Láska mateřská.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Láska mateřská.
Byl hod velkonoční teplý, smavý, skřivan jásal, pyšně bujel strom, a lid zbožný malebnými davy chvátal zjařen u Vircburský dóm; v tísni lidu, skráně nachýleny, v portal stoup’ mnich Norbert zanícený. Za ním v davu pestrém bolnotklivý ozval se ples tužeb důvěrných: „Matko drahá, proslavený divy Norbert zavítal sem, bílý mnich; slovem víry dojista on změní v blahý los tvé hořké utrpení!“ Na jásotu projev nenadálý zazněl dojemně hlas bědavý: „Oči mé, jež dříve jitrem plály, [97] halí temno pusté mrákavy; ach, kéž aspoň jeden pohled zlatý vyprosíš mi s nebe, muži svatý!“ Ohlédl se mnich. Jak réva k jedli k junu ztepilému schýlena, obličej svůj rozoraný, zbledlý před ním ukláněla stařena; ruce mela důvěřivě spjaty, a ret děl: „Jen jeden pohled zlatý! Před časem, kdy ještě vesna hravá sypala mi růže do lící, světa vděk i kouzla čarosmavá vnímaly mé zraky zářící, jako v blankyt v manželův zor sladký nořil se hled ženy jaré, matky. Chotě dobrého však nenadále uchvátil mi lakotivý hrob; na tu ztrátu v bídě neustálé blaho vše mi zašlo beze stop, až i na mých očí zákmit rosný slepoty mrak padl hrůzonosný. Dítěte, jež zrodila jsem bídná, poznati mi přáno nebylo, oka mateřího záře vlídná nesměla ho stříci přemilo; matkou neznán, rostl hoch, až v krátce vyvinul se v bujarého mládce. Jedinou on podporou mi v stáří, útěchou a zdrojem života, matce věnován pot jeho tváří, odříkání, péče, lopota; ale já – ten bol jen matka cítí – nesmím podoby té drahé zříti. 98 Ulituj se, divotvorče velký, vymodli mi vidu sladký dar, ať již oko matky trpitelky v synovu tvář jemný tryskne žár a mu tajnou, tklivou zjeví řečí, jak se všecka miláčkovi vděčí. Kristus, jehož chleba ve způsobě přítomnosť i lásku žádoucí proti bludu Antverpského zlobě obhájil tvůj zápal převroucí, jistě mocnou na přímluvu tvoji zakalené zraky moje zhojí!“ Na to mnich: „Až o mši přijmu Pána, přistup doufanlivě k oltáři; snad ti bude milosť Boží přána, oči tvé dar vidu ozáří!“ – Zvědavého lidu tísní valnou do chrámu syn uved’ matku žalnou. Když byl vroucně Norbert při oltáři pokochal se v chlebě nebeském, k lidu vlídnou obrátil se tváří, zrak mu nebes háral odleskem; stařeně dlaň vloživ na skráň sivou, prosbu k nebi vyslal úpěnlivou: „Kriste, pro své divné z mrtvých vstání, blaživý ten zázrak zázraků, který člověka dnes k nebes báni vznáší od pozemských útlaků, nevidomé zraky ženy bědné vlídně temnoty zbav neprohledné!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid; ale darmo, v jejím oku chorém 99 nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený poznovu se ujal slepé ženy: „Když ne pro své z hrobu vstání plesné, tedy pro pěti ran prameny, smrť, jíž peklo udoláno běsné, světu vydobyt ráj ztracený, zkalený zrak ženy utýrané obdař vidu světlem, Kriste Pane!“ Děl a na stařeně utkvěl zorem, a kol zvědavostí trne lid; ale darmo, v jejím oku chorém nezableskl vidu čárný svit. Norbert u naději nezmožený po třetí se ujal slepé ženy. Vida, kterak duši vlahou rosy důvěra jí skrápí dětinná, slyše, jak jen roztoužena prosí o jediný pohled na syna, všecek tuchou neklamnou se vzrušil, a hlas jeho v brány nebes bušil: „Kriste, pomni, že ti matka drahá v moří stálých trampot, obtíží byla vřídlem útěchy a blaha od betlémských jeslí ku kříži, srdce její pro tebe jen plálo, oko něhou nejsladší tě hřálo. Pro tvé Matky lásku, jež ti sela na trnité cesty měkký květ, než i pro lásku, jež dnes tu želá něžný na zrozence o pohled, buďte kalné zraky této ženy milosti tvé kynem osvětleny!“ 100 Děl a dechl v oči starušiny. Jako v mraky jemný luny svit ponenáhlu v očí zákal stinný zornice lesk vítězivý kmit; vzkřikl dav, a matka, blahem zpilá, v synův obličej zor pohřížila. Mnich pak, v duši blahořeče Pánu, vážně lidu žasnoucímu děl: „Marno-li již tlouci v rajskou bránu, by Pán milostí zdroj otevřel, tehdy k darům nebes vrchovatým mateřská jen láska klíčem zlatým!zlatým!“

Básně v knize Pod jedním praporem: