Pod jedním praporem (1895)

Almanach katolických básníků českých, Jindřich Šimon Baar, Vilém Bitnar, Sigismund Bouška, Xaver Dvořák, Josef Florian, František Holeček, Vladimír Hornov, Jan Ev. Hulakovský, Adam Chlumecký, František Chramosta, Martin Chudoba, Josef Jasanovič, Jan Ježek, Josef Kalus, Antonín Knotek, František Kohout, Julius Alois Koráb, Karel Th. Kotrouš, Karel Kraus, František Kyselý, František Leubner, Karel Dostál-Lutinov, Mikuláš Maršálek, Martin Medňánský, Ferdinand P. Místecký, Josef Mottl, František Novák, Jan Evangelista Nečas, Antonín Pavelčík, Jakub Pavelka, Jaromír Stanislav Pavlík, Alois Potěhník, František Richtr, Jaroslav Rouček, František Skalík, Karel St. Smutný, Rudolf Strupavský, Jan Spáčil-Žeranovský, Jan Svárovský, Antonín Sychrovský, Josef Šimon, Josef Šorm, Otakar Tauber, Antonín Travěnec, Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu, František B. Vaněk, Josef Vejchodský, Jan Vondrášek, František Walzel, Prokop Zaletěl, František Žárovský

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNICKÉ OBZORY KATOLICKÉ. VYCHÁZEJÍ PÉČÍ KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
ČÍSLO I. POD JEDNÍM PRAPOREM. ALMANACH KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
V HOLEŠOVĚDOBROMĚLICÍCH NA HANÉ. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM L. KLABUSAYA. 1895.
[2] POD JEDNÍM PRAPOREM.
ALMANACH KATOLICKÝCH BÁSNÍKŮ ČESKÝCH.
V HOLEŠOVĚDOBROMĚLICÍCH NA HANÉ. NÁKLADEM VLASTNÍM. – TISKEM L. KLABUSAYA. 1895.
[3] Vysoce důstojnému, slovutnému pánu BENEŠI METHODU KULDOVI, sídelnímu kanovníku nejdůstojnější kollegiatní kapitoly u sv. Petra a Pavla na král. Vyšehradě, tit. konsistornímu radovi, osobnímu děkanu, bývalému poslanci na sněmu českém a kn. arc. ordinariatnímu komisaři gymnasijnímu, slavnému buditeli národa českého, básníku „Legend“, Nestoru katolické české poesie k jeho vzácným 75 letým narozeninám, 50 letému kněžství a 25 letému kanovnictví jako výraz holdu a lásky synovské posvěcují čeští katoličtí básníci.
[5] Vysoce důstojný pane kanovníku, rozmilý dědoušku!
Zvěsť o Vašem oslepnutí ledovou rukou sáhla na srdce všem ctitelům našich národních buditelů, nejhlouběji ranila však nás, katolické spisovatele, kteří k Vám hledíme jako ku svému vzoru, vzoru lásky k církvi a národu, vzoru neunavné a idealní práce. Víme, že nás všecky znáte a jako děti a vnuky v lásce chováte. I podali jsme si ruce a řekli jsme: Potěšme stařečka Vyšehradského dárkem! Ať vidí, že nezanechá pole bez oráčů, ať vidí, že četné mladistvé páže s horoucí láskou objímají heslo Jeho: „Církví národ blah!“ To nechať jest mu útěchou v temnotách stáří! Tak vznikla myšlénka prvního almanachu katolických básníků. I oznámili jsme úmysl svůj v některých listech katolických – buďte jim díky za laskavé uveřejnění – a vyzvali jsme všecky katolické básníky ku společné práci. Radostná ochota, která ze všech stran byla ohlasem našeho vyzvání, jest důkazem, jak to už po delší dobu v nevelkém kosmu naší katolické literatury utajeně vířilo a vřelo, jak různé ty hvězdy, hvězdičky i kosmické prášky toužily po středisku, po sdružení kol společné osy. Ó šťastný dědoušku, jehož neštěstí mělo tak šťastný úkol! Tím však nemyslíme, abyste hleděl na knihu naši jako na vrchol katolického umění! Víme dobře, že jest to teprvé kolébka, že jest to první milník na daleké pouti za idealem katolické poesie, té poesie, jíž přísně katolický názor světový nevadí býti poesií opravdovou, silnou a plodnou. Veledíla cizích literatur tomu nasvědčují. [7] Nechceme bořit, chceme stavět. Nechceme trhat, chceme se spojit k životu, práci a umění. Dokladem toho jsou i sympatie, jež našemu dílu projevili věhlasní starší pracovníci buď skutkem neb slovem (VI. Šťastný, Petr Kopal...). Dali jsme knize pořad abecední a předeslali kratinké nationale každého přispěvatele; myslíme, že to nebude bez zájmu a významu při našem sdružení. Vybírali jsme dle došlé látky a s péčí a láskou ke všem, ale především k poesii samé. Ten poslal mnoho, onen málo, některý vhodnější, jiný méně vhodné věci. Při anthologii z básní tištěných byla by práce mnohem snadnější – ale takto jsme si ledakdy vzpomněli na krále z bible, jenž nazval vznešených hostí ku svatbě a oni nepřišli – –. Přes to však pozná soudný čtenář sám, na které básníky klademe důraz, které k nám přivedly zároveň i umělecké aspirace, – a které hlavně hold a láska k Vám, oslavenče náš. S důvěrou klademe tuto knihu do rukou čtenářstva a prosíme Boha, aby v lásce sdružila to, co bylo osamoceno, aby vzpružila to, co bylo nesmělo, aby zahřála to, co bylo chladno. Kéž splní slova, která Jste nám nedávno napsal: „Mějme se všichni rádi, slučujme se v lásce Kristově a v lásce k národu svému drahému!“ I myšlénka básnické katolické knihárny, zvané „Básnické obzory katolické“, jest, drahý dědoušku, myšlénkou Vaší. Kéž tato kniha, která jest prvým její číslem, její hlasatelem, jest zároveň prvním skřivanem čekaného jara: Kéž slunce Kristovo rozjasní celý chrám poesie české!
Na den sv. Školastiky, 10. února 1895.
P. S. Bouška, O. S. B., K. Dostál-Lutinov, X. Dvořák, F. Skalík, pořadatelé.
[8]
Katolickým básníkům!
Nalaďte harfy, citary, lyry, nadchněte duši, přátelé, vzlétněte k hvězdám u vesmír širý, mučenky květy na čele! Kdo z vás je orel širokřídlý, brázdi své cesty vesmírem, a kdo z vás v hnízdě u chaty bydlí, rodné buď chatce Lumírem. Kdo z vás je skřivan nad žita vlnou, zazpívej v modru s radostí, vypěj svou duši radosti plnou, vždyť ta zem plesů nehostí! A kdo z vás cizí prolétl luhy, co jsi tam viděl, povídej, usedni chvilku mezi své druhy; jaký to život, jaký rej! Zpívejme bratři, někdo nás slyší, někdo nám dychtiv naslouchá, divný to přítel nadhvězdných říší, srdce vám slastně zabouchá! Tichý to Ježíš v závoji chleba naslouchá lačně zpěvům těm, andělských zpěvů Bohu je třeba, opustil nebe, zvolil zem. [9] Přátelé, vzhůru, k oltáře stupni, klekněme sborem u stánku! Slouží-li ďáblu démoni zpupní, služme a pějme Beránku! Zpívejte všickni, sluhové Pána, zpívejte, nebes dědici, pro všecky Krista hořela rána, tekla krev hříchy myjící. Zpívejte všickni, jásejte sborem pochvaly Boží, lidstva dík, pějící Maria budiž nám vzorem, odměnou věčný Slitovník. Sigismund Bouška, O. S. B.
[10] I. JINDŘICH Š. BAAR. Nar. 7. února 1869 v Klenči na Šumavě. Kaplan ve Spál. Poříčí u Plzně.
Z „Chodských písní“.
Písničko dudácká, útěcho bulácká, vyrostlá, vytrysklá ze srdce, z úst, jen ty nás neopust, měli jsme masopust, trhla však doba zlá dnes máme půst! Bez drahé svobody jak ryba bez vody bez slunce kvítíčko umíráme; s pondělka k sobotě v jedné jsme robotě, tebou jen, písničko, okříváme. [11] Hejčák kde klátí se, píseň tam rodí se, dítě nám chlácholí, ukolébá; ba i nás krmí snad k jaru když bývá hlad, doma když, na poli není chleba. Často když – těžká věc! – říci chce mládenec: „Hančičko, ty to víš, já tě mám rád!rád!“ – – písní to zazpívá, ty mu to, zvonivá, nejlépe vypovíš, láskou že jat. Ba, také pravda jest: hněvem když sevřem pěst, čelo když svraštíme, teskný je duch, slyšíme písničku: „Marno vše, Honzíčku!“ – do stolu praštíme, výsknem si: Juch! Píseň nám stírá pot, křísí nás ze trampot, posilní, potěší, rozveselí; v těžkém ji svízeli zapěješ příteli, jistě ji pohřeší zmalátnělý. Ba když už naposled srdce je jako led, 12 a když nás smrti mráz ve hrob hází, s pláčem ty usedáš, píseňko, na rubáš, do hrobu píseň nás vyprovází. Tož tedy hopsa, hejl písničko, nejraděj s námi tu ostávej, s námi tu buď! U nás se dobře měj, s námi plač i se směj, skoč s námi v plesný rej, rozplameň hruď! 13 II. VILÉM BITNAR. Nar. r. 1874 ve Zbečníku u Hronova n. M. – Žák vyšší státní průmyslové školy v Praze (strojník).
Tubalkain.
V rudou, žhoucí měď zabušil mohutným kladivem! Jarým tempem hrály rány v žhavém kovu, deště zlatých jisker, jako světlé roje mihotavých mušek, lepou kovářovu růměnily tvář. A v dáli boly svoje teskně lkali dravci v žaluplném zvuku: opouštěli háje, chladné vodní zdroje, brlohy své skalní, ba i pěvci s buku přilétali shlédnout podivné ty stroje. Jako zmámení se táhli v širém kruhu kolem zářné výhně a jen chvílí, časem výkřik děsu zavzněl z kypícího luhu, zhoubu tušící, tak tklivým, bolným hlasem! Zvolna jejich oužily se dráhy kružné: roje dravců stály blízko výhně malé, prohlíželi kopí ohnivé a pružné, které kovář zrobil. S citem neskonalé [14] slasti ustal kovář v práci hřmotné rázem, s kopím žhavým běžel ku chladnému vřídlu ostří zakalit. A mlat se svezl na zem. Lepotvárná lvice skokem ku tavidlu mihla se a chopíc kladivo, je vzmachem mocným, bohatýrným vymrštila v davy šelem, jež se rozprchly hned v skoku plachém. V písek vrytý mlat ten mladý buvol tmavý v divém spěchu rohem zakřiveným zvedl, s plesným rykem pádě, v pouště druhy vedl. Celý vesmír zavzněl zvukem ódy divé, v štěkot hyen, pardů, v krákot orlů černých bručel slon kdes v tichém háji písně snivé; Goril s větví v ruce, s tlupou družek věrných, ve jásavém tempu v borů sladkém stínu tančil blah a šiky silných býků divé hnaly do zelených lučin šťavných klínů. Slunce s výše plálo bájně, lahodivě. Tubalkain se vrátil s plesnou zářnou tváří, v ruce kopí, které v mladém tkvělo kmeni bukovém. A lvice dosud stála v záři planoucí té děsné výhně, z které pění sykavé se dralo posledních již, modrých plamenů. l zvrátila se výheň s třeskem, mocný zážeh světla tryskl ještě bleskem, lvice skok – a hrůzyplný zápas bodrých reků nastal v poušti divoké. l válčil starý prasvět zde a mocným zuřil vztekem proti člověku, jenž drzou rukou páčil sladký zákon, jímžto dosud v míru, s vděkem celý vesmír blah se spravoval. Však silnou rukou srazil kovář kopím lvici rázem, neboť psáno jest, že lidstvo snahu pilnou darem dostalo a přineslo si na zem. V dálce zalkal bor – Tubalkain ovládl bojiště! 15
Jubal.
Jubal sklesl v stín chvějné, dumavé olivy. Slunce samo páslo jeho stáda, zlatá halže harmonicky zněla: v takých chvílích sladká mdloba ráda víčka přivírá. Tam v dáli čněla v jasný obzor cypřiš! Vánků váda struny lyry probíhala. Slyš, její jásavý zvuk! Jemné vánky, dálné, bájné bory, šumný bublot zdrojů vody chladné, sladké písně ptačí vedly spory, kdo že lépe zpívá. Zvuky ladné lyra lkala z cypry v dálné hory. Jubal vpíjel zpěv! Z cypřiše stříbrnou lyru sňal!
Sarah.
„Když tedy ji trápila Sarah – –“ I. Mojž. 16, 6.

Vyšla Sarah, ven v zelenou pastvinu rozsáhlou. V dáli bělal útulný se stánek, v kterém sladce spal přísný stařec Abraham. Byla vládkyní širých plání. Prošla chvatně bělorouný tlum bílých, lepých stád; bohatství hojné zřela všude. Kynula rukou milostně těm, vábivý pozdrav kteří nesli jí v bázni otrocké. Spatřila studánku sladkovodou: hle! v líbezném pokleku tam sličná, jemnolící Hagar pojila ovce. Hněvivým bleskem zjitřila zrak. 16
Hagar.
Širá, žlutá poušť! Planina truchlivá, Iesknavá. Život, láska, krása prchly odtud, prchly v šedou dál k modrým horám. Pozvedla oko. Beznaděj tichou, žalnou Iila z něho v utrápenou tvář. Širá, žlutá poušť! Tajený výkřik bolu, strasti vyslala vzhůru nešťastná, bol ustával brzo, tiše jej skryla, tiše v srdci svém. Zavolal Ismael žalostivě, hlas nesl se v dalekou poušť jako žalující pravda trýzněná. Sladce jej chlácholíc nesla synáčka v dál.
Sníh.
Co by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey? Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo v dlaně sklonila a sladké něžné tělo zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí. Sklonila se k zemi, vzala hrsť a skvoucí pojídala sníh a takto pěla s plesem: „Ty jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě, vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání plodu toužící a toto chladné vání, stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše, abych toužný plod již započala tiše!“ Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala, na čele jí těžká, černá duma vstala: „Kdybych znala býlí, které ženské kráse 17 kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se, Jakob krásou jatý ke mně by se zase vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“ Oko její bolné právě vzhlédlo maně ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně padal s výše sníh a bílil jejich tváře! Lia s plesem vyšla ven a velká záře z očí planula, když hnědou líc a ruce v sněhu koupala: „Teď konec bude muce! Vlna nejčistší se nevyrovná snící bělosti mých lící, které dumající k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“ Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí: malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě, jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě odcházela podél bystřiny, jež hbitá vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta. Jakob opřen o fík udiveně zočil, kterak divný květ se v tichém reji točil k pláni travnaté, a velká, bílá stáda kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda duše jeho kouzlila si úběl bílý líček, která večer Rachel k němu schýlí. Laban stoje stanu na zápraží, chtivě v třpytném sněhu zrak svůj nořil, lahodivě který kynul jemu vstříc a mně, že bílý příkrov ten je vlna převzácná, hned s pílí lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem! To by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey! 18
Maria u hrobu.
Z dálných vrchu poletoval van sladký, tichý; vanul od hor Libanonských cestou dlouhou, temeno Golgoty svál, stopy hrozné zavál kruté msty, která rozbouřila včera Judeu. Z dálných vrchů doletoval van sladký, tichý; vanul v hloubi tajuplné, bájné, lepé zahrady, přikryté tmou. Zvolna vyšla luna jako duch mezi košatými cedry smutnými. V tmavé hloubi dumající vrch šerý, tichý; skála malá zasazena jako démant v mechovou, líbeznou stráň. Malý otvor k hrobu vede jen, kámen přivalený hlídán žoldnéři. V šumot vánku pozalétl hlas sladký, tichý, bílých, něžných holubiček; snivě vanul, žoldnéře přemohl sen! Vánek větru, pění, tvrdý sen: báje třepotala tmavou zahradou. Z dáli šustil utajený krok jemný, tichý; sladký šelest libozvučné chůze volné: tajemné vtělení šlo slastné, svaté lásky z dáli blíž. Hudbou lahodivou pěli holoubci..holoubci. Bájivý, zářný, nevýslovný zjev! Sladký, tichý! 19 Záře luny setkávala jemnou mlhu, halila, zlatila zjev. Věčně něžnou lásku, němý bol jevil ozářený, svatý obličej. Jemně strachem zaklepala v hrob. Sladce, tiše duněl kámen tajuplnou bájí, smutnou: zvěčněny bolesti v ní, které nesla Matka v srdci svém. Jemně nachýlila ucho ku skále. Tlouklo srdce! Třepotavý dech sladký, tichý splýval v kámen skrývající svaté Tělo. Vášnivý výkřik zněl: láska, naděj, pýcha, všecko pryč! Srdce pukající tiskla ku skále. Ticho kolem tajuplné. Dech sladký, tichý vanul z hrobu kamenného v ucho Matky. Umlkla, slouchala teď! Divně vábný vanul z hrobu hlas, plně zoufající srdce pokojem. Mluva božská, neslyšená však, sladce, tiše nesla svatou, divotvornou něhu výše. Jásavý zašuměl ples, jako výkřik náhlé rozkoše! Pěla nekonečnou hymnu příroda. Z dalekých vrchů doletoval van sladký, tichý; vanul v hloubi tajuplné, bájné, lepé zahrady, přikryté tmou. Zavál jemné kroky šťastné Té, která živoucího Syna slyšela. 20 III P. SIGISMUND BOUŠKA, O. S. B. Nar. 25. srpna 1867 v Příbrami. Kapitular benediktinských klášterů břevnovského a broumovského, kooperator v Machově u Police n. M. – Překládal a psal studie hlavně z literatur provençalské a katalanské. Přeložil Mistralovu velkou idyllu Mirèio; výbor básní Mistralových, Roumanillových, Aubanelových a j. Chystá velkou anthologii z felibrů. Vydal překlad myst. básně o Srdci P. Ježíše Sen sv. Jana od Jacinta Verdaguera (Sborník svět. poesie č. 29); chystá anthologii z J. Verdaguera. Jest členem provenç. básníků (sòci dóu felibrige) a vyznamenán stříbrnou medalií felibrů. Psal větší studie o Roumanillovi, Verdaguerovi a j. – Napsal větší legendu Dismas a sbírku básní Sedmero strun.
Sacerdos. Českému kněžstvu.
Omnia vineit amor.
Jsem Kristův kněz jak jiných tisíce. Kde nebes práh a země hranice, jsem prostředníkem lidstva u Boha. V své ruce hříšné, v ruce svěcené, já Boha zvedám v chvíli vznešené, až trne zem a trne obloha; tu Nekonečný slov svých poslušen se v oltář snáší v chlebave chléb proměněn. Ó nesmírná je moje důstojnost, ó nesmírná je moje nehodnost! Nic, pouhé nic, já v svatém roznětí [21] sem v mystického kříže rozpětí Ježíše volám, který v zápětí jde nehodného stát se obětí. A paní mou jest Panna Maria. Jsem naší doby bídný paria, jejž každý vítá šklebným posměchem a plvá v moje dlaně svěcené i v roucho kněžské blátem zprzněné; a slovo kněz jen s hany přídechem dnes vysloví se pozměněno v šíp, by líce v studu zasáhnulo líp, to za to, že jsem prostý smrtelník, však sudbou Boha nebes prostředník. Mé každé slovo v ústech obrátí, a v srdce mé je střelou navrátí, v to trpící, to milující jen, jež lásku chce a lásky spřádá sen, jež dobře zná své bídy nahotu, však láskou světí vlastní nicotu. A všude čeká nedočkavý svět, by vážil přísně každou chybu hned, v svou misku kamenem svým namíří, bych ke dnu padl zvážen nehodným, by apoštol byl roven kejklíři! A přece všechněm vždy chci býti vším – – Jsem dítětem, když vstoupím do školy; zde žádná bolest více nebolí, když k Bohu ručky dětské obracím, pln lásky, kterou vždycky krvácím. A v zpovědnici, hříšníkem jsem zas, tu s kajícníkem lítost cítím v ráz, svým žalem jeho slova provázím, s ním chvěji se i strachem zamrazím; 22 když rozhřešení pronáší můj ret, jak šťastný jsem, že moc mám odpouštět! A s kazatelny mluvím k zastupůmzástupům, těm pravdy lačným, pravdu hlásaje ne lidské duše chorých vidin tlum, však slova Boží, vůdce do ráje; ne lidstvu jen, však sobě především tím uhlem slova svatě řeřavým své rety pálím, světím kající, a k Bohu volám ovce bloudící. A k nemocným sám spěchám nemocen, sám s umírajícím též umírám, pot jemu s čela stírám rozechvěn, jej na svém čele stejně cítím sám, to o tu duši drahou v úzkostech, bych neztratil ji Pánu, pastýř všech. A přec jsem světu bídným pariou. Mé jméno v jména psanců přibijou, ó vždyť jsem kněz, ó slova toho děs, toť volných nepřítel, pokroku mez! Já z lidu vzešel, lidu pastýř jsem a po Bohu mi nad vše má je zem, – přec nejsem nic, mám býti andělem? A doma v taje věd se zahloubám a zpěvu velkých mistrů naslouchám, a v stesku svém lék hledám v umění, jež zjevilo mi zdroje nadšení, – žák Boha, jenž jest prvním umělcem! Přec pariou jen toho světa jsem. l do studovny mé sem vniká smích, tak řezavý, tak ostře ranící, mě vyruší, když v dumnáchdumách byl jsem tich, v můj sen zří tváří šaška šklebící. 23 Tu Kristus na svém kříži rozpjatý mě těší vlídně, Láskou dojatý: „Trp synu můj, já vytrpěl jsem víc, svůj vezmi kříž a následuj mě dál, já setru slinu, jež tvou hyzdí líc, pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“
Panem de coelo.
Bůh volal s nebe v slávě majestátu, blesk v rukou svých a ve kštici hvězd plamen, co Sinai ve svoru hřměl božích ramen: „Hleď k nebesům a výhost dej již blátu!“ A člověk děl: „Jsem mocí Tvojí zmámen!“ Bůh zapřel sebe, lidské oděl tělo a z Panny čisté oživil je krví; byl roven lidem, božství závoj mělo. „Ty svatý jsi a proroků všech prvý,“ děl člověk, „a já Kaina nosím čelo!“ Bůh ponížil se k lidstva vyvrheli, kříž na se vzal a stoupal na Golgotu, a nohy, ruce v brzku v krvi pněly. „Pojď za mnou“,mnou,“ děl, „kříž cestou ku životu!“ A člověk sténal: „sláb jsem, zmalátnělý!“ Bůh-člověk zapřel i své člověčenství a v dobrotě své proměnil se v Chleby – ó pokrmu jest duším zapotřebí k té cestě kříže, bídy, protivenství! Co stupňů bídy a co stupňů k nebi! 24
Cestou života.
Podle cesty modrou mlhou trčí stromy zedrané, táhnou v dáli, v nekonečno, ostrým větrem šlehané; podle cesty modrou mlhou trčí stromy zedrané. Nové vždy a nové tlupy z mlhy vstanou, v mlhu jdou, kam ty sněti prohýbané, kam je asi zavedou? nové vždy a nové tlupy z mlhy vstanou, v mlhu jdou. Divní chodci, těžké břímě na šíji má každý z nich. Co v té tíži? jaké břevno? každý z nich svůj vleče hřích. Divní chodci, těžké břímě na šíji má každý z nich. Jeden úpí, druhý jásá, třetí balvan žene v před jako Sysif novověký vstává, klesá, když se zved’, Jeden úpí, druhý jásá, třetí balvan žene v před. Chmurná cesta, holé stromy, prázdny listí trčí – kříž! ale všem to břímě kruté nepřichází za obtíž. Chmurná cesta, holé stromy, prázdny listí trčí – kříž. Hle, ten klesl, břímě na něm, již se v hloubi propadá, a zas jiné davy nad ním, nových břemen hromada. Hle, ten klesl, břímě na něm, již se v hloubi propadá. Co to? davem spěchajících kráčí poutník, tíže prost, jako lilije tou změtí v před se nese, světlý host. Co to? davem spěchajících kráčí poutník, tíže prost. Smělče, kde máš břímě svoje? – V spěchu vázne celý proud, sterá páž se k ráně zvedá, obtížená kovem pout: Smělče, kde máš břímě svoje? – V spěchu vázne celý proud. 25 Lilje klesá přelomena a dav spěje s chechtem dál, břímě vzrostlo, ale dále spěje otroků těch cval. Podle cesty modrou mlhou trčí stromy v širou dál.
Po ukončení překladu „Snu sv. Jana“.
Kol srdce Kristova se trní splétá a divnou passiflorou porozkvétá, jež vůní svojí světy opíjí, že mizí před ní vůně lilijí a vůně táhne do čtyř úhlů světa. Tam k dálné vlasti svaté Terezie a Jana z Kříže vůně ta se lije: žák nový vstává svaté mystiky; tou vůní zbuzen, mistr veliký, po trnu sáhá, v srdce své jej vryje. Květ krvavý mu náhle z ňader pučí, ó jak to jeho duší vře a hučí, to mystických ven vylétl roj včel, by tajemnou se vůní napájel, jež ráje předtuše je sladké učí. Ten divný trn jsem přenes’ v naši půdu, v tu slzou, krví prosycenou hrudu, zda zapustí se do ni kořenem? A dá-li Bůh, že zkvete plamenem ten Lásky strom, – ó kde, ó kde jejá budu?
Milosrdné sestry.
Širou, hlučnou třídou města v barev příval pestrý spějí dumné dcery ticha: milosrdné sestry. 26 Nejdou, plynou, zraky v zemi – milosrdí zřídla, v šatě smutku, jen tvář v sněhu – snad to skrytá křídakřídla? Mlčí celá jejich duše v nebi rozepjatá, divný zjev, jak s oltáře by dolů sešla svatá. Kam že spějí, kdo je nutí, cizích světů zjevy? Bol je volá, Láska sílí slabé údy děví. Milé sestry, nejsem pěvcem, jejž Duch boží světí, ale zpěv svůj nejkrásnější pro vás chtěl bych pěti! Zřím vás, cudné lilje v sněhu, v sněhu toho světa, který mrazem sebelásky, jíním záští zkvétá. Zřím ty vaše zraky dětské, stydlivé v řas cloně, oči míru, požehnání, hvězdy v nebeskloně. Zřím ty oči uzavřené před střelami hříchu, květy lotosu, jež pučí v lazaretů tichu. Zřím ty oči, které stvořil Bůh, jen pro žal lidský, jejich slzy balsámem jsou, nardu vůní vždycky. Zřím ty oči, u studnice milostí se klopí, kde Pán denně oběť koná, kde zří jeho stopy. Zřím ty oči divotvorné, posměch když je raní, jejich pohled nevinností oheň ve tvář vhání. Cosi z líce Dolorosy, věčné kouzlo panny sálá, prší z vašich lící v teskné světa hrany. 27
Pláč dítěte.
Muž přišel na faru a klepal tiše. Tak vešel nesměle, zrak žádal cosi a stopy budoucí v něm vlhly rosy. Je tkadlec, – pokora mu se rtů dýše –, zde blízko bydlí, však tam chodím kolem, tam za potokem u velkého statku má skromnou svoji, poníženou chatku, dvě dětí zdravé za chuďoučkým stolem. Než Aninka, však znám ji, dávno stůně, už přes dva roky doma bledá leží, už dnes by k svatému šla přijímání, ta ubohá, a uzdraví se stěží – – A včera, Bože, jaká radost, vůně! šly všecky družky, květy kolem skrání, jen jeho Anna blízka umírání – – A zamlčel se. – Jak to bylo krásné v tom kostele! ty bílé šaty dítek, ten nával lidstva, – každé dítě šťastné, jež dočká se těch věnců a těch kvítek – – Snad mohl bych jít procházkou v tu stranu a připravit ji ku zpovědi, Annu? Jen prostou světnici má, v ní jen bídu – – a zrak mu vlhnul. „Dobře tedy, přijdu“.přijdu.“ Den májový. Ó jak se modří hory! vzduch ambra jest, strom každý vidíš v stráni, skal temena se týčí nad obzory, klín údolí jest v plném rozkvétání. Kam hlédneš, běl se v sněhy květů mísí, tu v trávě hoří a tam s větví visí, v té běli hasnou bílé chatek rysy. Jdu zvolna zadem za starými ploty; kde tráva bujná jako kapradiny své vějíře nad modré šíří stíny, tam stezička se tratí podle Lhoty. 28 Tu cíl mé cesty. Vetchá, stará chata, jíž svěží zeleň mechu došky krášlí, se tratí v louce, okna travou jata, že sotva byste ve trávě je našli. I vcházím sehnut do nizoučké síně. Stav široký a na něm plátno bílé. Co žena spící děcko chová v klíně, muž v plné práci jednotvárně klepe, jak člunek lítá sem a tamo čile a za ním okno zelení je slepé. Stůl, sukadlo a navinuté cívky a v zadu lože. Bledé líčko dívky se v rámci zlatých kučer teskně dívá, a v ručkách rozpálených odpočívá. Muž ustal v práci, za stavem dál sedí a jeho zraky na nemocnou hledí; vši lásku svou v té dívce pochovává. Jdu k loži. Zná mě, vždyť je moje žačka, ač léta dvě ji nemoc tísní dravá, vždy nevinná to byla, velká hračka. Jdu k ní, než dítě v bázni líce skrývá a škytá, vzlyká bledá, zimomřiva. Co děsí ji? co tak ji pláčem dusí? Či myslí snad, že nyní umřít musí? A čím jí život, dlouhé umírání, v tom útlém věku v bolu, bez usmání? Svou všecku něhu, všecku lásku vkládám u vlídná slova, která v hovor spřádám – – Než dítě mlčí a vždy více škytá a každý zvuk můj nový žal jí skýtá. Je marno vše, dnes necháme ji v klidu. A otec vyprávěl tu celou bídu: Šel se ženou kdys ráno na roráty. Noc byla ještě, rozsvítili svíčku, 29 sníh spola zakryl okna malé chaty. Jen Anna s mladší sestrou měla bdíti, co otec s matkou chce se pomodliti. Zlou náhodou však děti na stoličku si k stavu sedli, světlo překotili, a ve plameni stav byl v téže chvíli. A plamen roste – – Děti v málomoci zří ztrnule, jak temnou chladnou nocí zář děsivá se v každý koutek plíží, vše hltá plamem, víc a víc se blíží. Jen Anna křičí, šílí, děsem ledná, v tom vědomí, že za vše zodpovědná, ač bezmocny jsou slabé ručky její. V tom soused přiběh’ v okně spatřiv plamen, zřel spoustu uvnitř, hasil, běhal zmámen a zřel jak děti škytají, se chvějí. Byl oheň uhašen, však Anna hoří, jí zmítá horečka a dosud moří ji nemoc dlouhá v jisté beznaději. A otec zmlkl. – Aspoň ku zpovědi ji kdybych připravil, by Pána Krista též přijala. – Ta dětská duše čistá má zpovídati se? A z čeho? Z ticha jdu znova k loži, Anna zvolna dýchá tak nemluvná bez všaké odpovědi. Hle obraz mučednice v dětském těle, v té líci čisté obraz Trpitele! A sotva jménem zavolal jsem dítě, hned v nový pláč se dává křečovitě, tvář v peřinách, se ve svém žalu dusí. „Tak často myslím, co to dítě zkusí; nic netěší ji víc. Když přijdou spolužačky ji navštívit, tu vyslechne je plačky, na knihu s obrázky se nepodívá, nic nejí skoro a jen stále pláče. To Bůh jen ví, kde stále duší bloudí, a myslívám, proč tak ji Pán Bůh soudí?“ 30 A malá sestra na kolíbce skáče a žvatlá cosi, kanár v kleci zpívá a matka tiše kolovratem točí, co oknem dovnitř květů hledí oči. To divný pláč! Proč as to dítě trpí? Smrt za dveřmi si brousí svoje srpy, jde vysvobodit Annu z její muky. Ta pláče jen, slyš, dušené ty zvuky. A náhle jal mě smutek nekonečný, v mou duši padal ze všech síně koutů, ta zpírala se marně v jeho poutu, hloub v jeho tůně padajíc a chmury; v tom pláči slyším bídy nářek věčný a paprsk světla nepadá v něj shůry. Ó záhado, kdo vysvětlí tvé runy? To dětské tělo a ta dětská duše, vše bez viny, přec jakés ve předtuše, jak blíže noci bez paprsku luny! Jdu domů zas, muž ven mě vyprovází, to srdce jeho teď se chvějí struny: „Tak myslím sobě, co té Anně schází, proč trpí tak? mě již ta bolest mrazí. Snad za mne, za nás světice má čistá, snad zaslouží nám lepší v nebi místa“ – – Já domu šel, ta řeč mi v uších zvučí – snad slovem prostých Bůh nás pravdě učí. 31 IV. XAVER DVOŘÁK. Nar. 2929. listop. 1858 v Hostivaři, katecheta vyšší dívčí školy novoměstské v Praze. Vydal sbírku marianských básní Zlatou stezkou (Praha, 1889); Stínem k úsvitu (1891)(1891); Sursum corda (1893). Vydal r. 1893 pro děti Modlitby a písně; jest redaktorem Katechetických listů, jež založil, a Bibliotéky mládeže. Proložil z latiny Epigrammata Blažeje Verghettiho.
Panně Montserratské.
I. Tvé líčko snědé měkký aksamit, jak macošky květ tmí se nešetřený, tvé oči studánky dvě, zacloněny dvé loubím řas, kam noc se chodí skrýt. A po tvých skráních vidím vonný jít dech katalonskou růží prosycený, jenž s větry ovívá ty skalné stěny, kam trůn svůj s nebe spělas postavit. Ó Montserratu Paní, v snů mých směsi jež planeš sluncem žhavých azurů, své všecky písně duše má ti věsí 32 sem, na šíj sněžnouněžnou, jako perel skvosty, jak mandloňů květ dítě, lasturu jak cestou dalekou mdlý poutník prostý. II. Trůn z ebenu, kde, kněžno, odpočíváš, jak lodyha květ na loktech tě nese, lesk jeho temný do běla se třese. Ó jaký žár v mou duši smutnou vlíváš! šat smutečný s ní vlídně odekrýváš. Tak, den když s jezu hor v kraj rozleje se, vše svítí, hoří, sálá v jednom plese. Ó s jakým citem ty, má duše, zpíváš! Hle, s lilije, již dětská ruka drží, sem bílábílé vůně řine těžký proud; téžkéž duše mojí rány jsou tou strží, kam padnou mystické ty její vlny, ať myšlének smí plachty rozepnout a veplouti v kraj věčna tajuplný. III. Proud snění řine se teď v tichém toku mé duše břehy a se v hloubi tratí, kde slunce stkvoucí, jež dno její zlatí, Tvůj obraz, plá vstříc zdivenému oku. S těch břehů kloním se a zpívám sloku svých písní nejsladčí; mě city chvátí, vždy bouřněj v dáli zní ten zpěv, – kéž ztratí se v proudu snů proud hořkých dnů a roků. 33 A nezřím, jak se chýlím níž a níže, že opírám se o hroty jen kříže, ni krve vlastní necítím víc stop; zrak k nebi otevřený, ohněm žhoucí, a lásku v srdci, lampu nehasnoucí, si svítím, sestupuje ve svůj hrob. –
Triumf Kristův.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! Bouř hymny vítězné už, slyšte, zpívá, duch varhan mohutný ji doprovází; kdos Velký právě v klenby chrámu vchází, v šeř lodí, kde se tajemně tak stmívá, blesk jasu svého stkvoucí před se hází, vždy blíž jde, – cítím, jak se tělo chvěje, i srdce stanulo, proč strach je mrazí? Ruch skrytých perutí mi ve skráň věje, zrak duše teskliv napínám, mně rcete: kde je? Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! Již bílé prapory se z dálky chvějí jak symbol vítězný a triumfalný, chor bělostkvoucích, jenž jak příval valný 34 se zvolna hrne, vzrůstá bouřlivěji, jde blíž a blíže, bez konce a dálný, vždy nový z hloubi lodi blíž se snuje, jde z obzoru, jenž vonným dýmem kalný jak Israel z vln moře vystupuje, chor andělů, jenž smrtelným se objevuje! Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! S jich pochodní, jež v plamenech se tráví, déšť jisker prší, chvěje se a padá, zde píseň, jas, se v jeden věnec spřádá, kdos Neviděný v triumf kolem hlavy jej na skráně si usměvavý skládá, co srdce, které vlnami se zmítá teď v březích ňader těsných, jen jej hádá; zem chvěje se, kdy noha jeho skrytá vln její stuhlých dotkne se – ó vše jej vítá. Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! To Bůh jest! duše má jej patří šťastná! V plášť bílý hostie jest ztajen stěží, má duše zří jej, nad hlavou mu leží kruh monstrance jak bohozáře krásná, a roste výš, až do klenby se věží. Ó Hossiana, jde tu Požehnaný, mým každým údem svatý požár běží. Ó Hossiana lidstva ve vše strany ať bije jako srdce v zvon v bouř rozhoupaný. 35 Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! Jak Zacheus já stoupám na kmen žití, vše květy citů nejčistších Ti stelu pod nohy Tvé, jenž v sboru archandělů v své lásky omdlévání, jež Tě nítí, jdeš a se skláníš k špinavému čelu nás bědných dětí země, tiskneš vroucí své políbení, které hyne, tělu, vždyť pod tím vředem vlhkým cítíš tlouci to srdce milující Tě – ó Vševědoucí! Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! To triumf Tvůj jest! Tvůj po tisícletí, že lidstvo zase u Tvých nohou klečí a v mdlobách milování, v lásky křeči zas život svůj, a vše jen Tobě světí a krví tvou se ze svých vředů léčí a mannou tiší ret svůj, že víc nelká, co lásky mystické zář plá vždy vetší, až rozpíná se vása ňader mělká – kéž pukne, by se rozlila jak moře velká! Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach, Pán kolem vás jde jasem zahalený, jak vítěz nad smrtí jde ověnčený; níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi! 36
Živé pochodně.
„Nuž vzhůru, heroldi, na oře v letu, nám v čele triumfu“,triumfu,“ tak děl pán světů, „v trub hlaholení zvěstujte, že k hrám dnes vlídně Řím zve bůh a caesar sám!“ – A jeli. V předu heroldi v trub vřesku, pod zlatým oděním se stkvíce v lesku, a za nimi, jak příval nesměrný, jde průvod Iegionů nádherný. V jich středu v purpuru a hermelínu, na ložci z cedru, ve vějířů stínu, kol skrání lauru věnec zlacený, hle, vládce světů, Nero vznešený. Půl opřen žezlem, s pola spočívaje, své oči bez lesku mdlé zavíraje na kůži pardalí a kůži lví sní napřed hod a zápas krvavý. Sní lačný na ramenou eunuchů, jenž bosi jdou jak vlna beze ruchu, jich kruhy zlaté volně v zápěstí jen chvilkou hadem v trávě šelestí. Tak táhli ulicemi a co chvílí se hlasatelé v předu zastavili, a hlahol polnic ustal v jeden ráz, kdy první z heroldů svůj pozved hlas: „Ó Říme, na kolena v zbožném strachu své tělo prostři na zemi a v prachu Tvůj caesar mluví k tobě a tvůj bůh, jest slovo božské, co v tvůj hřímá sluch.“ 37 „Dnes po způsobu vašich starých bohů chci vmísit mezi vás svou božskou nohu, já caesar, jejž zná nebe jako zem, jenž vládne olympem i vesmírem“.vesmírem.“ „V své zahrady, kde rozkoš probíhá se, vlas rozpuštěný a v pochodní jase, jež Nero k poctě vaší strojí sám, vás zove krve k zápasům a k hrám!“ Vřesk polnic vpad, dál hnul se průvod stkvěly, a – jásal Řím; ti, v prachu co se chvěli, teď šílí plesem, zotročilý dav: „Ó božský caesare, buď zdráv, buď zdráv!“ Juž v zahrad bránu vjeli; ty se tměly, neb noci třásně na štíty hor sjely na věže chrámů, domů, průčelí. – Lid hnal se v sady v ryčném veselí. A rázem pochodně hned ohněm vzplály, řad dlouhý, žhavé jazyky tu stály; křik sterý, žalný letěl k ústům z úst, třas vzduchem, až směs počla v píseň růst. A žhavé jazyky tu píseň pěly: „„Ó Nerone, zlost tvoje v šat, hle, stkvělý nás oblekla nad purpur tvůj a nach, tvůj oheň tráví jen, co smeť a prach. Však duch náš jako fenix tmavou nocí již letí v azur nebes v křídel moci a svítí přes řekyvěky, jež z dáli jdou, jdou – vlny, jež tě s Římem pohltnoupohltnou. Jsme jitřenka, jsme zora, která vzchází, jež k východu den jasný doprovází, 38 náš plamen žhoucí taví starý svět, by rozpjal volná křídla vzhůru v let. V nás lidstvo už své nové jitro vítá, pán otroka už v bratra náruč chytá, už padá ta, jež dělí lidstvo, hráz, a nad světy se klene lásky jas. V něm Kristus, jejž jsi šlapat chtěl, se přímí, se zvedá Velký věky valícími a na trůn tvůj, zkad padáš shnilý plod. On sedá a s ním jeho Svatých rod. Ten zříme den, jsme červánků v něm tříseň, jej zdraví jásající naše píseň přes hrobu tvého mrákoty a tmy, mu Allelujah naše v ústret hřmí!““ A píseň dozněla, v prach padla těla. Proč Neronem teď ledná bázeň chvěla? proč divým chvatem na útěk se dal: kříž plamenný nad Vatikanem vstal! 39 V. JOSEF FLORIAN. Nar. 10. února 1873 v Staré Říši na Mor. Jest posluchačem filosofie v Praze.
Útěcha.
Jak rád bych nyní hosta přivítal ve chvílích dusných předtuch, pochmurných, jež lebkou valí se jak mračna pod nebem, jež lebkou valí se jak uragany. Jak rád bych nyní sdílnou lidskou tvář přes práh můj vstupující sevřel v náručí, ji k srdci sklonil bych jak chudáka, jejž rád bych sytil, sám když hladovím a v bídě sociální hryžu chleba kus, jenž stářím třínedělním již se honosí. Jak mile děl bych, jako děťátku: „Ó hoste drahý, věrný člověče, buď vítán mi a pohov nohám mdlým! Zde chleba s medem zlatým ochutnej i mlékem teplým pak se občerstvi! Jak rád bych v době hluché samoty, když povětří čpí bouří předzvěstmi, [40] se s hostem potěšil, s ním srdečně i bezúčelně o všem rozprávěl: o čase, úrodě a politice, o dlouhých řečích v parlamentě snad, jež kalí dobrou vůli ve spolcích a budí ostré hádky při džbáncích, z nichž statně vlasti připíjí se v zdar, – ba o všem marném, jen chci rozprávět, jen abych střás’ zlé, dusné předtuchy, jak navlhle lepnoucí, chladný sníh... A v odpověď mým touhám horoucím, jež ruce vzpínají až k nebesům, jen dál hřmí okenice zviklané, dál ohromné se tisknou závěje v týl jednotvárným, truchlým, pahorkům, dál ohromné se tisknou závěje v cest úvaly a stráním k záňadří, ve skráně štítů chýší, paláců, i k srdci splývají. A studí, dusí je navlhle lepnoucí a bílý sníh. Však hle, co chví se vzduchem zmateně, v řinčení okenic co proniklo? Proč, srdce, jak bys rázem ustydlo, proč smysly vše se sběhly jako bystří psi v povětří zápach zvěře čijící? Proč smysly vše tak náhle strnuly a v divém napjetí teď čekají, jak chodec půlnoční kdes v lesních tmách, jenž v měkkém sněhu zvolna vstoupaje, výš nad kadeří slyší šum a šust a neví hned, že smutná sova to! Tak jistě host, tak jistě dobrý člověk? a prosba vroucí vskutku vyslyšena? Zacvakla klika. Nohy otíraje vstupuje známý s tváří ubledlou. 41 Strýc známý z vesnice, jež leží pod sněhy, sedláček hrubý s beranicí hroznou, již sobolinou vroubí bílý sníh. – A jenom pozdravil, stísněně, nesměle, však mluvit nemůže pro slzí spád, pro nitra záplavu, to smutkem velikým, pro soustrast s ubohým, starým sirotkem. Nemluví posel s srdcem rozměklým, – však dutý jeho pláč a škytání, mohutná prsa plachtou vzdouvající, pláč jako medvěda, jenž kdesi u polu, na věčných ledovcích ve mraze třeskutém pessimistických prolévá slz tok, jež mrznou mu hned v dlouhé krápníky, (tak o něm slavný básník pěl:)*) ten pláč mi pravdu šepce upřímnou a zprávu neblahou i s bázní tušenou, i ocelové nervy trhající. Prý otci život píseň dozpíval, kdos tělu válku vypověděl v ráz a duši přinutil, by uprchla....uprchla... „Nám umřel živitel, ó děti rozmilé,“ vím, štkáti bude matka za stolem ve dlaně hlavu kladouc v únavě....únavě... Již s vůdcem klopýtám v závějích ohromných, jež dál se tisknou stráním k záňadří, ve skráně štítů, chýší, paláců, i k srdci splývají. A studí, dusí je navlhle lepnoucí a bílý sníh. – Já nezřím ve krajinu bičovanou dlouhými chvosty smrští křídlatých: *) Leconte de Lisle.
42 dýchnou-li k nebesům – kouře změť zavíří, hýknou-li k nebesům – jak vlk když zavyje, k tváři se přikloní – jehlami bodají. Jdu za vůdcem. Teď žalmů pohřebních jak v duši vstávají, slyš hromný zvuk, to z hrobů hlubokých jak trouby řev mi v duši rachotí: de profundis....de profundis... Shon vánic po polích se kmitá dál... Mně v duchu kmitají budoucí obrazy, shon vánic po polích si hvízdá dál. Za chvilku uslyším: „Nám umřel táta!“ od drobných bratří, jež se batolí s námahou ještě po podlaze. Však v dětském ještě nerozumu se smějí vesele a s veselím si vlasy dále odhodlaně rvou, i rakev podlézají v zápolu. Ti štkání nedbají a přeletují kol truhly umrlčí dál s výskotem. Shon vánic po polích se kmitá dál..dál... Mně v duchu kmitají se příští obrazy, shon vánic po polích si hvízdá dál. Já v duchu vidím, v rakvi stísněný, tvou moudrou tvář, již marno líbati, již marno vlažiti horkými slzami a čáry brázditi v umrlčím náletu, jak neustává dobrá matička. Však bolesť lidská těžko straše se, ji těžko rozum pojme mudrce; hned dokáže, že smutek nerozum: což vstanou mrtví, když teď zoufalým 43 vzduch křikem svým a lkaním naplním? – Zda snese srdce balvan kovový, jenž tlačí často na hruď ubohou, aniž by, krve když krůpěje ne, tu aspoň slzí proudy netryskly? Ó opuštěná, ubohá, jen plač, jest každá slza vroucí modlitbou, neb matek pláč vždy v samé nebe bil! Však brzy smiř se s vůlí nezvratnou, všech věcí Řiditele dobrého, jenž sloupy silné dechem podráží, však třtiny třesoucí se nezlomí! Mne ani nebolí, že, otče drahý můj, tě sevře tvrdá země, syrová, že hrudu těžce k šíji přitiskne, že rov tvůj zavalí závěje ohromné a mile zahřejí jak teplou peřinou červíky drobné, steré žížaly s tou chladnou jejich slizkou vlhkostí při jejich práci, brzy započnou, až vpijí v srdce se i v mozek uvadlý. Aj, slyš ten nádherný zvuk nad hlavou! Jak lesů vydechnutí nejhlubší se vzdouvá rozpětí bělostných perutí obrovských božích duchů ztajených, mé víry křesťanské to andělů! V jich stínu schoulen, zpívám jen k útěše duši píseň vítěznou: Aj, cítím onen dusný, horký den ve hrozném jeho příští budoucím, kdy v žhavé náruče se chytnou komety a oheň sžíře hmotu ústrojnou. Vím, v ten den soudu, v ten den vzkříšení, a pekla smrti, nebes vítězství, 44 ty vstaneš probuzen a jasem obklíčen, ty chytneš prkna rakve zpukřelé, je v divé radosti kol rozmeceš, ba v čela třeskneš všem zlým ponravám, jež neslyšely svého nitra hlas, jenž tiše mluvil, ale důtklivě. Vím, že jak vítěz půjdeš přes trupy, všech svržených těch trůnů, zpyšnělých, když pomalu jak vepři chrochtaví, se líně potáhnou, a zoufale tím hustým bahnem bědných úzkostí ve věčnou, bezsennou, bolestnou noc....noc... 45 VI. FRANTIŠEK HOLEČEK. Nar. 15. července 1871. – Kaplan v Blovicích. Psal literarní studie o Tainovi, A. Franceovi atd.
Ve zbořené kapli.
1. Kol ticho mrtvé dřímá, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli, v tom koutě lesním, stichlém, zapadlém, v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí, a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší, ta plíseň listí zašlapaného – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné – – Jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli....chvíli... Kde je ten kněz, jenž sloužil mše tu svaté za hříchy lidí dávno zesnulých? [46] Kde lidé jsou, již klekali tu kdysi a čelem bili o zem v extatických chvílích a hlasem proráželi klenbu kaple tu klenbu kaple i klenbu nebes, jak lkali tu o Boží smilování? Ó marná otázka – to bylo dávno, dávno – – to bylo dávno... však teď? Kol ticho mrtvé, mrtvé, nemluvné, jen vítr časem tu žalostně kvílí v půlnoční chvíli – Vše divně tak tu smutné, zmrtvující v tom koutě lesním, ztichlém, zapadlém, v němž čtyři zdi jen rozpukané sklánějí se k zemi, a na nich suchý netřesk uschlé hlavy týčí a ze štěrbin se šedý dere mech, a ze všech koutů shnilá plíseň čiší, ta plíseň hříchů lidí dávno zesnulých – Toť vše, co zbylo z lesní kaple. 2. Ó rány bolestí, jež srdce lidská zryly, ó šerý smutku duší vyprahlých, ó vůně zármutků, jež ze všeho jen zbyly – ó vůně zármutků, ó rány bolestí, ó smutku duší! Vás nikdo nezničí než velký Bůh! Ó kouzlo nadějí, jež srdce lidská křísí, ó šťastné snění duší nadšených, ó blaho illusí, jež zlatí proudy žití – ó blaho illusí, ó kouzlo nadějí, ó šťastné snění! Vás nikdo nevzkřísí, než velký Bůh! 47 3. Kraj široký. – Kam oko dohledne jen sníh a sníh, jenž bílým žárem hoří, jak slunce hází přímo v poledne své bíle paprsky jak proudy stříbra žhavé na spící pole. – Z dálky hory noří jak obři mystičtí svých temen kštice tmavé, svých temen kštice v matnou bělobu, v niž steklo všechno. – Jenom stromů řada, jež stuhy šedé vzala podobu, tak divně kontrastuje s mořem bílým – jak v saních jedu sněžná přes lada – s tím mořem sněhu nehnutým a bílým. – – – – – – – – – – – – – – – – – – Vše klidno, mrtvo....mrtvo... Nikde zvuku....zvuku... Nikde ruchu..ruchu... jen srdce hoří mi v tom ostrém, zimním vzduchu tím touhy žárem bílým – za tím vším, kam cílím....cílím... Jak plamen vzplálo....vzplálo... a zas klid....klid... zas mrtvo všude....všude... zas srdce usíná v tom bílém, zimním vzduchu. Ó kéž už usne na vždy – potom dobře bude! 48 VII. VLADIMÍR HORNOV. Nar. 10. května 1870 v Holicích. Kaplan v Golčově Jeníkově.
Myšlénka letí....letí...
Myšlénka letí – klepá v skráň: ,Vzbuď se dítě!’,dítě!,‘ jako když slunce padne v stráň na úsvitě. V stráni je písní tisíc hned, rosných květů, snad že tu anděl žití zved’ křídla k letu. – Myšlénka letí – dítě slyš! – pozdrav Boží, paprskem jasným, než-li zvíš, v hruď se složí. V duši co dříme tichý sen, světlem vzplane, [49] duch celý jasem zatopen k žití vstane. Duše co v hloubi bylo dřív, k nebi vzroste, ve květy ráje tryskne v div poupě prosté.
Ballada o sochaři.
Zemřelo dítě sochaři – do ruky dláto vzal, anděla sochu dítěti na hrob by vytesal. V kámen jak tvrdý udeřil, ruka mu klesla zpět, mrtvého děcka obraz zřel – lilije zvadlé květ. V rakvičce zřel je ubledlé – šatečků sněžných běl, potřásl hlavou, dlátem dál v utvrdlý kámen hřměl. Prsa se dmula, hořel zrak, kámen se živnout zdál, k nebesům anděl kamenný perutě malé pjal. Jako když z šedých mlhovin nebes se noří zjev, jako když z dáli stále blíž jásotný zvučí zpěv, mohutní, sílí, roste víc – akkordem mocným zní, do duše padá, probouzí ozvuky ráje v ní: z kamene spousty nořil se v každičký dláta ráz, postavy známé milý zjev, tvářiček dětských jas... Poslední dláta údery – poslední dláta tes, s jásotem sochař v obětí kamenné sochy kles’... Znícené oko zaplálo v nadšení svatý žár: Uměním nazpět zavolal – smrt co mu vrhla v zmar. 50
K nebi!
Ubíhá život jako sen, chtěl’s zvrátit světy v jeden den, a nad tebou se směje čas: „Nuž pospěš hochu – den je zas a chutě k práci, k dílu!“ A člověk zdvihá chabou leb, jde znova v boj za trpký chléb a všechno letí kolem kol: pláč, radosť, smích a stesk i bol a dává k práci sílu! A bouří život jako běs, má v klínu bídy steré děs, smrt dýchá v každý kroku sled, tam člověk padá, tu zas hned a člověk při tom zpívá! Do skřeku strojů, v práce hluk, kde tisíc vzdechů, tisíc muk, kde bída vráží v srdce hrot a v čelo dýchá horký pot, se dere píseň snivá.....snivá... Uprostřed práce v duše mír ti myšlének se dere vír, co bylo a jak bude dál a štěstí nový ideál se v nitru chorém tvoří....tvoří... Jest světlo všude – samý květ, jak smavý máj by v duši slet’ a tisíc růží kolem sel a filomel nad hlavou pěl v lem červánku, jenž hoří....hoří... 51 To odkaz z ráje – Boží dar, když všechno padá v bídy zmar, tu naděj v Boha trhá mrak a uslzený lidský zrak zas zírá vzhůru k nebi! Z cyklu „Z učitelské kroniky“.
I.
Svatební pochod.
Můj Bože, děti, dávno-li, co učil jsem vás ,abece’,abece‘, a dnes vás vidím před sebou, jak rozmilé dva snoubence! A k svatbě vaší zahrát mám? – nuž dobře, dobře děti mé, my muzikáři kantoři se v tónech k Bohu modlíme! Vám zahrám pochod svatební bez křížků všech a bez všech ,be’,be‘, ó zahrám pochod radostný, jenž přímo vede do nebe!... II.
Naše dědictví.
Má každý rod své dědictví, ten zlato, polí lány, my děti starých kantorů not různých žluté blány! 52 V nich Mozart, Kníže s Horákem sen tichý v tónech dřímá, a Šidermayer s fugama spí tiše mezi svýma. A dosti mší tam beze jmen, jež děd a otec složil, a svoje sny a modlitby v ně za své děti vložil.
Vexilla regis prodeunt.
Šero kostela – zrak touží klenbou výš, duše rozpíná svou peruť smělou k letu, všední žití prach a lidských bolů číš padá ku zemi – taj nedozírných světů kyne tajemně a duši v náruč chytá....chytá... Hlasy andělů, bytostí vzdušných zjev v hrudi zničené se v chaos citů zmítá, v hlavě myšlénky a v srdci bouří krev: Vexilla regis prodeunt! Víry tajemství! – co marně hledá zrak, hvězdy paprskem se v nebes dáli chvěje: ,Víra život jest – a rozum lidský vrak lodi rozbité, jež přes úskalí spěje! Vírou žije vše, – roj světů, který letí, duše člověka, jež touží v štěstí říš, kvítek bělostný na chvějící se sněti!’sněti!‘ Klenbou zní ten zpěv – o slyš, o duše slyš! Vexilla regis prodeunt! Záblesk naděje ze tmavých chrámu kob svitem mystickým do nitra duše padá, 53 jako jara dech, když na zapadlý hrob první růže květ se slzou chvějnou skládá.....skládá... Duchů bílých šum před zrakem tiše plyne, z rámů obrazů se zdvihá světců dav, záře gloriol se v šero chrámu řine, k stupním oltáře se tisíc sklání hlav: Vexilla regis prodeunt! V lásky Pantheon se mění tichý chrám, zpěvem vítězným a hymnou rajských tonů klenby chvějí se, jak k nebes končinám letí tisíce bělostných visionů. Srdce tichne tluk a duše letí vzhůru, síla bez konce ji v tajů nese říš, andělů hlas mocný tryská s nebes kůru: „Svatý, svatý Bůh!“ – a bouří stále blíž.....blíž... – Vexilla regis prodeunt! V záři mihotné před zrakem oltář plá, roste výše, výš – s ním klenby oblouk smělý, nebe proráží, jímž mraků clona vlá, světy hroutí v prach – a chrámem vesmír celý! Věků divý shon co vzít chtěl z duše hloubi, věčna tajemství a víry diadem – v nebi vítězí, kdy čas se s věčnem snoubí v davu andělův a v zmírající zem: Vexilla regis prodeunt! 54 VIII. JAN EV. HULAKOVSKÝ. Nar. 27. prosince 1834 v Německém Brodě. Byl profesorem frančtiny na real. gymnasiu v Třeboni od r. 1872, nyní katecheta na c. k. real. gymn. na Smíchově. Jako výtečný katecheta psal velice mnoho v literatuře katechet., paedag. a bohoslovecké vůbec. Přeložil slavné dílo Didonovo Jésus Christ a Fouardovo Sv. Pavel a jeho apoštol. cesty. Vydal studii Renan a Didon. Jsa výtečný znatel moderních jazyků, psal mnohé články vědecké z toho oboru. Přeložil některé bajky Lafontainovy, Fenelonovy Příhody Telemachovy, Chateaubriandova Rénéa atd. Psal též mnoho povídek, školních knih atd. Loni slavil své čtyřicetileté jubileum spisovatelské. Podáváme z tohoto skromného učence drobotinu veršovanou z jeho mládí.
Vzkříšení.
„Vstalť jest!“ slavně rozléhá se v Božím chrámu přírody, jarní kvítí plno žití slaví dnes své průvody. Korouhvičku v předu nese petrklíček žluťounký, za ním děti v živé změti, jak roj včelek drobounký. Školní mládež – mladé kvítí, modré jsou to pomněnky, [55] choří v líci, špitálníci, bledé jsou chudoběnky. Za nimi jdou zpěváčkové, včelky, mušky, čmeláci, v reji, tísni, co tu písní – znamenití zpěváci! Ministranti vyzvánějí, zvonečky zní do dálky, v lučin lůně lijí vůně z kaditelen fialky. Před knězem jdou kostelníci vyšnoření, holení, v hrdém kroku vážnost v oku, tulipáni červení. Radní páni, blatouchové, zlatá nesou nebesa, – vše se kloní, slzy roní, komu srdce neplesá? Pod nebesy Svátost nese velebníček narcisek, sněženky a konvalinky kruh mu tvoří družiček. Za narciskem velebníčkem kráčí pestrý lidu dav, kvítí jara barvou hárá, sváteční si vzalo háv. „Třetího dne vstal Stvořitel!“ v Božím hrobě, v lidstvu zní, z hrobu zimy slaví s nimi příroda své vzkříšení 56 IX. ADAM CHLUMECKÝ. František Kužela nar. 7. ledna 1854 v Roketnici u Přerova; jest farářem v Dlouhomilově u Zábřeha na Mor. Jest genialním autorem básní Apokalypse otroků (2. vyd. 1883) a Andělé pyšní (1886), psaných bibl. veršem.*) V duchu národním napsal díla Epos o hloupém Janu (2. vyd. 1894), velkou a nádhernou Romanci o rejdech čertových (1894) a knihu velkých národních ballad (v ruk.). Arabesky Lidé, jak jsou (1884), dram. obraz Večer sv. Mikuláše (1885), básně pro děti Nový dárek od Ježíška (1892). Do tisku chystá knihu „Evangelium svobody“, rozsáhlé dílo bibl. veršem psané, svou nejlepší práci, z níž podáváme tuto Úvod.
Hoří!
Hoří, celý východ hoří plamenem nesmírným! Nebesa zarudla krvavou záplavou, z níž v noci hvězdy hrozivě září. A měsíc bledne a modrá, i zdá se, že se chvěje před krví, jíž jsou potřísněny mraky před ním i za ním – – – Tedy troubí ponocný postrašen na poplach, tluče na okna, volaje: Vstávejte, hoří, zachraňte se! *) Báseň tato přeložena byla r. 1888 do italštiny (giov. Trinko, výtečný znatel slov. jazyků a prof. bohosloví v Miláně) a do němčiny od G. Franka. (Vyjde brzy tiskem).tiskem.)
[57] A lid ulekán, polonah vybíhá na ulici: Kde hoří? Kde hoří? Ale, vida pláti celou oblohu, celý východ, hory i doly, zemi i vodu, neptá se již, nebo pozoruje, že se roztrhla země a peklo rozevřelo jícen svůj, aby shltilo, co mu patří: Děti ďáblovy! Tedy zapálil posel Boží metlu v žáru pekelném a šlehá jí po uděšené zemi. Nebo aj, ukázala se na pláních Evropy žena obrovská, plna vděku a krásy půvabné a jméno její jest Svoboda. I zplodil ji ďábel s děvkou vraha Gesmasa, jenž umíraje na kříži Kristu se posmíval. Když pak Kristus matku svou odevzdával Janovi, poručil Gesmas děvku ďáblovi, nebo hřešil mnoho skrze ni! Tedy zplodil Satan dceru krásy kouzelné a poslal ji na pláně Evropy, aby orala brázdy od západu na východ a od poledne k půlnoci. I orala dcera, majíc do pluhu zapraženy větry. A když doorala všecky končiny zemské, opásala si bílou rozsívku a rozsívala do kypré půdy bohaté zrní. Kteréž vyrazilo z prsti, a aj, stalo se z něho pokolení nové, v létech dětských a každé dítě volalo toužebně po mléku. I kojila žena děti své mlékem mateřským, nebo požehnána byla bohatstvím prsu pro veškerá pokolení země! A byl prs nad srdcem pln záští a nevraživosti proti Bohu, z prsu pak druhého ssáli potomkové spory bratrské. 58 I stali se rouhači a nepřátely Božími a nevraželi na sebe, jakoby se chtěli pozříti. l naplnili zemi hrůzou a bídou a zaplavili ji krví a požáry. l hoří tvář zemská plamenem horoucím, jenž se šíří po všech oblastech, po všech stranách a koncích světa tohoto! A vzníceny jsou dítky Boží s dětmi ďáblovými, bědujíce a vinníce se z trampoty, která leží na všem, co žije, jako kámen na hrobě, v němž se trápí člověk, pohřbený za živa. Aj, lidstvo pohřbeno za živa! I stalo se mu hrobem ponížení a bída jeho a kamenem na hrobě poroba jeho, již přivalili mocní. Ach – kdo se slituje nad živým ve hrobě, aby odvalil kámen a podal přátelské pravice jemu? Kdo slyší nářek jeho z hlubiny a trne nad zoufalostí pohřbeného za živa, kdo slyší smrtelný chropot jeho? – Bůh! Kterýž dí poslu svému, andělu: Aj, oděj se ohněm a vezmi i lásku i hromy do rukou svých a sedna na blesk večerní, sestup na zemi. I dotkneš se láskou trpících, a okřejí v temnotách země. I dotkneš se hromem zpupných, i rozpadne se kámen nad pohřbeným za živa! l vstane pochovaný a pohlédna k nebi řekne: Živ je Hospodin, a jméno jeho budiž velebeno! 59
Zaječí král. Zaječí král.
 (Úryvek z větší básně.) – – – – – – – – – – – – Stařec Ondra musí cpáti, vyklepe si malou dýmku, rozžhne hubku na křeménku, přitlačí jí prstem k troudí, puká, dýmá, řeč se proudí: – „Tedy hajný tiše leží! Ptá se noci svatojanské, co ten zajíc asi řeční? Právě počal zajíc jiný: ,Ještě čáka brati drazí! Rod náš nesmí vyhynouti. Král je sice dávno mrtev, klesnuv ranou polesného, jeho tělo lidé snědli, a s ním snědli naše blaho. Nebo vše nás hubí, rdousí: honby, lišky, vrány, psové, každý má své právo na nás, ježto jsme teď beze krále, bez jednoty, beze rady. Proto myslím, bude dobře, zvolíme-li zase krále. Kdo je vlasti dobrým synem, musí se mnou souhlasiti!‘ Řečník zalez’ mezi jiné. Nastal hovor, nastal ševel, když se vítr v olše zapne, kmen ku kmenu těsně nahne a vše stone, vzdychá, šumí – – Ujednáno, bude volba, král se zvolí, jest ho třeba, 60 ano, král se zvoliti musí, statný, rychlý, – ale moudrý, aby uměl z kola tíhnout, když se honci zatahují, aby našel každé zelí, z něhož zajíc brzy tuční, aby uměl rány léčit, jak to vůbec králi patří, když ho národ k tomu zvolízvolí. Bude volba! Co to shonu! Každý samec bude volit, každý může býti volen, ale – pouze jeden zvolen, ale – pouze jeden králem! Kdoby nechtěl králem býti? Všichni sobě toho přáli, jiným všem závidějíce. lnu, vždyť se každý hodil! Kdo by nechtěl z kola prchnout? Kdo by neznal dobrých zelnic? Kdo by neznal rány léčit, maje jazyk jako jiný, radit – by si ránu lízal? Proto každý samec málem přál si býti zvolen králem. Hajný Souček ležel tiše, ležel jen se usmívaje: Totě zrovna jako ve vsi, když si obec volí hlavu! Byla tedy právě volba. Což se Souček tomu divil! – ale Toulek všecko zkazil, 61 skočiv náhle po řečníku. Hajný zaklel, vstal a za ním! Toulek táhl smutně domů, nebo pán ho, jak to bývá, tloukl pouze, kde to bolí – čerta křížem, psisko holí – – Stařec Ondra musí cpáti, dýmka zase dohořívá; děti na něj smutně hledí: Jak se asi volba skončí? Děti lezou kolem něho, hladí jemu scvrklé ruce, by jim řekl, kdo byl králem, jaké bylo nastolení, jakou jemu princku dali, nebo, což je po pohádce, když to svatbou neukončí? Děd si křesá pohodlně, jakby hubka byla vazká, při tom se však na ně směje. Orodují také staří, jaký prý to konec mělo, aby děti daly pokoj, ač ti staří – jak ty děti! Stařec Ondra dá se prosit Obrací se tváří k dětem, pravě vedle nejmladšímu: „Hajný Souček měl dva pejsky. Pověz, jak se jmenovali?“ – „Churča,Toulek“ – vece chlapec „Dobře, dítě, dáváš pozor. Ale slez mi trochu s klína, nebo z dýmky na tě prší. Stále po mně stoupáš, lezeš, 62 jsi mi těžký. Zde si sedni! Nuže, pozor!“ Puká, puká! „Souček míval starou čubu, jak jí bylo, dávno nevím. Chytré psisko, darmo říkám! Jednou v noci svatojanské vyprávěla něco mladým, ležíc s nimi pod lavicí, na níž hajný právě dřímal. Ale slyše hovor čubin, probudil se, naslouchaje, o čem asi s dětmi mluví? Hádej, Véno, víš-li o čem?“ „O zajících, kdo byl králem, jak to potom dále bylo“ – – vece těžký chlapec vedle. „Dobře, dítě, dáváš pozor. Co jim čuba vyprávěla, vyložím vám, děti, hnedky. Že je čuba všecky znala, není žádné pochybnosti, neb denně byla v poli, proběhala lesy, louky, chodíc všude se svým pánem. Ale jak jim rozuměla, o tom jistě nikdo neví! Inu, byla staré psisko, majíc růžky za ušima. Jednou tedy byl prý večer, večer pěkný, jakých málo. Rozvíjely mušky křídla, můry, brouci, svatojánky, bzuče každý podle svého, letě každý, kam ho táhlo, k vodě, k chýši, k ohni v poli, 63 jejž pasáci rozdělali. Rostlo temno vůčihledě. Luna z vrchů vyskočila, všecko bylo jako mléko, na co její záře padla. Za hřbitovem křižovatky, úvoz tmavý mezi břehy, tam kde prve hajný ležel, byla volba velkolepá. Národ volil svého krále: Zvolen králem Svítipatka. Dvěma hlasy stal se králem, – jiní dali hlasy sobě. Král byl zvolen. Což to záští! Tedy pravé Svítipatka? Jeho otec neměl uší, jeho matka byla hluchá – Svítipatka chodil o třech. Chromec tedy bude králem? Ale král byl – byl už zvolen! Aby získal něco věrných, rozdal ihned něco řádů, pasoval je na rytíře, neb se každý k tomu hodil. Kdo se dříve nejvíc hněval, nejvíce pak krále chválil, přísahal mu věrnosť věčnou, ač mu v duchu věren nebyl. Někteří však byli hrdí, nepřijavše jeho řádů, pohrdavše dobrou vůlí, pohrdli i samým králem Svítipatka, chromý zajíc, měl by jiným panovati? Bude národ banovati! 64 Slavilo se nastolení. Přišli páni hodnostáři, vzali krále z jeho díry, z díry, která sloula palác, ježto byla děrou krále. Slavný průvod ku hřbitovu. Kde se cesta v úvoz sklání, kde se jiná přes ni kříží, tam je místo staroslavné, má svou slavnou historii: Na tom místě od potopy zajíci se radívali. Sláva králi Svítipatce! Ať se živí dlouhá léta, ať’se dočká sedmé honby jako dávný patriarcha, dokud bylo méně lovců. Ať se živí! ať se živí! Vzali vínky z mochny zlaté, tkané broučky, rosou šité, nastrojili jemu skráně, plášť mu dali ze sasanek lemovaný charpou modrou, sponka na něm jako démant, byla z misky žáby říční. K tomu, jaký dar mu dali! Čtyři míle, někde v kraji, bylo kníže Stavinožka, mělo dceru na div krásnou. Přišli k němu hodnostáři, zda by dceru nechtěl vdáti, dáti králi Svítipatce? Kníže bylo ovsem rádo, 65 zavolalo dcerku sličnou, prosíc pány hodnostáře, by ji sami požádali. Řekl tedy první rada: – Princezenko, chceš se vdáti? My jsme proto přišli k tobě. – Já se nevdám, dcerka vece, já se stydím, mně je hanba. – Ale proč se nechceš vdáti? táže se jí první rada. – Nechci býti panímámou. Zasměje se otec kníže: – Hloupé děcko, panímámou? Vezmeš-li si pana krále, budeš ihned veličenstvem, jinak se ti nesmí říci. Upejpá se princezenka, že se ještě trochu stydí, ale veličenstvem bude. Svatba byla velkolepá. Hosté přišli z celé země. Celé pole bylo stolem, jetel, zelí, mladá řepka, vůbec všecko, co se hodí, – však to Pán Bůh darmo dává! – – – – – – – – – – – – – –
Kouzla noci svatojanské. (Úryvek z větší básně.)
Den bílý byl, kos hvízdal plaše a louky samý květ. Hnal šohaj ovce do salaše, ach, jak ho těšil svět! 66 Pěl dovádivě jako sedmihlásek, měl jasný hlas a pružný jako vlásek, na čapce kytku koukolí a bystré oči sokolí! Od lesa k lesu šohaj jásal, od hory k hoře pěl. A kde své ovce nejradš pásal, tam budku v skále měl. Tam skládal pohádky i svoje zpěvy, tam vídal ženky lesní, vílí zjevy, tam často z mlýna rejdil čert a s šohajem si tropil žert. Však čertů bál se šohaj málo, mělť stále černobýl; a tak se na něho vše smálo a šohaj vesel byl. Kdys výskl na pasáka, kde ho vídal, jenž hned mu s kopce zpěvem odpovídal. Pak hned se ozval dívčí hlas a šohaj odpovídal zas: „Aj, vane vítr z horké země a ovcím chce se pít! Aj, děvče zlaté, přijď si ke mně, ač, chceš-li dnes mě mít? Mám pro tě kytku, viz ji na klobouku, mám kvítí, co chceš, mám ho plnu louku, a chceš-li večer hocha mít, pojď kvítí trhat, věnce vít!“ –- „Aj, vane vítr z pode hájku, jde přes sousedův lán, již nechci tebe, můj šohajku, neb ty jsi velký pán! I vrátím tobě zástěrenku bílou, 67 a hned si hledej, třeba v lese milou! Hle, nad salaší čertův most a pod ním lesních ženek dost!“ – „Ba není pánem chudý synek, vždyť nemá zlatý pás. I vij mně vínek z rozmarýnek a z bílých sedmikrás! Já přijdu zas, já přijdu po večeři, až hvězdy vyjdou, až se víska zšeří, pak děvče zlaté přijdu k vám, a táta se mnou k námluvám.“ – „Jen zůstaň, synku, doma s tátou, jdi časně večer spat. Teď namlouváš si jistě pátou, i měj si šestou rád! Mé srdce spí, a věř mi, o tě nesní! Teď, chceš-li, miluj třeba ženku lesní. Již nechoď, synku, nechoď k nám, a ani s tátou, ani sám!“ – Nu, tak si, děvče, najdu ženku – je svatojanský den. Jen sedni večer ku okénku a přaď tam bílý len. Tam přijdu s ženkou, sedě na jelínku, však zaběduješ: ,Vrať se, milý synku, dnes ženky v lesu mají kvas a ženka tobě zláme vaz!‘ – „I nevěřím ti, synku bodrý, že byl bys taký rek, že nezděsí tě plápol modrý těch nočních světýlek! Že nesplaší tě rej a běsná chvíle, bys dal svou ruku žence nebo víle! 68 Leč, běž a chop se lesních vil, tam bývá smích – však rovně kvil.“ A bodrý synek poskočí si, dá čapku v pravo v bok a kytku, co mu na ní visí, hned vrhne na potok. „Aj pluj, kytičko, pluj tam svižně za ní, že já jí přeji, ať se stane paní, ať přijde pro ni z města pán, neb já jsem chud – a nemám lán! Vždyť nemusí být šohaj její! Pryč! v hrsti s fujarou! A hraje, až se lesy chvějí, svou píseň bujarou. S ním pěje les a hraje tes i stráně a z vísky zaznívá sem Anděl Páně. Hle, již se dělá noční šeř a černá háj a tmí se keř. – – – – – 69 X. FRANTIŠEK CHRAMOSTA. Nar. 9. července 1868 ve Zhoři. Katecheta v Boskovicích na Moravě.
Slepému pěvci.
Ba, ducha zrcadlem tvé oko lépe než na sta zdravých zaslepených vidí až ve hloub světů, v chorá srdce lidí, a slovo tvoje vzmachem pravdy tepe až v dobra, krásy brány velkolepé. Tak zájmy Boží čistý duch Tvůj řídí, co zdravý k předu kráčí jenom pídí, svět spravit chtěje v práci marné, slepé. Ó nelkej, orle! Věř, že v matné oči tvé jednou žhavá jiskra nebes skočí a hlas tvůj světem hřmíť že bude smělý – vždyť mladých orlů četa nedočkavá v tvůj pokyn k letu již již bouří, vstává, tvých tužeb oheň nést u vesmír stmělý! [70]
Tajemná růže.
Rád u večerní tiši já v Krista věčnou říši v milosti zavanutí a v kajícnosti hnutí sám zalétám. Kdys také podle zvyku v svých provin bolném vzlyku, co hruď má vroucně níží se ku drahému kříži vždy níž a níž: Bol podivný mě schvátí a kříže na úpatí, hle, třpytná slza skane a rubínovým vzplane tam zážehem. Aj, dive! Slza vlahou svou znojí půdu blahou, kde dříve místo prosté: tré rudých růží roste a pne se výš. Ta jedna rudá růže se k nohám vine úže, je vroucně obepíná, stvol zelený je spíná tak milostně. Ta druhá růže libá, ta drahé ruce líbá, svým listem rány kryje, v ně balsámový lije svůj libodech. 71 Ta třetí svůdnou vůní až v středu kříže trůní, a rubínem se směje, kde rána Jemu zeje až v srdce hloub. Ó, růže moje bájná! ty ráno Krista tajná, jež v srdci Jeho kveteš, z mé písně vínek pleteš si libezný – ať, růže drahá, z tebe mé nitro povždy střebe jen k nebi stálou píli, mně k dobru skýtej síly až do smrti!
Hvězdám.
Již v kolébce, mé tiché zlaté hvězdy, když líbal jsem své matky drahé rety, vy svitem svým jste vábily mne vezdy a chodily mi ve snu ve ústrety a vodily mne v nebes zářné světy. A nyní zas, když zřím vás, luny druže, jak stejně vlídně na mne dolů pláte: tu nedivím se, jak mé srdce může tak tesknit po vás, hvězdy, častokráte, k vám vzlétat v touze nevýslovné, svaté. Ó hvězdy mé, až jednou v pokyn Páně k vám vzlétne duch můj z tmavých země dolů, ať plaje s vámi v jasné ráje pláně a vaším žárem hoře – s vámi spolu kéž Božích skrání zdobí gloriolu! 72 XI. MARTIN CHUDOBA. Nar. 66. října 1874 ve Smržicích u Prostějova na Mor. – Bohoslovec v Olomouci.
In tenebris.
Dým kadidlový vůní svojí sytou tu plní ještě měkké přítmí chrámu, tak tiše vstoupá v klenbu obrovitou a zdá se vnikat v řezby starých rámů a mlhou lehce zrůžovělou plá, kde záři věčné lampy objímá. Tak sám tu klečím s hlavou nachýlenou, a srdce moje, jakby douškem ssálo tu vůni hořkou, vlhkem prosycenou, se zachvělo a tiše zastenalo, mým nitrem projel pocit svíravý, má hlava klesla na klín únavy. Řad roků bludných jako stíny matné teď táhne v divé směsi fantasií: sny nesplněné, touhy, mládí chvatné, [73] v němž vše tak snadno do duše se vpíjí, ta honba za štěstím a vír a chvat, ten nepokoj a bolesť trpkých ztrát. Ó, štěstí, já tě chvějící se rukou, již tisknout mněl k své rozpálené hrudi, teď bolestně jsa sklamán s novou mukou jen cítím, jak mě v prsou cosi studí, teď s myšlénkami svými sám a sám zde na kolenou všeho vzpomínám. – – Tmy houstnou víc a stále hrozivěji, chrám šerý černou oblévají lávou, kol štíhlých pilířů se přísně chvějí, a mně se zdá, že valí se mou hlavou, že zahalují celou bytosť mou, to v jakous roušku temnou, příšernou. Mě jímá jakás bázeň neurčitá, a síla tajemná mi svírá řasy, když od oltáře paprsek v nich kmitá, a světlo věčné kouzlem svojí krásy chce zaplašit z mé hlavy mračno chmur a z duše smečku nelítostných stvůr. Tak tuhým zápasem se duch můj svíjí. – – – Teď rozplývá se závoj kadidlový a z lampy věčné v duši mou se lijí, v tmy světla přívaly i život nový; já tuším, jak mi tepe v horkou skráň cit jakýs vznešený, že zemřít chtěl bych zaň. Ó, Lásko věčná, jejíž symbol září zde světlem mdlým v ty mrtvé, hluché stěny, ó, Lásko věčná, skrytá na oltáři, zda hoden zrak můj slzou zakalený plát odleskem tvých žárů tajemných, zda duše má, v níž dosud bujel hřích?! 74
Ženci v cizině.
Dnes celý západ jakby zalit krví..krví... Zář nesčíslné chlumy obestírá, dál prodírá se širých lesů drvy a v jejich klínu obrovitém zmírá. Jdou ženci z pole. Ve slunečném žáru den celý žali těžké žluté klasy a ssáli místo vzduchu žhavou páru v svá prsa mdlá, a pot jim smáčel vlasy. Teď bujně znějí kosy otupené, jež tisknou ženci v dlaně drsné, pádné, jim západ plá, jak zlato roztavené a jejich srdce novou silou mládne. Tak krásně nikdy hory nezaplanou, jak vzplály dnes jim, synům práce, potu; jim žáry ony v ňadra chabá kanou, by necítili drsných chleba hrotů,hrotů. By dále s myslí tuhou pracovali, než svůj los tvrdý zanechají dětem: svůj ročně opouštěti domek malý, a pro chléb, skývu, toulati se světem. 75 XII. JOSEF JASANOVIČ. pravým jménem Josef Vévoda. Nar. 1. listopadu 1864 v Rychtářově u Vyškova na Mor. – Byl katechetou na realce v Rýmařově, teď je nadač. kaplanem v Nové Ulici u Olomouce a redaktorem výtečného listu lidového „Náš Domov“, jejž založil r. 1892. Vydal sbírku veršů Vzdechy a popěvky, do tisku chystá novou sbírku Časovým proudem. Má v rukopise: Iegendy Stopami světců, povídky Z našeho okolí, verše pro děti Pro dětské hlavičky a povídky pro mládež Z mladých pamětí.
Nové době.
Netáhnou to od severu přeletavá stáda husí, ale táhnou šedé mlhy, těžké mlhy, dech co dusí. A kde v letu svěsí křídla, jak by dech tam zavál moru, smutno sluchu naslouchati, neveselo zříti zoru. Na záhonech vadnou květy, k zemi padá žluté listí, haluzemi holých stromu chladný vítr táhle svistí. Uletují vlaštovice, umlkají písně ptačí, ve přírodě obraz smrti, v lidském zraku stesk se zračí. V tiché jizbě pološero, hlava k ňadrům níž se kloní – v také chvíli myslí těžkou chmurné dumy vždy se honí. [76] Vidím tváře povědomé, slyším hlasy, známé sluchu, nejednou je za dnů našich slyšet v denním lidstva ruchu! Znějí jako z dálky bouře, hrozivě-li blíž se nese, staleté co kmeny láme, do základů zemí třese. Hlučí jako v hloubi sopka, nežli prorve kůru půdy – hlasy divné, sluch co děsí, povážlivě rostou všudy. Prosba, nářek, hana, kletba, proklínání, hrozba děsná – v písně sloky neumělé zda to všechno verš můj vtěsná? Nejsem pěvec povolaný, úchvatnými líčit zpěvy uhnětených robů – bratři utrpení, svaté hněvy! Zisku bílí otrokové, tvrdý mozol vašich dlaní slov jest věru výmluvnější, před bezprávím pravou zbraní! Prsa chorá, dech váš těžký, ztrhaný zrak, vpadlé líce: za vás mluví, pro vás mluví beze slov, leč poví více! – Nevěřím, že vymizela z ňader, srdcí lidskosť pravá – potupena, ujařmena práv svých přec se dovolává! Nevěřím, že mrzký prapor, sobectví co u výš vzneslo, nadál bude vzduchem vláti, na něm „Zisk“, to kleté heslo! Jiný prapor doba naše statisíců dlaní třímá, jiné heslo za dnů našich v šíř a dáli světem hřímá! Heslo hrozné, heslo pomsty, jež se v slepé vášni vrhá na vinníky, na nevinné, všeho řádu hráze trhá. Heslo hrozné k dílu pomsty uhnětené páže tuží statisícům, uvrženým do otroctví, do podruží. 77 Heslo hrozné těm, jichž pychu stavět musí palác hrdý, za tu bídnou skývu chleba, vlastních bratří mozol tvrdý. Heslo hrozné, děsíc toho, při kvasu kdo peníz hýrá, vydobytý krví bratra, který bídou, hladem zmírá! Heslo hrozné jako orkán z dálky hučí blíž a blíže – leč tu, slyš, ký hlas to libý sluch i srdce mile víže? „Pryč s tím kletým heslem pomsty, bratr bratru lásku dluží, láska spory všechny smíří, rozvaděné lidstvo sdruží!“ „Láska budiž naším heslem, láska, jež se jeví skutkem, rány hojí, slzy stírá, jasní líc, jež vadne smutkem!“ „Heslo lásky – heslo pravé, v jiném heslu spásy není! Láskou lidstvo obrodí se, láska zemi na ráj změní!“
Dítkám odrodilců.
Čtu jména dítek na německé škole, a bolná slza v můj se krade zrak – Ať v seznamu čtu na hoře neb dole, zřím všude, všude naší hanby znak! Znám jména ta, toť jména druhů, bratů – ach, ne – toť jména dítek renegátů! Tvář odvracím – Ne, nikdy nesmí zříti zor dítek jasný moji zrudlou skráň! Snad uhodly by, proč mi líc se nítí, proč prsa má se dmou a svírá dlaň, snad četly by mi na rtech, v oku, v líci, co těm, jež ony milují, chci říci. 78 Ne, nevyrvu já k otci svaté lásky vám ze srdéček, dítky nevinné, já nezpřetrhám vížící vás pásky, jsouť posvátny mně svazky rodinné, a budiž klet, kdo svazky tyto trhá, rve lásku ze srdcí, ráj v peklo zvrhá! Vy posud bez viny! Však přijdou dnové, kdy ve vás teprv uzrá otcův hřích, by v srdci vašem hříchy plodil nové, kdy jenom hanu, pohrdání, smích vám se rtů uslyší, vám v oku spatří, kdož otce vašeho jsou rodní bratří! Vy rozmnožíte nepřátelské čety, jichž mrzkým heslem Slovanstva je zmar, vy pokrevencům do prsou meč kletý kdys vkláte, v boj až přejde plamen svár! Však zločin ten vám vtiskne v čelo smahu, již vtiskl Bůh kdys Kainu – bratrovrahu! A kletba nebes stihne vaši hlavu – hřích otců trestáť na dětech již Bůh, Jenžjenž potlačeným dopomáhá k právu, jenž k porobených nářkům sklání sluch! A hrozné bývá Božích soudů znění! – – Leč od nás, dítky, mějte – odpuštění! 79 XIII. JAN JEŽEK. Nar. 1849 ve Chvalkovicích u České Skalice. Professor náboženství a češtiny na vyšší realce v Praze. Jest spisovatelem všestranně činným. Vydal sbírky veršů Za šera (1880), Jarní květy (1831) a Pestré květy (1882). Mimo to vydal na třicet spisů zábavných i vědeckých, původních i přeložených. Byl redaktorem Pastýře duchovního; rediguje Knihovnu katechetskou a Čes. Kneippa.
Přísloví.
Jsou přísloví kratší než zobáčky ptačí, málo však lidí je pochopit stačí. Kdo srdcem však pojal je v hloubi a výši, ten šťasten vždy žije: ať v paláci, v chýši. [80] XIV. JOSEF KALUS. Nar. 1855 ve Frenštátě. Jest správcem školy v Čeladné u Frýdlantu na Moravě. Vydal sbírky veršů Písně, Z Valašska a Oblaky, a Kresby a písně (1895).
Bouře.
Bramborů a zelí plná miska na stole se kouří – venku tma, déšť lije se, hrom tříská, čtvero dítek u kamen se stiská naslouchajíc bouři. Nejmenší z nich ptá se „Kde je táta?“ „Pst, hle!“ starší šeptá „celá obloha je bleskem vzňata“,vzňata,“ v tom kdes uhodilo, chví se chata, ve výši hrom reptá. Děti do okénka patří v hrůze: v tmách blesk ryje žhavý, déšť jak zlato kane na haluze – „To se Pánbíček dnes hněvá tuze“ nejsmělejší praví. [81] V tom zas uhodí. „Jej! já se bojím!“ nejmladší už pláče. „Neboj se“,se,“ dí matka „již tu stojím“,stojím,“ vešla právě, „kašičku ti strojím, ke mně pojď, mé ptáče.“ „Dnes pojíte, děti, bez tatíčka, omeškal se kdesi.“ – Děti vskočí, rozjasněná líčka. Bouře přešla, září večernička nad černými lesy.
Touha, život, srdce.
Touha – to je vítr, život – vody vír, srdce – mezi nima pampelišky pýr. Vítr nese k výši nedostupných hvězd, vodní vír rve ke dnu, kde jen bahno jest. Srdce, co ti kyne? Zhouba tam i tu: ve hlubinách zhyneš, klesneš s blankytu. Šílená je touha, život divoký – za hrobem klid najdeš věčný, hluboký! 82
Mateřská láska.
Mateřská láska pravá žhoucí je jako láva, hluboká jako moře čistá jak pramen v hoře. Slzami jenom žije, růže kol, hvězdy sije, třeba že nedbáš o ni, vždy plá a sladce voní.
Dětský popěvek.
Malinký popěvek dětský zahanbil písně mé všecky. Tolik byl drobný a něžný kvítek jak sasanky sněžný. Jak by pad’ červánkům z klína, vyperlil z mladého vína. Bujará hrála v něm báje: perlou byl z dětského ráje! 83 XV. ANTONÍN KNOTEK. Nar. 14. ledna 1868 v Lideřovicích na Moravě. Jest katechetou dívčích škol v Mor. Šumberku.
První noc. (Úryvek z větší básně.)
Je půlnoc. – Luna z prostřed temných mraků tak smutně v hřbitov tichý pohlédá, jak ve hrob druha druh, když slzy v zraku, a srdce v prsou žalem usedá. – Vše kolem tíží němá smrti mdloba... – A oko luny bloudí po rovech: tu po těch, na nichž květů milá zdoba, zde jiné zří, jež krášlí leda mech, jímž časy píší výrok: zapomnění..., tam jiné zas, jež zdobí spásy Kříž, i takové, kde kříže spásy není, a na nichž kámen, divná hrobu tíž... – Toť staří známí, – ty už všecky zřela. Že všecky? – ne, ne, přec ne všecky zcela: tam mezi zarostlými těmi rovy ční jeden čerstvý, – ten je zcela nový: [84] v něj kněze – otce děti pochovaly a poprve dnes nad ním zaplakaly. – ***
Leč viz! – Ty hroby, jež tak němé byly, jak divný strojí po hřbitově ruch! Duch za duchem z nich tiše stoupá bílý, jak nad hory když stoupá mlhy pruh, a všeci vážně, s klidem v líci spějí, jak mráčků tlum – tak tiše beze slov, – jen dlouhé, vzdušné řízy se jim chvějí – a pílí tam, kde čerstvý kyne rov; a nežli luna z žasu probere se, co počne as ten divný noci zjev, už peruť vzdušná šíř a šíře nese těch duchů bílých dumný, vážný zpěv: „Z říše živých, z říše ruchu v říši klidu, v říši duchů vítej, otče, vítej nám! Blažen jsi, že z žití víru dospěl’s šťastně v přístav míru, zniknuv zrádným hlubinám!“... „Odtud prchá světa vlna, strasti, klamu, zrady plna, před sluncem jak prchá stín. Zde se končí žití sváda, zde je klidu věčná vláda, zde je neznám všaký čin!“ „Z říše živých, z říše ruchu v říši klidu, v říši duchů vítej, Otče, vítej nám! Blažen jsi, že z žití víru dospěl’s šťastně v přístav míru, zniknuv zrádným hlubinám! –“ 85 XVI. FRANTIŠEK KOHOUT. Nar. 8. července 1868 v Malešově. – Kaplan ve Slatiňanech u Chrudimi.
Požehnaný.
1. Zřím bránu Salemskou, déšť květů, ratolestí, rouch nádheru a ženy, muže, děti, a středem jich, hle, Pán si cestu klestí, co „Požehnaný“ k nebes výši letí. Ó plesej, Máti, Syn Tvůj hle jak slaven! Proč zrak Tvůj vlhne, či snad srdce tuší, jak zítra zraněn, ztýrán, roucha zbaven na dřevě kříže vypustí svou duši? O nelkej! Radosť na rtech nechť se chvěje, dík s Hossianna leť až v nebes brány! Svou smrtí kotvu ve vír beznaděje On hodil směle, budiž požehnaný! 2. Rosa padá – zlatou slzou skropen květ, [86] chví se jako ňadra mladá, s očí na jich bílý květ, rosa padá. Rosa padá zlehka jako vzdušný sen, květům se v líc smavou vkládá, vábí sladkou vůni ven, rosa padá. Rosa padá, měsíce v ní hoří třpyt, jako perel dlouhá řada na stébel se likne nit – rosa padá. Rosa padá, slyšet lehký lesa šum, v hnízdě pták to hlavu skládá, zkázku tíká mláďatům – rosa padá. Rosa padá – cítím již ten vlahý dech, do oka se slzou vkrádá – po zapadlých mladých dnech rosa padá! 3. Teď měsíc vyšel velký, skvoucí jak zářná lampa plná kouzla, již anděl denně rozsvěcuje, by babka zem, když noc se snuje, ze staré cesty nevyklouzlanevyklouzla. 87 A za ním hvězdy, jako včely, jež letí v nivu plnou květu, by spily se tu rosou, vůní, si sedly na té nebes tůni, vstříc smějíce se všemu světu. Jak bělostkvoucí beránkové, pak lehkých mráčků vzdušné sítě, když na pastvu je pastýř vede, po dlouhých chvílích zimy bledé po nebes nivě tančí hbitě. Vím, jak ten měsíc za večera, že láska v lidskou duši vchází a za ní hvězdy zlatí snové a někdy hněvy – obláčkové – kol vždy však štěstí beze hrází! 88 XVII. JULIUS AL. KORÁB. Nar. 2. července 1874 v Rychnově n. Kněžnou. Právník v Praze.
Hymna proudů.
„My ženem se v bouři a víru dál k cíli, jen k cíli – kdo chápe náš zpěv? V něm věčnosti obraz, v něm bez klidu, míru se kolotá vášeň i láska i hněv, v něm velebná modlitba, důstojná Boha, zní v úchvatný chorál, jenž věčně Ho vzývá – Jej, mocného Tvůrce! Ta vznešená sloha, jíž básníkem On, v níž On světu zpívá!... Na pomezních horách stín sosen kde v tiši zdroj křišťálný praménků v lůně svém chová, tam sbíráme síly: Bůh básní a snová zpěv dojemný... Les jím ustává v šumu, květ sasanky bílý se chvěje a dýší rtem žíznivým traviny tklivou tu dumu, mech voní, vše zmlká..zmlká... Kraj němý nás slyší..slyší... [89] My pějem... A skalám zlíbavše boky svou stříbrnou píseň v údolí nesem – tam v slunečné záři stkví naše se toky, břeh – pomněnek azur – se zachvívá plesem..plesem... A nadšení básníka roste a roste..roste... Hle, sloky tu mohutní, rychle se množí, kouzla je stále víc v písni té prosté, v písni té vznešené, v písni té Boží!... Těm krajinám žírným, co nad břehy kynou, my za zpěvu, jásotu, žehnání, štěstí zdar lukám i polím toužíme nésti – jak radostně vlnky nám hrají a plynou! Dál spějeme, dál..dál... Ta píseň je věčná, ať radosť v ní jásá, ať smutek v ní vyzní, – ji příroda pěje i slyší ji vděčná, my nezdáme jinde potkat se s přízní! – – V nás láska i vášeň, v nás blaho i zmar! – Když povodní v bouře hněvu se ženem, tu ničíme všechno, kraj chvátíme plenem: v mžik zmařen je žírného léta dar... Pláč lidstva nám v slohách se chvěje a děsí hloub pobožných srdcí i nevěrců duše, – zrak ztrnule hledí, jak troskami, směsí chat, stromů i mrtvol my zmítáme hluše. Dál spějeme, dál..dál... Ta píseň je velká, ať blaha neb žalu v ní slzy se chvějí, – nám řine se z ňader, nám zní ze peřejí co v žádné již písni nejásá, nelká!....“nelká!...“ Tak vlny se valí v dál a pění se, vše v jeden splývá šum a rej a ruch, 90 vše víří a vzrůstá a zniká a mění se a zpívá – tak zpívat můž’ jedině Bůh!... Básníku – buď skromný! Hle, krásná, bez vady těch proudů je píseň, jež před tebou hřímá..hřímá... Jak úchvatná, mocná!..mocná!... Je slyšena všady a přece – žel, koho z těch lidí zde jímá?! – – Jak netečně všichni jen spěchají dále, jí nechápou, neslyší! Stejní jsou stále!..stále!... A tvoje což píseň! Ta chabá a bídná jen vleče se trampotou všedního žití – – kde ty najdeš duši, jež ráda a vlídná by slouchala zpěv tvůj!..tvůj!... Uč skromným se býti!.býti!
Chaloupka.
Cos jako láska v duši mojí plane když večer zírám k oné chatce nízké – cit blaha, štěstí lehce vůkol vane a vše mi při ní blízké tak, ach blízké! – – Jest malá, prostá, v zeleň půl se tají, z níž hledí střecha došková a šedá, snad chatka nejchudší to v celém kraji, – však přec ji oko mé vždy s touhou hledá! Když polem bloudím blízko za potokem zrak můj kol ní jen v blahém těká snění, rád tiše dumám vázna v chůzi krokem, slasť plní duši, libé rozechvění... Dým bělavý tam z olšin stoupá temných, výš k blankytu se vznáší lehce, hravě, 91 tam splývá zvolna s tlupou mráčků jemných, jež rdí se nachem večer při záplavě. Dál snivý kráčím. Slunko již se chýlí k hor obrysům, jež zlatou krášlí pruhou, chat okna žárem planou touto chvíli a hřbety střech se nachovou stkví stuhou. A ona chatka chudobná a nízká se měkce tulí v olšin zeleň tmavou, nach červánků se v okénkách jí blýská a zlata září plane mihotavou. Jak stařenka je shrbená a sivá, jíž úsměv sladký sídlí v tváři vlídné, když večer k horám růžovým se dívá a vzpomíná v své staré hlavě klidné. Při vzpomínkách tu slzy vřelé kanou, tu srdce radostí si povyskočí –: sny mládí táhnou skrání ustaranou, jich krása živne v lesku jejích očí – – Cos jako láska v duši mé se chvěje, když zřím ji večer krásnou tak a milou, z ní vane blaho, v srdci teplo mně je, duch výš se vznáší, novou vzrůstá silou. Výš nebes modrem spěchá v písni vřelé tam v říši jasnou, svatý Mír kde vládne – ó cítím v nitru touhy růsti smělé, mé srdce jimi chvěje se a mládne!..mládne!... 92
Vánek.
Jdu z nekonečna v nekonečno... Lesem hra v korunách má píseň tichotklivá, vše s utajeným poslouchá ji plesem – i ptáče mlkne, mhouří očka snivá, i hmyz let staví v slunci nade vřesem... Fialka útlá, jež se v trávě skrývá, ni nedýchá; jí v kalíšku se třpytí jak slzná perla rosy kapka mživá – v sny hrouží se to něžné, vonné kvítí... hrá v korunách má píseň tichotklivá... Jak modré oko v cloně řas tam v sítí je klidná tůň v svou dumu ponořena, jen občas třpytná libela zří chvíti se hladinou, tak modrou do zelena, když pestrý pták ji rozvlní, chtě píti... Tiš lesa hluboká mnou rozechvěna... hrá v korunách má píseň tichotklivá, – tu srna snivá slyší mne, tam žena neb chudá dívka, v sosen změť se dívá..dívá... a vzdychne si a dál jde, zamyšlena... Jdu z nekonečna v nekonečno... Splývá má píseň v šumu s hravým ptactva plesem a chví se lesem – něžná, tichotklivá... 93 XVIII. KAREL TH. KOTROUŠ. Nar. 21. října 1866 v Marcovicích u Volyně. Kaplan v Merklíně na Moravě.
Mezi dětmi.
I. Tak rád se na Tě zadívám vždy, můj světlovlasý andílku, když z knihy časem očka zvedneš, a usměješ se na chvilku. V tom úsměvu svém přelíbezném, jímž líčko Tvé se polije, tak cudnou, čistou připadáš mně, jak bělostný květ lilie. A tu vždy Krista vroucně prosím, jenž maličkých je přítelem, by od poskvrny hříchu všeho Tě ochraňoval v světě zlém. By nevinnou a cudnou stále Tě v žití celém zachoval, [94] a jednou ve sbor andělů Svých, Tě, dušinko má, povolal. II. Ty modlíš se – jas ve zraku, a ručky zbožně spjaté, tak klečíš tu jak andílek v své nevinnosti svaté. A v Boha pevná důvěra se po líčku Ti chvěje, a modlitba Tvá výš a výš až před trůn Boží spěje. Ač nezní mocným hlaholem, přec vniká nad oblohu, a nad andělů svatý žalm, je jistě dražší Bohu. Mně zdá se, že Jej v nebi zřím ve slávy majestátě – jak, synáčku můj, žehná Ti a usmívá se na Tě.....Tě... 95 XIX. P. KAREL KRAUS O. CIST. Narozen 1864, jest provisor fary v Boršově na Budějovicku.
Bůh – nejvyšším sochařem.
Jeť člověk jako skály kus, pln rohův, ostrých hran, jejž sochař v dílnu přiváží a tesá se všech stran. A tesá, dlabá, otlouká i třebas kolik jar, až v posled zbude pod rukou mu vzácné sochy tvar. Jeť člověk jako skály kus, pln rohův, ostrých hran, však Bůh, ten mistr nejvyšší, ho tesá se všech stran. A tesá, tluče křížem naň i třebas mnoho let, až člověk hříchu zanechá a Svatého má vzhled. – [96] XX. FRANTIŠEK KYSELÝ. Pravým jménem Bruno Sauer, nar. 12. ledna 1857 v Kudlovicích u Velehradu, premonstrát kláštera Strahovského v Praze, t. č. kaplan v Jihlavě. Má v rukopise rozsáhlou legendu Norbertinskou a svazek drobných básní.
Láska mateřská.
Byl hod velkonoční teplý, smavý, skřivan jásal, pyšně bujel strom, a lid zbožný malebnými davy chvátal zjařen u Vircburský dóm; v tísni lidu, skráně nachýleny, v portal stoup’ mnich Norbert zanícený. Za ním v davu pestrém bolnotklivý ozval se ples tužeb důvěrných: „Matko drahá, proslavený divy Norbert zavítal sem, bílý mnich; slovem víry dojista on změní v blahý los tvé hořké utrpení!“ Na jásotu projev nenadálý zazněl dojemně hlas bědavý: „Oči mé, jež dříve jitrem plály, [97] halí temno pusté mrákavy; ach, kéž aspoň jeden pohled zlatý vyprosíš mi s nebe, muži svatý!“ Ohlédl se mnich. Jak réva k jedli k junu ztepilému schýlena, obličej svůj rozoraný, zbledlý před ním ukláněla stařena; ruce mela důvěřivě spjaty, a ret děl: „Jen jeden pohled zlatý! Před časem, kdy ještě vesna hravá sypala mi růže do lící, světa vděk i kouzla čarosmavá vnímaly mé zraky zářící, jako v blankyt v manželův zor sladký nořil se hled ženy jaré, matky. Chotě dobrého však nenadále uchvátil mi lakotivý hrob; na tu ztrátu v bídě neustálé blaho vše mi zašlo beze stop, až i na mých očí zákmit rosný slepoty mrak padl hrůzonosný. Dítěte, jež zrodila jsem bídná, poznati mi přáno nebylo, oka mateřího záře vlídná nesměla ho stříci přemilo; matkou neznán, rostl hoch, až v krátce vyvinul se v bujarého mládce. Jedinou on podporou mi v stáří, útěchou a zdrojem života, matce věnován pot jeho tváří, odříkání, péče, lopota; ale já – ten bol jen matka cítí – nesmím podoby té drahé zříti. 98 Ulituj se, divotvorče velký, vymodli mi vidu sladký dar, ať již oko matky trpitelky v synovu tvář jemný tryskne žár a mu tajnou, tklivou zjeví řečí, jak se všecka miláčkovi vděčí. Kristus, jehož chleba ve způsobě přítomnosť i lásku žádoucí proti bludu Antverpského zlobě obhájil tvůj zápal převroucí, jistě mocnou na přímluvu tvoji zakalené zraky moje zhojí!“ Na to mnich: „Až o mši přijmu Pána, přistup doufanlivě k oltáři; snad ti bude milosť Boží přána, oči tvé dar vidu ozáří!“ – Zvědavého lidu tísní valnou do chrámu syn uved’ matku žalnou. Když byl vroucně Norbert při oltáři pokochal se v chlebě nebeském, k lidu vlídnou obrátil se tváří, zrak mu nebes háral odleskem; stařeně dlaň vloživ na skráň sivou, prosbu k nebi vyslal úpěnlivou: „Kriste, pro své divné z mrtvých vstání, blaživý ten zázrak zázraků, který člověka dnes k nebes báni vznáší od pozemských útlaků, nevidomé zraky ženy bědné vlídně temnoty zbav neprohledné!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid; ale darmo, v jejím oku chorém 99 nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený poznovu se ujal slepé ženy: „Když ne pro své z hrobu vstání plesné, tedy pro pěti ran prameny, smrť, jíž peklo udoláno běsné, světu vydobyt ráj ztracený, zkalený zrak ženy utýrané obdař vidu světlem, Kriste Pane!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid; ale darmo, v jejím oku chorém nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený po třetí se ujal slepé ženy. Vida, kterak duši vlahou rosy důvěra jí skrápí dětinná, slyše, jak jen roztoužena prosí o jediný pohled na syna, všecek tuchou neklamnou se vzrušil, a hlas jeho v brány nebes bušil: „Kriste, pomni, že ti matka drahá v moří stálých trampot, obtíží byla vřídlem útěchy a blaha od betlémských jeslí ku kříži, srdce její pro tebe jen plálo, oko něhou nejsladší tě hřálo. Pro tvé Matky lásku, jež ti sela na trnité cesty měkký květ, než i pro lásku, jež dnes tu želá něžný na zrozence o pohled, buďte kalné zraky této ženy milosti tvé kynem osvětleny!“ 100 Děl a dechl v oči starušiny. Jako v mraky jemný luny svit ponenáhlu v očí zákal stinný zornice lesk vítězivý kmit; vzkřikl dav, a matka, blahem zpilá, v synův obličej zor pohřížila. Mnich pak, v duši blahořeče Pánu, vážně lidu žasnoucímu děl: „Marno-li již tlouci v rajskou bránu, by Pán milostí zdroj otevřel, tehdy k darům nebes vrchovatým mateřská jen láska klíčem zlatým!zlatým!“
„Lilja“.
O mnichovi Ásgrimssonu*) islandská tak pověsť praví: S biskupem se v tuhý rozpor Ásgrimsson dal hrdohlavý; avšak, běda, biskup Gyrdr mnicha vrhá do žaláře, na dno sluje přehluboké, prázdné vůně, tepla, záře. Ubohý mnich v sluji strádá, tma jej straší, zima mrazí, a kol nohou slizkou změtí žab a hadů roj se plazí; měkne srdce Ásgrimssonu, kajicnosti kel v něm pučí, na modlitbách k nebes výši vzlétá ducha křídlo ručí. *) Čti: Ausgrimsson.
101 Matce Páně, která smutné utěšuje smavou zoří, s toužebnou se důvěrností opuštěný vězeň koří; pozvolně pak v rysech temných přelévá mnich zadumaný modlitby proud v píseň tklivou na oslavu něžné Panny. Když mu ze rtů prvá sloha vyzněla, šperk drahocenný, o stopu tu nohy jeho nad roj plazu vyvýšeny; žasne, pátrá, divný stupeň pod rozchvělou hledá patou, paprsku, aj, zázračného prouhou zdvižen zářnou, zlatou! A sloh sto mnich sto dní spřádá, až tak sto jej zlatých pruhů přepodivně vyhroužilo z úmorného sluje kruhu; dopěna a v duši vryta „Lilja“, píseň božské vnady, a skald její, sluncem líbán, volnosti rej vítá mladý. O mnichovi Ásgrimssonu islandská tak pověsť praví. Nejeví se v jádru jejím básníkův los neklamavý? Tak i básník, v prachu všedním žalařován tupců vřavou, k hvězdám bílých jisker deštěm vytryskuje píseň žhavou. A tu spějí archandělé, uchváceni písně vnadou, 102 a svá zářná, zlatá křídla za světlé mu stupně kladou; on pak jako vidmo rajské s míru písní pružným chvatem do výsostí nadoblačných po řebříku stoupá zlatém. 103 XXI. FRANTIŠEK LEUBNER. Nar. 13. srpna 1867 v Dol. Beřkovicích u Mělníka. Farní exposita ve Schwaderbachu u Kraslic.
Ballada o skřítku.*)
Markrabí Karel s panem Buškem starším – jsou v zimě smutné večery! – dnes k vínu zasedli; jim jazyk němý sic nerozvíže v hlučné sněmy, než k řeči sdílné důvěry. Co teple dýchá krb, co meluzina v noc mraznou kvílí nad krovy, jdou Karlu od úst proudem slova plynná, však Bušek slovo k slovu spíná, jak vážil by je okovy: „Díš mylně, pane, nikdo kdo buď koli že v drsnou zemi neštěpí kmen vinný k nám, Pán z něhož v pozástolí svou krví hostil apoštoly, než jal jej katan sveřepý“.sveřepý.“ *) Báseň psána jest samostatně bez jakéhokoli vlivu podobné básně Nerudovy; básník čerpal přímo z kroniky Hájkovy. (Poz. red.)
[104] Máv’ Bušek rukou, cos jak odmítaje: „Nač o tom slovných zápolů? Znáť otec Tvůj, ač málo zem svou znaje, že zlatem z naší hroudy zraje pot, slza i krev mozolů – –“ „Aj pane Bušku, trpko z úst Ti vane, jako pil bys hořkou země žluč! Co v Burgundsku kdy slunným zrálo žárem, tchán nejlepší přec poslal darem, co sud kdy spoutal pod obruč. A pravda-li, co starý rozum praví, že víno srdce zveselí – v zdar zemi té, co mok ten rodí žhavý, a na mé Blanky dobré zdraví výš plnou číši, příteli!“ A napiv se: „I tvá zem štěstí hodna“,hodna,“ dál z Vilhartic dí odvetou. „Jí k blahu třeba nejen toužných přání i ruky pilné, moudrých skrání – a růže štěstí pokvetou. Pak rozjasní se tváře na veselí, pak zjásá zpěv, kde lká teď pláč, ni dítě hořem v Čechách nezaželí i v štěstí vzroste na muž celý – jen pomoci nám k tomu rač! Ráj štípíš-li tu, rájem zakvete Ti, i réva v hrozny vyspěje. Kéž rukou strážnou chráníš ráj si škody a v číši své, kdy šumí hody, kéž nezříš krve krůpěje. Jen k páži páž! V tom české štěstí stojí, když ruku podá druhu druh, ať ostrým potkají se s vrahem v boji či na úhoru v práce znojí svou brázdou vedou dělný pluh!“ 105 Skráň mladou vznesl, – v očích jiskry hrály – děl pevným hlasem markrabí: „Své zemi jména ctného dobývati, – slib slyší Bůh i boží svatí – že úmysl můj neslabý! Tys výtku děl – slyš pravdu dávnou zjevně: syn nemůž otců za viny. Však ať se zloba protiv bouří hněvně, já, doufám svému Bohu pevně, žal nebudu své otčiny! Bůh mému pomozi i svatý Václav, bych sliby věrně naplnil! Ač slovo knížecí zpět nemá jíti ni překážkou se nezvrátiti, – jen pomoc Páně dá nám sil! S ní, dobrý druze, vejdem do turneje! Číš na budoucí zvedni čas a do poslední vypij do krůpěje: Ať v zápasu nám nebe přeje a zlý má s námi smutný kvas!“ „Bůh pomozi! Jde s Tebou každý věrný!“ radostně Bušek vybuchl. „Muž nebočí již od daného slova! Tvá vůle silně pohotova, by oheň v prsou potuchl, co pro česť jména českého Ti hoří! Ctných králů slyším dědice – buď zdráv, kdo v turneji tom ctném Ti dvoří!“ Vzal Karel pohár od komoří – a zdvihli plné řepice. Svou nedopiv, pan Bušek hustou bradu si spokojeně pohladil. „Sic v kapce poslední prý síla zbývá. Kdo za dne v sedle, večer pívá, 106 by skřítky vděčné navnadil, jim zavděk nechá kapku na dně číše, že koně češou ve stáji. Když rytíř unavený ze sna dýše, tu přijde skřítek tiše, tiše, a zbytek slízne potají.“ „Snad babí pověstky, můj dobrý Bušku, Tvou moudrou hlavu mátoží? Já chutně dopíjím svou číši ke dnu! Bych nechal v ní jen krůpěj jednu, než hlava k snu se uloží, a po mně jiný pít měl nedopitek, mok krvorudý dobrých rév, mně zdá se, – byť i dobrý byl to skřítek –: kdo vína mého pije zbytek, jak pil by moji vlastní krev! Vždyť znáš, že víno v žilách na krev přejde! Ej přál bych, země příští král: Co sluncem zraje, moji věrní milí by s krví hroznů sílu pili, by jarý oheň krev jim hřál!“ Vstal Karel od stolu. „Dnes v pohovoru my zmlkli bychom neskoře! Čas na lože! Chraň anděl s nebes dvoru, by zlý nám nebyl na úkoru, ať zdrávi vstanem za zoře“. A ulehli. Tmou komory se plazí pruh rudý k stolu od kamen, kde drobnou jiskrou skáče na řepice. A vichr buší v okenice, v noc meluziny skuhrá sten, jak žebrák u dveří by lkal své žely a skuhral, huhlal v důvěře. Pan Bušek stichl teplé na posteli, 107 jen markrabí v svém loži bdělý své ještě šeptá páteře. Již váznou slova jako bez paměti, duch ve snu mešká odpolu – V tom jakby zticha skřípla stěžej dveří – kdos drobným krůčkem jizbu měří, a blíž se plíží ku stolu. Jak na stůl kdos by opatrně sáhl, cink! pohár jasně zazvonil. A ticho teď – kdo dlouhou žízní práhl, zde po poháru ruku vztáhl a k ústům žízným přiklonil. Zas ťápe, šlape komorou ten krůček tak uspávavým rozměrem – – Kdos kolem stolu chodě do okolu, teď jak by sklamán skřekl v bolu, – číš třeskla o zeď úderem, zpět odrazem se vrací ode stěny a padla prostřed komory. Zrak protrhl pan Karel vyjevený – Tu v šeru stojí rozkročený stín dlouhý malé pitvory. Skřet vskutku na kapku si vína přišel! Na stole číše Buškova, však markrabova leží na podlaze, tak potlučená po odraze, jak byla by jen z olova! Pan Karel used’ v loži. Snad se staví mu v oči oblud pro baby? Však šerem cítí pohled vyčítavý, hlas zadrhlý jej smutně zdraví: „Bůh pozdrav, pane markrabí!“ „Co, tváři hubená, zde tkáš se v noci?“ ptá Karel v zlém se rozmaru. 108 „Kde baby přadou niti suchopýru, tam choď – a najdeš dobrou míru, blín v hněvů babích odvaru! É hleďme, zloboh zlý se štítí vody, chuť na víno má šlechetné! Ba věřím rád, že cizí od úrody by leckdo rád si strojil hody – och, čeládky té početné!“ A skřítek šedý trpělivě čeká, až markrabí svou dopoví. Stín smutku tmí se po dobrácké tváři, – kdo kdy se s dobrým skřítkem sváří? – Hlas Karla kárá hrobový: „Rač na jazyk mít pozor, vzácné kníže, zlý jazyk hlavě nepřeje. Snad dávné přísloví jej Tobě svíže: Skřet na koho si právem stíže, zle nedobře se poděje. Než mlád jsi – budiž odpuštěna vina, ač vína jsi mi nezavdal, nač čekal jsem, až mráz mi v kosti čišel. Co za dveřmi jsem z řeči slyšel, dím ku Tvým slibům: Bůh to dal! By lidská krev Ti ruku nezahřála, kdy s vínem pohár zdvihneš k rtům, by lid pil krev, co v slunci rodí skála, by ohněm v tvrdém těle hrála, – však slovo mé vlož na rozum: Mně nedals napit, o kapku bych vína snad neochudil vaši krev? Můj milý kmošku, opatrný příliš, sluch pozorný teď k slovům schýliž, co radou Tobě pravím v jev! Rač strážně bdít a Tvojí nad mohylou 109 kéž moudrá hlava ráčí bdít: By lékař cizí nepustil mu žilou, – až lid Tvůj snad by zpýchal silou a sám chtěl jeho krev snad pít!“ „Jsi zlé či dobré?“ Karel děsem vzlykl, kříž v jméno Jesu Kristovo na zvlhlé čelo chvějnou rukou značil. Jak by mu pěstí hrdlo stlačil a tížilo hruď olovo. Pan komoří se zbudil. Skříply dvéře – zda v snu svůj vlastní slyšel hlas? Vždyť ticho zde, krb září v pološeře – To sen byl, v rozesnění věře, pan Bušek usnul klidně zas. Bdí markrabí však v loži nepokojný. Zda zlý jej straší nástrahou? Však v uších tajemná mu slova hučí a otázka jej tížně mučí, jsou hrozbou? věštbou neblahou? Kdos révu řeže, sen mu krátký značí, ne – údy v smrti tuhnoucí! Kdos hrozny v lisu na krev rudou tlačí – než k hrůze změnou snu se zračí v nich lidská srdce živoucí! A sní a bdí pan Karel roztržitě, noc nepokojná horečně! Těch vidin děsivých se leká v snění, roj obav mozkem víří v bdění – sen utišil jej konečně: Kmen prořezaný ze skalné rost’ půdy, kam zdravou utkvěl maticí. Z ran zajizvených na bohaté plody zrál slibně slunné za pohody, ssál žár a krev, zem třísnící. 110 Z cyklu „Na zlaté půdě“.
1.
Kristus před křížem!
Jde prašnou cestou v dumách mezi poli. Zem vůní dýchá zrajícího žita a obloha jak v jedno slunce slita, klid poledne, v něm nehnou se ni stvoly. Jde žehnaje, a na své myslí boly. Však náhle stanul, noha v zem jak vryta. Kde v stráni divizna a douška zkvítá, kříž oviklaný křivo stojí holý. Jen hřeby trčí ve spuchřelém dřevu. Skráň sklonil, srdce soucitem se chvělo. Ne Golgoty, zde vzpomněl jiných zjevů: jdou mimo bídní, šeptnou v pozdrav slova, dlaň drsná otře upocené čelo – jen za ně dal by křižovat se znova. 2.
Pod obrazem sv. Cecilie.
Zrak k nebi, ruka po klávesách pílí. Jak bystřeň hor to kypí ve varhanách: Zas Cherubů chví zpěvem v ráje branách, v poušť za ztraceným blahem Adam kvílí. Job v bolu stená, Píseň láskou šílí, žalm tvrdý vyzní v plesné Hossianah, lid těší prorok po Jehovy ranách a Magnificat slaví divů chvíli. 111 Trub soudných hlahol v prostor hrůzně duní, zní praskot rakví, mrtví táhnou z hrobů, a zem i hvězdy v prach se tříští dymný. Bůh nad oblaky v jasu kříže trůní a svatých sbor, co zmohli pekla zlobu, teď Beránkovi pějí věčné hymny. 3.
Laudate Dominum...
Mnich z Fiesole jak by s nebe svedl sem v apsis andělů ty zjevy cudné. Hlas budí z němých strun jich prsty bludné, jim nad skráň jazyk ohnivý se zvedl. V jich líci – štěstí zářný svit jsem shlédl, chval božích pějí zpěvy rajsky svůdné. Z blan žaltáře mi v sluch zní verše trudné, bič hoře Bůh když na člověka spředl... Čtu „Chvalte Boha“ na závitku listů, jež v rukou šťastných andělů se vinou – a vzpomínám si s divem na žalmistu: Ač temné dny žil bolu, beznaděje, když poslední mu žalmy se rtů plynou, on srdcem vděčným Alleluja pěje. 112 XXII. K. D. LUTINOV. Pravým jménem Karel Dostál. Nar. 22. září 1871 v Prostějově. Jest kaplanem ve Wiesenbergu na Moravě. Chystá do tisku sbírky: Sedmikrásy a Ecclesia militansmilitans, z níž jsou tyto ukázky.
Motto knihy: Ecclesia militans. Ty šípy, jež zrádcové střelili v srdce Tvé, ty všechny se v srdce mé vtiskly, a z ňader mých krůpěje krvavé: mé zpěvy a výkřiky tryskly!
Žalm z Babylonu.
Nuž zazpívej nám, otrokyně krásná! My známe tvoji harfu duhovou. Tož napni svoje struny barevné a slunnou písní rozvesel nám svět! Církev zpívá.
Vrah vyvlékl mne ze školy a uvrhnul mě do chrámu; „Tu zpívej davu cokoli!“ – a přijít ke mně nedá mu! [113] On vystavěl mu bavidla a vystrojil mu slavnosti – dým žalmů mých a kadidla tich rozplývá se k výsosti. Kol domu mého, v němž je Bůh, v dál duní pyšné kočáry, a v týraný můj toužný sluch se rouhá smích jen bujarý. Hlad bídě spílá zrádkyní, svár bouří chaty nejtišší – a zvony mojich svatyní ni žebrák plakat neslyší. Můj lid je sveden od lhářů a padá ďáblům v objetí – já sedím u svých oltářů a lkám, jak vdova bez dětí. Ba, jako vdova bez dětí v svém babylonském zajetí a plačíc v řízu zedranou, ždám, kdy můj anděl přiletí...? Kristus.
„Proč kamenujete mou nevěstu, mou spanilou, vlídnou a krásnou, jež kvítí vám sypala na cestu, v tmu svítila pochodní jasnou? – Pojď, holubice má, ty’s jako jarní den, kol tebe růže vinou se a lilije, jež v údolí snily svůj sen!... Proč matku svou bijete v drzosti, jež nad vaší kolébkou bděla 114 a mlékem vás kojila moudrostí a lásky vždy píseň vám pěla! Pojď, milá, pojď! Ty’s vinice má, samý květ! Na tobě v slunci rudé hrozny uzrály a radostí opily svět! Proč kamenujete vy paní svou? Proč proti ní snujete plány? To slyšte! Já přísahám přísahou: Jí nezmohou pekel všech brány!! Pojď, krasavice má! Jak voj jsi strašlivá! Vrah prchne před tebou jak hvězdy před sluncem: Neb štítem tvým věčným jsem Já!
Coelestis urbs Jerusalem! (Hymnus církevní.)
Ó rajské město Salemské, ty blahé míru vidění, jež ze živého kamení čníš do hvězd říše nadzemské, jak nevěsta v den veselý se kolkol pásáš anděly! Ty panno šťastně snoubená, jíž Otec věnem slávu dal, jíž láskou Ženich pomazal, ó kněžno, krásou zdobená: Král Kristus tvojím chotěm jest, o zářící ty město hvězd! Tvá brána z perel probleská, všem smrtelným se otvírá: před kým jen ctnost se ubírá, ten vchází v sídla nebeská a nadšen láskou Kristovou, rád snáší trpkou muku svou. 115 Tu hřmějí dláta, kladiva, a rána duní na ránu, až z uhlazených balvanů se vznáší stavba zářivá, a skála, mistrem spoutána, se štítu jásá hosanna! Buď sláva Otci, jenž jest Bůh, znej z hlubiny a s výšiny, buď slaven i Syn jediný i blahý Utěšitel Duch, zněj sláva jejich k výsosti, hřmi od věčnosti k věčnosti!
De profundis.
Kam jsi to zabloudila, duše má! Jsou vlastní oči tvé to v tvojí hlavě? – Hvozd všemi haluzemi děsí se, vzlyká, když vjezd svůj slaví do něho noc vichorná. To není jedna noc! Tu vchází nocí sto, – či jsou to syni Adama? – a v jejich očích doutná záští pekla! A jdou – a klekají – pod černým oltářem a spínají své ruce kostlivé a šepcí: „Bud’, Antikriste, zdráv! Ó jak jsi krásný! Jak Lucifer, když padal v bezdno záště! Ó padej! Padej!! – Rozpni křídla dračí, ať máme čeho chytit se, letíce v noc!“ A ten, jenž na oltáři stál, jim v šíje zaryl nohu a zdvihl trojhran ďáblův: – Přísahejte!! – 116 Jak hlasy těch, jež záští ještě v hrobě vzbudilo, zněl chropot jejich: Pomsta Bohu! Pomsta Bohu! Pom – Rty jejich zakrvácely se v skřípotu a prsty kostlivé se v kámen vrývaly. Tu žena hanby vstoupla po jich tělech k oltáři a černé hostie jim dávala, řkouc: To je satan! – – Co nesou to? Můj Bože – co to nesou?! Kříž! Na něm Spasitel! Kříž! Na něm Bůh! V střed sluje pohodili jej a plili naň – Jak roste požár lesů! A jak roste záští! – – Já křičet chtěl. Strach podrazil mi nohy, a Hrůza vlasy havraními zadrhla mi hrdlo. Zášť šílená! – V skráň svatou kopali a mrzkým čelem bili v trní božské hlavy. Kladiva živá – tloukli temeny do hřebů Jeho rukou, až proryly se tělem, zdola prolezly. Krev crčela naň. Kristus hleděl slzami, a oni padali mu k bokům – mrtvoly. Pán vstal, vzal na ramena kříž svůj a zbrocen krví vyšel v Kalvarii světa. Já za Ním potácel se ven a umdlen venku kles. V tmu za Ním hleděl jsem. Tmou svítil Jeho kříž! Má duše byla chrám, jenž okny dlouhými zář dýchá v noc a úpí žalmem adventním....adventním... Ó rozvazujte zvonům jazyky! Už advent dochází! Bůh přichází! – Ó zvony! Zvony!! Zvony!!! 117 Z intermezza knihy:
Legenda.
Kdys Hilar svatý, Hilarie svatá, (v svém srdci hledej jich, ne v knihách dávných), dvě děti Boží, brat a sestra v Kristu, tak mladí, krásní, odřekli se lásky, té smavé růže, která s jarem vadne. Kdys na hod Boží, plný míru nebes, šli oba svatí ku hostině Páně a přijali Ho se slzami v očích. Když jejich srdce dozpívalo díky, šli z chrámu v nivy, smějící se nebem. Jak jejich srdce skřivan jásal v blankyt, jak jejich duše slunce v svět se smálo. Šli různou cestou, andělé šli s nimi. Šli rozplesáni hudbou svaté lásky a celý svět jim zdál se krásným, dobrým, jak dítko Boží, hodné zulíbání. Šli cestou různou, ale s citem stejným – a na rozcestí náhle setkali se! Jak vlna vlně padá do náručí, jak jiskra s jiskrou v jeden plamen splývá: tak oba svatí, stejným plesem vzňatí, si ve objetí sdíleli své blaho – Má sestro milá! Bratříčku můj milý! I líbali se v blahu čisté lásky, an vášně blesk jim náhle zaplál v očích – – Jak ulekli se! Rozešli se v studu. Žal s lítostí jim žluče rozlil v duši. 118 O Bože dobrý! Jak je srázna stezka, jíž kráčíme tím světem k branám Tvojim! Krok jedinký – a propasť je nám hrobem – krok jedinký – a s hvězd padáme v peklo! O Bože dobrý, podchycuj nám kroky!
Písnička.
Můj první pohled z jitra léť na sad oknem ven: Na stromě rudý lístek se třásl opuštěn. A k tomu lístku létla má duše v sluníčku a zlíbala jej celý: „Můj bratře! bratříčku!“
Neodpírej zlému!
„V tvář pravou-li tě někdo udeří, ty nastav ještě levou líc!“ – O tvrdá slova! Pane, jak’s je mohl říc! A kdo jim uvěří? Mne potom kdosi na tvář udeřil – a já mu druhou nastavil. A hle! On políbil ji, on mě pozdravil! Já, Kriste, uvěřil! 119
K Bohu.
(Palmový háj u Babylonu. Uprostřed háje civí kovová modla Molochova. Hájem čpí dusivý čmoud ze spáleného dítka, jež dohořelo v náručí modly. Pohanský dav se rozchází, jen matka v němém bolu křečovitě objímá studené nohy boha.)
Už světlo žáru domřelo a dozněl píšťal ryk, dunění tympan dohřmělo, dochroptěl matky vzlyk; už dotančili derviši a noc všech nocí nejtišší plášť rozhodila v mžik. Lid do města se rozešel, sám ostal starý Mag. Duch jeho hořkou žlučí mřel a v čele tměl se mrak: – „O vyjdi, hvězdo čekaná nad černou říší satana!“ – a k nebi upřel zrak. Tam stála hvězda na hvězdě, smích, bleskot, výskot, jas – však nade všechny líbezně plá jedna, plna krás, a mžiká, volá, kyne blíž: „Pojď za mnou, pojď, a uvidíš a blažen budeš v ráz!“ Tu vpluly stíny kamelů: Dva muži s družinou. Kam táhnete to z Babelu? Za hvězdou jedinou! Hle, jak se chví a zvoní v sluch, že zrozen král a zrozen Bůh! Tam naše kroky jdou. 120 I táhli pouští pospolu dál v kraje neznámé, žalm jejich toužil v hlaholu: My Boha hledáme! A v hyen vytí, řvaní lvů za odpověď z jich jásá rtů: My Boha hledáme! A marně palma oazy je volá v sytý stín, zrak děv je marně provází a svádí v luzný klín – jim jediné jen oko plá, to oko hvězdy, které lká: Je zrozen Boží Syn! Už Sion ve své otroctví je vítá, do svých krás – „My slyšeli už proroctví, nač, Herode, ten kvas? My stání nikde nemáme, my jenom Boha hledáme, a Bůh zas hledá nás!“ Dál hvězdný vůdce chvátal, dál, a magové šli s ním, a když jas hvězdy zhasínal, tu Slunce vyšlo jim! I skládali mu dary své... Ó svatí, zlatí králové, kdo vás byl šťastnějším? 121
Vynálezce.
Den umřel už i s ptáků plesem. Svit lampičky se jizbou tácí. V ní, utrmácen denní prací, zas Klíma sedí nad výkresem, duch jeho v liniích se ztrácí. V ráz připjal pérem čáru k čáře – zrak jeho blýsknul – oheň sám – a rozsvítil mu chmurné tváře – on skočil s křikem: Už to mám! Jak blázen tančil po světnici a líbal svojich dětí líci i nemluvně, jež tiše spalo, až polekáno zaplakalo. Hned zase vrh’ se na výkres a z jeho ňader jásal ples: „Mé vítězství, můj krásný stroji, jenž dávnou tužbu lidstva zkojí! Můj poklade! Můj štěstí zdroji! Ty slavný konci bídy mojí! Nač nestačilo tisíc ruk, tvůj zmůže jeden srdce tluk! Ty rozneseš mé jméno světem – já slyším už, jak z kol tvých hřímá, jak hučí tvojich pístů retem: „Čech vynálezce – Václav Klímal“ – – – To, pravda, civíš, bído holá, a rozvíráš svá očiska! Ven! sic tě zdrtí stroje kola! Pryč! Dolů s mého ohniska! Pryč, potupo a zapomnění! Čím Klíma byl, tím dnes už není! Pryč, prachu černé továrny, pryč, tího úmorného díla! 122 Mě vítá sad už rozmarný, a z něho, jako růže bílá, ční domov dětí mých, má villa! Sem, děti mé, můj výkvěte! Sem na klín, ať vás táta zlíbá! Teď jiným mravům zvyknete, vy v raby nevyrostete, k vám šťastnější se pohár shýbá! Pojď, ženo má! Dost dlouhých nocí, jež prohladověla jsi s dětmi. Tys byla v nouzi ku pomoci, i rájem půjdeš, který zkvet’ mi!“ – – – A jak své ženě ve tvář hlednul, do vrásek, hladem vyhlodaných, do očí vpadlých, vyplakaných, tu rázem ochladnul a zblednul. Před zrakem náhle se mu kmitlo těch šedých vrásek celé moře, ruk tisíc kostnatých jej chytlo, z plic chorých steré lkalo hoře: „Co počne teď dlaň chudých kletá? hle, jak ji stroj tvůj na bok smetá! Ten stroj! Jak šíleně se točí, jsa vlažen slzou našich očí! Slyš hlad, jak v útrobách nám skučí! Však stroj dál bouří, hučí, hučí! Hlas mroucích našich dětí volá, leč duníce se chechcí kola! Jednomu pletou ráj a štěstí, tisícům zatínají pěsti! – – –“ Dav couvá. Pán jde otylý, zrak září mu jak opilý, 123 a volá: Sem stroj! ke mně s ním! Já královsky jej zaplatím! V to slzy chudých zase dští: „Ó bratře, pohleď do příští! My podlehneme v kolbišti! Rozbij ten stroj a roztříšti!“ Tak líto jest mu souotroků! Vzplál božský soucit v jeho oku, svůj výkres bere – k ohni s ním – Zní zase hlas: Já zaplatím! Krev Klímovi se hrne k hlavě. Snad jiný kdos – v té chvíli právě – stroj tentýž – lepší – vynalez’ a na trh zlatý už jej nes’! Muž Klíma chví se jako třtina. Zas myšlénka jej svádí jiná: Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzejde láska, slunce bílé, kdy rozdělí se chléb i práce. Ne jeden týt, sto jiných drát se! l dělník, bez pout maje nohu, se vznese ku kráse a Bohu a zdvihne děti k volným skráním – – – Pak stroj všem bude požehnáním. Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzplane láska, slunce bílé! Snad! – Snad? ach, snad! On do daleka svůj triumf uschoval a čeká. Kol dveří fena – bída – štěká. Buď, písni, věncem na skráň reka! 124 XXIII. MIKULÁŠ MARŠÁLEK. Nar. 27. listopadu 1867 ve Starém Městě na Moravě. Kaplan ve Fulneku.
Zvěstování Panny Marie.
Zda to v poli s kvítkem vánek hovor vedl, neb to podle růže zpěvný slavík sedl? Nebylo to vánku ani ptáčka pění; než to anděl Páně snesl pozdravení. Ode trůnu Páně lásky zprávu sladkou, že se v pannenství svém Jemu stane Matkou. Zda to jarní kvítko libě zavonělo, aneb z rána poupě v slunko pohledělo? Nevzhlédá to poupě, květ to nezavání, ale se to Panna v srdci Bohu klaní. – – A jak nachem zory vzchází světlo denní, tak se světa bídě blíží vykoupení. [125] XXIV. MARTIN MEDŇÁNSKÝ. Nar. 10. listopadu 1840 v Divince na Slovači. – Studoval v Nitře a Trenčíně, byl farářem v Beckově nad Váhem. Ohluchnuv jest od r. 1891 v pensi v Trenčanském Istebníku, malé vísce u Trenčína. Píše do „Obzoru“.
Vzdechy utlačených.
My sme národ malý, biedný, nepatrný, my máme ustlaté na hloží a trní. My sme zlomek velkej ríše Svätopluka, nám až srdce sviera, stiska, žialom puká. Nás sverepý živáň ubíja, otročí, nám už slze vyschly z uplakaných očí. Nám už beťár z hrdla trhá jazyk rodný, [126] útlu mlaď sožiera ten Herodes svodný. Naše utrpenie nemá v svete páru, až lupičskou rukou siaha ku oltáru. O všetko nás obral, i dušu ubíja, no jedno nemôže vziať nám dračia zmyja. Nevyrval nám z duše pevnú viery pásku, ni nádeju v Boha, ni nebeskú lásku. A toto nás spasí, k víťazstvu dovede, to nám sladí suchý chlebík v našej biede. 127 XXV. FERDINAND P. MÍSTECKÝ. Pravým jménem Ferd. Pěčka. Nar. 8. října 1861 v Místku na Mor., kaplan ve Vídni. Vydal Básně (1888) a chystá do tisku Písně a meditace.
Písnička.
Vzdech-li mi hluboko do duše nahne se, na svojí peruti perličku vynese. Perličku, písničku o blahu, o štěstí, pro moji samotu, pro moje bolesti.
Ave maris stella!
Kdy opuštěni plynem, svit naděje nás míjí, kdy k lodi mračno kleslo, [128] a vichry v plachty bijí, drž pevně v moři siném, Ty, naše veslo! Hrom soptí v hněvu lítém, noc po vlnách se valí a stožár v bouři praská, ó veď nás přes úskalí, ó buď nám hvězdou, štítem, Tvá, matko, láska! Až na břeh noha stane, kde luh se směje květem a maják spasný hoří, svých díků věnce spletem, ret hymnou chvály vzplane Ti v nové zoři!
Chcete, bych vám písně zpíval...
Chcete, bych vám písně zpíval do smíchu a do skoku... míval jsem jich na sta, míval, v nitra bajném hluboku. Míval jsem jich na sta, míval, v slzách na ně vzpomínám, ciziny vln prudký příval spláchnul všechny, já zbyl sám. Sám jak višně v podjeseni bez ptáků a bez listí, jenom vítr v rozechvění teskně kolem zasvistí. 129 XXVI. JOSEF MOTTL. Nar. 16. února 1864 v Sedlci v Táborsku, jest farářem ve Vrcholticích u Neustupova.
Z mojí cesty za slávou. (List z naší literarní historie. Úryvek z delší básně.)
Ne, vytrvám! Pryč, bázni lichá! Vždyť pro slávu a potlesk davu tak mnohý jásá, pěje, vzdychá, lká, nyje, v dumách kloní hlavu, ba, když mu velí davu pýcha, i nad oblaky zalétá, a – jako pavouk obraz krásný, – svým šerým veršem oplétá i rajských duchů zástup jasný, rve cnosti v kal a Hospodinu se posmívá – pro potlesk pouhý. A já bych bál se nočních stínů, když blízka sláva, cíl mé touhy? Když tak jsem dumal, vůdce můj otevřel dvéře zrezavělé a v prostrannou jsme vešli sluj, jež osvícena byla stkvěle. [130] Na stěnách štítů navěšeno a mečů, šavlí, rapírů – vše předůkladně zhotoveno ze stříbrného papíru –, ba ve krunýři lepenkovém tam stál i rytíř vycpaný: nu, dekorace, jedním slovem, to byla věru bez hany. Skla kukátek jak v panoramě se leskla vůkol po všech stěnách; ta život předků zjevila mně ve mnohých zajímavých scenách. V nich bylo vše – od mlatův, luků a staročeských opánků do snivých mandoliny zvuků a josefinských copánků. – V ten zlatý čas, kdy ve zákoutí jsem Robinsona chtivě čítal, kdy sen o dalné světem pouti tak často se mi v hlavě splítal, kdy obrazy ty spanilé se rozprchly jen v oné chvilce, pan učitel když provinilce hnal od němčiny k násobilce jak od Charybdy ke Scylle, v ten zlatý čas k nám chodíval odkudsi kolovrátkář sivý, jenž v kolovrátku svém měl divy, jak nikdo jiný nemíval. Jen ukázal se: ze všad letí už k němu s křikem hejna dětí. A kolovrátkář hraje již; až k němu hochů dav se tlačí se smíchem chtivě blíž a blíž, že odhánět je sotva stačí. Chceť každý dobře uvidět vnitř kolovrátku párky drobné, 131 ty ručky, líčka, šátky zdobné, chce zřít, jak dávají se v let a podle noty tančí hbitě jak lehké mráčky na blankytě. Tak v kukátkách, jež kolem v síni se rozkládala po stěnách, jsem život předků viděl nyní v přerůzných jeho proměnách. Tu slavní Češi dávnověcí jen kaši jedli idyllicky a zbraní ani neznali; leč, jak se vrazi přihnali, hned z holoubků se stali reci a zvítězili ovšem vždycky. A dále plémě jiné zcela jsem spatřil v hradbě vozové: mohutné paže, hrdá čela – nu zkrátka, v pravdě rekové to byli, jakých neuzřela ni Hellas mužná, Róma stkvělá. Ač slova žádná nezazněla jim ze rtů, pochopil jsem přec (to z posuňků jsem vyrozuměl), že každý z nich tak řečnit uměl jak liberalní poslanec. Hned vedle uviděl jsem davy, jež vlekly se jak mrtvol stíny a s gloriolou kolem hlavy se z vlasti braly do ciziny; jak vzteklice za nimi jeli; dragouni, kněží s divou tváří – byl obraz to, jaký jste zřeli nejednou jistě v kalendáři. 132 A dál zas vrchní s copem, mračný se zraku mému objevil, jenž s drábem svým jak upír lačný ze selské bodré krve tyl, až dovršena hříchů míra a náhle pomsta lidu vzteklá i vrchního i mušketýra hrdinsky svrhla v propasť pekla. – „Můj drahý“,drahý,“ pravím mužíkovi, jenž upřeně se na mne díval, „o Husitech a o Husovi už veršotepec každý zpíval; o dragonádě, Koniáši jsou románův i novell roje, a mušketýrem, vrchním straší už každý vrabec děti svoje. Co máte zde, už terciáni to chromým veršem líčí též; to vše je staré povídání a k tomu ještě – zpola lež“.lež.“ Když v létě na nebeské báni se slunce libě usmívá, tu často z dálky z nenadání přilétne bouře zuřivá; strom staletý svou kloní hlavu a žalně lká o smilování – leč vichor v černém mraků hávu rve zdobu listí s jeho skrání, blesk staré údy jeho drtí a ryje ve vrásčitém kmeni, a jako děsný chropot smrti zní v dál i v šíř hluboké hřmění. Tak děsným mrakem pokryla se průvodce mého sladká tvář, 133 hrom hněvu zavzněl v jeho hlase a z oka šlehla blesku zář. „Ven odtud! Ven!“ tak zvolal ke mně. „Pryč z této síně posvátné, kde tklivým hlasem mluví jemně hlas každé doby památné! Pryč z chrámu dějin, hadí plémě! Jsi černý pták! Ó znám tě, znám! Juž neznesvěcuj podlou lící ten svatý minulosti chrám. Jdi! Slávu sobě hledej sám kde libo, třebas – na měsíci!“ Dál neslyšel jsem. Bez dechu jsem stanul venku za chvíli, kde na květech i na mechu se kapky rosné třpytily. 134 XXVII. FRANTIŠEK NOVÁK. Nar. 8. října 1867 v Telči na Mor. – Jest odborným učitelem v Morkůvkách u Klobuk na Mor.
Ve starém chrámu.
Vše zdá se mi tak domácí a známé, ta každá tvář, ty staré varhany – jak skutečnost, v snech na niž vzpomínáme, jak štěstí svit kdes v dálce nechaný. Kdes v dálce, vím... V tom šedém chrámu stanul jsem dávno jednou v slunný, jarní den. Slovačí krásnou vesny pozdrav vanul, kraj svátečně byl celý vystrojen. A dlel jsem tam, když varhan tony vály mír v duši, strastmi žití sevřenou; ty slohy všechny jásaly a lkaly v dál splývajíce za chrám zelenou. Znov kreslím sobě v duše svojí hloubi loď chrámovou a vetchý oltář zřím; [135] svic záře na něm s jasem dne se snoubí, kadidla vůkol modrý táhne dým. Sbor starců pěje, hlavy šedé chýlí přes začernalé věky zábradlí – – Ach, po letech tě zřím, snů květe bílý, snů lásky květe, dávno uvadlý! – Při varhan smutku nábožném a lkavém zde stanula jsi v jeden jarní čas; byl úsměv trpký na Tvém rtíku smavém, nevěsty vínkem propletli Tvůj vlas... A mně se zdá, v hlas varhan, v písní tony Tvůj hořký že se náhle mísí vzdech... Písmáci denně s kůru hlavy kloní – zjev Tvůj však schází na vždy v místech těch!
Nálada v smutném dni prosincovém.
Ta žlutá vrata vížky hřbitovní, ve které smutně denně zvonek zní v náš klidný dol, v tu samotářskou ves: víc než-li dřív – mne chmurou plní dnes. Za těmi vraty tam je mrtvých sad, kde také i já dřímat budu snad, až srdce, skráně nepokojný žár uvadlé trávy stlumí suchopár. Tam v pusté stráni, v těžké hlíně sám, zapadnu na vždy přátel vzpomínkám, a v zimě, v létě... neznám, neželen tam budu spáti dlouhý, chmurný sen... 136 A v naši ves – v tu jaro přijde zas, v ní jiní budou v budoucí ten čas – l ta, kterou jsem tolik rád zde měl, zde nebude, kde prvně jsem ji zřel! Snad jenom časem na den, hodinu, návštěvou přijde v rodnou dědinu a oknem v dumách bude hleděti na hřbitov, který v stromech viděti. „Dej klid mu Pane!“ tiše zašeptá – na víčka šátek přitiskne pak svá... Ó pro tu slzu té, již měl jsem rád, zde na pustině neznám chtěl bych spát! – Ta žlutá vrata vížky hřbitovní, ve které smutně denně zvonek zní v náš klidný dol, v tu samotářskou ves: víc než-li dřív – mne chmurou plní dnes! 137 XXVIII. JAN EV. NEČAS. Nar. 25. prosince 1849 v Studnicích u Nov. Města na Moravě. – C. k. okr. soudce ve Vyškově na Moravě. Vydal mnoho veršovaných spisů pro mládež a překládal hojně z básníků polských (Malczewski, Syrokomla, Mickiewicz, Miriam atd.) a z Götheho (Vybrané básně.)básně). Vydal též řadu spisů právnických.
Když přišla půlnoc...
Když přišla půlnoc a vše leží v klidu, kraj podobá se hrobu všeho lidu a luna zlatá zdá se lampou býti, jež nad mohylou toho hrobu svítí – Však sotva svitla první zoře denní, již země tvář i podobu svou mění: co bylo ticho, dřímavo a snivo, jest čilo, hybno, bujaro a živo. Květ na kalíšku rosnou perlu střásá, pták od větvice ku blankytu jásá a člověk s lože do díla se vrací a plní den svůj pohybem a prací. Tu jedni těžkou, zmozolenou rukou skal tvrdé kusy na kaménky tlukou, neb jako červi pod zemí se plazí – a jiní duchem nové dráhy razí [138] tam v onu modrou dálku nevídanou, kde myriady světův letí, planou – nám jako mušky zasvitnuvší polem. – Jest práce lidstva na hřídeli kolem, jež točí, nese, zdvihá, žene, tlačí, i dávné věky vyvážiti stačí; jest studnicí, z níž pravdy zdroj se prýští, jest skalní stěnou, o niž blud se tříští, jest požehnáním, které hlavu světí, jest křídly, jimiž nad hory se letí, a praporem, jenž prorážeje tmami, jde z hlavy tvora k Tvůrci nad hvězdami. 139 XXIX. ANTONÍN PAVELČÍK. (Pseud. A. Záhorský) nar. 10. října 1869 v Dol. Něčicích u Lipníka na Moravě. Kaplan v Bránkách u Valašského Meziříčí.
Do školy!
Ven z okna patřím; ve kraj širý svým křídlem šlehla vánice, sníh ženouc bez hrází a míry v před, v před vždy divokými víry – oh! bude sanice! V tom slyš! už pod mým oknem dole smích jasných zvonků hlaholí – hoj! tichým chvatem v bílé pole tím sněhem jako na gondole již plujem do školy! V zad letí hory, letí lada i obrys bílé vesničky; mně na hruď klesá hlava mladá a teplou píseň sobě skládá, v ní zvoní rolničky. [140] Má duše naslouchá těm krásám, v snech sladkých dřímá unyle; v nich blahem tonu, zpívám, jásám – už s kožichu sníh bílý střásám, jsme šťastně u cíle! Jdu do světnice; ač se směji, přec chlad mé líce pokrývá, mně vstříc se dítky blahem chvějí jak šípky, vítr ze závějí kdy jimi zakývá. Dlaň moje v druhou hlasně klepla, teď zbožný pozor na rtíky! Tu na mne šlehl oheň tepla, kdy celá škola ručky sepla, zrak jako uhlíky!
Audience.
Kraj ještě spal; hned na den skorý a v ranní páře, kouři, se k nebi nesl zástup chorý, stál u bran nebes, u závory, a bouří. Z dum svých se probral Tvůrce silný, k svých duchů patří četám – hned šuměl jimi rozruch pilný, Bůh k Azraeli volá sdílný: „Kdo je tam?“ Tu Azrael, kde věčná brána, svým bílým křídlem spěší, v ní silnější vždy buší rána – „Kdo to tak časně, hned tak z rána?“ „„My, Češi!““ 141 „Co vede asi ku nebesku k nám vaši bludnou nohu? Vás nepoutá strach věčných blesků, či jdete potěšit se v stesku?“ „„Chcem’ k Bohu!““ Už přede Tvůrcem všehomíra své křídlo anděl sklání! Bůh laskavě k svým Čechům zírá, jak slzu každý s líce stírá svou dlaní. „Jen pojďte, děti, pojďte blíže, sem, k Mému trůnu dále! Své povězte mi boly, tíže, co smutkem vaše srdce víže?“ „„Chcem’ krále!““ „„Tys, Bože, řekl k Israeli: „Měj svého krále, plémě!“ My též o krále prosit chtěli, ať v štěstí, slávě lidu velí. To chceme. Viz, Hospodine, zemi smutku, náš lid jak stále choří! Král bratrskou tu skončí půtku a slávy chrám jen silou skutků král stvoří!““ Bůh usmívá se na svém trůně a hlavou kývá stále – pak náhle vstal, sáh’ po koruně, hlas Jeho zahřměl, nebem duně: „Tož krále?!“ Šum andělů hned ustal v žase, slov božích tak se lekli! 142 Bůh u trůnu stál v svaté kráse, až muži zajíkli se v hlase a klekli. „Vy neznáte ten konec králů, jichž jména děje zdobí? Čí rostla říš v jich svárů palu? Co národů a věků v žalu šlo v hroby! Já, králů Král tu vaši zemi chci v štěstí míti stálém; chci, aby kvetla nadějemi! Já nad českými kraji třemi Sám králem!“ 143 XXX. JAKUB PAVELKA. Nar. 1865 ve Vážanech na Mor., jest kooperatorem v Rudíkově na Mor.
Anděl. „Věkové jsou hodinami národů“
Z bran ráje vyšel anděl křídel bílých, jenž poslán lid náš chránit psot, v zlých těšit jej a smutných chvílích, vést bezpečně, kde září kříže hrot, jenž vytčen jest mu za cíl stkvělý, by s cesty nezbloudil krok smělý. Již stokrát vystřídala zimu vesna, svým dechem sňavši závoj sněhový a rozlámala země pouta těsná, v něž poutaly ji ledu okovy, co vyšel váhaje a slzy taje v ty naše zubožené, české kraje. Jak sněženky květ přeútlý a něžný, jenž rozkvet s prvním jara zásvitem a pronik’ stěží země povlak sněžný, [144] tak bled, že chví se srdce soucitem: tak bledá jeho křídla jsou i líce, a oko jeho – hasnoucí je svíce... Šel anděl tiše dřímající zemí, šel po vsích ode dveří ku dveřím a budil spáče vlaje perutěmi. – „Již vstaňte! na zvon jitřní udeřím, ať píseň vaše zvučně zahlaholí, ať roznese se širém po vůkolí!“... Zrak protírají dlouholetí spáči, mdlé dlouhým spánkem hlavy zvedají, jdou, kudy andělova noha kráčí, a nejprv nesměle jen šeptají, než dále se srdcí jim spadá tíseň, a hlasitěji zvučí jejich píseň. Zpěv jejich roste v píseň z mrtvých stání, že hora odpovídá ozvěnou, a vítr roznáší ji širou plání a řeka šumí vlnou zpěněnou, že šeptají ji v polích zralé klasy, hor, lesů, údolí jí znějí hlasy... Jak roste davu zpěv, zní radostněji: tak jasní andělovy perutě, až jako slunce na nebi se stkvějí... Všech oči na něm tkvějí nehnutě, vše cítí, jak se srdce rozehřívá, jak leje se v ně radosť opojivá... Čím víc však v nadšení líc plála žáru, čím mocněji zněl nad zástupy zpěv: tím častěji se ozval zlozvuk sváru, tím častěj’ šlehá z očí hněv; čím slavnostněji hlučí hlasy zvonů, tím víc se falešných v ně mísí tonů... 145 Čím víc se síla do jich leje paží, tím častěji i rána dopadá, druh druha ze závisti ve prach sráží, druh druha pomlouvá a okrádá a prapor života ten nese prvý, kdo potřísněn jest padlých bratří krví... Líc andělovu smáčí slza žhavá, vzdech žalostný mu z ňader vylétá... Níž uklání se krásná jeho hlava... Hle růžemi mu čelo rozkvétá a křídlo rudne nebem na západu, kdy slunce padá za hor strmých řadu... Zda červánek ten večer věstí lidu, jenž, sotva procit z tíživého snu, zas zapadá v noc starou, v starou bídu, jak slunce po kratičkém zimním dnu? Zda, sotva vyšed z netečnosti hrobu, zas v hrob se vrhne v nedohlednou dobu? Zda anděl náš se s pláčem k Bohu vrátí, vzdá veškeré se svojí naděje, že láska, která bratry v náruč schvátí, tak jednou naše srdce zahřeje, by nevystydla v záští, hněvu, mrazu? Nic nelze čekat, nežli všeho zkázu?... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ne!... Nezoufám... Hlas dí mi vnitřní, jímž nejtklivější struna srdce zní, že není večer to, – než zoře jitřní – – – Jak světlo se tmou, když se dní, tak zápasí v nás různodivné směry, než v jeden souzvuk splyne hlahol sterý! Až vykvasí, co nyní vře a syčí: vše sejde se kol pravdy praporu, jejž věrná láska bratra k bratru vztýčí, 146 druh druhu uhne tiše ve sporu, v prach smete se, co nepotřebné, marné, dlaň s dlaní ku práci se složí zdárné....zdárné... Až přestaneme hledat jenom sebe, vždy stavěti vpřed svoji osobu, jež krev a sílu práci naší střebe; svůj zisk, svou česť a svoji ozdobu až v oběť pravdě chutě položíme: pak oživnem a na vždy zvítězíme... Ó, přijdi dobo krásná, přijdi záhy, by splnily se tužby mé a sny, než dojdu konce svojí bludné dráhy, jež často vede ostré přes ostny: bych uzřel lid svůj v síle, blahu kvésti a zráti v pokoji a pravém štěstí!...
Touhy.
1. Ó hory! Vysoké a strmé hory, jež v nebes modrou výši hrdě čníte, kde sotva postihnou vás lidské zory, kde věčným ledem se a sněhem stkvíte, zkad s pohrdáním v údol těsný zříte, – kde orel sídlí v skalním doupěti – vás chtěl bych viděti a mezi vámi žít, když v růžích večera i jitra pláte, když v záři sluneční se usmíváte, když mraky, mlhami se pokrýváte; vás chtěl bych zřít, ó hory strmé, hory překrásné, než umru, než mých očí světlo uhasne! 147 2. Ó moře! Široširé, siné moře, jež rozléváš se nepřehlednou dálí, jak v srdci skryté, nekonečné hoře! Tu v tobě vlna za vlnou se válí a trhá břehy, bije v černé skály, tu spícímu jsi rovno dítěti... Chtěl bych tě viděti a poslouchat tvůj šum, když bouře divá v boky tebe šlehá, když vlna ve hře zvedá se a lehá, když zrcadlí se v tobě nebes něha... V svých moře dum chtěl bych se nořiti tvém na břehu, než umru, vlna žití zastaví se ve běhu... 3. Ó pravdo! Světlo ducha, spásy zdroji, ty hlubino, jíž oko neprobádá, ty slunce, jehož paprsk rány hojí, ač pod tvou ranou mnohdy srdce strádá: kdo z tebe pil, vždy více píti žádá a ke dnu tajů tvojich hleděti! Chtěl bych tě viděti, v tvůj pevný patřit zrak, v němž všecky taje života se kryjí, ať srdce mé se bolem nad ním svíjí, ať blaha krůpěje se z něho lijí, než smrti mrak mé oči tělesné zde zakalí, než umru, kéž se mně tvář tvoje odhalí! 4. Ó Bože! Zdroji pravdy, blaha, žití, jenž oku sluneční jsi rozžal světlo, a jehož dechem duje vlnobití, 148 jenž rozvinuls vše, co kdy kvetlo, co láskou plálo, co se bojem střetlo, jenž velíš všemu vzcházet, bujeti, chtěl bych tě viděti a v tobě spočinout, když v klidu po práci duch odpočívá, když v štěstí srdce skřivánkem si zpívá, když v bolu, v bouři slza s oka splývá, vždy k tobě lnout, než, Bože, srdce ztichne, docítí, než umru a jen tobě budu patřiti...
Z cyklu „Mezi prací.“prací“.
Šum miluji, jímž vánek zahovoří, květ, který na pažitě z jara zkvítá, zpěv, s kterým skřivan k nebi lítá, van větru, jenž se v ráji Bohu koří. Ctím dláto, z kamene jež divy tvoří, ctím ducha, který hvězdy nebes čítá, a chápu ruch, jenž srdcem naším zmítá, když nadšený verš láskou, krásou hoří... Ctím, miluji vás duší svojí celou, ctím nade vše však ruku mozolnatou a těžkou prací ztvrdlou, ochořelou, neb ona peruť vaši sílí k letu, a vzdělávajíc dědů půdu svatou, chléb dává bojovníkům za osvětu – 149 XXXI. JAROLÍM STANISLAV PAVLÍK. Nar. 22. září 1865 na Starém Jičíně na Mor.; jest farářem v Reihwiesenu ve Slezsku. Napsal epickou báseň: Novic (Alman. slov. bohosl. v Rakousku. Brno 1888), dva cykly lyrickoepické: Klášterní zvonky (Škola B. S. P.) a Na Hostýně; dvě větší legendy Otec Bernard (1891) a Legenda o sv. Cecilii (1893 ve Škole). V rukopise má cyklus Velepíseň Nejsv. Srdce, Pouť má světem (epické básně) a libreto Nargila.
Z cyklu básní „Velepíseň nejsvětějšího Srdce“.
I.
Osculetur me osculo oris sui, quia meliora sunt ubera tua vino. (Cant. I, 1.)
Dej polibek mně, miláčku můj drahý, a na svém Srdci spočinout mne nech: to Srdce, plno radostí a těch, je lahodnější zlaté hroznů vláhy. V něm zardívá se krev Tvá drahocenná jak perlící se víno v poháru: ó dej mi, dej mi toho nektaru, jím duše moje bude občerstvena. [150] Jak dítě, když se matka domů vrátí, tak chvatně po mateřském prsu chytá – a matka tone v nevýslovném blahu: Tvé Srdce s větší láskou než ta máti ne mléko jen, leč krev mi vlastní skýtá a v moje srdce vlévá božskou vláhu. II.
Vox dilecti mei: ecce iste venit saliens in montibus, transiliens colles. (Cant. 2, 8.)
Zem zahalena v mlhu... černá noc... já zírám v dál a vidím na obzoru, jak plamen rudý osvěcuje horu a vidím blížiti se boží moc. Již vidím zřetelně to Srdce boží, neb z něho šlehá plamen onen stkvěly a záře paprsků jak zlaté střely, již rozeznávám kříž a věnec z hloží. Já jdu mu naproti a volám naň: „Jsi ty to milý můj, jenž rychle tak sem spěješ k nám jak lehkonohá laň?“ – „Jdu spasit tebe, duše moje milá!“ Tak libě na mne snes se jeho zrak a ústa na čelo mne políbila. III.
Columba mea in foraminibus petrae, ostende mihi faciem tuam. (Cant. 2, 14.)
Hle, přes oblohu letí dravec sup a po kořisti slídí kolem dbale... 151 „Skryj, holoubku, ó skryj se před ním v skále, sic spárům jeho dostaneš se v lup!“ Tak volal na mne Ježíš z daleka. Já poslechl a skryl se v jeho rány. On řek’: „Zde dobře budeš uschovaný, tvá duše ďábla nechť se neleká“.neleká.“ Hle, jak ten dravec kol té skrýše krouží a duši ven z ní vylákati touží, však marně – Ježíš sám jí schránou je. Jak pronásledovaný holub plaše svůj úkryt nechť vždy duše hledá naše v tom Srdci, jež nás vřele miluje. IV.
Dilectus meus mihi et ego illi. (Cant. 2, 16.)
Spí Božský Syn. Tu jeho ke kolébce se kloní Matka Boží a jej budí, a vzavši v náruč, tiskne ke své hrudi a růžová mu líčka hladí hebce. „Ty, Synáčku, jsi můj!“ – „Tys, Matko, moje!“ Dvě sličné tváře u souladu lepém, dvě srdce bijí jedním lásky tepem, v té lásce líbají se ústa dvoje. Když zrakem víry utkvím na Svátosti, mně zdá se, jak bych zřel v ní Dítě svaté, jak hledí na mne s dětskou upřímností. Mně zdá se, jak by z monstrance mi zlaté to Dítě šepotalo: „My jsme svoji!“ Dej, Jesu, ať nás nikdo nerozdvojí! 152 V.
In lectulo meo per noctes quaesivi, quem diligit anima mea: Quaesivi illum et non inveni. (Cant. 3, 1.)
„Proč, dušinko, proč tobě žalu slzy se ranní rosou třpytí na líčku?“ „Ach pověz, pověz, milý měsíčku, zda milý ženich můj se vrátí brzy? l vy tam hvězdy na modravé báni, co perličkami dolů svítíte, kam zašel milý můj, zda nevíte? Ach, bez něho já nemám nikde stání. Jsem opuštěna jako sirota – já zemru žalem pro hledání marné – kam zašlo’s slunce mého života?“ Tu zaslechla jsem tajuplný hlas: „Jen vytrvej v té chvíli suchopárné, on ukáže se ti, až přijde čas“.čas.“ VI.
Capilli tui sicut greges caprarum, quae ascenderunt de monte Galaad. (Cant. 4, 1.)
Tam na Galaadské hoře v bujné trávě se stádo kůzlat pase – milý vzhled! Já půjdu za nimi v jich stopy sled a přihlédnu, jak skotačí si hravě. Ne kůzlata, to milou svoji státi jsem viděl podál, její kadeř zlatá, jež stuhou rudou byla svrchu spjata, si chtěla jenom s vánkem laškovati. 153 To ani kadeř milky nebyla, leč její zbožné myšlénky a city, jež stuha lásky ke mně pojila. Tam vlnily se, kde Duch Svatý chtěl, a hrály sobě, v mojem Srdci skryty – já, dobrý pastýř, nad nimi jsem bděl. VII.
Veniat dilectus meus in hortum suum et comedat fructum pomorum meorum. (Cant. 5, 1.)
Hrej, harfo srdce mého, jemně hrej, zvuč píseň lásky, píseň zlatých tonů, neb vstoupil ke mně Kristus se Sionu, ty, harfo má, jej hudbou přivítej! Svůj příbytek jsem věnci ovila a pozvala jsem Krista na své hody: „Pojď, milý, okus zlatostkvoucí plody, jež milost tvá v mém srdci štípila!“ Ó sladké chvíle, co jsme byli spolu, co seděli jsme u jednoho stolu, co lásku jsme si vyznávali svoji! Jak bláhov, kdo se oběti té bojí, by marných rozkoší se zřekl světa, to pro lásku, jež v božském Srdci zkvétá.
Vexilla Regis. Církevní hymnus.
Aj, vlaje prápor krále! V plameni se třpytí na něm kříže znamení. Kdo umřel na něm? Umřel Život sám, by života nám vznítil nový plam. 154 Bok jeho, ostrým kopím zraněný, je dosud vodou, krví zrosený, a duše, obmyta v té koupeli, zrak povznést k nebi zas se osmělí. Již vyplněno, o čem David pěl, co hymnus se mu svatý v harfě chvěl, všem národům, kam sahá zemský kruh, že s dřeva kříže vládl velký Bůh. Ó strome krásný, zářný, vznešený, ty krále purpurem jsi zdobený, tys předurčen byl dávných od časů, bys údy svaté nesl v okrasu. Blah cenu světa chováš na rukou, jež stala se nám nebe zárukou; ty podporou jsi Pánu líbeznou, ty pekla kořist bereš vítěznou! Ó vítej, kříži, spáso jediná, dnes křesťanů tě vzývá rodina: ó rozmnož zbožným poklad milosti, nás hříšné však dnes pohni k lítosti. Tě, blaha zřídlo, svatá Trojice, nechť vychvalují duchů tisíce: kdož zvítězili kříže ve jménu, těm přidej nebes věčnou odměnu! 155 XXXII. ALOIS POTĚHNÍK. Nar. 18. dubna 1829 v Bohousové u Žamberka. Vydal sbírku veršů Vínek (1867), Ratolístky (1879), Z jitra na úsvitě (1889). Přeložil Hugona Salma pětiaktové drama Das mährische Trauerspiel (v ruk.).
Znělka.
Kollár dí, že „stinným hájkem“ znělka. Pěvci od Dunaje rád to věřím; když pak stopy znělky zvědav měřím – jiná pravda objeví se velká. Znělka slohu pravá učitelka. Čím jsou ptáku křídla s volným peřím, čím jest volný pohyb oknům, dveřím – čím jest plavci magnetická střelka: toto všecko mám já v znělce svojí. Tu jak střelka v pevném bodu stojí, v tom zas volně na strany se točí, při čemž z rámce nikdy nevybočí; a když na perutích došla k cíli – tu se pravda s krásou políbily. [156]
Píseň labutí.
Kde labuť čistá vesluje v tom tichu při rybníku: rád zamyšlen jsem prodléval, dál ode světa ryku. Zpěv labutí, ten poslední, tak snivý, melodický, té bílé vodní královny – v mé duši zníval vždycky. A teď mé oko v podvečer, když v hladinu se dívá: seznává maně, že se již životu připozdívá. A jako labuť dopěla poslední píseň milou: i já chci také dokončiť píseň s labutí bílou. 157 XXXIII. FRANTIŠEK RICHTR. Narozen r. 1870 v Třešti na Moravě. Studuje medicinu v Praze.
Má naděj.
V kom na té cestě žitím, plné trudu, můj Pane, útěchu svou míti budu, v kom na té cestě seté hložím, o Pane dobrý, naděj svoji složím? Já před Tebou, ó Pane mocný, padám a naděj svoji všecku v Tebe skládám. – – Čím svět se slabý věky věkův moří, to mocné slovo Tvoje mžikem tvoří. Bez Tebe po čem pyšný marně slídí, to s tebou slabý, chudý jasně vidí. Kde Ty dlíš, Svatý, duši blaho zkvétá a pokoj sladký ke mně dolů slétá. Bez Tebe, Bože, jaké pak to žití? Neváhej, Pane, nedej duši mříti! Viz, Dobrý, hlava má se dolů sklání – – Rač, Pane, dát mi svoje požehnání! [158]
Meditace.
Co člověk jest, ó Pane můj, že ruka Tvá se k němu kloní, že v hloubi duše tajemný mu hlas Tvůj často zvoní? Co člověk jest, jímž vášní bouř jak vichr suchým listem zmítá, a v těle jeho hniloba je od mladosti skryta? Co Ty Jsi, Pane, v moci své kdy bleskem šleháš mraky černé a okem svatým nahlédáš v prostory přenesměrné? Ó vztáhni prst svůj přemocný, on ducha mého k Tobě zdvihne – jak železo ku střelce teď má bytost k Tobě tíhne!
Vánoční.
Zač mám Tě prosit Jezulátko zlaté, můj Bože dobrý, Dítě slíbené? Víš dobře, co tak často bolí, mate mé horké čelo, tíží stísněné. Tys z lásky ke mně sstoupil v jesle prosté, Ty z lásky vyslyš také prosbu mou a dej mi lék, jenž na srdci Tvém roste, ten svatý mír, jenž vznáší v říši Tvou! 159
Zlá myšlénka.
Zlá myšlénka jak had se plazí a uštkne, až to v duši mrazí. Zlá myšlénka jak oheň vzplane a srdce neštěstím se stane. Zlá myšlénka, to obraz luzný, jejž vymaloval škůdce hrůzný. Zlá myšlénka, toť přítel zrádný, jí v světě neunikne žádný. 160 XXXIV. JAROSLAV ROUČEK. Nar. 18. května 1874 ve Votvovicích u Slaného. Bohoslovec v Praze.
Mé srdce.
Což na tom, že nám štěstí nalilo tak málo medu v ústa ze své vásy – jdou milliony lidí životem a každému z nich jistě něco schází. Víš, srdce mé – je v světě štěstí dost, však almužnou se udílí a dává, a prosebníků tolik přichází, že na někoho vždy se nedostává. Je štěstí jistě v světě ukryto, však stačí ztišit moře bouřných přání? Dva, tři je na rty horké přitisknou a sto jich žitím dál jde s prázdnou dlanídlaní. A když i my jsme s prázdnou odešli, což budem lkát a naříkat a zoufat? [161] Ne, srdce moje – my se vzmužíme a budem znovu jako druhdy doufat. A stokrát-li nám prázdná klesla dlaň, my tisíckrát ji k prosbám zvednem znovu – snad přec se jednou soucit nachýlí v tu nastavenou ruku básníkovu. My od snů mrtvých přejdem v skutečnost a půjdem spolu ono štěstí hledat – vždyť nemůže být tolik ukrutným a dávat všem, jen jedině nám nedat. Ó pojďme za ním s tichým večerem a slavíci nám v cestu budou tlouci, dech jasmínu nás bude provázet a luna dá nám políbení vroucí. My půjdem v lesa vonné objetí, kde démantem květ každý rosným hraje, kde každý pták má svoji ratolest a každá sosna divné, staré báje; kde potok zpívá tiché dumy své, kde břečťan objímá kříž nachýlený – tam pokleknem a budem modlit se, tam prosby naše budou vyslyšeny. Kus lásky, kterou dýchá celý les, v své zkrvácené nitro položíme, a s vírou budem k tomu kříži zřít a s nadějí se novou navrátíme. A jizba naše chudá, chudičká, ó ta se bude udiveně dívat, až čekat bude starý, známý pláč a nám to zatím v prsou bude zpívat. 162 XXXV. FRANTIŠEK SKALÍK. Nar. 22. ledna 1867 v Nové Vsi u Uher. Hradiště. Jest kaplanem v Dobromělicích na Hané. Vydal sbírku básní Sursum corda (1894), přeložil Žaltář marianský sv. Bonaventury, Žalmy z hebrejštiny rozměrem originalu, a chystá sbírku Bůh a svět.
Zelený čtvrtek.
Ze všech svátků v celém Božím roku Zelený mám čtvrtek nejraději. Jakés tajné kouzlo ovívá jej, tajné kouzlo, jaké vstříc ti vane, otevřeš-li Písma svatou knihu a v ní evangelium čteš Jana, jenžto dřímal na srdci kdys Páně. Slunko dávno kleslo v modrou tůni, v náručí hor dálném na západě, když jsem vyšel procházkou si v pole, daleko pak za vsí, v tichu nočním, usedl jsem milém na návrší. Plná luna stojí na blankytu; její tvář tak milá, smavá jindy, tklivým smutkem dnes jest obestřena. [163] Luno bílá, jistě vzpomínáš si, výroční že dnes je velký večer, co jsi zřela v sadě Gethsemanském krvavou tvář Boha-trpitele! Sladký vánek tiše z jihu vane, pohybuje lehce novou travou, hebce ovívá mi tváře žhavé. Tichý vánku, jenžto pod palmami zrodil jsi se v dálném, smavém jihu, jenž jsi líbal léčivým svým dechem krvavou tvář Boha-trpitele, vypravuj mi v dnešní svatý večer velkolepou onu tragedii pod palmami v sadě Gethsemanském! Ztichl vánek na okamžik malý, jak by dávných vzpomínal si dějů, a pak sladkým, vonným dechem svojím jal se tiše ke mně hovořiti: „Když Pán ležel v sadě Gethsemanském na tváři své, s nížto krvavý pot proudem stékal na zelenou trávu, příroda s ním celá hořce lkala. Palma sličnou korunu svou sklání, listy její tklivou šumí písní. Potok Cedron staví vlny svoje, luna leje nebem hvězdné slzy, země chví se pod tíhou té chvíle. Pán svým božským, vševidoucím okem vidí jasně zítřejší vše věci. Vidí kříž, jak strmí v temnu nočním, na něm vidí sebe v mukách hrozných; cítí hřeby ve krvavých údech, korunu, jíž na každičkém hrotu visí kapka jasně rudé krve. 164 Kolem ticho dusné, jenom časem slyš, zvuk tichý, jak když krupěj zvoní: poslední to kapky božské krve kanou na Golgoty tvrdou skálu. K dřevu kříže tři se hlavy choulí, hlavy drahé, jimžto láska káže, s Trpitelem trpěti tu spolu. Vidí Syn svou Matku, moře bolu, vanou k Němu vzdechy lásky její; málo okamžiků uplyne jen, osiřelou bude Matka jeho. Celý vesmír v základech se zachvěl, když Bůh s kříže velkým zalkal hlasem: „Bože, Bože, proč jsi opustil mne?“ A v té hrozné, přebolestné chvíli příšerné se ozvou hlasy, kolem. Kolem kříže z úst židovských katů, z dálky znějí od všech končin světa hlasy vzteku, rouhání a kletby, spojují se všecky v hrozné slovo: „Nechceme, by tento kraloval nám!“ Vidí Pán, jak noha svatokrádců ku kříži se v běhu divém řítí a jak vztekle šlape krve proudy, jež Syn Boží v mukách nekonečných v oběť vylil k lidstva věčné spáse. Kristus vše to vidí božským okem, bolesť hrozná mrákoty jak smrti svírá jeho láskyplné srdce. Hojněji krev kane v mladou trávu, bolestí pak ztrhané rty Páně zasténají pláčem srdcervoucím: „Otče, Otče, je-li možná, prosím, kalich tento vezmi ode mne!“ V tom blesk šlehl příšernou tou nocí, a Pán v záři jeho zřel zjev nový: 165 Dřevo kříže pnělo k nebes výši, leskem purpurovým plálo jasně jako slunko z jitra vzcházející. Kde dřív tekly proudy svaté krve, tam teď září řady diamantů, řady perel krásy nadpozemské. A viz, jaký zjev to předojemný: miliony rukou ze všech končin vztahují se k dřevu královskému, ruce dospělých i ručky dětské, ruce bílé, ruce prací tvrdé; od východu po dálný až západ kdo spočítá prosící ty ruce, kdo spočítá lkající ty hlasy, ježto šumí, hlaholí a duní, jako letní bouře rozpoutaná: „Boží Beránku, jenž snímáš hříchy, smiluj, smiluj, nad námi se smiluj!“ A též podsvětí svůj otvírá klín, opět nové moře prosebníků, nový hlahol prosby předojemné: „Smiluj, smiluj, nad námi se smiluj!“ Vstává Kristus novou silou vzmužen, božskou tvář mu oblévá jas nebes; oko svoje k nebi pozdvihuje, oko, v němž se tají moře lásky, a ret k Otci velkým hlasem volá: „Otče, ne má, Tvoje vůle staň se!“ – – Skončil vánek. Dlouho v zbožném snění pohlížel jsem v onu stranu světa, kde se dnešní tajůplné noci dály tyto božsky velké věci. Hvězdnou nocí tiše zpět jsem kráčel, v oku slzu, v srdci sladký oheň. Proto nedivte se, v celém roku Zelený že čtvrtek nejraděj mámmám. 166 Kouzlo lásky Boží ovívá jej, totéž kouzlo, jaké vstříc ti vane, otevřeš-li Písma svatou knihu a v ní evangelium čteš Jana, jenžto dřímal na srdci kdys Páně.
Sen jara.
Bílým rubášem země zahalena dřímá smrti sen; vichor mrazem žhoucí zuře krajinou pěje píseň děsnou, hymnu to zhouby. Duj si, vichře, duj, opři vší se silou moji o duši; tvoje píseň hromná budí ozvěnu v ní tak sladkou, něžnou jako dech víly. Chladným pod sněhem vzkvétá podsněženka, hromů v dunění růže liběj’ voní: tak i v duši mé prostřed bouře zimní pučí sen jara. Cítím jeho dech, skráň jak ovívá mi, vůně života plní vesmír celý, duše v přesladkém kouzlu kolébá se prvního máje. Duj si, vichře, duj! slyším skřivánků ples, zvoní praménky jako zlaté zvonky, k zemi s oblohy jako vločky sněžné padají kvítka. Celá země už rouchu ve svatebním čeká na Pána, všeho žití dárce; touhou hle, dmou se matky země ňadra, královská horstva. 167 Slavný okamžik! Lásky úsměv v líci kráčí Hospodin luhy kvetoucími, jeho pravice žehná světu všemu, srdce, – i tobě!
Jedno!
Jedna jest moudrosť: sloužiti Pánu, jedna jest sláva: za Něho mřít, jedna jest touha: rajskou zřít bránu, jedno jest štěstí: Jej věčně mít!
Nad květem lotosu.
Ty divukrásný květe, tak bělostkvoucí, vonný, s krůpějí čisté rosy ve skvostném kalichu, buď vítán v tiché mé komnatě! Tvá matka pyšnila se svou krásou, vůní sladkou v posvátných vodách Gangu, pak loď ji v chladný kraj náš přenesla, a tak mne blažíš svým čistým zjevem. Mystický květe krásný, dalekých krajů dítko, obrazem tys mi věrným mojí duše! 168 I její jest původ v končinách světla, krásy, i ona divem octla se v údolí drsném, chladném, jež zovou zemí. Květe můj, oba život žijeme sobě rovný: jak tobě, i mně slza v ňadru dlí nevysychající, slza to touhy žalné po pravé domovině! Závidím tobě však, květe můj, že žítí tvoje krátké cennější jest než život můj tak dlouhý, ach tak dlouhý! Ty přece jednu duši půvabem jímáš, ty přece miláčkem jsi mojí duše! Lze mi to říci o žití mém? Zda oblažil jsem koho, zda byl jsem komu tak drahým, jak ty, můj květe, mé duši? Než, jedno přec mi blahým pocitem duši plní, jedno přec v nitro moje chloubu vlévá: Květe můj, já jsem trpěl! Já jsem zápasil s osudem zlým, zápasil a vítězil! Nad květem mojí duše vznáší se gloriola, jížto ty neznáš! 169 XXXVI. KAREL ST. SMUTNÝ. Nar. 7. prosince 1871 ve Smidarech. Jest učitelem ve Zběři.
Agar.
Rok desátý již v zemi Kanaan se Sáraj sdílel Abram stinný stan, rok desátý již stanu před oponou při slunce pádu usedali sami, jich duch se k nebi nesl myšlénkami nad nivu žehnanou a květnou, vonnou, při písni Agar, děvky snědolící, jež přišla ztad, kde Nil své nese proudy. Bez hnutí – jako zvětralé dvě hroudy – v dál upírají v touze zřítelnici, jak v olivových hájů tiché šeři má hnízdo pták, jenž s rodinou si hvízdá, jak písní štěstí z hrdélka té zvěři vždy klokotá, div nevyskočí z hnízda, jak staří mladým snášejí den celý – – a div, že nad jich štěstím neslzeli. Až jedenkrát se Sáraj hlava bílá ku hlavě Abramově uklonila, [170] a spjaté ruce v klín jí volně klesly: „Bůh požehnal nám svatou rukou svojí, my břímě života tak tiše spolu nesli, leč do stáří až v šťastném onom boji Bůh samotný nás tady ostavil. O slávě synů svých já vždycky snila za nocí probdělých, a z oněch chvil mi podnes v duši rudá jizva zbyla – My zemřem’, zemřem’! – Kéž by chvílí jednou! Všem strastem světa život nestačí, až všechny zniknem, až nám líce zblednou, kdo, rci mi, oči naše zatlačí? – – – –“ A Sáraj ztichla – Abram vzdechnul tiše, háj šumí dál, háj dále vůni dýše – „Hleď, těžko nám tak život dále vésti tak bez dětí, jsme opuštění ptáci. Co bez nich nám jest chvilka toho štěstí, jež vzpomínkou zas v neštěstí se zvrací? – Já za manželku dám ti děvku svoji, ty vejdi k Agar, noc až slétne v stan, tou nadějí se duch můj ještě kojí, že z ní mi bude přece syn tvůj dán – –“ A Abram, stařec sněhobílých vlasů – již čítal dvakrát čtyřicet tří let – jen kynul mlčky němém ve souhlasu, a oba vešli v temno stanu zpět – – – Na nebe měsíc vchází v zlatém hávu, od hvězdy k hvězdě kráčí dál a dál, od hvězdy k hvězdě kráčí pro zábavu, by všecky, všecky za noc zulíbal. Pod krovy oliv pták se ke snu skládá, na víčka v spánku slét’ mu noci chlad, a luny paprsk v hnízdo se mu vkrádá a šeptá svůdně: „Ó jak mám tě rád!“– – – – – – – – – – – – – – – – – – – 171 Den za dnem chvátá v moře zapomnění, den za dnem chvátá touha cíli vstříc, zanikla píseň Agařina v snění, jak hvězda v pádu – – nevrátí se víc! V tvář její stoupá zážeh boluplný, hlas svědomí jí kárá mukou sladkou, a v duši, kvil jak šplounající vlny, cos neustále šeptá: budeš matkou – A Agar s pýchou na budoucnosť zírá, co Sáraj chmuří čelo, skráň i líc, duch Agar paní své se stále vzpírá, a práva svého těžko je se zříc’ – I vzplálo hněvem Sáraj oko sivé, a v sporu kárý děvky němý hřích – Háj šumí dál, pták zpívá jako dříve, stan Abramův však náhle ztich’ a ztich’ – Tu v noci Agar přelila od své paní, přes hory, doly bloudí v širý svět, hlas svědomí ji žene bez ustání dál, dál, kam Nil své vlny řídí let, jak hříšný Kain jde za noci i za dne, bez směru, pryč – pryč, jako vzduchem pták, na její líci růže hyne, chřadne, a slzou zrudl temný její zrak – Jen dál a dál! – – Kraj neznámý, pln hrůzy, úžasem staví zdrané nohy v chůzi – Kam dohled sahá, poušť a poušť je pustá, ji nebes klenba kolem uzavírá, a jako příšera se okem výra na pustý kraj ten velký měsíc dívá – „Ó semkni, Bože, na vždy moje ústa v té chvíli, poušť kdy nade mnou se stmívá, znič milliony blesků moji hlavu, či lvici nech mne padnout za potravu, neb proklat život můj – – ó hříšnice!“ – – 172 A zmdlená Agar klesla k zemi v pláči, na víčku spánek slzami se máčí, a v tvář jí hledí záře měsíce – Usnula Agar u studnice v poušti, při cestě, která k Isur v dáli vedla, nad její hlavou tichá noc se spouští, a chladná smrt na líčka její zbledlá – Tu oblak náhle zaplál v zlaté záři a záplavou se oděla poušť celá, na záře paprscích se peruť pozachvěla, a anděl Hospodinův s oslněnou tváří před spící Agar stanul bez hnutí. Měl roucho vonné sasankových květů, hvězd naseto měl v bílé peruti, jež světlem plála v kolébavém letu. Před spící Agar stanul anděl bílý: „Aj, Agar, děvko, odkud jdeš a kam?“ Jen ruku vztáhla, odpuzujíc klam, svým zrakům nechtíc uvěřiti chvíli –: „Jak chodec hříšný, peklem v duši štván, od tváří Sáraj prchám z Kanaan. Po stínu rozkoše má ruka sáhla – cíl cesty mé jest věčnosť neobsáhlá, buď spásu hledám, nebo zatracení“ – Tvář anděla se v jasno slunce mění, svůj pozved’ hlas a takto k Agar praví: „Děl Hospodin: Vrať ku Sáraj se zase a neopouštěj dobré její hlavy, pod její rukou skloň se u pokoře, a dojdeš duše své ku věčné spáse, a štěstí tvého nezvlní se moře. Aj, počalas a porodit máš syna, ty nazveš jméno jeho Ismael – Jím smyta bude se tvé duše vina, před ním se chvíti bude Israel, neb před jich tváří rozbije své stany, 173 a rozmnoženo bude símě jeho ve světa dálné, široširé strany. On bude země, voda, bude plamen, neb národ vzejde v boji lítý z něho, děl Hospodin, děl Bůh tvůj – amen, amen!“ Nad pouště nocí anděl výš se vznáší, sloup za ním jasna jako mléčná dráha, to s křídel hvězd mu zlatý prach se práší, a pruhem zlatým s výše k zemi sahá – – U studny v poušti Agar pousedla a rukou hlavu chorou podepírá, zda anděla by v tichém letu shlédla, ve svaté touze zbožně k nebi zírá – „Ó Sáraj, Sáraj, navrátím se k tobě, já odpustila a ty odpustíš, zas přátelsky mi stiskneš ruce obě, jak v oné noci – hluboká kdy tiš svým dechem vonným do stanu nám zřela, kdy ve tvém oku zmizel stáří stín – kol šíje mé kdy ruka tvá se chvěla, a dělas: Velký Bůh náš, Hospodin!“ A znova Agar bloudí v pouště moři na cestě dlouhé k Sáraj v Kanaan, při slunce žáru i kdy hvězdy hoří, jak poutník šťastný v domoviny lán, a dále, dále přes hory a doly, klopýtá, stená, chvátá víc a víc, ač na krev zdrané snědé nohy bolí, jí slétlo štěstí v temno zřítelnic – Kdys upřel Abram bledé zraky v před: „Buď chválen Hospodin tam na nebesku, zřím chodce v dáli v červánkovém lesku – před zrakem roste mi – již dojde hned – 174 Jdi, Sáraj – pospěš – kozelce nám třeba k večeři uprav – bude ve chvíli – já zatím nabídnu mu skyvu chleba – snad posel Boží – chodec zbloudilý –“ A Sáraj stane, zraky v dáli hrouží, snad přece – přece – V sladké předtuše kol dobré hlavy božský sen jí krouží, a ráje slasť jí klesla do duše. „Ó Agar, Agar!“ – „Sáraj, paní má!“ – – – A zmlkly obě, na srdci si snily se slzou štěstí – a v té drahé chvíli se anděl míru vznášel nad nima – – – A s Abramem když Sáraj jedenkrát před stanem v štěstí usedala zase, kdy slunce ke snům v růžích kolébá se, a milliardy hvězd kdy počnou plát, tak šťastna Sáraj Abramovi děla: „Bůh v soudech svých se na nás rozpomněl, ze prosba naše k Jeho trůnu spěla – Živť Agar syn a syn tvůj – Ismael!“ – 175 XXXVII. RUDOLF STUPAVSKÝ. Pravým jménem Josef Navrátil, nar. 1868 v Holešově, jest kooperatorem ve Vranové Lhotě na Moravě.
Dvě hrušně.
Dvě hrušně stály před okny a byly staré, staré, je štěpil sivý dědoušek, když v síle sám byl jaré. A květem byly běloučké, když přišli z jara ptáci a šeptali jim v korunách, že jaro k nim se vrací. Však svadly květy, vadnul list a podzim slavil hody; k nim přišel mladý hospodář, by hledal na nich plody. A hněvem planul jeho zrak, vždyť užitek byl malý: „Toť poslední byl věru rok, co před okny jste stály!“ [176] Bol stísnil jejich šedou hruď, ston s loubí jejich slétá: „Vždyť dávaly jsme ovoce tak dlouhá, dlouhá léta!“ Však neslyší jich ukrutník, když v hruď jim vráží rány, dvě staré hrušně před okny – již na zemi jsou sklány..sklány... A vyšel sivý dědoušek, slz plničké měl zraky: „Co potkalo vás, nešťastné, to na mne čeká taky“.taky.“
Můj první honorář.
Od staré svojí matičky jsem dostal chudý list, byl křivých řádků plničký, já počal chvatně číst: „Je pusto u nás na horách a kratičký je den, sníh leží stromům v korunách, je škoda vyjít ven. A otec musí do lesa, by v chatce nebyl chlad, div někdy s nůší neklesá a mívá potom hlad. Jak zdráva jsem, to dobře víš a znáš tu nemoc zlou, snad brzy v chladnou zemi již tvou matku odnesouodnesou. 177 Je těžko u nás skromně žít, a odkud na léky? co radí kdo, chci použít, vždyť lékař daleký...“ Mou duši těžký smutek jal a slzou zvlhla tvář, co měl jsem, vše jsem odeslal – svůj první honorář. – –
Ghazel.
Od věků prázdna o vládu se dělí světlo a stín. Je času rej a život lidstva celý: světlo a stín. Andělů sbor co pýchy vzepnul křídlo, veliký, krutý vede boj a smělý: světlo a stín. Kolébkou ráj když štěstí byl a míru, tehdy již srdcem první ženy chvěly: světlo a stínstín. Svatý však kříž tam na Kalvárské hoře krvavým nožem vesmír celý dělí: světlo a stín!–
Písnička o mojí kaplánce.
Malou mám kaplánku, okénko jedno, bývá v ní veselo, někdy i bědno. Několik obrázků, nábytek chudý, a v kleci kanárek zahání trudy. 178 Uprostřed stolek je, kalamář, péro... těmi se těšívám, v srdci kdy šero. Skládám si písničky, veršíky chudé, o to se nestarám, zítra jak bude. Srdce-li bolí co, do smutku halí, zví jenom klekátko, na něm kříž malý... Malou mám kaplánku, hnízdo jak z klestí, a přec v ní ukryto všecko mé štěstí. – 179 XXXVIII. JAN SPÁČIL-ŽERANOVSKÝ. Nar. 27. ledna 1857 Žešově u Prostějova na Mor. Jest redaktorem brněnského Hlasu. K tisku chystá sbírku básní Výše a propasti a genrové obrázky hanácké Plke a štriche. (Vyjdou v Modré knih.)
Z mapy žurnalistovy.
I.
Naturam frustra!
Vznět básně sladký, hudba veršů, rýmů již braši pomálu mi bude cizí; teď místo lyry u mne čepel sklízí, jenž denně sviští v boje dusném dýmu. Však často šelest křídel Serafinů jak druhdy slyším tajemný a ryzí; blesk šlehne v duši – brzy však zas mizí: V boj! Stranou Poesie! Čepel třímu! Nu, s Pánem Bohem! „Člověk se tak tuží, vždyť státi v boji patří přece muži“ – tak často těším se a vzpínám hlavu. [180] Však, stará vojna, přece někdy změknu, svou kosinkou pak ke všem ďasům seknu a jako mlok v žár Poesie vplavu! II.
Efemerides. (Theodoru Cejnkovi).
Viď, tepat verše, nehty při tom hrýzti a čekat na blaženou divinaci i nám by bylo dosti milou prací, a snad bychom tak leccos znali shnísti! Vám úsměv, Uměn „encyklopedisti“, jichž pohled blahosklonně k nám se ztrácí, jimž jsme my „jen“ – vždyť Appollónu vládci prý z mísy hliněné jen smíme jísti! Nuž mějte si svou velkomožnou pýchu na ten svůj pravý Musagetův brokát! Já s přítelem si myslím při tom v tichu: Pták, jemuž jest jen „rosu nebes“ lokat, se může více zkvět než slípka – k smíchu! – jež dvakrát denně musí s vejcem kvokat! 181 XXXIX. JAN SVÁROVSKÝ. Nar. 7. března 1872 v Ml. Boleslavi. Kaplan v St. Georgenthalu u Warnsdorfu.
V čelo knihy básní věnovaných P. Marii.
Ó Paní má! K Tvé chvále pěl bych rád, jak v noci čárné perský slavík zpívá, kdy voní sad a na sta očí ráje ze zahrad v zem plnou vůně toužebně se dívá. Rád modlil bych se přeci Tvým obrazem, rty andělů jak modlit jen se umí, a zlíbal roucha Tvého sněžný lem, jež v truchlou zem nám píseň ráje ztraceného šumí. Tvé jméno rád bych jasem obetkal, jímž oceán tak čarokrásně plane, když z lůna skal proud růží, zlata, ve vln šíř i dál jak z přeplněné klenotnice kane. [182] Pel křídel andělských, šum jejich per a svaté noci hymnus přehluboký, zář hvězdných sfer, Tvých svatyň tajůplný pološer: vše rád bych vetkal v chudé svoje sloky. Však možno-li, by širé země syn své zpěvy mísil v svatých chorovody a ve Tvůj klín ty, které pěstí ráje jas a stín. krás nesmrtelných vložil věčné plody? Ó matko má! Je chudičký ten lán a srdce mého zrosený je krví, kde pochován květ mladých tužeb mých, – je plný ran, – a vesny mého žití skřivan prvý. Ples dozněl. Prchla píseň slunných niv, již zklamání tak záhy mlčet učí. Ó jaký div, že v ústraní jdu často mlčenliv a v duši mé jen dumná píseň zvučí. Ó jaký div, že bezútěšný čas mne děsí též, – jsem dítě svého věku! Však víry jas loď mého žití v přístav vede zas, jak maják světlý, z vln těch bouřných jeku. A padne-li kdy záře naděje v mou píseň jako blahý úsměv rána: Ó Tobě je, – ten v boji o život kus trofeje, – jen Tobě, Tobě na vždy věnována! 183
Hakeldama.
Proč divná zvěst a truchlivá mou duší dnes tak zachvívá jak bledá hrůza sama?! Cos leží ve tmách přede mnou: zřím krve stopu tajemnou – lán krve, – Hakeldama. Ó země Bohem prokletá, proč jako přízrak oblétá mne děsné tvoje drama? A zas a zas jak bouře hlas v mé duši hřmí to v noční čas a kvílí: Hakeldama! Ó hrobe dálný, truchlivý, zda měkký šumot olivy tě kolébává ve sny? Zda jitra slunné pocely kdy ke tvým ňadrům sletěly a ptáčete hlas plesný? Zda, osvěžený pramenem, květ bílý něžným ramenem tvé obepjal kdy skráně? A čárné noci hvězdný svit zda spěchal je kdy políbit a rosa padla na ně? Zda teplý vánek Východu v tvém zavane kdy obvodu a dlaní svojí hebkou tvou rozjizvenou hladí tvář, jak matka, v oku něhy zář, své dítě nad kolébkou? 184 Zda, zem kdy vedrem ohnivá, hlas cikády tu zaznívá, jež spráhlých niv je duší, a v zákoutí tom ztraceném svým jednotvárným refrainem to mrtvé ticho ruší? Jen jeden pohled v času chvat... a duch můj, děsem hrůzy jat, se odpovědi bojí. Zde mizí stopy zrádcovy, a v paměť soudu Jehovy tu suchý pahýl stojí. Kol něho spousta kamení jak hrozné kletby znamení je všude navalena. Ni býlí tu, ni bodláčí, zde každé símě potlačí ta země otrávená. Zde na vždy zmlkl stromů šum, pln Palestiny sladkých dum, – zde ptáče nezazpívá. V tu prokletou a sirou zem – jen lůna mraků závojem se někdy plaše dívá... Zde v tmavých nocích bouřlivých, kdy vše se chvěje v skrytech svých, jen vichr divě běsí a z rudé blesků záplavy sem padá zásvit krvavý, jenž plane v podnebesí. Tak míjí noc a míjí den, zde věčná mlha, smrti sen, zde stíny pekel bloudí. 185 Zde hrobu vane stuchlý dech a v pustých psáno kamenech, jak nebe zrádce soudí. – – – – – – – – – – – – – – Čas prchá... rychlost šílená! snad dávno, dávno shlazena je kleté země bída. Však zrady sémě zaseté to v lidstvu dále pokvete a plod svůj časem vydá. Zas Boha svého zaprodá syn zvrhlý svého národa a stopou zrádce dá se; svůj zlatem zmámí chtivý hled a v osidlo pak naposled své hrdlo vloží zase. A po věky a po léta žít bude země prokletá a stará zvěst a známá. A v blesků svit a hrobu klid to věčně, věčně bude znít: Ó zrado! – Hakeldama!
Pláč Jidášův.
Noc bouřlivá. Roj mraků potrhaných – jak stíny pekel – dechem vichru hnaných kams v divém chvatu letí k západu... Stín hluboký pad’ na Golgoty čelo a širé zemi nebe uzavřelo zář skvělou hvězdnatých svých pokladů. 186 Jen na okamžik měsíce svit siný vždy Josafatu sletí ve hlubiny, kde kalný zdroj se slepě žene v před. Vln bílé hřebeny kde v pustém reji se o balvanů čela rozbíjejí a v náručí si padnou naposled... Spí Jerusalém, hrozivý a němý, – dech smrti vane jeho ulicemi. Spí Pontský vladař klidně na trůnu. Spí lid sen, pro nějž Věčná Láska mřela, a který ve skráň, jež se krví rděla kdys Kristu vbodl z trní korunu. Spí Golgota, tmou noční zahalena... Kol vichřice lká jako bludná žena, jež darmo hledá dítě ztracené. V tom clona mraků v mžik se odestřela: a bledá luna, – Bože můj! – co zřela? Tři tmavé kříže, krví zbrocené....zbrocené... Však, nebesa! – čí tvář to ze tmy zírá, tak siná, hrozná, – děs ji obestírá, jenž o pekelných mukách vypráví!? Vlas pocuchaný, strhané ty rysy, to čelo, na němž zoufalství mrak visí, ten zrak, snad dlouhým pláčem, krvavý – Ó Jidáši! – Proč peklo vyvřelo tě? Tvé rámě prokleté zde na Golgotě proč ku dřevu se kříže povznáší!? Ó, slyšte jen!... Snad zvíře poraněné, – kdos úpí, sténá! – Slyšte přec! – Ó, ne, ne, toť lidský pláč, – pláč tvůj, o Jidáši! Ty pláčeš tu, však oko slz už nemá, tvůj pláč ti vrací ozvěnou noc němá a z blízka šumí teskně oliv sbor. 187 Zda hrozný pláč ten úlevu ti skýtá? Ach, nikoliv! – Jen vzdor a bolest lítá rve srdce tvé, jak orel Judských hor! Ó, rci, proč pukla srdce tvého skála, čí moc, – ač pozdě, – přec ti plakat dala? To satan byl, ten zrádce odvěký. Již marně, marně líbáš kříže patu! Slyš, v dáli hřímá, – z hloubi Josafatu z ní rozsudek tvůj: Proklet na věky! Ach, na věky! – Zem, Golgota se chvěla... V tom propast obrovská se otevřela, žár pekla nesmírný ven sálal z ní... Tam padal Jidáš, její stržen mocí a v nářek zatracenců pustou nocí jen výkřik jeho zavzněl poslední... – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, často, často v pozdní noční chvíli, když vichřice tak divě lká a kvílí a v temnu hasnou světel plameny: zřím Golgotu, kříž, zsinalé ty líce, a v nářku vichřice, jež lká vždy více, tvůj slyším, Jidáši, pláč šílený...
Marnosť.
V strnulou zem a tichou dívá se hvězda rudá... Studené mlhy závoj zakrývá lidstva hrob. Posledních lidí kosti šklebí se v pusté pláni, 188 v děsivém tichu stojí věčnosti nad tím zjev... – – – – – – – – – – Básníku! Kde tvé dílo zpuchřelý kde tvůj vavřín nesmrtelnosti záře!?... – – – – – – – – – – Tajemná mlčí noc... V strnulou zem a tichou dívá se hvězda rudá, – krvavá slza hrůzy, jiskra, jež matně plane ve všehomíra troud... 189 XXXX. ANTONÍN SYCHROVSKÝ. Pravým jménem Antonín Novotný. Nar. 18. ledna 1871 ve Slavětíně u Litovle. Dokončil studia bohoslovná v Olomouci.

Básník:
Těžko hrát, když struna puká, těžko pět, když hlas se chvěje, těžko psát, když klesá ruka, těžko – svět když zášť jen seje. Musa:
Nedbej zášti všeho světa, novou napni sobě strunu, píseň tvá ať k Bohu vzlétá, hladí v čele každou runu. Zapomeň, co hněte duši, co zášť světa k chlebu strojí. Pro to neměj ani uší, co se na klid srdce zbrojí... [190] Čeho zmoci nemáš v moci, s tmavou prchnouti nech nocí. Tiše trp a nes vše statně: tak jen čelíš světu platně!
Zapomeň!
Tak v jeseni já četl v listí padlém: Zapomeň! l v růže květu dechem mrazu zvadlém: Zapomeň! Když zoranými lány skučel vítr, on roznášel to krajem v křídle schladlém: Zapomeň! Co bylo z jara, v létě zvadlo žárem, zas příroda nám skytne v žití zmládlém: Zapomeň! Hle, kotva, jež se ztápí v moři žalu, i v srdce cévy zarývá se rádlem: Zapomeň! Ta kotva těchy ztroskotaných lodí! – – – Jak brání se jí srdce v žití schřadlém. – Zapomeň!
Dále!
Na dvéře žití člověk zaklepal. – Dále! Tak rázným hlasem život hned ho zval dále. A sotva vešel, člověk zaplakal. Však nedbal osud, ale rozkázal: Dále! A kam se hnul, vždy opodál s tím zvukem osud za ním stál: Dále! Tu v minulost se člověk zadíval, chtěl spočinout, však osud jen ho hnal dále. – Já mnoho, mnoho v mládí zameškal! – – Co mi je po tom? – osud hněvem vzplál: – Dále! – Já marně tak své mládí promrhal! – – Měl’s moudrým být! – tak osud se mu smál: – Dále! I darmo naň se člověk rozhněval, on rovinou i roklí skal ho štval dále. 191 I prosil, lkal, by trochu posečkal, než neúprosný osud stále řval: Dále! A když tak chvíli darmo naříkal, pak stichl již a mužně putoval dále. Tu osud stich a duši klidu přál – a s rozvahou se člověk k cíli bral dále. 192 XXXXI. P. JOSEF ŠIMON. Nar. 15. června 1863 v Hořeních Stakorách u Ml. Boleslavi. Je kaplanem ryt. řádu křižovníků s červ. hvězdou u sv. Petra v Praze. Vydal sbírku básní „Verše“ a „Za šera“, román „Makabejští“ (v Příteli Domoviny). K tisku má přichystaný román „Sobectví“, sbírku básní „Vzdechy mrtvých“ a příležitostný spisek „Přípitky“.
Na večer.
U večer, když se nebe vyjasnilo a dlouhé, zlaté pruhy na západě se táhly klenbou, a vše ticho bylo, a jenom ptáče ozvalo se v sadě, mé srdce sladké dumy lásky snilo. Já patřil v tiché, zádumčivé lesy a do daleka běžící ty chlumy, v nichž mlha sedá v rozervané tesy, – a poslouchal jsem hor těch tklivé šumy, jež k sobě táhnou, bouřným hlukem děsí! Já patřil do hvězd v nekonečné výši, jež na sebe se dívaly a smály a rozprávěly, ty u sebe bližší, a zvaly nás v tu nedozírnou dáli, kde andělé nám dají blaha číši... [193] V ten večer zřel jsem, že vše láska pojí, i zrnka písku i závratné světy, že v ní vše hýbe se, v ní vše se rojí, ji země tají, o ní mluví květy... A vděčnosť k Bohu jala duši moji.
Věř a miluj!
Je v mlze lidský život celý. A slunce-li kdy zasvitne a nebe vidíš blankytné, hned od jasu tě chmury dělí. Jak pásmo hor je život lidský. Hle, pakli na vrch vystoupíš, hned před sebou zas vyšší zříš; a mezi vrchy – propasť vždycky. Je vzdušný obraz šťastné žití, jejž poutník vidí na poušti. Když naděje tě opouští – věř, miluj přec! Ráj budeš zříti!
Čechům.
Již víc to není blahá idylla v té naší milé české zemi! Ta prsť, jež plodů na sta rodila, slz poseta je krůpějemi, neb horko, mráz a živlů děsný vztek, jenž jezerní tůň dělá z potoka, a trhá v ráz, co dlouho stavěl věk, hle, plodí trpkou píseň – otroka! 194 Již víc to není družná příchylnost, jež pojila nás věncem růží! Z těch – trní zbylo, kletě černá zlost, jež hluboko se dere v kůži, ba do srdce až vniká krutě nám ta zlost a záští, závist divoká, že přední básník místo lásky chrám, ach, líčí děsný osud – otroka! Již víc to není život radostný v té naší vlasti bojem zmdlené. Kam poděly se předků našich sny? Zda duha míru kdy se sklene? – – Ó jak je teskno, když rve bratra brat! Hleď, lide můj, jak propast hluboká se šklebí na tě, čeká vrah tvůj pád! Pěj píseň lásky, ne kvil – otroka! 195 XXXXII. JOSEF ŠORM. Nar. 22. června 1873 v Studenci u Jilemnice. Bohoslovec v Hradci Králové.
Sv. Václav. (Oltářní obraz v kathedrale královéhradecké.)
Smavé slunko k západu se kloníc lilo celé proudy světla, jasu, romanskými okny v prostor chrámu, jako kdyby svojím políbením kamenné zdi chtělo pozlatiti, jako kdyby úsměvem svým sladkým zaplašiti chtělo šeré stíny, dřív než samo v neznámou tůň klesne. Zlaté střely jeho v modrá očka andílkům se bez milosti vbodly, že si musili je rychle zastřít přirozenou clonou hebké řasy; Máti Boží políbily v líci, vynutily na rtu jemný úsměv, s Jezulátkem bez bázně si hrály, honíce se v žertu rozpustilém po ručkách i nožkách boubelatých. [196] Pak se rychle svezly ku knížeti, jenž tu sám dlel v tuto pozdní dobu, ozářily jeho kadeř plavou, ozářily korunu mu zlatou. Dlouho klečel před obrazem Panny svatý Václav, český vojevoda, díky vzdával nebi, Matce Boží, díky za to, že zas plná shoda mezi ním a bratrem Boleslavem, že z té shody lepší časy vzejdou drahé vlasti, Čechám milovaným. V dnešní den smír zpečetěn byl slavně: Boleslavův syn, jejž při křtu držel na svých loktech, – smíru rukojemstvím. Viděl již to malé símě Krista, které vseli bratři ze Soluně v českou půdu, jemuž první vláhu poskytla krev Ludmilina svatá, zřel to símě, v mocný strom jak vzrůstá, kořeny své kterak všude šíří, ratolesti všude rozprostírá, snětí plné zeleného listí, plné smavých květů, zlatých plodů. Byl tak šťasten, bylo mu tak blaze. A v tu chvíli myšlénka se divná zrodila v něm náhle, hodná věru hlavy knížecí i hlavy světce. Korunu, jež věnčila mu skráně, s hlavy sňal a na oltář ji vložil, k obrazu vznes’ svoje oči jasné, modlitbou se zbožnou rety chvěly: „Nepohrdej, Matko, tímto darem vděčnosti mé, jest to důkaz skrovný. To, co poutalo mě k této zemi, 197 kladu v oběť, Matko, k Tvojim nohám, chci být zcela Tvým a Tvého Syna. Naposled skráň zdobilo mi zlato, naposledy šarlatem a kmentem dnes jsem obláčel se ve svém žití. Ať zří bratr lásku moji všechnu! Jemu korunu dám a s ní vládu, zítra on se stane pánem Čechů, já pak horlivým jen sluhou Krista. Jimž jsem vládl, sloužit nyní budu, rozkazy své zaměním teď v prosby, a kde prosby moje budou marny, přidám slz a dříve neustanu, až je všechny v jedno stádo svedu, až je všechny odevzdám v Tvou náruč“.náruč.“ Oživnuly náhle na obraze rajských duchů usměvavé tváře, zašuměli svými perutěmi, a v jich středu Matka Spasitele zázrakem se k světci snesla níže, pohlédla naň svojím jasným zrakem, promluvila k němu sladkým slovem: „Přijímám tvůj dar, ó synu drahý, nezůstanu dlouho zaň ti dlužna; v odměnu ti korunu dám lepší, dřív než bratr tvou zvát bude svojí“.svojí.“ Zašuměla zase zlatá křídla; jak se snesla, tak zas na perutích andělských se brala v nebes stany Matka Boží, Jezulátko v rukou. S úžasem zřel Václav za tím zjevem, vztáhnul za ním ruce v němé touze, by se dotek’ aspoň roucha lemu, aby aspoň jedním políbením poceloval Ježíškovu ručku. 198 Nestihl již zazračného zjevu, ruce jen se k výši vztahovaly, zraky jen se upíraly v nebe, tvář jen nadpozemským jasem plála. S novým jitrem zlíbala zář slunce v dveřích chrámu mrtvé tělo světce. 199 XXXXIII. OTAKAR TAUBER. Nar. 8. prosince 1872 ve Veselí u Litovle na Mor. – Bohoslovec v Olomouci.
Nad otevřeným hrobem.
Zas naslouchám, jak vzdechy přitlumené mluví, a duše rozvířená ve soucitu taje, tož láskou, v člověku jež bratra objat touží. Již smutek hluboký své vlny blíže valí, a v chvíli rachot dutý proráží tmy těžké a praví: „Naposled a potom – nikdy více!“ A v dumách slyším, hrudy v ocel rakve dunět a nářek srdcervoucí růsti větrů dmutím, jímž nevýslovně smutné „Benedictus“ splývá. Ach! proč tak málo cítím taj, jímž druzí šílí!?... Tam v dolech temných těla tlejí v rozpadnutí a z lebky snící zbyly střepy zahliněné. Je chvílí mi, jak vše by v srdci mém se shluklo, jež rázem věčnost sinou proraziti touží, a volám k duchu: Vědět chci, co jsi, neb zšílím!... [200] Cos’ pohnulo mi smysly, juž chci vzkřiknout: Vášni! leč bleskem cítím zmar a nejistotu mraznou; já zhrozil se v té chvíli; krev v mé spánky buší, chci rozkřiknout se: ne! chci rozprášit svou bytnost, leč cítím, že i v zmaru duch kdes musí žíti, že klam je, přelud pouhý: rozpadnout se navždy... Dál klidně myslím, cosi propuká v mém srdci, chtít objat svět a zcela rozplynout se v míru, jenž nemá mezí, tísně, a jak moře chví se. Má bytost veškerá se roztoužila vzhůru. Duch zdá se pomíjet, jak tiskne jej plam víry, a jásá: „ Věčnosti! O sladké světlo ráje!“
Před nocínocí.
V své úzkosti má duše rozechvěná se touží rozlít v proudy tesknící, a z citů neurčitých, jimiž stená, se přimknout vroucně, mlčky k měsíci. V tmy dálkách světla strážných domků planou a duše s utajením v pusto lne, jímž jakby někdo zvolal „Na shledanou!“: vlak prchající časem zahvízdne. Kde ještě před chvíli si lidé vykládali, juž prázdno z oken slepých vyzírá; kdes’ tvrdou silnicí vůz hrčí v dáli, tma všecky brány noci zotvírá. Jsem nyní sám v tmy moři beze hrází a čekám touhám zda kdos’ odpoví; 201 ach, cítím to, že něco mi tu schází a smutek vzdýmá se jak větry ve křoví. Duch tíhne do dálky a vlny citů jej chvílí na břeh věčna vrhají; kol tma a tma... a samoten kdo sní tu, je vyhnanec, jenž teskní po ráji. 202 XXXXIV. ANTONÍN TRAVĚNEC. Samouk. Nar. 20. dubna 1867 v Lulči u Vyškova na Moravě. Jest rolníkem v Bohatých Málkovicích u Bučovic.
Ježíš – Slunce.
Tys, Ježíši, slunce jasné, které ohně neztrácí, k jehož teplu, k jehož záři celý svět se obrací. Tys, Ježíši, slunce velké, které mraky proráží, v jehož ohni ledy tají, země květy vyráží. Tys, Ježíši, slunce ranní, v němžto tvorstvo procitá, jehož květy svojí vůní, ptactvo zpěvem uvítá. Tys, Ježíši, slunce nebes, teplo lásky líbezné, v němž my rostem, kvetem, zrajem pro to nebe vítězné. [203]
Maria – Růže.
Hledejte tu růži, co má rajskou vůni, zde jí nenajdete, ona v nebi trůní. Hledejte tu růži bez ostnů a hrotů, nemá kolem skály ani hustých plotů. Má jen kolem sebe andělíčky zlaté, samé lilje bílé, světice a svaté. Světice a svaté, co jich v nebes stanu, a ti oslavují růži: Marii Pannu. Hledejte tu růži krásy nevídané, Ona putujícím v ústret sama vstane!
Ztracené písně. (Za přítelem básníkem.)
„Mám písně – říkal – v útají srdéčka mého zkvétají.“ Já vůni cítil, nezřel květ, – on s nimi zašel v jiný svět.
Z lesa.
Ze šumících lesů písně sobě nesu. Tam, co s keřů padá, do srdce se skládá. 204 Tam, co ptáče zpívá, do srdce se skrývá. Tam, co dumá kámen i co šplouná pramen, tam, co dýše kvítí, srdéčko mé cítí. A po čase v hrudi v písních se to budí.
Do rána v máji.
Do rána všechno to rozkvetlo, písní sta sadem se rozlétlo; žežulka kuká v bařině, vlaštovky máme v dědině. V dálavě nezřít ni mlžinky, jenom ty kopečky, dědinky; jak by je skládal v pohádku, anebo kouzlil v kukátku. Do rána větřík se rozehrál: – Kdo že to udělal? prál a hrál. Zvoneček k ránu pověděl: – Pán Bůh bděl, Pán bděl, Pán Bůh bděl!
Shledání.
Shledání, shledání, kalíšek medový, na němž si včelička tak ráda pohoví. 205 Shledání, shledání, jeden skok přes vodu, z propasti na světlo, z otroctví v svobodu. Shledání, shledání, přelibé kvítečko, přítel je v náručí, na srdci srdéčko!
Loučení.
Loučení, loučení, hořká je travička; ach, bolí srdéčko a bolí hlavička! Loučení, loučení, ostrá to travina; ach ona sblížená srdéčka roztíná. Loučení, loučení, hora jest vysoká, strmá je skalina, roklina hluboká. Loučení, loučení, co slzí vynutí, jak dlouho cítiti dvou rukou stisknutí!
Domovince.
Jako včelka ku květince lnu k své milé domovince. Což ty domky, jako úly do řádků se nahrnuly! Což ti lidé, jak ty včely lopotí se po den celý! Oj, jak sladko pomysliti, jednou z takých včelek býti! Jako včelka ku květince lnu k své milé domovince. 206
Co mě domů pudilo.
Hoj, kdyby mně v cestě stály hory, stráně, lesy, valy, já na cizí půdě stál – těmi bych se domů dral! Kdyby těmi za horami rozlily se rovinami vody šíro na pět mil, – domů bych se přeplavil! Což bych doma pookříval! Zpíval bych si, zpíval, zpíval – – To mě domů pudilo, že tam písní nebylo!
Otčenáš.
Zarosené okénečko, po skle slze stékají, dalek vlasti, tak mně přišlo: Co as naši dělají? Co dělají na Slovači? tak mě smutek opřádá – – Ba tak smutno sirotkovi, u cizích když postrádá. Bože, kdy zas rodnou Slovač s bratřími mně vidět dáš? Dalek vlasti, tak mně přišlo: Pomodli se Otčenáš!
Dalek Slovače.
Osedlal jsem svého vrance, k srdci se mně smutek nes, koník bujně nohou dupe: Kam tě oči, tam mě nes! Dlouho-li tak smuten budu, ptáčka jsem se v letu ptal. A on na to nic neřekl, jenom pěkně zazpíval. 207 Dlouho-li tak smuten budu, na kvítku jsem zvědět chtěl, kvítek na mě vůni dechl, pýřil se a rděl se, rděl. Dlouho-li tak smuten budu, voděnky se bystré ptám, voděnka si poskočila a dál spěla k dolinám.
Stráž na Slovači.
Večerní větérek šepotavý kvítkům hrá veršíček kolébavý. Sběhne si se stráně na roviny, omete stezičku do dědiny. Rozdýchá v zahrádkách, co tam chce kvést, spěje zas k horám, kde domovem jest. Nad horou, nad lesem zaburácí, div, že ta dřeva tam nevyvrací. Zavěje do mraků, pohrozí v dál, jakoby Slovači na stráži stál.
Roh hlásného.
Kdo se děsí mého rohu, svědomí ho šlehá prut! vrazi, dráči, podloudníci kradmo lezou po ulici do škody a do ostud, a já na roh: hút, hút, hút! Blah, kdo usnul na peřině s čistou duší nepohnut! 208 Ten neslyší mého rohu, ať se nadmu, jak jen mohu, šťastně přespí trud a rmut; a já na roh: hút, hút, hút! Kdo pak s čelem starostlivým přemýšlí, proč je tak chud, tomu zahuč rohu zvučný: že ten chudý jak ten tučný stejný hrob má vykopnut; hluč jen rohu: hút, hút, hút! Kdo lpí příliš na pokladech, na závory uzamknut, tomu roh můj připomíná, že jest život pavučina, spleten, náhle přetrhnut; hluč můj rohu: hút, hút, hút! Ó můj rohu, rohu, rohu, kdy mi budeš vytrhnut? kdy naposled mojím dechem do těch ulic zazníš echem, nevím – ale Bůh to suď! Hluč můj rohu: hút, hút, hút! 209 XXXXV. SIGISMUND BARON UTTENRODT ZE SCHARFENBERGU. Nar. 3. dubna 1871 v Pruchně v Dolním Slezsku. Bohoslovec v Olomouci.
V májové noci.
Je ticho, prázdno v ulici....ulici... Už zhasly lampy hořící, a tma se dívá do oken, kde lidé dřímou tichý sen. Jen drobný, rudý plamének tu osvěcuje výklenek, kde na obraze Rodička své Dítě tiskne zlehýčka. A tmavý rámec ovíjí, kol věnec suchých lilijí, a na kytičku z konvalin si časem sedá světla stín. Je jasná noc, noc plná hvězd, vzduch prosycený vůní jest, [210] a na zrosených břidlicích se chvěje záře jako sníh. Tu na všem leží spánku mír!... Jen samotářský netopýr kol mrtvých domů zatěká a křepelka lká z daleka! Však čtyři oči z výklenku, jež v modrou kvetou pomněnku, ty stále hledí do noci, zda netřeba kdes pomoci?!
Šípkové květy.
Na břehu ležím v tichém úvoze, kde mateřinka opojivě voní, a oči ztápím v modré obloze, co větve šípku nad hlavou se kloní. Ó mám ty plané růže velmi rád! Když vidím jejich nádech do růžova, vždy nad nimi se musím zadumat a staré představy zas mívám znova. Jak cudný je to kvítek na pohled!... Toť nevinného děcka čerstvé líce, toť vášní nikdy nezlíbaný ret, jímž modlívá se svatá řeholnice. To není horečkové tváře nící žár, když chorá dříme na podušce bílé, to záchvěv studu, dřív než hříchu zmar se dotkne krve, slovy svůdce zpilé. 211 To smrti spíš je chladný růměnec, jenž rdí se v rakvi zesinalou tváří, to hřbitovní je růže pupenec, jenž o dušičkách zmrzá v světci záři.
Ó, doma byl bych rád!
Je pusto, mrtvo tak v mé jizbě malé... Na prostém loži trpím nemocen, a lampa bzučí jaksi neustále jak komár, pavučinou ukrocen. A v bolu místo spánku musím bdíti... Mám ruce založeny pod hlavou a dívám se, jak v rohu okna svítí mi modrá hvězda noční dálavou. A pískot lampy tesknotu mi budí, svit hvězdy – touhu po čems’ tajemném... to obé příjemně se mísí v hrudi, až rozjasní se obraz v oku mém: Již vidím bílých chalup dlouhé řady, jak tonou v červánkové záplavě, jak rudou září okna hoří všady, lem šedých došků tleje krvavě. A nízkým plotem z latí ohraženy jsou před chaloupkou všude záhonky, a na nich resedky jsou nasázeny a karafiat, astry, pivonky. Teď stádo koz se domů z pastvy vrací a rozbíhá se do známých už vrat, až v prostranných se dvorech zvolna ztrácí... jen jednu bílou vidím dosud stát. 212 Můj Bože! to jsem doma na dědině... Brod v ocelové záři uprostřed; dvé koní se tam sklání ku hladině, kam v máji vítr snáší spadlý květ. Znám toho vraníka, jenž v dáli hledí, znám hnědouše s tou liskou na čele, znám hocha, který bosky na něm sedí a píská melodie veselé. Ó večer!... daleko v mé domovině... Červánky blednou, všude hasne zář, dým černý modrou oblohou se vine, kde jednotvárně kove podkovář... A vlaštovky se rozpustile honí a vrabce slyším na vrbě se rvát... Tu v bílé kapli Anděl Páně zvoní, dech svěží vůně vane ze zahrad. Ó, jak je ticho! – Všecko, vše se modlí..modlí... Tak náhle ztichl dětí plesný křik, i vrabci pojednou se jaksi shodli... Hvězd rozžehlo se nebem několik. A po domech se místy světlo kmitá; tam prostřed jizby dubový je stůl, a na něm prostá večeře mne vítá – to v slupkách brambory a šedá sůl. Pak do noci se porozléhá píseň, již slýchával jsem kdysi častokrát... můj zrak se kalí, v srdci volá tíseň: Ach, doma, doma večer byl bych rád! 213
Boží muka.
Kde v širém poli obilí se vlní, kde žárem slunka černá země puká, kde večer vlčí mák se rosou plní, tam na rozcestí stojí boží muka. Tam zesinalé tělo Krista leží na klíně bolestivé Matky boží, a kdosi z bílých květů věnec svěží tam položil mu na korunu z hloží. Hle! jsou to šípky, které pučí v máji – však jak by z trnů na koruně kvetly; vždyť krví zbarvily se na okraji a prostředek si uchovaly světlý! Ó čerstvý květe ve výklenku starém, ty symbolem jsi duše zanícené, jež opíjí se Krista svatým žárem a chladí jeho rány rozjitřené!
Nocturno.
Dnes o půlnoci divá bouře dula a kroupy začly do oken mi prát... má duše ze snů teprv procitnula, když jizbou zavyl pes už podvakrát. I naslouchám, jak kdesi okno tříská, jak letí k zemi ostro střepiny... Pes ve tmě chví se, když se pozablýská a oči hoří mu jak rubíny. A vedle v domě kojeňátko pláče, co matička mu zpívá balladu: 214 jak přišli ďábli v noci pro boháče, jenž duši zapsal peklu v náhradu. Blesk na stěně mi osvěcuje Krista, to na obraze v oné podobě, již nese Veroniky rouška čistá – ty nesčíslné rány na sobě! Mně zdá se otvírati těžká víčka, a v jejich brvách stkví se čerstvá krev; líc bledá, jako hromnicová svíčka, je nevýslovných ukrutenství zjev. Pak trní na koruně bodlinové jak rudobílým šípkem počne kvést, a starý nápis mluví modří rtové: Zda víš, jak draha duše lidská jest?... Pak plocha křišťálová na zrcadle se bleskem taví v ocelový var, z nějž hledí utýrané tváře svadlé, jež dusí dým a olizuje žár. Teď jizba v záři fosforové hoří!... Mně zdá se: tuk mi v kostech vysýchá... a jako když se tělo v páry noří, pot horký z potnic mojich pospíchá... A z venku do mých oken kroupy tlukou, a vedle kvílí dítě zemdlené, pes vyje, týrán nejistoty mukou, a okno tříská jako šílené. Ó směsi zvuků, barev, světel, stínů, mne střemhlav řítíš v hloubi, nevím kam... já v myšlénkách, že na věky už hynu, si ku modlitbě v lůžku poklekám. 215
Smutná cesta.
Ó vzpomínám si oné chvíle, kdy za mnou došla náhlá zvěst: Ach přijeď domů, dítě milé – tvé drahé matce na smrt jest!... Byl tehdy večer červencový, den zvolna, zticha umíral, a velký měsíc purpurový noc na východě otvíral, kdy poklekal jsem v bolu k loži a hlavu svíral do dlaní, bych prosil vroucně Matku boží jen o poslední shledání. Noc rozsypala zatím hvězdy, já v jizbě plakal sám a sám: Ó matičko má, dobrá vezdy, kéž živou tě jen uhlídám! Dnes je už pozdě, dočkám rána; než kdyby, Bože, přede dnem – už duše tvoje povolána se octnout měla před soudem?! Tu na prsou jsem sepjal ruce a vzhlédl na dřevěný kříž: Ó Jezu Kriste, v bolné muce! Ty snad ji ještě uzdravíš!... Jsem opuštěný v cizím kraji – jak rád bych nyní doma byl!... jak si tam asi počínají – tu odtud mnoho, mnoho mil? má matička snad v bolech leží a slzíc ptá se tichoučko: Já dočkám se ho, Bože, stěží... kolik je hodin, babičko? 216 A upadá zas v bezvědomí, už nedoslýchá modlitby; a venku šumí známé stromy a ve vsi všichni klidně spí. Tu ponocný už půlnoc pískal, a měsíc hleděl do oken; zvuk píšťaly mé srdce stiskal vzpomínkou na zítřejší den. A připadly mi divné řeči, jež chůva vedla hochovi – že, umírá-li přítel něčí, před smrtí svou se opoví. Mé oči náhle oslzely, a zašeptal jsem zticha jen: Ach matičko má, umřete-li, tu zaklepte mi v tvrdý sen. Pak poslouchal jsem skřehot žabí, hned silněj a zas míň a míň... a na zdi hodin ťukot slabý, až upadl jsem spánku v klín. Noc minula, já nevyspalý jsem z rána městem klopýtal... a lidé za prací se brali – vlak zapískal, mě přivítal. My jeli. Ticho v polích všude, jen skřivan popěvoval již; červánky plály zlatorudé, v nich u cesty se mihl kříž. Pak přejeli jsme tmavé lesy, z luk cítit bylo vůni trav, a pastýř troubil táhle kdesi, by vyhnal ze vsi stádo krav. Vlak duněl, po mostě spěl hbitě, 217 kol oken táhnul dýmu mrak, já o matce zas dumal skrytě, a mdlobou přivíral se zrak. Už v duchu pospíchám teď domů, už vidím nízký jeho práh a před ním košatých dvé stromů – i babičku svou o berlách! Ta chudinka mne s pláčem vítá: Co se to s námi děje jen?... A tamhle v okně svíce kmitá – má matka dřímá věčný sen!... Než, ztichněte už smutné hrany, těch dávno protrpěných dnů! vy rozdíráte staré rány těch na vlas vyplněných snů. Dnes líbám s úctou svatou hlínu a mluvím k Tobě do krytby, jenž na mateřském sedě klínu jsem říkal první modlitby. Tys v bolestech mne porodila a žitím neslas těžký kříž, než duše, holubice bílá, se vznesla v odpočinku říš. Já z Tebe vzal své mladé tělo, tvých očí lesk, tvůj růměnec; to všechno už Ti zpráchnivělo – mně slibuje to popelec. Mně’s dala k Bohu srdce vděčné, a pro vše krásné lásky cit; sviť za to Tobě světlo věčné, rač Bůh Ti všecko odměnit! 218 XXXXVI. FRANTIŠEK B. VANĚK. Nar. 15. července 1872 ve Stálci u Tábora. Jest bohoslovcem v Čes. Budějovicích.
Dva topoly.
Když vzpomínek let v kraj mě rodný nese a obrazů roj v mihu zápolí, vždy nad nimi výš jeden rozepne se: a já zas vidím vás, dva topoly! Ten titanský váš vzrůst až do závrati, to témě, příšerný jež mraků vlas hned rozplétá, hned ve svou kštici chvátí, rád stavím představ drahých v hodokvas. Co uzřely jste věků ve přeletu, jichž háv se nachem, než i krví rděl! Já často mněl, že rozumím již retu, jímž tak se s vámi vítr rozkvílel... Co do stařeckých beder bouře věků vám vryla jizev, dusotem svých stop! [219] A přec, ač nikdo nelil do nich léků, vy nechýlíte šedé hlavy v hrob... Ba zdá se, že vám roste síla věkem, že dmou se obří prsa s jarem v ples, a s mroucím na západě zlatem, mlékem, že čelem rostete až do nebes. Snad věčných strážců slíbili jste péči té kapličce, již máte v objetí, jíž kořenů les u nohou tu klečí, již polibky list, stín váš zasvětí... Vás pro svatý ten úkol nebe štítí! A proto často v dáli, mozoly když sečítám si kvapícího žití, rád v duši kreslím vás – dva topoly..topoly...
Rorate, coeli!
Rorate, coeli, duše všech žízní, žízní již po léku celičký svět! Roste déšť, který vzkříšením vyzní pro každý uvadlý naděje květ! Rorate, coeli, do duše manu, v jejíž mír ulehl rozporů kvas, krůpěje víry naroste v ránu, již pochyb rozjitřil oheň a mráz! Rorate, coeli, v celý svět září, tolik co slunce jí vydechne v den, ať se zas duše k životu zjaří, která vždy zapadla v mrákotný sen! 220 Rorate, coeli, do srdce žárem, vždyť s nebe láska stupuje k nám! Srdce ať v rouše očisty jarém pro ni se v nejčistší rozklene chrám! Nivy-li vlaží rosa a jíní, soumrakem sotva roj vylítne hvězd, rorate, coeli, rorate nyní, soumrak kdy nad lidstvem nízko tak jest... 221 XXXXVII. JOSEF VEJCHODSKÝ. Nar. 12. dubna 1863 v Kunštátě na Mor., je spirit. administratorem v Dambořicích. Pořádal I. ročník tištěného Musea, časopisu bohosl. českých. Chystá do tisku knihy Za heslem (lyrika), Kontury a obrazy (ep.) a legendu Kmen života.
Fragment z denníku.
Já zachvěl se, když překročil jsem práh té dusné, nevětrané jizbice; jen jeden pohled na voskovou tvář tam na chudé, však čisté pelesti – a viděl jsem, že mladé ženy den se nachýlil a blízka že je noc. Pán s tebou! Pokoj domu tomuto! Když k loži nemocné jsem přistoupil, bych orosil ji slovem útěchy, – hle, kolébku zřím, dítě na ní spí... tak zrůžovělé, hezké, buclaté. Smrt... Život... – Či jak jinak zváti mám ty zjevy dva, jež tuto vtěleny a dojemně tak doplňují se?! [222] Když matka vidí, život kypící jak dítěti se v tváři zrcadlí, dvě myšlénky jí v chorou bijí hruď: „Teď rozloučení“... „Jednou shledání“... A tato druhá tiší její žal. Pojď nyní mudrci, pojď umělče, a řekni jí, jak pošetila jest, jak její víra jest tak nicotna a vyrvi, pošlap její naději!... A dítě spí – – a ze sna směje se, to – říkávají – hrá si s andílky. Ó hrej si s nimi, šťastné dítě, hrej! Však přijde čas, – i k tobě skloní se ten anděl, který černou perutí již letí, letí, k matce letí tvé a neptá se, kdo ti ji nahradí, kdo otci tvému ženu nahradí, kdo nyní bude za ni nosívat kus prostého mu jídla na pole, kdo za ni jej teď večer pohladí... ***
Když osaměti měl jsem s nemocnou, bych její zpověď předem vyslyšel, tu chtěli vzbudit dítě, odnést je. Však ona tiše, vroucně, prosebně, by nechali je u ní přála si. Já přivolil jsem němým pokynem. Když začala: „Já bídná hříšnice...“,hříšnice...,“ hlas selhal jí a kašel dusivý jí zalomcoval prudkým záchvatem. l klek’ jsem zatím před Sanctissimum a stísněn polohlasně modlil se. V tom dítě kašlem břitkým vzbuzeno se usedavě dalo do pláče, že maní ke kolébce pohléd’ jsem. 223 Ten pohled na vždy v duši se mi vryl. Tam matka k ústům tiskla levicí šat bílý, čerstvou krví zbrocený – a pravou rukou svislou, vyhublou, mdle pohýbala chudou kolébkou, by ukojila svého miláčka. – – – – – – – – – – – – – – Náš kostelník byl všecek udiven, jak smuten, zdrcen jsem se navracel, a zvláště – dobře prý si povšiml –, proč bohaté dvě slzné krůpěje mi na rochetu cestou upadly. – – – – – – – – – – – – – – Ó neumírající lásko matky!
Dvojí svět.
Jde ztichlou hlavní třídou rychlým krokem; sem tam se známá noční stafáž mihne a zas jen slyší dunět kroky vlastní. Je rád, že teď ni nezavadí okem – jak ve dne – o dav, jemuž vyhýbá se, dav lidí, kteří že jsou zcela šťastni, jdou dokumentovat sem modním šatem a divným hovorem a divným smíchem... Jak pálívá jej svrchník ošumělý, kdy noblessu tu... míjívá zde chvatem! A není závistí a není hříchem, co myslívá, kdy vidí jak jej dělí ne krok, než propast od té šťastné..šťastné... třídy – ta závrativá propast hmotné bídy. Což o něho! Však doma profil milý, kol něho drahé ony vlasy plavé, a pak – ty hlavičky dvě kadeřavé – a pak – pak nouze. – – Níž se hlava chýlí, 224 v ní bol a slast jak soubojem se bije: bol bídy, která vrásky ve tvář ryje, slast tvůrčí – vlité v duši melodie. Jde ztichlou hlavní třídou. – Stanul náhle. Sbor čtyrhlasý... To zvuky jeho táhlé sem z prvního – slyš – patra doznívají. Už finale se ve potlesku tají. Teď chvíli hovor, zacinkání číší, i druhé, třetí, – zase hovor hlasný se rozráží tou tupou noční tiší. – Je rodinná to slavnost bezpochyby. Chce prchat dále: tamo kroužek šťastný – a on zde v chladnu. – Doma... Akkord libý v tom z kláves tetelí se, dolů řine a za ním druhý, jiné, opět jiné: ten zní tak něžně, ten tak rozvroucněle, ten soptí vášní, tu zas ozvuk žalu a ve všem výraz mužné síly smělé. – – Když závěrečné zvuky dovířily, hřmí pronikavý potlesk na pochvalu a hlučné „Bravo!“ – Číše zazvonily. – – – – – – – – – – – – – – – – – Stál nehnutě. Co zaškublo mu lící? Žal? Pohrdání? Touha? – Těžko říci! – To tleskali tam – jeho komposici. – –
Motiv podzimní.
Ze mlhy se vyhouplo odpůldne dnešní, slunko, byť zubaté, jednou zas hřeje. Půjdeme sednout si pod starou třešní, astrový záhon kde chladně se směje. 225 Knihu si vezmem a na sebe plaid, nebude škodit ni cigaro k tomu: aspoň ať hlásá, jak marný je svět. Ba že je marný! Vždyť onehdy – zdá se – slétal sem se třešně bílý květ svěží, – dnes mi tu přes chvíli v chladné té kráse krvavě rudý list na knize leží. Na knihu, na brejle, kam může jen věsí se tkanivo babího léta. Těžko tu, těžko tu utlumit sten! Krvavý list – a nit babího léta! Pěkná to pověst je, že Boží Máti z nitek těch stříbrných Synu šat splétá... Dobrý i výklad, že zří-li Bůh pláti podzimních listů těch krvavý zjev, sešle též pavučí tkaninu jemnou: – tou prý se stavívá řinoucí krev... –
Družičkám o Božím Těle.
Ó mystická ty lilie, jež sněžně kveteš v monstranci tu zlaté, vstříc vanouc kouzlem vůně nepojaté! Ó spasitelná Hostie, sil ruku mi, jež tíží tvou se chvěje! Ó tajemství, jež se mnou se tu děje! Zde v ruch a soulad hudby, střelby zvonů, lid mísí slova chvály, prosby, stonů – a jak náš průvod osadou se vine, výš nad ním nebeských se legionů řad vznáší, zbožně pokleknout se chystá, – mně slza v oku pálí, na líc plyne: – jáť nesu Jesu Krista!! – – – 226 A přede mnou jak vyšších duchů chor tu družiček jde bělostkvoucí sbor: tak vážně klopí se jich čistý zor, tak nadšeně plá líčko uzardělé – a ručka drobná chvatně na zem hází květ za květem. Vždyť ví, že doprovází to svého Miláčka a – Spasitele... Zrak zvlhlý k Pánu svému upírám a zjihlé srdce mé se mlčky modlí: Já, Kriste, v bok Tvůj svatý, kopím zbodlý, těch dětí zástup něžný zavírám. Kéž vždycky, vždy... Ti květy v cestu stele! Kéž mine dav, jenž Tobě poutí světa jen kopřivu a trní v dráhu metá! 227 XXXXVIII. JAN VONDRÁŠEK. Nar. 9. dubna 1871 v Bezděkově. Bohoslovec v Praze.
Který lásku naši zdokonaliti ráčiž!
Vím, ta píseň moje chudobkou že prostou jenom bude vedle plné růže, vonné, rudé, která v duši zkvetla Verdagueru, a přec myšlenkou se koje: tatáž láska že ji vdechla péru, nezdusím ty květy chudé. – – – Jak slunce před západem se v plné kráse ještě zastkvěje a po horách i ladem purpuru celé moře rozleje, tak Ježíš v noci oné, kdy s apoštoly rozloučit se měl, Své srdce bezúhonné, ten lásky zdroj, jim celé otevřel. [228] Tu Krista zváben okem, na božská prsa hlavu stulil Jan, a v spánku přehlubokém zřel divy, dechem Páně zkolébán. V té chvíli se mu zdálo, že k břehům oceanu sklonil sluch, z vln příboje co válo, to jediný byl zvuk a jeden ruch. V hlas jeden všechno splývá, čím bouří hlaď i dno čím zaduní, vše stejný hymnus zpívá, jenž od země až k hvězdám slavně zní. Mizejí břehy v dáli, svět celý moře v náruč pojalo, však zvuky neustály, vše „Láska!“ hřmělo, „Láska!“ volalo. Tím ze sna Jan se vzbudí, a ticho kol, jak zasněžená step – jen z Ježíšovy hrudi teď slyší dech a cítí srdce tep. Jan láskou proto jásal, bol těšil, mysl krotil zbouřenou, a vše, co davům hlásal, snu toho bylo pouhou ozvěnou.
Ze života kovkopů.
I. Sotva ráno třetí odbije, kouzelným jak prutem tknut, pod horami kraj náš ožije, v oknech světlo za světlem se kmitne, jako z večera když hvězdy třpytné rozběhnou se po nebi. 229 Čas ten v práci volá horníka – Zatím, šat co slátaný, zemí páchnoucí, muž oblíká, snídaní u kamen žena chystá; skrovna jest, však přece denně jista, hladu havíř bát se nemusí. Krmi polibkem mu osladí a kol boků jeho vinouc páž, k dětskému ho loži přivádí. Nakloněni oba nad kolébkou s tichým plesem v tvářinku zří hebkou, v níž sen úsměv vyvolal. A muž z lehka tvrdou pravicí v čílko děcka dělá kříž, líbá rtíky zdravím kypící a sám útlou ručkou pac si dává – ,Pa červíčku, haj Bůh tvoje práva, nevrátím-li se ti víc‘.víc.‘ Z kropenky mu vodu svěcenou žena ještě podává, ruky stisk a na rozloučenou dlouhý, dlouhý polibek. „Té Panny Svaté poroučím tě do ochrany, zdráv jen se mi, drahý, vrať!“ II. V každém patře na vše strany na míle již prokopány z hlavní sluje sítě chodníků. Jimi, by moh’ k dílu snáze, sehnut, po čtyřech se plaze, havíř hbitě jde, již po zvyku. 230 Mizí v nich jak brouček v lese, jako rybka v siném plese, po čtyřicet roků každý den. Kahanec mu slunkem jasným, zvyk a pamět vůdcem spasným, od všeho kdy světa odloučen. Tu se chodba s chodbou pojí, jinou seče, tam se dvojí, všechny temné – pravé bludiště, a kde se jich více sbíhá, tam se lampy světlo míhá v dobyté již rudy skladiště. Jako v katakombách – čísi ruka zbožná kříže rysy tu, tam vytesala v stěnu skal; v lampičce tu olej zmnoží před obrazem Matky Boží každý kapkou, – v tom svou oběť dal. V paláci jak čaroděje vše se to zde blyští, stkvěje, perlou září krůpěj, se skály povlovně jež stéká, kudy žíla bohaté jde rudy, planou démanty a opály. Kahance zář mihotavá každým mžikem vyvolává barev hru a odlesk krystalů. V podzemní té kráse luzné pohádek zřím kraje hrůzné, duchů sídlo bájných za králů. V ticho tajemné tu věc se hrouží jako ve pralese, pusto jako v městě vymřelém. 231 Časem jen se praskot skály rozlehne a slábna v dáli echem zmírá v koutě odlehlém. Jako z bytu krtka štoly na míle jdou do okolí, celý kraj jenž podryl kolem hor – Ku hvězdám se hrdě sápe, v hloubi mořské směle tápe, kam se neodváží lidský tvor? III. Tvrdý je ten kámen, skála nepoddajná, jak by vězela v nich vzdorná síla tajná. Nadře se tu člověk, že by pustil duši, potokem znoj kane, dále ruka buší. Dláto ztupeno a perlík již se viklá, a ta dlaň, – ta dlaň již mozolům jest zvyklá. Víc než ocel snesou kovkopovy svaly, tvrdšími být musí železa i skály. Palčivá když žízeň ku hladu se druží, skýva chleba obé zkrotí, síly vzpruží. Pevná je ta skála, – a přec nemožno jí zplna důvěřovat, všude úklad strojí. Pod nohou se zrádně boří, na strop, stěny její mocné balvany jak přilepeny, nad hlavou ti visí, stále hrozí smrtí, ni se nenaděješ, a již tebe drtí. 232 XXXXIX. FRANTIŠEK WALZEL. Nar. v Hranicích na Moravě. Nyní bohoslovec.
Legenda.
Pohádku na mně škemráš, drobotino malá? Nuž jakou as? – Jak lesní panna houštím cválá na jelenu. – Ne, co si šeptá motýl s květem. – Ba ne, o Pánu Ježíši, jak chodil světem – – O Kristu Pánu? Budiž, nechte tedy křiku. Kdys bral se Spasitel ve kruhu učenníků, bylť blízek čas, kdy nést měl hříchů světa břímě. U cesty jakýs muž do role kladl símě. „Co seješ, dobrý muži?“, ptá se Mistr vlídně. Muž: „Kámen!“ hrubě dí – a dále seje klidně, jen v spurných očích zjevný úsměšek mu svítí. „Jak sám jsi pravil, takou sklizeň budeš míti,“ [233] Tak Mistr odvětil a cestou kráčel dále, dál učil zas o říši nebeského krále. Čas přeběhl – i vzejít mělo, co muž zasel; však běda, kámen místo hrachu v poli našel! A tak až podnes u Betléma leží – k strachu všem hrubianům – pole „kamenného hrachu“. 234 L. PROKOP ZALETĚL. Pravým jménem Josef Fabian. Nar. 25. října 1863 v Kalištích u Týna nad Vltavou. Byv operován na pravé ruce, píše levicí. Jest deficientem ve Křtěnově u Vltavotýna.
Jsem jak ten skřivan ubohý...
Jsem jak ten skřivan ubohý, jenž k nebesům se nosil, by ve výšinách oblohy pěl, chválil, Boha prosil. Však náhle raněn k zemi kles – bezvládné křídlo maje... Ó nikdy víc je nepovznes v azurné výšin kraje! – Jen po zemi se plahočil, kel smrti v chorém oudu; když mrtev byl, kde pěl a žil, v tu chladnou klesl hroudu. [235] LI. FRANTIŠEK ŽÁKOVSKÝ. Pravým jménem František Sekanina. Nar. 14. února 1875 v Žárovicích u Prostějova na Moravě. Studuje na polytechnice v Praze.
Smrť Raffaellova. (6. dubna 1520.)
Plál posledním již ohněm Aventin. Hle, slunka paprsky, jež hasnulo, své zlato dštily v okna paláců a v střechy domů, chrámů zlacených, jichž nepřehledné rostly směsice dál v strany všecky, kam se nesl zrak. A v záplavě té věže nádherné se v azur pnuly bujně, nezkrotně, jak zlaté trůny dávných Neronů, jak chtěly by se v báň až vyšinout a žhavé slunko strhnout na sebe, své bujné krásy v hrdém vědomí. Nad Věčným Městem ve hře koketní se utkal paprsk s rudým paprskem a plál a smál se v zlata zátopě [236] a milliardou chvěl se polibků na družných vlnkách moře klidného, kam pršel v jisker zářném lijavci a splynul v líné vlnky Tibery, kde líbal se a honil s rybkami a mladým dívkám stlal se do vlasů, jež pěly písně v lehkých gondolích a proháněl se s nimi hladinou. Pak vyhoupnul se lehce v paláce, v jich lesklá okna, štíty zlacené, a hořel jako řady věčných lamp, když vzplanou na oltáři nebeském; pak přesmyknul se v sterá návrší a v zahrad klíny, kde květ zaváněl. Pak skočil v krásný Monte Pincio, zkad planou k nebi keře růžové, jal svojí září hrdý Aventin, jenž k báni ční a koupá v azuru své zlaté střechy, pak se rozletěl na tisíc jisker v zářný diadem, jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích, zkad naposled se ještě zadíval v to krásné město, v jeho ulice a v posled zaplál domů střechami. A zlatá koule slunka ztopila se za moře kdes v bájnou světů říš, v krvavé lůžko, jež si ustlala ze samých růží, a kde na stráži se rděli obři v hávech nachových... A dlouhé stíny v zmatku prchaly pryč od vln moře v strany opáčné a dál a dál, kam oko nesáhlo, a zapadly kdes v moře Apennin... Tak obr klesal v růžový svůj hrob. A v jeho skon, v ten jisker vodopád, jenž s kupolí se kácel na střechy, 237 a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál, jak žhavé zlato by tam někdo lil a zlatým kyjem rázem rozstříknul –. V tu stínů hru a zápas paprsků zřel zaroseným okem genius... ***
V nádherném lůžku v kruhu hodnostů a kněží Říma, v žáků směsici, z jichž očí zřela bolest bezměrná, dlel Raffaello Santi ď Urbino. Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou. Dnů několik již stenal v horečce, jež vracela se novým záchvatem, že mladé tělo tříšťkou bylo již, jen slabou třtinou v proudech Tibery – však duch, ten kolos, posud velkým byl a posud mával hromnou perutí jak hrdý orel, jenž je v zajetí. A jeho zrak, v němž dosud plápolal jinošský záchvěj, s bolem tragickým se pásl v moři zlatých jiskérek a zahleděl se v nerovný jich boj s vítězným stínem, v jejich pád a skon. Pak vzhlédl k báni, jež se temnila jak černý příkrov skleslý na rakev, kam položeno tělo mrtvoly –; a z jeho oka slza vytryskla, ta poslední, až ze dna duše as, v níž genius se celý obrážel – a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“ Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených a mroucí oko mrtvě zíralo kams v nekonečno, duch co prolétal 238 snad Italií silou poslední. Tam jeho děl se stkvěly pomníky, ty monumenty, jež kdy smrtelník si božskou prací v azur vytýčil; jich řadou létal, která rostla mu a šířila se strany na obě, že nestačily mocné perutě teď od začátku v konec zasáhnout. Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat ty pyramidy ducha lidského, z nichž Vatikán se klenul nejvýše. Zřel Pandolfini v smavé Florenci, kde ve náručí krásné Madonny tvář něhyplná děcka tulí se, zašuměl v klenbách Villy Farnesi a rozpjal peruť v kapli Sixtinské a Vatikánu hrdých prostorách. Spěl řadou stanzí, v slunné loggie, jichž stropy mluví bible dramatem, kde znovu žije císař Konstantin. A v mnohé zalét’ chrámy, paláce, kde září velké oko Madonny, neb Cecilie svatá v extasi kde volá k nebi vroucí modlitbou, neb křížovou kde cestou kráčí Pán. A v posled sletěl v dílo poslední, když žáci strhli těsnou záclonu, zřel v ustrašené tváře křesťanů a v apoštolů zraky planoucí na zářný, stkvoucí Pána obličej, na hoře Tábor jak se proměnil... Pak sklenné oko k temné obloze se připnulo, kde první hvězdička se jasně leskla v prázdném koberci – však Raffaello smrt z ní viděl plát 239 a rtové šepotali: „Naposled – – –“ – – – – – – – – – – – – – – – Již v krásné nebe přibývalo hvězd jak včelek v louku, květ když zavoní, až zaplanulo ohněm plamenů. A v jejich středu rděl se Orion jak zlatý kříž v oltáři oblohy. Tu Raffaello zvednuv k němu zrak, zrak ztrhaný a vzňatý bolestí, hnul bledým retem v tichém šepotu: „Tam – vizte, přátelé – tam nahoře – ten rudý kříž – toť maják zářný můj – a vizte v něm dva bílé holoubky – jak líbají se v křídel objetí – a letí níž – pro mého ducha jdou – a zas jsou níž – již brzy budou tu – dva holoubci – v nich celý život můj –; Toť láska – k umění – ten jeden z nich – ten větší, bělší – a ten druhý je má Fornarina – již jsem miloval – a jejíž tvář jsem vdechl Madonně té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské – s tím velkým okem – plným zbožnosti –. Již slyším je – již jsou mi na blízku – jak usmívá se moje Madonna – a vzpíná náruč – jako k děťátku – –. Tam usednem si – v zlatý Orion – – tam budu snít a na Madonnu zřít – a žít jen lásce – k ní a – k umění – – –“ A lehký vánek – let snad holoubků – se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovu a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí, jež vyrvalo se z hrudi naposled... – – – – – – – – – – – – – – – – – 240 Když pak se prelát z okna naklonil, tu zdálo se mu, jak dva holoubci – tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky, se nesli tiše k světel zátopě a sedli tam, kde rděl se Orion, jenž rázem vzplanul velkým plamenem. Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius.
Pax vobiscum.
Táh’ bílý anděl černé noci tiší, ve zlatých vlasech bílých hvězdic tlum, táh’ hradem, chrámem, rozbořenou chýší a černou nocí snášel zpěv se s výší: „Pax vobiscum!“ Zašuměl vánkem pěvcům nade skrání, zlehýnka peruť k jejich sklonil snům, laur vložil na čelo svou bílou dlaní a zašeptal jak v křídel zavívání: „Pax vobiscum!“ Nad živé hroby jeptišek se sklonil, jich čela sklesla tíhou zbožných dum – tam chvilku dlel a slzu lásky zronil a zazpíval, až klenbou zpěv ten zvonil: „Pax vobicum, pax vobiscum...!“
Sonet vánoční.
Ó Vánoce, cos velkého se tají v těch vašich nocích, v jasném lesku hvězd, 241 v těch četných stopách zasněžených cest, jež ze vsí k chrámům jdou tam někde v kraji. Jdou ženy, muži – jsou mi jako v báji. Jdou – v levo pole, v právo lesa klest, jdou mlčky, tiše, sníh tam všudy jest a kdesi v chrámě varhany již hrají. Ó Vánoce, duch zbožnosti se tají v těch vašich nocích a v tom lesku hvězd, když zvony zvoní, varhany když hrají... Ty četné stopy zasněžených cest, toť stopy hříšníků, již v pustém kraji v svých duších omládlých zas Krista mají.
Zraněná láska.
Jak jemný závoj na princezny tváři se vznáší nad hladinu pára zlatá, je jako vůně kaditelnou jatá, když dá se svoboda jí při oltáři. Je milenka to slunka. Za ním chvátá a výše stoupá hřát se v jeho záři a nedbá nic, že roucho řásné maří jí milencova ústa rozehřátá. Výš k slunku milka panenská tam spěje, zpět marně zve ji matka – říčky voda – a slunko se jen potměšile směje. Tu náhle milec k páře paprsk stáčí a ostnem zrádně nitro milky bodá, jež klesá, bledne, mizí v tichém pláči... 242 CÍRKVÍ NÁROD BLAH.
BENEŠ METHOD KULDA.
Neodvažuji se psáti životopis vysoce důstojného a slovutného Nestora naší poesie katolické; vím, že bych toho nedovedl. Nemám k tomu ani potřebných vědomostí ani pomůcek. Život Kuldův spadá v dobu několika generací, sahá od idyllických dob našeho probuzení až v dobu přítomnou; obráží se v něm spolu život církve i národa našeho po celé tři čtvrti století; jest úzce spojen s působením mnoha předních mužů církve, národa a písemnictví našeho na Moravě i v Čechách; jest to život plný práce, pohybu, plný ideálů a plný skutků, které mluví. Úkol, napsati cenný životopis Kuldův, připadne budoucnosti a bude to úkol čestný a vděčný. Nemyslím na pouhou bio- a bibliografickou práci, na suchoparná, třeba pečlivě sebraná data, myslím na důkladné vypsání života Kuldova, jeho významu na Moravě i Čechách, ať v církvi, ať v národě, v poesii i v prose, ve školách i u psacího stolku, ve spolcích, ve sněmovně a vůbec všude, kde mnohostranná práce Kuldova nesla hojné ovoce. Bude to kulturně i literarně historická studie, počínající od dob probuzení na Moravě až do časů přítomných, bude to zároveň kus historie našeho národního života, jeho bojů a jeho úspěchů vůbec. Vyzáří pak z díla toho srdce tak šlechetné, tak ideální, tak nezištné a obětavé, tak láskyplné, že každý Čech bez rozdílu stran s láskou a pýchou vyslovovati bude to milé a drahé jméno Beneš Method Kulda! Rozsáhlá a bohatá korespondence Kuldova bude ku práci té nevyčerpatelným zlatodolem. [243] S přáním mnoha zdaru příštímu životopisci Kuldovu pokusím se zde jen o nepatrnou skizzu životopisnou.
***
Beneš Method Kulda narodil se v Ivančicích dne 10. března 1820. Malému Beneši dostalo se toho štěstí, že měl výtečného učitele, kněze Tomáše Procházku (1803–1858), kaplana ivančického, kterého později oslavil po zásluze výbornou knihou životopisnou. Procházka byl vzor kníže vlastence v dobách vševládnoucího němectví v našich školách. „Národná škola v Ivančicích, v městě ryze českoslovanském, byla tak německá, že nejen všem obyčejným předmětům školním vyučovalo se jazykem německým, než i svaté pravdy náboženské odříkávaly se po německu, ač jsme slovům odříkávaným nerozuměli; ba i ve chrámu Páně o mši svaté pro mládež školní zpívali jsme písně německé, nechápajíce z nich o nic víc nežli mrtvé varhany, zpěv náš doprovodící. Kdykoli na to roztomilé školství vzpomínám, vždycky mráz po mně jde a zimnice pokouší se o mne. Kterakého ovoce vydávala škola tak zpotvořená? Pokolení z ní vyšlé je živým a tudíž nepopíratelným důkazem pravdy žalostné: řeči německé nenaučil se v ní nikdo, a v jazyku svém mateřském nemohl se nikdo zdokonaliti, jelikož soustavně se zanedbával!“ Tak vypravuje Kulda v životopise svého učitele. Procházka velice nelibě nesl tyto nepřirozené poměry ve škole ivančické, jsa upřímným Čechem a moudrým vychovatelem, ale jeho namáhání bylo marné. Správa města i školy byla německá a často ubohý Procházka mnoho trpěti musil pro své přesvědčení od odrodilců v městě. Musil německy vyučovati náboženství, aby děti při zkoušce výroční obstály. Jedné zkoušce byl přítomen biskup brněnský Antonín Gindl, rodem Němec. Po zkoušce ihned si zavolal Procházku a ptal se: „Je zdejší město německé?“ – „Excellencí, jest úplně české!“ – „Pozoroval jsem, že děti tomu nerozumějí, co odříkávají!“ – „Ovšem, že tomu nerozumějí!“ – Biskup: „Budoucně budete sv. náboženství vyučovati a evangelium vykládati řečí mateřskou; o předmětech ostatních prozatím nechci rozhodovati!“ Jak šlechetný to byl skutek od biskupa Němce! Kdož by tu nevzpomněl na podobný případ ze života nynějšího 244 nejdp. biskupa brněnského, který tutéž zásadu hájil? – Od té doby vyučoval T. Procházka česky a to nejen ve škole, ale i mimo ni doma. Beneš Kulda byl jeden z jeho nejlepších žáků; jemu děkuje za celý ten směr, jímž se pak požehnaný život jeho bral. Šest let chodil do školy ivančické a pak soukromě učil se u Procházky předmětům třetí třídy t. zv. normální školy, aby mohl učiniti zkoušku a jíti do škol gymnasijních. U Procházky učil se i české mluvnici, polštině, frančtině, počátkům latiny a i hudbě. Tímto způsobem byl Kulda až do svého třináctého roku ve společnosti Procházkově doma, než odešel na studia do Jihlavy. Procházka loučil se s ním jako otec. Gymnasium bylo německé; jedině P. Anselm Serchen, premonstrat strahovský, mluvil s žáky česky. Kulda již tehdy si dopisoval s žáky gymnasia brněnského (kam pro omezený počet žáků přijat nebyl), zejména s Karlem Šmídkem, známým spisovatelem pozdějším. Po šesti létech vstoupil Kulda na filosofická studia v Brně, kdež docházíval k Sušilovi, s nímž jej Procházka dříve již seznámil, a k Mat. Klácelovi, svému professoru. R. 1841. Kulda stal se bohoslovcem v Brně a zde přilnul ještě více k professoru svému Sušilovi, s nímž až do smrti jeho zůstal v nejidealnějším přátelství. Sušil měl na Kuldu nesmírný vliv blahodárný po celou dobu jejich přátelství. V semináři spřátelil se Kulda s mnohými bohoslovci, jako s Janem Bílým, hr. Bedřichem Taroucou, idealním to a obětavým Čechem, a mnohými jinými, s nimiž ruch národnostní v semináři oživoval. Biskup Gindl byl nadšeným těm vlastencům velice přízniv. Sám dokonale česky uměl a nařídil, by se všickni alumnové česky učili, podporoval českou, právě založenou knihárnu, jakož i domácí zábavy, při nichž se přednášelo, zpívalo a hrálo. Ale policie větřila i v těchto nevinných věcech panslavismus a zakázala je. „Nadšeně vypravoval mi Soukop“,Soukop,“ praví Jan Halouzka (Náš Domov 1893 str. 82), „jak opatrně a chytře sobě Kulda v takové řeži počínal. A nebýti Kuldy, často by byl hrom do těch mladých lipek českých, cizáckým deštěm svlažovaných, hrozně zatřeštil. Byl Kulda chránivým hromosvodem, po němž hrom sjel mimo a neuškodil“...neuškodil...“ Již jako alumnus byl Kulda literarně činným; psával pod pseud. Skalkovič, ježto pod vlastním jménem česky psáti bylo nebezpečno. Tehdy stýkal se také se spisovately Vinc. Žákem, 245 Ohéralem, Fr. Dieblem, Vojt. Šemberou, Ant. Bočkem a piaristou Dom. Kinským. Za nástupce biskupa Gindla nedařilo se českému hnutí v semináři a Kuldovi odňata česká knihárna, kterou spravoval. Vysvěcen byv na kněze 6. srpna 1845, působil Kulda jako kaplan do r. 1850 v Židlochovicích, kde byl Jan Bílý starším kaplanem, pak v Lodenici a konečně v Hobzí (Althart), na hranici Moravy, Čech a Rakous. Již v Židlochovicích počínal si Kulda jako pravý apoštol rázně a otevřeně. Dovedl získati svému jazyku a svým snahám všude vážnosti. Všemocného pána, továrníka Roberta (roz. Francouze) a nepřítele českého lidu, donutil svým rázným vystoupením, že ve svátky v továrně jeho nikdo nepracoval, kdo měl choditi na česká křesť. cvičení, ano naklonil jej tak svým snahám po vzdělání lidu, že továrník ročně značnou sumu platil na českou knihárnu v osadě. Kulda svým diplomatickým jednáním i u nepřátel svých získal si vážnost, ba i podporu. Co Kulda prodělal v Lodenici po devět měsíců, je hotové martyrium bídy a heroismu v dobách, kdy volby do Frankfurtu mátly lidem hlavu. Kulda ukázal se tu pravým vlastencem, který se ani pronásledování shůry nebojí. Tato kapitola ze života jeho bude jednou velmi poučnou! – Kulda si přával vždy, aby se dostal někam na poutnické místo, kde by hodně mnoho kázati a lid vzdělávati mohl. Nebylo mu toho ale popřáno, naopak dostal se jako z trestu do něm. osady Althartu. Odtud jej vysvobodil šlechetný mecenáš a přítel jeho hrabě Sylva Tarouca, který založil darem 12.000 zl. místo spirituala při ústavě pro zanedbanou mládež v Brně a Kuldovi místo to dal. Tento ihned změnil německý ústav v českoněmecký a řídil jej jako spiritual („špírek“) po deset let. Zde nastal pro Kuldu pravý život. Jeho byt stal se centrem všeho literarního a vlasteneckého života v Brně. Kulda byl pákou a motorem všeho. Jako jednatel Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje a Ústřední jednoty katolické českého jazyka na Moravě, která čítala na 80 filialních jednot, mužských i ženských, Kulda rozvinul úžasnou činnost, která nesla brzy požehnané ovoce. Jeho nehasnoucí nadšení, jeho humor a obratná dialektika získaly mu sympatie všech. Nalil ohně a nadšení do všech těch venkovských jednot, v nichž řečnil a které organisoval. „Církví národ blah!“ bylo jeho heslo a Kulda mu nikdy 246 nebyl nevěren. Velikou zásluhou jeho byly výroční všeobecné sjezdy všech Jednot, které svolal, a o nichž vydal čtyři důkladné knihy. – Toho času Kulda ochuravěl a odebral se do Rožnova pod Radhoštem, aby se tam zotavil. Ale ani tam neodpočíval neúmorný duch jeho. Po dvoje prázdniny sbíral tu svoje rozkošné „Moravské pohádky“, které mu zjednaly populární název „pohádkáře“pohádkáře“. Tam navštívil jej i Tarouca se Sušilem, který tu valašské písně sbíral. Hrabě Tarouca v nadšení nazval jejich pracovnu „národní fabrikou“. Náš milý pěvec Vladimír v nedávné vroucí básni své vzpomíná této idyllické doby ze života Kuldova:
Tys ještě z nich, těch kněžských vlasti synů, jež v lásce své jí vzbudil dobrý Bůh, když jaro přišlo v naši domovinu, kdy pukal led a zelenal se luh, a nad Moravou píseň skřivánkova též hlásala, že přišla vesna nová.
Tys ještě z těch, co znali se Sušilem své srdce s církví, vlastí děliti, a znova u zápasu práce čilém je láskou k oběma zas celiti, jež provázela jediná jen snaha: lid vésti k zdrojům odvěčného blaha.
Jsi z těch, kdož lid jste do mohutných šiků za vlast a víru v pole sbírali, by hájili svých otců řeči, zvyků, a cizoty mor ze se stírali; jimž svěřil v záchranu ten lid náš prostý svých pohádek a písní čarné skvosty.
Vám vzorem skvěl se Cyrill s Methodějem a heslem stal se svatý Velehrad, vy slovo dovedli jste spojit s dějem, že dědictvím jich zkvetl vlasti sad. Tys věrným druhem dělníků všech býval: s Procházkou psal jsi, – se Soukopem zpíval.
247 Již odešly ty duše ušlechtilé: Tarouca, Bílý, Šmídek, Křížkovský – a jiných řada, – jichžto jméno milé již na rovech jen památkou se skví: Tvé jméno však nám, předůstojný kmete, na listech plodů svěžích ještě kvete!
Jsem synem Vaším; ruka přelaskavá Vás všech mi spočinula na hlavě, kdy zvali jste nás v léta mládí hravá již k vážné práci vlasti k oslavě. Sic skrovná byla jenom hřivna moje; co vynesla, – jest zásluha též tvoje!*) – – –
Skromný pěvec Šťastný přímo se hlásí za žáka Kuldova; já a mnozí jiní z druhé již generace doznali jsme přízně obou. Šťastný svým listem a svou vlídností k mladým má veliké zásluhy o českou poesii katolickou. Halouzka ve své životopisné práci praví o Soukopovi, jehož poesie a dokonalých překladů si velice vážím, že on, čím byl, za to děkoval hlavně Kuldovi. Mělť a mát Kulda dosud tu vzácnou přednost, že talenty nalézal, povzbuzoval a jiskru nadšení v nich v mohutný plamen rozžehalrozžehal.**) Dne 13. března 1859 stal se Kulda farářem na Chlumu u Sedlčan v Čechách a působil tam do 20. září 1870 jako farář a později vikář a okres. školdozorce na Sedlčansku. Byl ve
*) Obzor 1895 str. 88. – Z úst Kuldových mám zprávu o prvém styku jeho s mladým Vlad. Šťastným. Kulda vypsal cenu na epigram, jehož verše měly prvními písmeny tvořiti slovo „Moravan“ – a cenu dostal Šťastný, tehdy ještě student. **) Jak energicky si počínal Kulda i mezi přátely svými nejintimnějšími, o tom svědčí tato, málo snad známá událost. Roku 1854. 1. června měl přijeti císař a král náš s císařovnou Alžbětou do Brna. Kulda se poslední dni dověděl, že brněnští Němci podají vznešeným hostům adressu; ve své horlivosti, aby české obyvatelstvo Brna nebylo bez representace, nařídil kategoricky svým přátelům lakonickými listy, aby ihned ještě toho dne básně uvítací napsali a zítra je poslali, že je dá hned do tisku. Sušil, Procházka, Soukop zoufali, ale marně; – Kulda byl neúprosný. Básně v čas byly hotovy a putovaly do tiskárny. Mán v rukou tuto vzácnou památku, tištěnou na chatrném papíře a plnou nadšení a lásky k mocnáři a k vlasti. Sušil tu má úvodní sonet, Kulda dvoustrannou báseň; následují Matěj a Tomáš Procházka, Soukop, Bílý se čtyřmi básněmi „Hanák“, „Slovák“, „Valach“ a „Horák“, a konečně Tomáš Šimbera a Peregrin Obdržálek.
248 výboru obecním i v okres. zastupitelstvu sedlčanském a zvolen r. 1861 za poslance za okresy sedlčanský a votický. Jmenován též kníž. arcib. konsist. radou a osobním děkanem. Ke konci pobytu svého na Chlumu vydal Kulda brožuru svého přítele Bílého „Církev a společnosť“, pro niž se s dr. Janem Bílým musil zodpovídati u trest. zems. soudu v Praze. Po dvoudenním přelíčení uznán nevinným. Na soudě oba dny setrvali kanovníci vyšehradští V. Šulc a J. Ehrenberger, a ti jej vyzvali, aby se hlásil o právě uprázdněný kanonikát, jehož dosáhl volbou král. kapituly dne 20. září 1870. Tak posvátný Vyšehrad došel nové ozdoby. Jako při odchodu z Moravy, tak i ze Sedlčan Kulda vyprovázen se slávou a láskou neobyčejnou. Na Vyšehradě získal teprve Kulda nezbytný čas ke svým liter. pracím, jejichž řada je úžasná. Práce Kuldovy dosáhly všude uznání. Na svět. výstavě v Paříži dostal za své Písně a básně pro školy národní, Životopis Tomáše Procházky a práce žákovské, jež tam zaslal, čestný diplom a medalii. Při české anketě pro nápravu škol. zákonů r. 1871 za ministra Jos. Jirečka, povolán byl do poradní komise. Při synodě pražské pracoval v přípravném výboru a pak v jednom ze tří odborů atd. Od r. 1875 byl dozorcem škol obecních a měšťanských v obvodu Nového Města pražského a od r. 1883 kníž. arcib. komisařem gymnasijním. Také v družstvu časopisu „Čecha“, pokud nebyl majetkem soukromým, byl velice činným pracovníkem. Činnost Kuldova je všestranná a nelze ji tuto několika slovy skizzovati. Jest zajisté členem všech téměř spolků vědeckých a dobročinných v Čechách i na Moravě a je stejně znám jako výtečný hodnostář církevní i jako vlastenec vzorný i jako mecenáš, jakých máme málo. O této stránce jeho povahy známo je u veřejnosti málo, ale v knize života psána jest zlatým písmem. Díla Kuldova tvoří stosvazkovou knihárnu. Jsou to: Kořaleční mor. Brno 1846. – Všeobecný sjezd jednot katolických. Brno 1851–1854, svaz. 4. – Krásné večery. Brno 1852 – Bibliotéka kazat. Brno 1852–1853, svaz. 3. – Kalendář „Moravan“. Brno 1852–1860, svaz. 9. – Mor. národ. pohádky a pověsti Rožnovské. Brno 1854. – Písně a básně pro školy národní. Brno 1856. – Horlivý budíček. Brno 1856–1858, svaz. 5. – 249 Sedmistoletá slavnosť pout. místa Maria Celly. Brno 1857. – Sv. zpověď, nejsvět. svátost a sv. biřmování. Brno 1858, svaz. 3. – Životopis Tomáše Procházky. Brno 1863. – Posvátná kazatelna. Olomouc 1864–1891, ročníků 30. – Svatba národní. Olomouc 1866, 1875, 1890, vyd. IV., svaz. 3. – Sv. biřmování. Praha 1867. – Škola a církev. Praha 1868. – Manželství. Praha 1868. – Radosti a žalosti papeže Pia IX. Praha 1871. – Kalendář Poutník. Praha 1874–1875, svaz. 2. – Kalendář Svatováclavský. Praha 1874–1875, svaz. 2. – Založení biskupství pražsk. Praha 1874. – Sv. přijímání. Olomouc 1880. – Církevní rok. Praha 1880–1881, svaz. 6. – Deklamovánky. Tři řady. Praha 1883, 1884, 1891. – Svatí patronové. Praha 1886. – Pohádky Rožnovské a pověry. Praha 1874–1875, svaz. 2. – Pravda a blud. Čtvero povídek. Praha 1888. – Ježíšek. Praha 1888. – Sněm ptactva. Praha 1889. – Hanobitelé slavnosti svatováclavské. Praha 1873. – Stoletá památka kostelíčka sv. Antonína v Kounicích. Brno 1859. (Do tisku upravil a vydal Dr. J. Bílého spisy: Církev a národ. Praha 1868; Křesťanské vychování. Praha 1868; Církev a společnost. Praha 1868.) – Pohádky Olešnické. Praha 1892. – Pohádky Kamenické. Praha 1893. – Legendy. Praha 1894. – Štědrovečerní dar. Písně a básně pro mládež. Praha 1894. – Pohádky Sloupské. Praha 1895 (v tisku) atd. Kulda je dosud literárně činným; sleduje pilně každý nový zjev v českém písemnictví, dávaje si vše předčítati. Slov. kanovník a výtečník z ústavu slepců v Praze, Kmoch, sestavil mu praktický strojek, pomocí něhož osleplý Kulda píše své nové práce, nedávaje nikdy oddechu svému obdivuhodnému duchu. Kulda vydal díla svá mnohdy se hmotnou škodou; jeho láska k literatuře a jeho obětavost je nepochopitelná. Tak na př. je ozdobeno poslední jeho dílko Štědrovečerní dar, práce vzorná v dětské literatuře, překrásnými rytinami zpěvných ptáků českých, kteréž rytiny Kulda svým nákladem dal zhotoviti a ještě s nakladatelem učinil smlouvu pro sebe více než nevýhodnou! Z děl Kuldových mimo knihárny kazatelské vynikají hlavně monumentální Církevní rok, k němuž excerpoval folianty Bolandistů a prameny histor. české a pak velké básnické dílo Legendy, populárně psané veršem plynným, ryze českým, jeť Kulda velkým mistrem správného českého jazyka, kteréž je ko- 250 runou jeho děl a staví jej mezi katol. básníky českými na místo čestné. Opomenouti nelze nesčíslné obrázky svatých a světic z firem Pöllathovy v Bavořích a Koppeovy na Smíchově, jež Kulda na zadní straně opatřil básněmi, které u lidu jsou pro svoji zbožnost, prostý ale ladný jazyk, velice oblíbeny. Kulda našel vždy pravou cestu k srdci svého lidu, a proto vždycky byl a zůstane jeho miláčkem! A což děti! Málokdo umí u nás tak pro děti psáti! Kulda nese neštěstí slepoty své zcela klidně, odevzdán zcela do vůle Toho, který ji na něho seslal. Otiskuji zde báseň jeho nedávno psanou, kterou mám ze soukromé korespondence, a která je tím zajímavější, ježto má mnoho podobnosti s básní Verdaguerovou, kterou tento napsal, když jsem mu o neštěstí Kuldově psal. Podávám ji zde též v překladě. Original je psán katalonsky assonancí; volil jsem planý rým, abych tím zvuk originalu trochu zachoval.
PÍSEŇ SLEPCOVA.
Kam poděl se mi těla zrak? Oh, zakryl mi ho temný mrak. To na mne dopustil Pán Bůh by jasněj’ prohlédl můj duch.
Já nezřím modrou oblohu, bych více toužil po Bohu. Můj Bože, milostiv mi buď, a plamen lásky dej mi v hruď.
I slunce jeví temnou tvář, mne v oči šlehá jeho zář; však duše vroucně velebí to věčné Slunce na nebi.
To milé slunko nevidím, však že tam jest, to dobře vím. A „blázen“ Boha popírá, že okem svým ho nezírá?!
A v noci měsíc, množství hvězd, ač nevidím ho, přece jest; 251 a nad hvězdami svatých sbor, a ve všech zírám ctnosti vzor.
Těch pestrých rostlin vonný květ, jichž z jara, v létě pln je svět, mně arciť halí temnota, však jiným jasně blyskotá.
I rozmanitých ptáků zpěv a čtveronožců různý řev, ač o nich hlásá mi jen sluch, přec také vidí můj je duch.
Já nevidím svých přátel tvář, mne neblaží jich oka zář; i rána ta mne nebolí, když slovo láskou hlaholí.
Jsem slep, však duchem zírám v ráj a kolem sebe stálý máj; a v ráji věčný, slavný stán, v němž troj jediný trůní Pán.
Zřím Matku Boží Marii, tu nejstkvělejší lilii; tam blaženi jsou andělé a pějí písně umělé.
Zrak tělesný mi Pán Bůh vzal, zrak duše bystrý však mi dal, a v ruchu ušlechtilých snah já stále šťasten jsem a blah.
Ó Bože, Ty jsi dobrotiv, jak dlouho libo Ti, mne živ: živ pro vlast mne a pro Sebe než povoláš mne do nebe.
Ó Matko Boží, za nás pros, k té milosti nám dopomoz, 252 by zbavil nás Tvůj Božský Syn všech trestůhodných, hříšných vin.
AL ILLUSTRE CANONGE POETA, CANTOR DE LES VIDES DELS SANTS, D. BENET METODI KULDA.*)
Jednoho dne májového citaru jsi nadšen vzal, sladkou abys melodii Svatým v nebi zazpíval. Jejich smrt jsi oplakával, jejich život v písně tkal; ke tvé písni odpovídá, ozývá se nebes dál. Často upíral jsi zraky v modrý palác, hvězdný sál, v jemný třpyt a čistou záři, kde Bůh Svatým slávu dal. Žes tak často v nebe patřil, zrak jsi ztratil, mrak tě jal, Ale neplač, v onom žití lepší zrak ti přichystal milý Bůh, bys Ježíše zřel, Mariinu krásu znal, uzřel Svaté, děkující citaře tvé za choral.
Jacinto Verdaguer.
Bůh zachovej vznešeného a dobrého kmeta vyšehradského ještě dlouhá a dlouhá léta k radosti a pýše církve a národa našeho a nás všech, kteří se k němu s hrdostí hlásíme jako vděční vnuci! Jeho trojnásobné letošní jubileum slaví Čechy i Morava! S. Bouška, O. S. B.
*) Slovutnému kanovníkovi básníkovi, pěvci životů Svatých, panu Beneši Methodu Kuldovi.
253 OPRAVY.
Litujeme, že mezi tiskem vloudilo se nám do prvních archů několik chyb, smysl rušících, které si čtenář rač opraviti takto:
Str. 21. zdola verš 4. ve chléb proměněn „ 23. shora „ 3. zástupům „ 23. zdola „ 2. dumách „ 26. zdola „ 3. kde já budu? „ 27. shora „ 2. křídla? „ 33. „ „ 1. něžnou „ 33. „ „ 13. bílé vůně „ 33. „ „ 14. kéž duše „ 38. zdola „ 4. věky Jiné nepatrné omyly tiskové lehce se domyslí.
Na dvou titulních listech je mylně udán Holešov, jako místo vydání; má býti: Dobromělice na Hané. Nedopatřením vytištěn z básní slov. p. prof. Ježka, jehož prací si velice vážíme, jediný epigram a pominuty další ukázky; podotýkáme to výslovně, aby se nám omyl ten ve zlé nevykládal. Ostatně nezáleží na kvantitě veršů nikde, ale na kvalitě.
Slovutným spolupracovníkům a příznivcům „Básnických Obzorů Katolických!“Katolických“!
Listem naším, v němž zprávy své uveřejňujeme, jest katol. kritický měsíčník Hlídka literarní (Brno), vedený slovutným učencem Dr. Pavlem Vychodilem, kterýž list zájmy naše podporuje a zaslouží i pro svůj výtečný obsah i láci všeobecného rozšíření mezi všemi katol. vzdělanci vůbec (ročně pouze 2 zl.).
[254] OBSAH. Str. Věnování5 Důvěrný list7 Katolickým básníkům!9 I. Jindřich Š. Baar11 II. Vilém Bitnar14 III. P. Sigismund Bouška, O. S. B.21 IV. Xaver Dvořák32 V. Josef Florian40 VI. František Holeček46 VII. Vladimír Hornov49 VlIl. Jan Ev. Hulakovský55 IX. Adam Chlumecký57 X. František Chramosta70 XI. Martin Chudoba73 XII. Josef Jasanovič76 XIII. Jan Ježek80 XIV. Josef Kalus81 XV. Antonín Knotek84 XVI. František Kohout86 XVII. Julius AI. Koráb89 XVIII. Karel Th. Kotrouš94 XIX. P. Karel Kraus, O. Cist.9596 XX. František Kyselý97 XXI. František Leubner104 XXII. K. D. Lutinov113 [255] Str. XXIII. Mikuláš Maršálek125 XXIV. Martin Medňánský126 XXV. Ferdinand P. Místecký128 XXVI. Josef Mottl130 XXVII. František Novák135 XXVIII. Jan Ev. Nečas138 XXIX. Antonín Pavelčík140 XXX. Jakub Pavelka144 XXXI. Jarolím St. Pavlík150 XXXII. Alois Potěhník156 XXXIII. František Richtr158 XXXIV. Jaroslav Rouček161 XXXV. František Skalík163 XXXVI. Karel St. Smutný170 XXXVII. Rudolf Stupavský176 XXXVIII. Jan Spáčil-Žeranovský180 XXXIX. Jan Svárovský182 XXXX. Antonín Sychrovský190 XXXXI. P. Josef Šimon, O. Cruc.193 XXXXII. Josef Šorm196 XXXXIII. Otakar Tauber200 XXXXIV. Antonín Travěnec203 XXXXV. Sigismund bar. Uttenrodt ze Scharfenbergu210 XXXXVI. František B. Vaněk219 XXXXVII. Josef Vejchodský222 XXXXVIII. Jan Vondrášek228 XXXXIX. František Walzel233 L. Prokop Zaletěl235 LI. František Žárovský236 Beneš Method Kulda243 Opravy254 Obsah255
E: jf; 2004 [256]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Básnické obzory katolické; Bouška, Sigismund; Dvořák, Xaver; Dostál-Lutinov, Karel; Skalík, František; Klabusay, Lambert
(Básnické obzory katolické. Vycházejí péčí katolických básníků českých. Číslo I. Pod jedním praporem. Almanach katolických básníků českých. V Dobromělicích. Nákladem vlastním. Tiskem L. Klabusaya. 1895.)

Místo: Dobromělice na Hané

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+256

Věnování: Kulda, Beneš Metod
(Vysoce důstojnému, slovutnému pánu Beneši Methodu Kuldovi, sídelnímu kanovníku nejdůstojnější kollegiatní kapitoly u sv. Petra a Pavla na král. Vyšehradě, tit. konsistornímu radovi, osobnímu děkanu, bývalému poslanci na sněmu českém a kn. arc. ordinariatnímu komisaři gymnasijnímu, slavnému buditeli národa českého, básníku „Legend“, Nestoru katolické české poesie k jeho vzácným 75 letým narozeninám, 50 letému kněžství a 25 letému kanovnictví jako výraz holdu a lásky synovské posvěcují čeští katoličtí básníci.)