Dřevěná noha.

Josef Václav Sládek Jan Bušil Svatopluk Čech Bohuslav Čermák Vojtěch Černý Otakar Červinka Jaroslav Goll Josef Josefovič Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Jaroslav Martinec Emanuel Miřiovský František Ladislav Polák Josef Václav Pokorný Bohuslav Ptačovský Ladislav Quis František Šimeček Václav Šnajdr Ervín Špindler František Vlna Žitomír Vrba

Dřevěná noha.
(Květy.)
I já byl jednou švarný hoch a zdravý jako v řece ryba, že osud mne tak zmrzačil, to není vlastně moje chyba: já věrně sloužil monarchu, jak napsáno mám na archu, a pochlubit se mohu, že dřevěnou mám nohu. Ba věřte, já byl také mlád, pln odvahy a bujné síly, co půtku se mnou započli, ti vezdy špatně pochodili! *) Narozen dne 17. července 1844 v Kutné Hoře, zemřel tamtéž dne 4. ledna 1867.
[116] Já také rád žil vesele a s chasou prázdnil korbele, teď sotva sklenku zmohu, bych nepodvrt’ si nohu. A nesmějte se, řeknu-li, že měl jsem v těle srdce taky a k holkám nebyl medvědem, když na mně lpěly jejich zraky; ba, já i počal milovat, leč měl jsem jenom jednu rád, již odevzdal jsem bohu – vždyť dřevěnou mám nohu. Bylo to děvče jako květ, s ruměncem v tváři, studem v oku, že, kdo ji jednou takto zhled’, nepokoj cítil v levém boku. K ní mnohý marně šlapal zem, jedině já byl vítězem, což směle říci mohu – vždyť měl jsem ještě nohu. 117 Sám o tom jsem se přesvědčil, když na vojnu mne zverbovali a modré oči žalostí se pro mne hořce rozplakaly: „To bůh jen v lásce zkouší nás, snad sejdeme se brzo zas, poruč mne pánu bohu“ – a já – dřevěnou nohu! – A sotva jsem se rozloučil, již pryč mne hnali bez okolků, a bratra jsem jen požádal, by dal mi pozor na tu holku. Vždyť pevnou měl jsem naději, že dříve nebo později se opět vrátit mohu – a ne že ztratím nohu. Leč – jinak bylo souzeno, vše v zemi chystalo se k vojně, a než se mnozí nadáli, z nás nadělali masa hojně; nepřítel pálil ze všech stran, náš vůdce při tom ztratil plán 118 a já děkuju bohu, že ztratil jsem jen nohu. A zůstal jsem jak zabitý, ač kule mi jen nohu vzala, a teprv ruka hrobaře mne k procitnutí popohnala. „Hou – pardon,“ volám, „já jsem živ!“ a na mou věru, byl to div, že neoct’ jsem se v stohu, chlap hodil tam jen nohu. Přemnoho na to mrzáků nás do špitálu dopravili, a když nechtěly údy růst, všelijak nám je nahradili. Pak každý odtud něco nes’, ten velký kříž, ten pět peněz, kamarád duši bohu a já – dřevěnou nohu. Před sebou cestu dalekou a jednu nohu z dřeva k tomu, 119 že málem by mne přešla chuť, tak vypraven se vrátit domů. Přec ale chtěl jsem milou zřít a tím se na vždy spokojit, ač vzít si ji nemohu pro dřevěnou tu nohu. I dokulhám se v rodnou ves a k panně spěchám nedočkavě, leč v malém domku hlučný ples, strojili jí tam svatbu právě. Proč bych se rmoutit z toho měl, zvlášť soka když jsem uviděl – bratru – tě přáti mohu, já – dřevěnou mám nohu! 120

Básně v knize Ruch 1: