakrývají na polo jízvu, která se táhne po levé straně čela až k uchu. Malou nohu, malou též má ruku. Zdá se, že mu něco přes třicet let. V tom okamžení, když sedá k děvčeti do mechu, hoří v oku jeho jen plamen vášnivé milosti. „Brilliante pozor!“ rozkazuje psovi, který chce ulehnout k jeho nohoum; pes poslušen rozkazu, zvedá se, a počne zvolným krokem kolem do kola obcházet, maje uši pozdviženy, by mu ani to nejmenší hnutí v lese neušlo. „Krásná jsi Hedviko, velmi krásná!“ praví polotajeným hlasem myslivec, objímaje jednou rukou útlé tělo děvčete, druhou hladě zlaté její vlasy. „Opravdu Roberte?“ ptá se děvče, pozdvihnouc k milenci dobré, nevinné oko. „Viděl jsem krasavice italské i španělské, ale krásnější než tys, neviděl jsem –“ ujišťoval Robert. „O jak mne to těší! Budu Boha denně prosit o milost, by mi krásu, kterou mne obdařil, zachoval k tvému potěšení!“ „Vlasy tvoje měkké jsou, jak vlna ovcí kašmirských, bujného zrostu; proč skrýváš je pod ten čepec?“ „Jak pak bych mohla chodit bez čepečku, vždyť by na mne děvčata prstem ukazovaly, a řekly by: vidíte hrdou, ona si vyvádí jako nějaká městská slečna! To ne- 256 umím udělat. Ale až budu tvá žena Roberte, až budeme zůstávat v lese o samotě, pak se budu strojit, jak ty budeš chtít; jen když sestru navštívit půjdem, pak si vezmu čepeček, ale ne s červenou, to už budu nosit modrou pentli. – Ach Roberte, ani věřit to nemohu, že ty, člověk cvičený, kterého všickni lidé milujou – jsi mne, nepatrné děvče, za ženu si vyvolil. A přece tomu tak – vždyť jsi přisahal před živým Bohem, že mne miluješ, že mne za ženu pojmeš, jak by to nemohlo být pravda!“ tiše praví děvče, skloníc hlavu s úplnou důvěrou na Robertovo rámě. On pak sevřel ji v náruč, líbaje ústa i čelo její. „Nikdo tě neviděl, když jsi šla sem?“ ptal se náhle, jakoby na něco byl zpomněl. „Nikdo Roberte; chasa tancuje na dolení louce, staří u rychtáře besedují. Dbám jajá o to, by mne nikdo s tebou neviděl, neušlať bych posměchu celé vsi a ty neušel bys pronásledování; nemají to rádi, když se děvče z vesnice vyvdá. A co by sestra řekla, kdyby od jiného o naší lásce se dověděla? –“ „A kde je dnes sestra tvoje i švakr, žes mohla odejít?“ ptal se Robert. „Sestra i švakr jeli přes pole do Nimbše, malého chlapečka vzali s sebou. Ach Roberte kýž bys již jistotu slíbené ti od pána služby v rukou měl, bych mohla sestře Johanně o lásce naší povědít. Tak mi to svědomí tíží jako kámen, že jí nemohu říci, když se mne mnohdy starostlivě ptá: ale Hedvičko, co pak jsi tak zamyšlena? Pánbůh chraň, aby ti bylo zle? – přišlo ti snad z očí? – a již mi shání léky, obkládá hlavu chladícími lupeny, a já nesmím říci: vždyť mi je dobře Johanko, já jsem šťastna, a 257 přišloli z očí, přišlo jen milo, ne zle!“ – Při tom podívala se Hedvika šelmovsky do očí milencových, hned ale pokračovala v důvěrné své rozmluvě dále. „Jáť netajila až posud před sestrou ani myšlénky. Čtyry roky bylo mi, když nám matka a brzy po ní i otec zemřel. Johanna, ačkoliv jen o několik let starší než já, převzala starost za obě, odchovala mne, starala se o mne, že by matka sama více nemohla. Když Burkhard za ženu ji požádal, musel dříve svatosvatě slíbit, že mne co bratr vždy milovat bude. Dostál slibu. Neméně než sestra Johanna miluje mne i on; nedopustí, by mi kdo na kříž stéblo v cestu vložil. Lidé po vesnici mluví: Burkhardovic pyšní se Hedvou, žádný ženich není jim dost dobrý, budou si chtít ženicha objednat Bůh ví odkud.“ „Jáť ale slyšel, že tys jako zaslíbena již jakémus Bohumilu; o tom se nezmiňuješ?“ vskočil jí do řeči Robert. „Bohumil z Nimbše byl jednou u nás; otec jeho známý je Burkhardův. Svěřila mi později sestra, že si mne Bohumil zamiloval. Byla bych snad svolila, kdybych tebe v tom týhodni nebyla na suchopáru potkala. Od té doby nejsem svá. Tebe budu milovat do nejdelší smrti, nikoho jiného.“ To dopověděvši objala Hedvika s vroucností šiji milencovu, a ráda trpěla horoucí jeho líbání. – Pozdě bylo již, když Robert doprovodiv Hedviku na kraj lesa, nazpět pospíchal. U východu z lesa přivázán čeká naň kůň; nedočkavě pohazuje hlavou, kopyto rozrývá kyprou zem. Tu se ozve štěkot psa, kůň roztáhne nozdry a divoce zarže, cítě svého pána. „Jen se neraduj tak hlasitě Vulkáne,“ domlouvá mu Robert, veda ho z lesa, „byť tu na nás i nečíhali banditové najatí od žárlivých soků, 258 je se co bát nepovolaných očí. Krásné je to stvoření,“ šeptal dále jako v zamyšlení – „nebyl bych myslil, že v té stepi taková růže rozkvetá. Štěstí samo přivedlo mne k ní. – Škoda, kdyby jiný byl utrhl květ její, neznaje ani krásu jeho ocenit. – Ale co tu slibů, přísah u těch děvčat, hned aby se jim na věky zadal. Blázínkové! –“ S lehkomyslným tímto úsměškem vymrštil se Robert na koně, a jedním letem uhání po rovině ku předu. Víc než hodinu cesty vzdálenosti od lesa, u samého města rozkládá se velký anglický park, u prostřed něho stojí nádherný zámek. U zadních vrat parku stojí premovaný vrátný, vedle něho podkoní též v livraji. „Kde zase vězí!“ bručí nevrle poslední. „Snad jel na lov? –“ povídá vrátný. „Ach na lov – leda povídali – známe ty lovy. – To je všude tak. – Divím se jen tomu, že ho ještě nezabili – ale on má z pekla štěstí, a kdyby mu hlavu ještě jednou rozštípli, on přece do ohně poleze.“ „Kde pak přišel k té čáře, toť musela být notná rána? –“ ptal se vrátný. „Komorník mi povídal, že tu ránu dostal v bitvě ve Španělích, ale ať mi to nemaluje – to je taky takový – proto nic nepoví. –“ „Tys s ním ve Španělích nebyl, ani ve Vlaších?“ ptal se zase vrátný. „I Bůh chraň. – Mám toho dost, co jsem viděl po Francouzsku a Německu. Člověku jde hlava kolem, když si to rozváží. –“ V tom slyšet z pozdálí rychlý cval koně, a v malém okamžení zastaví se u vrat uřičený Vulkán. Robert skočí 259 s něho, hodí uzdu nevrlému podkonímu, koně ale jako za pochvalu pohladí po hlavě. – „Paní kněžna již doma?“ krátce ptá se vrátného. – „Ano, Osvícenosti!“ – pokorně odpovídá vrátný. Robert rychle pospíchá k osvětlenému zámku, a za ním pes, sotva dechu popadaje. A Hedvika klečí ve své komůrce, modlí se za svého miláčka, prosí o požehnání nebes pro svoji lásku. Ubohá, ubohá Hedviko!
*** Odkud jsem se nadál, že mne slunce ohřeje, odtud na mne mrazy bijí. (Nár. russké přísl.)
K čemu pospíchá lid z celého okolí k městu do zámku knížecího? – Vždyť pak není neděle, ani svátek, ani ve městě jarmark; a přece jsou všickni svátečně přistrojeni. – Jdou k tanci a radovánkám. Kněžnin den narození je, slavný to den pro město i okolí. – Ten den zasedá nejvyšší honorace města s kněžnou i okolní šlechtou k jednomu stolu; – vesnický lid hoduje na zámeckém dvoře pod stromy, chudí žebráci nosí domů štědře nadělené porcí. – Ten den dovoleno každému, pěkně i nepěkně ošacenému, podívat se do parku zámeckého, do divokého, i do jelení obory, kde pod pěknými duby vysokoparohatí jelenové, daňci a srnci se procházejí. Zámecký park od divokého je dělen řekou Bobrou. Květinný, čili zámecký park, od řeky trochu do výše se táhne. U prostřed něho stojí nádherný knížecí zámek ve čtverhran stavěný. S jeho te- 260 rassy jde se po širokých mramorových stupních dolů k řece. Jakých to krás v tom parku nahromaděno! – Svěží, vždy zelené trávníky, po trávníkách – jak krásných skupení sestavených z květin a záhonků! – Co tu arabesk, jmen a různobarevného kvítí okras! A ty cestky drobounkým pískem sypané, jako žlutohnědé pentle s barevnými okrajemi, skrze ně se proplétají. – Stromky v nejlepším pořádku, každý ulíčen, vyfintěn jako chlapec o školní visitací. – Fontány tu, besídky, loubí z jasmínu, růží, háje myrtové i cypřišové. Když nastává máj, měsíc květů a lásky – tu přiletují sem zpěvci z dálných krajů. Když pod večer zazní jich sladké klokotání, zachvěje se myrta i cypřiš. Ony znají ty melodie! Jsou to melodie vzdálené, krásné vlasti, je to pozdravení lásky, jež matka svým ubohým, uvězněným dětem rok co rok posýlá, by si nezasteskly! – Ale prchá máj, prchá léto, odletují zpěvci, a smutně stojí myrta, zasmušile cypřiš. – V skleníkách uzavřené odkvétají vzácné květiny, jako dívky v harému tureckém. – Orangerie tu, lesík smokvový, pavilliony v italianském, čínském, francouzském, i Bůh ví jakém ještě vkusu stavěné, a konečně i krásná zimní zahrada. Když šírá rovina sněhem se pokrývá, o zelenu památky není, leč v dáli tmavozelené jehliny smrčin a jedlin, tenkráte za těmi skleněnými stěnami vidět kousek jižního ráje. – V divokém parku rozkládají duby, jasany, jilmy a jiné pěkné stromoví, volně ratolestě do povětří. Mezi stromovím křižují se cesty na vše strany. Jedna vede k švýcarskému domku. Druhá do stínu lesního k poustevně, která je zevně korami, ale uvnitř měkkými čalouny vyložena. Třetí k ville na malém návrší, jejíž průčelí na do- 261 rickém sloupení spočívá. Čtvrtá do malého údolíčka k rybníku, u něhož rybářský domek, při domku pak skvostné loďky na vodě se houpají, a labutě plujou. Každá z cest přivede chodce k milému odpočinku. – Jedna pak z nich vede do březiny. Tam pospíchá v den narození vesnická mládež k tanečním radovánkám. Na prostranném mýtišti stojí okrášlený květinami a fábory strom, okolo něho udupaný mlat k tanci. Pod stromy stoly, na něž se chystá jídla i pití hojnost. Tam pospíchají děvčata v červených suknicích, zlatých čepečkách s červenými fábory. Tam junci, ve vyšívaných kamizolkách, ověnčených, širokých klouboucích. Tam ženou se široké panímámy, majíce přes rámě přehozené táčky, na rukou rukávníky z kožešiny, od zlatých čepečků vlající modré fábory. Mladý lid neotálí dlouho v květném parku, veselá hudba zve do háje. Jen u některého z těch krásných záhonků zastaví se děvčata, a nejedna projeví žádost: kýž by každou neděli byla kytice za šněrovačku! – Jedna z nich s chutí obrací oči po zelených trávníkách, řkouc: „Děvčata, jen se dívejte na tu travičku, to by se to žalo! –“ Z davu chlapců pak ozve se hlas: „Kdyby všude takové cesty byly, jezdilo by se, jak po stole! –“ Panímámy mají více času k dívání se. V těch stinných loubích zdá se jim, že by se hezky předlo, některá míní, že by do té zahrady také zelí a cibule patřila. Muži zase vypočítávají, mnoholi as ta zahrada stojí, myslíce že by líp bylo, nasít žita a pšenice; když pak ne to, alespoň na místo zbytečného stromoví nasázet ovocních stromků. – Okolo zimní zahrady prochází se mnoho městského lidu. Dívají se skrze sklo do galerií, naplněných vzácnými 262 květinami a stromovím; dívají se do kulatého salonu uprostřed, na mosaikovou podlahu, na fontán z bílého mramoru, jehož s výše padající proudy útlolisté kapradiny kolem stojící skrápějí, a teplé povětří v salonu ochlazují. Obdivují skupení soch z kararského mramoru, jež salonu za ozdobu slouží, a jež si prý kněžna přímo z Říma dovézt kázala. – „Takový domeček by mně neškodil v zimě,“ povídá si vyzáblý panáček v černém fraku a plstěných botách, když si byl odkašlal, „ta zima je mi zlý host! –“ „Já bych se také nezlobil, pane písaři,“ klepá mu na rameno tlustý měšťan v nankinkách a modrém fraku, „kdybych mohl jít z teplé světnice pod zelenem až do hospody a zase zpět; chutnalo by mi pivíčko dvojnásob i v zimě.“ „Ach herje, jaká to rozkoš; kdybychom tu mohli držet naše pikniky!“ přeje si rusovlasá panička, dívajíc se do salonu. Vedle ní okáže se hlava s zlatým čepečkem, a buclatá selka ptá se ukazujíc na sochu Apolovu: „Jaký je to svatý? –“ Rusovlasá panička se začervená, obrátíc oči jinam, tatík ale v dlouhém kabátu povídá: „To bude svatý Šebestian, toho dělají vždy nahého.“ Hrubý hlas vedle tatíka ozve se: „Ti páni mají nebe na světě, v zimě si koupí léto, v létě chlad, ale našinec musí v létě pražit se, v zimě mrznout. Proklatá zima, jen kdyby té nebylo.“ Vesele prohání se mladý lid okolo stromu; děvčatům hoří oči i líce, a jedna za druhou svlékají aksamitové kabátky, dávajíce je pod ochranu paním matkám. Ale i těm konečně nedá veselá hudba posedět, jeden pár za druhým spouští se do kola, a mezi těmi strakatě oděnými selkami 263 točí se i měšťanky v černých sukních a bílých batistových čepečkách. Vše je veselo, živo. – Jen v jedněch očích není zápalu rozhárané veselosti; – a právě po těch obrací se nejeden mládec toužebně! Ony patří děvčeti, ze všech nejkrásnějšímu! – Desatero žárlivých zraků sleduje ji v kole, čekajíce kdy noha její stane, by i jim přáno bylo s ní potančit si. – Ale šťastný tanečník neunaveně a pyšně kolem nich unáší královnu plesu! Lehká je mu v náručí, jak prkno, a noha její, jak noha lesní panny, pod níž se tráva nesklání. – I mezi ženami, ačkoliv v mnohém srdci závist a žárlivost boří, je slyšet hlasitou chválu, a nejedna z žen by se ráda matkou, z děvčat pak švekruší krásného děvčete zvala. A však žádné oko nespočívá na ni s tak vroucí láskou a pýchou, jako modré oko sličné ženy, sedící pod břízou s malým chlapečkem v klíně. Tahy v obličeji ženy podobají se zcela oněm v obličeji děvčete, i ty samé zlatobarevné vlasy splývají v plných vlnách podél čela jedné i druhé, ten jedině rozdíl je mezi nimi, jaký je mezi rozkvetajícím poupětem a růží v nejvyšším květu. Co zvláštního půvabu tváři děvčete dodává, je hnědé, dlouboobrvené oko, neobyčejné při zlatých vlasech. U nohou sličné ženy leží v trávě vysokorostlý muž, osmáhlých lící, jasného však pohledu. Nevšímá si velmi tancujících, všecku pozornost obrácenu maje na hezkého klučíka, který s lesklými, velikánskými knoflíkami na jeho kabátu hraje. „Ráda bych se mýlila, ale zdá se mi chvílemi, že Hedvika spíše smutná než veselá je,“ povídá žena muži. „Jistě se mýlíš Johanno,“ odpovídá muž, obrátě hlavu 264 k tancujícím, „Hedvika dávno již tak veselá nebyla jako dnes. Vždyť pak sama ti řekla, že se na dnešní den těší. –“ „Pravda; dnes ráno ještě, nežli jsme šli, povídala vesele: ty ani nevěříš Johanko, jak šťastná dnes jsem! – Když jsem se jí ale ptala, proč právě dnes – utekla ze dveří. Já nevím jaké to děvče nyní je, brzy veselá, dovádivá, hned zase zamyšlená, smutná. –“ „Buď že je sama nevědouc churavá, buď že je zamilovaná,“ řekl muž. „Churavá – to možná – zamilovaná, to ne,“ opakovala žena, kroutíc hlavou – „vždyť pak bych, i kdyby mi to nesvěřila, o tom vědět musela.“ „Vy ženy máte sice v tom pádu bystrý zrak, ale mohlo by přece být, že jsi nedopatřila,“ usmál se muž. „Ne, ne Burkharde, já vím, že se jí ze všech hochů nejvíc Bohumil z Nimbše líbí, ale ani toho si nežádala. Vždyť víš, že nás prosila, abychom ji k žádnému muži nenutili dříve, dokud ona sama by nám neřekla: toho bych si přála!“ „Snad již volila, ale chce zvolence svého dříve trochu poškádlit, i zkusit, jeli hoden její lásky, – jakos ty Johanko mne zkoušela,“ řekl Burkhard, pohlednuv laskavě na milovanou ženu. S lehkým usmáním sklonila se Johanna k děcku, políbíc je v čelo. – „Co pak ty Burkharde, nebudeš dnes tancovat?“ volá na ně zvučný hlas od stolu – „já pořád čekám, abych se s tvojí ženou trochu popyšnil, a ty s ní sedíš jako v líbánkách. Vzhůru, do kola, nedej se zahanbit ode mne staršího!“
265 „Ne já, Johanna nechce tančit,“ hlasitě odpovídá Burkhard. „Však ona si dá říci,“ míní veselý Záruba, a přicházeje s plným pohárem k Johanně, ptá se: „či bys mně chtěla paní Johanno odepřít sousedskou? –“ „Nechci tě urazit Zárubo,“ odpovídá Johanka, vstávajíc s chlapečkem se země. „A já zase tvoji ženu k tanci zaprosím,“ praví Burkhard, oblékaje kabát. „Páni muzikanti, oddechněte si! – Hoši odstupte!“ rozkazuje zvučným svým hlasem Záruba. „Stůjte hoši! nechte sólo rychtáři Zárubovi s Burkhardovou, a rychtářce s Burkhardem!“ povídá jeden z mladíků, rozháněje kolo. „Pojď, pojď Hedviko, a podrž mi Bohumilka, u jiné by nebyl pokojen. –“ S těmi slovy podává Johanna děcko přicházející sestře. Každý dával pozor jen na statné tanečníky, a nepozorována odešla Hedvika, děcko majíc v náručí, od ostatních. Pod bílou villou milý chlad, tam děvče ustane; sázejíc dítě do měkkého vřesu, kleká k němu. „Tak Mílku, zde si odpočinem; teta dá ti prouteček, dá ti kaménky, kvítky, budeš si hrát, pak vrátíme se zase k mamince.“ To pověděvši dítěti, políbí mu buclatou ručinku, a jde přinést slíbené mu věci. – Chlapeček vesele šlehá kole sebe proutkem, hrabe ručkou v kaménkách, děvče pak splítá mu z květin věneček na rusé kadeře, a slzí. Týden již uplynul, co neviděla svého miláčka, co o něm ani neslyšela! Proto se tak velice na slavnost tě- 266 šila, doufajíc že ho uvidí. „V zámku jeho pán, i on tam bude,“ mínila. Když podávala v skvostné síni, vyvolena jsouc ze všech děvčat, paní kněžně bílý koláč, a věnec spolu s přáním, jak to zvyk dávnoletý byl, ráda by se byla po síni ohledla, ale stud jí v tom překážel. „A mezi tou vrchností on bez toho by nebyl,“ myslila si. Věděla že slouží co myslivec; proto když na dvoře hodovali, začasté hodila očkem v tu stranu, kde služebnictvo se hemžilo. Kmitaly se tam zelené výložky s stříbrnými portami, ale Robertovu štíhlou postavu neviděla. Bylo po hodech, a neviděla ho ještě, a v zahradě nebylo také o něm památky. – „Snad přijde k muzice,“ doufala, když vstupovala do kola. Ona si od té muziky mnoho slibovala. „Když přijde, bude se mnou tančit,“ myslila si, – „sestra si nás všimne, bude se mne ptát, kterak já toho pána znám, a já jí řeknu: „Johanko, toho miluju, tomu mne dejte.“ – Seznámí se, řekne, že dostane na blízku službičku, bude mu dovoleno k nám přijít, a pak“ – ach při té blažené myšlénce, „že bude pak jeho, na vždy jeho“ – se děvče blahostí vždy zachvělo, oko se jí radostí zarosilo. – Důvěra její byla pevná, vždyť jí přisahal před živým Bohem – že si ji vezme za ženu! – Ani zdání neměla, že by člověka na světě bylo, který by ruku v rouhání k nebesům pozdvihnouti se odvážil! – Proto také žádná jiná myšlénka, ani bolest srdce její netísnila, ani když dne víc a víc ubývalo, a Robert k tanci nepřicházel, leč smutek sklamané radosti, a vědomí, že jest prodlouženo skrývání se před sestrou. „Ach, přetěžké bydlo panský dvůr!“ vzdychla si ko- 267 nečně, a oči osušivši usmála se na hrajícího si chlapce, ukončujíc pletení věnce. V tom slyšet z povzdálí hlasy, vždy víc a víc se blížící k místu, kde Hedvika seděla. – Děvče poslouchá, náhle ale sebou trhne, vyskočí, a oči radostí jí zahoří. – Nerozumí sice cizé té řeči, v které se hovor vede, ale zvučný, lahodný ten jeden hlas zná! Mezi tisíci hlasy by jej rozeznala. Ten samý zvuk zaujal nevinné srdce její hned na první doslech, ten slyšela ve vážné přísaze i v tichém šepotu vášnivé milosti. – „Ale s kým to přichází?“ ptá se děvče samo sebe – a srdce jí očekáváním prudčeji a prudčeji bije. Slyší šust hedbávného šatu, cítí vůni panskou, tu samou, jakou byl nadchnut šat kněžny, když ráno při slavnosti lem jeho políbit dovolení dostala. – Již se kmitá drahý šat mezi zelenem, a v okamžení stojí před Hedvikou krásná kněžna a Robert. Nemá myslivecký prostý šat – černě oděn je, na prsou řády, na bílé ruce třpytí se brilliant. Děvče s úžasem dívá se na ten šat, na paní zavěšenou v jeho rámě, trne, pozorujíc v jeho tváři, v níž před nedávnem s rozkoší se zhlížela, chladnost, pohrdlivost, v oku utajený hněv! – Myšlénka pravdy projede mysl její – hrozná to pro ni myšlénka. – Ale nemůže jí věřit, a přikročíc k Robertu, zoufale zvolá: „To není možná Roberte; tys přisahal!“ – Chladně ji kníže odstrčí. – Kněžna ale nedůvěrně jaksi pohlídnouc na knížete, útrpně pak na děvče, ptá se: „Co je to kníže, znáte to děvče? –“ „Viděl jsem ji dnes ponejprv kněžno u vás; – myslím že je buď opilá, buď že se zbláznila, aneb že se v osobě mýlí,“ odpovídá kníže zcela chladně a pokojně.
268 Hedvika rozumí těm slovům, ale ten chladný, bezsrdečný zvuk – ten již nezná! – Upřeně dívá se oko její na postavu před sebou, – zdá se ale, že jí cizá je. Barva s tváře jí uprchla, ruce bezvládně klesly, srdce necítilo ani radost ani žalost; – stuhlo. – Když na kněžnino zavolání lidé se sbíhali, a před všemi jinými Johanna, jako tušením hnána – ležela Hedvika v trávě, jako socha z mramoru, hromem s podstavce svržená. – Chlapeček ale hrál si s odhozeným věncem, a vesele pošlehoval proutkem. – „Co se stalo děvčeti?“ ptal se jeden druhého; ale ten jediný, který věděl, nepověděl, a nikdo jiný příčinu ani netušil.
*** Lépe se jednou zardíti, Nežli stokrát zblednouti. (Nár. přísl.)
Kdo v létě jde hlohovskou ulicí v městě Z... ., jakoby šel vinicí. Všecka průčelí čistých domků, jež z obou stran rovnou čarou se táhnou, zakryta jsou vinnou révou, sotva že okna vidět. V okénkách ukáže se leckdes mezi zeleným listím líbezný obrázek rusovlasého děvčete. Ze vrátek zeleně omalovaných vycházívají časně z rána hospodyňky v bílých čepečkách, černých sukních i kabátkách. Na krku má každá bílý šátek s krajkami, bílou též zástěrku, všecko bělounké, hladké jako led. Na noze černý pantoflíček. Přes rámě nese si každá pěkně pletený košík. Drobným krokem klapkají do města na koupi, každého ko- 269 ho potkají, přívětivě jménem božím pozdravují, a dojdouce jedna druhou, rády svěřují si domácí svoje křížky i novinky všeliké. „No paní teta, co dělá váš nový soused, vindický dlouhokabátník?“ ptala se jednoho dne hospodyňka hospodyňky. „Jak to bylo první den, tak to je i dnes; každé ráno v určitou hodinu jde z domu, za hodinu, někdy za dvě se vrátí, a není ho pak vidět až zase večer; to jde každodenně s mladým děvčetem pryč, ale nezůstávají dlouho. Tak to máte den jako den. –“ „Divná věc je to, že nevíme, kam chodí a proč se tu mezi námi usadil, a jsou tomu přece již dva týhodny. A což ta stará nebyla ještě u vás, ani vy u ní? –“ „Bože zachraň, ta nejde k nikomu; kouká jakby chtěla devět vsí vypálit, a sotva na pozdravení poděkuje. Nechci s ní nic mít. –“ „A což to děvče? –“ „S tím by se dalo promluvit, ale samo není nikdy doma, ani nevyjde samo na ulici. Je to věru divné hospodářství, člověk se ani vpravit nemůže do něho. Už jsem si všelicos o tom myslila. –“ „Kdo ví, jestli ten člověk je opravdovský sedlák? –“ „Kdyby to byl našinec, anebo sedlák opravdovský, nač toho skrývání před námi a odlučování? Toť nebylo nikdy a nebude, aby soused souseda neznal. –“ Silný krok mužský za nimi vytrhl je z rozmluvy, a když se obrátily, viděly toho, o kterém si právě povídaly. „My o vlku a vlk za humny,“ šeptala jedna druhé.
270 Sedlák jda okolo nich, pozdravil zdvořile, aniž by si jich byl více povšimnul. „Věřte paní teta, že to je přestrojený pán, jen se podívejte, jak se pyšně nese.“ „Ale což abychom za ním šly? – Času dost na trh. –“ „Inu, jsem při tom, jen aby nešel daleko, děti doma čekají. –“ „Uhlídáme; o chvilku nebude zle. Pospěšme, aby se nám s očí neztratil. –“ Zvědavě paní tety hnaly se za sousedem, sotva dechu popadaly. Přešly hlolovskou i panskou ulici, přešly i náměstí, za náměstím zámeckou ulici, pak se daly v pravo ke kostelu Augustinskému. Za kostelem na malém plácku stálo veliké stavení, u toho se sedlák zastavil, klepaje na těžké železem pobité vrata. Za chvílku byly mu dvéře otevřeny, a on vešel dovnitř. Paní tety plny podivení koukly na sebe, řkouce: „Tedy do trestnice! A musí tu být známý, že ho pustí! – Ale co tam chce? –“ „Inu, vždyť se to dovíme!“ mínila ta paní teta, co pospíchala, táhnouc druhou nazpátek do trhu. Sedlák, jehož tajemství paním tetám tolik hlavy lámání nadělalo, stojí smuten v chodbě velikého domu, do něhož byl vpuštěn, a jejž paní tety trestnicí nazvaly. Dům ten je do čtverhranu stavěn, ve dva dvory rozdělen. Chodby na dvůr otevřené vedou kolem do kola. Jeden z těch dvorů travou je porostlý, u protřed něho je kulatá kaple. V jednom z otevřených oblouků, kterými viděti do posledního dvoru, stojí sedlák.
271 Šestá odbije; zvuk zvonu zazní z výšky nad kaplí, a hned na to slyšet z protější chodby kroky, provázené chřestěním řetězů. Chodbou přichází vězník, veda za sebou řadu ženských naskrze stejně oděných, v režný, modropáskový kanafas. Některá má jen na jedné noze pouto, některá je má na obou nohách, spojené řetězem. Rozličné to tváře! Tu vidět stopy divokých vášní, z očí srší vztek a zloba; ta lhostejně dívá se na znamení potupy, které nese, jiná zase lehkomyslně se usmívá. Málo těch, kterým by se tvář barvou studu ještě polila. Sedlák nevšímá si žádné z těch nešťastnic, oko jeho staví se u posledních dvou postav ženských, zcela si podobných. Na trávníku před kaplí seřadí se vězné ve dvě řady; sestry stojí vedle sebe. – Kdož by poznal v těch utrápených postavách krásnou Johannu Burkhardovou, i krásnější sestru její Hedviku! Jaké to musely být muka, že udělaly z té květoucí růže tak záhy obraz beznadějného žalu, na nějž nemožno bez bolesti se podívat! – I postava Johanny je sešlá, tvář bledá, ale v modrém oku jejím jeví se mužná oddanost. Ona se nevzdala naděje. Mše svatá začala; ženy klekají. Johanna vroucně se modlí, prosí za dítko nevinné, za muže milovaného, jehož stesk srdce jí rozrývá, prosí o sílu v utrpení, o navrácení blaha vezdejšího. Hedvika prosí o smilování, o věčný pokoj. Sedlák Burkhard stojí v okně se srdcem plným zármutku; chce hledat i on potěchu v modlitbě, ale nemůže se modlit, v duši jeho ozývá se bezvolně tiché lání, an vidí pouto na noze Johanny, a vedle ní svadlou růži, druhdy 272 okrasu celého okolí, utrhnutou, v prach zašlapanou hanebným svůdníkem! – Je po mši. Vězník odvádí vězné po chodbě, kde Burkhard stojí. „Bůh vás pozdrav! Bohumil je zdráv! Mariana, Lény pozdravujou!“ hlasitě praví Burkhard, kdy Johanna s Hedvikou okolo něho jdou. Ony nesmí odpovědít; Johanna ale děkuje muži pohledem nejvroucnější lásky, pohledem jen zulíbá mu tvář. Hedvika se naň usměje, ale v úsměvu tom jeví se tak nevýslovná bolest, že se Burkhard pláče zdržet nemůže a rychle se odvracuje, by nezastihly ženy slzu, která se nedá déle utajit. Tu dobu, když vychází Burkhard z trestnice, vchází do jeho přívětivého domku vysoký, širokoplecí muž v modré bluse a letní čepičce. Tvář jeho zdravím prokvetá, jasné je oko, upřímný vzhled. „Pochválen buď Ježíš Kristus!“ pozdraví příjemným hlasem starou Marianu, která právě domek zametá. „Až na věky!“ odpoví stará, obrátíc svou poďubanou tvář na příchozího. „Bydlí tu Jan Burkhard, co měl statek v Dětřichovicích? –“ „Bydlí.“ – „Najdu ho doma?“ – „Ne“ mrzutě zabručí Mariana. „Kde je?“ – „V městě.“ – „Kdy přijde?“ – Ještě mrzutěji odpoví stará: „Záhy.“ – „Mohu naň zde čekat?“ – ptá se cizí dále. „Jděte dál“ – pobízí Mariana, ukazujíc do síně. Host vešel, Mariana dále zamétala.
273 Když vešel cizí host do čisté sednice, zůstal překvapen u dveří stát. Sednička čistá jako sklo, v otevřených oknech plno slunečních paprsků a vinných listů, které se všetečně do sednice derou, a u prostřed sednice tancuje mladičké děvče selské s rusovlasým chlapečkem. Drobná její postavička pružná je jak proutek vrbový, a pohyblivá, jako motýlek. Černé pletence vlasů visí až po modrý lem červené suknice. Aby se lehčeji tančilo, byla se do bosa vyzula, a chlapeček stál u ní v bílé jen košilce. Když cizí vešel, zahořelo růžové líce děvčete výše, lehounká noha její ustala, a kulaté, čiperné její očko obrátilo se tázavě po něm. „Roztomilý to obrázek!“ zvolal host. „Pánbůh vás požehnej!“ „Dejž to Pánbůh!“ odpovědělo děvče. „Co byste rád?“ „Chci se dočkat hospodáře, a ta venku odkázala mne sem. Však jsem rád. Zde vidím jasné oči, ale ta venku vstala narub. Škaredila se na mne zle“ usmál se host, odkládaje čepičku. – Nenucenost a přívětivost hosta byly děvčeti po chuti, i hned začalo beze vší ostýchavosti: „Naše Mariana, že se na vás škaredila? Ach u ní je slovo drahé, kdybychom my s Bohumilem nežvatlali, bylo by tu jako v kryptě. Jan nemluví, Mariana nemluví, jenom my dva mluvíme, viď Bohumilku? –“ „A čí tys dítě?“ – zeptal se host, a oko jeho dlelo s vřelým účastenstvím na děvčeti. – „Já jsem Redvicovic z Nimbše, a říkají mi Léna, Burkhard je můj strýc. –“ „Tu to máme, tedy jsme příbuzní, zvolal radostně host, podávaje děvčeti svalovitou pravici.
274 „A odkud, a kdo jste vy?“ udiveno ptalo se děvče. „Já jsem Fricek Burkhard, vlastní bratranec Janův, svého řemesla kovář, rozený z města Berlína. Cestuju po světě, abych něco viděl a zkusil, a při té příležitosti umínil jsem si podívat se k příbuzným. Ale já se všecek s tebou zapomněl, ani jsem se ještě neptal, kde hospodyně je a kde švakrová? Psali mi naši, že Hedvika velmi krásna je? – Snad je již vdaná? –“ Při poslední Frickově řeči zasmútil se obličej děvčete a truchlivým hlasem pravila: „Což jsi neslyšel, kterak se s nimi dělo? –“ „Jakž bych věděl, má duše. Dvě léta vzdálen jsem již od domova, chodil jsem po cizích krajích. Nyní přicházím od hor Krkonošských sem k vám. Když mně prohlíželi zde na úřadě spisy, ptá se mne jeden z úředníků, vida jméno Burkhard, mámli tu v okolí příbuzné, já řku, mám v Dětřichovicích a v Nimbši. „I, povídá, ten Burkhard, co bydlel v Dětřichovicích, bydlí zde v městě v hlohovské ulici.“ – Poděkoval jsem mu za to návěští, více mně neříkal, já se více neptal. – Co se tedy stalo, rychle mi povídej! –“ „Však slyším už jít Jana, on ti to sám poví, já bez toho nevím jen konec. – Pojď honem Bohumilku, tatínek jde, povíme mu že je tu strýček!“ – a utrouc si zarosené oči, pospíchalo děvče s chlapcem ze dveří. Fricek ale v patách za ní; než slovo promluvit mohla, drželi se přátelé v objetí. „Sám anděl boží tě ke mně přivedl!“ řekl Burkhard, podávaje příteli ještě jednou ruku na přivítanou. –
275 „Nuž, to mne cesta dvojnásob těší, když ti přicházím vhod. Jen abych ti v skutku mohl něčím být platen. –“ „Můj hochu, pomoci mi nemůžeš, ale znáš přísloví: zlý rok ohlíží se po úrodě, a člověk po přátelích v nehodě. – Mněl jsem, že mám přátele, ale kdo si nohu vyvine, i nejmilejší ho pomine. –“ „Mluv tedy, co se stalo; a byť bych ani rady nevěděl ani pomoci nemohl, alespoň upřímné účastenství najdeš. Požaluj, odlehne ti od srdce. –“ Burkhard podepřel ruku o stůl, položil čelo v dlaň, a dlouhou chvíli mlče tak seděl. – Pak začal příteli vypravovati, jak šťasten před rokem byl ve své domácnosti. „Kdyby mně král celé své království byl podával, já bych s ním byl neměnil. A Hedvika; – to byla naše radost, naše pýcha. Směle mohu říci, že byla okrasou nejen naší dědiny ale i celého okolí. Každý z těch mladých synků šťasten byl, když se na něho usmála. – Mnoho se jich o ni hlásilo, ze vsi žádný však z nich se jí nelíbil. Nedomlouvali jsme jí k tomu ani onomu, rád bych to byl ale viděl, kdyby se jí byl Bohumil z Nimbše zalíbil. Navštívil nás, a s radostí jsme pozorovali, že se jeden druhému zalíbili, čehož Hedvika ani netajila. Brzy potom pozorovala Johanna, že bývá Hedvika často zamyšlena, že se v práci zapomíná, jakoby ve snách byla. Já mněl za to, že ji láska mate, a poněvadž jsme mimo Bohumila žádného neznali, kdo by se jí byl líbil, jistil jsem, jeho že zvolila. I Bohumilův otec, když jsme tam jednou, jsouce za kmotry zváni, byli, naříkal, že láska synovi zmátla kolečka, že by vždy, místo na pole, zavracel k Dětřichovicům. – Nechali jsme vše, až přišla u nás nešťastná slavnost. Hedvika kolik dní 276 o tom mluvila; bylo slyšet, že zvolena bude, podat naší vrchnosti věnec, koláč a přání, jak se to u nás slavívá, neboť to bývají spolu obžinky. – Johanna ale tvrdila, že se Hedvika těší jen na muziku. Veselí jsme byli; Hedvika tančila jako o závod. I já i Johanna do tance jsme se pustili. Hedvika vzala chlapce od Johanny a ztratila se do lesíku. Ještě jsme ani nedotancovali, strhl se hluk a šum, lokaj panský přiběhl mezi nás, že tam děvče selské v lesíku omdlelo. Johanna hned vykřikla: to je Hedvika! – Letěla přede všemi – sotva jsem jí stačil! – Ona předce jen měla pravdu! Jakoby ji z vosku ulil, tak tam děvče leželo, a památky života v ní nebylo. Bohumilek seděl blízko ní v trávě, okolo leželo plno květin, bylo vidět, že spolu hráli. Donesli jsme ji do blízkého letohrádku, paní kněžna sama poslala svého lékaře, a tomu se po dlouhém namáhání podařilo, vzkřísit ji k životu. Když přišla k sobě, jakoby nás neznala, a jen ustavičně opakovala: zima, zima. – Lékař radil, bychom s ní domů jeli, že nejspíš nějaká nemoc u ní vypukne. Skoumal nás, jestli jsme na ní něco pozorovali dříve, my ale že nic více, leda někdy zamyšlenost, co by se jí ale v zahradě bylo tak náhle stalo, že nevíme. – Panský lokaj stál u nás, a povídá: Chystal jsem v pavillonu lahůdky pro vrchnost; viděl jsem děvče sedět pod stromem tu s tím děckem, hrála s ním. Po nějaké chvíli přicházela paní kněžna a kníže po cestičce nahoru; když byli blízko děvčete, vyskočila, pak jsem viděl, že se až k samému knížeti přiblížila, a hned na to vidím ji padat, a paní kněžnu slyším o pomoc volat. Běžím tam, a kníže pán poslal mne hned svolat její přátele, víc nevím co říci.
277 My jeli domů, a lékaře z města na pomoc povolali. Ten jí žilou pustil, mnoho lektvarů předepsal, ale moc platno, děvče blábolilo až hrůza, mluvilo o samých prstenách, hvězdách, o myslivci, paních a často opakovalo: „Tys přisahal.“ – Nepřišla ani k paměti, a my byli už celí zoufalí. Konečně si pomohla nátura sama, a Pánbůh dal zdaru. Začínala pokojně spát, a jednoho dne, když se z dlouhého spaní probudila, ohlíží se okolo sebe, mne si čelo, a povídá: „Johanko, co se to dělo se mnou, mně se něco hrozného zdálo?“ – „Chvála Pánubohu sestro, že se pamatuješ,“ zvolala Johanna plna radosti, „teď už je vyhráno, duše drahá. Tři neděle tomu, co jsi omdlela v knížecí zahradě při té slavnosti; bylas v lesíku s Bohumilkem. šel okolo tebe kníže pán a kněžna a tys omdlela.“ Při těch slovech vytřeštila Hedvika na Johannu oči, a všecka vyděšena ptá se: „Co povídáš, kníže pán? S hvězdou na prsou, s prstenem na prstě? –“ „Ano Hedvičko; povídali že to kníže pán, že prý často bývá na návštěvě v zámku, co je ti, jen se zpamatuj!“ – prosila ji moje žena. Hedvika ale zůstala jako mrtvá, a šeptala si: „Tedy to nebyl sen!“ Bylo jí od té chvíle zase hůř, jen že to netrvalo již tak dlouho, jako před tím. Pomalu byla Hedvika tak dalece zdráva, že mohla z postele vstát. Ale nebyla to již Hedvika. Postava její vůčihledě se ztrácela, tváře měla jako lilie, veselost z očí zmizela, a stala se nemluvnou. Jestli se na chlapce, nebo na nás kdy usmála, jevila se taková bolest v tváři, jakoby jí srdce při tom plakalo. Plakat ji však nikdo neviděl; ale modlit se chodívala pod kříž k lesu. I když zima nastala, klekávala tam 278 dlouhé chvíle. Ve vesnici povídali si lidé, že přišla Hedvika o rozum; ba zase že si uhnala souchotě, jak to už bývá mezi lidem. Někteří nás ovšem přicházívali těšit z outrpnosti, ale někteří k nám chodili ze zvědavosti, a po straně nás pomluvili, vyčítajíce Johanně i Hedvice pýchu. Bohumil byl první, který přišel, slyše o Hedvičině nemoci. – Ale když jsem ho vzal stranou na paškál, aby mi řekl zdali mezi ním a Hedvikou bližší známost byla, dokládal se mi na svátost, že nebyla. Řekl prý sice Hedvice, když nás po druhé navštívil, směli by o ni prosit, ale ona že mu ruku odepřela, s upřímným vyznáním, že jinému již srdce zadala. Hoch se nad tím trápil a více nepřišel. – Jednou, když byly ženy samy doma, vzala Johanna Hedviku okolo krku, prosíc, by jí svěřila svoji bolest. Hedvika obejmula sestru, hluboce si vzdychla a po chvíli povídala: „Odpusť mi Johanko, že jsem se proti tvé lásce prohřešila. Doufalať jsem, že mi ráda odpustíš, když mne šťastnou uvidíš, že jsem ti lásku svoji tajila. – Čekala jsem jen na příhodnou chvíli, a ona nepřišla a nepřijde více. Zklamal mne: a co hůře, že se prohřešil i proti Pánubohu, zrušiv přísahu. –“ „A kdo je ten ničemník sestro?“ ptala se jí Johanka. Hedvika zavrtěla smutně hlavou: „Neptej se mne sestro, to jsem již zapomněla.“ „Nuž tedy nebudu se ptát na nic, ale pusť jen ty žalost po vodě, buď zase naše a zapomeň na minulé doby,“ prosila Johanna. „Kdybych já naň zapomenout měla, kdo by se za jeho duši modlil?“ – odpověděla jí Hedvika.
279 Nechali jsme ji žít, jak sama chtěla, a doufali, že snad přece časem hoře její se zmírní. Ach Bože! Nejhorší nikdo z nás netušil. – Bylo již po vánocích. Hedvika churavěla a stávala se den co den smutnější a nemluvnější. – Jednou z rána jde Johanna, jako vždy časně do komory kde Hedvika spala. Když za dlouhou chvíli se vrátila, byla velmi bledá. Já se ulekl, ptám se, co se stalo, a ona mi na to: „Lekla jsem se o Hedviku, přišlo jí zle.“ – „Pošlem pro lékaře?“ povídám. „Nač pak, ten jí beztoho málo byl platen. Já jí vařím koření, však ono jí bude líp. Jen tam žádný k ní nechoďte“ povídala. Já ji poslechl. Večer když mne k ní pustila, ani jsem se nepřiznal, jak jsem se jí sám ulekl; nebyla ani k sobě podobna. Za týden byla ale zase mezi námi v sednici. Johannu jsem však nemohl pochopit, bledá byla a tak chodila, jakby měla srdce pod povlakou. Minulo asi čtrnácte dní od toho rána, kde se Hedvika opět rozstonala, když k nám pod večer zavítal kmotr Záruba, rychtář. – Byl jakýsi jako poplašen. „Co je ti Zárubo?“ ptám se ho; „máš odvádět kontribucí? –“ „Ta by mi nenadělala tolik starostí, ale to je horší kousek. Dnes měli panští lov na zajíce; naši domkáři jak víte musí nahánět. Zatáhli od lesa až ke kříži. Psi při tom ustavičně kolem rejdili, ten jeden, ale začal u kříže čenichat, hrabat a pomyslete, co vyhrabal? Skřínku dřevěnou, a v ní novorozené dítě!“ – Mlčel a my všickni mlčeli. „Tak si jen považte! Znáte lidi, – můžete si mystilmyslit, co tu bylo hned řečí a důminek! – Hned to šli 280 udat k úřadu, a zítra budu mít komissí na krku. Šlakovitá věc! –“ „Která pak to asi nešťastnice byla?“ ptám se. „I někdy to udělá takové děvče, že by si člověk ani do smrti na ni nepomyslil. Zítra se to ukáže. – No dobrou noc, buďte tu s Pánembohem!“ – Odešel; tu jsem teprv pozoroval ženské. Mariana v sednici nebyla, jen Johanna a Hedvika. První se třásla jako osyka, druhá seděla jako z kamene vytesaná. Díval jsem se z jedné na druhou, a začalo mi být ouzko, aniž jsem vlastně věděl proč. Tu se najednou Johanna zvedne, kvapně vezme mne za ruku a povídá; „Viď, že mne miluješ Burkharde?“ – „Tyť to dobře víš, proč pak se ptáš?“ povídám jí. „A věříš mi, viď?“ dále se ptala. – „Důvěra a láska musí chodit pospolu; ostatně nezavdala jsi mi nikdy příčiny, abych nevěřil!“ – odpovím, ale bylo mi více a více ouzko. „Poslyš tedy a odpusť mně a jí, čeho jsme se dopustily. – Pamatuješ se na ono ráno, je tomu čtrnácte dní, když jsem všecka zlekaná z komory od Hedviky se vrátila? Nuž, když jsem tam vešla, ležela ve mdlobách na loži, a novorozeně držela v ruce – mrtvé! Já ztrnula! Že by matkou byla, zdání jsem neměla! – Zpamatovala jsem se ale hned, začnu ji křísit, což se mi i brzy podařilo. „Proč jsi mne nenechala umřít?“ povídá mi, když se zpamatovala, „a kde je moje dítě?“ – Tu jsem vzala dítě, zavážu, a chci i to přivést k životu; ale bylo už darmo, krev mu uběhla. Pokřtila jsem je svěcenou vodou, a schovala do skřínky.skřínky.“ Mně bylo ouzko! – „Proč jsi mi to neřekla Hedviko?“ ptám se jí. – „Proč? – Nechtěla jsem ti udělat 281 větší ještě žalost a hanbu. Doufala jsem že umru, však nepoštěstilo se mi. A napadl mi soud lidu, hanba, bála jsem se o pokoj domácí, o tvoje dobré jméno, a to přimělo mne k úmyslu, všecko skrýt a mlčet. – Sama jsem dítě pochovala, a nezůstalo stopy po všem, jen červ v mém svědomí. – Nyní víš všecko Burkharde. Odpusť! –“ Jakž bych nebyl odpustil, vždyť jsem znal svoji Johannu, a znaje pohnútky, které ubohou Hedviku k takovému kroku přivedly, nemohl jsem se na ni hněvat. – Ale soud je přísný. – Rozmyslil jsem vše, a uznal za nejlepší jeti hned do města, předejít komissí, a vše upřímně udat. „Pokorné hlavy ani meč neseče“ říkává se. – Sdělil jsem úmysl ten ženám, řka, aby se přichystaly na cestu. Sám hned jsem v domácnosti vše si zřídil. Po půl noci byli jsme na cestu hotoví. Johanna byla pokojná, milejší jí byla konečně ta zjevnost, než ten ustavičný strach, který v duši nosila. V městě šel jsem k soudci. Myslil jsem, že se není někdy tolik co bát soudu, jako soudce; ale což to bylo všecko platno! Vyšetřit se to muselo, a při vyšetřování vyznala Hedvika celou vinu, prosila ale za sestru, ta že za nic nemůže, že o ničem nevěděla, a jen z veliké lásky k ní a na snažnou prosbu že mlčela. – Však co platno. Obě byly odsouzeny, ale že se bral ohled na zmírňující okolnosti, byla Hedvika odsouzena na rok do trestnice k lehké práci, a Johanna na tři měsíce. Když jim soudce rozsudek četl, ozvala se Johanna: „I já chci pánové být odsouzena na rok, stejně s Hedvikou, učiňte mi tu milost. Nemohu a nesmím ji opustit, slíbila jsem to matce naší na smrtelné posteli.“ Soudcové ale na její prosbu málo dbali. –
282 „Jak mi bylo, když jsem rozsudek slyšel, a napotom je v řadě vězných v hrubém šatu, s poutem, a bez těch krásných vlasů viděl, to ti říci nemohu, dokončil svoje vypravování Burkhard, zakrývaje si uslzený obličej rukou. „Ubohý příteli!“ zvolal pohnutý Fricek, podávaje Burkhardovi ruku. „A jak dlouho již jsou v trestnici?“ „Teprv měsíc; mně ale zdá se to již věčností. Abych ulehčil jim i sobě, prodal jsem statek, a zakoupil zde ten domek. Tak mohu ráno je vidět i večer, mohu Johanně každý den chlapce poslat, aby se s ním trochu potěšila, mohu jim ve stravě přilepšit. – Těším se ještě tím, že Johanna utrpení svoje snáší jak muž, ale bojím se, by neklesla, až Hedvika se odebere.“ „Vždyť ale Johanna dříve svobodna bude? –“ „Ano: ale Hedviku smrt osvobodí.“ „Ubohá!“ vzdychl Fricek. „Ubohá je, dokud žije. Pro ni nemá svět jen trní; už přejme, ať se Bůh nad ní smiluje. –“ „A co ten hanebník? Nevíte kdo je? –“ „Ona jméno jeho nevyřkla. Tušení naše je ale neklamné. –“ „I já bych na jisto uhodl, a přál bych, aby mi někdy pod pěsť se dostal. –“ „Milý brachu, kdo nad sebou seká, třísky mu do očí letí,“ usmál se trpce Burkhard. „To máš pravdu; těšme se jen tedy tím, že na vysoké hory, domy – rády často bijou hromy“ – hodil hlavou smělý Fricek.
*** 283 Ani radost věčna, ani žalost bezkonečna. (Nár. přísl.)
Čas rychle uchází v žalosti i v radosti. Dva měsíce uplynuly od rozprávky Burkharda s Frickem. Vězník byl právě odvedl řadu svých svěřenců k práci, a sedl k snídani, když Burkhard k němu vešel. „Jak je nahoře?“ ptal se úzkostným hlasem. „Vězna v čísle třiatřicátém bude dnes propuštěna; včera vypršel její čas,“ odpověděl vězník s tváří nepohnutou, podávaje hostu těžkou dubovou židlici. „To já vím pane; ale ona nechce dříve odtud, dokud Hedvika nevyjde. Rád bych věděl, jak se té vede; řekl jste včera večer, že byla sproštěna práce pro slabost.“ „Ano, spoluvězná v čísle třiatřicátém byla včera od práce sproštěna, a dnes zase, poněvadž leží. V noci byl u ní kněz i lékař. Tuším že nebude dlouho dělat. – Škoda těch dvou; raději bych deset jiných ztratil. Ta rota nadělá člověku zlosti, aby vždy za ní s holí stál, ale ty byly vždy tiché a pracovité osoby.“ – Vězník myslil, že se muži s těmi slovy velice zavděčí, a Burkharda mráz pošel. Vzal ale z kapsy přichystané dva stříbrné tolary, a vtisknuv je vězníku do ruky, pravil: „Snad byste mohl pane dovolit, abych se do čísla třiatřicátého podíval? –“ „Teď ne pane, přijde tam lékař; ale zůstaňte tu u mne, a když uvidím příhodnou chvíli, zavolám vás,“ řekl vězník, a nepohnutá tvář se jak jí možno bylo vyjasnila. Burk- 284 hard byl spokojen. Vězník když se byl pohodlně nasnídal, vzal svazek klíčů a šel ven. V čísle třiatřicátém ležela na příčně Hedvika; hlava její spočívala na rameně sestry, v sepiatých přes prsa rukou držela druhou její ruku. Bledé jich tváře se dotýkaly. Teplá, horkými slzami polita byla tvář Johanny, tvář Hedviky jako z mramoru. Oko Johanny patřilo světu; v otevřeném krásném oku Hedviky jevila se duše, očistěná všeho kalu, prosta žalosti i radosti světa, to patřilo již nebi. Okolo úst rozpoložen byl mír. Těžké kroky se ozvaly v síni, klíče zarachotily, a do dveří vešel lékař a vězník. Oko Johanny radostně ho vítalo, mile mu přenechala ruku sestřinu; skoumala, zdali by v jeho tváři ještě doufání jaké bylo. Ale neviděla nic, než mezi špicemi naškrobeného límce vyšpulené pysky, nad nimi ušňupaný nos, na nose brejle, a za nimi dvě blýskavé očička. S té tváře nebylo se čeho doskoumat. Ale pan doktor píše ještě recept, udává jídlo; – topící chytá se stébla. On musí vědět, že bude ještě užívat lék i pokrm, tedy předce naděje. – Ubohá sestro, kdybys věděla! – Za dveřmi ptá se vězník: „Prosím, pane doktor, bude vězná živa?“ – „Jestli dnes neumře, bude živa,“ odpoví doktor vážně si šňupna. Pak se podívá na zlaté hodinky a vida že již přešla sekunda přes povinnou mu hodinu, pospíchá do svého kočáru. Hedvika ale dívala se dlouho – dlouho za odcházejícím lékařem, rozloučila se s ním i se starým vězníkem a oko její hledalo zase milý obličej sestry.
285 „Neplač Johanko, proč pláčeš?“ – šeptala tichým hlasem, „přej mi pokoj! Já řeknu matce, že jsi splnila slib.“ – Johanna tím více štkala. V tom se dvéře opět otevřely zpolehounka, a v nich se objevil smutkem zastřený obličej Burkhardův. Radost zableskla na obličeji Hedviky; byl to blesk posledního ještě pocitu, který duši k světu poutal. Odtáhla jednu ruku od ruky sestřiny a podajíc ji švakrovi, pravila slabým hlasem: „Přišels rozloučit se? Já si to přála. Bůh tě žehnej za tvoji lásku. Odpusť mně, a zpomínej s modlitbou!“ – Burkhard klekl k loži, a hlava jeho skleskla na ruku umírající. „Odpusť i jemu!“ prosila Hedvika, a oko její obrátilo se z jednoho na druhého. „Když ty odpouštíš, odpouštíme i my,“ odpověděli manželé jednohlasně. Úsměv uspokojující přelítne tvář Hedviky, oko její více ještě zaleskne se. Pak se obrátí po slunci, které skrze mříže otevřeného okna zasvítá, a lehounkým vzdechem – opouští svět..... V soumraku přivádí Burkhard zadními dvířkami zahradními Johannu domů. – Mariana neví, máli se ptát: „zdrávy?“ – nebo „co donést?“ splete si jedno s druhým, a pustí se do pláče. Lenča klade matce do náručí chlapce, hlava její také ale nachází místečka na prsou té, kterou spolu s chlapcem maminkou zove. I Fricek se blíží, by podal s rukou dáním spolu i přátelství těžce skoušené příbuzné! – Ale on první vidí smutek, jako povlak tváře manželů zastiňující.
286 „Zůstane Johanna již mezi námi, či se vrátí k sestře?“ – ptal se po tichu Burkharda. „Hedvika je v Pánu. Johanna přináší vám poslední její políbení!“ – řekl Burkhard hlasitě. Najednou zmizela všecka radost s tváří, oči zalily se slzami, a usedavý pláč rozlehl se v tiché sedničce. – Za městem táhne se šírá planina, pokrytá pískem a vřesem, mezi nímž leckdes několik stromků. uprostřed planiny vede hlavní silnice. – Šedá mračna po planině honí se pod oblohou, chvílemi zavěje vítr přes růžově květoucí vřes, do sypkého písku rozvlní ho, jako hladinu vody, odnášejíc na svých perutích celé kotouče v rozličné strany. Od města jde průvod, malý, smutný průvod. – Na místě kněze kráčí v čele žalářník s holí, na místě hudby ozývá se chřest řetězů. Za žalářníkem nese šest ženských na ramenou černou prostou rakev bez pokrovu. Za rakví jde Burkhard, Johanna a Fricek. Za nimi řada vězných, nejposlednější biřičové. Blíže silnice u malého hájku zastaví průvod. Jsou tam stopy hrobů, ale pískové jich rovy vítr dávno rozmetl. „Kde tedy máme kopat?“ ptají se čtyry z vězných, berouce od biřičů rejče a lopaty. „Zde ji položte,“ prosí Johanna, ukazujíc k osamělému keři šípkovému. Vězně kopají, Johanna a muži klekají u rakve k modlitbě; a mnohá z vězných kleká s nimi, pomodlíc se vroucí otčenáš za tu, která nikdy nesplácela trpké jich úštěpky. Hrob je hotov. Vězně chtějí spustit rakev dolů. Ale na dobré slovo Burkhardovo, přenechává poslední tu službu vězník příbuzným. –
287 Vězně odcházejí, přátelé klečí ještě u keře šípkového, jediného to pomníku na hrobě Hedviky. – Tu jede po silnici panský kočár, a v něm sedí v pocestném obleku krásná dáma a muž. Černé oko mužovo hoří, a vítr rozhazujíc havraní jeho kadeře, odkrývá jizvu, táhnoucí se po levé straně čela až k uchu. Burkhard vyskočí, bystře se podívá do kočáru, a uchopiv Frickovo rámě, zvolá: „To její vrah!“ Zasrší mladíkovo oko, svalovitá ruka jeho se zdvihne, ale dolů ji táhne slabá ruka Johanny, a jemný její hlas zašeptá: „Ona mu odpustila!“ „Bůh soudiž: On vidí, kdo koho šidí!“ pravil Burkhard, když opouštěli hrob na planině.
Ludmila z Hrádku.
288 List z české literatury. (Psán Žofii.)
František Jaromír Rubeš.
Kdykoli přemýšlím o naší nynější literatuře, zdá se mi, jakobych se rozhlížel po čarovábné krajině. Prostředkem valí se tu mohútný řeky proud, lemovaný pestrým kobercem květnatých lučin, něco výše vidím vlniti se lehkým vanotem mnohoslibnou úrodu polní, protkanou pilně střeženými štěpnicemi a vinohrady, ježto opírajíce se o pahorky, bujnou zelení křovin porostlé a rozsáhlou planinu tu mile přerývající, oku na krásách těch tkvějícímu delšího odpočinku poskytují. S druhé strany vynořují se před zrakem mým s povrchu skvělé krasosady, pyšnící se kvítím barev luzných; četné chodníky, vodotrysky, svěží loubí a stinné háje s celými sbory pějících opeřencův, vyzývají stejnými půvaby duši mou, aspoň na chvílku pozastaviti se a ssáti z nich kouzelné dojemy. Tehdáž myšlénka o krásné budoucnosti našeho literního života, jakkoli tento namnoze zdá se být posud idyllický, nabývá u mne výraznějšího tvaru. Či máme o této budoucnosti její pochybovati? Nikoli, sama minulost každou 289 zlověstnou námitku vyvracuje. Pohledněme jen o půl století zpět na onu krajinu, a co tam spatřujeme? Vyschlé bylo tenkráte řečiště jazyka českého, a někdejší plodné luhy byly zanešeny rumem a kamením, kyprá půda pole vědeckého z části zdupaná, z části jakoby na kopytech koní nepřátelských roznešená zírala do čiré tmy, kmeny někdejších štěpnic hnily pokáceny a rozmetány, ano i revonosný keř zdál se být v kořenu udušen, a nevypučel ani slabou ratolest o životě svědčící. Krasosady a háje, stánky to nebeské poezie, postlala byla povodeň časů nepříznivých ledovými krami, a jen holé větve k zemi skloněných kmenův, podobajících se rukoum žebráka o almužnu prosícího, zvěstovaly staré radostné doby. Zdá se nám nyní, že k odstranění tohoto dvoustoletého rumu obrovských sil bylo zapotřebí, ano bezděky ohlížíme se kolem po zástupech pracovníků, jižto se byli přičinili, rumiště v krajinu plnou nadějného života proměniti; než marně pátrá zvědavé oko po četných zástupech, marně vyhledává síly kromobyčejné: spatřujeme toliko jednotlivce, kteří celou tíž svého počínání ani nerozváživše, s horoucí láskou do spravování role dědičné se pustili. Činnost a působení jednotlivců, jižto byli na život literární a tím i národní vydatně působili, objevovati jest úloha krásná, ale u nás nesnadná ano i obtížná, jelikož tu i tradice ku pomoci bráti sluší; těžší ale jest zmocniti se veškerého materiálu, a utvořiti z něho pevný a nepřetržný řetěz. Já pak úplně spokojím se zde, povedeli se mně k tomuto řetězu byť i jediným upotřebitelným článkem přispěti. Přeběhněme nejprvé onu řadu let od počátku nynějšího století až do roku třicátého, a prohlížejme květy básnické 290 v čase tom se vyskytlé, a mnoholi shledáme takových, jež by s to byly strhnouti s sebou laika v národním uvědomění do proudu? Překládaltě tehdáž Jugmann výtečné básně cizojazyčné s neobyčejnou pilností a skvělým výsledkem, hlásalť po něm Kollár lásku svou k slovanské vlasti a Míně, i Čelakovský mnohou ratolest k budoucím věncům si byl ulomil, ano mimo ty celá ještě řada talentů básnických zkoušela síly své na kolbišti muz domácích: než plody ty staly se přístupnými nejvíce hlavám vytřelejším, u nichž jiskra uvědomění národního byla již doutnala; práce ty rozšiřovaly obvod citů pravých vlastimilů, ale aby myslemi dřímajících Čechův zatřásly, nemohlo se jim podařiti. Ony byly vyššího směru a proto nižším vrstvám nepřístupné, jim scházelo oné vyzývajičnosti, jaká neobeznalému tak velmi vhod přichází. Básníci tehdejší podobali se ptáčníkům, svolávajícím plaché bludné ptactvo, ale nemajícím oněch kouzelných sítí, jimiž by je mohli navždy na sebe upoutati. Časopisy zároveň anebo po sobě vycházející měly tentýž osud co básně; obsahovalyť namnoze dobré, užitečné ano i učené články, neboť se v nich zúčastňovali nejprvnější koryfeové literární: a však nescházelo též spisů takových, ku kterým mnoho vlastenecké lásky bylo zapotřebí, aby byly čítány, neřkuli aby se kdo po nich píditi mohl; spisovatelé zápasili velice s formou jazyka, a to hlavně v prácech prozaických. Připomínám tu jen Lindovu Záři nad pohanstvem. Později začaly se sem tam po časopisech potloukati medosladké idylly a mlékoplné selanky, v nich bydleli lidé z neznámých světů, utkaní z lehounkého vánku a umělého světla; panovalo tam ouzkostlivé ticho, které se každého 291 sebe menšího pošinutí lekalo, – byla to pláň toliko aksamitovou travinkou porostlá. První spis, jenž co okřívající blesk do této matné tichosti byl mrštěn, a vypravovatele oslavující radosti arkadické naprosto ohlušil, byl Klicperův Točník, historická to novella, z níž teprvé vysvítalo, že pilný tento pracovník na poli dramatickém i dále po zahraničné literatuře se byl podíval. Zůstal však nějaký čas Klicpera na půdě té samoten; tak jako před ním básníci s mluvou poetickou, tak on sám zápasiti musel s vypravovací prozou. Brzy na to uznána byla váha novellistiky, a mladí spisovatelé jali se překládati povídky z jiných nářečí slovanských. Osmercový Čechosláv byl prví časopis, jenž podával překlady z oblíbeného tehdáž u Polákův Jaszewského a u Rusův Bulgarina. V roce 1830 podal Klicpera druhou povídku historickou, nadepsanou Vítek Vítkovič, a od té doby nastal i v novellistice větší ruch. Poslední ročník časopisu Jindy a Nyní r. 1833 obstoupilo si několik mladíkův, kteří se snažili všemožně, list ten takřka dokonávající k novému životu probuditi; a rok na to vystoupily před veřejnost Květy České. První toho zásluha náleží Tylovi Horníkovi, jak se tehdáž podpisoval. Byltě Tyl v onom čase právě u věku jinošském, pln ohně a nadšení. Jeho přičiněním povstaly Květy, sklad to nejvíce prací původních, jež on a vrstevníci jeho s obětavostí sem podávali. Nebyloť tehdáž obratnějšího redaktora nad Tyla: v jedné ruce držel plápolající pochodeň, svolávaje hlasem plným jarosti a mladické síly milovníky národního snažení, v druhé ruce satyrický bičík, mrskaje všední pošetilce spůsobem rozmarným a veselým. Články 292 jeho byly co elektrické jiskry, všude probíhající a každého probuzující; kamkoli zalétly, nastalo jakési životné trnutí. V rozčilení básnickém uměl se dobře opírati na všecko, co jen u lidu bylo známé a od vzdělance obdivení zasluhovalo; dějiny domácí a vůbec celá minulost česká podávala mu k tomu znamenité látky. Tyl tehdáž pochopil ducha času, a výborný jeho talent vypravovatelský prospěl mu v tom nadobyčejně. On se podobal virtuosnímu pianistovi, jenž lahodnou hrou jako Syrena mysli posluchačův do kruhu svého zaváděl, aby je navždy na sebe upoutal; pěstovatelé filologie a klassicismu ale byli jako těžcí varhaníci, neustále mezi sebou o bytí neb nebytí jenerálbasu se hašteřící. Tyl byl mrštný houslista, a filologové stále štemujíce dávali jen časem koncerty na basy; není tedy divu, že si čtenářstvo libovalo příjemné vypravování, od sporů a hádek učených s nechutí se odvracujíc. Ovšem že Tyl i vrstevníci jeho znamenitě těžili z těchto hádek jazykových, avšak proto přec neubránili se štiplavým výčitkám, se strany starších v gramatice a staré literatuře obeznalých aristarchův činěným. Tito ale sami mezi sebou rozpadávali se na dvě strany: jedni chtěli mermomocí ponechati ypsilontu starého práva, nedovolujíce přitom nikterak významům v Čechách posud neznámým přístupu do slovníka; druzí ale odvolávajíce se na analogii jazyka vyháněli nebohé y z paragrafův pravopisných, a nedostatek českých terminův v různých odvětvích vědy nahražovali jmeny z jiných nářečí slovanských, což onino za zrádu na staré literatuře spáchanou považovali, pravíce že na tom, co v zlatém věku bylo, přestati sluší. V čele reformátorů stál Jungmann, a na druhé straně Jan Nejedlý, tehdejší 293 professor jazyka českého na universitě pražské. Starověrní ypsilonisté hrozili soupeřům svým kralickou biblí šestidílnou, odvolávali se na mohútné vousy Veleslavínovy, ano neomylnost svou i katedrou universitní podporovali; analogisté ale u větším počtu a veškerou mládež za sebou majíce, strkali do předu hrozebného ducha Dobrovského, jenž byl nejen výbornosti jazyka českého odhalil, ale i nevývratná pravidla jeho ustanovil. Stávalo se, že obě strany proti sobě velmi příkře vystupovaly. Úmrtí Jana Nejedlého v poslední den učinilo dalším hádkám konec. Mrtvola Nejedlého odvezena byla do Žebráka, a s ní odstěhovalo se ypsilon navždy z Prahy na venek, kdež ve školách pak necelých deset let ještě živořilo. Pro příliš vášnivé vystupování v posledních dnech svého života nebyl Nejedlý i mezi mladými literáty oblíben, a tudíž není divu, že celé půlletí minulo, aniž by byl kdo z nich památku zemřelého v novém orgánu zvěčnil. Teprvé dne 23. července ozval se elegický hlas pěvce nového, vyzývající strany odporné k smíření, čili spíše stranu zvítězivší k zapomenutí na přetrpěné nepříjemnosti. Pěvec ten, jenžto palmu míru položil na hrobku Nejedlého, byl František Jaromír Rubeš, s jehožto spisy nyní výhradně zanášeti se hodlám. Žalozpěv Rubšův, vytýkaje zásluhy, jaké si byl zemřelý v první době o literaturu domácí získal, rozmetal všecky hráze nechuti, jež během času kolem něho se nakupily. Mohlliž kdo takto smířlivému hlasu se opříti? Krásněji a zřetelněji nebylo lze v tehdejší době smýšlení své dáti najevo. Začátek zní:
294 Lidské mdloby Kryjí hroby, Umlkněte soudné hlasy; Hrobem vládnou hrobní časy! Valnost činů Zemských synů Dá na váhy zlaté Soudce lásky svaté.
Žalozpěvem tím obrátil na sebe Rubeš větší pozornost ostatních spisovatelův jakož i čtenářstva, ač byl již do předešlých čísel některé básnické drobnosti a zdařilé deklamovánky podal. Příznivé přijetí deklamovánek rozhodlo, že s větší pilností pracoval na tomto poli, před ním opět Klicperou toliko po dilettantsku pěstovaném. První svazeček vyšel r. 1837. Tak jako si byl Tyl utvořil čtenářstvo pro prozu, rovněž tak Rubeš naučil čísti lid básně. Básním jeho porozuměl sebe větší laik ve čtení, jeho humor každým hnul; kam nemohly básně vyššího druhu se prodrati, tam volný přístup nalezly deklamovánky. K prvnímu svazečku přidružily se v nedlouhém čase tři nové, a študující přátelé Rubšovi neopominuli pokaždé nový svazeček deklamovánek o prázdninách domů přinésti. Čtení jich a více ještě přednášení působilo ve všech vrstvách lidu velice. Uměltě Rubeš každého pohladiti, mile se dotknouti ano i lehounce rozdrážditi, o té a oné vadě panující se zmíniti, a při tom lahodně poškádliti; nikdy ale se nepohroužil do rozbírání některého společenského vředu tak, aby byl urážel. V deklamovánkách jeho jeví se dobrota srdce, ukojující melancholie rychlým obra- 295 tem přechází v kypící humor: vše to jeví ducha českého, jenž si nelibuje v chechtotu z plného hrdla, jako spíše v srdečném zasmání se. Kyselým satyrikem nebyl Rubeš nikdy; káralli někde pošetilosti lidské, podobalo se to bodnutí šípu, jenž koncem svým ránu hrotem učiněnou úplně hojí a zaceluje. V každém téměř řádku má vtip a svěží humor, ten jest ale tak neočekávaně a přitom tak jednoduše podán, že i čtenář kritičtější od proudu zachvácen bývá, a zapomínaje na přísnost v metrických pravidlech, v čemž Rubeš ovšem mistrem nebyl, stává se otrokem laškujícího humoru. Že i vážných předmětův Rubeš zmocniti se dovedl, dokázal v deklamovánce: Já jsem Čech! Tehdáž bylo by ovšem bývalo ku každému řádku této básně bohatého komentáru zapotřebí, jelikož historických vědomostí nevelmi mezi méně obeznalým čtenářstvem předpokládati se mohlo; a však uměl Rubeš báseň tu protkati kvítky známými tak čarodějsky, že po temnějších místech čtenáři neb posluchači ani se nezastesklo. Jaká něžnost citu v řádkách následujících, a jak výborně skreslený tu obraz vlasti naší:
Což není krásná naše vlast? Rcete, kdo ji hanět může? V srdci Evropy se skví co růže; Hledejte v světa vůkolí Tak utěšené oudolí, Které věnčí nebenosné hory, Jímž se táhnou požehnané dvory, Jehož háje Jsou jak ráje, 296 Jímž se vinou valné řeky a potůčky jemné – A to je ta krásná země, V níž se těší Čechů plémě, Země Česká – moje vlast! Patřte na ni, jaká slast! Každý strůmek má své dobré bůže, Každá chyžka vlastní pohádky, Každé místo svaté památky, Pěstitelku svoji každá růže; Každý pahorek má jméno svoje, Každá kaplička své ctitele, Každá studánka své přátele, Každá lípa včeliček svých roje; Každý háj má místa utěšená, Pěvce své a vánky jemné, Každý les své háje svatotemné, Každý rov svá kvítka poslzená, Každý kámen má své zvěsty dávné, Každá ves své muže veleslavné.
A neníliž charakteristika dějin našich těmito slovy vytknuta:
Čech povždy ctíval svatou ctnost, Jen dobrým bohům světil chrámy, Čech neznal ouskok ani zlost, Ni zášť, ni lest, ni klamy! On vždy ctil svatou zásadu: K zlým nikdy nechoď na radu; Své braň, 297 Opuštěné chraň, Cizí nech. Čech vlast a krále miloval, Pro obé statně bojoval, Pro obé rád svůj život dal; A tam, kde válčil český lev, Tam zkrotnul zhoubců krutý hněv, Tam Češi byli vítězi; A nepříteli, který klesl, Čech vstříc vždy palmu míru nesl, A ne otrocké řetězy; Čech válčil jen, když hájil své, On neved války z návodu, On nemá ruce krvavé, A nezná kletbu národů.
Jesti deklamovánka tato mezi ostatními jako perla v kruhu pestrých a jiskravými barvami laškujících drahokamův. Hádati se, které z deklamovánek Rubšových náleží přednost, není účelem přítomného článku, spíše by bylo na místě usouditi, která z nich nejvíce dřímajících Čechův probudila. Než i to pomineme, řkouce jen, že nestává zajisté ve sbírce jeho ani jediné, která by nebyla ve společnostech českých s vyjasněnými tvářemi přijata; byltě Rubeš sám svým přísným censorem, a cokoli shledal méně dokonalým, ze sbírky naprosto vymýtil. V písních Rubšových převládá elegický tón, provázen bolným pousmáním. Horování anebo činné vystupování tu docela pohřešujeme; k žáru jakési náruživosti písně jeho nikdy se nepovznesly; jsoutě to mírně idyly anebo elegie.
298 Také vládne mezi nimi velká příbuznost, anebo řekl bych spíše jednotvárnost, ano i přílišná délka jim bývá na škodu. Nač ale Rubeš veškeré poklady nadaného ducha svého byl vynaložil, jest delší travestie pode jmenem: Horymírův skok. On tu nejen předmět samý ale i všecky druhy básnictví travestuje, a to vtipně, škádlivě, a schválně při tom přehání; s jasným humorem vytasí se někdy sám, časem ale musí být humor od čtenáře nalezen. Že Rubeš nad míru byl skromný a plodům svým veliké ceny nepřipisoval, jeví se v básničce: Něco na cestu, ve čtvrtém svazečku obsažené. Jesti plna ostýchavosti a choulostivé obavy spolu s důvěrou, že dítka muzy jeho přec vlídně snad budou přijaty. Od jiného básníka vyhlíželo by to jako malicherné koketování se skromností, než při Rubšovi není ani možná přijíti na podobnou myšlénku. Zabrán do melancholického těšení se, že snad jeho „ubožátka“ přece skrovňounkého místa naleznou, praví:
Z pahorečků vzrostou Krkonoše, Zrnkoli se denně přiloží; Šíré moře krůpěj rozmnoží, Každý dlábek ducha přidá soše.
Ano měl dobře; zdá se mi, jakoby byl Rubeš v soše národnosti jemné vlnění se vlasů a půvabné řásnění roucha jejího uspůsobil, jakoby ji byl okrášlil lákavými barvami, které pozornost každého na sebe obrátily. On odstranil a vyrovnal, kde co v cestě stálo a se příčilo. Významně mluví dále v téže básničce:
299 Bratří! síly mé jsou mělké sklady; Již jen touze mé vstříc vejděte; Mouli vůlí za vděk vezmete – Jáť mám vůle za dvě Iliady. Až pak jednou vlasti květy nové Nad našemi hroby zavlají, Až se Češi k svému přiznají, V pravdu vzejdou naši krásní snové: Pak snad uznáte – o blahé zdání! Také mnou že zvuků přibylo, Když se z jitra hlučně zvonilo Na Slovanů slavné požehnání.
Tuť mluví z celé duše své v naději a s blahým tušením, že po čase i on zpomínán bude co probuzovatel k znovuzrození odumřelé slávy české. Co si byly deklamovánky po celých Čechách přívětivé stánky hledaly, přemýšlel původce jejich na nové cesty, jimiž by si ještě širší kruhy čtenářstva vzdělal. To se mu také poštěstilo vydáváním Palečka společně s Hajnišem a později s Filípkem. První svazeček vyšel r. 1841 Tak jako byl v deklamovánkách použil vždy humoru za prostředek k rozšiřování vlastenectví, taktéž i v Palečku upotřebil vhodně při příležitosti vlasteneckou tendenci. Povídka Pan Traube tvořila notnou satyru; byl to karabáč na pošetilé Čecháčky, kteří stydíce se za poctivá svá jména, na německá je překrucovali, než byla protkána tak zajímavými, tak věrně skreslenými situacemi ze života, že se každému líbila. Ona nerozdráždila, ale škádlením napravovala.
300 V krátkosti byl Paleček všude vítaným hostem, a kam tendenční jiskry jeho vtipu zalétly, zůstavily všude po sobě sledy nehynoucí. Sem ukládal Rubeš články pojednávající o poměrech každodenního života v rouše humoristickém, a nové deklamovánky. Než nepřestal i při Palečku oblíbený humorista podávati články vážnějšího druhu i do jiných časopisův, jako do Květů, Včely a Vlastimila. S nemalým jásotem uvítán byl v roce 1842 o sobě vyšlý Pan amanuensis na venku, novella humoristická. Byltě to první vyvedenější obraz ze života českého v literatuře naší: cokoli po onu dobu na obzoru písemnictví se bylo vyskytlo, podobalo se více méně mlhavým fantomům bez barvy a života. Spisovatelé obrazů ze života nevěděli ani, jaké charaktery mají si vybrati za předmět svého vypravování, a bojovali s obtížemi, které si byli látkami svými sami do cesty položili. Rubeš ale volil šťastně jako nikdo před ním: v jeho rukou nabyly jako hravě na živou půdu navržené figury jasného výrazu, barvy jeho hrály před očima pozorovatele příjemným leskem a zdravou teplotou; ony neoslňovaly sopečným ohněm, nerozdmychovaly vášně v mysli čtenářově, ale vzbuzovaly city, v nichž nám kochati se jest volno, v nichž i zapomínáme na tíseň dolehajících na nás okolností. Pan správec, písař pan Franc, vrátný Vomastek (nerozlučný to trojlístek na bývalých panstvích), dobrosrdečný mlynář, a v tom všem probíhající absolvovaný právník Antonín Prášil, jaké to roztomilé figury v rozmanitých skupeních rozestavené. I Amanuensis nečekal déle dvou let na druhé vydání. Brzy na to podal Rubeš čtenářstvu tklivou povídku: Harfenice. V té vládne naskrze vážná melancholie, pole 301 to, jemuž byl básník před lety v písních místa věnoval. V Harfenici ale sáhnul ponejprv hlouběji do rozžalostněných strun svého tklivého srdce, a vyjevil vícerými a rozmanitějšími akkordy vnímavost, jakou urputný osud nešťastných na ducha jeho mohl působiti. Bolem omžené řasy ubohé Lidunky zajisté vyluzují od nás soucit a ulitování. Později (v roce 1847) vydav nové dva svazečky porůznu tištěných deklamovánek, zamýšlel i práce prozaické v časopisech roztroušené ve zvláštním sebrání uveřejňovati, s připojením prací nových; a však vyšel toliko svazek první, další pokračování přetrhlo náhlé jeho oddálení se z Prahy k ouřadu na venek. Od té doby kronika literární o Rubšovi docela mlčí, jméno jeho zmizelo docela ze sloupců českých časopisův. Mám nyní odhaliti Rubeše i co člověka? Mám říci jak se odíval, co jedl a pil? Tuto stránku jeho života ponechávám důvěrným jeho přátelům, a omluvím se slovy velikého básníka: „Pátráme rádi po podrobnostech ze života básníkův. Zvědavost tato jest proto pošetilá, že znamenitost zevnějších událostí jejich života v nijakém nestojí poměru ku znamenitosti jejich výtvorův, které tím na světlo přišly. Ony události mohou velmi malé i nepatrné býti, ano bývají obyčejně takové, jako sám vůbec zevnější život básníka obyčejně velmi nepatrný jest. Pravím nepatrný, nechtěje tu truchlivějšího slova použiti. Básníci představují se světu v lesku svých plodův, a zvláště pozorujemeli je z dálky, tu žasne oko naše před leskem. O nechtějmež pozorovati z blízka spůsob jejich života! Jsoutě jako ona roztomilá světýlka, která za letního večera z trávníku a loubí tak jasně svítí, že 302 bychom uvěřili, že to jsou hvězdy země, že bychom uvěřili, že to jsou diamanty a smaragdy, drahocenné šperky, jež děti královské, v zahradě si hrající, na větvičkách rozvěšené zapomněly, že bychom uvěřili, že to jsou žhoucí kapky slunečné, jež se ve vysoké trávě byly ztratily a nyní v chladné noci se občerstvují a radostí lesknou, až ráno přijde a plamenně rudý východ je opět k sobě pojme. Ach nehledej ve dne stopu oněch hvězd, drahokamův a slunečných kapek! Místo nich nalezneš neouhledného broučka, který bídně po cestě se plíží.“ To platí i o našem básníkovi. Mně se zde hlavně jednalo, abych poněkud aspoň ocenil činnost jeho v literatuře naší vůbec, a poukázal na časy a okolnosti, v jakých muž ten mezi nejzasloužilejší spisovatele patřící na poli českého písemnictví zdárně pracoval. Větší část spisův Rubšových, jak již podotknuto, dočkala se v krátkém čase druhého vydání, věc to v literatuře naší nevšední. Rubeš narodil se r. 1814 dne 19. ledna v Čížkově, v někdejším Táborsku. V pacholetství uznán co čilá hlava, poslán byl na gymnasium do Německého Brodu odkud na studia filosofická do Prahy se odebral. Okolnosti jeho co absolvovaného filosofa nebyly valně skvělé; nemaje naděje, že by další světská studia beze vší podpory odbývati mohl odhodlal se vstoupiti do alumnátu. Než záhy poznav, že by povolání tomuto ve všem úplně dostáti nemohl, obrátil se na právní cestu, na kteréž až do konce vytrval, potřebnou výživu v prvních letech vyučováním dítek dobromyslného lidumila si zaopatřiv. I Rubše zmocnila se v první době vyvinování se ducha básnického znělková zimnice, druhým 303 vydáním Kollárovy Slávy Dcery mezi mladými básníky povstalá: co dvacetiletý jinoch vystoupil ponejprv ve Květech s Poutí života ve čtvero znělkách. Od tě doby jevil se v každém novém čísle plodův jeho duševní pokrok. Pilně se ohlížel v sousední literatuře po spisech do oboru jeho zasahujících, a použil vhodně co za dobré uznal, v čemž mu ovšem studie, v národním životě konané, byly dobrým vůdcem. * Takto jsem psal na počátku loňských prázdnin, posýlaje dívce, v literatuře naší nad mnohé družky své obeznalé, svázané deklamovánky Rubšovy. Několik dní na to četl jsem v českých listech truchlivou zprávu, že tento výtečný humorista národní více nežije. Já psal o něm, pokud známosti mé sahaly, pokud náležel literatuře. Z pozdějších dob jeho života bylo mi známo toliko, že Rubeš, odebrav se z Prahy (vlastně z Karlína, kdež co vrchnostenský úředník zaměstnán byl) do městyse Načeradce v někdejším Táborsku za syndika se dostal. Když byla v roce 1853 organisace c. k. úředníkův zavedena, připadlo Rubšovi místo c. k. assistenta v Hoře Kutné; něco později přesazen byl do Skuče s povýšením na c. k. adjunkta. Tuto ale stížen byv delší čas trvající chorobou, zemřel dne 10. srpna 1853. Nekrolog jeho zmiňuje se o pohřbu, kterýž dne 12. srpna 1853 se odbýval následovně: „Ku pohřbu shromáždilo se množství duchovních, úředníkův, měšťanův, studujících a lidu obecného z dalekého vůkolí. Průvod vedl důstojný skutečský děkan, p. Václav Bezděka, jemuž šest duchovních domácích i přespolních přisluhovalo. Se zvláštní ochotou spěchal každý bez rozdílu stavu, aby našemu rakve zvěč- 304 nělému poslední úctu prokázal; pročež častěji vystřídáno, tak že pp. c. k. úředníci, pp. měšťané, c. k. četnictvo a finanční stráž a studující ze Skuče a Chrasti pozůstatky jeho střídavě nesli.“ * Minul rok a já přišel náhodou na místo, kde se o druhém vydání 5. a 6. svazečku deklamovánek Rubšových vyjednávalo. Znaje obyčejný osud posmrtní básníkův našich, tázal jsem se, máli Rubeš již nějaký náhrobek: i odpovědíno mi, že nemá, a brzy na to Pražské Noviny v jednom dopise výrok ten stvrdily. Aby ale básníkovi aspoň v literatuře pomník byl postaven, ustanovil jsem podati tuto pojednávající o něm list své dívce psaný s některým změnami. Dostojnýli to pomník – rozhodniž laskavé čtenářstvo.
Fr. Lad. Vorlíček.
305 Z Bohdanče.
Což pak jste, vy páni v Praze, na nás již úplně zapomněli? Od těch dob, co u nás nebožtík pan Langer svůj rukopis vynalezl, a museum založil, uplynulo již hezkých pár let a nikdo si nás více nevšimnul. Můj bože! a jak obrovských jsme přece učinili kroků, jež naší Čechoslavii, dříve než tisíc let mine, zajisté z bláta pomohou. Mámeť tu již celou akademii, která se ve dne v noci schází, jedna sekce stíhá druhou; jeden vždycky přednáší a ostatní pilně spí. Z našich potoků jsme již všecky žáby, z domů všecky myši a krysy, ze střech všecky vrabce a z dvorů všecky psy a kohouty vychytali, vycpali a na věčnou památku v kabinetu na řádném místě vystavili. Toliko mouchy nemáme posud v úplném počtu. Lesy naše, – nevím kam se poděly – do musea jsou již ale dávno a zůstanou určeny. Kde se jaká shnilá vrba vyskytne, hned se porazí a vandruje do kabinetu, kdež i každá vyklepaná makovice své patřičné místo najde. Vůbec nic neujde našemu pozornému oku. Nedávno se nám na radnici rozbořily kamna – a považte jen, někteří chtěli mermomocí postaviti nové; – avšak náš opatrný konservátor opřel se této nesmyslné žádosti tak rázně, 306 že kamna z úcty k jich starobylosti nejen se nepostavily, ale na témž místě, kde se rozbořily, nedotknuty zůstaly; ačkoliv teď při poradách zimou zubami drkotáme; ano nedávno si jistý velmi výmluvný pán na ten způsob v nejlepším řeči toku jazyk překousl. Asi před týdnem jeden z nejdůmyslnějších archeologů našich vyhledal nedaleko hnojniště jistého domu porouchaný soudek, práce velmi starožitné, na němž se posud dosti zřejmě rok spatřuje. A když obsah jeho bedlivěji ohledával shledal k nesmírné radosti své, že v soudku tom uschována posud ona látka, jíž proti Karlštýnu téhož roku co střeliva bylo užíváno. Nebylo však výtečnému nálezci dlouho popřáno z nálezu svého se těšit; neboť náhle se vedle soudku mrtev svalil. I na něm dokázalo ono střelivo po tolika stoletích smrtelnou moc svou. A tak se stal ubohý nejlepším důkazem o autentičnosti nálezu svého starobylého.
307 Vy jste prý v Praze nalezli starobylou kuželku z časů Libušiných? My jsme byli mnohem šťastnější, přišedše vlídnou náhodou na kuli, ke kuželce této náležejí. Jeť dřevěná, a úplně okrouhlá, toliko na pravé straně je trochu otlučena, jak figura ukazuje, což mne přivedlo na tu myšlénku, že již za dob Libušiných musely být tak zvané pudly vynalezeny. Ano při této příležitosi dokázal výtečný linguista pan Našmatal, že slovo pudl je ryze českého původu, a pochází z oněch dob, když se ještě boh místo nynějšího bůh říkalo, zněloť to slovo vlastně a původně podle (že totiž nešla kule prostředkem hampejzu, nýbrž „podle“ prkna postranního). A však postupem času změnil genius řeči naší o v ů, a tak povstalo slovo půdle, z něhožto, poněvadž bylo na kraji, i písmeno e hojným slova užíváním se otřelo. Učiněn tedy návrh, a bylo jednohlasně přijato, aby se slovo pudl správněji a spolu i češtěji psalo s kolečkovaným u a s apostrofem, tedy: půdl'. Bude vám tuším z toho všeho patrna pravda slov mých svrchu uvedených. A však máme zde, bohužel, několik nedouků a laiků, již výsledky všech učených bádání u lehkověrného obecenstva v podezření přivésti se snaží. Tak vyoral nedaleko našeho města jistý sedlák hlíněnou nádobu. A učenci naši ihned dle run a mnohých jiných okolností, zvlášť ale podle jistých usazenin na dně jejím (snad aerugo nobilis) shodli se na tom, že musila nádoba tato stávati ve spací komnatě některého z knížat našich předkřesťanských. Tu 308 se ale hned několik z oněch nedouků vyskytlo, jež původ tohoto hrnce (jak se po sprostácku vyjadřovaly) kladly v časy moderní, ano tak velice se blamírovaly *), že chtěly i původ nad zmíněných run vysvětliti obrázkem, jejž vám tuto pro zvláštnost a k jich vlastní potupě in copia sděluji. Asi před měsícem učinil proslavený náš historik, pan Dloubal, ten nenedůležitý návrh, aby byla vypsána cena za nejlepší a novějším požadavkům přiměřený dějepis naší vlasti. Návrh byl jednohlasně přijat a ihned cena 1000 zl. obnášející, ustanovena. V nejbližším sezení, tedy asi týden na to, předložil tentýž pan Dloubal historické sekcí svůj dějepis, dílo asi 50 archů silné, jež bylo také ihned
*) Pozorujete zajisté, že v slovesech na tyto nedouky se potahujících píši místo měkkého i toliko y. Jsouť mrtvy pro vědu i budoucnost.
309 za nejlepší ze všech přijato, a panu Dloubalovi nejen oněch 1000 zl. co vysazená cena, nýbrž i jiných 500 zl. co odměna pilnosti jeho vyplaceno. Jeť to dílo nesmírně obšírné, důkladné a důmyslné, tak že zajisté novou učiní epochu v dějepisectví. Téměř na každé straně nalezáme v něm něco nového, neočekávaného. Takť zajisté dokazuje velevážený pan spisovatel mezi jinými i to, že milá naše vlast je vlastně zaslíbená druhdy země Israelitův, a že v ní tedy před Kelty mívali židé stálá sídla svá. Důkazy uvádějí se jenom dva, ale porážející. Předně, že musili v pradávných časech židé v Čechách bývati, dokazuje zajisté okolnost ta, že se posud v této zemi potomci jejich – ovšem rozptýleni – nalezají, jako Slované v Sasích a nynějším Prusku. Za druhé musili v Čechách židé stálá svá sídla mívati, poněvadž sem tam nalezávané, u obyčejných lidí Perun nazývané sošky, nejsou nic jiného nežli obrazy Mojžíše, což by ovšem i pro laika bylo tím pochopitelnější, kdyby u jmenovaných sošek nebyly nešťastnou náhodou oba růžky zuráženy. Kdo jen trochu bedlivěji podaný zde nákres prohlídne, musí s panem badatelem vyznati, že v napřažených rukou jejich nemohlo nic jiného bývati nežli ony desky zákonodárné. Přičemž pan Dloubal upozorňuje na takt a symbolickou dovednost umělce, jenž sošky jmenované zhotovil. Aby totiž onen veledůležitý moment naznačil, jak Mojžíš s hory Sinai sestupoval, zastrčil mu velmi důmyslně za pás kapesní šátek, jehož užitek zajisté Mojžíš dostatečně ocenil, když na horu Sinai a s hory stou- 310 pal a únavnou chůzí tou se potil, tak že si šátkem oním pot s očí utírat musil, aby jen na cestu viděl, a nemaje žádného průvodčího tak nezbloudil. Který vrch ve vlasti naší se tenkráte Sinai nazýval, nedá se ovšem na ten čas určitě udati. – Právě jsem chtěl dopis svůj skončiti, když mne došla veledůležitá zpráva z našeho zoologického kabinetu, kterou vám sděliti za povinnost svou pokládám. Jeden totiž exemplář vycpané slepice asi před hodinou snesl slepičí vejce, docela normální podoby a velikosti. Pražští učenci, kteří by je snad k svým učeným demonstracím potřebovali, nechť jen přijdou sami na ten div se podívati. – Se vší úctou je očekává jich strašlivý ctitel St.
311 Zesnulému Hynkovi Veselému
co zvláštní akt zbožné piety, skromný pomník zde postaviti, klademe za povinnost svou. Vydání českého almanachu bylo nejvřelejším přáním jeho, což pouze bolestnou smrtí od přátel hořce oplakaného, přerušeno bylo. Vyplňujeme vydáním naším takřka poslední a nejsvětější vůli zvěčnělého přítele. – Byloť naší snahou, podati krátkou biografii a charakteristiku tohoto velenadějného básníka i našince, než bohužel nebyl nám lze přístup k pramenům, při vší péči své dosáhnouti. Neochotnost a netečnost jistých lidí nám v tom zabránila. – Věnovali jsme však upřímnou slzu jeho památce, a provoláváme zde mír jeho popeli! Narozen 13. července 1825, zemřel 3. července 1853, po sedmé hodině večerní.
312 Přehled přispívatelů k tomuto almanachu:
Anna S.: Slavíček 75. Bílá růže 76. Zasvěcení 170. Vítek 172. Božena Němcová: Pohádku o dvanácti měsíčkách 67. Johanna Marie: smyšlenku Růže v údolí 85. Ludmila z Hrádku, povídku Sestry 254. Bendl Václav Čeněk: Puškina Bach. fontán 26. Matce I. II. 98.Osud pěvce Bach. fontánu a jiných básníků rusských 47. Brodský M.: Dítě potracené 93. Bouře 99. Lásky lístek 217. Novelu: Marie 4. Na památku H. Veselému 312. Čelakovský Ladislav: Sebevědomí 173. Píseň rostlinníka 174. Frič Jos. Václav: Lada-Nióla 1. Odchod dle Uhlanda 218. Z mrtvých vstání 213. Novelu: Život sváteční 101. Gros Jan: Žebrák 79. Janda Bohumil: Sen 94. Kmit 95. J...vi 96. Vnada tvá 96. Dnešní resultát 97. Osud 97. Marii 216. Kolár Jos. Jiří: Dlouhý den, humoreska dle Kl. Brentana! 179. Kolář Josef: Nevěsta, rom. báseň 54. Dítě lásky 173. Rašin: Klubíčko 78. Smil: Po letech 207. Soucit 208. Sojka Miloslav: Můj návrat 80. Oblak 82. Z Venecie 238. St. *** 77. Velikáni 206. – Z Bohdanče dopis 306. Straka Miloslav: Věčnost 100. Stránický V. Č.: Labutí zpěv 209. Šrauch Antonín: Při rozchodu 177. Měj se blaze 177. Povídku: Plháč 219. Vltavský Bolemír: Vlast děvy 216. Vorlíček Frant. Ladislav: List o Frant. Rubšovi 289.
313 Obsah.
Stránka Lada-Nióla1 Marie, povídka od M. Brodského4 Puškina Bachčiserajský fontán od V. Č. Bendla26 Osud pěvce Bach. fontánu a jiných básníků rusských, od téhož47 Nevěsta, rom. báseň od J. Koláře54 O dvanácti měsíčkách, pohádka od B. Němcové67 Básně: Slavíček od Anny S.75 Bílá růže od Anny S.76 *** od St.77 Klubíčko od Rašina78 Žebrák od Jana Grosa79 Můj návrat od M. Sojky80 Oblak od téhož82 Heine-ho Herbstmond od J. V. F.83 Růže v údolíúdolí. smyšlenkasmyšlenka od Johanny Marie85 Básně: Dítě potracené od M. Brodského93 od B Jandy Sen94 Kmit95 Kdyby95 J...vi96 Vnada tvá96 Dnešní resultát97 Osud97 Matce, dle Heine-ho od V. Č. Bendla98 Bouře od M. Brodského99 Věčnost od M. Straky100 Život sváteční, novela od J. V. Friče101 Básně: Zasvěcení od Anny S.170 Vítek od Anny S.172
314 Sebevědomí od L. Čelakovského173 Píseň rostlinníka od téhož174 Dítě lásky od J. Koláře175 Při rozchodu od A. Štraucha177 Měj se blaze od téhož177 Dlouhý den, humoreska o dvou hlavách od Josefa Jiřího Kolára dle Kl. Brentana179 Básně: Velikáni od St.206 Po letech od Smila207 Soucit od téhož208 Labutí zpěv od V. Čeňka Stránického209 Z mrtvých vstání od J. V. F.213 Vlast děvy od Bol. Vltavského216 Marii od B. Jandy216 Lásky lístek od M. Brodského217 Odchod dle Uhlanda od J. V. F218 Plháč, povídka z XVII. století od A. Štraucha219 Z Venecie od Mil. Sojky238 Sestry, novela od Ludmily z Hrádku254 List o Fr. Rubšovi od Fr. Lad. Vorlíčka289 Z Bohdanče dopis archeologický306 Na památku Hynka Veselého312 Přehled přispívatelů k tomuto almanachu313
Přidáno k tomuto almanachu: Obraz Marie z ryteckého ústavu Rak. Lloydu v Terstu. Titulní obraz kreslen od F. Krause, z lithografického ústavu J. Habela v Praze. Podobizna A. Puškina od F. Šíra v Praze.
Prodává se v kanceláři matice české na Jindřišské ulici č. 900–2. Skvostný exemplář v plátně na velíně za 3 zl. stř. V tuhých deskách...........................za 2 zl. stř.
E: dp + sf; 2002 315