Z mojí cesty za slávou.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Z mojí cesty za slávou. (List z naší literarní historie. Úryvek z delší básně.)
Ne, vytrvám! Pryč, bázni lichá! Vždyť pro slávu a potlesk davu tak mnohý jásá, pěje, vzdychá, lká, nyje, v dumách kloní hlavu, ba, když mu velí davu pýcha, i nad oblaky zalétá, a – jako pavouk obraz krásný, – svým šerým veršem oplétá i rajských duchů zástup jasný, rve cnosti v kal a Hospodinu se posmívá – pro potlesk pouhý. A já bych bál se nočních stínů, když blízka sláva, cíl mé touhy? Když tak jsem dumal, vůdce můj otevřel dvéře zrezavělé a v prostrannou jsme vešli sluj, jež osvícena byla stkvěle. [130] Na stěnách štítů navěšeno a mečů, šavlí, rapírů – vše předůkladně zhotoveno ze stříbrného papíru –, ba ve krunýři lepenkovém tam stál i rytíř vycpaný: nu, dekorace, jedním slovem, to byla věru bez hany. Skla kukátek jak v panoramě se leskla vůkol po všech stěnách; ta život předků zjevila mně ve mnohých zajímavých scenách. V nich bylo vše – od mlatův, luků a staročeských opánků do snivých mandoliny zvuků a josefinských copánků. – V ten zlatý čas, kdy ve zákoutí jsem Robinsona chtivě čítal, kdy sen o dalné světem pouti tak často se mi v hlavě splítal, kdy obrazy ty spanilé se rozprchly jen v oné chvilce, pan učitel když provinilce hnal od němčiny k násobilce jak od Charybdy ke Scylle, v ten zlatý čas k nám chodíval odkudsi kolovrátkář sivý, jenž v kolovrátku svém měl divy, jak nikdo jiný nemíval. Jen ukázal se: ze všad letí už k němu s křikem hejna dětí. A kolovrátkář hraje již; až k němu hochů dav se tlačí se smíchem chtivě blíž a blíž, že odhánět je sotva stačí. Chceť každý dobře uvidět vnitř kolovrátku párky drobné, 131 ty ručky, líčka, šátky zdobné, chce zřít, jak dávají se v let a podle noty tančí hbitě jak lehké mráčky na blankytě. Tak v kukátkách, jež kolem v síni se rozkládala po stěnách, jsem život předků viděl nyní v přerůzných jeho proměnách. Tu slavní Češi dávnověcí jen kaši jedli idyllicky a zbraní ani neznali; leč, jak se vrazi přihnali, hned z holoubků se stali reci a zvítězili ovšem vždycky. A dále plémě jiné zcela jsem spatřil v hradbě vozové: mohutné paže, hrdá čela – nu zkrátka, v pravdě rekové to byli, jakých neuzřela ni Hellas mužná, Róma stkvělá. Ač slova žádná nezazněla jim ze rtů, pochopil jsem přec (to z posuňků jsem vyrozuměl), že každý z nich tak řečnit uměl jak liberalní poslanec. Hned vedle uviděl jsem davy, jež vlekly se jak mrtvol stíny a s gloriolou kolem hlavy se z vlasti braly do ciziny; jak vzteklice za nimi jeli; dragouni, kněží s divou tváří – byl obraz to, jaký jste zřeli nejednou jistě v kalendáři. 132 A dál zas vrchní s copem, mračný se zraku mému objevil, jenž s drábem svým jak upír lačný ze selské bodré krve tyl, až dovršena hříchů míra a náhle pomsta lidu vzteklá i vrchního i mušketýra hrdinsky svrhla v propasť pekla. – „Můj drahý“,drahý,“ pravím mužíkovi, jenž upřeně se na mne díval, „o Husitech a o Husovi už veršotepec každý zpíval; o dragonádě, Koniáši jsou románův i novell roje, a mušketýrem, vrchním straší už každý vrabec děti svoje. Co máte zde, už terciáni to chromým veršem líčí též; to vše je staré povídání a k tomu ještě – zpola lež“.lež.“ Když v létě na nebeské báni se slunce libě usmívá, tu často z dálky z nenadání přilétne bouře zuřivá; strom staletý svou kloní hlavu a žalně lká o smilování – leč vichor v černém mraků hávu rve zdobu listí s jeho skrání, blesk staré údy jeho drtí a ryje ve vrásčitém kmeni, a jako děsný chropot smrti zní v dál i v šíř hluboké hřmění. Tak děsným mrakem pokryla se průvodce mého sladká tvář, 133 hrom hněvu zavzněl v jeho hlase a z oka šlehla blesku zář. „Ven odtud! Ven!“ tak zvolal ke mně. „Pryč z této síně posvátné, kde tklivým hlasem mluví jemně hlas každé doby památné! Pryč z chrámu dějin, hadí plémě! Jsi černý pták! Ó znám tě, znám! Juž neznesvěcuj podlou lící ten svatý minulosti chrám. Jdi! Slávu sobě hledej sám kde libo, třebas – na měsíci!“ Dál neslyšel jsem. Bez dechu jsem stanul venku za chvíli, kde na květech i na mechu se kapky rosné třpytily. 134 XXVII. FRANTIŠEK NOVÁK. Nar. 8. října 1867 v Telči na Mor. – Jest odborným učitelem v Morkůvkách u Klobuk na Mor.

Básně v knize Pod jedním praporem: