Ve zbořené kapli.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Ve zbořené kapli.
1. Kol ticho mrtvé dřímá, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli, v tom koutě lesním, stichlém, zapadlém, v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí, a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší, ta plíseň listí zašlapaného – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli....chvíli... Kde je ten kněz, jenž sloužil mše tu svaté za hříchy lidí dávno zesnulých? [46] Kde lidé jsou, již klekali tu kdysi a čelem bili o zem v extatických chvílích a hlasem proráželi klenbu kaple tu klenbu kaple i klenbu nebes, jak lkali tu o Boží smilování? Ó marná otázka – to bylo dávno, dávno – – to bylo dávno... však teď? Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné, jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli – Vše divně tak tu smutné, zmrtvující v tom koutě lesním, ztichlém, zapadlém, v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší, ta plíseň hříchů lidí dávno zesnulých – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. 2. Ó rány bolestí, jež srdce lidská zryly, ó šerý smutku duší vyprahlých, ó vůně zármutků, jež ze všeho jen zbyly – ó vůně zármutků, ó rány bolestí, ó smutku duší! Vás nikdo nezničí než velký Bůh! Ó kouzlo nadějí, jež srdce lidská křísí, ó šťastné snění duší nadšených, ó blaho illusí, jež zlatí proudy žití – ó blaho illusí, ó kouzlo nadějí, ó šťastné snění! Vás nikdo nevzkřísí, než velký Bůh! 47 3. Kraj široký. – Kam oko dohledne jen sníh a sníh, jenž bílým žárem hoří, jak slunce hází přímo v poledne své bíle paprsky jak proudy stříbra žhavé na spící pole. – Z dálky hory noří jak obři mystičtí svých temen kštice tmavé, svých temen kštice v matnou bělobu, v niž steklo všechno. – Jenom stromů řada, jež stuhy šedé vzala podobu, tak divně kontrastuje s mořem bílým – jak v saních jedu sněžná přes lada – s tím mořem sněhu nehnutým a bílým. – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vše klidno, mrtvo....mrtvo... Nikde zvuku....zvuku... Nikde ruchu..ruchu... jen srdce hoří mi v tom ostrém, zimním vzduchu tím touhy žárem bílým – za tím vším, kam cílím....cílím... Jak plamen vzplálo....vzplálo... a zas klid....klid... zas mrtvo všude....všude... zas srdce usíná v tom bílém, zimním vzduchu. Ó kéž už usne na vždy – potom dobře bude! 48 VII. VLADIMÍR HORNOV. Nar. 10. května 1870 v Holicích. Kaplan v Golčově Jeníkově.

Kniha Pod jedním praporem (1895)
Autor