Jsou přetajemné v snění hlubiny.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Jsou přetajemné v snění hlubiny.
Jsou přetajemné v snění hlubiny, kdy duše volně vesmír prolétá, a čarné vykouzlí si krajiny, kam tajnou, nevidomou silou zalétá, a vidí řeky, háje, výšiny neznámým zastíněné stromovím; tam slunko jasněj’ nežli u nás svítí, tam jinak vše než na zemi se cítí, halíc se světlem různým nachovým. Jakýsi nikdy necítěný klid, jakési ukojení vane duší. – Jak blažený, jak přesladký to cit, když duše také slasti bolně tuší, jež nelze pojmout, nelze vyslovit! [38] Či vskutku jest to pouhý jenom sen, či kráčí duše ve snu všehomírem od hvězdy k hvězdě v světě šírošírém, a zří, co neuvidí v žití den? Či dříve jednou naše duše žila v onom tak luzném čaroskvoucím kraji, kdy čistších někde ještě slastí pila, než jakých jí ta těla pouta dají? Či slasti, které nyní jenom snila, též v skutku bude v onom světě žít, kochat se v oněch krásách, které vidí, s dušemi předrahých jí v světě lidí? Ach jaká slast, tam s nimi věčně dlít! A tak se vznášet s nejdražšími světem od hvězdy k hvězdě v lásky jasných bytech, ta věčná tajemství zřít chvatným letem, kochat se s nimi v přeposvátných citech, ba k světla zdroji vznést se smělým letem, žít jako sladký zvuk, jenž duší vane, a přece mohutně co věčná síla, jež od věčnosti tvoří nová díla, a vědět: slast ta nikdy nepřestane! 39 Ach sladké pomnění! – Sny duše mojí, snad přízraky jste pouze mysli matné! Nech – duše ráda přízraky se kojí, zalátá s touhou výše do závratné, kde sny ty na čas bolné rány hojí, jež zasadil jí svět. Jak známe málo až dosud to, čím duše naše jest! Snad přec to s oněch jasných výší zvěst, či se to duši mojí jenom zdálo? 40