Zelený čtvrtek.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Zelený čtvrtek.
Ze všech svátků v celém Božím roku Zelený mám čtvrtek nejraději. Jakés tajné kouzlo ovívá jej, tajné kouzlo, jaké vstříc ti vane, otevřeš-li Písma svatou knihu a v ní evangelium čteš Jana, jenžto dřímal na srdci kdys Páně. Slunko dávno kleslo v modrou tůni, v náručí hor dálném na západě, když jsem vyšel procházkou si v pole, daleko pak za vsí, v tichu nočním, usedl jsem milém na návrší. Plná luna stojí na blankytu; její tvář tak milá, smavá jindy, tklivým smutkem dnes jest obestřena. [163] Luno bílá, jistě vzpomínáš si, výroční že dnes je velký večer, co jsi zřela v sadě Gethsemanském krvavou tvář Boha-trpitele! Sladký vánek tiše z jihu vane, pohybuje lehce novou travou, hebce ovívá mi tváře žhavé. Tichý vánku, jenžto pod palmami zrodil jsi se v dálném, smavém jihu, jenž jsi líbal léčivým svým dechem krvavou tvář Boha-trpitele, vypravuj mi v dnešní svatý večer velkolepou onu tragedii pod palmami v sadě Gethsemanském! Ztichl vánek na okamžik malý, jak by dávných vzpomínal si dějů, a pak sladkým, vonným dechem svojím jal se tiše ke mně hovořiti: „Když Pán ležel v sadě Gethsemanském na tváři své, s nížto krvavý pot proudem stékal na zelenou trávu, příroda s ním celá hořce lkala. Palma sličnou korunu svou sklání, listy její tklivou šumí písní. Potok Cedron staví vlny svoje, luna leje nebem hvězdné slzy, země chví se pod tíhou té chvíle. Pán svým božským, vševidoucím okem vidí jasně zítřejší vše věci. Vidí kříž, jak strmí v temnu nočním, na něm vidí sebe v mukách hrozných; cítí hřeby ve krvavých údech, korunu, jíž na každičkém hrotu visí kapka jasně rudé krve. 164 Kolem ticho dusné, jenom časem slyš, zvuk tichý, jak když krupěj zvoní: poslední to kapky božské krve kanou na Golgoty tvrdou skálu. K dřevu kříže tři se hlavy choulí, hlavy drahé, jimžto láska káže, s Trpitelem trpěti tu spolu. Vidí Syn svou Matku, moře bolu, vanou k Němu vzdechy lásky její; málo okamžiků uplyne jen, osiřelou bude Matka jeho. Celý vesmír v základech se zachvěl, když Bůh s kříže velkým zalkal hlasem: „Bože, Bože, proč jsi opustil mne?“ A v té hrozné, přebolestné chvíli příšerné se ozvou hlasy, kolem. Kolem kříže z úst židovských katů, z dálky znějí od všech končin světa hlasy vzteku, rouhání a kletby, spojují se všecky v hrozné slovo: „Nechceme, by tento kraloval nám!“ Vidí Pán, jak noha svatokrádců ku kříži se v běhu divém řítí a jak vztekle šlape krve proudy, jež Syn Boží v mukách nekonečných v oběť vylil k lidstva věčné spáse. Kristus vše to vidí božským okem, bolesť hrozná mrákoty jak smrti svírá jeho láskyplné srdce. Hojněji krev kane v mladou trávu, bolestí pak ztrhané rty Páně zasténají pláčem srdcervoucím: „Otče, Otče, je-li možná, prosím, kalich tento vezmi ode mne!“ V tom blesk šlehl příšernou tou nocí, a Pán v záři jeho zřel zjev nový: 165 Dřevo kříže pnělo k nebes výši, leskem purpurovým plálo jasně jako slunko z jitra vzcházející. Kde dřív tekly proudy svaté krve, tam teď září řady diamantů, řady perel krásy nadpozemské. A viz, jaký zjev to předojemný: miliony rukou ze všech končin vztahují se k dřevu královskému, ruce dospělých i ručky dětské, ruce bílé, ruce prací tvrdé; od východu po dálný až západ kdo spočítá prosící ty ruce, kdo spočítá lkající ty hlasy, ježto šumí, hlaholí a duní, jako letní bouře rozpoutaná: „Boží Beránku, jenž snímáš hříchy, smiluj, smiluj, nad námi se smiluj!“ A též podsvětí svůj otvírá klín, opět nové moře prosebníků, nový hlahol prosby předojemné: „Smiluj, smiluj, nad námi se smiluj!“ Vstává Kristus novou silou vzmužen, božskou tvář mu oblévá jas nebes; oko svoje k nebi pozdvihuje, oko, v němž se tají moře lásky, a ret k Otci velkým hlasem volá: „Otče, ne má, Tvoje vůle staň se!“ – – Skončil vánek. Dlouho v zbožném snění pohlížel jsem v onu stranu světa, kde se dnešní tajůplné noci dály tyto božsky velké věci. Hvězdnou nocí tiše zpět jsem kráčel, v oku slzu, v srdci sladký oheň. Proto nedivte se, v celém roku Zelený že čtvrtek nejraděj mámmám. 166 Kouzlo lásky Boží ovívá jej, totéž kouzlo, jaké vstříc ti vane, otevřeš-li Písma svatou knihu a v ní evangelium čteš Jana, jenžto dřímal na srdci kdys Páně.

Básně v knize Pod jedním praporem: