Nové době.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Nové době.
Netáhnou to od severu přeletavá stáda husí, ale táhnou šedé mlhy, těžké mlhy, dech co dusí. A kde v letu svěsí křídla, jak by dech tam zavál moru, smutno sluchu naslouchati, neveselo zříti zoru. Na záhonech vadnou květy, k zemi padá žluté listí, haluzemi holých stromu chladný vítr táhle svistí. Uletují vlaštovice, umlkají písně ptačí, ve přírodě obraz smrti, v lidském zraku stesk se zračí. V tiché jizbě pološero, hlava k ňadrům níž se kloní – v také chvíli myslí těžkou chmurné dumy vždy se honí. [76] Vidím tváře povědomé, slyším hlasy, známé sluchu, nejednou je za dnů našich slyšet v denním lidstva ruchu! Znějí jako z dálky bouře, hrozivě-li blíž se nese, staleté co kmeny láme, do základů zemí třese. Hlučí jako v hloubi sopka, nežli prorve kůru půdy – hlasy divné, sluch co děsí, povážlivě rostou všudy. Prosba, nářek, hana, kletba, proklínání, hrozba děsná – v písně sloky neumělé zda to všechno verš můj vtěsná? Nejsem pěvec povolaný, úchvatnými líčit zpěvy uhnětených robů – bratři utrpení, svaté hněvy! Zisku bílí otrokové, tvrdý mozol vašich dlaní slov jest věru výmluvnější, před bezprávím pravou zbraní! Prsa chorá, dech váš těžký, ztrhaný zrak, vpadlé líce: za vás mluví, pro vás mluví beze slov, leč poví více! – Nevěřím, že vymizela z ňader, srdcí lidskosť pravá – potupena, ujařmena práv svých přec se dovolává! Nevěřím, že mrzký prapor, sobectví co u výš vzneslo, nadál bude vzduchem vláti, na něm „Zisk“, to kleté heslo! Jiný prapor doba naše statisíců dlaní třímá, jiné heslo za dnů našich v šíř a dáli světem hřímá! Heslo hrozné, heslo pomsty, jež se v slepé vášni vrhá na vinníky, na nevinné, všeho řádu hráze trhá. Heslo hrozné k dílu pomsty uhnětené páže tuží statisícům, uvrženým do otroctví, do podruží. 77 Heslo hrozné těm, jichž pychu stavět musí palác hrdý, za tu bídnou skývu chleba, vlastních bratří mozol tvrdý. Heslo hrozné, děsíc toho, při kvasu kdo peníz hýrá, vydobytý krví bratra, který bídou, hladem zmírá! Heslo hrozné jako orkán z dálky hučí blíž a blíže – leč tu, slyš, ký hlas to libý sluch i srdce mile víže? „Pryč s tím kletým heslem pomsty, bratr bratru lásku dluží, láska spory všechny smíří, rozvaděné lidstvo sdruží!“ „Láska budiž naším heslem, láska, jež se jeví skutkem, rány hojí, slzy stírá, jasní líc, jež vadne smutkem!“ „Heslo lásky – heslo pravé, v jiném heslu spásy není! Láskou lidstvo obrodí se, láska zemi na ráj změní!“

Básně v knize Pod jedním praporem: