Máj (1878)

Almanach, Jan Calvi, Irma Geisslová, František Chalupa, Václav Alois Jung, Josef Kalus, Antonín Koukl, František Věnceslav Kvapil, Karel Lenský, Otakar Prokoš, Gustav Smolík, František Stupecký, Alois Škampa, Antonín Šnajdauf, Antonín Trnavský, František Ulrich, Emanuel Zítek, Ladislav Zvaljevský

Diplomatická verze Ediční verze
MÁJ.
[1] MÁJ.
ALMANAH.
JAN CALVI. IRMA GEISSLOVA. FR. CHALUPA. V. A. JUNG. ANT. KOUKL. J. KALLUS. F. V. KVAPIL. K. LENSKÝ. OT. PROKOŠ. G. SMOLÍK. FR. STUPECKÝ. A. ŠKAMPA. ANT. ŠNAJDAUF. ANT. TRNAVSKÝ. FR. ULRICH. EM. ZÍTEK. L. ZVALJEVSKÝ.
V PRAZE. TISK A NÁKLAD KNIHTISKÁRNY MILITKÉHO A NOVÁKA. 1878.
[3] USPOŘÁDALI: F. V. KVAPIL a FRANT. ULRICH.
[4] DVACETILETÉ PAMÁTCE
PRVNÍHO VYDÁNÍ ALMANAHU
MÁJ.
[5] Jan Calvi.
Stín Libušin.
Na slunné výši hor on časem káže nám: „Hle, rozhled čarovný, tam v dáli váš je cíl! však v cestě rokle jsou a spousty skal a ledy, zda v srdcích lásky dost, zda v pažích dosti sil? Výš peruť odvahy! já holubičkou v tmách chci v čele vašem jít, chci vůdcem býti vám!“ Jdem dolů: v mrazivých však mlhách netečnosti my ztrácíme se – stín jde sám a sám. [7]
Písním.
Co růži rosný třpyt, sny lásce oklamané, co nebi hvězdy jsou, když večer zaplaje, co lesním stínům den, když s písní ptactva vstane, co reku idea, jíž žehná zmíraje! Co duši blaha ples smutečním vedrem sprahlé a lítost srdci je, jež hříchu propadlo, co vášně člověku – v své moci neobsáhlé mé duši písně jsou – to duše zrcadlo! Za nocí blouznivých, kol v měsíčném kdy svitu jak hvězda vesmírem se lesknul země pruh, on, který dříme v nás, v mých písní němém třpytu mou duši v loktech svých, se zhlíží bůh! 8
V atelieru.
V svět šírý prchal jsem sám hledat nových cílů, ku spěšným krokům svým bych spoutal lepou vílu, již slávou nazývám; však v galeriích Mús, v jich harmonickém víru již schvácen v umění své ztrácím všecku víru a smuten umdlívám. Tak v různých protivách všech lidských bouří, spásy, kol v lůně přírody a v zlatodolech krásy hledáme s nadšením; tak mnohý chtěje vznést se vzhůru ku oblakům jal krásy paprskem všech věků mluvit k zrakům a skončil šílením! Od Panny s Ježíškem dál ku bakchantek sboru, od slunce východu až k světla stínů sporu dál v mythů záhadu, od hříchů svádivých až k zářné ctnosti zdobě, od bídy zmožených k vítězů zpupné zlobě vše vidím v souladu. 9 Ó v které hvězdě as můj ideal se skrývá? Zda anděl, démon to, či dítě, žena snivá neb východ měsíce? Zda v soulad lahodný v mé duši v rozechvění as tryskne pramenempramenem, co nebylo, co není, z to citů směsice? – Viz! nad krajinou kol se chvatný soumrak zdvihá, v tlum mračen pádících oř ohnivý se mihá, v kraj metá ozvěnu; ó znám těch blesků svit! to sny jsou, rajské včely, k nám s nebes letící se zářícími čely geniů ve jmenu! Chór bouře střídavé slyš! Tvůrci pěje hymny! Tu v dáli v polích kdes blesk vznítil oblak dymný: žár tvůrčí v sny mně mih’: bůh předmět důstojný dnes mého štětce bude! Nuž k práci! – – Osude! hle, s této malby chudé plá duše lící mých! 10 Irma Geisslova.
Sen.
Já snila krásný sen: byla jsem básníkem s dumavou, tklivou duší, jež vyžádala sil své písni na obrech a ladu na Venuši. A břečťan myšlenek mé čelo ovíjel co zdoba věčně svěží, a nápěv duší spěl jak hukot šumných vod při luně na pobřeží. Má přání oděna v běl křídel motýlích se v dalný azur nesla, dum chvějná krůpěje co rosa večerní v květ upomínek klesla. Roj světozpytných tuch leb mžikem prolétal a zjevil pravdy nové, a zplodil nových krás, jež plály v strunách mých jak hvězdy rubínové. 11 Můj duch byl slávou zpit; chór jásal poetůpoetů, že nového má krále... A když jsem procitla, jen bolest v srdci mém a touhy neskonalé! 12
Odpor člověka.
Tak ten život zaburácí marným lidstva vzdorem jako vlna rozbouřená sešlým, vetchým vorem, nechať oběť v dravých spárech kolibříkem křičí, ani spásouspásou, ani pomstou země nevyklíčí. Nechť náš odpor v nebes báň se za orkánu hlasem zvedá kopkou mravencovoumravencovou, nebo Čimborasem, nevyvolá Prozřetelnost, nevymůže změny – leč co trup že ležíš ráno v rokli roztříštěný. 13 Frant. Chalupa.
Odpověď na list.
Píšete mi, drahá paní, že jste sedla u kolébky a hladíte měkkou dlaní dětské tváře ovál hebký. Píšete mi... Já Vám píši, že jsem probděl noc, a jitro nepodává klidu číši, nezasévá těchu v nitro. Toužím touhou někam v dáli a kam, nevím ani zpříma; jak by hory v duši stály, ale každá v mlze dřímá. Myšlenky se k letu zvednou,zvednou jako z mýtin hejna špačků, rozprchnou se ale, zblednou jak po bouři davy mráčků. 14 Dumala by jedna po věk, jiná jako vichr pádí; hned jsem více, hned jsem člověk – mníte, že to vlastnost mládí? Píšíc o svém blahu, paní, rozpálené čelo jemnou hladíte mi, jemnou dlaní. Pište si tak častěj’ se mnou. 15 V. A. Jung.
Útěcha.
Selanka hvězdná večerem dýše v duši mé budíc útěchu sladkou, že Tě zas uzřím za dobu krátkou, jakmile do snů tajemné říše odejdou všecky myšlenky dumné, žes byla u mne – že nejsi u mne. Nechoď mi ale s ubledlou skrání, s otázkou trpkou na svadlém retu, proč se k nám nejspíš za lásky květu sklamání zlatých nadějí sklání, leč přijdiž ticha, s úsměvem v líci – jak je Ti lehko ve hrobě spící. Mysli, že dřímáš v náruči mojí, zdá-li se Tobě země ta chladnou, mysli, že nemám vzpomínku žádnou nežli tu, která těchou mě kojí, že, co mi touhou po Tobě vadne, Tvým zjevem v sen můj poznovu zmládne. 16
Ne, těch snů neželím...!
Ne, těch snů neželím, co v mládí těšily mne, než jsem se dověděl, že na věky si zdřímne Tvé oko blankytné, kam s obavou jsem zíral, jak jeden po druhém z těch snů tam odumíral, až s nimi pohasl i Tvého oka svit! Ne, těch snů neželím, co snila’s na mém klínu, kdy touhou překonán ve tichém lásky stínu jsem snoubil duše Tvé i svojí duše klid! Jich proto neželím, že k hrobu utýraly ty oči milostné, jež vždy se na mne smály půvabem nebeským, že by sám anděl hněvu k nim láskou zatoužil a chtěl by na úlevu všem srdcím trpícím andělem smíru být! Jich proto neželím, že ulétly tak ranně z Tvé duše ubohé, jež vzpomínajíc na ně ze stesku musela ráj lásky opustit! 17 Jos. Kallus.
Z písní.
I.
Nakloněni jsou mi bozi, Nakloněni jsou mi bozi,
 miláčkem jsem zpěvných Mús; nechť mi bouře z dálky hrozí – mne ochrání genius! Vstoupám srdce ve temninytemniny, v ruce krásy pochodeň, plaším z něho smutku stíny, noc v něm měním v jasný den. Budoucnost zvěstuji novounovou, svému lidu vzkříšení, korunu mu na trnovou kouzlím květ a lupení. 18 Chci jej těšit v jeho bolu, srdce své mu v oběť dát, z písní zářnou gloriolu kolem jeho hlavy stkát! Nakloněni jsou mi bozi, miláčkem jsem zpěvných Mús; nechť mi bouře z dálky hrozí – mne ochrání genius! 19
II.
Ty roznícená obraznostiobraznosti, Ty roznícená obraznostiobraznosti,
 svůj rozpni nad mnou baldachýn, vznes hvězdnatých mne do výsostí, svých perlových veď do hlubin! A odhal mi svých skvostů zdroje, svých skrýší zář a klenoty a vyzdob jimi žití moje vší krásy prosté, lepoty! Ó nahraď mi ty sladké muky, jež lásky budí nepokoj, nadějí krásných svadlé puky, plamenných tužeb sprahlý zdroj! Ty roznícená obraznostiobraznosti, svůj rozpni nad mnou baldachýn; vznes hvězdnatých mne do výsostí, svých perlových veď do hlubin! 20
III.
Ó vímvím, čím jsou má krásná přání Ó vímvím, čím jsou má krásná přání
 a bujné moje naděje! Červánkem vzniklým za svítání, jenž v slunečnu se poděje; kol vlažný vzduch se v parný změní, i přijde mdloba, unavení, pot horký čelo pokreje – jak květ má krásná zvadnou přání a všechny bujné naděje!
21 Antonín Koukl.
Sen markýzky de Pompadour.
Proč nespí markýzka? Na rozechvělou tvář, na oko slzavé a prsu chvějnou vlnu měsíce pátravě se rozložila zář, jak zpytat chtěla by otázku tajeplnu, proč nespí markýzka? – Byl Carabas hoch slíčný; škoda, že jej v loni v hrob vášeň vložila; teď často zastýská si po něm markýzka – vždyť žil i trpěl, zemřel pro ni. Dnes ve snu přišel, k lůžku přistoupil: „Ó svůdná paní! popřej chvíli krátkou, bych zase zříti směl tvou ve tvář sladkou! Vždyť z pekel příchod svůj jsem vykoupil; pamatuj na mou lásku – věř, ni výheň celá, v níž úpím pro tebe, tak nepálí; vždyť pro tu lásku ruka moje smělá třech soků prsa mečem otevřela, že svou tě nazvali. 22 Tys milovala mne; na pokyn tebou daný jsem znovu vtiskl meč v odvážné ruky sval a zbrocený jej klad před zrak tvůj rozháraný na důkaz, že již mrtev, kdo ti utrhal. Ba tak jsem pro tě zvykl meči, že když jsem viděl, jak tě líbá král, zas ocel tu jsem mstivou v ruku vzal – však vášní slep jsem padl v seči...“ Jak láva vřelá slov těch řada letí na duši markýzky: „Pryč, duchu, ve svou říš, já nechci s tebou věčných píti trestů číš – ó nech mne, nech a třeba ve prokletí; že vnad mých bujné, čaruplné květy tě svrhly věčných trestů v temné světy, že za mne sténáš – k pomstě přicházíš – ó nech mne, nech! pryč, duchu, ve svou říš!...“ – – – – – V rozchvění markýzka se probudila; sen divný však se posud v mysl věsí: svůj život prvně žena svůdná posoudila, a poprvé hle, v něm se vlastní krásy děsí! Ten jazyk božským nazval bych, jehožto řeč tak ztrestala by hřích,hřích jak pouhého snu divotvorná síla. 23 F. V. Kvapil.
Ad te, Domine!
Hospodine, volám k tobě z prostřed bouří, z prostřed mraků: bleskem šlehni ve útrobě, k písni zapal střely zraků! Vichru nám je třeba k zpěvu, zlatá struna – věnec hadů, a tu píseň, sykot hněvu – píseň tu ti k nohoum kladu. Máme slzy, máme žaly, ale meče jenom žádné – dej nám mečů, lehnou skály, vrahů pýcha k zemi padne! A když nedáš – píseň moje věčně hřmít ti v srdci bude, vzdechy vyschnou mraků zdroje, trůn ti spálí slzy rudé. 24 Dej nám blesky, dej nám hromy, sami den svůj vrátíme si, oštěp vrahů vichr zlomí, naše bouř v jich zadme lesy! A když nedáš – naše muka rozkruší tvá nebesa ti, gigantů ji zvedne ruka, obrů krokem světy zvrátí. Zalehne ti chaos v světy, hvězdy svrhá do propasti – hymnus velký, divý, kletý vesmírem ti bude třásti. Na mohylu zbude dosti, z kolosů si sklenem hroby, věků hlod tu rakev kostí nerozkruší, nerozdrobí! Hospodine, volám k tobě z prostřed bouří, z prostřed mraků: přidej perlu k slávy zdobě, přidej slávu ke zázraku! Jsme jak kámen v světů moři, kam jej vrhneš, tam se řítí, zavrhni – a věky zboří, vznes – a chválou zajiskří ti! – 25
Sfinx.
Ó smutný život! Jaké jsou v něm stíny, když takový den prchne jako jiný!. Victor Hugo.
Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly, kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný let myšlenek mých bloudil světem, dálí, sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany upíral zrak a jako panorama pohaslé věky kol mé duše táhly. Ó pohled nádherný a neobsáhlý!... U skály věčnosti tvář jedna známá, myšlenka jedna do mysli se vryla – mně kyne pouští peruť její bílá, mne láká, hrozí, v svůj vír uchvacuje, jak tisíc bouří nebem, zemí duje a blesky v cestu sype květy zlaté... Jdu za ní prostorem –! Mdlou hlavu svoji do rukou kladu, sním... Ó tužby svaté! 26 Proč píseň má se odtrhnouti bojí s vás nepaměti háv? – To v máji bylo. Ve stříbře vod se nebe zrcadlilo smaragdem lučin, hájů ztmělým šerem, a pablesk zlatý rděl se nad večerem. My spolu šli, nám jarní úsměv házel květ pod nohy a smích tvůj doprovázel ozvěnu kroků, stříbrný a hlasný. Tak bylas krásná! Celý svět byl krásný! Vlas tmavý vroubil bělostné ti čelo, kol ramen vlál a líbal tvoje paty, zrak zvlhlý planul, na tvém rtu se chvělo to štěstí nezměrné. Já kouzlem jatý jsem líbal čelo, ret i ňadra, líce – tys smála se, tak rdící se a milá, tys klesla v náruč mou – snů mojich víla! Tys smála se – já neusmál se více! Ó vidím posud duše mojí zrakem ten úval čarovný! Zas jako ptákem má vzpomínka tam v spěchu usedla si! Vše jako tehdá dechem snilo krásy, červenka píseň právě začínala, kol říčky šeré olšin řada stála a nad proudem to teskně zašumělo – ó víš, jak tehdá tajemně se chvělo nám srdce oběma, když v mráčků roji vyplynul měsíc, zlatem kropil háje, ve vlnách koupal bledou záři svoji a vzduchem zachvěl povzdech od šalmaje! 27 A přec to byla píseň děsná, divá, jež laury strhala s Tassova čela, jíž zarděla se Francesky líc snivá a zlatá Elsy kadeř zahořela – ta píseň velká, nádherná a skvoucí, jež dýše květem, s nebem snoubí zemi, sní v modru hor a šepce haluzemi, a v hvězdy tká své písmo nehynoucí! Když bakchantek sbor divoký a zpilý své bujné reje vodí při měsíci, tu ona v stínu Venuše se chýlí nad křišťál vod, nad lesy, kraje spící, plá v záři rosy, v šeptu listů, snětí, a Nymfu láká Fauna do objetí! Ji spatřil jsem, když barbarů se zvedl křik vítězný nad Akropolí, Římem, v nevěstek davu její šat plál dýmem, tančící nohou nad ssutiny sedl! S frygickou čapkou, s luzným smíchem v tváři zjev její nahý šerem věků září, v palácích králů svoje kroky staví, své orgie v doupatech luzy slaví, vždy věčně svůdna, plna chtíče, vnady – jak vichr divý bouří moři, stepí, svět, vesmír v hymnus mění velkolepý a smetá trůny, depce barikády! 28 Ó věčně hřmící, nenasytná – kletá! – – – – – – – – – – – – – – – – Čím tys mi byla v rose mého léta, když houpal jsem to dítě na kolenou a hrál si s vlnou vlasů, líbal rety, na skráně sypal bílé hlohů květy a šílen zašeptal: „Buď mojí ženou!...“ Nad námi noc svůj hvězdný závoj tkala paprsků sítí, průhlednou a snící. Hrdličky píseň nad lesy se smála, s větvemi hrál si větřík laškující a perly rosné do klína ti snášel. List každý chvěl se, pták si družku našel, tys o mé rámě hlavu podepřela znavena štěstím, ke mně lnoucí celácelá, ty rozkošná, ty snů mých holubice! Tys smála se – já neusmál se více!... – – – – – Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly, kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný let myšlenek mých bloudil světem, dálí, sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany upíral zrak a jako ponorama pohaslé věky kol mé duše táhly. Ó pohled nádherný a neobsáhlý!... 29 Na poušti bezměrné sfinx divá, známá – lví hřívou třásla, žárem plály zraky, smích ostrý, drsný z hrdla rval se, sípěl, řval hlasem hromů, zrýval bouře, mraky, dul oceánem, sopek lávou kypěl, až k nebi stříkala vln jeho pěna a nad vším v záři bytosť jedna – – žena! Ó sfingo vášně, lásky, nenávisti, tak dobře mířila tvých blesků střela! Hrot upomínek jeseně jak listí tvým šelestem zas vlá kol mého čela, výčitek nových budí hydru spící a prst zatíná v srdce sténající! Ó Magdaleno snů mých, mojí touhy, zas spatřil jsem líc tvoji krásnou, bledou a čet v ní hřbitov bolestí jen dlouhý a slzy zřel, jež k zoufalosti vedou! Ó dítě žaloby! Hle, věnec Ofelie propletl vlas tvůj, vlající zas nocí, a marně zrak můj ve slzách se kryje, a marně hledí žalů výheň zmoci! – – * Ó srdce ženy milující, svaté, nad moře hlubší jsi a vznešenější! Kdo vzdechy tvé a touhy ukonejší, kdo odvrátí ty šípy jedovaté? 30 Vždy stláno ti jen v útrapy a hloží, ač požehnán, kdo přišel k tobě blíže, od ráje bran i do stopy až kříže tys jediné ta velká oběť boží!... 31
Venecianka.
Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda i tvému paláci a zlaté gondoli, tvé bradě šedivé jájá, Benátčanka mladá, já tobě směju se – zdaž srdce mé si žádá koruny ze zlata, zdaž řízy sobolí? Své nech si poklady, své šperky, zlaté hávy, i víno Cyperské, jež třpytí se jak had, i města, koráby, jež jméno tvoje slaví – ó dóže, ty jsi jen přec stařec holohlavý a hoch můj smědý je a hoch můj drahý mlád! Má oko sokolí a havraní vlas dlouhý, i páže obratné a malou gondolu – ta nocí zářivé za sebou nechá prouhy, když v Canal Grande my jak na peruti touhy tisíci paprsky plujeme pospolu! Jen jemu náleží můj tanec i mé zpěvy, i oheň polibků a srdce vroucí tluk, 32 i bílý střevíček, i důlek tváře levý, já celá jeho jsem, a noc tak málo zjeví – a drahý Pietro jest čilý, bujný kluk. Bez něho umírám, však jásám ve objetí, a k srdci tisknu jej a líbám v čelo, ret, a mučím žárlivě, až sáhne k rukověti – ó s jakým plesem zas můj smích pak vstříc mu letí, ó s jakou rozkoší v mé lokty klesá zpět! Ó dóže, moci tvé já směju se tak ráda i tvému paláci a zlaté gondoli, já hochu milému jen náležet chci mladá – – však páter Gianetto – když jen tak málo žádá, za drahou mantilu – odepřít možno-li? 33
Na výspě poslední.
Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí, za lidstvem ve propasť se nové lidstvo ztrácí jak hvězda hasnoucí, jež padá s oblohy. A my tu s vrakem tím na bouřném věků moři, nám hvězda poslední jen matným svitem hoří, nám bezkonečná noc již zeje pod nohy! Kde cíl? Hle – kormidlo již zlomilo se v půli! Ne vánku hravý šept, perutě zavanuly to dravců půlnočních, když ucítí svůj lup. Zažehla bleskem výš, bouř vlny k nebi zvedá, na stožár stříštěný smrt usedla si bledá, a v mraků hlubinách již lačný krouží sup! Jen dále! Štěstěna nechť smělým sílí páže! na výspě poslední jsme poslední my stráže, nuž volně prapor náš nechť vlaje nad námi! Svých srdcí bouřný tluk již vržte v obětnici – než matka Slávie svou tesknou skryje líci, zapalte pochodně svých vzdechů jiskrami! 34 A píseň poslední nechť pozdvihne se k výši! Ten chorál hynoucích ať země, vesmír slyší, ať slyší pomsty bůh – on hromem odpoví. A půda zastená, a zachvějí se skály pod krokem posledním – jak tehdá, v mračné dáli když světem otřásal hlas Husův hromový. Jak tehdá, válečný žalm božích bojovníků kdy v klenby nebes bil – bez slzy, beze vzlyku vesmíru prostorem náš dohřmí mroucí zpěv! A jedna bude zvěsť: – ti znali umírati, i když ne zvítězit – jich rovy sláva zlatí, jich činů ohlasem zní písně našich děv! Kolesa valí čas, věk za věkem se kácí, na jeho hřídeli i lid můj dokrvácí, stop jeho památník on pohřbí v lůně svém... Nuž v zpěv ať pohřební již zvučí struna zlatá! Nechť smrti kypí číš! to naše trofej svatá – my trupy vrahů svých své hroby přikryjem! 35 Karel Lenský.
Lov sokolí.
Hle, na východě záblesk denní již plnou růží rozkvétá, – nechť vína proud se v číších zpění a hlučný jásot, rohů znění až v klenbu nebe zalétá! – Luh porosený vůni dýše pod lehkým rouchem vodních par. Vše připraveno! – Vzhůru číše: Nechť statným lovcům kyne zdar! A na kůň! na kůň! V ruku zbranězbraně, ať jásot plesný plní stráně a zvěři kolem věští zmar! – Přes šíré luhy mořem květů sbor lovců kvapí v prudkém letu. Nad horou svítá nový den. Je podzim již. – Luh porosen tu v mrtvém tichu ještě dřímá, 36 snad ve mlhách jej obejímá o dávném jaru blahý sen. Na modrém nebi hvězdy blednou, nach červánků pláň nepřehlednou ve moře mění krvavé. Po trávě kol se rosa leskne. – A v dálných krajů ticho teskné zní rohů zvuky jásavé. Na šatech lovců, hrotech zbraní jak čerstvá krev plá úsvit ranní. Přes šíré, smutné roviny se nese zástup dovádivý. Však v dumách jede hetman sivý na čele bujné družiny. Do šeré dálky mračně hledí přes purpurovou, tichou pláň, na ruce jeho sokol sedí a lehký oštěp svírá dlaň. Kůň jeho s uzdou popuštěnou jak vítr letí pokryt pěnou se štíhlým chrtem o závod. – – A nad hory juž slunce vzchází. Hle, zlaté jiskry krajem hází a závoj páry trhá s vod. – Zní lovců ples, zní duté rohy, step odpovídá ozvěnou, jak střela chrt se větronohý přes nivu mihá zrosenou. 37 Viz, hetman pouští uzdu oři i sokolovi čapku zved. Hrot kopí jasně nad ním hoří jak v šedé řase jeho hled. Kol rozléhá se pokřik jarý, ve zracích lovců oheň vzplál. Hoj, našel stopu ohař starý! i sokol vzlétl, roztáh spáry a modrem pluje v šerou dál! Nuž za ním, za ním! – Muži v letu jak bouře kvapí po poli. Hle, chrti letí mořem květů a ve blankytu sokoli. – Tam jezero se kmitá v houští jak modré oko dívčiny. List uvadlý se tiše spouští na lesklý křišťál hladiny. Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvílí se mihne motýl náhodou. Již svadl leknín sněhobílý a stará olše smutně chýlí své šumné větve nad vodou. Hle, tam se lilje v křoví bělá! či labuť je to osamělá? Ó nikoliv! to v objetí dlí panošovi žena mladá. Na hlavy jejich časem padá po lístku lístek se snětí. – 38 A stále blíž přes svadlé nivy jak bouře kvapí lovců sbor. Ve předu letí hetman sivý a bleskem plane jeho zor. Již sokol dychtě po kořisti se vrhá v úkryt houštiny a křídlem sráží příval listí ve blankyt tiché hladiny. S ním zároveň chrt větronohý. Zní bujný zpěv i zlaté rohy a plesem zvučí okolí. „Co ve stínu tam sněhem zkvétá? To labuť jistě s vody vzlétá, však dostihnou ji sokoli!“ Již hetman vzhůru oštěp zdvihá – ó běda, běda labuti! Jak rudý blesk se ocel mihá a lehkých šípů mrak jej stíhá ve modrém nebes klenutí. Teď dopadl. – A v klidné nivy se rozlét výkřik bolesti. – – Zmlk lovců jásot dovádivý a k houšti kvapí hetman sivý. Ó slyš, jak větve šelestí! Juž dosáh cíle: V stín se dívá. Proč zděšen bledne? Co se skrývá před zraky lovců ve křoví? Na vonném drnu žena leží 39 a s ohařem o ňadra svěží, hle, válčí sokol hladový! Na rozhalené zpola vnady jak závoj padá vlasů stín. A vedle mrtev panoš mladý svou hlavu kloní v její klín. Hrot kopí vbodnut v ženy bokuboku, na bílém těle rdí se v toku nach krvavý co růže květ. Proč hetman tají slzy v oku a v bolu hryže vlastní ret? Rve vousy šedé, hněvně stená: „Den osudný! to moje žena!“ Sbor lovců kolem v tichu stojí, je úžas děsný zachvátil. – V tom hetman zvedá hlavu svoji a zraky k druhům obrátil: „Nechť trouby zní přes pole svadlá! To šťastný lov! hle, labuť padla i dravec, jenž ji uchvátil!“ Je vonné jitro. V barvách duhy se porosené lesknou luhy. 40
Člověk.
Ó člověk velikán! Svět celý se mu koří, on vládne nad zemí a ve hlubinách moří svou rukou odvážnou rve perly z úkrytu! On mocí myšlenky ty mocné drtí mříže, v než zákon přírody jej od věčnosti víže a sráží boha trůn s jasného blankytu. Ó člověk velikán! A tento Atlas nový dal volně hrdou šíj svým katům pod okovy, skráň božskou bázlivě hle, kloní do prachu! On líbá nohy těm, již posměchem ho trýzní, po jejich úsměvu jak po spasení žízní, před sobě rovnými se chvěje ve strachu. On, který hraje si odvážně s blesky bohů, jenž ducha perutí se vznáší nad oblohu, sám líže jako pes dlaň katů v pokoře! Zda je to člověk, týž, jenž dí, že ducha mocí se bohem učiní, z hvězd vonné letní noci i z hlubin blankytu svou říši utvoře? 41 Jak bídným, bídným je! Hle před katanů zbraní se chvěje v strachu ten, před nímž se země klaní i hvězdy letící ve proudu odvěkém! Kdy vstane jeho duch, by zdrtil vazby kleté, kdy hvězda volnosti nad čelem jeho zkvete, kdy otrok ubohý se stane člověkem? 42
Stopy ve sněhu.
Paprslek kmit se v tiché doubraviny a mocí kouzla změnil ve rubíny nade mnou sněhy v temných haluzích, a třpytných větví zapletené stíny k mým nohám tiše padly ve kruzích. Sám kráčím v háji s nakloněnou hlavou, mé myšlenky se v dálku rozletly a jako sněhy kolem září hravou ve snivé hrudi v duhu rozkvetly. Kam vede cesta? – Kolkolem sníh leží. Hle, malých nožek stopa v dálku běží, dvou dívčích nožek, jež tu kráčely. Sníh nezavál ji, dosud zcela svěží mně kyne dále v lesklém úběli. K těm stopám sobě kreslím nožku bílou i měkké tílko, oval ramene – krev moje v ňadrech proudí kouzla silou a hlavou letí touhy plamenné. 43 Ó veď mne, stopo, v náruč víly vnadné! Sníh kolkolem a sněhy jsou tak chladné! Snad okřeju zas v teplém objetí; snad s tmavých očí slunka záblesk padne a v srdce mého sněhy zaletí! – – – Hle, nové stopy – ku dívčím se pojí... to muž se potkal s dívkou tajemnou. Ó rozumím! a hlavu klopím svoji: mou laňku někdo lapil přede mnou. 44
Euterpe.
Ó božská hudbo! na perutích blesku povznášíš ducha k hvězdám třpytivým, smích radosti i horká slza stesku nejjasněj mluví mocným hlasem tvým! Co slabá ústa nikdy nevypoví, zní ve tvých tónech hlasem andělaanděla, a byť i hlava v poutech vězela, ty neznáš nikdy vazby otrokovy! Ty vznášíš třpytný prapor svobody, před hymnou pomsty v prach klesají kati, ty z hrobu voláš kleslé národy a meč je učíš v tvrdé dlaně bráti! Jak mnohý tyran chtěl by spoutat tebe, ty z okovů však volna prcháš v nebe! 45 Otakar Prokoš.
Pyramidám.
Spi, světe pyramid, pohádek ztracených, s nádechem zoufalství ve skráních zlacených a s vyloupenou duší; tvá sláva, lesk a třpyt již dávno zmizely, teď jenom tichý běh zbloudilé gazely tvůj dumný spánek ruší. Nad tebou čarovné se nebe zachvívá a vzduchem průzračným pohádka básnivá se nese v luny třpytu; však vábí nadarmo tě v svoje objetí, tys světu odumřel, jen led tvých pamětí se skvěje z numulitu. U tvého podnoží zhynuli králové, jichž moci bál se svět jak rány hromové – tys pohřbil jejich slávu; 46 ty trůníš nad pouští, se živly v zápasu, že před tvým pohledem v posvátném úžasu svou člověk sklání hlavu. Nad bílou šíjí tvou dlí věků tisíce, plá luny jasný svit a bouří vichřice a orel v lup se spouští; pod tebou víří svět svou krví zbrocený – ty trváš na věky, bez vášní, kamenný jak hrdý caesar pouští... Jen vážně, bez hnutí – jak znaku šediny, jenž zdobí rozvaly, paláců ruiny ze starých pyšných časů, tvá duše v minulosť svou sahá perutí, jíž věků tajná báj jak dlouhé vzdechnutí plá v šedivém tvém vlasu... 47 Gustav Smolík.
Mé srdce.
Mé srdce – kaple opuštěná, ukrytá v šerých lesů báj: s té strany život, skalní stěnastěna, a s oné snů mých svatoháj. Zde tichá šeř. – Jen podle dveří, kde vzpomínek se břečťan pne, dech naděje kdys lístky zčeří v dál nesa zvěsty tajemné. Neb časem paprsk minulosti, jenž s fantasie květy hrál, pozlatí rovy, jež tu hostí tak mnohý mládí ideál. A jindy slavných činů stopy, co vonný kadidlový dým, nad kryptou nadšení se vzchopí a plynou k výším oblačným. 48 A klidno zas. Jen když se hnána bouř osudu sem nachýlí a zhoubu metá rozpoutána, zvon citů smutně zakvílí. Neb útrap kámen s žití skály když v střechu kaple zabuší – neb duch můj splyne ve chorály, se ticho svaté vyruší. Před Madonnou mou v kráse nové však ať klid je, či bouře zlá – ve tužeb lampě křišťálové mé lásky věčné světlo plá! 49
Noc.
Noc vábná, teplounká jak dívčí obejmutí! Sto tisíc hvězdiček pláň nebes pokrývá; vše kolem ztichlo již, strom každý bez pohnutí, jen ob čas procitna mdlou hlavou zakývá a sype květů dešť – a usne. – Pod perutí pak bůžka Morfea zem celá spočívá. Jen v dálce u řeky, kdes v šerém olšin taji své písně slavíci v báj noci klokotají. Jak vše to velebno! Co něhy neobsáhléneobsáhlé, ó noci, družko má, v tvém dřímá náručí! Co božství zjevuje, kam touží srdce sprahlé, co řídí čápů let, nás písním naučí, co nitrem ozve se jak z dálky zvuky táhlé, co sny mé vyzlatí, v tlum vášní zahučí: to vše, ó mistryně, vše plynouc pod tvou ruku se pojí v akkordy a jásá ve souzvuku! A souzvuk v srdci mém! ŽalŽal, co mým zmítal citem, když tužeb ruiny řad množily mých ztrát, bol zašlou pro mladost, kdy vlásků aksamitem v líc dívku zulíbav, já blah jsem mohl hrát, 50 trud, ve tmách všednosti kdy za naděje kmitem jsem, bloudiv, zoufal si, žil, zmíral nastokrát – vše skolébá tvůj dech, tvé kouzlo spojí k smíru a duch můj očistěn plá hvězdou ve všemíru! A já zář nadšení, ó báji nevystihlá, pramáti přírodo, v tvou metám prohlubeň! Zřím, jak tmy roztály, jak bludů tma se zdvihla, zřím budoucnosti svit, snah nových vzrůstat peň, zřímzřím, ve škebli jak snů se perla činů mihla, v tvé řízy záhybech svých příštích písní žeň, jež na mne usednou,usednou jak květy na keř hlohu – zřím, lásce jak učíš mne k sobě, k lidstvu, k bohu! 51 Fr. Stupecký.
V šeru.
ZasZas, dítě drahédrahé, s šíjí nachýlenou tak smutna sedíš pilně při své práci; já v soucitu zřím v tvář ti bezruměnnou a poslouchám tvůj dech, jak po jizbě se ztrácí. Do okna břečťan chudý se ti tlačí a družná réva podle zdi se plazí a stará lípa, jeden švehol ptačí, roj tobě do klína svých vonných květů hází, a tobě v důlky úsměv neusedne! Jen nad rámcem se dále v práci chýlí tvé čelo ledné. A teď jsi v myšlenkách se zastavila chvíli, vlas odhrnuješ, jenž ti v skráně splývá, a smutně díš mi: „Bože, to se stmívá v té jizbě kolem nás jak v chladné duši mojí!“ Ó nemluv tak a oko uplakané 52 zas vyjasni a ke mně blíže sedni! byť nad zemí svit slunce chvěl se slední, já přece zkouzlím zář, jež jenom tobě vzplane, já vlíbat chci ti tolik růží v spánky, že od nich zář i do tvé duše padne a šero chladné jak slunce východ svůj ti znítí na červánky! 53
Tak klidněklidně, dítědítě, spíš...
Tak klidněklidně, dítědítě, spíš v tom stínu lípy květné, jež v líce uklání ti list svůj zelený, s ní časem bílý květ ti na tvář tiše sletne, jak v lůno růže pad by motýl znavený; V proud vlasu rusého pel zlatý zvonek střásá a jemnou travou chví tvůj, drahá, teplý dech, kol ruky úběle se chudá vine řasa a hebký nesměle ji podestýlá mech; A lípa v šepotu se sklání nad tvým čelem, jak čarovné by sny houpala na větvích, já v obličeji zřím ti jemně uzardělém v snu blahém kouzelný a utajený smích. A teď již v čelo zřím, jak ve růžovém vznětu teď nach již ulétá v tu jemnou tvoji skráň, 54 hle, úsměv sedá již si kolem malých retů – ó jenom okamžik tě bůh tak ještě chraň! Ó jaký úsměv to! to tichých hvězd je třpyt, to azur čistý je, kde duha oblouk vzpnula! a já již v píseň chtěl tu krásu zachytit – tys procitnula. 55 Alois Škampa.
Idylla stezky.
U řeky v stínu vrb se ztrácí stezka bílá, již večer pokaždé svým dechem porosí; níž po ní k vodě pít laň chodí jako víla, jež za dne opodál spí tiše v rákosí. Zde písně hledaje jsem kdysi v podjesenipodjeseni, má snivá jiřičkojiřičko, Tě uzřel poprvépoprvé, jak v šeru u vody jsi stála v zamyšlení, líc k zemi skloněnou, jež plála do krve, a když mne zradila sněť suchá svojím šustem, tys v náhlém leknutí svůj cudný zvedla zrak a ohlédnuvši se tou stezkou v křoví hustém jsi prchla přede mnou,mnou jak vyplašený pták. Tak zvolna v samotě zde zkvetlo naše štěstí a láska ve prsou svým teplem později jak vonný amaranth v tmě stinných ratolestí a útlá sněženka pod bílou závějí. 56 Jak často pospolu zde v slavném tichu stromů, kam dříve svedl nás jen rozmar náhody, my dlouho trvali a smávali se tomu, jak slípky v rákosí si hrály u vody, a v temnu večerním si šeptajíce tiše mhy vodní vídali jsme táhnout přes pažit a laně bázlivé jsme zřeli ze své skrýšeskrýše, jak v tlupách za sebou šly z lesa k řece pít! Jak dítě nevinné já těšil vždy se na to, že v tichý podvečer tam shledáme se zas, až slunce klesne v sen a mráčků smavé zlato plát bude na nebi jak ples z Tvých dlouhých řas, že blažen bez konce pak v bouřném srdce tluku Tě sladce obejmu a zlíbám, dítě mé, a jemně přitisknu Tvou malou, bílou ruku na chvějící se hruď – a šťastni budeme! – A když mne po letech v ta místa zavál čas, jen truchlé vzpomínky tam přišly ke mně zas, sny ztichlých ňader Tvých z té krásné idylly jen v prostých písních mých se ke mně vrátily. 57
Podzimní.
V rosnou kadeř lípy sáhla jeseň truchlivá a náhlá jinovatkou na sněti; šeré větve zašuměly, když se s ptáky loučit měly, že jim děti odletí. A když ovanuta mrazem v chumáč svála listí na zem chladných větrů nenávist: každá haluz ojíněná jako pro milence žena vzdychla z hloubi pro svůj list! 58
Ztraceným snům.
Odlétli ptáci v jih a snové moji s nima; v tmě nocí bouřlivých nadarmo hledám jich a k duši táhne zima! Zabloudil v chýži mráz a divý vichr v lesy a přes propastí sráz lavina mosty věsí a k srdci tíhne bol a v oči jinovatka a tma je kol a kol a v sněhu spí má chatka. – Když vísky horalů jal spánek pomalu a tichnou kolovrátky, v tmu smutných večerů 59 vyhlédám k severu, zda snové šťastných let, již odlétli mi v svět, se vrátí ke mně zpátky! Leč marně čekám jich, neb větru kvil a smích mé touhy neslyší a darmo duše má chce přivát křídloma, co spí juž v zátiší! 60 Ant Šnajdauf.
Bouře. Romance.
Čekáš užuž, má doňo krásná? Západu se růže jasná v rudé lístky rozprchala; k večeru’s mne k sobě zvala: nuže, otevř milanu! Otevř okno roztomilé ložnice své úzké, bílé... Nad zahrady stinným prahem mraky hrozí vážným tahem černých, lstivých havranů. Rychle, rychle! – Prachu vlny vzbudil vichr zlomyslný z klidna lože v tanec dravý, hustým proudem dech mi staví v strmé výši pavlanu. 61 Ach! teď jeho ve objetí biret s lesklým pérem letí... Proč ten úsměv dovádivý vnadné tvoje rtíky křiví? Otevř okno milanu! Jak to hučí divým jekem! Ve vlase mi řádí měkkém těžkých kapek vlhká četa, uhasla mi cigaretacigareta, otevř, otevř milanu! Mlha sedla v okno bílé – ah! juž ni tvé líce milé, oči smavé, blýskající, hravou touhou laškující nesmím zříti s pavlanu! Doňo krásná! dobrá! drahá! Po mých slovech vítr sahá, uchvátí je, zanese je hluché svoje ve peřeje, já tu v bouři zůstanu! Proudy deště šumí, hučí, pádem v okně teskně zvučí jako dlaň má tetelivá, tepotem jež doňu vzývá: otevř, otevř milanu! 62 Dlaň již tuhne ostrým mrazem!“ – Zařinčelo okno rázem; rozmařilé líčko donny noří ven se zpod záclony, smavý ret dí k milanu: – Don Quevedo, slíčný muži, přijměte tu skvostnou růži: bez kordiska v tuhém boji dokázal jste lásku svoji v úzkém poli pavlanu. 63 Ant. Trnavský.
Asyl v lese.
Dík, pouta strhána, jsem ptákem volných chvil! let drobných křídel mých spár města unavil, jdu k tobě, starý druhu! chci rosu ňader tvých, pít štědrý vůně dech, v tvých sosnách stemnělých rád usne každý vzdech, jež vroubí tebe v kruhu. Tak v míru pod strání, v svém lůžku na mechu od rána k západu bych slýchal bez dechu, jak čilý pták si zpívá; chci vábit srny v luh, v jich očka spanilá se dívat z úkradí a honit motýla, jenž na květech se kývá. A za ním v skaliny, přes můstek v mladý sad se brodit ve stružkách a nořit v mlází chlad a znaven vedrem kraje pít z čistých studánek pol skrytých v kapradí, v nichž s větví spletených svit modra dovádí a s muškami si hraje. 64 A večer z dálky brav když zvoní v úpadu a bílé obláčky jdou zlatem západu, jdu v lesa kraj se klásti; chci zírat v údolí a zvednout stařenu, jež klesla pod tíží a v režnou halenu jí vkládat suché chrastí. Jsi stařičký můj druh! co vůkol krasší jest nad šero nocí tvých, nad třpytnou záři hvězd, když nekonečnem pílí stín vzbudit v studánce a v bílé kůře třpyt a s roji světlušek v kruh spřádat zlatou síť v kmen padlý, poloshnilý? V svém letu k hrobu má sněť míru každý z nás, však v svaté hloubi té zde stišme všichni hlas, z té vlahé vůně květné nad tůní zápasů se vznese duši vstříc svit síly, hrdlička, jež tiše plesajíc nám na rameno slétne. 65
Dub.
Kdo cestou z daleka i z blízka do kola as chládku větví tvých, jich zpěvu odolá a v trávě rose ranné? Šum dějů šepot tvůj a zkazkou každý list! dech předků z kory tvé k nám čarovný a čist svým požehnáním vane. Ó klenbo posvátná, kde trůnil dobrý bůh, když z davu praotců, jenž tiše kleknul v kruhkruh, kněz bílý v svatém vznětu v tém našich škůdců všech ždál blesky Peruna, co zpěvem ptáčat svých tvá květná koruna mu zněla na odvetu! Kde svatých ohňů kruh? kde písně kněží tvých? dým plodin, obětí, ples tanců, hodů smích, jenž jásal ve tvém šerušeru, až dlouhých stínů tlum vzplál v jiskrách mečů všech a zkázu bohů tvých psal krví na štítech běs boje za nevěru? 66 Kam prchl dobrý bůh? kam zápal náš se skryl? z tmy větví spletených kam písně strážných vil se ukryly nám k spánku? dnes v skoku do kola zde tančí dětí tlum a v dutém kmenu tvém, v němž zvoní větrů šum, si hraje na schovánku. 67 Fr. Ulrich.
Rok po svatbě.
Snů zašlých dob juž dlouhá řada i vzpomínání unaví, a budu rád, když radost mladá náš výroční den oslaví! Jdiž! v loktech zlata život klidný čím by ti kvet, pro blaha dech když nemáš víc než úsměv vlídný a suchou růži na ňadrech? 68
Poslední páže.
Zjev staré panny závistivý je čas, jenž v divém hněvu svém se skrání světa půvab snivý zahání čínským vějířem. Proč v skříni úšklebnými slovy svál střevíčků mých svůdný vděk a růžový šat atlasový i kouzlo bílých punčošek? Juž zanedbán vlas kadeřavý, ni lící nádech růžovýrůžový, ni velkých očí pohled žhavý víc štěstí snů mých nepoví. Krok pružný v pohřební se mění; jak rád bych jásal: zůstanu! a v touze po Tvém políbení snil všecka kouzla romanu! 69 V té próse jak je možné žití? Vím: nad svět, který stopen v stínstín, dnes ještě v hvězdné mlhy síti se vznesu, zářný cherubín. Však dříve, v očích smutku clonu, v rtech upomínek drobný smích, Tvůj slíčný obraz v medaillonu chci skrýt si ve svých perutích! – Zjev staré panny závistivý je čas, jenž v divém hněvu svém se skrání světa půvab snivý odhání čínským vějířem. Proč pavučinky v sny mi věsí? Dnes žárlivostí bláhovou mně kázal k zdobě pří processí nést tlustou svíci voskovou. 70
Děti.
Se zlatem hasnoucím nad Šumavskými štíty si píseň zpívaje s hor stoupal stařec hbitý po stezce středem skal, jež bělaly se lesem. Dvě děti úprkem vstříc dědu spěly s plesem. Jich pozdrav jásavý se dlouho v lesním tichu jak motýl kolébal. Tu náhle, plné smíchu když něžně v loktech svých je nesl laškující, zář jeho očí, rty a dobrý úsměv lící z nich každé výhradně jen pro sebe mít chtělo. Vší silou k sobě blíž mu hlavu obracelo děvčátko plačíc; hoch, jist mužné váhy, řvavýřvavý, hrsť vlásků stříbrných jí zpurně tahal s hlavy. V tom stezka zahnula; šum stružky zazněl z blízka; za studní se stádem pol skrytá do křoviska nad černou propastí se chatrč skvěla v šeři; hlas selky k pozdravu zněl hlučně s prahu dveří. 71 A dřív než z misky té, z níž svorně mléko pily, tlum kapek vylízal pes domu sněhobílý, v témž lůžku na mechu tyž děti spolu spaly, kol šíjí ručky své, se sladce usmívaly. 72 Em. Zítek.
Z kroniky pouště.
Již krátká cesta, vzhůru, drahý koni! Tam v dáli stinné palmy chlad usuší pot, jenž z těla se ti roní, a ukojíme hlad. Hle, večer spěchá – dál jen, starý brachu, než s trůnu noc jej vyplaší, na kyprém trávy ulehneme prachu v palmové salaši. Ba snad i vísku najdeme tam v skrytu – však stůj a chvatný zadrž let –! Aj, kdo tu leží v luny snivém třpytu a v mladosti svých let! Žhavého písku měkkém na polštáři spal mladý Arab věčným snem, zoufalý bol plál na osmahlé tváři, zhrzení hrálo rtem. 73 Kdo jest, čím byl a odkud v tyto kraje za kořisť časné smrti šel, kde květla poupata mu jeho máje, kdo setřel jejich pel? Zdaž sám, zdaž tigr, neb což mnohem více, zdaž krutost lidská zakryla tmou věčnou žhoucí druhdy zřítelnice a líce spanilá? Jezdec se zadumal! On s žití prahu zřel v děsnou propasť zhynutí, poprvé cítil slov těch plnou váhu: život a – zvadnutí! V bok oře stiskl. Ten se vzepjal v skoku, uháněl ptákem, hřívou chvěl a ještě z dálky jezdec s chmurou v oku se nazpět ohlížel. 74 Lad. Zvaljevský.
Budoucnosti.
V mou komnatu jenjen, snové bílíbílí, své neste zlaté brokaty, hle, nadšení svou peruť chýlí, v noc radost pučí poupaty. Tam písní souzvuk tichý, hravý a naděje, tam jitra vzchod, a v stínu zásvit třepotavý svých růží rozpjal chorovod! Nás láska čistší nad Pamely svým ovinula ramenem, náš obzor těžký, mlhou stmělý teď září zlatým plamenem. Nač vzpomínkami brázdit skráně neb z bezdna času volat věk, nač Antikristem plašit laně, když probouzí se červánek? 75 Ó jděme svorně přes propasti, jichž úkryt mhavý tich a šer, ve vůni květů, v šťastných vlasti zahyne bludný Ahasver. My máme smavých skřítků řadu, buď život náš všech žalů prost – vstříc vesele jen k eldoradu jděm k naději a v budoucnost! 76 OBSAH:
Jan Calvi. Stín Libušin7 Písním8 V atelieru9 Irma Geisslova. Sen11 Odpor člověka13 Frant. Chalupa. Odpověď na list14 V. A. Jung. Útěcha16 Ne, těch snů neželím17 Jos. Kallus. Z písní (I – III)18–21 Ant. Koukl. Sen markýzky de Pompadour22 F. V. Kvapil. Ad te, Domine!24 Sfinx26 Venecianka32 Na výspě poslední34 Karel Lenský. Lov sokolí36 Člověk41 Stopy ve sněhu43 Euterpe45 Otakar Prokoš. Pyramidám46
[77] Gustav Smolík. Mé srdce48 Noc50 Fr. Stupecký. V šeru52 Tak klidně dítě spíš54 Alois Škampa. Idylla stezky56 Podzimní58 Ztraceným snům59 Ant. Šnajdauf. Bouře61 Ant. Trnavský. Asyl v lese64 Dub66 Fr. Ulrich Rok po svatbě68 Poslední páže69 Děti71 Em. Zítek. Z kroniky pouště73 Lad. Zvaljevský. Budoucnosti75
E: jj; 2004 [78]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Militký, Hynek; Novák, Josef; Kvapil, František Věnceslav; Ulrich, František

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 78

Věnování: (Dvacetileté památce prvního vydání almanachu Máj.)