Hoří!
Hoří, celý východ hoří plamenem nesmírným! Nebesa zarudla krvavou záplavou, z níž v noci hvězdy hrozivě září.
A měsíc bledne a modrá, i zdá se, že se chvěje před krví, jíž jsou potřísněny mraky před ním i za ním – – –
Tedy troubí ponocný postrašen na poplach, tluče na okna, volaje: Vstávejte, hoří, zachraňte se!
*) Báseň tato přeložena byla r. 1888 do italštiny (giov. Trinko, výtečný znatel slov. jazyků a prof. bohosloví v Miláně) a do němčiny od G. Franka. (Vyjde brzy tiskem).tiskem.)
[57]
A lid ulekán, polonah vybíhá na ulici: Kde hoří? Kde hoří?
Ale, vida pláti celou oblohu, celý východ, hory i doly, zemi i vodu, neptá se již, nebo pozoruje, že se roztrhla země a peklo rozevřelo jícen svůj, aby shltilo, co mu patří:
Děti ďáblovy!
Tedy zapálil posel Boží metlu v žáru pekelném a šlehá jí po uděšené zemi.
Nebo aj, ukázala se na pláních Evropy žena obrovská, plna vděku a krásy půvabné a jméno její jest Svoboda.
I zplodil ji ďábel s děvkou vraha Gesmasa, jenž umíraje na kříži Kristu se posmíval.
Když pak Kristus matku svou odevzdával Janovi, poručil Gesmas děvku ďáblovi, nebo hřešil mnoho skrze ni!
Tedy zplodil Satan dceru krásy kouzelné a poslal ji na pláně Evropy, aby orala brázdy od západu na východ a od poledne k půlnoci.
I orala dcera, majíc do pluhu zapraženy větry. A když doorala všecky končiny zemské, opásala si bílou rozsívku a rozsívala do kypré půdy bohaté zrní. Kteréž vyrazilo z prsti, a aj, stalo se z něho pokolení nové, v létech dětských a každé dítě volalo toužebně po mléku.
I kojila žena děti své mlékem mateřským, nebo požehnána byla bohatstvím prsu pro veškerá pokolení země!
A byl prs nad srdcem pln záští a nevraživosti proti Bohu, z prsu pak druhého ssáli potomkové spory bratrské.
58
I stali se rouhači a nepřátely Božími a nevraželi na sebe, jakoby se chtěli pozříti. l naplnili zemi hrůzou a bídou a zaplavili ji krví a požáry.
l hoří tvář zemská plamenem horoucím, jenž se šíří po všech oblastech, po všech stranách a koncích světa tohoto!
A vzníceny jsou dítky Boží s dětmi ďáblovými, bědujíce a vinníce se z trampoty, která leží na všem, co žije, jako kámen na hrobě, v němž se trápí člověk, pohřbený za živa.
Aj, lidstvo pohřbeno za živa! I stalo se mu hrobem ponížení a bída jeho a kamenem na hrobě poroba jeho, již přivalili mocní.
Ach – kdo se slituje nad živým ve hrobě, aby odvalil kámen a podal přátelské pravice jemu?
Kdo slyší nářek jeho z hlubiny a trne nad zoufalostí pohřbeného za živa, kdo slyší smrtelný chropot jeho?
– Bůh!
Kterýž dí poslu svému, andělu: Aj, oděj se ohněm a vezmi i lásku i hromy do rukou svých a sedna na blesk večerní, sestup na zemi.
I dotkneš se láskou trpících, a okřejí v temnotách země. I dotkneš se hromem zpupných, i rozpadne se kámen nad pohřbeným za živa! l vstane pochovaný a pohlédna k nebi řekne: Živ je Hospodin, a jméno jeho budiž velebeno!
59