Vynálezce.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Vynálezce.
Den umřel už i s ptáků plesem. Svit lampičky se jizbou tácí. V ní, utrmácen denní prací, zas Klíma sedí nad výkresem, duch jeho v liniích se ztrácí. V ráz připjal pérem čáru k čáře – zrak jeho blýsknul – oheň sám – a rozsvítil mu chmurné tváře – on skočil s křikem: Už to mám! Jak blázen tančil po světnici a líbal svojich dětí líci i nemluvně, jež tiše spalo, až polekáno zaplakalo. Hned zase vrh’ se na výkres a z jeho ňader jásal ples: „Mé vítězství, můj krásný stroji, jenž dávnou tužbu lidstva zkojí! Můj poklade! Můj štěstí zdroji! Ty slavný konci bídy mojí! Nač nestačilo tisíc ruk, tvůj zmůže jeden srdce tluk! Ty rozneseš mé jméno světem – já slyším už, jak z kol tvých hřímá, jak hučí tvojich pístů retem: „Čech vynálezce – Václav Klímal“ – – – To, pravda, civíš, bído holá, a rozvíráš svá očiska! Ven! sic tě zdrtí stroje kola! Pryč! Dolů s mého ohniska! Pryč, potupo a zapomnění! Čím Klíma byl, tím dnes už není! Pryč, prachu černé továrny, pryč, tího úmorného díla! 122 Mě vítá sad už rozmarný, a z něho, jako růže bílá, ční domov dětí mých, má villa! Sem, děti mé, můj výkvěte! Sem na klín, ať vás táta zlíbá! Teď jiným mravům zvyknete, vy v raby nevyrostete, k vám šťastnější se pohár shýbá! Pojď, ženo má! Dost dlouhých nocí, jež prohladověla jsi s dětmi. Tys byla v nouzi ku pomoci, i rájem půjdeš, který zkvet’ mi!“ – – – A jak své ženě ve tvář hlednul, do vrásek, hladem vyhlodaných, do očí vpadlých, vyplakaných, tu rázem ochladnul a zblednul. Před zrakem náhle se mu kmitlo těch šedých vrásek celé moře, ruk tisíc kostnatých jej chytlo, z plic chorých steré lkalo hoře: „Co počne teď dlaň chudých kletá? hle, jak ji stroj tvůj na bok smetá! Ten stroj! Jak šíleně se točí, jsa vlažen slzou našich očí! Slyš hlad, jak v útrobách nám skučí! Však stroj dál bouří, hučí, hučí! Hlas mroucích našich dětí volá, leč duníce se chechcí kola! Jednomu pletou ráj a štěstí, tisícům zatínají pěsti! – – –“ Dav couvá. Pán jde otylý, zrak září mu jak opilý, 123 a volá: Sem stroj! ke mně s ním! Já královsky jej zaplatím! V to slzy chudých zase dští: „Ó bratře, pohleď do příští! My podlehneme v kolbišti! Rozbij ten stroj a roztříšti!“ Tak líto jest mu souotroků! Vzplál božský soucit v jeho oku, svůj výkres bere – k ohni s ním – Zní zase hlas: Já zaplatím! Krev Klímovi se hrne k hlavě. Snad jiný kdos – v té chvíli právě – stroj tentýž – lepší – vynalez’ a na trh zlatý už jej nes’! Muž Klíma chví se jako třtina. Zas myšlénka jej svádí jiná: Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzejde láska, slunce bílé, kdy rozdělí se chléb i práce. Ne jeden týt, sto jiných drát se! l dělník, bez pout maje nohu, se vznese ku kráse a Bohu a zdvihne děti k volným skráním – – – Pak stroj všem bude požehnáním. Snad přec už není dálna chvíle, kdy vzplane láska, slunce bílé! Snad! – Snad? ach, snad! On do daleka svůj triumf uschoval a čeká. Kol dveří fena – bída – štěká. Buď, písni, věncem na skráň reka! 124 XXIII. MIKULÁŠ MARŠÁLEK. Nar. 27. listopadu 1867 ve Starém Městě na Moravě. Kaplan ve Fulneku.

Básně v knize Pod jedním praporem: