Labutí zpěv.
(Úryvek.)
Noc již rozestřela čirá
Perutě své divoké,
Země, co nevěsta sirá,
Lká své boly hluboké.
Že prý zašel ženich její,
Blažit milku vzdálenou,
Že se jí teď v dáli smějí,
Bez něho žeť mrtvolou.
Ba, on své družstvo valné
K ochraně jí nenechal,
Vzal je vše k své pouti dalné,
Svit jen jeden v stráž jí dal.
Sluhu zanechal zde svého,
By jej zase ohlásil,
Až se vrátí ze cizého
Lože, zem by odprosil.
209
Strážce ten se hrdě vztýčil,
Vyváznout chtě z poroby,
Zemi celou září líčil,
Smířil její žaloby. –
Zotavena vzhůru vstane,
Stráž k své službě vyzývá,
Líce její zase plane,
Jak ji ženich vidívá.
Strážník pochodeň svou metá
V uhly země nejzazší,
A již rudé světlo letá
V hory, doly nejdálší.
Lesklý svit vše tvorstvo šálí,
Všechno vstane k veselí,
Lid se sbíhá z blízka, z dáli,
Celé houfy přispěly.
Však – jen labuť pluje bílá
Po jezeře zvlněném,
A své zraky na stráž sýlá,
Želí, pláče v bolu zlém.
Ze světa již má teď jíti,
Smutno jest jí v samotě,
Někoho chce s sebou vzíti
Tam k té věčné temnotě.
210
Pro soudruha dalné pouti
Vyhledala rosmarín,
A pak počne kolem plouti
Bělistý ten její stín.
Všechen tvor tu strachem bledne,
By mu věnec nedala,
By ho ku nevěstě ladné
V lože s sebou nevzala.
„Bohyně – vládkyně!
Koho, koho
Mám ti v oběť dát,
V lůno bohův odevzdat?“
Tak se labuť v kolo táže
Ve posledním zpěvu svém,
A hlas děsný zdola káže
Bujným touhy plápolem:
„Toho – toho
Nejbledšího,
Nejmladšího,
Bych jej mohla líbati,
Ve své rámě jímati.“
Znova labuť v kol se plaví,
Vše se nutí k ruměnu,
Všechen tvor se starším staví,
Nechtě světa výměnu.
211
V strachu opodál já stojím,
Jakby socha kamenná,
Stráže té se jaksi bojím,
Hrozíť zář mi plamenná... .
Ach... a ke mně plují stíny,
Jáť jsem tady nejmladší,
U mne stanou rosmaríny,
Žeť jsem ach ten nejbledší!...
Což mi nikde spásu zříti?
Což mi nikde naděje?
Mám snad zapomenut žíti,
Což mě svět již zakleje?...
Mně ta labuť zpěv loudí,
Smrti anděl pokynul,
Bledá kostra kolem bloudí,
Žití proud mi vyřinul.
Na jelenu letí ladná Víla,
Mně svůj bujný věštec podává,
Mne však opouští již síla,
Morana se na mne usmívá. –
V. Č. Stránický.
212