Ze života kovkopů.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Ze života kovkopů.
I. Sotva ráno třetí odbije, kouzelným jak prutem tknut, pod horami kraj náš ožije, v oknech světlo za světlem se kmitne, jako z večera když hvězdy třpytné rozběhnou se po nebi. 229 Čas ten v práci volá horníka – Zatím, šat co slátaný, zemí páchnoucí, muž oblíká, snídaní u kamen žena chystá; skrovna jest, však přece denně jista, hladu havíř bát se nemusí. Krmi polibkem mu osladí a kol boků jeho vinouc páž, k dětskému ho loži přivádí. Nakloněni oba nad kolébkou s tichým plesem v tvářinku zří hebkou, v níž sen úsměv vyvolal. A muž z lehka tvrdou pravicí v čílko děcka dělá kříž, líbá rtíky zdravím kypící a sám útlou ručkou pac si dává – ,Pa červíčku, haj Bůh tvoje práva, nevrátím-li se ti víc‘.víc.‘ Z kropenky mu vodu svěcenou žena ještě podává, ruky stisk a na rozloučenou dlouhý, dlouhý polibek. „Té Panny Svaté poroučím tě do ochrany, zdráv jen se mi, drahý, vrať!“ II. V každém patře na vše strany na míle již prokopány z hlavní sluje sítě chodníků. Jimi, by moh’ k dílu snáze, sehnut, po čtyřech se plaze, havíř hbitě jde, již po zvyku. 230 Mizí v nich jak brouček v lese, jako rybka v siném plese, po čtyřicet roků každý den. Kahanec mu slunkem jasným, zvyk a pamět vůdcem spasným, od všeho kdy světa odloučen. Tu se chodba s chodbou pojí, jinou seče, tam se dvojí, všechny temné – pravé bludiště, a kde se jich více sbíhá, tam se lampy světlo míhá v dobyté již rudy skladiště. Jako v katakombách – čísi ruka zbožná kříže rysy tu, tam vytesala v stěnu skal; v lampičce tu olej zmnoží před obrazem Matky Boží každý kapkou, – v tom svou oběť dal. V paláci jak čaroděje vše se to zde blyští, stkvěje, perlou září krůpěj, se skály povlovně jež stéká, kudy žíla bohaté jde rudy, planou démanty a opály. Kahance zář mihotavá každým mžikem vyvolává barev hru a odlesk krystalů. V podzemní té kráse luzné pohádek zřím kraje hrůzné, duchů sídlo bájných za králů. V ticho tajemné tu věc se hrouží jako ve pralese, pusto jako v městě vymřelém. 231 Časem jen se praskot skály rozlehne a slábna v dáli echem zmírá v koutě odlehlém. Jako z bytu krtka štoly na míle jdou do okolí, celý kraj jenž podryl kolem hor – Ku hvězdám se hrdě sápe, v hloubi mořské směle tápe, kam se neodváží lidský tvor? III. Tvrdý je ten kámen, skála nepoddajná, jak by vězela v nich vzdorná síla tajná. Nadře se tu člověk, že by pustil duši, potokem znoj kane, dále ruka buší. Dláto ztupeno a perlík již se viklá, a ta dlaň, – ta dlaň již mozolům jest zvyklá. Víc než ocel snesou kovkopovy svaly, tvrdšími být musí železa i skály. Palčivá když žízeň ku hladu se druží, skýva chleba obé zkrotí, síly vzpruží. Pevná je ta skála, – a přec nemožno jí zplna důvěřovat, všude úklad strojí. Pod nohou se zrádně boří, na strop, stěny její mocné balvany jak přilepeny, nad hlavou ti visí, stále hrozí smrtí, ni se nenaděješ, a již tebe drtí. 232 XXXXIX. FRANTIŠEK WALZEL. Nar. v Hranicích na Moravě. Nyní bohoslovec.

Básně v knize Pod jedním praporem: