Sníh.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Sníh.
Co by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey? Sličná Rachel dumně svoje bílé čelo v dlaně sklonila a sladké něžné tělo zachvělo se náhle prudkou vášní žhoucí. Sklonila se k zemi, vzala hrsť a skvoucí pojídala sníh a takto pěla s plesem: „Ty jenž s výše hledíš, kterak vonným lesem zpěv se nese sladké hrdličky, jíž právě v tichém hnízdě něžných mláďat, v svěží trávě, vylíhl se roj, Ty slyšíš moje lkání plodu toužící a toto chladné vání, stříbro toto skvoucí posíláš mi s výše, abych toužný plod již započala tiše!“ Zatím Lia hnědá v bílém stanu lkala, na čele jí těžká, černá duma vstala: „Kdybych znala býlí, které ženské kráse 17 kvésti pomáhá a hnusným vysmívá se, Jakob krásou jatý ke mně by se zase vrátil ždaný v sladkém, podvečerním čase!“ Oko její bolné právě vzhlédlo maně ven a shlédlo hnědé hroudy: bílý na ně padal s výše sníh a bílil jejich tváře! Lia s plesem vyšla ven a velká záře z očí planula, když hnědou líc a ruce v sněhu koupala: „Teď konec bude muce! Vlna nejčistší se nevyrovná snící bělosti mých lící, které dumající k Jakobovi vznesu, až se z luhu vrátí!“ Rachel zlomyslná dlouhý čas si krátí: malou ručkou shnětla sněžnou kouli tvrdě, jako blesk ji vrhla Lii v tvář a hrdě odcházela podél bystřiny, jež hbitá vlnky valila, jsouc hustou trávou kryta. Jakob opřen o fík udiveně zočil, kterak divný květ se v tichém reji točil k pláni travnaté, a velká, bílá stáda kterak mizí v bílém příkrovu. A ráda duše jeho kouzlila si úběl bílý líček, která večer Rachel k němu schýlí. Laban stoje stanu na zápraží, chtivě v třpytném sněhu zrak svůj nořil, lahodivě který kynul jemu vstříc a mně, že bílý příkrov ten je vlna převzácná, hned s pílí lakotně jej hrabal v hromady, jež skokem čeleď odnesla. – Svým plulo vše zas tokem! To by se asi stalo, kdyby třpytný sníh se náhle snesl v pláně dávné Judey! 18

Básně v knize Pod jedním praporem: