Ze života kovkopů.
I.
Sotva ráno třetí odbije,
kouzelným jak prutem tknut,
pod horami kraj náš ožije,
v oknech světlo za světlem se kmitne,
jako z večera když hvězdy třpytné
rozběhnou se po nebi.
229
Čas ten v práci volá horníka –
Zatím, šat co slátaný,
zemí páchnoucí, muž oblíká,
snídaní u kamen žena chystá;
skrovna jest, však přece denně jista,
hladu havíř bát se nemusí.
Krmi polibkem mu osladí
a kol boků jeho vinouc páž,
k dětskému ho loži přivádí.
Nakloněni oba nad kolébkou
s tichým plesem v tvářinku zří hebkou,
v níž sen úsměv vyvolal.
A muž z lehka tvrdou pravicí
v čílko děcka dělá kříž,
líbá rtíky zdravím kypící
a sám útlou ručkou pac si dává –
,Pa červíčku, haj Bůh tvoje práva,
nevrátím-li se ti víc‘.víc.‘
Z kropenky mu vodu svěcenou
žena ještě podává,
ruky stisk a na rozloučenou
dlouhý, dlouhý polibek. „Té Panny
Svaté poroučím tě do ochrany,
zdráv jen se mi, drahý, vrať!“
II.
V každém patře na vše strany
na míle již prokopány
z hlavní sluje sítě chodníků.
Jimi, by moh’ k dílu snáze,
sehnut, po čtyřech se plaze,
havíř hbitě jde, již po zvyku.
230
Mizí v nich jak brouček v lese,
jako rybka v siném plese,
po čtyřicet roků každý den.
Kahanec mu slunkem jasným,
zvyk a pamět vůdcem spasným,
od všeho kdy světa odloučen.
Tu se chodba s chodbou pojí,
jinou seče, tam se dvojí,
všechny temné – pravé bludiště,
a kde se jich více sbíhá,
tam se lampy světlo míhá
v dobyté již rudy skladiště.
Jako v katakombách – čísi
ruka zbožná kříže rysy
tu, tam vytesala v stěnu skal;
v lampičce tu olej zmnoží
před obrazem Matky Boží
každý kapkou, – v tom svou oběť dal.
V paláci jak čaroděje
vše se to zde blyští, stkvěje,
perlou září krůpěj, se skály
povlovně jež stéká, kudy
žíla bohaté jde rudy,
planou démanty a opály.
Kahance zář mihotavá
každým mžikem vyvolává
barev hru a odlesk krystalů.
V podzemní té kráse luzné
pohádek zřím kraje hrůzné,
duchů sídlo bájných za králů.
V ticho tajemné tu věc se
hrouží jako ve pralese,
pusto jako v městě vymřelém.
231
Časem jen se praskot skály
rozlehne a slábna v dáli
echem zmírá v koutě odlehlém.
Jako z bytu krtka štoly
na míle jdou do okolí,
celý kraj jenž podryl kolem hor –
Ku hvězdám se hrdě sápe,
v hloubi mořské směle tápe,
kam se neodváží lidský tvor?
III.
Tvrdý je ten kámen, skála nepoddajná,
jak by vězela v nich vzdorná síla tajná.
Nadře se tu člověk, že by pustil duši,
potokem znoj kane, dále ruka buší.
Dláto ztupeno a perlík již se viklá,
a ta dlaň, – ta dlaň již mozolům jest zvyklá.
Víc než ocel snesou kovkopovy svaly,
tvrdšími být musí železa i skály.
Palčivá když žízeň ku hladu se druží,
skýva chleba obé zkrotí, síly vzpruží.
Pevná je ta skála, – a přec nemožno jí
zplna důvěřovat, všude úklad strojí.
Pod nohou se zrádně boří, na strop, stěny
její mocné balvany jak přilepeny,
nad hlavou ti visí, stále hrozí smrtí,
ni se nenaděješ, a již tebe drtí.
232
XXXXIX.
FRANTIŠEK WALZEL.
Nar. v Hranicích na Moravě. Nyní bohoslovec.