Sacerdos.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Sacerdos. Českému kněžstvu.

Omnia vineit amor.

Jsem Kristův kněz jak jiných tisíce. Kde nebes práh a země hranice, jsem prostředníkem lidstva u Boha. V své ruce hříšné, v ruce svěcené, já Boha zvedám v chvíli vznešené, až trne zem a trne obloha; tu Nekonečný slov svých poslušen se v oltář snáší v chlebave chléb proměněn. Ó nesmírná je moje důstojnost, ó nesmírná je moje nehodnost! Nic, pouhé nic, já v svatém roznětí [21] sem v mystického kříže rozpětí Ježíše volám, který v zápětí jde nehodného stát se obětí. A paní mou jest Panna Maria. Jsem naší doby bídný paria, jejž každý vítá šklebným posměchem a plvá v moje dlaně svěcené i v roucho kněžské blátem zprzněné; a slovo kněz jen s hany přídechem dnes vysloví se pozměněno v šíp, by líce v studu zasáhnulo líp, to za to, že jsem prostý smrtelník, však sudbou Boha nebes prostředník. Mé každé slovo v ústech obrátí, a v srdce mé je střelou navrátí, v to trpící, to milující jen, jež lásku chce a lásky spřádá sen, jež dobře zná své bídy nahotu, však láskou světí vlastní nicotu. A všude čeká nedočkavý svět, by vážil přísně každou chybu hned, v svou misku kamenem svým namíří, bych ke dnu padl zvážen nehodným, by apoštol byl roven kejklíři! A přece všechněm vždy chci býti vším – – Jsem dítětem, když vstoupím do školy; zde žádná bolest více nebolí, když k Bohu ručky dětské obracím, pln lásky, kterou vždycky krvácím. A v zpovědnici, hříšníkem jsem zas, tu s kajícníkem lítost cítím v ráz, svým žalem jeho slova provázím, s ním chvěji se i strachem zamrazím; 22 když rozhřešení pronáší můj ret, jak šťastný jsem, že moc mám odpouštět! A s kazatelny mluvím k zastupůmzástupům, těm pravdy lačným, pravdu hlásaje ne lidské duše chorých vidin tlum, však slova Boží, vůdce do ráje; ne lidstvu jen, však sobě především tím uhlem slova svatě řeřavým své rety pálím, světím kající, a k Bohu volám ovce bloudící. A k nemocným sám spěchám nemocen, sám s umírajícím též umírám, pot jemu s čela stírám rozechvěn, jej na svém čele stejně cítím sám, to o tu duši drahou v úzkostech, bych neztratil ji Pánu, pastýř všech. A přec jsem světu bídným pariou. Mé jméno v jména psanců přibijou, ó vždyť jsem kněz, ó slova toho děs, toť volných nepřítel, pokroku mez! Já z lidu vzešel, lidu pastýř jsem a po Bohu mi nad vše má je zem, – přec nejsem nic, mám býti andělem? A doma v taje věd se zahloubám a zpěvu velkých mistrů naslouchám, a v stesku svém lék hledám v umění, jež zjevilo mi zdroje nadšení, – žák Boha, jenž jest prvním umělcem! Přec pariou jen toho světa jsem. l do studovny mé sem vniká smích, tak řezavý, tak ostře ranící, mě vyruší, když v dumnáchdumách byl jsem tich, v můj sen zří tváří šaška šklebící. 23 Tu Kristus na svém kříži rozpjatý mě těší vlídně, Láskou dojatý: „Trp synu můj, já vytrpěl jsem víc, svůj vezmi kříž a následuj mě dál, já setru slinu, jež tvou hyzdí líc, pojď za mnou jen, já tvůj jsem Ideal!“

Básně v knize Pod jedním praporem: