Láska mateřská.
Byl hod velkonoční teplý, smavý,
skřivan jásal, pyšně bujel strom,
a lid zbožný malebnými davy
chvátal zjařen u Vircburský dóm;
v tísni lidu, skráně nachýleny,
v portal stoup’ mnich Norbert zanícený.
Za ním v davu pestrém bolnotklivý
ozval se ples tužeb důvěrných:
„Matko drahá, proslavený divy
Norbert zavítal sem, bílý mnich;
slovem víry dojista on změní
v blahý los tvé hořké utrpení!“
Na jásotu projev nenadálý
zazněl dojemně hlas bědavý:
„Oči mé, jež dříve jitrem plály,
[97]
halí temno pusté mrákavy;
ach, kéž aspoň jeden pohled zlatý
vyprosíš mi s nebe, muži svatý!“
Ohlédl se mnich. Jak réva k jedli
k junu ztepilému schýlena,
obličej svůj rozoraný, zbledlý
před ním ukláněla stařena;
ruce mela důvěřivě spjaty,
a ret děl: „Jen jeden pohled zlatý!
Před časem, kdy ještě vesna hravá
sypala mi růže do lící,
světa vděk i kouzla čarosmavá
vnímaly mé zraky zářící,
jako v blankyt v manželův zor sladký
nořil se hled ženy jaré, matky.
Chotě dobrého však nenadále
uchvátil mi lakotivý hrob;
na tu ztrátu v bídě neustálé
blaho vše mi zašlo beze stop,
až i na mých očí zákmit rosný
slepoty mrak padl hrůzonosný.
Dítěte, jež zrodila jsem bídná,
poznati mi přáno nebylo,
oka mateřího záře vlídná
nesměla ho stříci přemilo;
matkou neznán, rostl hoch, až v krátce
vyvinul se v bujarého mládce.
Jedinou on podporou mi v stáří,
útěchou a zdrojem života,
matce věnován pot jeho tváří,
odříkání, péče, lopota;
ale já – ten bol jen matka cítí –
nesmím podoby té drahé zříti.
98
Ulituj se, divotvorče velký,
vymodli mi vidu sladký dar,
ať již oko matky trpitelky
v synovu tvář jemný tryskne žár
a mu tajnou, tklivou zjeví řečí,
jak se všecka miláčkovi vděčí.
Kristus, jehož chleba ve způsobě
přítomnosť i lásku žádoucí
proti bludu Antverpského zlobě
obhájil tvůj zápal převroucí,
jistě mocnou na přímluvu tvoji
zakalené zraky moje zhojí!“
Na to mnich: „Až o mši přijmu Pána,
přistup doufanlivě k oltáři;
snad ti bude milosť Boží přána,
oči tvé dar vidu ozáří!“ –
Zvědavého lidu tísní valnou
do chrámu syn uved’ matku žalnou.
Když byl vroucně Norbert při oltáři
pokochal se v chlebě nebeském,
k lidu vlídnou obrátil se tváří,
zrak mu nebes háral odleskem;
stařeně dlaň vloživ na skráň sivou,
prosbu k nebi vyslal úpěnlivou:
„Kriste, pro své divné z mrtvých vstání,
blaživý ten zázrak zázraků,
který člověka dnes k nebes báni
vznáší od pozemských útlaků,
nevidomé zraky ženy bědné
vlídně temnoty zbav neprohledné!“
Děl a na stařeně utkvěl zorem,
a kol zvědavostí trne lid;
ale darmo, v jejím oku chorém
99
nezableskl vidu čárný svit.
Norbert u naději nezmožený
poznovu se ujal slepé ženy:
„Když ne pro své z hrobu vstání plesné,
tedy pro pěti ran prameny,
smrť, jíž peklo udoláno běsné,
světu vydobyt ráj ztracený,
zkalený zrak ženy utýrané
obdař vidu světlem, Kriste Pane!“
Děl a na stařeně utkvěl zorem,
a kol zvědavostí trne lid;
ale darmo, v jejím oku chorém
nezableskl vidu čárný svit.
Norbert u naději nezmožený
po třetí se ujal slepé ženy.
Vida, kterak duši vlahou rosy
důvěra jí skrápí dětinná,
slyše, jak jen roztoužena prosí
o jediný pohled na syna,
všecek tuchou neklamnou se vzrušil,
a hlas jeho v brány nebes bušil:
„Kriste, pomni, že ti matka drahá
v moří stálých trampot, obtíží
byla vřídlem útěchy a blaha
od betlémských jeslí ku kříži,
srdce její pro tebe jen plálo,
oko něhou nejsladší tě hřálo.
Pro tvé Matky lásku, jež ti sela
na trnité cesty měkký květ,
než i pro lásku, jež dnes tu želá
něžný na zrozence o pohled,
buďte kalné zraky této ženy
milosti tvé kynem osvětleny!“
100
Děl a dechl v oči starušiny.
Jako v mraky jemný luny svit
ponenáhlu v očí zákal stinný
zornice lesk vítězivý kmit;
vzkřikl dav, a matka, blahem zpilá,
v synův obličej zor pohřížila.
Mnich pak, v duši blahořeče Pánu,
vážně lidu žasnoucímu děl:
„Marno-li již tlouci v rajskou bránu,
by Pán milostí zdroj otevřel,
tehdy k darům nebes vrchovatým
mateřská jen láska klíčem zlatým!zlatým!“