V čelo knihy básní věnovaných P. Marii.

Jindřich Šimon Baar Vilém Bitnar Sigismund Bouška Xaver Dvořák Josef Florian František Holeček Vladimír Hornov Jan Ev. Hulakovský Adam Chlumecký František Chramosta Martin Chudoba Josef Jasanovič Jan Ježek Josef Kalus Antonín Knotek František Kohout Julius Alois Koráb Karel Th. Kotrouš Karel Kraus František Kyselý František Leubner Karel Dostál-Lutinov Mikuláš Maršálek Martin Medňánský Ferdinand P. Místecký Josef Mottl František Novák Jan Evangelista Nečas Antonín Pavelčík Jakub Pavelka Jaromír Stanislav Pavlík Alois Potěhník František Richtr Jaroslav Rouček František Skalík Karel St. Smutný Rudolf Strupavský Jan Spáčil-Žeranovský Jan Svárovský Antonín Sychrovský Josef Šimon Josef Šorm Otakar Tauber Antonín Travěnec Sigismund Uttenrodt ze Scharfenbergu František B. Vaněk Josef Vejchodský Jan Vondrášek František Walzel Prokop Zaletěl František Žárovský

V čelo knihy básní věnovaných P. Marii.
Ó Paní má! K Tvé chvále pěl bych rád, jak v noci čárné perský slavík zpívá, kdy voní sad a na sta očí ráje ze zahrad v zem plnou vůně toužebně se dívá. Rád modlil bych se přeci Tvým obrazem, rty andělů jak modlit jen se umí, a zlíbal roucha Tvého sněžný lem, jež v truchlou zem nám píseň ráje ztraceného šumí. Tvé jméno rád bych jasem obetkal, jímž oceán tak čarokrásně plane, když z lůna skal proud růží, zlata, ve vln šíř i dál jak z přeplněné klenotnice kane. [182] Pel křídel andělských, šum jejich per a svaté noci hymnus přehluboký, zář hvězdných sfer, Tvých svatyň tajůplný pološer: vše rád bych vetkal v chudé svoje sloky. Však možno-li, by širé země syn své zpěvy mísil v svatých chorovody a ve Tvůj klín ty, které pěstí ráje jas a stín. krás nesmrtelných vložil věčné plody? Ó matko má! Je chudičký ten lán a srdce mého zrosený je krví, kde pochován květ mladých tužeb mých, – je plný ran, – a vesny mého žití skřivan prvý. Ples dozněl. Prchla píseň slunných niv, již zklamání tak záhy mlčet učí. Ó jaký div, že v ústraní jdu často mlčenliv a v duši mé jen dumná píseň zvučí. Ó jaký div, že bezútěšný čas mne děsí též, – jsem dítě svého věku! Však víry jas loď mého žití v přístav vede zas, jak maják světlý, z vln těch bouřných jeku. A padne-li kdy záře naděje v mou píseň jako blahý úsměv rána: Ó Tobě je, – ten v boji o život kus trofeje, – jen Tobě, Tobě na vždy věnována! 183

Kniha Pod jedním praporem (1895)
Autor