Smrť Raffaellova.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Smrť Raffaellova. (6. dubna 1520.)
Plál posledním již ohněm Aventin. Hle, slunka paprsky, jež hasnulo, své zlato dštily v okna paláců a v střechy domů, chrámů zlacených, jichž nepřehledné rostly směsice dál v strany všecky, kam se nesl zrak. A v záplavě té věže nádherné se v azur pnuly bujně, nezkrotně, jak zlaté trůny dávných Neronů, jak chtěly by se v báň až vyšinout a žhavé slunko strhnout na sebe, své bujné krásy v hrdém vědomí. Nad Věčným Městem ve hře koketní se utkal paprsk s rudým paprskem a plál a smál se v zlata zátopě [236] a milliardou chvěl se polibků na družných vlnkách moře klidného, kam pršel v jisker zářném lijavci a splynul v líné vlnky Tibery, kde líbal se a honil s rybkami a mladým dívkám stlal se do vlasů, jež pěly písně v lehkých gondolích a proháněl se s nimi hladinou. Pak vyhoupnul se lehce v paláce, v jich lesklá okna, štíty zlacené, a hořel jako řady věčných lamp, když vzplanou na oltáři nebeském; pak přesmyknul se v sterá návrší a v zahrad klíny, kde květ zaváněl. Pak skočil v krásný Monte Pincio, zkad planou k nebi keře růžové, jal svojí září hrdý Aventin, jenž k báni ční a koupá v azuru své zlaté střechy, pak se rozletěl na tisíc jisker v zářný diadem, jenž utkvěl v zlatých chrámů kupolích, zkad naposled se ještě zadíval v to krásné město, v jeho ulice a v posled zaplál domů střechami. A zlatá koule slunka ztopila se za moře kdes v bájnou světů říš, v krvavé lůžko, jež si ustlala ze samých růží, a kde na stráži se rděli obři v hávech nachových... A dlouhé stíny v zmatku prchaly pryč od vln moře v strany opáčné a dál a dál, kam oko nesáhlo, a zapadly kdes v moře Apennin... Tak obr klesal v růžový svůj hrob. A v jeho skon, v ten jisker vodopád, jenž s kupolí se kácel na střechy, 237 a v zlatých kapkách rděl se, jiskřil, plál, jak žhavé zlato by tam někdo lil a zlatým kyjem rázem rozstříknul –. V tu stínů hru a zápas paprsků zřel zaroseným okem genius... ***
V nádherném lůžku v kruhu hodnostů a kněží Říma, v žáků směsici, z jichž očí zřela bolest bezměrná, dlel Raffaello Santi ď Urbino. Smrt na čelo mu tiskla pečeť svou. Dnů několik již stenal v horečce, jež vracela se novým záchvatem, že mladé tělo tříšťkou bylo již, jen slabou třtinou v proudech Tibery – však duch, ten kolos, posud velkým byl a posud mával hromnou perutí jak hrdý orel, jenž je v zajetí. A jeho zrak, v němž dosud plápolal jinošský záchvěj, s bolem tragickým se pásl v moři zlatých jiskérek a zahleděl se v nerovný jich boj s vítězným stínem, v jejich pád a skon. Pak vzhlédl k báni, jež se temnila jak černý příkrov skleslý na rakev, kam položeno tělo mrtvoly –; a z jeho oka slza vytryskla, ta poslední, až ze dna duše as, v níž genius se celý obrážel – a ret mu šeptal: „Tedy – naposled –!“ Vzdech vyrval se mu z útrob sevřených a mroucí oko mrtvě zíralo kams v nekonečno, duch co prolétal 238 snad Italií silou poslední. Tam jeho děl se stkvěly pomníky, ty monumenty, jež kdy smrtelník si božskou prací v azur vytýčil; jich řadou létal, která rostla mu a šířila se strany na obě, že nestačily mocné perutě teď od začátku v konec zasáhnout. Jen mroucím zrakem zřel z ní vyrůstat ty pyramidy ducha lidského, z nichž Vatikán se klenul nejvýše. Zřel Pandolfini v smavé Florenci, kde ve náručí krásné Madonny tvář něhyplná děcka tulí se, zašuměl v klenbách Villy Farnesi a rozpjal peruť v kapli Sixtinské a Vatikánu hrdých prostorách. Spěl řadou stanzí, v slunné loggie, jichž stropy mluví bible dramatem, kde znovu žije císař Konstantin. A v mnohé zalét’ chrámy, paláce, kde září velké oko Madonny, neb Cecilie svatá v extasi kde volá k nebi vroucí modlitbou, neb křížovou kde cestou kráčí Pán. A v posled sletěl v dílo poslední, když žáci strhli těsnou záclonu, zřel v ustrašené tváře křesťanů a v apoštolů zraky planoucí na zářný, stkvoucí Pána obličej, na hoře Tábor jak se proměnil... Pak sklenné oko k temné obloze se připnulo, kde první hvězdička se jasně leskla v prázdném koberci – však Raffaello smrt z ní viděl plát 239 a rtové šepotali: „Naposled – – –“ – – – – – – – – – – – – – – – Již v krásné nebe přibývalo hvězd jak včelek v louku, květ když zavoní, až zaplanulo ohněm plamenů. A v jejich středu rděl se Orion jak zlatý kříž v oltáři oblohy. Tu Raffaello zvednuv k němu zrak, zrak ztrhaný a vzňatý bolestí, hnul bledým retem v tichém šepotu: „Tam – vizte, přátelé – tam nahoře – ten rudý kříž – toť maják zářný můj – a vizte v něm dva bílé holoubky – jak líbají se v křídel objetí – a letí níž – pro mého ducha jdou – a zas jsou níž – již brzy budou tu – dva holoubci – v nich celý život můj –; Toť láska – k umění – ten jeden z nich – ten větší, bělší – a ten druhý je má Fornarina – již jsem miloval – a jejíž tvář jsem vdechl Madonně té nejkrásnější – v Kapli Sixtinské – s tím velkým okem – plným zbožnosti –. Již slyším je – již jsou mi na blízku – jak usmívá se moje Madonna – a vzpíná náruč – jako k děťátku – –. Tam usednem si – v zlatý Orion – – tam budu snít a na Madonnu zřít – a žít jen lásce – k ní a – k umění – – –“ A lehký vánek – let snad holoubků – se zhoupnul v lůžko, v kadeř mistrovu a ve svých vlnkách odnes’ vzdechnutí, jež vyrvalo se z hrudi naposled... – – – – – – – – – – – – – – – – – 240 Když pak se prelát z okna naklonil, tu zdálo se mu, jak dva holoubci – tak bílí, lesklí jak dvě hvězdičky, se nesli tiše k světel zátopě a sedli tam, kde rděl se Orion, jenž rázem vzplanul velkým plamenem. Tak do hvězd ustlal hrob svůj genius.

Básně v knize Pod jedním praporem: