Agar.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

Agar.
Rok desátý již v zemi Kanaan se Sáraj sdílel Abram stinný stan, rok desátý již stanu před oponou při slunce pádu usedali sami, jich duch se k nebi nesl myšlénkami nad nivu žehnanou a květnou, vonnou, při písni Agar, děvky snědolící, jež přišla ztad, kde Nil své nese proudy. Bez hnutí – jako zvětralé dvě hroudy – v dál upírají v touze zřítelnici, jak v olivových hájů tiché šeři má hnízdo pták, jenž s rodinou si hvízdá, jak písní štěstí z hrdélka té zvěři vždy klokotá, div nevyskočí z hnízda, jak staří mladým snášejí den celý – – a div, že nad jich štěstím neslzeli. Až jedenkrát se Sáraj hlava bílá ku hlavě Abramově uklonila, [170] a spjaté ruce v klín jí volně klesly: „Bůh požehnal nám svatou rukou svojí, my břímě života tak tiše spolu nesli, leč do stáří až v šťastném onom boji Bůh samotný nás tady ostavil. O slávě synů svých já vždycky snila za nocí probdělých, a z oněch chvil mi podnes v duši rudá jizva zbyla – My zemřem’, zemřem’! – Kéž by chvílí jednou! Všem strastem světa život nestačí, až všechny zniknem, až nám líce zblednou, kdo, rci mi, oči naše zatlačí? – – – –“ A Sáraj ztichla – Abram vzdechnul tiše, háj šumí dál, háj dále vůni dýše – „Hleď, těžko nám tak život dále vésti tak bez dětí, jsme opuštění ptáci. Co bez nich nám jest chvilka toho štěstí, jež vzpomínkou zas v neštěstí se zvrací? – Já za manželku dám ti děvku svoji, ty vejdi k Agar, noc až slétne v stan, tou nadějí se duch můj ještě kojí, že z ní mi bude přece syn tvůj dán – –“ A Abram, stařec sněhobílých vlasů – již čítal dvakrát čtyřicet tří let – jen kynul mlčky němém ve souhlasu, a oba vešli v temno stanu zpět – – – Na nebe měsíc vchází v zlatém hávu, od hvězdy k hvězdě kráčí dál a dál, od hvězdy k hvězdě kráčí pro zábavu, by všecky, všecky za noc zulíbal. Pod krovy oliv pták se ke snu skládá, na víčka v spánku slét’ mu noci chlad, a luny paprsk v hnízdo se mu vkrádá a šeptá svůdně: „Ó jak mám tě rád!“– – – – – – – – – – – – – – – – – – – 171 Den za dnem chvátá v moře zapomnění, den za dnem chvátá touha cíli vstříc, zanikla píseň Agařina v snění, jak hvězda v pádu – – nevrátí se víc! V tvář její stoupá zážeh boluplný, hlas svědomí jí kárá mukou sladkou, a v duši, kvil jak šplounající vlny, cos neustále šeptá: budeš matkou – A Agar s pýchou na budoucnosť zírá, co Sáraj chmuří čelo, skráň i líc, duch Agar paní své se stále vzpírá, a práva svého těžko je se zříc’ – I vzplálo hněvem Sáraj oko sivé, a v sporu kárý děvky němý hřích – Háj šumí dál, pták zpívá jako dříve, stan Abramův však náhle ztich’ a ztich’ – Tu v noci Agar přelila od své paní, přes hory, doly bloudí v širý svět, hlas svědomí ji žene bez ustání dál, dál, kam Nil své vlny řídí let, jak hříšný Kain jde za noci i za dne, bez směru, pryč – pryč, jako vzduchem pták, na její líci růže hyne, chřadne, a slzou zrudl temný její zrak – Jen dál a dál! – – Kraj neznámý, pln hrůzy, úžasem staví zdrané nohy v chůzi – Kam dohled sahá, poušť a poušť je pustá, ji nebes klenba kolem uzavírá, a jako příšera se okem výra na pustý kraj ten velký měsíc dívá – „Ó semkni, Bože, na vždy moje ústa v té chvíli, poušť kdy nade mnou se stmívá, znič milliony blesků moji hlavu, či lvici nech mne padnout za potravu, neb proklat život můj – – ó hříšnice!“ – – 172 A zmdlená Agar klesla k zemi v pláči, na víčku spánek slzami se máčí, a v tvář jí hledí záře měsíce – Usnula Agar u studnice v poušti, při cestě, která k Isur v dáli vedla, nad její hlavou tichá noc se spouští, a chladná smrt na líčka její zbledlá – Tu oblak náhle zaplál v zlaté záři a záplavou se oděla poušť celá, na záře paprscích se peruť pozachvěla, a anděl Hospodinův s oslněnou tváří před spící Agar stanul bez hnutí. Měl roucho vonné sasankových květů, hvězd naseto měl v bílé peruti, jež světlem plála v kolébavém letu. Před spící Agar stanul anděl bílý: „Aj, Agar, děvko, odkud jdeš a kam?“ Jen ruku vztáhla, odpuzujíc klam, svým zrakům nechtíc uvěřiti chvíli –: „Jak chodec hříšný, peklem v duši štván, od tváří Sáraj prchám z Kanaan. Po stínu rozkoše má ruka sáhla – cíl cesty mé jest věčnosť neobsáhlá, buď spásu hledám, nebo zatracení“ – Tvář anděla se v jasno slunce mění, svůj pozved’ hlas a takto k Agar praví: „Děl Hospodin: Vrať ku Sáraj se zase a neopouštěj dobré její hlavy, pod její rukou skloň se u pokoře, a dojdeš duše své ku věčné spáse, a štěstí tvého nezvlní se moře. Aj, počalas a porodit máš syna, ty nazveš jméno jeho Ismael – Jím smyta bude se tvé duše vina, před ním se chvíti bude Israel, neb před jich tváří rozbije své stany, 173 a rozmnoženo bude símě jeho ve světa dálné, široširé strany. On bude země, voda, bude plamen, neb národ vzejde v boji lítý z něho, děl Hospodin, děl Bůh tvůj – amen, amen!“ Nad pouště nocí anděl výš se vznáší, sloup za ním jasna jako mléčná dráha, to s křídel hvězd mu zlatý prach se práší, a pruhem zlatým s výše k zemi sahá – – U studny v poušti Agar pousedla a rukou hlavu chorou podepírá, zda anděla by v tichém letu shlédla, ve svaté touze zbožně k nebi zírá – „Ó Sáraj, Sáraj, navrátím se k tobě, já odpustila a ty odpustíš, zas přátelsky mi stiskneš ruce obě, jak v oné noci – hluboká kdy tiš svým dechem vonným do stanu nám zřela, kdy ve tvém oku zmizel stáří stín – kol šíje mé kdy ruka tvá se chvěla, a dělas: Velký Bůh náš, Hospodin!“ A znova Agar bloudí v pouště moři na cestě dlouhé k Sáraj v Kanaan, při slunce žáru i kdy hvězdy hoří, jak poutník šťastný v domoviny lán, a dále, dále přes hory a doly, klopýtá, stená, chvátá víc a víc, ač na krev zdrané snědé nohy bolí, jí slétlo štěstí v temno zřítelnic – Kdys upřel Abram bledé zraky v před: „Buď chválen Hospodin tam na nebesku, zřím chodce v dáli v červánkovém lesku – před zrakem roste mi – již dojde hned – 174 Jdi, Sáraj – pospěš – kozelce nám třeba k večeři uprav – bude ve chvíli – já zatím nabídnu mu skyvu chleba – snad posel Boží – chodec zbloudilý –“ A Sáraj stane, zraky v dáli hrouží, snad přece – přece – V sladké předtuše kol dobré hlavy božský sen jí krouží, a ráje slasť jí klesla do duše. „Ó Agar, Agar!“ – „Sáraj, paní má!“ – – – A zmlkly obě, na srdci si snily se slzou štěstí – a v té drahé chvíli se anděl míru vznášel nad nima – – – A s Abramem když Sáraj jedenkrát před stanem v štěstí usedala zase, kdy slunce ke snům v růžích kolébá se, a milliardy hvězd kdy počnou plát, tak šťastna Sáraj Abramovi děla: „Bůh v soudech svých se na nás rozpomněl, ze prosba naše k Jeho trůnu spěla – Živť Agar syn a syn tvůj – Ismael!“ – 175 XXXVII. RUDOLF STUPAVSKÝ. Pravým jménem Josef Navrátil, nar. 1868 v Holešově, jest kooperatorem ve Vranové Lhotě na Moravě.

Básně v knize Pod jedním praporem: