Hakeldama.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Hakeldama.
Proč divná zvěst a truchlivá mou duší dnes tak zachvívá jak bledá hrůza sama?! Cos leží ve tmách přede mnou: zřím krve stopu tajemnou – lán krve, – Hakeldama. Ó země Bohem prokletá, proč jako přízrak oblétá mne děsné tvoje drama? A zas a zas jak bouře hlas v mé duši hřmí to v noční čas a kvílí: Hakeldama! Ó hrobe dálný, truchlivý, zda měkký šumot olivy tě kolébává ve sny? Zda jitra slunné pocely kdy ke tvým ňadrům sletěly a ptáčete hlas plesný? Zda, osvěžený pramenem, květ bílý něžným ramenem tvé obepjal kdy skráně? A čárné noci hvězdný svit zda spěchal je kdy políbit a rosa padla na ně? Zda teplý vánek Východu v tvém zavane kdy obvodu a dlaní svojí hebkou tvou rozjizvenou hladí tvář, jak matka, v oku něhy zář, své dítě nad kolébkou? 184 Zda, zem kdy vedrem ohnivá, hlas cikády tu zaznívá, jež spráhlých niv je duší, a v zákoutí tom ztraceném svým jednotvárným refrainem to mrtvé ticho ruší? Jen jeden pohled v času chvat... a duch můj, děsem hrůzy jat, se odpovědi bojí. Zde mizí stopy zrádcovy, a v paměť soudu Jehovy tu suchý pahýl stojí. Kol něho spousta kamení jak hrozné kletby znamení je všude navalena. Ni býlí tu, ni bodláčí, zde každé símě potlačí ta země otrávená. Zde na vždy zmlkl stromů šum, pln Palestiny sladkých dum, – zde ptáče nezazpívá. V tu prokletou a sirou zem – jen lůna mraků závojem se někdy plaše dívá... Zde v tmavých nocích bouřlivých, kdy vše se chvěje v skrytech svých, jen vichr divě běsí a z rudé blesků záplavy sem padá zásvit krvavý, jenž plane v podnebesí. Tak míjí noc a míjí den, zde věčná mlha, smrti sen, zde stíny pekel bloudí. 185 Zde hrobu vane stuchlý dech a v pustých psáno kamenech, jak nebe zrádce soudí. – – – – – – – – – – – – – – Čas prchá... rychlost šílená! snad dávno, dávno shlazena je kleté země bída. Však zrady sémě zaseté to v lidstvu dále pokvete a plod svůj časem vydá. Zas Boha svého zaprodá syn zvrhlý svého národa a stopou zrádce dá se; svůj zlatem zmámí chtivý hled a v osidlo pak naposled své hrdlo vloží zase. A po věky a po léta žít bude země prokletá a stará zvěst a známá. A v blesků svit a hrobu klid to věčně, věčně bude znít: Ó zrado! – Hakeldama!

Básně v knize Pod jedním praporem: