Vanda.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Vanda.

Čas vymknut z dráhy. Kleté povolání

být zrozenu k jeho napravování.

Shakespeare.

(Hamlet: Jedn. I. výjev 5.)

1.
Dozněly zpěvu sladké melodie, potleskem hřmícím divadlo se plní; té bouři ustoupila harmonie: Thalie chrámem kolem lid se vlní, nadšených posluchačů četné davy své s loží kloní, s galerií hlavy co temný, nad jevištěm dlící mrak, z nějž vonný dešť ji obletuje kvítí; ba mnohý plá i jasným ohněm zrak, jenž více než-li nadšením se svítí. A opět vzhůru letí opona a lidé zas potleskem ani syti; [43] křik, lomoz nechce ustat dokona, kdy v dík mu platí zrak i poklona – však ona co – co Vanda asi cítí? 2.
Překrásný jarní večer již se skláněl a nade šírou, čarokrásnou zemí jak nové žití větřík se proháněl a vůni sel i dýchal zvuky těmi, jež jako tajuplná mluva země, jak šelestení lásky šepce jemně. – Růžové tvoří slunka zásvit lemy tam v západě, kde v modro přechází tak bledě jasné, čisté, průsvitné, jak předtucha kdy duší zasvitne, že v říše lásky cos nás provází. 3.
Jak krásná byla! Klenby azurové by lepost před tím kouzlem ustoupila, co ve výrazu jejích očí žije: z nich netušené tajemství se lije, z nich sama duše vše své krásy sílá. 44 Rty v rozpuku jak růže purpurové, jak červánky na nebi večerním: dvé družných vlnek, větřík když je líbá za červánků na břehu jezerním. Jak krásná byla! Tvář tak čarná, libá! Ach zdála se jen proto utvořena, by lásku v srdcích lidských rozsévala, by nad ubohým slze prolévala, by tam klečela v nebi, pokořena, v cherubů sboru, prosíc za hříšníky! však oko, oko, co se tomu rovná – ta jemná oka zář – jest nevýslovná! 4.
Kdo zasmutil však, Vando, tvoje líce? Jaký tvou něžnou duši tísní žal? Čarovná dívko, proč nezáří více tvůj zrak, jak druhdy diváky kdy jal, k obdivu pohnul tolikeré zraky? rci – ké tvou duši zastínily mraky, tak nevinnou, tak mladou, tak ach krásnou? proč čelo tvé to mramorové, svěží zastírá bol; proč oponou tou řasnou, kde pokladové vděků skryty leží, 45 proč s pod jemných těch víček slzy kanou? či snes’ by svět tě zřít tak zadumanou, tak smutnou, krásná dívko, nač ty slze? Leč ona stále hlavu kloní stinnou a zraky, druhdy jasné – jak ve mlze jsou – bledé hvězdy za šedého jitra, a stále z ňader vzdechy vzchází – hynou jak bublinky z bouřného moře nitra. 5.
„Proč strašný ten jsem učinila slib? Ach pozdě bude v žití pykat chyb! Však triumfy minulých právě dnů? a genia – či utlumit smím vzlet? a odříci se slávy, skvělých snů, co z mnohých na mne usmívá se let?! A vše je v lesku, slávě – všechny strávím a vše stojí jen jednu – jednu chvíli – však pokoření, hanba! – cti se zbavím – O hodinou jen jednou – dojdu k cíli! Či bohyni se nemám umění, jejíž jsem kněžkou, obětovat celá? I čest? – nač váhat v lichém domnění mnohé již stejné vedlo mínění 46 a kynula jim slávy dráha skvělá, pokryta láskou, zlatem, vavříny – a mně ty cesty navždy zavříny? – jen pro čest – čest – lidského zlátko čela?“ 6.
A opět v bolné city zadumána! – Tu v duše její hloubí vynořila ona se strašná chvíle – ona hana, kdy moc ji bohatcova pokořila – kdy před tyranem tím se v bídě třásla, kdy tvrdé jeho srdce s potěšením cítilo rozkoš nade jejím chvěním a mysl – jejích na vnadách se pásla – a panenská se hrdost v duši zrývá a pevné v ní se budí předsevzetí a síla zas dřív zmdlelou duší letí: „Jen pomsta, pomsta pro bídníka zbývá! jak uražená ženská ctnost ji mívá. – A zlato, zlato – bože na výsosti! či násilí dopustíš bídníkovu, by oddala se dívka do milosti a duše ctnost podlehla kovu, kovu?“ – 47 7.
Tu na východním nebi bledé plání co budící se rána lesklá zoře polilo svitem luny hvězdné moře, a vzduchem jemné pozachvělo vání a větřík, na Dunaji vlnky tvoře zašeptal v písni tiché jako hoře – o zašlé mladosti tajemné lkání. – A šepot vlnek tiše chvěl se z řeky jak jemná hudba v ucho dívčiny, jak vábil by v ty temné tišiny, kde konec hoře – na všechny již věky. I sklonila zrak v řeky hladinu, již lehký větřík v laškování čeřil, kde vzešlé luny svit se stříbrem šeřil, a návalem jak citů přemožena – zapěla Vanda v noční tišinu píseň, jež zvuky hudby provázena. Kým byla řeč ta sladká postižena, jež hudbou v duši city nejsvětější v nás probouzí, – zrazujíc nejskrytější v ní přání ukrytá – a v slova nezhalená? Tu, v nepostižitelné, hloubné tůně se noří duše – matných do propastí, 48 kde lidský duch, v té říši hrdě trůně, jest vznešen nad bol, nad pozemské strasti, jest v onom citů božském rozkochání, kde zmírá vše, – utichá každé přání, však duše sama, touhou téměř mroucí, takořka zosobněna v hudbu onu tu kráčikráčí v propasť k věčnému jak skonu – Tu opět touhou v hloubí ňader vroucí jest nešena v ty přetajemné kraje, kde upomínka dávná srdcem hraje, kde září světlo věčně nehynoucí. Tu opět v bouř, a hromu rachocení co vichru šum kol duše poletuje a v přetajemném – bolném osvícení se v lidstva spásu s mukou obětuje a pouta vše té lidské bídy drtí, umírá pro svobodu sladkou smrtí však – vítěz – v smrti – nad tyranem jásá. A opět v luzné přejde melodie co tichá, nevýslovná lásky báje, jež ohromnými křídly lidstvo kryje budujíc v srdcích člověčenstva ráje. Tu zazní výkřik, výkřik zoufalosti! jako kdy duše v strašných mukách zmírá a kletba mroucí ústa křečí svírá. – A teď – jak v pláč ztracenou nad mladostí 49 se mění zas litujíc toho žití, jež neuprosná na vždy hubí moc. Ach v květu mládí – bože! odtud jíti – Pak temně zazní: s bohem, dobrou noc! Však ještě jednou se povznáší výše jak duše pevná, odhodlaná k činu, jež mužně snáší muka za nevinu, poslední ozvěna – a zmírá tiše. – 8.
Podivně bylo dívce osamělé, v tom srdci bol se s mírem teď již střídal. Trvala dlouhém, trapném u zápase – teď úmysl však pevný zrát v ní zdá se a klid na bledém usedá si čele. – Jak mnohý boj, jejž nikdo neuhlídal, jen onen snad, jenž v srdce lidstva vidí, již probojován v lidském svědomí! Ohromné bojiště je srdce lidí a málo kdo má o tom vědomí, co mnohdy v malém tom se světě děje. Jak mnohé vítězství tu dosaženo, jež v historii není obsaženo – slavnější těch, o kterých básník pěje, kde tisíce životů poraženo! – 50 9.
Noc postoupala rychle víc a víc, však s Vandou se podivná stala změna; tou hudbou byla jako posilněna a pevně hledí budoucnosti vstříc. Tu na dvéře se ozve klepání – Nemohla pochybnosti ani mít – Ta hodina – to Armin musel být – a nepokojné všech žil tepání, ač myslela, že připravena jest, se ubohé tu dívky zmocnilo. To klepání, ten o kliku již chřest – tak odsouzenci ortele zní zvěst – tak umíráčkem když mu zvonilo k hodince poslední omračně v sluch, neb do poslední doufal ještě chvíle. Nadějí spásy klamnou jeho duch se kojil – k smrti potupné již píle. Tu v duši dívky vytanulo heslo, jež posilujíc prsa hrdost vzneslo: „Bol za zlato – bol věčný měj on za ně!“ A „dále“ zvolá Vanda odhodlaně. 51 10.
A byl to on, kol jeho rtů pohrával odporný úsměv, jenž však chtěl být sladký, důvěrně dívce dobrý večer dával a poklonil se jako dvořan hladký. A dívka jemu pokynula němě, by místo vzal – i sed’ a pravil jemně: „Vy víte krásné, přespanilé dítě, –“ „„Vím,““ přetrhne mu řeč tu ona pevně. „Proč pravě nyní přicházím – vy víte,“ započal opět – k cíli míře zjevně – „„Jste arcinepřítel jak lidí, jenž neuprosný, povždy neodbytný, jak na minutu smlouvy konec vidí, již duši béře v jícen nenasytný.““ Tak s úsměvem mu trpkým pravila. „Ach v tom jsem povždy vyhledával čest, to každého poctivce zákon jest. A šlechtic – měšťan – v slibu nebuď lest. A velmi byste jistě chybila, překrásná Vando, kdybyste snad hněvem mou péči, starost chtěla odměnit, již vždy jsem o vás jevil, vaším zjevem jsa jat. Minulost nelze proměnit a jistě toho ani nežádáte: 52 Čím byla byste bez mne bývala, zda vše, co máte, ode mne nemáte? Budoucnost pro vás bídu skrývala, by já se vás byl záhy neujal; mne trpký pojal v hloubi duše žal, kdy shledl vás jsem, ana ku lepšímu jsouc určena, jste opuštěna byla. Genia zář se vašem v duchu kryla, zda bez mne světu by se objevila? Nuž poctivě slib daný splnivšímu i vy svůj splňte závazek.“ – Tak děl. – Však strašný pocit nitrem dívky chvěl. Co platno bohatství, co sláva, krása, kdy čest je v sázce? – Draze vykoupena! Ach před sebou – vždy bude zahanbena a nikde – nikde nesvítá jí spása. – 11.
