Hymna proudů.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Hymna proudů.
„My ženem se v bouři a víru dál k cíli, jen k cíli – kdo chápe náš zpěv? V něm věčnosti obraz, v něm bez klidu, míru se kolotá vášeň i láska i hněv, v něm velebná modlitba, důstojná Boha, zní v úchvatný chorál, jenž věčně Ho vzývá – Jej, mocného Tvůrce! Ta vznešená sloha, jíž básníkem On, v níž On světu zpívá!... Na pomezních horách stín sosen kde v tiši zdroj křišťálný praménků v lůně svém chová, tam sbíráme síly: Bůh básní a snová zpěv dojemný... Les jím ustává v šumu, květ sasanky bílý se chvěje a dýší rtem žíznivým traviny tklivou tu dumu, mech voní, vše zmlká..zmlká... Kraj němý nás slyší..slyší... [89] My pějem... A skalám zlíbavše boky svou stříbrnou píseň v údolí nesem – tam v slunečné záři stkví naše se toky, břeh – pomněnek azur – se zachvívá plesem..plesem... A nadšení básníka roste a roste..roste... Hle, sloky tu mohutní, rychle se množí, kouzla je stále víc v písni té prosté, v písni té vznešené, v písni té Boží!... Těm krajinám žírným, co nad břehy kynou, my za zpěvu, jásotu, žehnání, štěstí zdar lukám i polím toužíme nésti – jak radostně vlnky nám hrají a plynou! Dál spějeme, dál..dál... Ta píseň je věčná, ať radosť v ní jásá, ať smutek v ní vyzní, – ji příroda pěje i slyší ji vděčná, my nezdáme jinde potkat se s přízní! – – V nás láska i vášeň, v nás blaho i zmar! – Když povodní v bouře hněvu se ženem, tu ničíme všechno, kraj chvátíme plenem: v mžik zmařen je žírného léta dar... Pláč lidstva nám v slohách se chvěje a děsí hloub pobožných srdcí i nevěrců duše, – zrak ztrnule hledí, jak troskami, směsí chat, stromů i mrtvol my zmítáme hluše. Dál spějeme, dál..dál... Ta píseň je velká, ať blaha neb žalu v ní slzy se chvějí, – nám řine se z ňader, nám zní ze peřejí co v žádné již písni nejásá, nelká!....“nelká!...“ Tak vlny se valí v dál a pění se, vše v jeden splývá šum a rej a ruch, 90 vše víří a vzrůstá a zniká a mění se a zpívá – tak zpívat můž’ jedině Bůh!... Básníku – buď skromný! Hle, krásná, bez vady těch proudů je píseň, jež před tebou hřímá..hřímá... Jak úchvatná, mocná!..mocná!... Je slyšena všady a přece – žel, koho z těch lidí zde jímá?! – – Jak netečně všichni jen spěchají dále, jí nechápou, neslyší! Stejní jsou stále!..stále!... A tvoje což píseň! Ta chabá a bídná jen vleče se trampotou všedního žití – – kde ty najdeš duši, jež ráda a vlídná by slouchala zpěv tvůj!..tvůj!... Uč skromným se býti!.býti!

Básně v knize Pod jedním praporem: