Na křižovatce.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Na křižovatce.
Však„Však on jí zvykne!“ povídají staří; „a třeba den, dva, tři se spolu sváří, to není ještě oheň ve stavení; bez trocha vády žádný sňatek není.“ Tak povídají, – dědoušek však kývá svou hlavou šedou; víť on, jak to bývá, když není láska štolou mladých lidí, víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí. Však co to na plat, marné domlouvání, tatíka vůli nikdo neubrání a třeba hoch byl jak ta kaple bledý: „On musí chtít, to pro dnes naposledy!“ [163] A hoch se zvedl, duši mu to mučí, že lásce sejček umíráčkem skučí, a ze stavení jako štvaný letí a letí – letí, – lásky ve objetí. *
Jak krásna je, když má tu slzu v oku, jak vodní lilje v hravém vlnek toku! Jak krásna je s tím rmutem na té líci, jak z alabastru socha na měsíci. Již nemá matky, otce nepoznala: je dítě lásky – jak to v srdci pálá! Jí matka studem odumřela, bolem, a otec, bůh ví, kterým chodí dolem. Jen v lásce hocha znala živobytí, jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí! A jej – má ztratit, – že je lásky dítě! Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě. Dnes naposled – a přec to tak být musí, třeba to srdce bolest ve prach zdusí; dnes naposled – ach jak jej tiskne k sobě, tak jako matka zmírající robě. 164 Jsou němi oba, – nač tu také slova, kdy havran lásku ze srdce jim klová? Dnes naposled – i přísahu si složí, že do hrobu svou lásku nepoloží. A křižatky tak pusté jsou, tak teskné, jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne, jen větrů šumot kolem rozléhá se. „Za rok a den, tu obejmem se zase.“ *
A svatba hlučná byla den hned na to, ta nevěsta je samé pentle, zlato; i pije, tančí, bouří starý, mladý; jak posedlý ten kantor housle hladí. I ženich pije, výská, v kole bouří, až od podlahy síň se prachem kouří, a ženich výská, až se tatík diví; leč hlavou kývá dědoušek ten sivý. A div se tatík plesem nerozskočí, že jeho hoch jak posedlý se točí, a povídá, že zná ty mladé hochy: „Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“ 165 Tak pilo se a bouřilo až k ránu; již v kapli zvonek svatou světí pannu, již dědoušek se káravě v to vkládá: „Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“ I uposlechli; dědouškovo slovo, to platilo jak páně páterovo. I každý s milou vykradl se zticha, jen ženich ještě z kola nepospíchá. A v ruce sklenku pije, dupá, skáče. I dopil, sedá, – hlavu kloní – pláče, zas setře slzu, novou sklenku stiskne, do kapky dopil – vyskočí a výskne. *
Již brzo rok, co svatbu měli spolu, však divná pověsť běží po padolu: že ženich hýří – až to proti bohu – a jeho žena – v hrobu jednu nohu. On pije jen, a marně tatík brání. „Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání; ta hlava jeho jak dědouška bílá, velká to bolest, co ji pobělila. 166 A dědoušek? – ten nediví se tomu, že vnouče až den bílý chodí domů, on ví už mnohou takou historii: jedni se věší – druzí zase pijí. *
Je tuhý mráz tam, žena sedí doma, modlitbu vzlyká sinalýma rtoma a tatík churav ku krbu se tulí – a syn? – ten někde ve dví sklenku půlí. A venku vichr – mráz jde po všem těle a žena v mukách vzývá spasitele: „Je dávno půlnoc, on tu ještě není, ach bože, odvrať od něj pokušení.“ A již se zvedá – na lože se klade; ach divý sen jí srdce svírá mladé, a tatík také u krbu již dřímá – jen dědek ještě růženeček třímá. *
167 Tam na křižatkách, odkud tolik lidí tak poděšených? co jich oči vidí? Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči, kol stuhlých vlasů jíní věnec točí. A vedle něho jakás’ divná žena, nikdo ji nezná, v hadry oblečena, na hlavě věnec z podivného kvítí, ach hrůzný bol to, tak co oko znítí. Tak dodržela přísahu mu svoji, že na křižatkách svatbu si vystrojí to do roka, i přišla v divném rouchu, svatební věnec kolem ze rampouchů. I dědoušek sem šlape – ach již tuší – i slitování prosí jeho duši! I ženu poznal – a ta hlava sivá se jako tenkrát bolestí rozkývá. 168

Básně v knize Ruch 1: