Člověk.
Ó člověk velikán! Svět celý se mu koří,
on vládne nad zemí a ve hlubinách moří
svou rukou odvážnou rve perly z úkrytu!
On mocí myšlenky ty mocné drtí mříže,
v než zákon přírody jej od věčnosti víže
a sráží boha trůn s jasného blankytu.
Ó člověk velikán! A tento Atlas nový
dal volně hrdou šíj svým katům pod okovy,
skráň božskou bázlivě hle, kloní do prachu!
On líbá nohy těm, již posměchem ho trýzní,
po jejich úsměvu jak po spasení žízní,
před sobě rovnými se chvěje ve strachu.
On, který hraje si odvážně s blesky bohů,
jenž ducha perutí se vznáší nad oblohu,
sám líže jako pes dlaň katů v pokoře!
Zda je to člověk, týž, jenž dí, že ducha mocí
se bohem učiní, z hvězd vonné letní noci
i z hlubin blankytu svou říši utvoře?
41
Jak bídným, bídným je! Hle před katanů zbraní
se chvěje v strachu ten, před nímž se země klaní
i hvězdy letící ve proudu odvěkém!
Kdy vstane jeho duch, by zdrtil vazby kleté,
kdy hvězda volnosti nad čelem jeho zkvete,
kdy otrok ubohý se stane člověkem?
42