Mému národu.
Pozvedni hlavu, kletý národe,
a setři smutek s vrásků svého čela,
a nasej růže nové naděje,
by tvář se zase v světle po zaskvělazaskvěla.
Požehnej zbožně dávné památce,
jež v knihu dějin psala slova zlatá,
stříbrným písmem jména oslavy
a čerstvou krví jméno renegáta.
Napiš tam černě onen věku díl,
kdy hlavu tvoji bědou rozedrali,
a nejčerněji bílé hory den,
kdy vlastní bratři proti tobě stáli.
[92]
Rozepni kletby šíponosný luk
a na jich duše slož to břímě hříchu,
jež rád by barbar na tvé srdce klad’
pln chytré lsti a závistného smíchu.
Už na ty doby nezpomínej víc –
jsouť dávno v klíně, co zvem minulostí,
a chceš-li slzou ulevit si snad,
to zaplač si jen tiše ve skrytosti.
Však mečem činu sáhni v světa díl
a do všech konců hlásej slova slávy –
už pryč s tím smutkem s čela na věky
a pryč s tou vráskou s rozedrané hlavy!
Ha ještě’s národ, srdcí ještě máš,
kde vřelá píseň lásky k tobě zvučí.
Dej čin – k té písni bouřnou melodii
a na věky tě nikdo neumučí!
93