Alexandra Puškina
Bachčiserajský fontán.
1-1Chán Girej sedí skloniv zrak,
1-2Dým z jantaru se valem rojí,
1-3Sbor sluhův, jakby halen v mrak,
1-4Kol chána zasmušile stojí. –
1-5Ve dvorci vše tak ticho bylo,
1-6S pokornou úctou každý pohlížel,
1-7Jak v pánu válčí vztek a žel,
1-8Jak na tvář se mu mračno rozložilo.
1-9Leč hrdý vládce pokynul,
1-10Netrpělivě rukou zamáchnul,
1-11A hle, hned otroci hrnou se ven.
2-1V svých komnatách dlí samoten.
2-2A prsa dmou se volněji,
2-3A přísné čelo živěji
2-4Vytýká zlobu vroucí hlubiny,
2-5Jak bouřné vichry srážejí
2-6Zálivu linoucí se hladiny. –
3-1Což hrdou jeho duší zachvívá?
3-2Jaká myšlénka hlavou provívá?
26
3-3Chce válku s Rusií snad vést?
3-4Či Polsce kázat zhoubnou zvěst?
3-5Snad po mstě hoří krvavé,
3-6Či u vojště se zrada strojí,
3-7Neb horských národův se bojí,
3-8Či Janov kuje pikle své?
4-1Ach, vždyť ho nudí hluky bojové,
4-2Hrozných se ruka šavlí leká,
4-3A válka – ta mu předaleká. –
5-1A snad se do harému chána
5-2Po stezkách tajných zrada dostala,
5-3Snad otrokyně rozhárána
5-4Své srdce gjauru oddala? –
6-1Ne – krásné Girejovy ženy
6-2Ni myslit ani toužit nemohou,
6-3A kvetou v ticho zahaleny,
6-4Pod chladnou, přísnou ostrahou
6-5Bez lásky v prázdném míru vadnou,
6-6Majíce pouze nudnosť chladnou.
6-7Vždy v tomtéž rozmařilém vězení
6-8Jich lesk je ukryt pro vše světy,
6-9Jak ve skleníku dusné koření,
6-10Jak Arabie mdlobonosné květy. –
6-11Unyle pro ně vezdy dál a dále
6-12Dni, měsíce a léta uplývají,
6-13Co tichý zdroj znenáhla, stále,
6-14Jich mladosť a s ní lásku urývají. –
27
6-15A jednostejný každý den,
6-16Vše hodiny tak líně plynou;
6-17V harému lenosť vládne jen,
6-18A zřídka ženám slasti kynou.
6-19Mladistvé děvy v touze zňaté
6-20Své prázdné srdce samy klamají.
6-21Tu mění šaty přebohaté,
6-22Tu v hrách se, v rozhovorech kochají,
6-23Neb poslouchají šum vod živoucích,
6-24V průzračné vlnky pohlížejí,
6-25A při tom v stínu stromů chladících
6-26Se nožkou lehkou procházejí. –
6-27Však mezi nimi chodí zlý eunuch,
6-28Jejž marná, marná práce unikat.
6-29Zrak řevný jeho, bystrý sluch
6-30Ten věčně bdí a nejde spat. –
6-31Staráním bdivým uchystal
6-32Řád věčný. Co se líbí chánu,
6-33Toť svatý zákon proň se stal,
6-34Ba, nejhlavnější čásť koránu
6-35Tak horlivě a přísně nechová.
6-36O lásku duše jeho nestojí;
6-37Jak socha chladná, kovová,
6-38Se výsměchu a nenávisti nebojí,
6-39Urážky naň když děvy vyrojí;
6-40Vše oslyší, i zraky jemné,
6-41I tichý vzdech i šepty temné.;
6-42Onť zná již dobře ženský mrav,
6-43Vyskoumal lsti těch krásných hlav
6-44I v svobodě i v nevoli.
28
6-45Zrak něžný, líce uslzené
6-46Nepohne srdce otupené,
6-47Žal jejich, ten ho nebolí.
7-1Spustivše lehké bujné vlasy,
7-2Když spěší jaté děvice
7-3Se koupat v horké parné časy,
7-4A lijou vlnky chladné vodice
7-5Na svoje čarovabné krásy:
7-6Tuť strážce zábav nevinných
7-7Již zde! On zírá lhostejně
7-8Roj obnažených vnad těch rozkošných,
7-9On po harému v noční tmě
7-10Neslyšným kročejem se brodě
7-11Potajmu hledí na děvice mladé,
7-12A k poslušným se dvéřím krade,
7-13Od lože k loži tiše chodě.
7-14V starosti věčné chanských žen
7-15Střežívá i jich klidný sen.
7-16Poslouchá každé noční šeptnutí,
7-17Dychání, vzdech i tiché pohnutí,
7-18Vše slídí mocen, ukruten.
7-19A běda té, jejížto v snění ret
7-20Snad jméno cizí šepotal,
7-21Neb jížby sladkých ústek med
7-22Své družce hříšné city zpovídal. –
8-1Proč Girejův se v smutek noří duch?
8-2Čibuk již nevysýlá dýmu roje,
8-3A tiše, ba i dýchati se boje,
29
8-4U dveří na znamení ždá eunuch.
8-5A vstává zasmušilý pán,
8-6V dumání, mrak a ticho pohřížen,
8-7Jde zvolna ve rozkošný stan
8-8Nedávno ještě milých žen.
9-1Již čekajíce chána svého
9-2Kol vodotrysku veselého,
9-3Zde na kobercích hedbávných
9-4Ve tlupě rozpustilé seděly,
9-5A s dětským radováním hleděly,
9-6Jak ryby v jasné hlubině
9-7Na mramorovém plují dně,
9-8A pak jim do vod průzračných
9-9Prsténky, náušnice házely.
9-10A při tom vezdy nevolnice
9-11Vkol vonný šerbet podávaly,
9-12A zvučnou píseň zpívajíce
9-13Ves harém v rozkoš rozháraly.
Tatarská píseň.
10-1Dobré nebe kyne člověku
10-2Náhradu za slzy, strasť,
10-3Blažen Fakir *), uzřevší Mekku,
10-4Nebeskou tam uživ slasť.
11-1Blažen, slavně břehy Dunaje
11-2Smrtí svou kdo osvětí,
*) Fakir, vlastně chudák, u Muhamedánů žebravý mnich.
30
11-3Jemu v náruč děvice ráje
11-4S usmíváním poletí.
12-1Blaženější však, kdo Zarému,
12-2Mír a něhu miluje,
12-3Kdo jak růži v stínu harému
12-4Tebe, drahá, celuje! –
13-1Tak pějí! – Nevidět však Zarému!
13-2Kde hvězda lásky, krása harému?.....
13-3Ach, bleda, zarmoucena,
13-4Neslouchá chválu milostnou;
13-5Jak palma, bouří zachvácena,
13-6Hlavinku sklání spanilou.
13-7Nad ničím již se neraduje,
13-8Girej Zarému nemiluje!.....
13-9Již změněn!.... Leč, kdo zná tu lest?
13-10Gruzinko, kdo ti krásou roven jest?
13-11Ty kolem liljového čela
13-12Jsi kosu dvakrát zatáčela,
13-13Tvých čarovabných očí moc
13-14Dne jasnější jest, černější než noc.
13-15Čí hlahol jeví bouřněji
13-16Tu vášeň sladkých želání?
13-17Čí horké políbení vroucněji
13-18Nad tvoje rozohněné líbání?
13-19Zdaž srdce, tebou ozářené
13-20Tě pro jinou kdy zapomene?....
13-21Však lhostejně a ukruten
13-22Girej přezřel tvé vábné krásy,
31
13-23A tráví noční chladné časy
13-24Tak zamračen a samoten,
13-25Odtud, co polská kněžna lapena,
13-26V harému jeho pláče zamčena....
14-1Nedávno teprv Marje krásná
14-2Cizinské nebe spatřila,
14-3Nedávno jako hvězda jasná
14-4V otcovském zámku ještě zářila;
14-5Stařičký otec ní se pyšníval,
14-6Svým nebem vždy ji nazýval,
14-7A nač jen ladná děva choutku měla,
14-8Již láska jeho splniti to spěla.
14-9Jen jednu starosť, péči měl,
14-10By osud drahé dcerušky se skvěl
14-11Vždy jasně jako jarní den;
14-12By ani okamžitý smutný sen
14-13Se v krásnou duši její nevnímal,
14-14By její duch si vezdy zpomínal
14-15S rozkošným blahem onen čas,
14-16Kdy laskavě ji poutal otcův hlas,
14-17Dni zábav, zniknuvší co větru vání.
14-18Vše vábilo k ní: tiché počínání,
14-19To hnutí harmonické, bodré,
14-20I očka, chrpy temnomodré.
14-21A přírody ty dary milé
14-22Spanilým vkusem vabně krášlila,
14-23V slavnostní vezdy chvíle
14-24Při hodech harfou rozkoš kouzlila; –
14-25Však též i tlupy velmožův
32
14-26Po srdci krásné Marje toužily,
14-27A celé roje švarných jinochův
14-28Jen o ní v tajném bolu blouznily.
14-29Leč v mírném tichu duše své
14-30Kochání ona ještě nepoznala,
14-31Za sladké doby mladistvé
14-32V otcovském sídle, v kruhu družek svých
14-33Jen zábavám se věnovala.
15-1V tom houfy Tatařínů hubivých
15-2Na Polsku hrnou se co řeka,
15-3Ni s takým proudem ohňů divokých
15-4Po žatvě hrozný požár těká.
15-5A vojnou, rukou vrahů cizinských
15-6Kvetoucí kraj ten spustošen,
15-7Ztad vyhynuly klidné zábavy,
15-8I truchlí vísky, doubravy,
15-9A pyšný zámek opuštěn!...
15-10Utichla Marinčina komnata;
15-11V domácí kapli, v nížto při svíci
15-12Ostatky předkův odpočívají,
15-13Se znakem a s korunou knížecí
15-14Nového hosta mrtví vítají.
15-15Ach, otec v hrobě, dcerka zajata,
15-16Zlý dědic v krásném zámku velí,
15-17A rodná země, ve jho upiata
15-18Nad svojí spoustou truchlí, želí.....
16-1A v Bachčiserajské ty dvory
16-2Chán mladou kněžnu zahaluje,
33
16-3V otroctví, nezříc známé hory,
16-4Marie pláče, hořekuje.
16-5Girej však vele cení ji a ošetřuje;
16-6Unytí její, slzy, sten
16-7Pobouří chánův krátký sen,
16-8Ba k vůli ní i přísnému
16-9Ulehčil mravu v harému.
16-10Ukrutný strážce chánských žen
16-11K ní ve dne ani v noci nechodí,
16-12Dech její nestřeží, ni její sen,
16-13Kolem jejího lůžka nebrodí;
16-14Ba nesmí urážlivé oko své
16-15Na čaropůvab její utkati, –
16-16Smíť sama jenom v lázni tajemné
16-17Se s otrokyní koupati.
16-18Sám chán se bojí, děvy uchvácené
16-19Mír tichý, smutný kaliti;
16-20V harému části ustraněné
16-21Můž’ ona pro se tráviti,
16-22A v komnatce té zahalené
16-23Duch vyšší zdá se sídliti.
16-24Tam ve dne v noci lampa hoří,
16-25Záříc na obraz svaté Panny,
16-26Jíž v žalu svém se Marje koří;
16-27V budoucnosť smutný zrak svůj noří,
16-28A víra pokorná v ní bytuje;
16-29Že v krátce půjde v lepší stany,
16-30Tajemné tušení jí zvěstuje. –
16-31Tam děva slzy prolívá
16-32Dál závistivých družek svých,
34
16-33A vše když blahem, slastí oplývá,
16-34A hárá v něhách vášnivých:
16-35Jak svatyni tu ona ukrývá
16-36Ten osamělý koutek svůj. –
16-37Tak srdce, žertvu zablouzení,
16-38U víru hříšných opojení
16-39Chránívá jedna svatá záloha,
16-40Cit jeden, bohem vdechnutý.
......
......
17-1Noc vzešla. – V tmavý stín se halí
17-2Tauridské role rozkošné,
17-3Ve tichém stínu laurů zdáli
17-4Slavíka slyšet pění půvabné.
17-5Za sborem hvězd se luna ukazuje,
17-6A s bezoblačné čisté říše
17-7Na lesy, doliny a výše
17-8Svit temný lejíc zvolna pluje.
18-1V bílé se roucho zahalíce,
18-2Co lehké stíny jen se míhajíce,
18-3Po městě rozesáhlém za šera
18-4Se Tatařínův ženy scházejí,
18-5A jedna k druhé hbitě spíšejí,
18-6Tam zažit příjemného večera.
19-1Spí Bachčiseraj, spí harém,
19-2A sladká něha vládne v něm.
19-3Vše ticho jest, aniž co kalí mír
35
19-4Té mrtvé noci. – Plíživ se jak štír
19-5Již vykonal svou stráž eunuch.
19-6Teď spí; – však přece vždy se lekaje,
19-7Děsí se spící jeho duch,
19-8Strach budí v něm i nejlehčí ves ruch,
19-9Před zradou pokoje mu nedaje.
19-10Tu kvapný šepot, šum a sten,
19-11Tu křik zas slyší jeho sen;
19-12A nevěrným byv sklamán sluchem,
19-13Se budí, chvěje, strachuje,
19-14Napiatým proniká vše uchem –
19-15Leč – vůkol svatě ticho panuje;
19-16Jen vodomety sladkozvučné
19-17Z žalářův mramorových trýskají,
19-18A s milou růží nerozlučné
19-19Slavíkův písně rozkoš dýchají;
19-20Eunuch pak dlouho napíná svůj sluch,
19-21Až v sen zas padá mdlý ten jeho duch....
20-1Jak vábny jsou ty krásy temné
20-2Přeladných nocí východních,
20-3Jak sladko uplývají časy jemné
20-4Koránu přitulenců rozkošných.
20-5Jaká to něha v domech jich,
20-6V těch sadech čaropůvabných,
20-7V harému slasť kde tichá vládne,
20-8Kde pode pláštěm luny ladné
20-9Vše plno tajemství a ticha,
20-10Kde se tak sladce žárem dýchá.
......
36
21-1Vše ženy spí – jen jedna bdí. –
21-2Ta jedva dýše – vstane –
21-3Jde; ruka se jí chví, v ní oheň plane;
21-4Ve noční tmě otvírá dvéře,
21-5Jde, stane, dál se zvolna béře....
21-6V dřímání lehkém, jež ves bouří ruch,
21-7Před ní tu leží stráživý eunuch.
21-8Ach, srdce jeho nelze uplakat,
21-9Leč pokoj sna, ten možná oklamat....
21-10Zaréma proklouzla co duch.
......
22-1Tu dvéře jsou; ve bázni tonoucí
22-2Se ruka její chvějící
22-3Věrného zámku dotknula –
22-4Již vešla.... duše její ztrnula.
22-5Zář lampy opuštěná,
22-6A schránka, smutně ozářená,
22-7Přečisté panny obraz mírný,
22-8A kříž, ten obraz lásky smírný....
22-9Gruzinko! vše to roje snů
22-10V tvé duši zprudka probudilo,
22-11Vše zvukem dávno prchlých dnů
22-12Najednou mocně hovořilo.
22-13Před ní se kněžny vnady skvějí,
22-14A žárem panenského snění
22-15Se tváře její mile rdějí,
22-16Jevíce slzí svěží sled. –
22-17Tak ozářuje luny rdění
22-18Předlouhým déštěm skleslý květ. –
37
22-19Sletěvší s nebe syn zde Edemu
22-20Se zdálo Anjel strážíval,
22-21A vroucí slzy prolíval
22-22Nad jatou děvou v harému. –
22-23Zarémo, proč se chvěješ v dobu osudnou?
22-24Prsa se ouzkostlivě stísnila,
22-25Bezvolně kolena svá sklonila,
22-26A praví: „Smiluj se ach nade mnou,
22-27O vyslyš, vyslyš prosbu mou!..“
22-28A slova její, těžký sten
22-29Přetrhly děvy tichý sen;
22-30Strachem se juná kněžna chvěje,
22-31Neznámou děvici an zří,
22-32V ouzkosti rukou hebkou spěje
22-33Ji zdvihnout – a pak hovoří:
22-34„Kdož jsi? mluv, co se v noci děje?
22-35Proč’s přišla?...“
22-36„„Slyš, já k tobě jdu!
22-37Ty spasiž mě! v mém osudu
22-38Jen naděje mi zůstala,
22-39A dlouho jsem ve štěstí hárala,
22-40Jsouc jistější den ode dne....
22-41Leč, tys mě z ráje vyrvala,
22-42Já hynu tebou – vyslyš mne! –
23-1Zdeť nejsem zrozena – tam daleko,
23-2Ach daleko.... památka zašlých dnův
23-3Přec vždy jest vidinou mých snův,
23-4A mladosť má tkví v srdci hluboko.
23-5Spomínám často na ty hory,
38
23-6Na zdroje, z nich se hrnoucí,
23-7Na husté, neprůchodné bory,
23-8Na jiný mrav, tam vládnoucí.
23-9Však proč a jakým osudem
23-10Jsem opustila rodnou zem,
23-11Nevím – jen pamatuji moře,
23-12A člověka, jehož jsem zírala
23-13Nad plachtami....
23-14A strach a hoře
23-15Jsem posud ještě neznala;
23-16Ve pokojné jsem tichosti
23-17V harému stínu zkvítala,
23-18Na první vnady milosti
23-19S pokorným srdcem čekala.
23-20Již nejtajnější tužbu svou
23-21Jsem doždala. Chán Girej pro něhu
23-22Zapomněl válku krvavou,
23-23Nečinil krutých náběhů,
23-24V harému dlel zas dobou rozkošnou....
24-1Před chánem smutně čekajíce
24-2Jsme stály. On svůj jasný zrak.
24-3Tu vnořil v moje oko, líce,
24-4A miloval mě.... odtud pak
24-5My v nezetlelém roztoužení
24-6Jsme blahem, slastí dýchali,
24-7Ni pomluvy, ni podezření,
24-8Ni zlobné řevnosti jsme v snění
24-9Té blahé lásky neznali.
39
25-1V tom ty ses Marje před ním objevila,
25-2Ach, od těch dob to jeho duše není,
25-3Ta v dumu zlou se ponořila.
25-4Girej teď podlou zradou dýše,
25-5Mým výčitkám se směje v pýše,
25-6Necítí srdce mého ston;
25-7Rozhovor, jímž se kochal spíše,
25-8Již více nenachází on. –
25-9Leč, tys co anjel čistá, jasná,
25-10Já vím, tys dobrá, nevinná....
25-11Ach, slyš mě, slyš – jsem krásná,
25-12V celém harému ty jen jediná
25-13Bys mohla svrhnout blahost mou;
25-14Mněť bujná vášeň souzena,
25-15Ne tobě taká láska vrozena,
25-16Proč v strasť mě vrháš krásou svou?
25-17Již slabé srdce moje nestrachuj,
25-18Gireje zůstav mně – onť můj;
25-19Vždyť na mně hoří jeho líbání,
25-20Mně svatě, strašně přisahal,
25-21Vši lásku již, vše želání
25-22On se mnou sdílel, se mnou užíval;
25-23Mne v zkázu vrhne jeho proměna....
25-24Já pláču; patř, já kolena
25-25Tak lkavě skláním před tebou,
25-26Ret s prosbou ku tobě se chvěje,
25-27Vrať pokoj, vrať mi rozkoš mou,
25-28Vrať bývalého mi Gireje.....
25-29Netrap mě, neodmlouvej, nežaluj;
25-30Onť můj, on šílen tvými vnadami.
40
25-31Lstí, pohrdáním, prosbami,
25-32Čím chceš, jej od se oddaluj.
25-33Přisáhni (ač pro alkorán
25-34U otrokyň, jež chová chán,
25-35Jsem zapomněla víru svou,
25-36Anť víra matky tvé též byla mou)
25-37PrisáhniPřisáhni mi té víry slovy,
25-38Zarému vrátit Girejovi.
25-39Leč slyš, zda budu nucena
25-40Tě.... dýkou máchati jsem učena,
25-41Věz, jáť jsem na Kavkazu zrozena.““ – –
26-1Co stín tak rychle zmizela,
26-2A sledovat ji kněžna nesměla,
26-3A nerozumí tomu zjevu,
26-4Pohádkou řeč ta pro nevinnou děvu –
26-5Však cítí hlas ten přesmutný,
26-6Tak zvláštní a tak úžasný.
26-7Jakéto slzy, jaká lest
26-8Ji vymknout hanbě v stavu jest?
26-9Co osud její? – snad již ostatní
26-10Věk hořkých, mladistvých všech dní
26-11Má žít co souložnice v zhrzení?
26-12O, Bože! kdyby Girej chán –
26-13Od komnaty té vzdalován
26-14Nešťastnou na věky tu zapomněl,
26-15Neb smrtí urychliti chtěl,
26-16By přišla z žalu v lepší stan!
26-17S jakouby Marje radostí
26-18Zlý, bídný svět ten zůstavila,
41
26-19Anť doba sladké blahosti
26-20Prchnuvši v bol se proměnila! –
26-21Co má si počít v světa víru? –
26-22Čas přišel, Marji čekají
26-23Již v nebesa, do lůna míru
26-24Jí slastným usmíváním kývají. –
*****
27-1A dnové mijí. – Marje tu již není!
27-2Šla ubožátko v stálé snění!
27-3Ráj, po němž dávno zatoužila,
27-4Jak nový anjel ozářila. –
27-5Však – co as v hrob ji přivedlo?
27-6Snad tesknosť v beznadějné nevoli?
27-7Snad nemoc, aneb jiné zlo?...
27-8Kdož ví! – Však Marji nic již nebolí! –
......
......
28-1Nesmírné pusto lehlo na seraj,
28-2Girej svůj dvorec zůstavil,
28-3S tatarskou tlupou v cizí kraj
28-4Zlé útoky již opět připravil;
28-5Již opět v bouřích válečných
28-6On hárá, bují krvolačen.
28-7Leč v srdci chána citů rozličných
28-8Co roj tkví plamenů a mračen.
28-9Přečasto on, když zuří krutá seč,
28-10V ohni se blýská šavle, meč,
42
28-11V dumání se tu náhle pohříží,
28-12Co šílený se vůkol ohlíží,
28-13A bledne, jakby slyšel zkázy hlas,
28-14A šeptá cos; a opět jindy zas
28-15Horoucích slzí valně prolívá.
29-1Zapomnut, v bídném zhrzení
29-2Harém teď líce jeho nezřívá,
29-3Kdež odsouzeny k trapnu mučení,
29-4Anť vždy je chladný eunuch střežívá,
29-5Již stárnou ženy. Mezi nimi
29-6Gruzinka dávno nedlí zhrzená:
29-7Harému strážemi němými
29-8Do víru vod jest vržena.
29-9V tu noc, kdy kněžna skonala,
29-10Též její žal a muka přestala,
29-11A nechť i vina její velká jest,
29-12Přec ukrutný byl její trest. –
30-1Pobourav, spáliv s vojíny
30-2Kavkazu ladné krajiny,
30-3A vísky tiché Rusie,
30-4V Tauridu chán se vrátil zpět,
30-5A na památku drahé Marie
30-6Vystavěl mramorový vodomet,
30-7Jenž v osamělém uhlu dvorce zděn.
30-8Nad ním pak křížem zastíněn
30-9Se Muhamedův měsíc stkví,
30-10A nadepsáno: Léty dlouhými
30-11Vždy ještě v srdci věrném tkví.
43
30-12Stenáním, šepty smutnými
30-13V mramoru stále voda řine,
30-14A kape jako slzy chladné,
30-15Jichž tok snad nikdy nedopadne.
30-16Tak pláče máť, když slasť jí zhyne,
30-17Když dobrý syn jí padl na vojně.....
30-18A mladé děvy v zdejší krajině
30-19Tu smutnou pověsť slýchaly,
30-20Na pomník smutný často zíraly,
30-21A zdrojem slzí pak jej nazvaly.
31-1Opustiv sever, obyt bývalý,
31-2Na dlouho hody zapomínaje,
31-3Já přišel jsem do Bachčiseraje,
31-4Kde dvůr zapomnut v spaní dlí.
31-5U prostřed zmlklých průchodů
31-6Jsem toulal se, kde metla národů,
31-7Prv Tatar bujný hodoval,
31-8Kde po vítězstvích v pýše
31-9V rozkošné lenosti si liboval.
31-10A posud ještě něha dýše
31-11V těch spustlých sadech, komnatách,
31-12Rdějí se růže, vody hrají,
31-13Ještě se révy vypínají,
31-14A zlato stkví se na stěnách.
31-15Spatřil jsem starých, vetchých mříží,
31-16Za nimiž ženy krásné, svíží,
31-17Věnečky jantarové probíraly,
31-18A v tajném bolu vzdychávaly.
31-19Viděl jsem chánů místo pohřební,
44
31-20Vladyků mocných sídlo poslední.
31-21Nadhrobní sloupy porouchané,
31-22Jež mramorové čalmy věnčily,
31-23Mně zdály se, že osud na nich plane,
31-24Neb ke mně jasnou řečí mluvily.
31-25Kdež chánové se skryli? kdež harém?
31-26Kolem vše ticho, unylo,
31-27Vše jinaké! – Leč v srdci mém
31-28Se hejno jiných citů rojilo.
31-29Dýchání růží, vodometů šum
31-30Bezděky zanášely v zapomnění,
31-31Bezvolna oddával se um
31-32Mně neznámému rozechvění. – –
32-1Po dvorci co stín v letném zjevu
32-2Jsem spatřil mihnuvší se děvu.
......
......
32-3Čí stín to zřel jsem, drazí moji?
32-4O rcete mi, čí obraz něžný
32-5Mne rozohnil tou krásou svojí,
32-6Tak spanilý, tak neúběžný?
32-7Snad Marje, s nebes říše sstupujíc
32-8Se zjevila mi, či snad Zarému,
32-9Jež mřela, žárlivostí dýchaje,
32-10Jsem viděl u spustlého harému?
33-1Jáť pamatuji vždy ten milý zjev,
33-2Vždy ještě onu krásu spanilou.
......
45
34-1Milostník Muz a přítel míru,
34-2Zapomněv slávu, lásky čas,
34-3Již opět v krátce uzřím vás,
34-4Vy břehy veselé Salgiru!
34-5Zas přijdu v kraj přímorských hor,
34-6Zpomínek sladkotajných pln,
34-7A opět vid Tauridských vln
34-8Rozohní žádoucný můj zor.
34-9Překrásný kraj! to rajské plesy!
34-10Vše živo tam: i chlum i lesy,
34-11A révy, jak safírů blýštění,
34-12Převabné po dolinách zhlížení,
34-13Chlad topolů a zdrojů hrčení.
34-14Ves cit se budí, chví se duše,
34-15Když poutník rána spanilého
34-16V horách, po břehu velebném
34-17Přijíždí sem a komoň ruče kluše;
34-18A zelenající se vláha
34-19Před ním tu šumí v lesku malebném,
34-20Kol příkrých srázů Aju-dáha. –
Vácslav Č. Bendl.
46
Osud pěvce Bachčiserajského Fontánu a jiných básníků rusských.
Nehodlám psáti životopis nejslavnějšího pěvce národu rusského, nechci nuditi milostné čtenářky a laskavé čtenáře suchopárnými dáty; podalť jsem stručný životopis Puškina v letošním časopise Českého Musea. Chci toliko podotknouti, jak v literatuře russké smrt krutě a zhoubně zuřila; jak mohútná říše Russká velmocných porodila pěvců, již metali blesky a zářili sluncem, mluvili hromem a stenali pláčem holubiným – a jak nejslavnější ti věštcové v přečasný klesali hrob, stavše se z větší části v cizině a to násilně obětmi smrti, jakoby zlý anjel nepřál jim velikých ducha útvorů.
Nebudu vypočítávati všechny, nechť se každý spokojí s nejznamenitějšími.
Gribojedov, spisovatel to nejslavnější takřka veselohry russké: Gorě ot uma (Hoře z rozumu). Co mladík stal se úřadníkem v ministerstvu. Leč záhy bdělo nad ním neštěstí, osud již tehdáže krutě jím zahrál; – musel unikati rodný kraj a spěchal do Georgěvska. Nezapomněl však na hoře, utrpené v rodišti svém, Moskvě; vždy tanuly mu
47
na mysli ty tragické obrazy, zkalivší mu mladistvý věk. A tam, za prvního pobytu svého v orientu, pln hněvu a vášně započal veselohru, tak věrně maloval osoby ze skutečného života, jich pošetilost a hanebnost, s tak pichlavou satyrou a ironií vystavil na odiv společnost, na niž zanevřel, že vrátiv se do Moskvy a shledav své kopie docela věrny originálům, ani se neosmělil své dílo censuře podati. A devět let to dítko zloby, rozhorčenosti a vášně spočívalo skryto, a teprv po smrti jeho byl kus ten dáván na výslovný rozkaz cárův.
Znalť Gribojedov orientálské řeči, byl i výborný diplomat. – Poslán do Teheránu co vyslanec. Šel tam s předtuchou smrti. „Známť perský národ,“ opětně říkával, „budeme přinuceni, nožemi hráti.“ – A nedlouho na to (1829) splnila se neblahá věštba ta; vypuklo zbouření a všichni Rusové, kupci, kozáci jsou pobiti a vyslanec Gribojedov sám zavražděn, mrtvola jeho k ohonu konskému připevněna a městem metána. Kusy těla jeho byly později nalezeny a na Rus přivezeny, i vnuk šacha perského nastoupil cestu do Petrohradu, by počínání to omluvil; však co platno, když padl slavný básník, sotva 35 roků stár; kdož vrátí ty bohorodé plody, jež u vnitru jeho spočívaly?... Znalť německou, franzouzskou i anglickou literaturu, prakticky se naučil více orientalských řečí, v perštině dokonce básnil. Neznámá jedna lyrická truchlohra jeho: „Georgěvská noc“ ztratila se v Teheránu. –
Baron Delvig tvořil písně v pravém duchu národním. Bylť velmi pohodlí milovný a vlastnosť ta jevila se i v písních jeho. Národní jakési thema roznítí v něm jiskru a již improvizuje dva neb tři krátké verše; potom dlouho
48
je nosí v hlavě i v srdci, až konečně buď přítelem některým neb výjevem jakýmsi povzbuzen a rozohněn improvizuje dále. Na malé básničce pracoval mnohdy několik měsíců; leč co vyvedl, to bylo v skutku zdařilé, zralá to perla, dražší nad celou hromadu sprostého kovu. Měv ale co redaktor literárního listu jednoho mnohých mrzutostí, skonal – raněn mrtvicí – asi 30 roků stár. –
Venevitinov, ten mladistvý básník, jenž by se byl stal zajisté skvělou hvězdou mezi básníky slovanskými, jen krátký čas mohl ploditi přespanilé zpěvy své. Kdo ho osobně znal aneb jeho básně si zamiloval, nemůže bez hlubokého žalostného dojmu naň zpomínati. Až do dvacátého roku obíral se v Moskvě, jsa ustavičně u rodičů, pouze filosofií. Teprv když v 21 roku svém opustiv rodný dům odebral se do Petrohradu, a počal toužiti po rodičích a teskniti po své zvláštní platonické lásce, jakou zahořel k dámě, jež ale mnohem starší než on byla a v Moskvě zůstala: tu vyprýštil se teprv ten milostný zdroj poetický, rozvinul se jako ona převábná, přerozkošná květina, která jen jedinou teplou hodinu ranní kvete. „Jak málo žil, jak dobře pojal život,“ mohl směle říci o sobě, skončiv tak jednu ze svých nejkrásnějších básní. – A však, slabé jeho tělo nesneslo napiatého namahání duševního; on skonal po roce, sotva 22 roky stár. Přátelé jeho vydali potom dosti silný svazek pozůstalých básní jeho, za krátký ten čas zhotovených, v nichž se těch nejkvětnatějších a nejskvělejších stránek života, lásky, přátelství, umění, fantasie, slávy dotýká. –
Kolcov umřel v mladistvém věku, v bídě a nouzi.
A Gogol, jehož Taras Bulba, Mrtvé duše, Kyjevští
49
študenti a j. takřka všemu vzdělanému světu známy jsou – ten ještě v bujné síle, prv pozbyv smyslů, skonal.
Tak Marliňský – tak Lermontov! Kdož nezná smutný osud Lermontova, jenž tak spanile kráčel na dráze básnické, jehož poetické obrazy z Kavkazu a z Bessarabie tak vábné a milostné, o němž národ russký právem doufal, že nahradí ztrátu Puškina? – Leč, ne docela 35 let stár, jsa u vyhnanství na Kavkazu, padl v souboji r. 1841 –
A co teprv mám říci o Puškinu, o tom pěvci rusském katexochen, o tom, jenž nejvonnější květy poezie russké rodil? O tom pěvci, jehož básní hrdinové, Eugen Oněgin, Ruslan a Ludmila, Kavkazský pleník, Georgěvka Zaréma s Polkou Marií, Boris Godunov, Mazepa a j. věčně budou žíti netoliko u národa rusského, ale u veškerém široširém Slovanstvu. – –
Hrabě Alexander Puškin se narodil 26 května 1799. Stařičký básník Děržavin, kteréhožto přespanilé ódy takové platnosti nalezly, že sám čínský císař si dal jeho ódu „Bůh“ do jazyka čínského přeložiti a ve své komnatě zavěsiti, jedenkrát při zkoušce v Carském Sele dal si mladého Puškina představiti a položil ruce své na hlavu jeho, jakoby posvětit ho chtěl, kterážto doba posvátná nikdy mladistvému básníku z paměti nevyhynula. – Z lycea vstoupil Puškin do státní služby, básnil a tři léta strávil v lesku a slávě petrohradského velkého světa; byl ale potom pro několik básní, jež v mladistvém zápalu nerozvážně utvořil, do Bessarabie poslán, kdež zůstal, až mu J. V. cár Mikuláš milost udělil a k dvoru svému jej povolal. Tu žil nyní opět úplně blažen.
50
Puškin vášnivě miloval svou manželku, kterou vždy jen svojí černou madonnou nazýval.
Přišel do Petrohradu D’Anthès, Francouz, jejž baron Heekeren adoptoval. D’Anthès seznámil se v domě hraběte Puškina a častěji jej navštěvoval. Chronique scandaleuse petrohradská vymýšlela si rozličných pomluv, velký svět povídal si o tom, že D’Anthès vlastně jen hraběnku navštěvuje. V krátce na to pojal sestru její za manželku. Barona Heekerena netěšilo příliš toto spojení a vyjádřil se, kdyby hraběnka každému milovníku svému chtěla dáti sestru, žeby jí sester nestačilo. To dozvěděl se Puškin, a k tomu ještě ponoukání lidí, kteří jej z dosavádního blaha, jež se naň beztoho ještě tak dlouho neusmívalo, vyburcovati chtěli, anonymní listy, jež jeden za druhým naň docházely a o nevěrnosti ženy jej přesvědčiti se snažily, lidé, jak již jsou, že nepřejí druhému člověku, zvlášť když je miláčkem lidu, ani stín blaha a nad bolestí jeho jásají a rozkoš cítí: chopili se nejútlejšího citu jeho, chtíce mu upírati lásku ženy, již tak vroucně a vášnivě miloval, až konečně, chtě býti sám soudcem své a ženiny cti, vyzval švakra svého na souboj.
A miláček národu rusského padl! on padl v květu bujné své síly, 37 roků stár, a poslední zpěvy dokazují, že mohútný genius jeho ještě nedokonal, ba že perutě jeho vždy ještě mocněji a bujněji zapoletaly k nebesům. –
Puškin byl raněn a těžce stonal k smrti; a v dobách těch byl dům jeho od rána až do noci ustavičně obklopen nepřehledným davem lidstva, starostlivého o život jeho. – Pro něj truchlila celá nesmírná Rusie. Lid ukázal, že porozuměl básníku svému, že jej zná ceniti, že dobře cítí,
51
jak celý chrám zpěvu úmrtím jeho je zbourán, a že jak on pěl, nezapěje brzo druhý.
Lermontov na smrt jeho udělal báseň, plnou citu a ráznosti. Podávám tuto úryvek, jejž p. Dr. Koubek přeložil:
Ten pěvec, jehož nikdo u nás nepřevýšil,
Teď mrtev, mezi mrtvými se náhle ztišil.
On, jenžto věrným slovem pravdy živé
Hloub srdcí lidských skreslil tajemnou,
Pad zrádou z ruky větroplacha lstivé,
Jemuž on ruku podal důvěrnou!
Slavíka lehce kočka ostřím drápů svých,
Plazivě vražednických, rozedrati může,
Leč jeho hrdla zvuků, sladce milostných,
Nám její hebká nenahradí kůže!
Jest jeden soudce, věčný, spravedlivý,
On, nepomstíme-li té ohavnosti,
Nám spějícím odpoví ve své zlosti:
„Ať vyschne písní vašich pramen živý!
Vyť jste si neuměli vážit věštce svého,
Po druhé nepošlu vám věštce pražádného.“
Rusie jest mnohým ještě báječnou zemí. Jedni ji líčí co propasť barbarství a zkaženosti, olepenou pozlátkem evropské vzdělanosti, druzí vynášejí patriarchálnosť říše russké až k nebesům. Jisto jest, že národ, jenž dosti mocen byl, z vlastní síly a beze vší cizí pomoci dvoustoleté jarmo mongolské svrhnouti; kde panuje čistý duch národní a kde i půda veleplodná jest: že národ takový slavnou budoucnosť míti bude.
52
Nyní se Rusové skvějí na dráze poetické a zvláštní úkaz jest, že i Puškin i Lermontov, v jichž básních dosáhla poesie russká vrchole svého, teprv u vyhnanství, na Kavkazu a v Bessarabii, kde volnější věje vzduch než ve vlastní Rusi, úplné rozvinutí svého genia a látku k svým básním nalezali, a že hrdinové jich z většího dílu nejsou Rusové. Jsou to obrazy, v nichž protivníci národu rusského první role hrají, objektivnosť to, jaké válečné zpěvy jiných národů neznají. Zvláště Lermontov nemůže ve svých poetických obrazích bojů mezi národy horskými a Rusy živou sympathii s oněmi zapříti. – Ovšem že poetické krásy Kavkazu musí nadchnouti básníky, jako byli Lermontov a Puškin.
Puškin básnil z počátku v tónu Byronském, později však stal se docela samostatným, neboť byl ve svých básních tělem duší Slovanem, kdežto byl Byron tělem duší geniem západním.
Když vydal Puškin „Bachčiserajský Fontán,“ byl již vele oblíbeným a dostal za báseň tu 3000 rublů (skoro 5000 zl. stř.). Látka ta východní jest velmi vděčná; jednáť o časích, kdy Krim náležela Tatarům a chánové svá sídla měli v Bachčiseraji. Někteří tomu chtějí, že zajatá Marie byla z rodu Poňatovských, kteréžto slečny vše krásou slynuly, a to vším právem, jak to též i dokazují na příklad překrásné portrety kněžen Poňatovských v zámku roudnickém.
V. Č. Bendl.
53