Ruch 1 (1868)

Básně české omladiny, Josef Václav Sládek, Jan Bušil, Svatopluk Čech, Bohuslav Čermák, Vojtěch Černý, Otakar Červinka, Jaroslav Goll, Josef Josefovič, Alois Kotrbelec, Miroslav Krajník, Jaroslav Martinec, Emanuel Miřiovský, František Ladislav Polák, Josef Václav Pokorný, Bohuslav Ptačovský, Ladislav Quis, František Šimeček, Václav Šnajdr, Ervín Špindler, František Vlna, Žitomír Vrba

Diplomatická verze Ediční verze
„RUCH.“
Básně české omladiny,
vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla.
Sestavil JOSEF V. SLÁDEK.
(Čistý výnos věnován národnímu divadlu.)
V PRAZE. Nákladem vlastním.
[I] VĚNOVÁNÍ.
[III]
TOBĚ.
Tobě, co s tváří bledou, řetězem kol šíje na trůnu sedíš v rumy skáceném, laur strhaný na čele vznešeném, na nějž s pod lauru chmurný stín se lije co dumný sen o ráji ztraceném, jíž ston se z prsou rvoucí v úsměv halí rtové tak tklivý, že by zahynul člověk jen hořem, kdyby nekynul dál k pomstě žít bol v oku neskonalý; – Tobě, jíž chvící hruď strhaný kryje šat, hruď ubohou, těch šatů hrůzněj’ zdranou a v ní to srdce ještě tisíckrát, předobřeť cíl znán vrahem každou ranou; [V] Tobě, co’s věku v jednom snesla žele, jak za let tisíc národ málokterý; či koho z nich, blesknutí dav mu smělé jen jedno, jediné, sklál osud šerý trýzně a kletby, hanby věky v celé? – jediný v slunci den – a bez hvězd temno věčné, slast jediná – bez konce utrpení, čin jediný a věkovité mdlení, vítězství jedno – robství bezkonečné? – Tobě, co celá v pohrzení, žalu mi dražší’s tisíckráte těch, co v tém vítězný si tisknouce diadem, hlavou se v nebi, nohou brodí v kalu, – mi dražší’s tisíckrát s tím zdraným šatem, s tím řetězem, kde slzy – perly stkvoucí, Ty železem a oni spjati zlatem, – Tobě chví z ňader píseň má se vroucí!! Ha, – píseň, píseň jen? – Při boží hněv! Uštvali Tě, jak laň hon psů a hochů; vyssáli Tě, jak upír spících krev; zhyzdili Tě, jak barbar řeckou sochu; [VI] a stupili tu mrtvolu tvou sklanou, že sníh by zkrvavěl nad takou hanou, a my? – nám stačí vrkající zpěv!! Jsme národ žebráků! – žel duchem víc než tělem, svým činem na mizině, – ač ne řečí. Ten minul čas, kde sahalo se k meči, kde ranou v tvář mluveno s nepřítelem! Když mrtvý kámen britským hubitelem z bořícího se loupán Parthenonu, Kleft skálopevný zaplakal co dítě: nám, kde již všemu odzvoněno k skonu, jimž nezůstalo ani ve úkrytě nezhanobené upomínky jedné; u nás, kde člověk ani neusedne na místě slzou, krví nezvlaželém, kde kámen ne, kde šlapou srdce živá: nám ani slzy, nám dost slova bývá, a žár co budí v robu otupělém, v nás zbabělství se zdusí pod popelem! [VII] Jsme národ žebráků; – já také žebrák jsem, a to co jiní, k nohoum též ti kladu: vínek to ze slov, rýmem spjatých v řadu; jen jiní snad co ne – horoucí slzu v něm. Odvrhni slova má, jen pozvol, matko, prosím, bych zlíbat směl tvé ztlelé řízy lem! Jsem žebrák, čin nedospěl v srdci mém, jen slzou, pozvol, ať Tvé rány zrosím, – odvrhni slova, – jen tu slzu vem! Jos. V. Sládek.
[VIII] Jan Bušil.
Resurgite!
Svit zvítězil, a záblesk zlatý – zvěst volnosti se žene v důl, a kouzlem jeho rozeňatý se jarní proud zas vyřinul. Aj zeleň, květ a jásot ze stran všech: ten jasný blankyt, větru šumný dech Resurgite! Nedbejte roba, jenž se bojí, ač sil má kletbu rozlomit, již odvažte se býti svoji a slyšte vlastní srdce bít! – To ruchem vesny výš se vzpíná, vás pudíc v dráhy světité, bůh činu sám teď napomíná: Pryč s otroky! – Resurgite! [1] Jen pokora si jarmo kuje, víc člověk jest, než posud byl, a prapor nový rozvinuje: My k nejvyššímu máme sil. A dál, než oko vznětlé, dál než blesk si vzdorný duch dobývá smělých stezk: Resurgite! Nedbejte skety, jenžto neví, že tisíc pout je pouhý klam: že mocná kde se tíha jeví, na vzájem odpor vládne tam. Vy pociťte tu sílu v sobě, a starý omyl rozbijte, či za živa tlít chcete v hrobě? Nedbejte sket! Resurgite! Hle příroda, – ať hřmí, ať slaví – ten hlásá stále výzev svůj; a země, byt náš proměňavý, toť hvězda jest, ne tmavá sluj; ne slzný důl, než samých nebes část, a nehodno víc před nebem se třást: Resurgite! 2 Nedbejte slepce, hleďte vzhůru! Což nevidíte hvězdy plát, a neproráží slunko chmuru, můž’ jasněj’ ještě pravda psát? My volně plujem světa mírem, hle nitky jeho zlatité, lží jest ta báj o temnu čírém! V tmu se slepci! Resurgite! Zda v před i celé lidstvo píli, či od věků má stejnou stráž? O netaž se, své užij síly; ty žít-li chceš – vždy v před jít máš! Slast života, ta nezná klidu pout, jen z postupu se prýští její proud – Resurgite! Nedbejte tísně – z ní pučelo vždy doby evangelium, a z těla, na kříži co pnělo, se rozvál nový ducha šum. Ba neklaňte se zimě mroucí, a vizte v růži zavité i chmurnou dobou lesk budoucí! Co vám je bol? – Resurgite! 3 Resurgite! vy hoši štvaní! Ruch v přírodě i v srdcích nám, a jeho svěží rosa ranní dá ždané vláhy vidinám. Čím tužší nás tam v žití vítá boj, tím bujněj’ vzkypiž jarní síly zdroj: Resurgite! Nedbejte starých slov, že vesna za krátký čas opustí nás. – Zas jinde budí touhy ze sna se zdobíc plným věncem krás. Je stále zde – kol země vodí: své heslo věkověčité. Kde odvaha, jen čin se rodí, Resurgite! – Resurgite! 4 Svatopluk Čech.
Chaloupka.
Tichou znal jsem chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní holá bída. Pod křídla si holubi hlavy uschovali, – dole rubáš ve hrubý dívku odívali. Broukali jsou do noty čápi mudrlanti: Hle! – když dcera žebroty za pánem se fantí! [5] Na matku, že za dítě zlato jí jest bráno, broukali jsou na štítě čápi: „Nevídáno!“ Nezná čáp tam nahoře, jaké hladu zpěvy; v podzim letí za moře, co je zima neví....neví... Kolem hlavy lampy svit, dívka sní jak svatá: „Pánbu tě vzal v lepší byt, děvečko má zlatá!“ „„Ber si raděj’ ku srdci dcerušky své hanbu! Cos dostala za ni –? rci! Zaplať ti to Pánbu!““ Kolem hlavy lampy zář, dívčina tu dřímá, máť jí slzou myje tvář, otec kletbu hřímá. 6 Za plášť rozedraný jej bledé děcko jímá: „Táto, táto, chleba dej!“ a on kletbu hřímá. – U okna opírá syn o dlaň hlavu snivou, hledí nočních do krajin, notu bručí divou: „Páni bratři! vesele! u nás vždycky neděle, dokud v kapse dukáty. Víno, holky pro junáky: Bratře, to je život ňáký – hraj, ty dědku hrbatý! Zahraj dědku veselou; však nám brzy ustelou na houpavou postýlku: Pěkná postel – v prvním patře, konopná to šňůrka, bratře, na dřevěném bidýlku...“ 7 Leží dívka, – svit jí hrá kolem obličeje – otec kleje, matka štká, a syn zticha pěje. Na růženci babičky není mnoho ke stu, stíhají se kuličky v jednotvárném chřestu. Jak tu chýžku shrbilo vysoké ji stáří; však ji také zbavilo sluchu, oka září. Chudák stará nevnímá kletby, ani zpěvu, ni jak zlatá objímá záře mrtvou děvu. Znal jsem tichou chaloupku, jak je člověk vídá: na střeše pár holoubků, a v ní – holá bída. 8
Husita na Baltu.
Hromu rachotem a vichru letem vozy Husitů se valí světem, prachu sloupy se jim za kolesy chumelí, jak by se rvali běsi; přebohata na plen, na trofeje vozů tíž se řítí do dálavy, anděl pomsty před nimi se chvěje s věncem lačných supů kolem hlavy. Slunce zlaté paprsky své stele po Husitů obrněném těle, po žen jejich lících opálených, vlasech prostých, ňadrech rozhalených, uprostřed pak kalich zlatoskvoucí bledý kněz hle! týčí ku nebesku – uhánějí jako orkán řvoucí při lomozu zbraní, bubnů vřesku. [9] Kmet je vede. Vlas mu bělí stáří, z obrví však mladý oheň září. Jako dóm, ký již již v prach se boří, však v něm dosud věčná lampa hoří. V čele šišák sluncem plápolaje tkví mu, v prsou lesklých šupin řada, po pleci mu jako prapor vlaje vichrem zdmutá, sněhobílá brada. Ha! již Baltu odvěké ty vzdory řvou jim vstříc. Již bohatýrů zory s šedých skal se nad pěnnými valy jako mořští orli roztěkaly. Mužů šíje vzpínají se výše ve vítězoslávě. Ženám hledy bujněj’ planou, ňadra dmou se v pýše, slza kmetům ve vous splývá šedý. Aj tu vůdce: „Trup se loučí s duší, našed hrobu, jaký reku sluší! Slavný hrob – tož skalní tato stěna, naše jednou, potom odcizena, 10 teď! ha naše opět v vítězení! Tu mne složte mrtva, palcát svírej dlaň, a přílba třpytná na temeni vlasy vichrem rozeváté sbírej! Hlavu opřete, bych zíral, bratři! hrdě před sebe, jak reku patří. I štít lesklý položte mi k noze – jak jsem sedal ve válečném voze. Balt ať hučí v sluch mi rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu budu dlíti – zkamenělý věkovité slávy české strážce –“ V krátce skonal kmet – a vedlé přání na skalní hrob vzdušný dostal skráni. V ruce palcát – přílba kryje čelo – tak tu dřímá bohatýrské tělo. Balt mu ve sluch hučí rozkypělý jako bubny ku krvavé srážce, tak tu sedí, jako zkamenělý dávnověké slávy české strážce! 11 Hromu rachotem a vichru letem Husitů vůz nebouří již světem. Sláva kalichu již zbledla, zhasla, a pěsť hnije, Evrópou co třásla. Však tam v dáli jeden posud sivý sedí Husita a hlásá světu, kam až druhdy český vítězivý ve velebném zavlál prapor letu. Štítem rozpuklým mu vítr hvízdá, na přílbu pták mořský staví hnízda, palcát halí mech a po krunýři skalní květ své sporé zvonky šíří, s prsou mu však kalich září zlatý jako maják moře do dálavy, nad hlavou pak jemu rozepjatý vlaje prapor dávné české slávy. Bouře do pěnné kdy hřívy švihá Baltu, že až k nebesům se zdvihá rozlícen – a koráb v bezdno vrhá, stěžeň praská – plachta v dvé se trhá: – 12 na lanovém často na řebříku stojícímu strašný nenadále zjevuje se mrtvec námořníku v blesku svitě, na vysoké skále. Zdává se mu, jak by život nový probouzel se náhle v hrdinovi, mrtvé rty jak by se rozsmekaly k písni, před níž Němci utíkali, jakby oko poděsného zjevu blesky metalo a sevíral tu palcát těžký ve strašlivém hněvu starý, mrtvý Husita na Baltu. 13 Bohuslav Čermák.
O výpravě na černé moře.
Plane oheň, rudé blesky hází po stepi té valné po Nohajské, a kol ohně tři molodci chrabří v zelenoučké usedli travině, v zelenoučké, milé k odpočinku po daleké po kozácké jízdě. A že sedli k odpočinku mládci, odepjali karabely těžké, odložili tři si kopí dlouhá, tré i sedel s lesklými střemeny, tré to sedel tří koníků rychlých, tří koníků, tří junáckých křidel. Plane oheň, rudé blesky hází po stepi té valné po Nohajské, [14] a kol ohně tré kozáků chrabrých, tré kozáků trojí kozačiny. Jeden kozák z Ukrajiny valné, kozák druhý od siného Donu, třetí kozák, starý asavula, asavula z Záporožské síči, Atmanem on cárských byl molodců a sám s nimi na dalekém Krymu, ve Stambulu též i u sultána s poselstvím to od ruského cáře. A když cárská nemilá mu služba – těžká služba volnému kozáku – v Záporožskou pozajel si síči, za ženu si vyvoliti lulku a tu slávu, slávu molodeckou. Táže se ho první chrabrý mládec: „Pověz, bratře, milý asavulo, když si z moře zdráv zas povrátil se, jak se vedlo bratrům tam kozákům? Jak na šajkách moře proplouli jste, jak ve městech turských hejřili jste, zda živ vrátil ataman se velký, zda se vrátil Konaševič Petr?“ Odpovídá starý asavula: „„Rád já povím co sám uviděl jsem, i co slyšel od molodců chrabrých, 15 o svých bratrech z Záporožské síči a o celém slavném o kozáctvu. Jen mně přejte starému již mládci poulevit zemdleným si údům, pooddechnout, pozavlažit ústa. – Na hlavě mě dosud pálí rány, rány těžké od turské to šavle, pán té šavle mojí zdrcen rukou ve Varně tam odpočívá městě; plakat bude rodná pro něj matka, budou plakat černobrvé ženy, krásné ženy, krásné otrokyně.““ Pooddechnul starý asavul si, poulevil zemdleným i údům, svlažil ústa slaďounkým též vínem, z Cypru vínem, z bílé Kaffy vzatým, a pak hodiv kontuš se ramena, milou družku odloživ burunku, pěkně počal vyprávěti druhům: „„Vyšlo slunce, ohnivé slunéčko, za ním mráčky sivé, bělohlavé tam na nebi letí na vysokém a po moři dálném po dalekém štíhlá šajka velkého atmana, hejno za ní bělokřídlých lodí. 16 Sto junáckých na každé kozáků, sto kozáků, sto je kopí bystrých, sto je kopí, sto karabel těžkých, sto i k střelbě lesknoucích se pušek. Neschází ni děla lehká ta kozácká, šest jich každá v lůně nese šajka, stokrát tolik olova těžkého, pěkné jiné skořistěné zbraně. A letí ty šajky po hladině temné, jakby houfem povylétli čápi, zas po vlnách poskakujou lesklých, jakby v tanci na stepi komoni. A co divu, jsoutě na nich plavci dobří mládci z Ukrajiny valné, ze síče i pěkné Záporožské, Donci jaří od siného Donu s atamany svými kuřeními i se svými znáčky vojskovými. Na největší sivohlavé šajce orel bílý svá rozpíná křídla a pod orlem, zástavou kozáctva, do tří set je Záporožců chrabrých, sám jim v čele Konaševič Petr i se svými síče stařešiny. A je nemluvný dnes, neveselý velký atman obé Ukrajiny; 17 posedá si, silně pokuřuje ze krátké té burunky kozácké, jak by chmury hrdého on čela poukrýval před svými molodci, a zas divu, jak se zapomíná, po moři kdy dálném rozdívá se, že uchladnout družince dal milé a že vous si pozatáčí tmavý, vrtí hlavou a zas pokyvuje ve vážném on pěkném zamyšlení. Divné věci dnes ataman velký ve junácké považuje mysli, divné věci, příštích dnů osudy, zlé osudy Turkům těm Turčínům, milé, slavné celému kozáctvu. Mládci zatím k břehům ku zeleným dalekého dohlédají Krymu, dalekého ode stepi valné, ode chatky rodné, molodecké. A je teskno jim tu bez sokola, bez havranů družných, černohlavých, bez koníka, rychlého komoně, bez té síče pěkné, tovaryšské. A že teskno milém po domovu, ku zpěvu se porozladí mládci. Zavzní kobza na stu lodic lehkých 18 a za kobzou na tisíce hlasů, rodné dumy, dumky ty kozácké ku milé tam Ukrajině kvílí, že se v stesku rozhlaholí vody po dalekém po černém tom moři, až se v truchlé porozplynou pláče ve vlnách tam šumných, temnotemných. A ticho je v těch běloplachtých šajkách, veselo zas, hlučno, po kozácku, jak by v stepi změnilo se moře a ty loďky v nízké chaty rodné. Sedm dní tak na vodách jsou mládci, po sedm dní, sedm nocí dlouhých, a když osmé růžně vzplane ráno, uzří věže Stambulu zlatého, četné věže minaretů turských i věž bílou Sofijského chrámu, svatého to chrámu křesťanského. Zastaví se, pozarazí šajky, v polkruh pěkný rozjedou se zase, jak jim káže ataman on velký, jak jim káže Konaševič Petr. A když v polkruh pěkný rozstaví se, sepnou plachty lehké bělohlavé, hodí kotvy do hlubiny těžké a po večer na šírém jsou moři. 19 A když slunce porozbarví vodu, v červené se záři pozatápí v zlatých proudech tam za městem bílým, hrdými i Stambulu paláci, ruče kotvy vytrhujou mládci, rozpínají plachty bělohlavé. Pozaduje vítr v ně, větérek, že po dálných rozletí se vodách ku pěknému zelenému břehu, pěknému to břehu Cařihradu. A je krásný břeh ten Cařihradský, krásnější než matičky sám Volhy, krásnější než Azovského moře podél stepí šírošírých, valných. Na tisíce stinných na něm stromů, s listy jejich šepotají vánky, zlatem líbá v západu je slunce, v noci stříbrem bleďounký měsíček. Na tisíce nizoučkých je křovin z myrtí, růží, kaliny bělounké, tisíce v nich měkkých hlásků ptačích na vonném se porozplývá květu, jen ta píseň žalná slavíkova daleko se, daleko zanáší. 20 V šeptu tichnou srdce za ní mladá, sladce ústa v zulíbání vřelém, různá ústa krásných žen tureckých, Turčínů i mladých to junáků v besídkách tam vábných, milokrásných, ve člunech i zdobných, růžoplachtých. Živo na těch vodách na temnoučkých, živo na břehu je na pomořském, nejživěji na dvoře sultána v přebohatých, v přerozkošných síních. V nejkrásnější na koberci růžnem rozložen je mocný on padišah, šerbetu on sněživého pije, kávu pije, čibuk k tomu kouří. Kolem něho říše hodnostáři, vezírové, agové i baši hlavy v tupém pouklání hnutí k otrocké té ku sultánské službě, že až rozveselen světlý je padišah nade svými bídnými otroky. A že rozveselen, sladká pije vína za pěkného otrokyní zpěvu, při divokém saltimbanek tanci, bujném tanci při cimbálu zlatém. A když sladkým rozbouřen je vínem, po serajlech hýří po překrásných, 21 v blbém až se povyzuří plesu, povybouří k rozkoši zas jiné. Takto denně on sultán sultánů z mysli pusté pozahání trudy, pozahání lenivé i chvíle za těch za večerů milokrásných. Vyšel měsíc, bleďounký měsíček bílé stříbro po noci rozsíval, zlaté světlo svých i sester milých, milých sester, milých tovaryšek. S nimi bloudil po nebi tom valném, po všech s nimi po vodách se brodil, a když došel k černému on moři. štíhlé šajky pozdravil kozácké, to na cestě k zlatému Stambulu. A když cestou sprovodil je chvíli, dvakrát v pěkná políbil i čela, černou nocí zahalil si tváře, i s sestrami svými zlat’vlasými. Ticho nyní nad městem je bílým, ticho ve přístavu ve překrásném, na lodích i zakotvených, turských, na galerách, vysokých, Benátských, a jen vzdálí, jakby píseň dumná, 22 po vodách to pozakvílí valných a jen vzdálí lodic křídla šumí, jakby letem orlové to bílí. – Povyletěl plamen, za ním plamen jiný, zahořelo nebe, zahořelo moře, turské lodě v jednom ve plamenu. Zahučela děla – zasyčela po vodách těch valných, černomorských, zahučela z šajek ze kozáckých. A ty letem k břehu srazily se, ku pěknému Cařihradu břehu a z nich ruče na své silné nohy vyskočili chrabří ven molodci. Povyletěl plamen, za ním plamen jiný, tisíc ohňů černou nocí letí, tisíc ohňů po Stambulu zlatém, ve plamenu tisíc turských sídel. Povybouřen z rozkoše je sultán, na něm kaftan v cáry rozedraný, oko k vášni rozpáleno divé a ret bledý – krví potřísněný. Klne ďaurům on padišah velký, ženám klne – z brady vous si dere, všem vezírům, agům všem a bašům, velkému i proroku Mahmudu. Vyskočí zas, silnou dupne nohou, 23 že až trnou říše hodnostáři, ve boj káže orlům janičárům, káže ve boj všem Turkům, Turčínům. Mžikem nocí rozletí se temnou vezírové, agové i baši, mžikem Turci, chrabří janičáři za nimi se ulicemi valí. Pozavíří kotle, bubny hlasné, pozavlajou bunčuky turecké a jak bouře mořem rozvzteklená divoké to větrem „allah“ vřeští, v to zas, jak by zahřímaly hromy, „Chvála Bohu“ plesá molodecké. Sraziliť se junáčtí kozáci k prudkému se s janičáry boji, i se všemi litými Turčíny, srazili se ostrými zbraněmi, srazili se olověným deštěm, v dusném kouři mládec proti mládci. Zvoní kopí o krunýře lehké, pozazvání jatagany ostré, až se tříští jatagan i kopí ve divokém, krutém zápolení. A zuří boj ten po ulicích pyšných, dlouho zuří po mešitách pěkných, po sadech i turských, milokrásných, 24 krev že rudá jeho značí cestu. V velké tísni velký je ataman se svými on chrabrými molodci, jako mračna kobylek ta temná víc a více naň se Turci valí, jasně blýská tvrdá jejich ocel, zatíná se do ňader bělounkých. A když v velké ataman je tísni, zahřmí rána, po ní ran dvanácte, od krásného Sofie tam chrámu zahřmí děla – lehká to kozácká, vynešena z šajek běloplachtých. Zaraženi Turci jsou, Turčíni. „Chvála Bohu!“ pět set mládců volá a jsou mládci Donští to kozáci na komoních ze koníren turských, sám jim v čele kuření ataman, mladý atman Ivan Ivanovič. Bleskem kopí k koním naklonili, bleskem vjeli na Turky – Turčíny, rozrazili valné řady jejich, rozrazili, rozmetali kopím. Devět bašů sám ataman ubil, devět mládci dobyli bunčuků, na útěku honí již Turčíny, 25 poturčence – janičáry chrabré. Za nimi i Ukrajinští mládci, ze síče i pěkné Záporožské, honí Turky kopími ostrými, honí Turky karabelou těžkou po všem po Stambulu sultanovém. Mnoho dobrých zhynulo tam mládců daleko od domoviny milé, daleko od stepi – chaty rodné, bez mohyly – bez havranů černých. Nad nimi jen střelba zahučela a ty trubky zakvílely táhle, nad nimi jen mládci zaplakali v žalné písni – písni molodecké. A zas v šajky seskočili lehké, s nimi mořem šírošírým letí, letí k břehům Dunaje valného a za nimi v tisíci plamenech zlatý Stambul, sultánovo sídlo. Po břehu zas na černém tom moři s novým ránem znovu mládci hýří, bílá města Turčínům spalují, kořisť mnohou na lodě odnáší, na lodě to šajky rychloleté. 26 Pozachvěje znovu se i Stambul, pozachvěje Otomanů říše, přede těžkou zachvěje pohromou, před junáckým, před slavným kozáctvem. Darmo zuří sultán on sultánů, darmo bašů rusé stíná hlavy, směje se mu ataman veliký tam na dálném šírošírém moři. Po třicet dní hýří tak kozáci, po třicet dní turské hlavy sekou a když po třicátém slunce vstalo, uzří pěkné Bachčiseraj město, k zelenému přirazí tam břehu, z lodí kořisť přemnohou vynáší, pěkné látky z hedbáví tenkého, z damašku i tamerlamy zlaté, hermelín i soboliny krásné, skvostná sedla – udidla též zlatá posázená kameny drahými, mnoho dobré, přebohaté zbraně. A když kořisť povynesli z lodí, na bělouše složili turecké i s bunčuky v boji dobytými tam ve zlatém sídle sultánovém, milé bratry pohladí koníky, v sedla skočí v Bachčis’raji městě, 27 skočí v sedla – ku domovu letí. Duní země pod kopyty koňů, víc a víc se pod nohama ztrácí, daleko již Bachčiseraj město, k němu jen se temný dusot nese a ta píseň dumná – ukrajinská.“ Dohovořil starý asavula, jenž se svými ve Krymu byl mládci, ve Stambulu sám i u sultána s poselstvím to od ruského caře. Dohovořil, z číše dopil víno, milou družku zapálil burunku a pak k spánku mile rozložil se na té trávě, travce zeleňoučké. Hovoří s ním ještě dva kozáci, o bojích zas vypravují svojich, jak honili Tataříny rychlé, potřeli je, rozmetali všude. Oheň zatím rudý dohořel již, hasnou jiskry ve uhlí, jiskřičky, až noc spánkem oči pozaváže těm molodcům, třem kozákům chrabrým. 28 Vojtěch Černý.
Kam skryjem hanbu svou?
Kam skryjem hanbu svou? Již nemá krve líc, by víc se nad ní rděla; již hrdlu není slov, co zastřít by ji chtěla; již úzká příliš hruď, než by ji mohla stajit; již čelu zakrýt ji drzosti nelze najít: Kam skryjem hanbu svou? Kam skryjem hanbu svou? Svou kletbu zbabělec do cizích krajů nese, otrok, jenž týraný do prachu zahryže se, by zaň se styděly, tyran svým stvůrám velí a jiní ve tmu s ní a peklo, nebe čelí. Kam skryjem hanbu svou? [29] Kam skryjem hanbu svou? Na zem? – ta těsna již, by celou pojala ji; pod zem? – jak svat’krádce ruku by vyvrhla ji; a skrýt ji do lidí? Ti zhrdat budou námi, a jiní schovat ji kam nevědí již sami. Kam skryjem hanbu svou? Kam skryjem hanbu svou? Ve tmách by svítila, jít pekel ve hlubiny jsme příliš zbabělí; a s nebes otců stíny by mečem plamenným – ne nejsme hodni rány, by pohrzením zas v tmy skácely nás stány. Kam skryjem hanbu svou? Slyš píseň otroka, slyš píseň otroka! Od roka zpívá ji ta havěď do roka, a přec své řetězy i hanbu dále vleče, a neví z řetězů jak ukovat si meče; a stále plyne čas ve spánku staletém a sen msty nezrodí se v mozku prokletém; a by si krátil čas, a by si krátil čas: kam hanbu uschová? se ptá vás zas a zas. Slyš píseň otroka, slyš píseň otroka! – 30
Či láska má tě neděsí?
Ty’s malé ještě poupátko a já již velký matky syn; znáš slunce teprv drobátko a já již chladný hledám stín. Ty s úsměvem zříš na ten svět, já odnaučil již se smát; já s rozbitým se vracím zpět, tvůj člun chce teprv v běh se dát. Ty sotva srkla’s žití mok a já již často jed v něm ssál; ty díš: Dřív blaha mnohý rok! já: Mír kéž hned mi pánbůh dal! [31] Tvé s rosou kalich květinný, mé srdce číš, v ní lávy var; mně číš rozbili v střepiny a v hruď se rozlil krev a žár. Ty studánka, já potok z hor; já mladý muž, ty dítě jsi; znám šírý svět, ty hruď svou skor: či láska má tě neděsí? 32
Na to, ach, jsme nevzpomněli.
Na to, ach, jsme nevzpomněli, že již nejsme žádné děti, které, jen kdy srdce velí do náruče sobě letí. Na to, ach, jsme nevzpomněli, lidé nás to ale učí; a ta mladá dětská srdce div se bolem neumučí. [33]
Zvonky.
Háj zelený, zeleňonký, v háji rostou modré zvonky. Když jsme hájem chodívali, zvonečky nám zvonívaly. Háj zelený, zeleňonký, každé jaro nové zvonky: „Až tu vzrostou po třikráte, zazvoní nám k svatbě svaté.“ Háj zelený, zeleňonký, což jste zrádny modré zvonky! Dvakrát zníte lásce k vdaní a po třetí k umírání. [34]
Lásky kříž.
Což je ta láska vtipu chrám, že každý se jí učí sám, že od hodin bys umřel spíš! Což studentům tu velký kříž! Což je ta láska divná věc, že odučit jí nelze přec tak podle škály výš a výš! Což tatínkům tím velký kříž! Což je ta láska sladký host, že každý tak jej vítá dost a loučí s ním se čím dál tíž! Což maminkám tu velký kříž! Což je ta láska lidem v zmar: tak malá hruď, tak velký žár, a nejhůř co, že má s ní již hoch s děvčetem tak – – malý kříž! [35] Otakar Červinka.
Z dramatické básně:
„Kristus na poušti.“
Zpěv andělů.
Zpívejte chválu tvůrci světů! Kdo obsáhnul kdy Jeho moc? Outlému vdechá žití květu, On kyne – a v myšlenky letu nesčetné světy shltí noc. Anděl noci.
Hleď, kdy se temno noci sklání, kdy anděl sstoupá níž a níže, jenž pouty lásky duše víže, tu v srdci sladké rozhárání zvěstuje tobě: On že blíže! [36] Kdy nesčíslných světů plane a jasná slunce tamo hoří, tu duše veškeré se koří a jasná perla s očí skane, neb On to jest, jenž světy tvoří. Kolkolem temno, temno, temno jest – Jest ticho – větérek jen duje – on šepce tobě svatou lásky zvěst, on tobě tiše vypravuje: Spi sladce, sladce, kolem tebe jest. Kde jmeno jeho? veliké to jmeno? Viz na nebesích jasným písmem psané – jak přetajemně s hůry v duši plane – Jen s úctou, láskou budiž vysloveno. Sbor andělů.
Zpívejte chválu tvůrci světů! Kdo obsáhnul kdy jeho moc? Outlému vdechá žití květu, On kyne a v myšlenky letu nesčetné světy shltí noc. 37
Jsou přetajemné v snění hlubiny.
Jsou přetajemné v snění hlubiny, kdy duše volně vesmír prolétá, a čarné vykouzlí si krajiny, kam tajnou, nevidomou silou zalétá, a vidí řeky, háje, výšiny neznámým zastíněné stromovím; tam slunko jasněj’ nežli u nás svítí, tam jinak vše než na zemi se cítí, halíc se světlem různým nachovým. Jakýsi nikdy necítěný klid, jakési ukojení vane duší. – Jak blažený, jak přesladký to cit, když duše také slasti bolně tuší, jež nelze pojmout, nelze vyslovit! [38] Či vskutku jest to pouhý jenom sen, či kráčí duše ve snu všehomírem od hvězdy k hvězdě v světě šírošírém, a zří, co neuvidí v žití den? Či dříve jednou naše duše žila v onom tak luzném čaroskvoucím kraji, kdy čistších někde ještě slastí pila, než jakých jí ta těla pouta dají? Či slasti, které nyní jenom snila, též v skutku bude v onom světě žít, kochat se v oněch krásách, které vidí, s dušemi předrahých jí v světě lidí? Ach jaká slast, tam s nimi věčně dlít! A tak se vznášet s nejdražšími světem od hvězdy k hvězdě v lásky jasných bytech, ta věčná tajemství zřít chvatným letem, kochat se s nimi v přeposvátných citech, ba k světla zdroji vznést se smělým letem, žít jako sladký zvuk, jenž duší vane, a přece mohutně co věčná síla, jež od věčnosti tvoří nová díla, a vědět: slast ta nikdy nepřestane! 39 Ach sladké pomnění! – Sny duše mojí, snad přízraky jste pouze mysli matné! Nech – duše ráda přízraky se kojí, zalátá s touhou výše do závratné, kde sny ty na čas bolné rány hojí, jež zasadil jí svět. Jak známe málo až dosud to, čím duše naše jest! Snad přec to s oněch jasných výší zvěst, či se to duši mojí jenom zdálo? 40
Upír.
Viděl jsem ve snu čarné údolí; však nepohnuté, tiché beze žití; jak tvář jest klidná tiché mrtvoly: obraz, jenž více bol ni slast necítí. – A byla noc; – ve výši hvězdný blesk jakoby stříbra skvoucí vlnky čeřil, a než se snesl s nebe k zemi lesk, již slabý se co pablesk v hloubí šeřil tam na dně údolí. A ticho bylo – tichounko, jak by vše se spánkem krylo. Pahorek skrovný jevil se mi v dole, obklíčen horstvem jako věncem v kole, pahorek skrovný, tichý, opuštěný, jak mohyly to nasypané stěny, a na pahorku mrtvé leží tělo. – Kdy z něho žití asi uletělo? – Tvář klidná, oči stuhlé, nepohnuté, bez zraku v nebes temnou hloub upnuté; [41] o světle oněch hvězd však více neví. Ač tvář ta mrtva krásy posud jeví, a cos – snad srdce – v mé se hrudi ouží, co zulíbat ty kalné oči touží a pocelovat ránu v ňadrech krutou, jež strašně k nebi hvězdnatému zeje, z níž posud krev se vřelá k zemi leje, až stydne v pásku rudou, nepohnutou. Tu nad horou vyplývá luna bledá a pablesk padá na zsinalou tváři, studený zásvit v očích budí záři – pohlíží kol, jako když vraha hledá; zaplane žár z těch mrtvých dříve očí, jak sopka, když se znovu rozdivočí, a jako blesk se z hrobu vzhůru zvedá: „Vrahové moji věčně věkův kleti!“ zní ze rtů to jak hrom ze mraků šeda. – Hluboko pod ním rodná leží země; příšerný upír černou nocí letí a „vrazi moji věčně věkův kleti!“ jak ozvěna to vzduchem stoná temně. Tu vlastní ze sna zbudily mne vzdechy; neb na mohyle čet’ jsem psáno: Čechy. 42
Vanda.
Čas vymknut z dráhy. Kleté povolání být zrozenu k jeho napravování. Shakespeare. (Hamlet: Jedn. I. výjev 5.)
1.
Dozněly zpěvu sladké melodie, potleskem hřmícím divadlo se plní; té bouři ustoupila harmonie: Thalie chrámem kolem lid se vlní, nadšených posluchačů četné davy své s loží kloní, s galerií hlavy co temný, nad jevištěm dlící mrak, z nějž vonný dešť ji obletuje kvítí; ba mnohý plá i jasným ohněm zrak, jenž více než-li nadšením se svítí. A opět vzhůru letí opona a lidé zas potleskem ani syti; [43] křik, lomoz nechce ustat dokona, kdy v dík mu platí zrak i poklona – však ona co – co Vanda asi cítí? 2.
Překrásný jarní večer již se skláněl a nade šírou, čarokrásnou zemí jak nové žití větřík se proháněl a vůni sel i dýchal zvuky těmi, jež jako tajuplná mluva země, jak šelestení lásky šepce jemně. – Růžové tvoří slunka zásvit lemy tam v západě, kde v modro přechází tak bledě jasné, čisté, průsvitné, jak předtucha kdy duší zasvitne, že v říše lásky cos nás provází. 3.
Jak krásná byla! Klenby azurové by lepost před tím kouzlem ustoupila, co ve výrazu jejích očí žije: z nich netušené tajemství se lije, z nich sama duše vše své krásy sílá. 44 Rty v rozpuku jak růže purpurové, jak červánky na nebi večerním: dvé družných vlnek, větřík když je líbá za červánků na břehu jezerním. Jak krásná byla! Tvář tak čarná, libá! Ach zdála se jen proto utvořena, by lásku v srdcích lidských rozsévala, by nad ubohým slze prolévala, by tam klečela v nebi, pokořena, v cherubů sboru, prosíc za hříšníky! však oko, oko, co se tomu rovná – ta jemná oka zář – jest nevýslovná! 4.
Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce? Jaký tvou něžnou duši tísní žal? Čarovná dívko, proč nezáří více tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal, k obdivu pohnul tolikeré zraky? rci – ké tvou duši zastínily mraky, tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou? proč čelo tvé to mramorové, svěží zastírá bol; proč oponou tou řasnou, kde pokladové vděků skryty leží, 45 proč s pod jemných těch víček slzy kanou? či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou, tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze? Leč ona stále hlavu kloní stinnou a zraky, druhdy jasné – jak ve mlze jsou – bledé hvězdy za šedého jitra, a stále z ňader vzdechy vzchází – hynou jak bublinky z bouřného moře nitra. 5.
„Proč strašný ten jsem učinila slib? Ach pozdě bude v žití pykat chyb! Však triumfy minulých právě dnů? a genia – či utlumit smím vzlet? a odříci se slávy, skvělých snů, co z mnohých na mne usmívá se let?! A vše je v lesku, slávě – všechny strávím a vše stojí jen jednu – jednu chvíli – však pokoření, hanba! – cti se zbavím – O hodinou jen jednou – dojdu k cíli! Či bohyni se nemám umění, jejíž jsem kněžkou, obětovat celá? I čest? – nač váhat v lichém domnění mnohé již stejné vedlo mínění 46 a kynula jim slávy dráha skvělá, pokryta láskou, zlatem, vavříny – a mně ty cesty navždy zavříny? – jen pro čest – čest – lidského zlátko čela?“ 6.
A opět v bolné city zadumána! – Tu v duše její hloubí vynořila ona se strašná chvíle – ona hana, kdy moc ji bohatcova pokořila – kdy před tyranem tím se v bídě třásla, kdy tvrdé jeho srdce s potěšením cítilo rozkoš nade jejím chvěním a mysl – jejích na vnadách se pásla – a panenská se hrdost v duši zrývá a pevné v ní se budí předsevzetí a síla zas dřív zmdlelou duší letí: „Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá! jak uražená ženská ctnost ji mívá. – A zlato, zlato – bože na výsosti! či násilí dopustíš bídníkovu, by oddala se dívka do milosti a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ – 47 7.
Tu na východním nebi bledé plání co budící se rána lesklá zoře polilo svitem luny hvězdné moře, a vzduchem jemné pozachvělo vání a větřík, na Dunaji vlnky tvoře zašeptal v písni tiché jako hoře – o zašlé mladosti tajemné lkání. – A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky jak jemná hudba v ucho dívčiny, jak vábil by v ty temné tišiny, kde konec hoře – na všechny již věky. I sklonila zrak v řeky hladinu, již lehký větřík v laškování čeřil, kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil, a návalem jak citů přemožena – zapěla Vanda v noční tišinu píseň, jež zvuky hudby provázena. Kým byla řeč ta sladká postižena, jež hudbou v duši city nejsvětější v nás probouzí, – zrazujíc nejskrytější v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená? Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně se noří duše – matných do propastí, 48 kde lidský duch, v té říši hrdě trůně, jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti, jest v onom citů božském rozkochání, kde zmírá vše, – utichá každé přání, však duše sama, touhou téměř mroucí, takořka zosobněna v hudbu onu tu kráčikráčí v propasť k věčnému jak skonu – Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí jest nešena v ty přetajemné kraje, kde upomínka dávná srdcem hraje, kde září světlo věčně nehynoucí. Tu opět v bouř, a hromu rachocení co vichru šum kol duše poletuje a v přetajemném – bolném osvícení se v lidstva spásu s mukou obětuje a pouta vše té lidské bídy drtí, umírá pro svobodu sladkou smrtí však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá. A opět v luzné přejde melodie co tichá, nevýslovná lásky báje, jež ohromnými křídly lidstvo kryje budujíc v srdcích člověčenstva ráje. Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti! jako kdy duše v strašných mukách zmírá a kletba mroucí ústa křečí svírá. – A teď – jak v pláč ztracenou nad mladostí 49 se mění zas litujíc toho žití, jež neuprosná na vždy hubí moc. Ach v květu mládí – bože! odtud jíti – Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc! Však ještě jednou se povznáší výše jak duše pevná, odhodlaná k činu, jež mužně snáší muka za nevinu, poslední ozvěna – a zmírá tiše. – 8.
Podivně bylo dívce osamělé, v tom srdci bol se s mírem teď již střídal. Trvala dlouhém, trapném u zápase – teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se a klid na bledém usedá si čele. – Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal, jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí, již probojován v lidském svědomí! Ohromné bojiště je srdce lidí a málo kdo má o tom vědomí, co mnohdy v malém tom se světě děje. Jak mnohé vítězství tu dosaženo, jež v historii není obsaženo – slavnější těch, o kterých básník pěje, kde tisíce životů poraženo! – 50 9.
Noc postoupala rychle víc a víc, však s Vandou se podivná stala změna; tou hudbou byla jako posilněna a pevně hledí budoucnosti vstříc. Tu na dvéře se ozve klepání – Nemohla pochybnosti ani mít – Ta hodina – to Armin musel být – a nepokojné všech žil tepání, ač myslela, že připravena jest, se ubohé tu dívky zmocnilo. To klepání, ten o kliku již chřest – tak odsouzenci ortele zní zvěst – tak umíráčkem když mu zvonilo k hodince poslední omračně v sluch, neb do poslední doufal ještě chvíle. Nadějí spásy klamnou jeho duch se kojil – k smrti potupné již píle. Tu v duši dívky vytanulo heslo, jež posilujíc prsa hrdost vzneslo: „Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“ A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně. 51 10.
A byl to on, kol jeho rtů pohrával odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký, důvěrně dívce dobrý večer dával a poklonil se jako dvořan hladký. A dívka jemu pokynula němě, by místo vzal – i sed’ a pravil jemně: „Vy víte krásné, přespanilé dítě, –“ „„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně. „Proč pravě nyní přicházím – vy víte,“ započal opět – k cíli míře zjevně – „„Jste arcinepřítel jak lidí, jenž neuprosný, povždy neodbytný, jak na minutu smlouvy konec vidí, již duši béře v jícen nenasytný.““ Tak s úsměvem mu trpkým pravila. „Ach v tom jsem povždy vyhledával čest, to každého poctivce zákon jest. A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest. A velmi byste jistě chybila, překrásná Vando, kdybyste snad hněvem mou péči, starost chtěla odměnit, již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem jsa jat. Minulost nelze proměnit a jistě toho ani nežádáte: 52 Čím byla byste bez mne bývala, zda vše, co máte, ode mne nemáte? Budoucnost pro vás bídu skrývala, by já se vás byl záhy neujal; mne trpký pojal v hloubi duše žal, kdy shledl vás jsem, ana ku lepšímu jsouc určena, jste opuštěna byla. Genia zář se vašem v duchu kryla, zda bez mne světu by se objevila? Nuž poctivě slib daný splnivšímu i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. – Však strašný pocit nitrem dívky chvěl. Co platno bohatství, co sláva, krása, kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! Ach před sebou – vždy bude zahanbena a nikde – nikde nesvítá jí spása. – 11.
Tu zarmoucenou hloubí duše její myšlenka spásy přec se pozachvěla. I povstala – bolem se prsa chvějí a sněhobílé roucho, co se bělá od šíje, nad sníh ještě bělejší, po postavě té bledé v řasách spělo. – 53 Nebyla nikdy – nikdy krásnější. – Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo, dar z posledních triumfů spanilý, a kolem kadeře se vlnily tak volně, vnadně, jak by krásné lemy krásnější ještě obraz vroubily. Leč nad krásami vynikaly těmi ty její oči – kouzla krásné duše tu pojila výrazu v nevýslovném jak věčného se žití sladké v tuše k pohledu vznešenosti bohurovné. A oči ty – jindy tak volné, hrdé, teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí, jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé. A nevinnost, jež měla by mít hrozbu, jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí: ta povržena – tichou má jen prosbu – a v prosbě té – již naděj’ poslední. I stála před ním jak ten cherub s výše a její hlas zazníval měkce – tiše: „Vy pán jste mocný, každé vaše přání, každinkou žádost vaše zlato skojí o jedné však nemáte slasti zdání: tom citu, jenž vám blahem hruď napojí, čin šlechetný kdy v sebezapírání pro blaho duše jiné vykonáte. 54 O probuďte v svých prsou taký cit, on víc vám podá slastí tisíckráte než rozkoše pozemské rychlý kmit, dobuďte blaha sobě takového: O dejte slova zpět mi vám daného a v modlitbách chci zpomínati vděčně a povždy vás – co – dobrodince svého, vám žehnati chci za to věčně, věčně – O dobuďte si takového blaha!“ „„Výborně přednešeno, moje drahá, Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou. Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou a všechny své soupeře překonáte, jak výborně vy přednášeti znáte.““ „Ach žádné tedy, žádné slitování!“ dí ona, slední tratíc naději. – „„O prosím, nechte toho šaškování, já podle vás si sednu raději.““ I skojila se dívka rozechvělá – a klidu zas stísněný nabyl duch: „Jen popřejte mi chvíli“ – klidně děla – „bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ – „„To dobře tak, že jste si rozmyslila – vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““ 55 12.
A nyní stála dívka na balkonu a vlnky dole tiše šepotaly, tak tiše, sladce, jak by duší hrály. A v modré výši luna s nebesklonu nad vlnkami se tiše vznášela, jak ku polibku by se skláněla – vždy níž a níž se nade nimi kloníc, a nad hrobem jak blaha slzy roníc. I Vandu svitem stříbra polévala, jež v jarní noci čarné vnady zřela. A z jejího, tak překrásného čela, kol něhož bledá zář se rozsévala, a z nevyslovné krásy toho oka, v němž jako odlesk teď se luna chvěla jak v jezeru stopena – ze hluboka – před nímž ostatní krása její bledla – z té celé postavy mluvilo božství. – Však jaká myšlenek ohromná množství rej divoký v té dívčí mysli vedla?! Ubohá dívko, co jsi přetrpěla? Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo? Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla a žití – žití žádalo si tělo! – Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla 56 a pokušení opět zaletělo. Tu slyš – to hudba sladká zdůlí zněla. – O ne – to bylo vlnek šepotání. Jak sladce zní těch božských zvuků vání, jak vábně kyne hloubný řeky klín a v něm dlí spása – za ní smrti stín. A opět jako bolné zastenání zaznívá hudba temná duší děvy, vždy víc a víc se blíží rajské zjevy a níž a níž – se dívka – nížej sklání. – Již v ony vykouzlené stoupá říše, kde nehynoucí, čisté slasti kynou, kde vyvolené duše blíž se vinou. Zastenal proud – a zase plyne tiše. – 13.
A marně Armin, marně uvnitř čeká. – Na balkon vkročil – dole plyne řeka jak jindy klidně, jako tichý sen. Však její šum zní jako pláč a sten co lkání pro zesnulou nevinu, jež záhy v lůně jejím našla hrob; ach – mladá tak, – a krásná, milá, svěží. – Již tiše spí, – nade ní vody běží – 57 a nikdy lásky neuvítá dob. – Však čistou, skvoucí duši děvinu či ji též na vždy smrti halí noc? – To dít-li můžeš – srdce není v tobě. – Leč vlnky tiše šepotají sobě – o ne – o ne – o dívko, dobrou noc! – 58 Jaroslav Goll.
Robert Guiscard.
Stojí klášter na skalině, nahoru se stezka vine, stezkou průvod s rakví vchází, mužův sto ji doprovází. Všichni smutně kloní šíje, rusé vlasy popel kryje, v černý plášť se každý halí, oheň zrakův slzy kalí. Cestou slyšet lkání steré, z kláštera zní „miserere!“ Postavili rakev na zem, umlkli hned všichni rázem. Jeden počne slzy roně, pokorně se mnichům kloně: [59] „Přijměte to drahé tělo, aby tiše v hrobce tlelo! K modlitbám on neměl času, k rvačkám vodil svoji chasu; zlato sbíral na rozcestí, kupcům pomoh’ břímě nésti; celý týden shromažďoval a v neděli rozhazoval: vína píval, co sud stačil, na děvče se nezamračil. Padl v boji bez pokání, ale bůh má smilování, on ho jistě nezatratí – lepšíť byl, než mnozí svatí!“ Kostelem zní lkání steré, mniši pějí „miserere!“ Šedý mnich mu odpovídá: „„Před soudcem on počet vydá. Vina jeho převeliká: modleme se za hříšníka! Jazyk tvůj se bohu rouhá: do nebe jest cesta dlouhá, vysoko jsou nebes stany, svatý Petr střeží brány.““ 60 Ze sta hrdel smíchy znějí, „miserere!“ mniši pějí. „Na severu na pobřeží slavná Normandie leží. Dvanáct synův Tankred splodil, dvanáct rekův v boje vodil: Jedenácti dohromady lepšíť Robert, lvíček mladý! Větší chrabrost, krásu těla Italie neviděla: rusé vlasy, jak lví hříva, dlouhá brada prsa skrývá, zraky jako Vesuv žhavé, v hrdle hlas jak hromy řvavé, v hlavě rozum převěhlasný, v srdci lest a úskok šťastný – O! že více neožije! Neapole, Apulie statný rek by s námi dobyl, saracenské psy by pobil, císaře by z Říma splašil, benátské by loďstvo strašil, Cařihrad by vydrancoval, kořistí nás poděloval; 61 statného by syna splodil, jenž by syny naše vodil!“ Zazní pláč a lkání steré, mniši pějí „miserere!“ „Dosti, mniši, již těch skřeků, netřeba jich tomu reku! Klášter stojí na skalině, strmá stezka sem se vine, tvrdší jest než mnohé hrady – předce Robert Guiscard tady! Do nebeské dál je říše, nebe strmí ještě výše: ať se sebe výše zdvihá, Petr brány neustříhá!“ Každý ku rakvi se dere, umlkuje „miserere!“ Najednou se víko zvedne, mnichův sbor jak stěna zbledne: Robert Guiscard v plné zbroji před stuhlými mnichy stojí! Muži střesou popel s hlavy, odhazují černé havy, 62 mžikem sto se mečův blýská; Robertova chasa výská. Vesele se pohřeb vrací, rakev div se nepokácí; rakev zlatem naplněná, pod břemenem chasa sténá. Cestou slyšet plesy steré, z kláštera zní „miserere!“ 63
Morituri te salutant, caesar!
V cirku Nero sedí; odpočívá po orgii a po noční pitce. Kolem dvořaninstvo jeho zívá dívajíc se gladiatorův bitce. Psi jak štěknou, k smrti štvanou zvěř z lesův vyhnanou když pán jich skolí, Caesarovi slávu zahlaholí prázdné hlavy tyčíc líná sběř, hlas když zavzní na krvavém poli: Morituri te salutant, caesar! Říman – otrok! Živobytí celé cvičil se, by umřel bezúhonně mistrovská jak socha přeuměle nad krvavou ranou hlavu kloně. Čemu žil? By caesar ruky zved’ k potlesku, až v písek cirku klesne; 64 slavným bude, k pochvale-li hlesne, slávou jeho naplní se svět! Jásá cirkem pozdravení plesné: Moriturus te salutat, caesar! Křesťan vstoupil. Druhdy vojín slavný zlomil meč, jenž slávu jeho množil. Prolít krev – mu zločin přeohavný! Zas mu pohan do ruky meč vložil. Hlavu vzhůru zvedá, kloní zbraň, v pevné víře vděčně ránu vítá, ví, že koruna mu v nebi svítá, jeho bůh mu ověnčí ní skráň – Odpuštění pozdrav jeho skytá: Moriturus te salutat, caesar! Barbar vstoupil. Na severu zrozen volný byl jak orel, túr jak jarý, teď jak jaté zvíře v cirkus hozen – Strojíváť Řím honbu na barbary! V slavném boji s Římem otec pad’, – k zábavě má umřít caesarovi; – ví však, vnukové že spálí krovy palácův, v nichž caesar světu vlád’: 65 Hlásá mstu naučenými slovy: Moriturus te salutat, caesar! Smrt si milosrdnou vyžebronil od otroka světa vládce Nero; vztýčen kříž a věky svět se klonil kříži římskému i králův stero; s barbary Řím plenil Alarich – avšak Neronové dosud trůní bohatství a slávy na výsluní. Neslyšíte? – trojí hlas se zdvih’, z bojiště když děla světem duní: Morituri te salutant, caesar! 66
Ve snách.
I.
Že v moři na dně ležím, se mi zdálo; tam lůžko z kapradí mi bylo stláno, a nade mnou se moře zelenalo; a nad tím mořem – moře blankytové, a po hladině nebes zlaté slunce plove. – Mně zdálo se, že ležím na dně v moři; však bez života, bez pohnutí, citu; ni zvuk si cesty k duši neotvoří, a duše – jak by zdřímla bez zásvitu. Ni srdce se mi v těle nevzbudí, ni ztuhlá krev se v žilách nerozproudí, – jen oko žije, než jak ledové jen chladně přijme lesk, jenž doň se vloudí. V tom v chmurách zlaté slunce tone, hasne, a nade mnou tmy propast černá zívá. Až do dna ruší moře bouře divá, zřím – neslyším však – vlny jekohlasné. [67] Blesk krvorudý prorve tůně černé, zřím o člun slabounký se proudy rvát: v něm ty! – v něm ty! – tak bledá jak tvůj šat, šat bílý, jejž jak prapor vidím vlát. – I probudí se v těle srdce věrné, já silou nadlidskou se vyrvu z pout, v něž tělo, duši polosmrt mi ková – a ty – mne uzříš bleskem k sobě plout a bleskem skočíš v zběsilý vln proud, ty víš, že útulek má náruč chová ti jistější i přístav – třeba po smrti; – a člunek, třtinu slabou, proudy rozdrtí. – Co dál? – juž hasne světlo paměti. Než co bych snil, než v pevném objetí že pevným břehům má tě náruč vrátí? I niknou chmury, paprskové zlatí svým návratem tvůj návrat posvětí – A já – já v moře tůň se rozbouřenou vracím a život, cit i paměť, – paměť blahou ztrácím. 68 II.
Mně zdálo se, že hvězdy padaly. Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal, chrám to gotický a náhrobek v něm stál, na náhrobku socha, – zkamenělý žal. Černá půlnoc byla; nikde žádný svit, jen gotické větví, které neslo kryt, kde se setkávalo, jasný chvěl se třpyt, z démantové lampy jak by zásvit spěl. Nebyly to lampy, hvězd to lesk se skvěl, nebyla to klenba a nebyl to chrám, nebyla to socha, já jsem sám a sám o půlnoci patřil k hvězdným výšinám. [69] V tom zadul bouře dech a hasly hvězdy skvělé a bouře dechem chvělo klenutí se celé, i hasly věnce hvězd a hvězdy padaly, o které oblohy se klenby vzpíraly – a přece nespadlo klenutí rozechvělé; vždyť hvězdu ještě, nejjasnější všech obloze nemůž vyrvat bouřný dech. – O hvězdo lásky mé, o hvězdo lásky mé! V tom zhasla hvězda má, v tom spadla hvězda má a klenba oblohy se mžikem zachvívá, se zachvívá, se zachvívá a – řítí. – Mně zdálo se, že hvězdy padaly. 70
Teskno.
Teskno stromu nad propastí státi, nikdo v stínu jeho nespočine; teskno růži v skrytu odkvétati, nikdo k ňádrům si ji nepřivine. – Nejteskněji srdci bez lásky je: k čemu stvořeno a k čemu bije? Lásko! meči ostrý na dvě strany! Každý s jásotem tě v prsa vrývá a byť krev se vyproudila z rány, do poslední do krůpěje zpívá. Písni, písni jako vůně vání, kterým mroucí růže dech svůj tratí, uvadlou když hlavu k zemi sklání – kdy mi dáno tebe dozpívati? [71]
Já, dívko, slyším andělíčky zpívat.
Jak proudí se ty párky převesele! Teď, dívko má, i my se unést dejme! Jak luzně hudba zní – o, neváhejme! – Mně samo srdce taktem plesá v těle. Ty povídáš, že musí taktem splývat i člunek náš, jak nám to hudba velí? Mně jiní muzikanti zazvučeli – Já, dívko, slyším andělíčky zpívat. [72] Josef Josefovič.
Smělý hoch.
Byl jednou jeden smělý hoch a říkali mu neznaboh; vždyť boha v pravdě hledal jen a děl: noc tmou a světlem den. Z té malé kaply v Betlemě jak Perun hřímá do země, hřímá on do nich blesky slov, až rozrážely klamu krov. [73] On pravdy mluví trochu moc a dí: Den v Bohu, ve vás noc! a když: Jste luza! zakřičí, ten celý roj naň zasyčí. A hulákají: Jen s ním pryč, vždyť jest on na nás pravý bič! Pryč – smrt mu, on je neznaboh! A z vlasti musel smělý hoch. Hle Rýn kde myje Kostnici, tam zapálili hranici – – Rýn popel splách – jak stínu zjev, by snad co duch jim nessál krev. A žil duch, tělo spálili; nu – vždyť tím boha chválili, a jásali – však jásot jich byl – – mroucího to klamný smích. 74 Alois Kotrbelec.
Po válce.
O když jsme táhli do města, ta banda krásně hrála a tambor tak tlouk’ buben, až se mnohá holka smála. A když jsme táhli v pole ven, ta banda opět hrála a mnohé místo úsměvu na tváři žalost stála. [75] A bratry když jsme pohřbili, jež cizí kule sklála, tu v pochod jsme se dali zpět. a banda opět hrála. A městem zas kdy buben zní, tu každá k oknu skáče; však mnohý schází v řadě nám a mnohá holka pláče. 76
Kaple.
Na vršíku jedle štíhlá, pod tou jedlí kaple bílá; ku obrazu „panny“ v kapli mnohá dívka prosby sílá. Tam dvé očí láskou plane, tam dvé očí zemi rosí, jedna ústa prozpěvují a ta druhá – o smrt prosí. [77]
Prosba.
O přejte dobří lidé nám, že tak se máme rádi, a nekalte to štěstí nám, vždyť tak jsme ještě mladi. A že ta láska krátká jen, to osud dost vám známý; a nám by delší nebyla, se postaráme sami. [78] Miroslav Krajník.
Sen.
Tak často sobě pomyslím, jak krásný přec ten boží sen, a sotva že se dočkám ho – jsemť tu jen s tebou samoten. A vše ti mohu povědět a vše ti říct, co v srdci mám, ba někdy také zdá se mi, že horoucně tě zulíbám. A nikdo nás tu nevidí a nikdo nás tu neslyší, jen anděl lásky nad námi svou peruť rozpjal ve výši. [79]
Zpomínky.
Z těch svých drobných upomínek hebkou já si látku spřádám, do ní jako do bavlnky tu svou zlatou lásku vkládám. Láska-li tam ale zhyne, z zpomínek jí rubáš svěji, a, by se jí nestýskalo, složím k boku srdce své jí. [80]
Myšlenky.
Jak ty květy u potoka myšlenky se v hlavě rodí; rozedmutý potok – city vše je v moře – lásku vodí. A tys ta má velká láska, co se nikdy nevyváží, ač z ní často vzešlé mraky květ – myšlenky slzou svlaží. [81] Jaroslav Martinec.
Chátra.
Těch mnoho jest, jimž s tuhou prací i trampot dáno za podíl. A kůrkou chleba jim se splácí, jíž boháč hrdě pohodil. A nikdo nezná jejich muka, a nikdo nezná jejich žel; neb štědrou bývá sotva ruka, kde soucit v prsou oněměl. Vy díte, že to sprostá chátra a znemravnělá, zhýřilá; leč zřídka vaše moudrost pátrá, jak by ten lid usmířila. [82] Vám snadno kázat půvab cnosti a mrav svůj stavět na odiv; vždyť málo znáte povinností a svět vám není na protiv. Kdo ale zrozen v utrpení a pracně chleba dobývá, kdo tráví noci v polosnění, co jiný spánkem okřívá, kdo poklid sotva zná dle jména a lásku sotva z pověsti, jíž plesá duše opojená – to kněz je v chrámě bolesti. Zda možno zápal probuditi pro vyšší lidstva účely, kde každý břeh se trhá, řítí, kam stoupá kročej nesmělý! A rozhled chmurou obestřený zná děsivé jen příšery; a nikde zásvit vytoužený, ni úsměv blahé důvěry! 83 Vy dítě, že to sprostá chátra, a znemravnělá, zhýřilá. Leč zřídka vaše moudrost pátrá, jak by ten lid usmířila. Neb útisk, hlad a lopot denní v tom lidu zbudil zášť a hněv. Jim přejte život bez úpění, a vztýčí smíru korouhev! 84
Na hřbitově.
Jsou milí nám, kdož mezi námi dleli a věrni byli v útrapě i v štěstí. Žel zesnulých, že záhy odumřeli, jak lupení urvané ratolesti! Však nezhynuli v naší paměti! vždyť rádi stanem na tom drahém rově, když vroucné touze krokem v zápětí stavíme pouť svou ranní na hřbitově. Zde vane klid, zde milé prodlení, zde schránka jest posvátných pozůstatků; a zbožně sepnem ruce k modlení za otce – bratra – sestru – milou matku! – [85] V té modlitbě jest víra v spasení a úleva pro srdce zarmoucené. V té modlitbě jest tolik nadšení, že vlastních útrap člověk zapomene. Jen toho se mi trpce zaželí, že hroby pusté vidím na své pouti, kde ani kříž, ni kámen nesdělí, zda k modlitbě bych měl zde pokleknouti. Tak bída nás i za hrob doprovází, a los, jenž tížil vetché šediny, na pustý rov jen bejlí hnusné sází. Hle! to jest osud naší chudiny! – 86 Emanuel Miřiovský.
Otevřete brány!
Rozevři země ze železa brány a svíce vzplaňte na vše světa strany, ty bouři zahřmi, blesku v ohni záři, ať oběť lásky vzpne se na oltáři, roztrhni pouta, člověče, své bědy a poroby vzdech vyrvi naposledy, člověče vstávej, slunce tvoje vzchází, jež vroucí teplo cestou vyprovází, člověče vstávej, vzkříšení se blíží, a s beder setřes všecku svoji tíži, plamenným okem vzhlédni k nebi vzhůru a zapěj píseň v archandělů kůru, člověče vstávej, už je po všem veta, čím byla tobě dávná pouta kletá! [87] Rozevři země brány okované, nechť průvod krále s větry tudy vane! Andělé v předu, muži na komoni, se šíjí železnou, která se neukloní, na čele svobodu, co život jejich nosí, na oku perlu blahodárné rosy, za muži děti s nevinností v líci, naděje hvězdou v jasné zřítelnici, k nimž teď se druží panen dlouhá řada, celého světa všecka srdce mladá, s největší láskou, vítěznými věnci, jak spěchala by každá ku milenci! A na to král svůj slavný průvod slaví z olivy s věncem kolem bílé hlavy, to svobody král starým se praporem, jenž viděl vojny s nemilostným morem, žen vzdechy smutné, nářky jich a dětí, s praporem, jenž teď drahou volnost světí, strhaný kus, že sotva je co zříti, zač tisíc lidí dalo živobytí, urvané třepení, ze stříbra země tkané, teď rudou krví vraha postříkané, s praporem slávy, lidské lásky znakem – žel, že tu lásku hledal zabijákem 88 a chřestem zbraně uvolněné ruky – s praporem slávy, ukončené muky! A zpěváků sbor chorál nejkrásnější, jejž kdysi napsal básník nejslavnější ve šťastné chvílce, kdy se s nebem snoubil a zásvit boha čelo jemu vroubil, teď prozpěvuje v různé harmonii: jak o břehy kdy mořské vlny bijí, a v lese ptáče tklivou píseň skládá, jak milenka kdy prvně: mám tě ráda v blažené době řekne hochu svému, jak před bojem kdy poslednímu tému šedivý vůdce volá: vzhůru proti vrahu! – jak hrom kdy v skalách svoji hlásá dráhu, jak z jara řeka rozvolní svou kůru, a z potoka se mění na nestvůru, a všecko boří, ku břehům se tlačí, a málo dbá, kdo vodou zmírá v pláči, a málo dbá, kdo za svůj život prosí, a málo dbá, kdo lásku v těle nosí. Ta píseň volná, ach ta píseň velká! V ní více netruchlí a více nelká, kdo v slzu smutku srdce si obláčel 89 a líným krokem ku cíli se vláčel, v ní nelze slyšet tisíceré stony, žalostné dumy, za umrlé zvony, v ní nelze slyšet hroudu padat k hrobu a nářek žalný mrzkou za porobu! Ta píseň volná, píseň o svobodě! S ní houpají se mořem světa lodě a v nejpestřejším lidstva jeho davu se kolébají lásky ku přístavu, kde tisíc lidí příchod jejich vítá, a v každém oku blaženost se svítá, zjasněný den a záře nevídaná! V rachotu mříží otvírá se brána a průvod vchází, hosannah zní dolů a rozléhá se ode pólu k pólu! Tu vedle zlata žebrák s vetchou holí, jejž běda světa více nezabolí, tu vedle starce mladík v plném květu, jenž pro volnost dát musel s bohem světu a s láskou rozloučit se v blahém zanícení – což po lásce je, volnosti kdy není! Tu muž svým dětem požehnával právě, když zvonil zvonek jemu ku popravě – což děti jemu, poroba kdy zemí 90 prochází hrdé jako lotr němý. – Už poslední se člověk tlačí k bráně a jedním rázem jako k slovu páně rachotí mříž a brána zavírá se, hrom zahučel, tma kolem prostírá se.... Jen vzdálí píseň o svobodě šumí – jí věru z těžka zrádce porozumí; jen vzdálí píseň o svobodě zvučí, – však zrádce bůh jí nikdy nenaučí; jen v zdálí píseň o svobodě hasne jak poslední svit jarní noci krásné, jen vzdálí píseň o svobodě letí a velký svátek nade lidstvem světí! 91
Mému národu.
Pozvedni hlavu, kletý národe, a setři smutek s vrásků svého čela, a nasej růže nové naděje, by tvář se zase v světle po zaskvělazaskvěla. Požehnej zbožně dávné památce, jež v knihu dějin psala slova zlatá, stříbrným písmem jména oslavy a čerstvou krví jméno renegáta. Napiš tam černě onen věku díl, kdy hlavu tvoji bědou rozedrali, a nejčerněji bílé hory den, kdy vlastní bratři proti tobě stáli. [92] Rozepni kletby šíponosný luk a na jich duše slož to břímě hříchu, jež rád by barbar na tvé srdce klad’ pln chytré lsti a závistného smíchu. Už na ty doby nezpomínej víc – jsouť dávno v klíně, co zvem minulostí, a chceš-li slzou ulevit si snad, to zaplač si jen tiše ve skrytosti. Však mečem činu sáhni v světa díl a do všech konců hlásej slova slávy – už pryč s tím smutkem s čela na věky a pryč s tou vráskou s rozedrané hlavy! Ha ještě’s národ, srdcí ještě máš, kde vřelá píseň lásky k tobě zvučí. Dej čin – k té písni bouřnou melodii a na věky tě nikdo neumučí! 93
Vlastencům.
Vy muži velcí s hrdopyšným čelem, již vlasti slávu o překot voláte, pelyněk pouhý srdci ve spuchřelém na místě lásky plné, vřelé, svaté; vy muži, co se zvete patrioty, jimž stále v uchu oslavy dech věje a v každém nervu veselé kus noty, již v každém svitu velké zříte děje; vy muži, co jste vůdci toho lidu, jenž z prachu země oči vzhůru zvedá, pak zas je klopí na tu svoji bídu, co naň se věší jako paní bledá; vy muži klamu, šaleb, lsti a bludu, jimž muška zářná hvězdou na blankytu, opilý výskot ukončením trudu, a šperk a perly znakem blahobytu; [94] vy muži děti se sterými slovy, co jedy máte božské za nápoje, co výkřiky za desky Mojžišovy a za vítězství věkověčné boje: vy muži děti, uložte se spáti, a nechte výskot na budoucí doby, kdy poroba se u hrob tmavý sklátí a věnec národa skráň přiozdobí. Pak zavolá vás mocná ruka boží, by slávu volali ste svojí zemi, a každý pak ať nový jásot složí, a nikdo pak ať není při tom němý, a každý zpívej s horoucností v duši, s tím vřelým ohněm, hrdopyšným čelem, že žádný ohlas víc nás neohluší. Pak jedna píseň zazní v kraji celém a jeden chorál pozvedne se k výši ze všechněch úst a všecka srdce zplanou, že plamen ten víc barbar neutiší, co hrdě naše vzkříšení zval hranou! 95
Romance.
Ve srdci žal a na rtu smích, na smutném čele vrásku, šel vyprovodit ke hrobu svou nejprvnější lásku. S vysoké věže zvoní zvon, z kostela průvod chvátá, u předu kluci se křížkem a páter v rouchu zlata. Šest lidí nese ze prken stlučenou boudu v pláči – v průvodu každé po hlavě myšlenka smutná kráčí. [96] Šeredné baby za knězem s růženci ze klokočí – jim srdce dávno utuhlo, však ještě pláčou oči. V rozbitých šatech dětí pár a uličníků k tomu – on pomodlil se otčenáš a chtěl se vrátit domů. Tu za zdí smích se rozlehnul, vzdor tomu, že dnes pátek, a polku v tónech strhaných tam hraje kolovrátek. Což je mu po té muzice, teď jiná hraje v těle – kdy houslařům dal dvougrošák a změřil kolo celé. – Žebráci po mši zádušní se u kostela staví, z nich každý starou čepici teď smeká s holé hlavy. 97 V zástěrách baby děravých a děti bez kabátů – je líp se živit žebrotou, než písní z kolovratu! Šel taky mezi žebráky a dva groše mu dali – ten bídný groš, ten žhavý groš ho jako oheň pálí. Však pálí něco ještě víc a přec ten oheň hřeje – napij se hezky z hluboka, dobře se na to kleje. Ten groš, jak jiný ve světě, udá se věru všude – však pálí něco ještě víc, a v srdci teplo bude. On dopil na dno potřikrát, kolovrat skončil právě – je takto dobrý, dobrý chlap, však dnes má trochu v hlavě. 98 A dopil na dno rázem zas, líc bledne, hlava klesá – a umíráčkem na blízku kolovrat hrá mu z lesa. Tak na rtu bledém němý smích na zdravém čele vrásku, šel hledat mrtev za hroby svou nejprvnější lásku! 99
Na věži.
Na věži zvonek klekání truchlivě ve kraj sezvání, na věži hlásný s dítětem vévodí pyšně nad světem. A s věže zvonek truchlivý donáší zvuky na nivy, donáší v srdce hluboko, že padá slza na oko. Na věži hlásný v modlení se ve kraj dívá v mlčení, dceruška k nebi pohlíží, než víčka se jí zaklíží. [100] Na věži panna plakala a do světa se dívala. – „Ten svět tak velký, daleký – kéž možno žít v něm na věky! Ten svět tak hezký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem –“ na věži hlásný potřikrát se požehnal a jde už spat. Na věži hlásný dřímá sen – dceruška bdí tu sama jen; na věži smutno, kol a kol se mlhy tlačí na padol. Na věži dceři v dumání zní v uchu ještě klekání, na věži panna, jakby stín byl místo ní tu rozložín. Na věži panna bez hoře – okénko klaplo v závoře – na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen. 101 Na věži panna do světa s myšlenkou snivě zalétá: „Ten svět je krásný, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem, nad ním tu nebe vysoko, hvězdiček skvosty pro oko, a každá mrká ve snění, že svět se s láskou nemění, a kolem všecko bohaté jak ustláno by pro svaté – ó jak to krásné musí být na všecko moci zapomnít a v mladé lásky věřit sen – –“ dceruška bdí tu sama jen. S okénka hlavu k nebi výš a zas ji kloní zemi blíž, a hlava pálí, srdce vře a živa je, a zase mře. Dceruška chce už k nebi plát a zase k zemi upadat, chce lásku světa, její pel, jenž by ji k nebi povznést měl. 102 Tak je jí volno – smutno zas – dívá se s touhou v noční čas, dívá se s touhou do světa, zdaž pro ni růže vykvetá, dívá se, dívá do kraje – které k ní srdce zaplaje? Ó nedívej se panno víc, shoří ti láskou mladá líc, a přijdou pro tě mládenci a každý hodí po věnci. Hle, svět je dole hluboko a věž ve výši vysoko – – tu vzkřikla panna zděšeně, – dvanáctá bije na stěně – a panna letí do světa – – zdaž pro ni růže rozkvetá?... 103
V kostele.
Pan páter při mši z breviáře modlitbu četl věřícím, ty’s klekla tiše u oltáře se srdcem vinným, kajícím. Ty’s modlila se v otčenáši, já k sloupu horké čelo klad’ a v upomínce lásky naší jsem šeptal: mám ji v hříchu rád! Ty’s vyprosila rozhřešení a odešla jsi z kostela – a na mne jako v povržení plamenným okem hleděla. [104] Ty’s odešla, já zůstal státi, ty’s odešla, já zůstal jsem a pokleknuv jak ve závrati uronil slzu v svatou zem. Ty’s byla dávno od oltáře, já ještě klečel v pokání; pan páter končí z breviáře – a kostelník mne vyhání! 105 Frant. Lad. Polák.
Zelený čtvrtek.
V zelený čtvrtek až do půl noci kdo pomodlí se, najde pomoci. Pamatuje Krista zrády odebeř se do zahrady, znamenej se kříži třemi, třikrát zlíbej sirou zemi, pomodli se zbožně nahlas třikrát otčenáš a zdrávas k pěti ranám Krista pána a tvá prosba vyslyšána. Z krbu svítí rudý plamen na světnici pološerou; [106] na lavici podlé kamen sedí matka se svou dcerou: „Milá dcero, dcero milá, pobožná jsi vždycky byla, byla’s, nejsi, hledíš k zemi, proč jsou ústa tvoje němy? – Bledé líce, bledé čelo, oči – oko nevidělo. Nemáš klidu, nemáš míru – Či tě hněte hříchu tíže? Pomodli se, sedni blíže, dojdeš klidu, dojdeš smíru.“ „„Moje máti, milá máti, klid můj víc se nenavrátí – Nemám lásku, nemám víru, nemůž dáti nebe smíru.““ Matka těší, odhovoří: „Doufej dcero v milost boží.“ „„Ach matičko, milost boží vinu velkou neumoří.““ „Či’s se bohu urouhala, či nehodně přijímala?“ – 107 „„Přijímáním ani řečí – matičko, ta vina větší: milého jsem zradila. Zahynul – jak víte, matko – dítě své jsem zabila, pochovala nekřtěňátko.““ „Pro Bůh, dcero, co to díš? vlastní dítě – hrozná vina – neodpustí lidé tíž – Bohem však – přec odpuštína; kaj se dcero z toho hříchu, pokoři se, odlož pýchu –„ „„Moje máti, milá máti, nelze mi se z toho káti.““ „Nerouhej se moci boží, boží pokyn světy boří. Této chvíle, této noci podá Kristus všem pomoci. Na zahradě Gethsemanské zrazen dnes v ruce pohanské. 108 Uposlechni, dcero, rady, doprovoď mne do zahrady, znamenej se kříži třemi, třikrát zlíbej svatou zemi, pomodli se zbožně nahlas třikrát otčenáš a zdrávas k pěti ranám pána Krista, odpustí Bůh dozajista.“ „„Moje matko, zůstaň tady, nelze jít mi do zahrady, na zahradě suchá hruše, na ní on, a pod ní dítě –““ „Pomodli se za jich duše na hrobě, Bůh uslyší tě.“ Uposlechla matky rady, šla se modlit do zahrady; žehnala se kříži třemi, políbila třikrát zemi, sepla ruce, štkala nahlas první otčenáš a zdrávas: 109 „„– – – – – – – – – – – – a odpusť nám naše viny – Slyšíš, matko? – moje viny! Matko moje, matko milá, dlouho jsem se nemodlila; nevím dále – už nemohu, neumím se modlit k Bohu – – – a odpusť nám naše viny – naše viny – jakož i my – –““ „Mile dítě, v Boha doufej, modli dál se a nezoufej.“ První když se domodlila ulevení pocítila, a začíná – boj to tuhý – začíná se modlit druhý: „„– – – – – – – – – – – – neuvoď nás v pokušení – Slyšíš, matko, to kvílení? – To mé dítě – vidíte je? – tam hle, tam hle u vroubení! Hle jak pláče, jak se směje – 110 Vidíš, matko, na té hruši jako zvonu srdce buší ze suku to o suk suchý. nevidíš tam noční duchy? – jak se sápou, jak se cení – – – neuvoď nás v pokušení –““ „Nikde živé duše není, to jen větrů nočních vytí, to jen shnilá hruše svítí; pomni, dcero, na spasení, na spasení, v Boha doufej, dál se modli a nezoufej.“ Druhý již se domodlila, v srdci těchu pocítila. Krista pána k ranám pěti počala se modlit třetí, a jak třetí započala, zimnice jí lomcovala: „„– – – – – – – – – – – – ale zbav nás ode zlého, ode zlého – od hříšného – Vidíš druha neznámého, 111 co tam stojí za roubením? běda, matko, můj to milý! Žádá dítě v tu si chvíli – ,Kde máš dítě? běda tobě!‘ mluví hlasem hrobovým, co mu řeknu, odpovím? – Dítě tvé – to dřímá v hrobě – – hu, jak tvoje líc tak děsná! Tiše, tiše, druhu můj, dítě mé mi neceluj; tiše – neprobuď je ze sna – Již jde ke mně, – strašný zjev, v žilách se mi staví krev – matko, to jsou pekla muky, mou co teď svírají hrudi, – ha – jen dítě neprobudi –““ „Pro Bůh, dítě, choré dítě! to jen noční stín tě děsí, to zlý duch se na tě věsí; řekni ,amen‘, opustí tě – Co tak bledneš, co se děsíš, k siré zemi hlavu věsíš a tvůj mozek jest jak zmámen?“ 112 „„Srdce sžírá děsný plamen, duši tíží hříchu kámen –““ „Řekni, dítě, řekni ,amen‘! Srdci bude ulehčeno, dvoje duší vykoupeno a té třetí – odpuštěno. – Rtové blednou, stydne ruka – řekni: ,amen‘!“ „„Srdce puká –““ „Pro Kristova drahá muka domodli se, řekni ,amen‘ –“ „„Smrt se směje, na mne sahá, její ruka jako plamen, spi, mé dítě – s bohem, drahá, odpusť dceři – matko, ,amen‘!““ *
V zelený čtvrtek až do půl noci kdo pomodlí se, najde pomoci. 113 V. J. Pokorný.
O té lásce!
Ba je té lásky ve světě, jak blaha v klamných snech; že by ji ptáček maličký unesl na křídlech! S ní moře kdyby přeletěl, na šířku, na dýlku..dýlku... ni pírko by si nezlomil v barevném křidýlku!! – [114]
Dívčí popěvek.
Tak ta láska vběhla do mého srdečka, jako těm mlynářům voda na kolečka. Nikdo ji nevolá, nikdo nepobízí; zatočí kolečkem, a už v dálce zmizí!! Zatočí kolečkem, někdy je rozláme; že vlastní srdečko ani nepoznáme!! – [115] Bohuslav Ptačovský.*)
Dřevěná noha.
(Květy.)
I já byl jednou švarný hoch a zdravý jako v řece ryba, že osud mne tak zmrzačil, to není vlastně moje chyba: já věrně sloužil monarchu, jak napsáno mám na archu, a pochlubit se mohu, že dřevěnou mám nohu. Ba věřte, já byl také mlád, pln odvahy a bujné síly, co půtku se mnou započli, ti vezdy špatně pochodili! *) Narozen dne 17. července 1844 v Kutné Hoře, zemřel tamtéž dne 4. ledna 1867.
[116] Já také rád žil vesele a s chasou prázdnil korbele, teď sotva sklenku zmohu, bych nepodvrt’ si nohu. A nesmějte se, řeknu-li, že měl jsem v těle srdce taky a k holkám nebyl medvědem, když na mně lpěly jejich zraky; ba, já i počal milovat, leč měl jsem jenom jednu rád, již odevzdal jsem bohu – vždyť dřevěnou mám nohu. Bylo to děvče jako květ, s ruměncem v tváři, studem v oku, že, kdo ji jednou takto zhled’, nepokoj cítil v levém boku. K ní mnohý marně šlapal zem, jedině já byl vítězem, což směle říci mohu – vždyť měl jsem ještě nohu. 117 Sám o tom jsem se přesvědčil, když na vojnu mne zverbovali a modré oči žalostí se pro mne hořce rozplakaly: „To bůh jen v lásce zkouší nás, snad sejdeme se brzo zas, poruč mne pánu bohu“ – a já – dřevěnou nohu! – A sotva jsem se rozloučil, již pryč mne hnali bez okolků, a bratra jsem jen požádal, by dal mi pozor na tu holku. Vždyť pevnou měl jsem naději, že dříve nebo později se opět vrátit mohu – a ne že ztratím nohu. Leč – jinak bylo souzeno, vše v zemi chystalo se k vojně, a než se mnozí nadáli, z nás nadělali masa hojně; nepřítel pálil ze všech stran, náš vůdce při tom ztratil plán 118 a já děkuju bohu, že ztratil jsem jen nohu. A zůstal jsem jak zabitý, ač kule mi jen nohu vzala, a teprv ruka hrobaře mne k procitnutí popohnala. „Hou – pardon,“ volám, „já jsem živ!“ a na mou věru, byl to div, že neoct’ jsem se v stohu, chlap hodil tam jen nohu. Přemnoho na to mrzáků nás do špitálu dopravili, a když nechtěly údy růst, všelijak nám je nahradili. Pak každý odtud něco nes’, ten velký kříž, ten pět peněz, kamarád duši bohu a já – dřevěnou nohu. Před sebou cestu dalekou a jednu nohu z dřeva k tomu, 119 že málem by mne přešla chuť, tak vypraven se vrátit domů. Přec ale chtěl jsem milou zřít a tím se na vždy spokojit, ač vzít si ji nemohu pro dřevěnou tu nohu. I dokulhám se v rodnou ves a k panně spěchám nedočkavě, leč v malém domku hlučný ples, strojili jí tam svatbu právě. Proč bych se rmoutit z toho měl, zvlášť soka když jsem uviděl – bratru – tě přáti mohu, já – dřevěnou mám nohu! 120
Na hřbitově.
(Květy.)
Na hřbitov si zašlo uplakané robě a trhalo kvítí na zarostlém hrobě. „Nedělej to, dítě, sic nebožtík z hrobu pro kvítí si přijde k tobě v noční dobu.“ Usmálo se dítko. odpovídá jemně: „„Vždyť chci, aby přišla matička má ke mně.““ [121]
V hospodě.
V hospodě jásot veselý a hudba se ozývá, kde Jíra s chasou zastaví, tam vždy veselo bývá. „Nuž, hoši, hrajte divokou, jak v mozku mém tu víří, což máte prázdné sklenice? Hoj, piva sem, šenkýři! A vyval třeba celý sud, chci v chladném jeho toku ten žhavý plamen uhasit, jenž hárá mi tu v boku. [122] A vyval třeba celý sklep, můj barák za to stojí....“stojí...“ „„Jen pamatuj též na domov, že máš tam ženu svoji!““ „Má žena zda-li věrna mi, ať sama vám to poví –“ „„Tak aspoň o své děti dbej!““ „Mé děti – čí jsou, kdo ví!“ „Jen hrajte hezky veselou, když dobře se vám platí, až puknou groše poslední, budete jinou hráti.“ 123
Opuštěná.
Vypíná se malý vršek, na vršku háj vejmůtový, v stromech volné ptactvo pěje, pod stromem mladinké děvče oplakává milého. Zašumí větérek listím: Neplač, děvče, pro milého – sic vyhasnou tvoje oči, krásné oči jako jiskry, sic poblednou tvoje líce, krásné líce jako růže, sic uchřadne tvoje tělo, mladé tělo do hrobu. „A já pláču pro milého, aby shasly moje oči, aby svadly moje líce, aby schřadlo moje tělo, mladé tělo do hrobu.“ [124]
Větrové.
(Květy.)
Od východu vítr vál a lid sobě povídal: „Jako kvítí svěží oba, ať je blaží mládí doba.“ Od západu vítr vál a lid sobě povídal: „Ona jezdí čtyřmi koni, nezrodil se chuďas pro ni.“ Ode jihu vítr vál a lid sobě povídal: „Darmo vadnou obou líce, nesejdou se nikdy více.“ Od severu vítr vál a lid sobě povídal: „By jim přec po vůli byli, jeden hrob jim vykropili.“ [125]
Matička.
Moje matička je stále žalostivá, když pohledne na mne, slza ji polívá. Mne to ale souží, že se pro mne trápí, zdá se mi, tou slzou hrob že mi vykrápí. [126]
Střecha.
Za dob lásky bydleli jsme spolu, jediná nás černá střecha kryla, ale smutková ta její barva naší lásce štěstí nevěstila. Proto změnila jsi příbytek svůj, v němž naděje zmíraly nám mžikem, a já brzy budu bydlet s tebou pod zelenou střechou, pod trávníkem. [127]
Na tebe se upomenu.
(Lumír.)
Na tebe se upomenu, ku hvězdám-li upnu zraky; vzdálená jsi za horami jitřenka co nad oblaky. Na tebe se upomenu, na obzor když slunce pluje; tak jsi ty mne blažívala, jak to slunce oblažuje. Na tebe se upomenu, vábí-li mne sad ve stíny; tak i ty’s půvabná byla, jak to kouzlo domoviny. Na tebe se upomenu, zřím-li kvítí porosené; kolikrát se oko zrosí, než-li srdce zapomene?! [128]
Hvězda.
Oblohu celou zastřela těch černých mraků směsice, jen jedna hvězda svítí mi, toť pouhá noční bludice. A duši mé tak smutno je a smutno kolem, široko, vždyť ta, co svítí – jediná – a ta i příliš vysoko. [129]
Zmizelá radost.
Už ta moje radost pomizela – pomizela, jako tažné ptáče v dálku odletěla. V dálku odletěla, nevrátí se více, jak ta utonulá v moři vlašťovice. [130]
Mé písně.
Moje malé písně prostičké jsou kvítí, proto se v nich často ranní rosa třpytí. Moje malé písně v srdci vyrůstají, proto v sobě často stopy krve mají. [131] Ladislav Quis.
Na skále.
O„O zda se, vlasti drahá, opět vrátí tvé minulosti zašlý, dávný třpyt? Již dlouho tak ti, matko, bylo snít – teď povstaň, povstaň – není doba spáti!“ „O nechť již vzplane, má-li opět vzpláti, tvá sláva zas: buď zhyň naděje svit a věčná noc pohltiž každý kmit; buď ze svitu se hned den musí státi!“ Tak volal jsem na strmé stoje skále: pode mnou řeky proudy valily se kol hradů měst a dědin dál a dále – Zachvěla skála hněvivě se v klínu, divoce řeky pěny zčeřily se – lid otrocký však nevzbudil se k činu. – [132]
V Čáslavi nám ho pohřbili.
V Čáslavi nám ho pohřbili, slepého toho Jana, na hrob mu těžký kámen dán, by svět neděsil vstana. A kdyby byl ten kámen tak těžký jak svět ten celý: Jan přec by jej byl odvalil, by naše pomstil žely. A proto kosti po věcích z jich tiché kobky vzali a na místě je popravním ty skety rozmetali. A kdybyste je roznesli ve všechny země kraje, ten Janův duch vám nelze přec nám vzít – vy cizá láje. [133] Josef V. Sládek.
Kronika.
Dej vnouče sem tu starou kroniku – Má prabába – kéž pokojně tam spala – a vím že spí – mělať to ve zvyku, když písma čtla – mi vždycky říkávala: „Pán strestá těch, kdož modlám cizím slouží, dík, počet let že dokonat již dal mi; ty modli se, ať dny tvé neprodlouží.neprodlouží.“ Tak pravím vám: Až zle – modli se žalmy; ,až nejhůř ale bude v chlebníku, tu starou tam si přečti kroniku.‘ Byl kluk jsem tenkrát, – trochu všetečen a dím: „„Kéž Pán dal telátko mi zlaté, před božím hněvem jsem pak bezpečen –““ A bába zas: „Hle mládež, tu to máte.“ [134] A byl jsem junák – trochu veselý – e – což vy, co to vesel, rozumíte – věšíte hlav ve všidní, v neděli, vy v patnácti již starci – což vy víte – Měl děvče jsem – svou mladou Aniku – Což čas tu dbát na starou kroniku. Však – nejdiv’ší i hříbě doskáče! Mně Hana úzdou – dík jí za ochotu! A nebylo nám nikdá do pláče, ač chléb jsme v tváře dobývali potu: bůh žehnal: všeho dost – i dítek dal mi. – Tu hrdlo nové kdy zas nebe dalo, začal jsem zpívat jednou večer žalmy, a v noci se mi o prabábě zdálo, jak na Jakuba sedíc řebříku dřímá – a u ní – shled’ jsem kroniku. Však nemysli si – boží dobroty že bývali jsme tenkrát mazánkové: dva pro sebe – a čtyry roboty a sedmý sotva k odpočinku – dnové, dá selskému i zubu tvrdou kůrku; na zámek půl, – a desátý díl knězi, třetinu hladovému Brandenburku a ten co nechal, v tom zas „naši“ vězí – 135 A pro nás? věř, že mnohém ve mžiku jsem myslel již na starou kroniku. A míjel čas, děd stal se ze kluka; bába šla učit zpěv se od proroků. Já učil též se: slz mít od vnuka, a od prabáby nemít smíchu v oku. I mnil jsem, Pán že přetěžce nás souží: my otroky, a trýzniteli druzí. Tu: „Strestá Pán – kdož modlám cizím slouží!“ mi zazní v sluch – a my – jsme modlosluzi! I křečovitě, ale bez vzlyku jsem oprašoval starou kroniku. Leč – všemu člověk zvykne znenáhla, i my si zvykli na tu cizí stravu. Zem naše ústa pro chléb dosáhla – však oni – pod zem sklát chtí naši hlavu a „nejhůř, až“ tak bába s přísnou tváří – Já zvážil – nuž dnes dej mi knihu v ruku! Však běda – zraku zbavilo mne stáří! Já zmeškal již – však – ty’s tu, ty můj vnuku – Jest nejhůř – – běda toho vinníku! Jdi hochu – jdi číst starou kroniku!! 136
Poželte, bratři, padlých hrdinů!
Poželte, bratři, padlých hrdinů, jich nehodno, by tleli v zapomnění! Byli to muži! V světě celém není těch, kdož jsou více hodni vavřínů. I my své máme, bratři, Thermopyly a mnohou ranou zrytou otčinu, jež mnohou skrz hruď věrnou bodla k cíli. Poželte, bratři, padlých hrdinů! Byli to muži – bůh jim svědkem buď, že jejich šíj se nikdy nesklonila, a hlavy měli! – ocel zajiskřila jim o ně spíš – než o brněnou hruď. Svém v přesvědčení žulové co skály, ve slovech bouří, blesky ve činu; o žel, že doby jejich tak již v dáli! Poželte, bratři, padlých hrdinů! [137] Byli to muži – však jsou známi vám, co padli kdes tam na Moravském poli. Bůh odpusť mu – nech již to kdo i koli – leč zradou jistě – v hrob kdo sklál je tam. Sic účet ještě s Přemyslovým rodem nám činit mnohou, těžkou pro vinu, leč tenkrát padli zákeřnickým bodem. Těch zradou padlých želte hrdinů! O velikáni, co jste dožili u Lipan tamo bratrovraždou klatou, vy na Sioně padlí pro věc svatou, proč časně tak jste v hrob se složili? O jenom vás, – a zem, pro niž jste vstali, má k nevadnoucí slávě příčinu. Jim ovšem k smíchu liché naše žaly; leč – želme přec těch padlých hrdinů! Těch panen, žen, též budiž pomněno, co vojínů obvazovaly rány, jimž s ženským srdcem mužné páže dány a s žaltářem i meče za věno, 138 co mroucím duši – života jim dražší – slíbavše z rtů s ní spěly v říše snů, jak anděl s děckem když se k nebi vznáší. Těch ženských, bratři, želte hrdinů! A bílá hora – mnohý zrádce pad’ tam pokutu vzav právem za své činy, leč – tak neb tak, vinen či beze viny, jich šíje vzdorné v smrti našel kat. Či děti však a ženy hrozí panství, že jako laně štvány v cizinu? Těch velkých v smrti, větších u vyhnanství poželte, bratři, padlých hrdinů! A ještě jednou – snad to přemnoho již slzí žádám písní jednou tady – jen to: vždyť červnové ty barikády vám bratra vzaly víc než jednoho – ta Ivíčata, co nechtěla být roby! Hle ještě dnes tam slzu matčinu ty pusté na Emausích vlažit hroby! Těch, bratři, želte padlých hrdinů. – 139 O bože, byl to podivný tak čas, když s Hradčan skočnou děla zahoukala a mnohá, včera s dětskou co si hrála páž, s těžkou puškou pospíchala v kvas! A byly, bože, podivné to matky, co posílaly v bitvu klučinu: „Tu palaš, synku – nevrať se mi zpátky leč obejmu tě zas co hrdinu!“ O volnosti, jíž dechem rozňata až k šílenosti svaté hruď těch reků, o nauč lid těch kochat zvrhlých věků, též žití víc – tvá křídla přesvatá! Jest trpko sic nadarmo krev prolívat, leč jim – tam líp v tom země ve klínu, kde nemusí se v hanbu dětí dívat. Ne – neželte těch padlých hrdinů! 140
Španělská romance.
Ve Španělské zemi krásné mnohé srdce dýkou shasne. A že každý má tam dýku, mnoho je tam loupežníků. A že mnoho loupežníků, ještě více nebožtíků. Nebožtíci, ti tam leží, ku kaplím kde cesty běží. V kapli tam jsou staré modly, poutník rád tam u nich prodlí. Zbožný sic i bandit mnohý, těchto však má jiné bohy. Proto bandit ze poutníka rád udělá nebožtíka. Že pak zbožní loupežníci, mají dobře nebožtíci. Než jsou mrtvi, sic jim bědno, potom ale vše již jedno. Že však pro strach moc tam zle je, mnohý sám si smrti přeje. [141] A že vrazi zbožní páni, splní rádi každé přání. Zabíjejí k boží slávě, někdy také ku zábavě. Bohu duši; komu jmění, do toho nám pranic není. Pán bůh dal, brát jeho věcí, druhý nedal, bere přeci. Nezabíjí vždycky dýkou, někdy také puškou, píkou. Někdy hrá též bajonetto, mrtvému však jedno je to. Těm to ale jedno není, vysoko kdo život cení. A jej raděj’ v bídě tráví, než by vzdorně vzpjali hlavy. Takové pak dobrá škola Špán’ská bije jenom z pola: Zabije jim mozek v hlavě, umíte to zrovna hravě. Zabije jim srdce v těle, umíte to přeuměle. Co z nich zbude, ať si chodí, to jim více neuškodí. Tak se stává, po ulici že tam chodí nebožtíci. 142 Ti tam chodí, mluví, jedí, aniž, že jsou mrtvi, vědí. Vědí to však lidé jiní, a ti jim to říct’ jsou líni. Neb se bojí velkých křiků, ještě víc však loupežníků. Mohli by jim škodit lehce, a to nikdo v světě nechce. K tomu polomrtvých řady s lupiči jsou kamarády. Neboť staví boží muka na hrob jim jich zbožná ruka. Z zlata, stříbra, den i po dni, jak jsou kteří nebe hodni. A že všichni hodni k tomu, je tam křížků jako stromů. A že všichni v nebe rádi, staví si tam stromořadí. „Dík, ty bože na nebesí,“ což se z vás tak mnohý děsí, jenž tu sedí hrůzou stichlý, „dík, nás ještě nezapíchli.“ „Dík, ty bože nade všemi, v Španělské že nejsme zemi.“ Slyšeli jste vyprávění, slyšte také naučení: 143 Dvou nechavše sledních řádků čtěte zase od počátku. By však vás to nenudilo, čtěte, tisk co nechal bílo. A kdo nic tam neuhlídá, nečti, co se dál povídá. Neuvidí v dáli, blízku nic, byť celý svět byl v tisku. A ti světa tiskatelé v čerň přitiskli země celé. Ten pak, koho číst to lační, když byl přečet’, tu zas začni. Čti, – však není tak to lehce, když víc se mi napsat nechce. Stránka už je plna cele; rozzlobil bych tiskatele. Svědomí však ku pokoji těch, kdo chtí, tu ještě stojí: U nás nemá každý dýku – ne – tu není loupežníků. 144
U potoka.
A nechme toho světa – děvče moje, pojď, sednem raděj’ tu si u břehu a dívat budem se, jak ve běhu vlnek se hravých lesklé honí roje. Pojď, sedni si v tom vrby chladném stínu a budem dívat se, jak rybky tam si hrají, jak z vody žluté květy vyrůstají, jak vlašťovky se sklání na hladinu. A – budem snít – – U vody usedla si a naklonila nad hladinu hlavy: ku vodě černé shrnuly se vlasy a uchopil je v náruč potok hravý a houpá je jak dlouhé vodní řasy, kdy po vodě plynouce v náhlém styku s květem, co na břehu, se zachytily. „A budem snít – – můj hochu roztomilý či neslyšel jsi nikdy o vodníku, jenž po vodě své rozekládá sítě, či o rusalkách pověst neděsí tě, jež z večera leknínem hochy vábí a mrtvé z vod je pouští na úsvitě? Že nelze být rusalkou takovou! – Leč – ze mne, věř, tak krutá nebyla by.“ [145] K své tisk’ jsem její tváři nachovou: Milenko, chceš být básníkovou chotí? Nuž – rusalkou mu zcela takovou buď, o jaké v pověsti mluveno ti: Věčně jej vábi duše krásy květem a noř se s ním v hluboké tůně citů, kde tělo hyne – ale ve záchvitu volným se duše vzhůru nese letem, jak lesklá z vod se pnoucí bublina, když na dně hloubí život shasíná. A vodník? – věř, ta pověst pravdu má-li, též otčím nebyl panně uchvácené: Vystavěl palác čisté ze křišťáli a snesl vše jí skvosty drahocenné, co v jezer, řek se klínu ukrývaly. A palác mít v mé duše hlubině, kde šperkem city, tužby moje vřelé, a snít a plakat živobytí celé a radovat se v tiché tišině, nevzrušen nikým v slasti ani bolu, a věčně tak a věčně dlít jen spolu a věčně tak se okem v oko dívat, a na vodách když bouře rozhoupá se, z hloubi ti ňader kolébavku zpívat a kochat se v tvé duše stálé kráse – či taký vodník ukrutným ti zdá se? – 146
Modli se za mne, děvče nevinné!
Modli se za mne, děvče nevinné! To modlení ti dosud ještě přáno; tvým srdcem pusté prázdno nepoznáno, tlumící zachvění i jediné, kde duše struny vše se rozeznějí, kde slza, vzdech vše tužby zavine, co beze slov se modlí nejvroucněji. Modli se za mne, děvče nevinné! Mně nedáno víc v nebe vznést se lemy: tu duši tíží cos jak olovo, věsíc se každé zbožné na slovo, že sotva vzlétne zas se kácí k zemi. Tvá duše ale – v šeru hvězda bílá a její prosby – lesky bezstinné, jež hvězda volně v nekonečno sílá. Modli se za mne, děvče nevinné! [147] O jindy též měl perutí jsem k letu a vznášel se až k nebes temeni, a neb co dítě slouchal v nadšení těm krásným bájím o krásnějším světu; a jindy též se pjaly ku modlení na klínu matky ručky dětinné, a teď? – ó plakal bych, leč slz mi není. Modli se za mne, děvče nevinné! Když lid v zápalu zbožném pokleká bije se v prsa: „Bůh buď milostivý!“ já vzdorně stojím – ret mi úsměv skřiví, leč – srdce to jak dýka protéká. – Jsemť nevěrec – či kdos té věří báji? V tom od klekátka cos mi pokyne, to oči tvé se k nebi upírají – Modli se za mne, děvče nevinné! A přec to bolno, kdyby zavřená byl duch jen zář, jež shaslá, navždy zmírá, a nebyl hvězdný svit, jenž neumírá, třeba již věky hvězda pohřbena; a přec to bolno být tak bez shledání. Či ty snad věříš žití na jiné – O věř – a tvá nech víra mou též chrání – leč – modli přec se, děvče nevinné! 148
Ze vsi.
Do potoka kalina se potápí, potápí – „což tě při tom, můj holečku, srdce netrápí, netrápí?“ U potoka s vrby ptáče šveholí, šveholí: „„Však kalina jednou proudu přece povolí, povolí. Však ji potok přece jednou ponoří, ponoří, a ti lidé vaši lásku mladou umoří, umoří.““ *
Chalup a statek; na sloupku, na sloupku párek tam vrká holoubků, holoubků. U sivky holub zlativý, zlativý; viděli jste to jakživi, jakživi? [149] Co jste holubi dělali, dělali, že jste si pozor nedali, nedali? „Což pak my můžem za sebe, za sebe?“ Odtrhnou přec vás od sebe, od sebe. Stejný se k stejným přidáte, přidáte. Proč vy si pozor nedáte, nedáte! Což je ta láska divná věc, divná věc, že neučí jí jedna klec, jedna klec! Ten holub přec si uvykne, uvykne; ale to srdce nezvykne, nezvykne. *
Chodili spolu k páteru, k páteru, by vymítal z nich nevěru, nevěru. „Což katechismus lehký přec, lehký přec; nevěru vyhnat snadná věc, snadná věc.“ 150 Což té jít lehko kážete, kážete; když ku jiné nás vážete, vážete. *
Což vy tomu, má matičko, říkáte, říkáte, že tak ten můj mladý život hynout necháte, necháte? Což pak vás to, můj tatíčku, nezabolí, nezabolí, že trháte naše srdce zrovna v poli, zrovna v poli?! *
Matička pláče ve dne v noci, ve dne v noci: „Ubohý synku boh pomoci, boh pomoci!“ Tatíček zpívá týden celý, týden celý: „Však srdce s jiným páter scelí, páter scelí.“ Již nad štolou jim páter říká, páter říká, ženich cos klne, panna vzlyká, panna vzlyká. A rok – a kněz se černě strojí, černě strojí; a přec nebyli nikdá svoji, nikdá svoji. *
151 Přes olšinu mladé ptáče polétá, polétá – „bez tebe co, můj holečku, co mi do světa, do světa? Vždyť jsem ti to, můj holečku, říkala, říkala, hleď, kalinu na potoce voda urvala, urvala.“ U potoka s vrby ptáče šveholí, šveholí, že ji tam v té tmavé tůni nic víc nebolí, nebolí. 152 Frant. Šimeček.
K svatému Janu.
Pravila matka k dcerušce: „Zastav, mé dítě, ňader stesk, mlč, půjdeš se mnou do Prahy, tvůj žal rozptýlí města lesk. A krásnáť Praha, dceruško, podivíš tak se mnohému; již stiš se, budem putovat na jaře k Janu svatému.“ „„Ach matičko, má matičko, co může mi ta Praha dát? Museloť srdce by mi tam dvakrát tak bolně usedat. [153] Když tenkrát jsme se loučili, ty’s slyšela mé nářeky, on s láskou k Praze odjížděl a tam ji pohřbil na věky. A Praha, díš, tak krásna je a mnohá tak tam krásná věc; však jednu kdybych potkala, mně srdéčko by puklo přec. A každý krok by slzu stál, za každým hledem lít’ by vzdech, mně volněj’ doma v komůrce, té smutné pouti, matko, nech. A chceš-li přec, toť svatý Jan tam u hrobů i u nás, víš? Tam z jara budem putovat – a máme tam tak mnohem blíž.““ 154
Ve fortně.
Zavřeli hocha ve klášter, by zapomenul světa; bděl fortník, co práh klášterní již dlouhá střežil léta. „Pusť fortníku mne dobrý ven, ta těžká otevř’ vrata; chci v sad, kde pestrý květu pel a slunka záře zlatá.“ Muž obezřetný fortník byl a zkušenost měl v mnohém: „Květ šálí, slunce zapadá, ty obírej se s bohem.“ Přec doléhal hoch na něj dál a nedbal důtky žádné: „Byl’s také mlád, vždyť nebylo tvé srdce vždycky chladné.“ [155] Muž obezřetný fortník byl, přec říci dal si v mnohém, on těžkou spustil závoru, řka: „Putuj, ale s bohem!“ A na svobodu spěchal hoch snů jarních na peruti – a kláštera i fortníka hned zapomenul s chutí. Než fortník šedý chová jej až po dnes v zpomínání a stýská si, co práce mu ti mladí dají páni. 156
Zpověď.
Chodila klečet před kaplu skleněných dveří kláštera, nahlédla v zraky hluboko mladého pana pátera. Tu sevřel srdce nepokoj a sevřel srdce tajný žal, šla vyznávat se z viny své – pan páter krásně zpovídal. Pan páter mluví o ráji, o věčné lásce, naději, o andělích, že dívce se až oči touhou rosejí. A když jí všechno pověděl, udělal kříže znamení: „Ty’s velká, velká hříšnice – přijď častěji sem k modlení.“ [157] A dívka, velmi kajicná – ji páter denně uhlídal, až svatá se z ní stala již, a jí se páter zpovídal. Klekají dlouho u sebe a slzma štolu rosejí – o víře mluví, o lásce – o žádné ale naději. 158 Vácslav Šnajder.
Ach, již to dávno!
Byl kdysi lid – ach, jest již dávno tomu, že v pohádky jej jako reka kladli a trnuli, že pánem blesků, hromů; před hvězdou slávy jeho slunce vadly. Ach, již to dávno! – Netřeba se báti, že jeho duch zas světem pozatřese, že lež a hanu hrotem blesku schvátí a vrahy s trůnů skrvavělých snese. Ach, již to dávno! Uvolněte smíchu, vyvalte kletbu jemu na památku, on byl tu kdys! Teď volno zase hříchu, a jeho sláva jenom v kolovrátku! [159] Ach, již to dávno, což jste tomu rádi, že jeho duch kdes’ po oblacích pílí a černou chmurou oči kalné hradí a v útěchu si starou píseň kvílí! Ach, již to dávno! – Bylť on Fingal v boji a Ossian v písni – nač to vzpomínání! Již vaše hana k výbuchu se strojí a žezlo k novému zas bičování! Ach, již to dávno! – Nač té písně tady? Vás rozesmát a posměch sežít lidu, jenž dav si chleba vydrat, mře teď hlady, zblbělým Jobem těše tu svou bídu? 160
Co v světě tom je za krásu?
Co v světě tom je za krásu? Ty pestré davy lidu, jichž tváře bledé, zedrané, v jichž oku zřít jen bídu? Co v světě tom je za krásu? Ta pestrá havěď v hříchu, ta líc, co chlípnou rozkoší v rouhavém tuhne smíchu? Co v světě tom je za krásu? Ten přepych velkých pánů, již zvukem zlata v hýření odzvání ctnosti hranu? [161] A děsí se, že lid, jenž jim svou krví lůžko zdobí a zlata kupí poklady, je nahou bídou zlobí? Ach, kdybych neměl svatyni z ryzého v srdci zlata, v ní tebe, matko ztýraná, co’s bolestí svou svata, a kdybych nebyl v svatyni kněz, matko, lásky tvojí a knězem lásky k lidem těm, co po pás v slzách stojí: To zatratil bych život svůj a klnul mu, že vinou, a hynul v hříchu, zoufání, jak steří jiní hynou! 162
Na křižovatce.
Však„Však on jí zvykne!“ povídají staří; „a třeba den, dva, tři se spolu sváří, to není ještě oheň ve stavení; bez trocha vády žádný sňatek není.“ Tak povídají, – dědoušek však kývá svou hlavou šedou; víť on, jak to bývá, když není láska štolou mladých lidí, víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí. Však co to na plat, marné domlouvání, tatíka vůli nikdo neubrání a třeba hoch byl jak ta kaple bledý: „On musí chtít, to pro dnes naposledy!“ [163] A hoch se zvedl, duši mu to mučí, že lásce sejček umíráčkem skučí, a ze stavení jako štvaný letí a letí – letí, – lásky ve objetí. *
Jak krásna je, když má tu slzu v oku, jak vodní lilje v hravém vlnek toku! Jak krásna je s tím rmutem na té líci, jak z alabastru socha na měsíci. Již nemá matky, otce nepoznala: je dítě lásky – jak to v srdci pálá! Jí matka studem odumřela, bolem, a otec, bůh ví, kterým chodí dolem. Jen v lásce hocha znala živobytí, jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí! A jej – má ztratit, – že je lásky dítě! Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě. Dnes naposled – a přec to tak být musí, třeba to srdce bolest ve prach zdusí; dnes naposled – ach jak jej tiskne k sobě, tak jako matka zmírající robě. 164 Jsou němi oba, – nač tu také slova, kdy havran lásku ze srdce jim klová? Dnes naposled – i přísahu si složí, že do hrobu svou lásku nepoloží. A křižatky tak pusté jsou, tak teskné, jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne, jen větrů šumot kolem rozléhá se. „Za rok a den, tu obejmem se zase.“ *
A svatba hlučná byla den hned na to, ta nevěsta je samé pentle, zlato; i pije, tančí, bouří starý, mladý; jak posedlý ten kantor housle hladí. I ženich pije, výská, v kole bouří, až od podlahy síň se prachem kouří, a ženich výská, až se tatík diví; leč hlavou kývá dědoušek ten sivý. A div se tatík plesem nerozskočí, že jeho hoch jak posedlý se točí, a povídá, že zná ty mladé hochy: „Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“ 165 Tak pilo se a bouřilo až k ránu; již v kapli zvonek svatou světí pannu, již dědoušek se káravě v to vkládá: „Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“ I uposlechli; dědouškovo slovo, to platilo jak páně páterovo. I každý s milou vykradl se zticha, jen ženich ještě z kola nepospíchá. A v ruce sklenku pije, dupá, skáče. I dopil, sedá, – hlavu kloní – pláče, zas setře slzu, novou sklenku stiskne, do kapky dopil – vyskočí a výskne. *
Již brzo rok, co svatbu měli spolu, však divná pověsť běží po padolu: že ženich hýří – až to proti bohu – a jeho žena – v hrobu jednu nohu. On pije jen, a marně tatík brání. „Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání; ta hlava jeho jak dědouška bílá, velká to bolest, co ji pobělila. 166 A dědoušek? – ten nediví se tomu, že vnouče až den bílý chodí domů, on ví už mnohou takou historii: jedni se věší – druzí zase pijí. *
Je tuhý mráz tam, žena sedí doma, modlitbu vzlyká sinalýma rtoma a tatík churav ku krbu se tulí – a syn? – ten někde ve dví sklenku půlí. A venku vichr – mráz jde po všem těle a žena v mukách vzývá spasitele: „Je dávno půlnoc, on tu ještě není, ach bože, odvrať od něj pokušení.“ A již se zvedá – na lože se klade; ach divý sen jí srdce svírá mladé, a tatík také u krbu již dřímá – jen dědek ještě růženeček třímá. *
167 Tam na křižatkách, odkud tolik lidí tak poděšených? co jich oči vidí? Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči, kol stuhlých vlasů jíní věnec točí. A vedle něho jakás’ divná žena, nikdo ji nezná, v hadry oblečena, na hlavě věnec z podivného kvítí, ach hrůzný bol to, tak co oko znítí. Tak dodržela přísahu mu svoji, že na křižatkách svatbu si vystrojí to do roka, i přišla v divném rouchu, svatební věnec kolem ze rampouchů. I dědoušek sem šlape – ach již tuší – i slitování prosí jeho duši! I ženu poznal – a ta hlava sivá se jako tenkrát bolestí rozkývá. 168
Plakala bříza, plakala.
Plakala bříza, plakala, větříkem slze stírala; stonala dívka v zátiší, nikdo těch stonů neslyší. Potok si bublá vesele, zejtra že boží neděle; dívka ta pláče tak zticha, jako kdy lístek zavzdychá. V hnízdečku ptáče zasíná, píseň mu v hrdle zhasíná, v srdečku láska umírá, smutek ji rouškou zastírá. [169] Kdo pak jí růvek vykropí? Bolest jej slzou vytopí. Modlitbou kdo si vzpomene? Spustí naň víko kamenné. Povadlo růží na tisíc, povadlo srdcí ještě víc, ku hrobu dnes co vyzvání, zazvoní zítra k oddání. 170
Svatá svatba.
Pojď, milenko, tam na horu, kde slunéčko nám blíže, to knězem bude milosti a ruce naše svíže. I šli na horu pospolu a líbali se v líce. Ach on je synem rychtáře a ona – poběhlice. I vešli v bílou kapličku a klekli u oltáře a modlili se v objetí a líbali se v tváře. [171] Jim slunko bylo páterem, paprslek štolou zlatou a panna Marja družičkou, i svatbu měli svatou. A když byl obřad vykonán a páter v sakristii, svlék’ talar a pak za horou ve černém rouchu mijí. Šli dolů s ptačí muzikou, však sladší chvěla tělem – To „svatá“ svatba před bohem a svědkem spasitelem. A tamta svatba, co měl pak s bohatou dcerkou tady, to svatba byla před lidmi. Tak hyne život mladý! 172
Matce.
I.
Chtěl bych ti celé srdce dát, však nejsi sama na světě; – mám ještě jednu matičku, chce též kus lásky dítěte. A dobrá také, jako ty, jenom že více trpěla! – Ach, kdybys rány hluboké té druhé matky viděla! Ty řekla bysi: „Dítě mé, té víc tvé lásky potřeba; dej jí to celé srdce své, mně drobečky jen ze chleba!“ Tak řekla bysi, matinko, a vlasť, ta by ti žehnala, že to, co tobě nejdražší, jsi celé jí jen nechala! – [173] II.
Ach bože, nemám nikoho, jen tebe, matko stařičká! Ty nejlíp cítíš, proč má líc je utýraná, bledičká! – Ty každé slze rozumíš, ach, že jen slzy pro tě mám! – Ty setřeš slzu, zašeptáš: „Pojď, dítě, ať ti požehnám!“ – Ach, požehnej mi, požehnej, udělej křížky ve tváři, a na rtech, v oku, v srdci smích, – pak půjdu směle k oltáři! – A povím knězi: „Obětuj můj život v žáru hranice a za tu oběť poděkuj se mojí drahé matičce!“ – [174]
Má píseň.
Má duše strom je košatý, pln zelení a květu a na něm ptáče – píseň má se poukrývá světu. A když je ticho po kraji a teskno, bolno všude, tu ptáče napne hrdélko a píseň těchy hude. A když je bolno ve kraji a všechno slze roní, tu ptáče svine křidélka a umíráčkem zvoní. A když je bouřno ve kraji a strom se v blesku chvěje, tu ptáče vzepne zvuků proud a písní mraky zreje. [175] A zpívá, až se třese kraj, div nepuká mu hrudí, až tryskem píseň protkne mrak, a měsíc, hvězdy zbudí. A vše když plesá kol a kol, tu zmlkne milé ptáče a čeká, až v tom plesání se někdo rozepláče. 176 Ervín Špindler.
Moje myšlenky.
VIhké oči mé roztoužily se, moje myšlenky rozletěly se. První vyploula z lesa na horu, aby změřila dálku obzoru. Druhá snesla se v houští zelené, pozastaviti vlny pramene. [177] Třetí letěla k nebes výšinám, tam, kde klenbu vznes’ velký světa chrám. První obzoru nevyměřila; druhá pramene nezastavila; třetí k blankytu nedoletěla: ale každá z nich v Tobě utkvěla. 178
Sny.
Pod košatou lípou snil jsem, stesku plný, po obloze vítr hnal oblačné vlny. A v mé duši tajné ozvalo se přání, abych byl tím mráčkem, který v dál uhání. Pod košatou lípou snil jsem, stížen tísní, na haluzích ptactvo usínalo v písni. A v mé duši nové ozvalo se přání, abych byl tím ptencem, pěcím v usínání. [179] Pod košatou lípou snil jsem, k nebi hledě, luny zář se lila tajemně a bledě. A v mé duši opět ozvalo se přání, abych byl tou září, mroucí za svítání. Mrakem jsa bych skanul v rose demantové, by mě z růže vpili Tvoji smaví rtové. Ptencem jsa bych Tobě při měsíčku zpíval, perutí Tě chladil, v oko Tvé se díval. Září jsa bych klad’ se na Tvé čelo v spánku, střeže od soumraku sny Tvé do červánku. 180
Sonety.
I.
Má je!
V mé duši jasno! Nebe otevřeno. Před trůnem klečím, bych se zpovídal; tak krásnou jsem Tě nikdy nevídal, ó žel, že nemám pro své city jméno. Však Ty, co nemůž’ býti vysloveno, snad v zraku přečteš, který touhou vzplál, snad na rtu zočíš, který zumlkal, když zvolati chtěl k Tobě: Má buď, ženo! Kararský mramor kouzla zrakův nemá, a malíř tvoří, žel, jen ústa němá! Kdo Tebe pojme, vtělený sne ráje? Jen ten, kdo v pýše varyta se chopí a srdce báj v strun šumný jásot ztopí, by zapěl světem hrdé slovo: Má je! [181]
II.
Echo.
Ty’s celý vesmír naplnila slávou! Tvým úsměvem se červánek zdá rdíti, Tvých zraků bleskem jarní slunko svítí, po Tobě haluz touží písní ždavou; a kde se zjevíš s tváří usměvavou, tam hyne bol a blaho srdce vznítí, a pro Tebe-li nelze, Marje, žíti, ať hrob se zvedá nad mou bídnou hlavou! Tvé jméno volá vodopádu šum, nad nímž se skála zvedá k nebesům. A pro Tebe-li nelze, Marje, žíti, chtěl bych tou skalou věkovitou býti, bych, až snad potok tajuplným dechem Tvé jméno poví – mohl býti echem. [182]
III.
Vy smavé oči.
Smavé vy oči, strážci cudných tváří, na nichž se mnohá slzná perla chvěla; vy zřítelnice jasné archanděla, jenž v lesku slávy trůní na oltáři; vy hvězdy stkvoucí, z kterých milost září do útrob mých, kde žalost místo měla; vy světla světel, žhavé jiskry čela, v nichž dva se světy snoubí a zas sváří: K vám moje tichá noční píseň letí, by ždala lásku, ždala slitování; vás moje tichá noční píseň světí, by mřela v touze, mlkla v celování; k vám pěvec zírá, jenž se pustil v moře by u vás ráj – či věčné našel hoře!
[183]
Buď dětinná.
Jen jednu prosbu splň: buď dětinná, a nezapírej mladou, bujnou krev. Ty’s sotva vypučelá květina, pro kterou svět má tisícerý směv. Rozpoutej duši, neklaď srdci pout: hle, nad Tebou se nebes brány klenou, ó, nedej útlé duši zahynout: buď vždy a všude tím, co být máš – ženou! Ti lhou, co zapírají ňader cit, a příroda jim vtiskne kletby znak, neb dílo její hodlá rozbořit, kdo k pouhé hmotě upírá svůj zrak. Kdo citu odvyk’ – opusť tábor náš a jdi si mezi luzu zotročenou: Ó, chraň ten plamen, který v srdci máš, buď vždy a všude útlou, něžnou ženou! [184] Těch lidí střež se, kteří jménem věd Ti hlásat jdou, že láska směšna jest; jich duše chorá zná jen chromný let a nekyne jim míru ratolesť. Jen v lásce blaho – v srdci pravý ráj; cit ženě sluší, važ si toho věna a lásku v něm před podlým světem taj, buď vždy a ve všem jemnocitná žena. Krb rodinný buď svatým chrámem Tvým! Hle, kyne večer. Tichne světa ruch. Do okna měsíc leskem stříbrným se mile plouží. V dumách bloudí duch. Slov netřeba tu! Ňadrem oddýchá cit, pro který jsem marně hledal jméno. Stín ožil; – děva v náruč pospíchá: „Zde na mých prsou je Tvá říše, ženo!“ 185 Frant. Vlna.
Orion.
Ej, což tě rmoutí, široká dolino, jež’s napojila první moje zraky, že líce své jak čelo nevěstino obtáčíš smutně mlhavými mraky? Ej, což tě rmoutí, šírošírý kraji, ztopený v záři pršků luny bledé, jehožto luhem jasné vlny hrají, kde jarý tok Vltavy kroky vede? Ej, což tě rmoutí, šírošírý kraji, jediná slastná lásko duše mojí? Již jdu, již jdu položit hlavu svoji, kde šeřem písně vánků tvojich hrají! [186] Tvá sláva zhynula v kratičké době, zbořených hradů rumy svalily se, na hřebu meče řinčí, pouto v kobě, a rodných písní proudy skalily se. Ach, marně lev tvůj, hlavou potřásaje, zem sesypat chce se tvých králů hrobu a marně ryje, katy proklínaje, Čech rádlo v ztuhlou země ve útrobu. Vše marno, marno – národ postonává, a co jej bídně při životu chová, je dávno v květu opadalá sláva, již v lék mu skytá píseň básníkova. Žel tušíme, co as nám osud chová, a běda věřit, co se mysli vtírá; jet propastí ta hloubka myšlenková, jež našim nadějím se otevírá. Když skropen krví oltář obětovní, což nesmazána ještě dávná vina? Již setlel popel kajícího syna; tajemná moci, zda jsme sobě rovni? O žel, zda tvoje nezlomená síla svou oběť na hrobu až okraj klátí, pak spása naše teprv uhodila, kde věčný sen vše boly srdce krátí. 187 Zvučí na větvi zpěvy ptáčete, že každé srdce v zachvění se sklání, jen vy proč oči posud pláčete? Zda ona hvězda není hvězdou ranní? Noc zanikla a šerem jitro vstává a světa šířem letí, temno plaše, blesk přejasný; despota postonává a lidstvo vítá svého mesiáše. Buď vítán, vítán! Má i duše jásá a cestou klesty olivové klade. – Svobody touho, ty’s ta lidstva spása: buď zdrávo, zdrávo, bohatýrstvo mladé! Ó naděje, ó nedej, nedej věřit v ty temné listy osudové moci; hle, vidím národ proudu vlny čeřit a jitro vstávat po deštivé noci. Na luhu svěží tráva zelená se, nad osením zas skřivan luzně zpívá, na sadě růže rdí se v nové kráse a lidské srdce v své se nitro dívá. Ó, žije, žije! tepna znovu hraje; a mozkem bujný myšlenek proud teče, a prapor chví se, nad zástupem vlaje, nad syny oněch z kalicha a meče! 188 Ba národ žije, národ neumírá jak bílá muška za večera v břehu, již splaví vlna, zahalí noc čirá. On řeka sama na bouřlivém běhu, a zda ji propast pohřbí ve svém lůně, jak hromů chasa v hlubinách to brojí, a zem se chví a ku porodu stůně, až pukne hrob a proud se znovu rojí. Jen sluncem vyschne bystřina, co spíchá záhubným chvatem hynout na úskalí: života nemá, bouř ji živí lichá; však mocný proud se stejně k cíli valí. Ó hvězdo jitřní dlouhých šerých nocí v temnotě probdělých a v pláči štkaných, ty hvězdo plavců mroucích bez pomoci, ty kotvo srdcí k zoufalosti hnaných, na siré stepi vlažné rosy zdroji, sklenutá duho nad zkrveným dolem, prapore lidstva v zoufalosti boji, balšáme duší utrápených bolem, ó naděje! viz, hlouček tvojich synů za mocný prapor svobody se bije, ó, neprchej, ty těcho srdcí z klínu, až nový den nám vavřín v skráně svije! 189 Žitomír Vrba.
Silvestrová pohádka z r. 1866.
Jest kdesi mocný, silný hrad tam chladném na severu, a s oken září světel třpyt jak ve pohádce, věru. A v hradě hlučno – veselo a dost drahého vína, nu – však již na to vydělá ta bídná luzovina. Jsou hlavy plny moudrostí a ústa plna smíchy, a dveře zvolna otvírá stařeček smutný, tichý. [190] I dí tu jeden ze sboru: „Ty’s vetchý – jak rok starý, a jsi-li jím – nu, k čemu si začínat s tebou sváry!? Ty’s vůli naši pokořil a budil luzu k hnutí, nuž, prázdním tento pohár ti na věčné zahynutí.“ A znovu zvoní poháry a pění tok se vinný – I kráčí stařec ze sálu do chýžky luzoviny. A na rtech, sotva živých již, usedá úsměv hravý: „„Já jdu se s vámi rozžehnat, vy tvůrci příští slávy. Vás odchovali k hanbě jen, vás, otce příštích dějů, a posměch, bídu vseli vám mých zašlých do šlépějů. 191 Ti z vás jim chtěli život dát a hrozili jim katy, ti chtěli žít – zvraždili je svým hodům na útraty. Vy prosili jste o chleba a potupou vám stlali – Já ptal se, či že živi jste? Vy ozvat jste se báli.““ – A udivených dětí sbor si slova jeho šeptá: „Nuž, jen ať přijde jiný zas a znovu ať se zeptá!“ 192
Hoj, pozor! chaso bojácná!
Hoj, pozor! chaso bojácná, my jdeme v tance kolo, my dosti dlouho stáli již a chcem mít jednou solo. A vy nám hrajte veselou, vy líní muzikáři, či za naše se peníze ni krev nám nerozjaří? – Hráli jste dlouho „smutnou“ již a cizím „volnou“ k bálu, zde groš, za naše veselí, poslední do cimbálu. [193] Jen zahrajte nám divokou, jak když se hrotí trůny, my chcem být jednou veselí, byť praskly všechny struny. – Teď pozor! chaso bojácná, my jdeme v rejů kolo, a nechcete-li s námi jít – pak budem tančit solo! – 194
O hadu.
Byl ráj – v něj svůdný had se vloudil, by klamem svedl lidstvo z ráje; a práva meč je v bídu soudil. Tak dávná učí kněží báje. Byl jiný ráj – v něj svůdce nový vetřel se světla září s lživou, on volnost svedl na okovy a v hanbu pravdu vítězivou. Byl svůdcem, soudcem, soudu mečem, jenž katu skláněl vzdornou šíji – – – a my – my hanbou život vlečem, nám dost již, že nás nedobijí. A svod, a bída, hanba, kati, vše jde v té báje starém řadu, či konec také přijde brzy, kde rozšlapeme hlavu hadu? [195]
Effeta.
On nesl dlouhé bídy tíž a s umlklýma rtoma byl rád, že psotou žíti směl a že směl sloužit – doma. Či vlastní nezná měřit již, či tyrana to vinou? Jen ví, že nové hanby kal za službu vezme jinou. A za to bídou, okovy mu splácí rod ten vlčí – a on – on každou nese tíž a slouží zas a mlčí. – Již effeta těm ústům tvým, jež z otroctví tě viní – jiným’s již sloužit doved’ dost, věz sobě sloužit nyní! [196] OBSAH.
Strana Jan Bušil. Resurgite!1 Svatopluk Čech. Chaloupka5 Husita na Baltu9 Bohuslav Čermák. O výpravě na černé moře14 Vojtěch Černý. Kam skryjem hanbu svou?29 Či láska má tě neděsí?31 Na to, ach, jsme nevzpomněli33 Zvonky34 Lásky kříž35 Otakar Červinka. „Kristus na poušti“36 Jsou přetajemné v snění hlubiny38 Upír41 Vanda43 Jaroslav Goll. Robert Guiscard59 Morituri te salutant, caesar!64 Ve snách67 Teskno71 Já, dívko, slyším andělíčky zpívat72 Josef Josefovič. Smělý hoch73 [197] Strana Alois Kotrbelec. Po válce75 Kaple77 Prosba78 Miroslav Krajník. Sen79 Zpomínky80 Myšlenky81 Jaroslav Martinec. Chátra82 Na hřbitově85 Emanuel Miřiovský. Otevřte brány!87 Mému národu92 Vlastencům94 Romance96 Na věži100 V kostele104 Frant. Lad. Polák. Zelený čtvrtek106 V. J. Pokorný. O té lásce!114 Dívčí popěvek115 Bohuslav Ptačovský. Dřevěná noha116 Na hřbitově121 V hospodě122 Opuštěná124 Větrové125 Matička126 Střecha127 Na tebe se upomenu128 Hvězda129 Zmizelá radost130 Mé písně131 Ladislav Quis. Na skále132 V Čáslavi nám ho pohřbili133 [198] Strana Josef V. Sládek. Kronika134 Poželte, bratři, padlých hrdinů!137 Španělská romance141 U potoka145 Modli se za mne, děvče nevinné!147 Ze vsi149 Frant. Šimeček. K svatému Janu153 Ve fortně155 Zpověď157 Vácslav Šnajder. Ach, již to dávno!159 Co v světě tom je za krásu?161 Na křižovatce163 Plakala bříza, plakala169 Svatá svatba171 Matce173 Má píseň175 Ervín Špindler. Moje myšlenky177 Sny179 Sonety181 Buď dětinná184 Frant. Vlna. Orion186 Žitomír Vrba. Silvestrová pohádka z r. 1866190 Hoj, pozor! chaso bojácná193 O hadu195 Effeta196
[199] Objasnění.
Str. 1. Resurgite = Vzhůru! str. 14. Karabela = kozácká, vlastně tatarská šavle. str. 15. Asavulou sloul pobočník atamana košového, náčelníka všech Záporožců. Byli dva a patřili k starešinům síče. str. 15. Záporožská síč, také prostě „Síč“ či „Koš“ byl opevněný tábor neženatých Záporožců. Tato neměla stálého místa, nejčastěji však nalézala se na některém z ostrovů Dněperských mezi prahy. Udržela se až do r. 1775, kdy od cárevny Kateřiny II. zničena jest. str. 15. Petr Konaszevicz Sahajdaczny narozen r. 1599, rodem šlechtic, stal se z prostého kozáka nejslavnějším vůdcem kozáků, vodě své molodce na nejsmělejší výpravy. R. 1625 podnikl válečnou takovou výpravu na černé moře, dobyl Varny a Kaffy, ano sám Cařihrad zapálil. Téhož roku porazil Turky na Dněstru u Galače. Zastrašiv tyto a Tatary, proti Rusi zbraň svou obrátil, oblehaje Moskvu r. 1611. Na konec života odebral se do kláštera a odtud jen tenkrát vyšel, kdy vlasti nebezpečí hrozilo. Památka o něm, jenž vzdal se žínky za tabák a dýmku, žije podnes v Ukrajině. str. 16. Kontuš = svrchní oděv, jedna z hlavních částek polského národního kroje. str. 16. Šajka = čajka, lehká lodice 10–20’ zšíří o 12 veslech, tak že na každé až do 100 mužů směstnati se mohlo. str. 17. Ataman kuření jmenoval se náčelník kuřeně či pluku kozáckého, čítajícího 200–600 mužů. str. 18. Kobza = zvláštní druh kytary. str. 21. Šerbet = chladivý nápoj turecký. str. 21. Saltimbanky = tanečnice. str. 27. Tamerlama = skvostná látka ze zlata a hedbáví. str. 27. Bunčuk = konský ohon na tyči. str. 64. Morituri te salutant, caesar! = Smrti zasvěcení zdraví tě, caesare! – Slova, která gladiatorové v cirku římském, kolem caesara se berouce, provolávali.
E: jf; 2004 [200]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Sládek, Josef Václav
(„Ruch.“ Básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Sestavil Josef V. Sládek. /Čistý výnos věnován národnímu divadlu./ V Praze. Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: VIII+200