Kronika.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Kronika.
Dej vnouče sem tu starou kroniku – Má prabába – kéž pokojně tam spala – a vím že spí – mělať to ve zvyku, když písma čtla – mi vždycky říkávala: „Pán strestá těch, kdož modlám cizím slouží, dík, počet let že dokonat již dal mi; ty modli se, ať dny tvé neprodlouží.neprodlouží.“ Tak pravím vám: Až zle – modli se žalmy; ,až nejhůř ale bude v chlebníku, tu starou tam si přečti kroniku.‘ Byl kluk jsem tenkrát, – trochu všetečen a dím: „„Kéž Pán dal telátko mi zlaté, před božím hněvem jsem pak bezpečen –““ A bába zas: „Hle mládež, tu to máte.“ [134] A byl jsem junák – trochu veselý – e – což vy, co to vesel, rozumíte – věšíte hlav ve všidní, v neděli, vy v patnácti již starci – což vy víte – Měl děvče jsem – svou mladou Aniku – Což čas tu dbát na starou kroniku. Však – nejdiv’ší i hříbě doskáče! Mně Hana úzdou – dík jí za ochotu! A nebylo nám nikdá do pláče, ač chléb jsme v tváře dobývali potu: bůh žehnal: všeho dost – i dítek dal mi. – Tu hrdlo nové kdy zas nebe dalo, začal jsem zpívat jednou večer žalmy, a v noci se mi o prabábě zdálo, jak na Jakuba sedíc řebříku dřímá – a u ní – shled’ jsem kroniku. Však nemysli si – boží dobroty že bývali jsme tenkrát mazánkové: dva pro sebe – a čtyry roboty a sedmý sotva k odpočinku – dnové, dá selskému i zubu tvrdou kůrku; na zámek půl, – a desátý díl knězi, třetinu hladovému Brandenburku a ten co nechal, v tom zas „naši“ vězí – 135 A pro nás? věř, že mnohém ve mžiku jsem myslel již na starou kroniku. A míjel čas, děd stal se ze kluka; bába šla učit zpěv se od proroků. Já učil též se: slz mít od vnuka, a od prabáby nemít smíchu v oku. I mnil jsem, Pán že přetěžce nás souží: my otroky, a trýzniteli druzí. Tu: „Strestá Pán – kdož modlám cizím slouží!“ mi zazní v sluch – a my – jsme modlosluzi! I křečovitě, ale bez vzlyku jsem oprašoval starou kroniku. Leč – všemu člověk zvykne znenáhla, i my si zvykli na tu cizí stravu. Zem naše ústa pro chléb dosáhla – však oni – pod zem sklát chtí naši hlavu a „nejhůř, až“ tak bába s přísnou tváří – Já zvážil – nuž dnes dej mi knihu v ruku! Však běda – zraku zbavilo mne stáří! Já zmeškal již – však – ty’s tu, ty můj vnuku – Jest nejhůř – – běda toho vinníku! Jdi hochu – jdi číst starou kroniku!! 136

Básně v knize Ruch 1: