Útěcha.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Útěcha.
Jak rád bych nyní hosta přivítal ve chvílích dusných předtuch, pochmurných, jež lebkou valí se jak mračna pod nebem, jež lebkou valí se jak uragany. Jak rád bych nyní sdílnou lidskou tvář přes práh můj vstupující sevřel v náručí, ji k srdci sklonil bych jak chudáka, jejž rád bych sytil, sám když hladovím a v bídě sociální hryžu chleba kus, jenž stářím třínedělním již se honosí. Jak mile děl bych, jako děťátku: „Ó hoste drahý, věrný člověče, buď vítán mi a pohov nohám mdlým! Zde chleba s medem zlatým ochutnej i mlékem teplým pak se občerstvi! Jak rád bych v době hluché samoty, když povětří čpí bouří předzvěstmi, [40] se s hostem potěšil, s ním srdečně i bezúčelně o všem rozprávěl: o čase, úrodě a politice, o dlouhých řečích v parlamentě snad, jež kalí dobrou vůli ve spolcích a budí ostré hádky při džbáncích, z nichž statně vlasti připíjí se v zdar, – ba o všem marném, jen chci rozprávět, jen abych střás’ zlé, dusné předtuchy, jak navlhle lepnoucí, chladný sníh... A v odpověď mým touhám horoucím, jež ruce vzpínají až k nebesům, jen dál hřmí okenice zviklané, dál ohromné se tisknou závěje v týl jednotvárným, truchlým, pahorkům, dál ohromné se tisknou závěje v cest úvaly a stráním k záňadří, ve skráně štítů chýší, paláců, i k srdci splývají. A studí, dusí je navlhle lepnoucí a bílý sníh. Však hle, co chví se vzduchem zmateně, v řinčení okenic co proniklo? Proč, srdce, jak bys rázem ustydlo, proč smysly vše se sběhly jako bystří psi v povětří zápach zvěře čijící? Proč smysly vše tak náhle strnuly a v divém napjetí teď čekají, jak chodec půlnoční kdes v lesních tmách, jenž v měkkém sněhu zvolna vstoupaje, výš nad kadeří slyší šum a šust a neví hned, že smutná sova to! Tak jistě host, tak jistě dobrý člověk? a prosba vroucí vskutku vyslyšena? Zacvakla klika. Nohy otíraje vstupuje známý s tváří ubledlou. 41 Strýc známý z vesnice, jež leží pod sněhy, sedláček hrubý s beranicí hroznou, již sobolinou vroubí bílý sníh. – A jenom pozdravil, stísněně, nesměle, však mluvit nemůže pro slzí spád, pro nitra záplavu, to smutkem velikým, pro soustrast s ubohým, starým sirotkem. Nemluví posel s srdcem rozměklým, – však dutý jeho pláč a škytání, mohutná prsa plachtou vzdouvající, pláč jako medvěda, jenž kdesi u polu, na věčných ledovcích ve mraze třeskutém pessimistických prolévá slz tok, jež mrznou mu hned v dlouhé krápníky, (tak o něm slavný básník pěl:)*) ten pláč mi pravdu šepce upřímnou a zprávu neblahou i s bázní tušenou, i ocelové nervy trhající. Prý otci život píseň dozpíval, kdos tělu válku vypověděl v ráz a duši přinutil, by uprchla....uprchla... „Nám umřel živitel, ó děti rozmilé,“ vím, štkáti bude matka za stolem ve dlaně hlavu kladouc v únavě....únavě... Již s vůdcem klopýtám v závějích ohromných, jež dál se tisknou stráním k záňadří, ve skráně štítů, chýší, paláců, i k srdci splývají. A studí, dusí je navlhle lepnoucí a bílý sníh. – Já nezřím ve krajinu bičovanou dlouhými chvosty smrští křídlatých: *) Leconte de Lisle.
42 dýchnou-li k nebesům – kouře změť zavíří, hýknou-li k nebesům – jak vlk když zavyje, k tváři se přikloní – jehlami bodají. Jdu za vůdcem. Teď žalmů pohřebních jak v duši vstávají, slyš hromný zvuk, to z hrobů hlubokých jak trouby řev mi v duši rachotí: de profundis....de profundis... Shon vánic po polích se kmitá dál... Mně v duchu kmitají budoucí obrazy, shon vánic po polích si hvízdá dál. Za chvilku uslyším: „Nám umřel táta!“ od drobných bratří, jež se batolí s námahou ještě po podlaze. Však v dětském ještě nerozumu se smějí vesele a s veselím si vlasy dále odhodlaně rvou, i rakev podlézají v zápolu. Ti štkání nedbají a přeletují kol truhly umrlčí dál s výskotem. Shon vánic po polích se kmitá dál..dál... Mně v duchu kmitají se příští obrazy, shon vánic po polích si hvízdá dál. Já v duchu vidím, v rakvi stísněný, tvou moudrou tvář, již marno líbati, již marno vlažiti horkými slzami a čáry brázditi v umrlčím náletu, jak neustává dobrá matička. Však bolesť lidská těžko straše se, ji těžko rozum pojme mudrce; hned dokáže, že smutek nerozum: což vstanou mrtví, když teď zoufalým 43 vzduch křikem svým a lkaním naplním? – Zda snese srdce balvan kovový, jenž tlačí často na hruď ubohou, aniž by, krve když krůpěje ne, tu aspoň slzí proudy netryskly? Ó opuštěná, ubohá, jen plač, jest každá slza vroucí modlitbou, neb matek pláč vždy v samé nebe bil! Však brzy smiř se s vůlí nezvratnou, všech věcí Řiditele dobrého, jenž sloupy silné dechem podráží, však třtiny třesoucí se nezlomí! Mne ani nebolí, že, otče drahý můj, tě sevře tvrdá země, syrová, že hrudu těžce k šíji přitiskne, že rov tvůj zavalí závěje ohromné a mile zahřejí jak teplou peřinou červíky drobné, steré žížaly s tou chladnou jejich slizkou vlhkostí při jejich práci, brzy započnou, až vpijí v srdce se i v mozek uvadlý. Aj, slyš ten nádherný zvuk nad hlavou! Jak lesů vydechnutí nejhlubší se vzdouvá rozpětí bělostných perutí obrovských božích duchů ztajených, mé víry křesťanské to andělů! V jich stínu schoulen, zpívám jen k útěše duši píseň vítěznou: Aj, cítím onen dusný, horký den ve hrozném jeho příští budoucím, kdy v žhavé náruče se chytnou komety a oheň sžíře hmotu ústrojnou. Vím, v ten den soudu, v ten den vzkříšení, a pekla smrti, nebes vítězství, 44 ty vstaneš probuzen a jasem obklíčen, ty chytneš prkna rakve zpukřelé, je v divé radosti kol rozmeceš, ba v čela třeskneš všem zlým ponravám, jež neslyšely svého nitra hlas, jenž tiše mluvil, ale důtklivě. Vím, že jak vítěz půjdeš přes trupy, všech svržených těch trůnů, zpyšnělých, když pomalu jak vepři chrochtaví, se líně potáhnou, a zoufale tím hustým bahnem bědných úzkostí ve věčnou, bezsennou, bolestnou noc....noc... 45 VI. FRANTIŠEK HOLEČEK. Nar. 15. července 1871. – Kaplan v Blovicích. Psal literarní studie o Tainovi, A. Franceovi atd.

Básně v knize Pod jedním praporem: