Smutná cesta.
Ó vzpomínám si oné chvíle,
kdy za mnou došla náhlá zvěst:
Ach přijeď domů, dítě milé –
tvé drahé matce na smrt jest!...
Byl tehdy večer červencový,
den zvolna, zticha umíral,
a velký měsíc purpurový
noc na východě otvíral,
kdy poklekal jsem v bolu k loži
a hlavu svíral do dlaní,
bych prosil vroucně Matku boží
jen o poslední shledání.
Noc rozsypala zatím hvězdy,
já v jizbě plakal sám a sám:
Ó matičko má, dobrá vezdy,
kéž živou tě jen uhlídám!
Dnes je už pozdě, dočkám rána;
než kdyby, Bože, přede dnem –
už duše tvoje povolána
se octnout měla před soudem?!
Tu na prsou jsem sepjal ruce
a vzhlédl na dřevěný kříž:
Ó Jezu Kriste, v bolné muce!
Ty snad ji ještě uzdravíš!...
Jsem opuštěný v cizím kraji –
jak rád bych nyní doma byl!...
jak si tam asi počínají –
tu odtud mnoho, mnoho mil?
má matička snad v bolech leží
a slzíc ptá se tichoučko:
Já dočkám se ho, Bože, stěží...
kolik je hodin, babičko?
216
A upadá zas v bezvědomí,
už nedoslýchá modlitby;
a venku šumí známé stromy
a ve vsi všichni klidně spí.
Tu ponocný už půlnoc pískal,
a měsíc hleděl do oken;
zvuk píšťaly mé srdce stiskal
vzpomínkou na zítřejší den.
A připadly mi divné řeči,
jež chůva vedla hochovi –
že, umírá-li přítel něčí,
před smrtí svou se opoví.
Mé oči náhle oslzely,
a zašeptal jsem zticha jen:
Ach matičko má, umřete-li,
tu zaklepte mi v tvrdý sen.
Pak poslouchal jsem skřehot žabí,
hned silněj a zas míň a míň...
a na zdi hodin ťukot slabý,
až upadl jsem spánku v klín.
Noc minula, já nevyspalý
jsem z rána městem klopýtal...
a lidé za prací se brali –
vlak zapískal, mě přivítal.
My jeli. Ticho v polích všude,
jen skřivan popěvoval již;
červánky plály zlatorudé,
v nich u cesty se mihl kříž.
Pak přejeli jsme tmavé lesy,
z luk cítit bylo vůni trav,
a pastýř troubil táhle kdesi,
by vyhnal ze vsi stádo krav.
Vlak duněl, po mostě spěl hbitě,
217
kol oken táhnul dýmu mrak,
já o matce zas dumal skrytě,
a mdlobou přivíral se zrak.
Už v duchu pospíchám teď domů,
už vidím nízký jeho práh
a před ním košatých dvé stromů –
i babičku svou o berlách!
Ta chudinka mne s pláčem vítá:
Co se to s námi děje jen?...
A tamhle v okně svíce kmitá –
má matka dřímá věčný sen!...
Než, ztichněte už smutné hrany,
těch dávno protrpěných dnů!
vy rozdíráte staré rány
těch na vlas vyplněných snů.
Dnes líbám s úctou svatou hlínu
a mluvím k Tobě do krytby,
jenž na mateřském sedě klínu
jsem říkal první modlitby.
Tys v bolestech mne porodila
a žitím neslas těžký kříž,
než duše, holubice bílá,
se vznesla v odpočinku říš.
Já z Tebe vzal své mladé tělo,
tvých očí lesk, tvůj růměnec;
to všechno už Ti zpráchnivělo –
mně slibuje to popelec.
Mně’s dala k Bohu srdce vděčné,
a pro vše krásné lásky cit;
sviť za to Tobě světlo věčné,
rač Bůh Ti všecko odměnit!
218
XXXXVI.
FRANTIŠEK B. VANĚK.
Nar. 15. července 1872 ve Stálci u Tábora. Jest bohoslovcem v Čes. Budějovicích.