Tu zarmoucenou hloubí duše její myšlenka spásy přec se pozachvěla. I povstala – bolem se prsa chvějí a sněhobílé roucho, co se bělá od šíje, nad sníh ještě bělejší, po postavě té bledé v řasách spělo. – 53 Nebyla nikdy – nikdy krásnější. – Ze růží vínek skvoucí vroubil čelo, dar z posledních triumfů spanilý, a kolem kadeře se vlnily tak volně, vnadně, jak by krásné lemy krásnější ještě obraz vroubily. Leč nad krásami vynikaly těmi ty její oči – kouzla krásné duše tu pojila výrazu v nevýslovném jak věčného se žití sladké v tuše k pohledu vznešenosti bohurovné. A oči ty – jindy tak volné, hrdé, teď v němé – tiché prosbě na něm tkvějí, jak obměkčit by chtěly srdce tvrdé. A nevinnost, jež měla by mít hrozbu, jen ji pro toho – tak kdo vysmál se jí: ta povržena – tichou má jen prosbu – a v prosbě té – již naděj’ poslední. I stála před ním jak ten cherub s výše a její hlas zazníval měkce – tiše: „Vy pán jste mocný, každé vaše přání, každinkou žádost vaše zlato skojí o jedné však nemáte slasti zdání: tom citu, jenž vám blahem hruď napojí, čin šlechetný kdy v sebezapírání pro blaho duše jiné vykonáte. 54 O probuďte v svých prsou taký cit, on víc vám podá slastí tisíckráte než rozkoše pozemské rychlý kmit, dobuďte blaha sobě takového: O dejte slova zpět mi vám daného a v modlitbách chci zpomínati vděčně a povždy vás – co – dobrodince svého, vám žehnati chci za to věčně, věčně – O dobuďte si takového blaha!“ „„Výborně přednešeno, moje drahá, Vám prorokuji dráhu slavnou, skvělou. Však – ostýchavost pryč – jen buďte smělou a všechny své soupeře překonáte, jak výborně vy přednášeti znáte.““ „Ach žádné tedy, žádné slitování!“ dí ona, slední tratíc naději. – „„O prosím, nechte toho šaškování, já podle vás si sednu raději.““ I skojila se dívka rozechvělá – a klidu zas stísněný nabyl duch: „Jen popřejte mi chvíli“ – klidně děla – „bych čerstvý mohla nadýchati vzduch.“ – „„To dobře tak, že jste si rozmyslila – vy vždy jste překrásná i moudrá byla.““ 55 12.
A nyní stála dívka na balkonu a vlnky dole tiše šepotaly, tak tiše, sladce, jak by duší hrály. A v modré výši luna s nebesklonu nad vlnkami se tiše vznášela, jak ku polibku by se skláněla – vždy níž a níž se nade nimi kloníc, a nad hrobem jak blaha slzy roníc. I Vandu svitem stříbra polévala, jež v jarní noci čarné vnady zřela. A z jejího, tak překrásného čela, kol něhož bledá zář se rozsévala, a z nevyslovné krásy toho oka, v němž jako odlesk teď se luna chvěla jak v jezeru stopena – ze hluboka – před nímž ostatní krása její bledla – z té celé postavy mluvilo božství. – Však jaká myšlenek ohromná množství rej divoký v té dívčí mysli vedla?! Ubohá dívko, co jsi přetrpěla? Kdo uhodne, co v duši tvé se dělo? Zem před tebou se v vnadách mládí skvěla a žití – žití žádalo si tělo! – Však hnusnost hříchu duší tvojí chvěla 56 a pokušení opět zaletělo. Tu slyš – to hudba sladká zdůlí zněla. – O ne – to bylo vlnek šepotání. Jak sladce zní těch božských zvuků vání, jak vábně kyne hloubný řeky klín a v něm dlí spása – za ní smrti stín. A opět jako bolné zastenání zaznívá hudba temná duší děvy, vždy víc a víc se blíží rajské zjevy a níž a níž – se dívka – nížej sklání. – Již v ony vykouzlené stoupá říše, kde nehynoucí, čisté slasti kynou, kde vyvolené duše blíž se vinou. Zastenal proud – a zase plyne tiše. – 13.
A marně Armin, marně uvnitř čeká. – Na balkon vkročil – dole plyne řeka jak jindy klidně, jako tichý sen. Však její šum zní jako pláč a sten co lkání pro zesnulou nevinu, jež záhy v lůně jejím našla hrob; ach – mladá tak, – a krásná, milá, svěží. – Již tiše spí, – nade ní vody běží – 57 a nikdy lásky neuvítá dob. – Však čistou, skvoucí duši děvinu či ji též na vždy smrti halí noc? – To dít-li můžeš – srdce není v tobě. – Leč vlnky tiše šepotají sobě – o ne – o ne – o dívko, dobrou noc! – 58 Jaroslav Goll.

Básně v knize Ruch 1: