Lov sokolí.

Jan Calvi Irma Geisslová František Chalupa Václav Alois Jung Josef Kalus Antonín Koukl František Věnceslav Kvapil Karel Lenský Otakar Prokoš Gustav Smolík František Stupecký Alois Škampa Antonín Šnajdauf Antonín Trnavský František Ulrich Emanuel Zítek Ladislav Zvaljevský

Lov sokolí.
Hle, na východě záblesk denní již plnou růží rozkvétá, – nechť vína proud se v číších zpění a hlučný jásot, rohů znění až v klenbu nebe zalétá! – Luh porosený vůni dýše pod lehkým rouchem vodních par. Vše připraveno! – Vzhůru číše: Nechť statným lovcům kyne zdar! A na kůň! na kůň! V ruku zbranězbraně, ať jásot plesný plní stráně a zvěři kolem věští zmar! – Přes šíré luhy mořem květů sbor lovců kvapí v prudkém letu. Nad horou svítá nový den. Je podzim již. – Luh porosen tu v mrtvém tichu ještě dřímá, 36 snad ve mlhách jej obejímá o dávném jaru blahý sen. Na modrém nebi hvězdy blednou, nach červánků pláň nepřehlednou ve moře mění krvavé. Po trávě kol se rosa leskne. – A v dálných krajů ticho teskné zní rohů zvuky jásavé. Na šatech lovců, hrotech zbraní jak čerstvá krev plá úsvit ranní. Přes šíré, smutné roviny se nese zástup dovádivý. Však v dumách jede hetman sivý na čele bujné družiny. Do šeré dálky mračně hledí přes purpurovou, tichou pláň, na ruce jeho sokol sedí a lehký oštěp svírá dlaň. Kůň jeho s uzdou popuštěnou jak vítr letí pokryt pěnou se štíhlým chrtem o závod. – – A nad hory juž slunce vzchází. Hle, zlaté jiskry krajem hází a závoj páry trhá s vod. – Zní lovců ples, zní duté rohy, step odpovídá ozvěnou, jak střela chrt se větronohý přes nivu mihá zrosenou. 37 Viz, hetman pouští uzdu oři i sokolovi čapku zved. Hrot kopí jasně nad ním hoří jak v šedé řase jeho hled. Kol rozléhá se pokřik jarý, ve zracích lovců oheň vzplál. Hoj, našel stopu ohař starý! i sokol vzlétl, roztáh spáry a modrem pluje v šerou dál! Nuž za ním, za ním! – Muži v letu jak bouře kvapí po poli. Hle, chrti letí mořem květů a ve blankytu sokoli. – Tam jezero se kmitá v houští jak modré oko dívčiny. List uvadlý se tiše spouští na lesklý křišťál hladiny. Vše mrtvo kol. – Tu sotva chvílí se mihne motýl náhodou. Již svadl leknín sněhobílý a stará olše smutně chýlí své šumné větve nad vodou. Hle, tam se lilje v křoví bělá! či labuť je to osamělá? Ó nikoliv! to v objetí dlí panošovi žena mladá. Na hlavy jejich časem padá po lístku lístek se snětí. – 38 A stále blíž přes svadlé nivy jak bouře kvapí lovců sbor. Ve předu letí hetman sivý a bleskem plane jeho zor. Již sokol dychtě po kořisti se vrhá v úkryt houštiny a křídlem sráží příval listí ve blankyt tiché hladiny. S ním zároveň chrt větronohý. Zní bujný zpěv i zlaté rohy a plesem zvučí okolí. „Co ve stínu tam sněhem zkvétá? To labuť jistě s vody vzlétá, však dostihnou ji sokoli!“ Již hetman vzhůru oštěp zdvihá – ó běda, běda labuti! Jak rudý blesk se ocel mihá a lehkých šípů mrak jej stíhá ve modrém nebes klenutí. Teď dopadl. – A v klidné nivy se rozlét výkřik bolesti. – – Zmlk lovců jásot dovádivý a k houšti kvapí hetman sivý. Ó slyš, jak větve šelestí! Juž dosáh cíle: V stín se dívá. Proč zděšen bledne? Co se skrývá před zraky lovců ve křoví? Na vonném drnu žena leží 39 a s ohařem o ňadra svěží, hle, válčí sokol hladový! Na rozhalené zpola vnady jak závoj padá vlasů stín. A vedle mrtev panoš mladý svou hlavu kloní v její klín. Hrot kopí vbodnut v ženy bokuboku, na bílém těle rdí se v toku nach krvavý co růže květ. Proč hetman tají slzy v oku a v bolu hryže vlastní ret? Rve vousy šedé, hněvně stená: „Den osudný! to moje žena!“ Sbor lovců kolem v tichu stojí, je úžas děsný zachvátil. – V tom hetman zvedá hlavu svoji a zraky k druhům obrátil: „Nechť trouby zní přes pole svadlá! To šťastný lov! hle, labuť padla i dravec, jenž ji uchvátil!“ Je vonné jitro. V barvách duhy se porosené lesknou luhy. 40