Upír.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Upír.
Viděl jsem ve snu čarné údolí; však nepohnuté, tiché beze žití; jak tvář jest klidná tiché mrtvoly: obraz, jenž více bol ni slast necítí. – A byla noc; – ve výši hvězdný blesk jakoby stříbra skvoucí vlnky čeřil, a než se snesl s nebe k zemi lesk, již slabý se co pablesk v hloubí šeřil tam na dně údolí. A ticho bylo – tichounko, jak by vše se spánkem krylo. Pahorek skrovný jevil se mi v dole, obklíčen horstvem jako věncem v kole, pahorek skrovný, tichý, opuštěný, jak mohyly to nasypané stěny, a na pahorku mrtvé leží tělo. – Kdy z něho žití asi uletělo? – Tvář klidná, oči stuhlé, nepohnuté, bez zraku v nebes temnou hloub upnuté; [41] o světle oněch hvězd však více neví. Ač tvář ta mrtva krásy posud jeví, a cos – snad srdce – v mé se hrudi ouží, co zulíbat ty kalné oči touží a pocelovat ránu v ňadrech krutou, jež strašně k nebi hvězdnatému zeje, z níž posud krev se vřelá k zemi leje, až stydne v pásku rudou, nepohnutou. Tu nad horou vyplývá luna bledá a pablesk padá na zsinalou tváři, studený zásvit v očích budí záři – pohlíží kol, jako když vraha hledá; zaplane žár z těch mrtvých dříve očí, jak sopka, když se znovu rozdivočí, a jako blesk se z hrobu vzhůru zvedá: „Vrahové moji věčně věkův kleti!“ zní ze rtů to jak hrom ze mraků šeda. – Hluboko pod ním rodná leží země; příšerný upír černou nocí letí a „vrazi moji věčně věkův kleti!“ jak ozvěna to vzduchem stoná temně. Tu vlastní ze sna zbudily mne vzdechy; neb na mohyle čet’ jsem psáno: Čechy. 42