Sfinx.
Ó smutný život! Jaké jsou v něm stíny,
když takový den prchne jako jiný!.
Victor Hugo.
Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly,
kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný
let myšlenek mých bloudil světem, dálí,
sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany
upíral zrak a jako panorama
pohaslé věky kol mé duše táhly.
Ó pohled nádherný a neobsáhlý!...
U skály věčnosti tvář jedna známá,
myšlenka jedna do mysli se vryla –
mně kyne pouští peruť její bílá,
mne láká, hrozí, v svůj vír uchvacuje,
jak tisíc bouří nebem, zemí duje
a blesky v cestu sype květy zlaté...
Jdu za ní prostorem –! Mdlou hlavu svoji
do rukou kladu, sním...
Ó tužby svaté!
26
Proč píseň má se odtrhnouti bojí
s vás nepaměti háv? – To v máji bylo.
Ve stříbře vod se nebe zrcadlilo
smaragdem lučin, hájů ztmělým šerem,
a pablesk zlatý rděl se nad večerem.
My spolu šli, nám jarní úsměv házel
květ pod nohy a smích tvůj doprovázel
ozvěnu kroků, stříbrný a hlasný.
Tak bylas krásná! Celý svět byl krásný!
Vlas tmavý vroubil bělostné ti čelo,
kol ramen vlál a líbal tvoje paty,
zrak zvlhlý planul, na tvém rtu se chvělo
to štěstí nezměrné. Já kouzlem jatý
jsem líbal čelo, ret i ňadra, líce –
tys smála se, tak rdící se a milá,
tys klesla v náruč mou – snů mojich víla!
Tys smála se – já neusmál se více!
Ó vidím posud duše mojí zrakem
ten úval čarovný! Zas jako ptákem
má vzpomínka tam v spěchu usedla si!
Vše jako tehdá dechem snilo krásy,
červenka píseň právě začínala,
kol říčky šeré olšin řada stála
a nad proudem to teskně zašumělo –
ó víš, jak tehdá tajemně se chvělo
nám srdce oběma, když v mráčků roji
vyplynul měsíc, zlatem kropil háje,
ve vlnách koupal bledou záři svoji
a vzduchem zachvěl povzdech od šalmaje!
27
A přec to byla píseň děsná, divá,
jež laury strhala s Tassova čela,
jíž zarděla se Francesky líc snivá
a zlatá Elsy kadeř zahořela –
ta píseň velká, nádherná a skvoucí,
jež dýše květem, s nebem snoubí zemi,
sní v modru hor a šepce haluzemi,
a v hvězdy tká své písmo nehynoucí!
Když bakchantek sbor divoký a zpilý
své bujné reje vodí při měsíci,
tu ona v stínu Venuše se chýlí
nad křišťál vod, nad lesy, kraje spící,
plá v záři rosy, v šeptu listů, snětí,
a Nymfu láká Fauna do objetí!
Ji spatřil jsem, když barbarů se zvedl
křik vítězný nad Akropolí, Římem,
v nevěstek davu její šat plál dýmem,
tančící nohou nad ssutiny sedl!
S frygickou čapkou, s luzným smíchem v tváři
zjev její nahý šerem věků září,
v palácích králů svoje kroky staví,
své orgie v doupatech luzy slaví,
vždy věčně svůdna, plna chtíče, vnady –
jak vichr divý bouří moři, stepí,
svět, vesmír v hymnus mění velkolepý
a smetá trůny, depce barikády!
28
Ó věčně hřmící, nenasytná – kletá!
– – – – – – – –
– – – – – – – –
Čím tys mi byla v rose mého léta,
když houpal jsem to dítě na kolenou
a hrál si s vlnou vlasů, líbal rety,
na skráně sypal bílé hlohů květy
a šílen zašeptal: „Buď mojí ženou!...“
Nad námi noc svůj hvězdný závoj tkala
paprsků sítí, průhlednou a snící.
Hrdličky píseň nad lesy se smála,
s větvemi hrál si větřík laškující
a perly rosné do klína ti snášel.
List každý chvěl se, pták si družku našel,
tys o mé rámě hlavu podepřela
znavena štěstím, ke mně lnoucí celácelá,
ty rozkošná, ty snů mých holubice!
Tys smála se – já neusmál se více!...
– – – – –
Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly,
kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný
let myšlenek mých bloudil světem, dálí,
sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany
upíral zrak a jako ponorama
pohaslé věky kol mé duše táhly.
Ó pohled nádherný a neobsáhlý!...
29
Na poušti bezměrné sfinx divá, známá –
lví hřívou třásla, žárem plály zraky,
smích ostrý, drsný z hrdla rval se, sípěl,
řval hlasem hromů, zrýval bouře, mraky,
dul oceánem, sopek lávou kypěl,
až k nebi stříkala vln jeho pěna
a nad vším v záři bytosť jedna – – žena!
Ó sfingo vášně, lásky, nenávisti,
tak dobře mířila tvých blesků střela!
Hrot upomínek jeseně jak listí
tvým šelestem zas vlá kol mého čela,
výčitek nových budí hydru spící
a prst zatíná v srdce sténající!
Ó Magdaleno snů mých, mojí touhy,
zas spatřil jsem líc tvoji krásnou, bledou
a čet v ní hřbitov bolestí jen dlouhý
a slzy zřel, jež k zoufalosti vedou!
Ó dítě žaloby! Hle, věnec Ofelie
propletl vlas tvůj, vlající zas nocí,
a marně zrak můj ve slzách se kryje,
a marně hledí žalů výheň zmoci! – –
*
Ó srdce ženy milující, svaté,
nad moře hlubší jsi a vznešenější!
Kdo vzdechy tvé a touhy ukonejší,
kdo odvrátí ty šípy jedovaté?
30
Vždy stláno ti jen v útrapy a hloží,
ač požehnán, kdo přišel k tobě blíže,
od ráje bran i do stopy až kříže
tys jediné ta velká oběť boží!...
31