Sen markýzky de Pompadour.
Proč nespí markýzka? Na rozechvělou tvář,
na oko slzavé a prsu chvějnou vlnu
měsíce pátravě se rozložila zář,
jak zpytat chtěla by otázku tajeplnu,
proč nespí markýzka? –
Byl Carabas hoch slíčný; škoda, že jej v loni
v hrob vášeň vložila; teď často zastýská
si po něm markýzka –
vždyť žil i trpěl, zemřel pro ni.
Dnes ve snu přišel, k lůžku přistoupil:
„Ó svůdná paní! popřej chvíli krátkou,
bych zase zříti směl tvou ve tvář sladkou!
Vždyť z pekel příchod svůj jsem vykoupil;
pamatuj na mou lásku – věř, ni výheň celá,
v níž úpím pro tebe, tak nepálí;
vždyť pro tu lásku ruka moje smělá
třech soků prsa mečem otevřela,
že svou tě nazvali.
22
Tys milovala mne; na pokyn tebou daný
jsem znovu vtiskl meč v odvážné ruky sval
a zbrocený jej klad před zrak tvůj rozháraný
na důkaz, že již mrtev, kdo ti utrhal.
Ba tak jsem pro tě zvykl meči,
že když jsem viděl, jak tě líbá král,
zas ocel tu jsem mstivou v ruku vzal –
však vášní slep jsem padl v seči...“
Jak láva vřelá slov těch řada letí
na duši markýzky: „Pryč, duchu, ve svou říš,
já nechci s tebou věčných píti trestů číš –
ó nech mne, nech a třeba ve prokletí;
že vnad mých bujné, čaruplné květy
tě svrhly věčných trestů v temné světy,
že za mne sténáš – k pomstě přicházíš –
ó nech mne, nech! pryč, duchu, ve svou říš!...“
– – – – –
V rozchvění markýzka se probudila;
sen divný však se posud v mysl věsí:
svůj život prvně žena svůdná posoudila,
a poprvé hle, v něm se vlastní krásy děsí!
Ten jazyk božským nazval bych,
jehožto řeč tak ztrestala by hřích,hřích
jak pouhého snu divotvorná síla.
23
F. V. Kvapil.