Fragment z denníku.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Fragment z denníku.
Já zachvěl se, když překročil jsem práh té dusné, nevětrané jizbice; jen jeden pohled na voskovou tvář tam na chudé, však čisté pelesti – a viděl jsem, že mladé ženy den se nachýlil a blízka že je noc. Pán s tebou! Pokoj domu tomuto! Když k loži nemocné jsem přistoupil, bych orosil ji slovem útěchy, – hle, kolébku zřím, dítě na ní spí... tak zrůžovělé, hezké, buclaté. Smrt... Život... – Či jak jinak zváti mám ty zjevy dva, jež tuto vtěleny a dojemně tak doplňují se?! [222] Když matka vidí, život kypící jak dítěti se v tváři zrcadlí, dvě myšlénky jí v chorou bijí hruď: „Teď rozloučení“... „Jednou shledání“... A tato druhá tiší její žal. Pojď nyní mudrci, pojď umělče, a řekni jí, jak pošetila jest, jak její víra jest tak nicotna a vyrvi, pošlap její naději!... A dítě spí – – a ze sna směje se, to – říkávají – hrá si s andílky. Ó hrej si s nimi, šťastné dítě, hrej! Však přijde čas, – i k tobě skloní se ten anděl, který černou perutí již letí, letí, k matce letí tvé a neptá se, kdo ti ji nahradí, kdo otci tvému ženu nahradí, kdo nyní bude za ni nosívat kus prostého mu jídla na pole, kdo za ni jej teď večer pohladí... ***
Když osaměti měl jsem s nemocnou, bych její zpověď předem vyslyšel, tu chtěli vzbudit dítě, odnést je. Však ona tiše, vroucně, prosebně, by nechali je u ní přála si. Já přivolil jsem němým pokynem. Když začala: „Já bídná hříšnice...“,hříšnice...,“ hlas selhal jí a kašel dusivý jí zalomcoval prudkým záchvatem. l klek’ jsem zatím před Sanctissimum a stísněn polohlasně modlil se. V tom dítě kašlem břitkým vzbuzeno se usedavě dalo do pláče, že maní ke kolébce pohléd’ jsem. 223 Ten pohled na vždy v duši se mi vryl. Tam matka k ústům tiskla levicí šat bílý, čerstvou krví zbrocený – a pravou rukou svislou, vyhublou, mdle pohýbala chudou kolébkou, by ukojila svého miláčka. – – – – – – – – – – – – – – Náš kostelník byl všecek udiven, jak smuten, zdrcen jsem se navracel, a zvláště – dobře prý si povšiml –, proč bohaté dvě slzné krůpěje mi na rochetu cestou upadly. – – – – – – – – – – – – – – Ó neumírající lásko matky!

Básně v knize Pod jedním praporem: