Pláč dítěte.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Pláč dítěte.
Muž přišel na faru a klepal tiše. Tak vešel nesměle, zrak žádal cosi a stopy budoucí v něm vlhly rosy. Je tkadlec, – pokora mu se rtů dýše –, zde blízko bydlí, však tam chodím kolem, tam za potokem u velkého statku má skromnou svoji, poníženou chatku, dvě dětí zdravé za chuďoučkým stolem. Než Aninka, však znám ji, dávno stůně, už přes dva roky doma bledá leží, už dnes by k svatému šla přijímání, ta ubohá, a uzdraví se stěží – – A včera, Bože, jaká radost, vůně! šly všecky družky, květy kolem skrání, jen jeho Anna blízka umírání – – A zamlčel se. – Jak to bylo krásné v tom kostele! ty bílé šaty dítek, ten nával lidstva, – každé dítě šťastné, jež dočká se těch věnců a těch kvítek – – Snad mohl bych jít procházkou v tu stranu a připravit ji ku zpovědi, Annu? Jen prostou světnici má, v ní jen bídu – – a zrak mu vlhnul. „Dobře tedy, přijdu“.přijdu.“ Den májový. Ó jak se modří hory! vzduch ambra jest, strom každý vidíš v stráni, skal temena se týčí nad obzory, klín údolí jest v plném rozkvétání. Kam hlédneš, běl se v sněhy květů mísí, tu v trávě hoří a tam s větví visí, v té běli hasnou bílé chatek rysy. Jdu zvolna zadem za starými ploty; kde tráva bujná jako kapradiny své vějíře nad modré šíří stíny, tam stezička se tratí podle Lhoty. 28 Tu cíl mé cesty. Vetchá, stará chata, jíž svěží zeleň mechu došky krášlí, se tratí v louce, okna travou jata, že sotva byste ve trávě je našli. I vcházím sehnut do nizoučké síně. Stav široký a na něm plátno bílé. Co žena spící děcko chová v klíně, muž v plné práci jednotvárně klepe, jak člunek lítá sem a tamo čile a za ním okno zelení je slepé. Stůl, sukadlo a navinuté cívky a v zadu lože. Bledé líčko dívky se v rámci zlatých kučer teskně dívá, a v ručkách rozpálených odpočívá. Muž ustal v práci, za stavem dál sedí a jeho zraky na nemocnou hledí; vši lásku svou v té dívce pochovává. Jdu k loži. Zná mě, vždyť je moje žačka, ač léta dvě ji nemoc tísní dravá, vždy nevinná to byla, velká hračka. Jdu k ní, než dítě v bázni líce skrývá a škytá, vzlyká bledá, zimomřiva. Co děsí ji? co tak ji pláčem dusí? Či myslí snad, že nyní umřít musí? A čím jí život, dlouhé umírání, v tom útlém věku v bolu, bez usmání? Svou všecku něhu, všecku lásku vkládám u vlídná slova, která v hovor spřádám – – Než dítě mlčí a vždy více škytá a každý zvuk můj nový žal jí skýtá. Je marno vše, dnes necháme ji v klidu. A otec vyprávěl tu celou bídu: Šel se ženou kdys ráno na roráty. Noc byla ještě, rozsvítili svíčku, 29 sníh spola zakryl okna malé chaty. Jen Anna s mladší sestrou měla bdíti, co otec s matkou chce se pomodliti. Zlou náhodou však děti na stoličku si k stavu sedli, světlo překotili, a ve plameni stav byl v téže chvíli. A plamen roste – – Děti v málomoci zří ztrnule, jak temnou chladnou nocí zář děsivá se v každý koutek plíží, vše hltá plamem, víc a víc se blíží. Jen Anna křičí, šílí, děsem ledná, v tom vědomí, že za vše zodpovědná, ač bezmocny jsou slabé ručky její. V tom soused přiběh’ v okně spatřiv plamen, zřel spoustu uvnitř, hasil, běhal zmámen a zřel jak děti škytají, se chvějí. Byl oheň uhašen, však Anna hoří, jí zmítá horečka a dosud moří ji nemoc dlouhá v jisté beznaději. A otec zmlkl. – Aspoň ku zpovědi ji kdybych připravil, by Pána Krista též přijala. – Ta dětská duše čistá má zpovídati se? A z čeho? Z ticha jdu znova k loži, Anna zvolna dýchá tak nemluvná bez všaké odpovědi. Hle obraz mučednice v dětském těle, v té líci čisté obraz Trpitele! A sotva jménem zavolal jsem dítě, hned v nový pláč se dává křečovitě, tvář v peřinách, se ve svém žalu dusí. „Tak často myslím, co to dítě zkusí; nic netěší ji víc. Když přijdou spolužačky ji navštívit, tu vyslechne je plačky, na knihu s obrázky se nepodívá, nic nejí skoro a jen stále pláče. To Bůh jen ví, kde stále duší bloudí, a myslívám, proč tak ji Pán Bůh soudí?“ 30 A malá sestra na kolíbce skáče a žvatlá cosi, kanár v kleci zpívá a matka tiše kolovratem točí, co oknem dovnitř květů hledí oči. To divný pláč! Proč as to dítě trpí? Smrt za dveřmi si brousí svoje srpy, jde vysvobodit Annu z její muky. Ta pláče jen, slyš, dušené ty zvuky. A náhle jal mě smutek nekonečný, v mou duši padal ze všech síně koutů, ta zpírala se marně v jeho poutu, hloub v jeho tůně padajíc a chmury; v tom pláči slyším bídy nářek věčný a paprsk světla nepadá v něj shůry. Ó záhado, kdo vysvětlí tvé runy? To dětské tělo a ta dětská duše, vše bez viny, přec jakés ve předtuše, jak blíže noci bez paprsku luny! Jdu domů zas, muž ven mě vyprovází, to srdce jeho teď se chvějí struny: „Tak myslím sobě, co té Anně schází, proč trpí tak? mě již ta bolest mrazí. Snad za mne, za nás světice má čistá, snad zaslouží nám lepší v nebi místa“ – – Já domu šel, ta řeč mi v uších zvučí – snad slovem prostých Bůh nás pravdě učí. 31 IV. XAVER DVOŘÁK. Nar. 2929. listop. 1858 v Hostivaři, katecheta vyšší dívčí školy novoměstské v Praze. Vydal sbírku marianských básní Zlatou stezkou (Praha, 1889); Stínem k úsvitu (1891)(1891); Sursum corda (1893). Vydal r. 1893 pro děti Modlitby a písně; jest redaktorem Katechetických listů, jež založil, a Bibliotéky mládeže. Proložil z latiny Epigrammata Blažeje Verghettiho.

Básně v knize Pod jedním praporem: